O lásce

Už jsem to někde četl, jen nevím kde. I Lermontov to píše: sama nenávist má blíže k lásce než lhostejnost. Když je Lizaveta Nikolajevna odmítnuta Pečorinem, musí si pomalu zvykat, že už v něm nebude mít nikdy milence. A když jí při jedné konverzaci na chvilku dá zase naději, pomyslí na dvě věci, probudí se v ní touha vdát se za něj nebo se mu pomstít, to je vlastně jedno. Tím Lermontov dokazuje další svoji tezi, že láska je nejméně z poloviny samolibostí. A když se s vámi někdo rozejde, nezraní se tolik vaše srdce jako vaše sebeláska. To kvůli sebelásce pak chcete toho druhého zpátky; kdybyste ho totiž milovali, necháte ho odejít, je-li to jeho/její vůle (nemiloval/a-li vás totiž). Znám lidi, co umí doopravdy milovat a od kterých bych se to mohl učit.

Na pozadí celého románu Dech na skle je v podstatě nenaplněný vztah mezi individualistou Janem Trázníkem a soudružkou Tamarou, nadšenou agitátorkou pro dialektické myšlení a diktaturu proletariátu. Zatímco Tamara chce po Janovi sex na uhašení žízně (jako synonymum se během románu tedy používá sousloví sklenice vody), Jan (směšně v jejích očích) touží po lásce na věčnost. Až když Jan opravdu zahučí do lásky, z níž se nelze jen tak vyhrabat, dozvídá se, že Tamara, rozvedená předtím s jeho známým, je v Rusku znovu vdaná za bolševika a má dokonce děti, ovšem stranická povinnost volala ku pomoci v Čechách, a tak schůzovala a schůzovala a posílala do Ruska delegace partajníků, do jedné z nichž se zapojil (jako nekomunista z postelové známosti) i Trázník. Trázník je jeden z těch, co milovali doopravdy.

A podle vás, lze milovat a nechtít zpátky?