Není Fík jako fík

Ve vinařské oblasti Soave jsme neochutnali ani víno hroznové ani to z něj kvašené, zato jsme ale poprvé v životě ochutnali čerstvé fíky. S těmi sušenými se to nedá srovnat. Hezké bylo, že jsme si ze stromu utrhli každý jeden plod a donesli ho Karlu Velikému ke schválení. A víte co udělal? Oba plody vyhodil do trávy a řekl, že nám cestou zpátky utrhne.


A udělal, jak pravil. Cestou zpátky se zničehonic rozeběhl a já jsem v tu chvíli na něj i krátce zažárlil. Ital krade pro moji Věrušku plody magického fíkovníku! A té ještě k tomu takhle chutnají!!!

Pak mi ale Grancarlo taky jeden fík utrhnul a tím mě odzbrojil, protože to byla opravdu ambrosie. Už chápu proč si Buddha tenkrát dřepnul zrovna pod tenhle strom.

V Benátkách jsme pak objevili jednu hlavici u sloupu dóžecího paláce, kterou jsme si museli vyfotit na památku.

Tao a medvídek Pú

Minulý rok jsem si na Kirwitzerovy dny připravoval přednášku o Buddhovi a o to nejzajímavější, co jsem poznal, jsem se se čtenáři soběpisníku podělil. Nejinak tomu bude letos, kdy bych si rád na září připravil něco o taoismu.

Získal jsem do knihovny první český překlad kanonické knihy taoismu O tau a ctnosti pořízený a hlavně obrovským doprovodným textem opatřený dr. Rudolfem Dvořákem v roce 1930. Je to místy nuda a proto ji mistr Lao-c´ určitě nepsal.

V roce 1982 byla v Americe vydaná kniha Tao medvídka Pú (v češtině vyšlo jako Pú a Tao), která byla jakýmsi průvodcem po taoismu pro začátečníky. Její autor Benjamin Hoff se tak zařadil mezi vykladače taoismu a jeho původních kořenů, které se pro svou fragmentárnost a místy nesrozumitelnost dají vykládat porůznu, tu moudřeji tu plytčeji, jak kdo chce. Rozhodně nekřičím, že medvídek Pú je špatným prorokem, ani si na to nehraje. Nedotkla by se mě asi ani knížka Evangelium podle medvídka Pú aneb Obrácení Prasátka (pokračování Hoffova bestselleru se jmenovalo Ctnost Prasátka). Mám ale radši přímé prameny, a tak budu listovat spíš v Dvořákově překladu, když už čínsky umím jen ke-čup, čau-čau a šuei-ču-žou.

Patero barev činí člověka oko slepým,
patero zvuků činí člověka ucho hluchým,
paterá chuť působí, že člověka ústa mýlí se (v chuti).
(Tao-tek-king, XII./1)

Dr. Dvořák v poznámce píše, že čínské barvy byly modrá, žlutá, žlutočervená (tedy asi oranžová), bílá a černá, čínská škála prý neznala kvarty a septimy, a tak měla jen pět tónů, a mezi patero chutěmi najdeme slanou, trpkou, kyselou, sladkou a kořeněnou.

U těch chutí bych se zastavil. Jednak proto, že mě zaujalo, že moderní věda dospěla také k počtu pěti chutí a k těm čtyřem, co známe přidala ještě chuť umami, což je sice z japonštiny, ale odpovídá to čínské chuti xiānwèi – chuť na aminokyseliny, glutamany a takový ty věci, pro který nám chutná maso, sýr nebo houby. A jednak proto, že jedna stará legenda krásně vystihuje východní myšlenkové systémy.



Sešli se tři mužíci, aby ochutnali ze džbánu octa každý po lžičce. A každý se nějak zatvářil. Jednomu se na obličeji objevil hořký úsměv, druhému kyselý a třetí se usmál sladce. Ten první byl Buddha, ten druhý Konfucius a ten sladký Lao-c´. Protože náš taoistický mudrc přes všechnu hořkost a kyselost různých životních osudů cítí, že ve své podstatě je život jedna velká komedie.

Měl bych jednu novodobou a originální legendu, samozřejmě kacířskou. Představme si, že život je flák masa. Přijdou tři mudrcové z Východu, jeden si ho zalije octem, druhý pelyňkovým odvarem a třetí si ho pocukruje. To malé děťátko v kolébce ale nechce dárek ani od jednoho… Bulí a bulí a slzy mu tečou na ten kousek masa, co mu zbyl u kolíbky. Když se dostatečně vybulí, ochutná, co si právě osolil a vyloudí na tváři blažený úsměv. Tomu se říká nevybíravá křesťanská apologetika, ale mě se to docela líbí.

Jestli tedy chápu Lao-c´iho správně, není ani tak důležité, jakou chuť zrovna mám, ale chutě nemíchat. A to se mi líbí ještě víc. Je jedno jestli jsi buddhistou, konfuciánem, taoistou, musulmanem, křesťanem nebo prostě nemáš chuť na nic (šidíš přece jen sám sebe), ale nesnaž se si z toho udělat nábožensko-filosofickou kaši.

Celý překlad knihy Tao te ťing najdete na těchto stránkách.

Ecce Homo

Někde jsem se dočetl, že jde o poslední spisek Friedricha Nietzcheho před tím, než se zbláznil. Řekl bych spíš, že není zdaleka první po té, co se zbláznil. Pravda, když jsem v mládí četl Antikrista s vážnou tváří, stal se kořením přimíchaným do mé křestní vody, nabírané později naběračkou z Chestertonovy Ortodoxie.

Přistoupil jsem tedy nyní k jeho spisu Ecce Homo ne jako k pokusu o autobiografii, ale jako k pokusu o humoresku. Filosofie paličkou na maso. V kapitole Proč jsem tak chytrý? uvádí Nietzsche jako hlavní důvod, že se od dětství nikdy nezamyslel nad existencí Boha a tedy neztrácel čas, který mohl plně věnovat otázce důležitější, otázce výživy. A pak se dává do radikální obrany abstinence (voda versus křesťansky ubohé víno) a správného trávení. „Je třeba znát velikost svého žaludku.“

Kdo má žaludek dost velký i pro takové sousto jakým je s každou novou stránkou stále více vtipkující Nietzsche, nelze než knihu doporučit. Ovšem znám i pár lidí, kteří svůj žaludek neodhadli a z Nietzscheho humoresek udělali pravou filosofii. I pro ty tady mám následující „polévku před jídlem (zvanou ještě v benátských kuchařských knihách 16. století alla tedesca)“ před „vyvařenými masy, maštěnou a moučnou zeleninou“ a „moučníkem, který se zvrhl v těžítko“:

Zarathustra – dal jsem jím lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo… Něco takového dojde jen k nejvyvolenějším; zde být posluchačem, je výsada, jíž není rovno; nikomu není dáno na vůli, aby měl uši pro Zarathustru… porozuměti šesti větám z něho, to jest: prožít je, povznáší na vyšší stupeň smrtelníků, nežli by mohl dosíci „moderní“ člověk…

Udělal jsem ze své vůle ke zdraví, k životu, svou filosofii…

Zdařilý člověk našim smyslům lahodí… jemu chutná jen, co mu prospívá; jeho záliba, jeho chuť přestávají, překročí-li se míra prospěšnosti… co ho nezabije, to ho posílí… vždycky je ve své společnosti, ať se stýká s knihami, lidmi nebo krajinami… umí zapomínat… má dosti síly, aby mu všechno prospěti musilo…

Bůh, který by přišel na zemi, nesměl by ani nic jiného činiti, nežli křivdu – božské by bylo teprve vzít na sebe nikoli trest, nýbrž vinu…

Buddha… jeho náboženství, které by bylo lépe nazvat hygienou, aby nebylo směšováno s tak ubohými věcmi, jako je křesťanství…

… moje humanita není v tom, abych spolucítil, jako člověk jest, nýbrž v tom, abych vydržel, že ho spolucítím… moje humanita je neustálé sebepřemáhání…

Nemám snad ve zvyku, abych četl mnoho a mnohé: z čítárny mám zrovna nemoc. Nemám také ve zvyku mnoho a mnohé milovat…

Pascal (jehož miluji) – nejpoučenější oběť křesťanství…

Stendhal mi vzal nejlepší atheistický vtip, jejž bych právě já mohl udělat: „boha omlouvá jediné to, že neexistuje“…

Neznám četby, která by srdce více drásala, nežli Shakespeare: co asi člověk vyslyšel, aby tolik potřeboval být šaškem…

Jsem antiosel par excellence a tím světodějný netvor…

A teď něco pro Hitlera:

… moji předkové byli polští šlechtici…

… mám ruský fatalismus, onen fatalismus beze vzpoury, s nímž se ruský voják, zlomený tvrdostí válečného tažení, na konec položí do sněhu…

… udělá z genia něco prostředního, něco „německého“…

… věřím jen ve francouzské vzdělání, a považuji za nedorozumění všechno, co se jinak v Evropě nazývá „vzděláním“, nemluvě o vzdělání německém…

Kam až dosáhne Německo, kazí kulturu…

Němci jsou neschopni i jen pojmu velikosti…

Napřed dvě století psychologické a artistické kázně, páni Germáni!... Ale to se nedohoní!

Nikdy nepřipustím, že by Němec mohl vědět, co je hudba…

Německy myslit, německy cítit… všechno dokážu, ale tohle je nad mé síly…

Kirwitzerovy dny

Nevím, jestli hodnotit Kirwitzerovy dny z pohledu organizátora nebo diváka, neboť to těžko rozliším. Každopádně mě potěšila letošní hojná účast, hladký průběh a milí hosté. Budu teď už vědět, který graf nebo chcete-li obrázek lze nakreslit jedním tahem a kde ten tah začít; trochu víc jsem pochopil Green-Taovu větu (a zjistil, že Green je starej jako moje mladší sestry); kochal jsem se záběrem na alej baobabů na Madagaskaru; žasnul nad přechodem Tadeáše Haenkeho přes Jižní Ameriku, aby stihl loď, která mu v Evropě ujela; už vím, kolik je na světě popsaných rostlin a že sám Linné jich zvládl zařadit něco přes devět tisíc; zaujala mě Descartova myšlenka, že zvířata jsou mechanické věci – tedy, když kopnete do kočky a ona zaječí, je to podle tohoto zakladatele racionalismu stejné, jako když šlápnete na měch od varhan – brrr; večerní představení mělo hodně diváků a spokojenost byla cítit z podia i z hlediště; dnes jsem byl mile překvapen, kolik lidí zajímal Buddha a Kristus, lidem asi chybí kostel nebo co?;) překladatel Diamantové sútry nám přiblížil prázdnotu a získal zásluhy stejně jako jeho posluchači – čímž jsme si všichni trošinku vylepšili karmu; malgašské reálie jsem vnímal napůl, protože jsem se věnoval neustálému umravňování diaprojektoru, který se mnou zápasil jako nezkrotný býk; na závěr mě moc pobavila botanická procházka na Rašovické skály, ale o tom dále.

Docent Klazar, jenž pochází z mých rodných Loun, mj. představil Leonharda Eulera, největšího matematika všech dob.

Účastník několika expedicí na Madagaskar Pavel Hošek z redakce Vesmíru nám dal nahlédnout do tajů madagaskrské flóry a fauny.
Chameleon
Poněkud drobnější chameleonek
Alej baobabů
Lemur
Doc. RNDr. Jan Kirschner, CSc. povídal nejdřív o herbáři a potom o Carlu Linném a nešetřil při tom vtipem hodným předsedy Botanického ústavu Akademie věd ČR.
Něco pro nás Kadaňáky.
Paní Kirschnerová se stará o centrální herbář ČR.
I letos přišel na řadu Jára da Cimrman.
Prof. PhDr. Josef Krob, CSc. vyrovnal časový skluz a začal jen o minutu později.
Na scénu se dostali i roboti.
Kdo by dneska četl básně?

Ukázka ze hry


Tak praví Diamantová sútra

Příjemné diváctvo
Madagaskarská expedice
Rašovická expedice (více zde)

mljt

Bondyho Buddha

Moc zajímavé je čtení o Buddhovi z pera Egona Bondyho. Některé věci jsem se nedočetl nikde jinde a zastavily mi na chvíli srdce, než jsem je vstřebal. Jednou z nich byla informace o pokušiteli z legendy o Buddhově probuzení. Věděl jsem, že jakýsi démon nabízel místo dokonalého poznání Buddhovi podobné věci, kterými byl pokoušen i Kristus na poušti. Takové ty faustovské banality jako moc, bohatství a rozkoš. Ovšem až u Bondyho jsem se dočetl hrůzný fakt, že ďábel „dal před Buddhou vyvstat bezhraničním vidinám všeobecného utrpení. Umírající, nemocní, opuštění, mučení v pekle, matky se skonávajícími dětmi v náručí atd., vzpínali k Buddhovi ruce jako ke své poslední naději, jako k bohu, jako k jedinému utěšiteli, k zachránci. A věru, poprvé se zdálo, že Vznešený zakolísá. Rázně se však od přeludů odpoutal a zvítězil.“ Marxista Bondy v tom vidí vzdor vůči tomu, aby se z buddhismu stalo klasické opium lidstva – „pouhá filantropie není žádným východiskem a skutečnou odpomocí od reálných strastí člověka“. A aby mi nasadil do hlavy opravdu obrovského tesaříka, dodává, že „v tom je jistě dalek běžnému církevnickému křesťanství, ale možná, že v tom není příliš daleko od Ježíše samotného“. To mi připomíná neuvěřitelnou sílu, kterou jsem vždycky viděl v očích představitelů Jidáše a Ježíše v mém nejoblíbenějším muzikálu, když se pohádali nad utrácením drahého balzámu na Ježíšovy nohy, kterým mu je třela Máří - za ty peníze by se přece mohl nasytit docela velký zástup hladových… Vždycky jsem si vážil obou pohledů (v obou slova smyslech) stejně. Teď mi z nich zase po letech vyhrkly slzy do očí.

xxx

Slon a králík

Že kořeny buddhismu jsou celkem odlišné od dědictví evropského křesťanství, racionalismu a humanismu je vidět na kratinkém odstavci ze sútry Všechny druhy neklidu (Sabbásavasuttam).

A při takovém důkladném zvažování se osvobodí od tří pastí:
od víry v osobnost,
od kultu pochybovačnosti
a od uzavření se do práce na ctnosti.

Ovšem ve svých minulých životech nám Buddha může připomenout některé rysy Krista. Když byl například slonem, nejen že se nechal zastřelit a ke svému zabijákovi necítil nenávist, ještě mu umíraje pomáhal oddělit vlastní kly od těla. A když byl králíkem, skočil jednomu hladovějícímu bráhmanovi do ohně, aby jej nasytil.

xxx

Kdo má oči, uvidí věci

Jako Kristus bořil smysl farizejských rituálů, tak i Buddha. Moc hezky se čte tahle pasáž, jež je vlastně odpovědí na otázku jednoho bráhmana, zda se půjde vykoupat do řeky Bahuká, která, jak se věří, očišťuje, léčí a smývá viny.

Bahuká, Achiká
Gayá nebo sama Sundarí
Sarasvatí nebo payagský proud
a rychlá řeka Bahúmatí
nikdy nesmyjí způsobenou vinu
ať se tam myjeme jakkoliv dlouho!

…

Jen se tam klidně koupej
ty, který hledáš vnitřní cestou –
vše živé je před tebou bezpečno!

Jestli jsi odmítl lhát
žádnou bytost nezraňuješ
a nevezmeš nic, co ti nepatří
v odmítání sebelásky pevně věrný

proč by ses v řece Gáye očišťoval?
Jen vodou je pro tebe ta svatá řeka!

Ovšemže dnes už i laičtí buddhisté mají své rituály, svá zaříkadla, své mohyly a poutě, které jim pomáhají očistit karmu, ale mají také tenhle text z Tripitaky (je ze sútry Přirovnání o šatě), a tak se stále mohou vracet ke kořenům, jako my tradicí zavalení křesťané, (ne zlou tradicí, ale někdy zbytečně zahalující smysl těch kořenů).

xxx

Jestli potkáš Buddhu, zabij ho!

Na pondělní večerní buddhistické seanci mi jedna pohledná lama (čti „láma“) otevřela dveře kóanů, které se mi staly takovými lítačkami do zen-buddhismu. Hned jsem se začetl a některé jsou opravdu zajímavé. Krom toho, že jsem se dověděl, že Buddha je vyschlá mrva nebo tři libry setého lnu, jsem si západoevropsky zameditoval nad dvěma nádhernými kóany, tím v nadpisu a tímhle:

Mnich jednou požádal Džó Šua: „Právě jsem vstoupil do kláštera. Mistře, prosím, pouč mě.“
Džó Šu se zeptal: „Už jsi snídal?“
„Ano,“ odpověděl mnich.
„Tak si běž umýt misku,“ ukončil rozhovor mistr.
Mnich byl náhle osvícen.

<3

Buddhistický pláč

Buddha mluví: „Čeho, myslíte, mnichové, že jest víc: proudů slz, které jste prolili… anebo vod ve čtyřech velkých moří?“
„Slz.“
„Dobře, mnichové, dobře jste tedy pochopili nauku, kterou jsem vám přednášel. Dlouho jste, mnichové, prožívali smrt matčinu a dalších příbuzných, vždy znova jste prožívali bolest pro příbuzné, bolest pro statky, bolest pro nemoc, a jak jste lkali a plakali pro spojení s nemilým a pro rozloučení od milého, prolili jste víc proudů slz, než jest vody ve čtyřech velkých mořích. A proč to? Bez konce a bez začátku jest toto bloudění z bytí do bytí. Neznáme východiska, od kterého bloudí a putují bytosti stižené závojem nevědomostii a poutem chtivosti.

(Samjuta Nikaja)

Nechutné a plny utrpení jsou rozkoše smyslů, není horšího utrpení nad rozkoš.
Jako nabroušený meč, nemilosrdná dýka, nůž vražený do prsou – ano ještě horší jsou utrpení smyslové rozkoše.

Jako jáma zdéli muže naplněná žhavým uhlím, jako radlice rozpálená sluncem – ano ještě horší jsou utrpení smyslové rozkoše.

Jako jed, jako vroucí olej, jako roztavená měď nebo železo – ano ještě horší jsou utrpení smyslové rozkoše.

(Jataka)

mljt

Pradžapatiův pláč

Protože k tajům buddhismu existuje spousta klíčů ve starším bráhmanismu, obrátil jsem pozornost i k pramenům tohoto náboženství. Pro Buddhu sice nebylo vůbec podstatné stvoření světa (tak jako je tomu téměř u všech ostatních náboženských systémů), nicméně ten příběh musel znát a já v něm dokonce nacházím velký klíč k zámku Nirvány. Na počátku totiž nebylo nic, v Satapatabrahmaně se dokonce píše, že svět ani nebyl ani byl, do jisté míry byl a do jisté míry nebyl. A to, čím byl, bylo myšlení a to myšlení si řeklo „chci být“. Vyznavači bráhmanismu viděli cíl životů a stěhování duší právě v rozplynutí duše v univerzálním myšlení (atman, paramatman nebo brahman, pro nás Evropany na tom tolik nesejde), kdy už se individuální duše nemusela do nikoho vtělovat. Buddhisté v atman nevěří a dokonce v něm vidí hlavní zdroj utrpění. A co je tedy za atmanem, za myšlení, které mělo být u zrodu existence? Právě ono nic, kam se pokouší dojít každý buddhistický mnich. Ovšem Buddha by to takhle neřekl, neboť on mluví o neexistenci počátku a konce… Vidí-li ovšem v tom, co učí (totiž v dharmě), konec utrpení, musí připustit i jeho začátek, před nímž nebylo nic. Ale nechci zde unavovat svými vývody, chci se podělit o nádhernou legendu o stvoření světa z upanišády Taittiriya:

Svět byl vodou, mořským vodstvem. Tu plakal Pradžapati: „K čemu jsem se zrodil, pro takový nepevný základ?“ Slza, která padla do vody, stala se zemí, co setřel stalo se vzduchovým prostorem, co setřel nahoru, stalo se nebem. Poněvadž plakal (arodit), odtud pochází jméno Rodasi (nebe a země). Kdo to ví, v toho domě lidé nepláčí. To je tedy počátek všech světů. Kdo tedy zná původ světů, tomu se na tomto světě nepřihodí neštěstí. Nalezl na zemi podklad. Když v ní nalezl podklad, řekl si: Rozplodím se! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého zadku zrodil démony a nadojil jim pokrm do hliněné nádoby. A toto své tělo odhodil: z toho povstala temná noc! Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého pohlavního údu porodil tvory. Proto jsou tak četní, že je zrodil ze svého pohlavního údu. I nadojil jim mléka do dřevěné nádoby. I odhodil toto své tělo, a z toho povstala měsíční zář. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Z obou podpaží zrodil roční doby. Těm nadojil do stříbrné nádoby tuku a odhodil toto tělo, i stalo se z něho přítmí mezi dnem a nocí. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svých úst zrodil bohy, těm nadojil soma do zlaté nádoby, i odhodil toto své tělo, a to se stalo dnem. To jsou doby Pradžapatiovy. Kdo to ví, vydojuje tvory. „Pro nás povstal den“, pravili bohové, odtud jméno bohů (déva od diva – den). Kdo zná původ jména déva, stane se sám přítelem bohů.

Ve dvou větách je obsažen i zajímavý rozdíl mezi východními a západními filosofickými a náboženskými náhledy. Pro Orient je důležité vědět = znát původ (třeba i etymologický původ slova) – a pak jsou blízko spáse. Pro západního člověka je pro spásu důležité věřit (třeba právě jen v tu spásu).

<3