Na paměť svým smutným courám

Včera mi ruplo v kouli. Bez nějaké vnější příčiny mě bodlo v tříslech, že jsem se jen tak tak udržel na nohou. V noci mě bolest probouzela a ráno jsem si začal připouštět, že mě před pětatřicítkou vymiškujou, že mi vyklestí vaksle a udělají ze mě eunucha. Přemýšlel jsem, co bych dělal. A do toho ten Márquez. Vzal jsem si ho do ordinací, u obvoďáka přečetl první půlku a na chirurgii druhou. První se mi zdála dobrá, devadesátiletý sloupkař se rozhodne si ke kulatým narozeninám darovat noc s pannou, kterou si objedná ve svém oblíbeném bordelu.

… jsem ošklivý, nesmělý, přežitek z jiné doby. Silou vůle jsem však dokázal předstírat pravý opak.

Panence je čtrnáct a bordelmamá jí namíchá lektvar z bromu a valeriánských kapek, a tak na pokoji spí. Stařec ji nechá spát, prohlíží si její nahotu a ráno odejde ještě dřív, než se ona probudí. Na chirurgii mi mladý doktor provedl za 30,-Kč docela příjemnou masáž kulečníku. Pěkné obrazy, zajímavé odbočky a napětí se ale ve druhé části novely bohužel vytrácejí, přestal jsem dokonce věřit, že hlavní postavě je devadesát (Márquez novelu napsal v 77letech), očekávání zvratu či pointy zůstalo nakonec neukojené. Nicméně ve spojení s mým miškováním mi problémy devadesátiletého starce přišly aktuální. Do panenky se zamiluje a stává se mu celým životem. Na konci knihy se děj jeví jako blouznění starce, kterému jedna dávná kurva, dnes sedmdesátiletá, vyznává:

Když se dneska podívám zpátky a vidím zástup těch tisíců chlapů, co prošli mou postelí, dala bych duši za to, abych byla s jedním zůstala, i kdyby to byl ten nejhorší.

Od ženy, která si vzala čínského zelináře, docela nelogické prohlášení. Stařec má doma hospodyni, jistou Damianu, kterou jako téměř děvčátko opíchal do zadku (Ach, pane, tudy se neleze dovnitř, ale ven) a ona s ním pak zůstala sdílet domácnost. Postava Damiany slouží v novele jako taková domácká vata, aby čtenář měl dojem, že hlavní hrdina někde bydlí. Jednou ovšem, když se zrovna trápí pocitem nešťastné lásky ke své panence, vyzve doma stařenku Damianu, aby se nazí pomuckovali.

Opovržlivě mi řekla: „A napadlo vás, co si počnete, kdybych řekla ano?“

Pěkný paradox je, že mu Damiana zůstala celý život věrná a protože to vždycky dělala análně, zůstala pannou.

Zítra jdu na urologii, kde jsem vždycky sloužil jako pěkný sběratelský materiál, tak mi držte palce. Vezmu si s sebou Zpověď trosečníka.