Dnes proběhla na gymnáziu maturitní písemná práce z českého jazyka. Byl jsem přítomen zadávání témat ve své milé 4.B, a tak se pokusím vzpomenout. Nebude to doslova, ale nějak takhle to bylo:
1. Zavřete oči, odcházím (úvaha nad roky strávenými na gymnáziu)
2. Dopis historické osobnosti
3. Hlavy (fejeton)
4. Tuwim: „Toho, kdo má štěstí, můžete třeba hodit do vody a vyplave vám s rybou v zubech.“ (vyprávění)
Kdyby mi bylo tolik co maturantům, asi bych vsadil na jistotu a rozepsal se o čtyřech letech na gymplu s jasným tahem na bránu s nápisem na břevně: „Tož páni profesóři, přivřete oči a přinejmenším se mě zbavíte.“ Historickou osobnost bych si asi taky uměl vybrat, napsal bych třeba Marii Terezii, jestli by si to s tou povinnou školní docházkou nechtěla rozmyslet – škoda, že Max Frisch mi ve své Čínské zdi vyfouknul promluvu do duše Kolumbovi, aby neobjevoval Ameriku, neboť tím lidstvo připraví o sny o vzdálených neobjevených Atlantidách. O štěstí by se mi psalo špatně, neboť jsem byl vychován v pocitu, že když dosud nic nejelo, jakmile dojdu k přechodu pro chodce, utvoří se na ulici štrúdl vlekoucích se vehiklů, a kdybych jel v jednom z nich, padnou šraňky zrovinka přede mnou. Ale z dnešního pohledu mám jasno, co bych si vybral, kdybych si vybrat musel teď a tady. Byly by to Hlavy. Zařadil bych se tak mezi tři odvážné fejetonistky ze 4.B, které sklízejí můj obdiv, protože v 19 letech bych se fejetonu zdaleka vyhnul, asi jako kripl vojně. Dnes bych tedy začal asi takhle:
Ztratil jsem hlavu. Vlastně ji ještě chvíli budu nosit na krku, ale drábové se mě už zmocnili a vedou mě na popraviště. Koukám, kolik lidí takhle ztratilo hlavu! Mají jich tu celou galerii! Dokonce mi dávají vybrat sousedy a výhled do okolí. Svět se zbláznil a není divu, že jsem mezi těmi, kdo v něm přišli o úschovnu rozumu.
Prohlížím si ty hlavičky, jedna je bledá jako druhá, zaschlá krev na policích už má naprosto mdlou barvu, ale v očích všech těch lidských fragmentů je vždy dost cti, abych se nebál si také kousek odkrojit. Karel Stuart si prý vyžádal teplé oblečení, aby se netřásl zimou a lidé to omylem nepřikládali jeho strachu. Aby to Oliveru Cromwellovi nebylo líto, byla mu ta jeho revoluční kotrba oddělena od těla tři roky po smrti - ještě teď se nad tím usmívá. Marie Antoinetta zase šlápla popravčímu na nohu a slušně se omluvila za bolest, kterou mu způsobila. Myslím, že by to nebyli špatní sousedé. No a výhled bych chtěl na České středohoří.
Kdo nemá fantazii, nepřežije – tak zní zákon princezny Turandoty, který tu den co den vybubnovávají na náměstích. Princezna položí každému zájemci o ruku tři otázky a pokud tento na ně neodpoví správně, přijde o hlavu. Ty tři otázky mohou být jakékoli, stačí zalistovat dětskou čítankou. Když mi pokládala první otázku, jako by už pokládala tu mou prostovlasou chuděru na špalek. Druhou otázkou nabrousila ostří a třetí ťala do týla. A já ji tak chtěl!
Znovu jsem se zahleděl na řady uťatých vlasatic. Jsou tu vystavené pro výstrahu, aby se ostatní troufalci báli o ty zakulacené klenoty zdobící vrcholek jejich lidské pýchy. Stanu se tedy brzy jednou z červených svítilen na semaforu anebo spíš lucerničkou v uličce lásky, kam je slušně vychovaným jinochům vstup zakázán.
Pohlédl jsem do očí mistru popravčímu. Je to jistě eunuch, jinak by svou práci nedělal s takovým zaujetím. On už o své přišel, teď jsem na řadě já. Raději to tedy vezmeme odshora, příteli…
Je už po půlnoci a tak je čas na poučení z téhle krátké pohádky na čínské motivy: čtěte dětské čítanky, nepřijdete tak snadno o hlavu.
1. Zavřete oči, odcházím (úvaha nad roky strávenými na gymnáziu)
2. Dopis historické osobnosti
3. Hlavy (fejeton)
4. Tuwim: „Toho, kdo má štěstí, můžete třeba hodit do vody a vyplave vám s rybou v zubech.“ (vyprávění)
Kdyby mi bylo tolik co maturantům, asi bych vsadil na jistotu a rozepsal se o čtyřech letech na gymplu s jasným tahem na bránu s nápisem na břevně: „Tož páni profesóři, přivřete oči a přinejmenším se mě zbavíte.“ Historickou osobnost bych si asi taky uměl vybrat, napsal bych třeba Marii Terezii, jestli by si to s tou povinnou školní docházkou nechtěla rozmyslet – škoda, že Max Frisch mi ve své Čínské zdi vyfouknul promluvu do duše Kolumbovi, aby neobjevoval Ameriku, neboť tím lidstvo připraví o sny o vzdálených neobjevených Atlantidách. O štěstí by se mi psalo špatně, neboť jsem byl vychován v pocitu, že když dosud nic nejelo, jakmile dojdu k přechodu pro chodce, utvoří se na ulici štrúdl vlekoucích se vehiklů, a kdybych jel v jednom z nich, padnou šraňky zrovinka přede mnou. Ale z dnešního pohledu mám jasno, co bych si vybral, kdybych si vybrat musel teď a tady. Byly by to Hlavy. Zařadil bych se tak mezi tři odvážné fejetonistky ze 4.B, které sklízejí můj obdiv, protože v 19 letech bych se fejetonu zdaleka vyhnul, asi jako kripl vojně. Dnes bych tedy začal asi takhle:
Ztratil jsem hlavu. Vlastně ji ještě chvíli budu nosit na krku, ale drábové se mě už zmocnili a vedou mě na popraviště. Koukám, kolik lidí takhle ztratilo hlavu! Mají jich tu celou galerii! Dokonce mi dávají vybrat sousedy a výhled do okolí. Svět se zbláznil a není divu, že jsem mezi těmi, kdo v něm přišli o úschovnu rozumu.
Prohlížím si ty hlavičky, jedna je bledá jako druhá, zaschlá krev na policích už má naprosto mdlou barvu, ale v očích všech těch lidských fragmentů je vždy dost cti, abych se nebál si také kousek odkrojit. Karel Stuart si prý vyžádal teplé oblečení, aby se netřásl zimou a lidé to omylem nepřikládali jeho strachu. Aby to Oliveru Cromwellovi nebylo líto, byla mu ta jeho revoluční kotrba oddělena od těla tři roky po smrti - ještě teď se nad tím usmívá. Marie Antoinetta zase šlápla popravčímu na nohu a slušně se omluvila za bolest, kterou mu způsobila. Myslím, že by to nebyli špatní sousedé. No a výhled bych chtěl na České středohoří.
Kdo nemá fantazii, nepřežije – tak zní zákon princezny Turandoty, který tu den co den vybubnovávají na náměstích. Princezna položí každému zájemci o ruku tři otázky a pokud tento na ně neodpoví správně, přijde o hlavu. Ty tři otázky mohou být jakékoli, stačí zalistovat dětskou čítankou. Když mi pokládala první otázku, jako by už pokládala tu mou prostovlasou chuděru na špalek. Druhou otázkou nabrousila ostří a třetí ťala do týla. A já ji tak chtěl!
Znovu jsem se zahleděl na řady uťatých vlasatic. Jsou tu vystavené pro výstrahu, aby se ostatní troufalci báli o ty zakulacené klenoty zdobící vrcholek jejich lidské pýchy. Stanu se tedy brzy jednou z červených svítilen na semaforu anebo spíš lucerničkou v uličce lásky, kam je slušně vychovaným jinochům vstup zakázán.
Pohlédl jsem do očí mistru popravčímu. Je to jistě eunuch, jinak by svou práci nedělal s takovým zaujetím. On už o své přišel, teď jsem na řadě já. Raději to tedy vezmeme odshora, příteli…
Je už po půlnoci a tak je čas na poučení z téhle krátké pohádky na čínské motivy: čtěte dětské čítanky, nepřijdete tak snadno o hlavu.
