12. dubna 2006

Hlavy

Dnes proběhla na gymnáziu maturitní písemná práce z českého jazyka. Byl jsem přítomen zadávání témat ve své milé 4.B, a tak se pokusím vzpomenout. Nebude to doslova, ale nějak takhle to bylo:
1. Zavřete oči, odcházím (úvaha nad roky strávenými na gymnáziu)
2. Dopis historické osobnosti
3. Hlavy (fejeton)
4. Tuwim: „Toho, kdo má štěstí, můžete třeba hodit do vody a vyplave vám s rybou v zubech.“ (vyprávění)

Kdyby mi bylo tolik co maturantům, asi bych vsadil na jistotu a rozepsal se o čtyřech letech na gymplu s jasným tahem na bránu s nápisem na břevně: „Tož páni profesóři, přivřete oči a přinejmenším se mě zbavíte.“ Historickou osobnost bych si asi taky uměl vybrat, napsal bych třeba Marii Terezii, jestli by si to s tou povinnou školní docházkou nechtěla rozmyslet – škoda, že Max Frisch mi ve své Čínské zdi vyfouknul promluvu do duše Kolumbovi, aby neobjevoval Ameriku, neboť tím lidstvo připraví o sny o vzdálených neobjevených Atlantidách. O štěstí by se mi psalo špatně, neboť jsem byl vychován v pocitu, že když dosud nic nejelo, jakmile dojdu k přechodu pro chodce, utvoří se na ulici štrúdl vlekoucích se vehiklů, a kdybych jel v jednom z nich, padnou šraňky zrovinka přede mnou. Ale z dnešního pohledu mám jasno, co bych si vybral, kdybych si vybrat musel teď a tady. Byly by to Hlavy. Zařadil bych se tak mezi tři odvážné fejetonistky ze 4.B, které sklízejí můj obdiv, protože v 19 letech bych se fejetonu zdaleka vyhnul, asi jako kripl vojně. Dnes bych tedy začal asi takhle:

Ztratil jsem hlavu. Vlastně ji ještě chvíli budu nosit na krku, ale drábové se mě už zmocnili a vedou mě na popraviště. Koukám, kolik lidí takhle ztratilo hlavu! Mají jich tu celou galerii! Dokonce mi dávají vybrat sousedy a výhled do okolí. Svět se zbláznil a není divu, že jsem mezi těmi, kdo v něm přišli o úschovnu rozumu.

Prohlížím si ty hlavičky, jedna je bledá jako druhá, zaschlá krev na policích už má naprosto mdlou barvu, ale v očích všech těch lidských fragmentů je vždy dost cti, abych se nebál si také kousek odkrojit. Karel Stuart si prý vyžádal teplé oblečení, aby se netřásl zimou a lidé to omylem nepřikládali jeho strachu. Aby to Oliveru Cromwellovi nebylo líto, byla mu ta jeho revoluční kotrba oddělena od těla tři roky po smrti - ještě teď se nad tím usmívá. Marie Antoinetta zase šlápla popravčímu na nohu a slušně se omluvila za bolest, kterou mu způsobila. Myslím, že by to nebyli špatní sousedé. No a výhled bych chtěl na České středohoří.

Kdo nemá fantazii, nepřežije – tak zní zákon princezny Turandoty, který tu den co den vybubnovávají na náměstích. Princezna položí každému zájemci o ruku tři otázky a pokud tento na ně neodpoví správně, přijde o hlavu. Ty tři otázky mohou být jakékoli, stačí zalistovat dětskou čítankou. Když mi pokládala první otázku, jako by už pokládala tu mou prostovlasou chuděru na špalek. Druhou otázkou nabrousila ostří a třetí ťala do týla. A já ji tak chtěl!

Znovu jsem se zahleděl na řady uťatých vlasatic. Jsou tu vystavené pro výstrahu, aby se ostatní troufalci báli o ty zakulacené klenoty zdobící vrcholek jejich lidské pýchy. Stanu se tedy brzy jednou z červených svítilen na semaforu anebo spíš lucerničkou v uličce lásky, kam je slušně vychovaným jinochům vstup zakázán.

Pohlédl jsem do očí mistru popravčímu. Je to jistě eunuch, jinak by svou práci nedělal s takovým zaujetím. On už o své přišel, teď jsem na řadě já. Raději to tedy vezmeme odshora, příteli…


Je už po půlnoci a tak je čas na poučení z téhle krátké pohádky na čínské motivy: čtěte dětské čítanky, nepřijdete tak snadno o hlavu.


11. dubna 2006

Jan Steen


Byl jsem v Rijksmuzeu už podruhé v životě, poprvé s kamarádem Mákem v březnu 1994 (na stopu nám ještě sněžilo). Už tenkrát jsem podlehl hospodským obrázkům Jana Steena, kde se na zemi povalovalo spousta zajímavých věcí a nikde nikdo, kdo by je sebral. Jako se u nás říká, že máme doma brajgl – podle malíře Pietra Breughela, jenž neměl na obrazech uklizeněji – , Holanďani mají een huishouden van Jan Steen.

Steen byl jako Rembrandt z Leidenu. Prošli jsme se zde skrz domy almužen, kde žil a tvořil, a navštívili Latinskou školu, kam také (jako Rembrandt) chodil.
Měl v životě celkem štěstí, stal se nakonec představeným Cechu sv. Lukáše a sám si otevřel hospodu. Byl velmi plodným malířem, zachovalo se asi 800 obrazů.
Letos jsem si vychutnal zejména jeden obrázek malých rozměrů s názvem Toaleta (nahoře). Žena si na něm svléká podkolenky, které jí po celodenním nošení udělaly geniální otlaky do lýtek. Jemně se nám naskýtá pohled do rozkroku a smyslnost scény dolaďuje plný nočník vpravo, rozhozené boty, pes na polštářku a svíce na židli, což dnes nikomu nic moc neřekne, ale ve své době to byly srozumitelné symboly. V královské sbírce v Londýně mají ještě jinou verzi tohoto obrazu, zde je pro srovnání:

Z Mahenova zápisníku III

Závěr aktu – polibek.

Zlá věc, velmi zlá věc. Dneska polibek na divadle – jaká to nemastná, ničemná, nestrhující věc proti polibku v kinematografu! Tam jsou polibky, tam je vášeň, tam jsou podrobnosti! Ach, tento božský hrdina, přivinující k sobě zbožňovanou oběť, jak se k ní přissaje, jak jí zvrátí hlavu k divákovi, ach, ten polibek –! Konce nemá, pět metrů padne na přípravy k němu, ale on sám trvá sto padesát metrů, až ztrne galerie i přízemí v němém obdivu. Jaký závěr aktu!

A tak se dostal polibek z kina i na jeviště. Poznáte jej dnes podle toho, že není před ním skoro žádné pomlčky a žádného posunku. Je to vášnivý polibek, kde se mají fotografovat jenom hlavy. Vypadá to jako skok, zakousnutí a ssání teplé krve. A vypadá to, vypadá komicky a nesnesitelně pro každého inteligentnějšího diváka.


10. dubna 2006

Holandsko ve fotografii

Nejel jsem do Holandska fotografovat, a tak mám pouze pár fotek z prvního dne a první noci. Rád se o některé z nich podělím. Až mi studenti dodají své fotografie, rád ty nejlepší zde pod jejich jménem publikuji. Příjemnou cestu.

Koza na stohu v Kinderdijku

Stěžně volendamské

Doc. Stejskal, akad. mal.
a tradiční gin Oude Jenever

Černí korzáři v Amsterdamu

Čarodějnice ze sýrárny

Kamarád Steef z Lisse

Herink z vyhlášené rybárny v Lisse

tradiční holandské jídlo
Stampot boerenkool

Průměrná roční zásoba trávy

Kristus znovu ukřižovaný


Letošní Pašije jsem prožil trochu jako praštěný větrným mlýnem, jak říkají Holanďani, a tak z nich nemám zdaleka tak intenzivní pocity jako ze dvou předchozích ročníků. Nicméně myslím, že diváky nezklamaly. Do příštích let ale určitě přemýšlím o inovaci. Už kvůli sobě a hercům, abychom tak nějak nezamrzli. Třímám v rukou knihu Z růže kvítek vykvet nám od Jaroslava Durycha, kde je dle evangelií a vidění blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové zpracované i ukřižování. Zatím jen třímám knihu a pročítám…













9. dubna 2006

Leiden, Naarden, Amsterdam


Jeli jsme do Holandska především navštívit místa spojená s Rembrandtem van Rijnem a Janem Amosem Komenským. V den odjezdu jsme se mohli v rozhlase doslechnout a v některých novinách už dokonce i dočíst o Rembrandtově nově objeveném portrétu J.A.K. Objev učinil Ernst vam de Wetering s obrazem, který normálně visívá v Galerii Uffizi pod názvem Starý muž. Nyní je obraz v Rembrandtově domě v Amsterodamu, kde oba geniové zemřeli.
Dvě Rembrandtovy rytiny (uchovávané zřejmě v depozitáři Rijksmusea) předčí tématem obrazy leckterých současných odvážných umělců - Dáma za stromem a Muž stojící směrem doprava. Kdo první přijde na to, čím se liší potřeba obou těchto postav, vyhrává rezervaci v první řadě na mé přednášce s názvem O neobyčejné krabici na pudinkový prášek. Termín včas dodám.


Momentka z Naardenu

6. dubna 2006

Bludný Holanďan


Uzavřel jsem smlouvu s ďáblem, abych navzdory všem nepříznivým větrům ty čtyři tucty lidí, kteří se rozhodli vyrazit v Rembrandtových stopách, dovezl na místo určení. Doufám, že mě pak některá sličná dívka z osazenstva zájezdu nenechá ve štychu a zachrání mě od věčného bloudění.;-)


5. dubna 2006

Jan Florian Hammerschmid: Allegoria

Ještě na gymnáziu jsem shltal zapůjčenou knihu Od kolébky našeho obrození od Františka Bílého a tehdy jsem také pochopil, že i látka, která v hodinách literatury a dějepisu bývá obvykle nudná, ve skutečnosti může být podána velice poutavě. Měl jsem z ní pořízené výpisky (dokonce odevzdané k maturitě), ale naštěstí jsem později knížku sehnal v antikvariátě (dnes je jí 102 let) a znovu si mohl vychutnat jisté pasáže, jako třeba o vynálezech puristů, z nichž mi přišly nejkrásnější názvy nebeských objektů: Luna měla být Nocliba, Mars měl být Ladoň a Venuše Zizlina. To by byly romantické večery, kdy by se milenkám ukazovala za noclibého svitu zářící Zizlina. Autorem těchto názvů byl Václav Jan Rosa, který navrhl i některé mluvnické termíny: ironie = usmívka, idiom = vlastenka, metonymie = dovtípilka; trochej = dlouhokratka, jambus = krátkodlužka, daktyl = dlouhokratidvojka. Jan Václav Pohl se proslavil svou nosočistoplenou a klapkobřinkostrojem, ale existují i další: zpěvořečnost (poezie), hlubozník (basa), knihovtipník (student), žehroň (kometa) či věžovlice (pyramida). Z doby úpadku jazyka českého cituje František Bílý i jezuitu Jana Floriana Hammerschida, kanovníka vyšehradské kapituly a faráře z Týnského chrámu. Ten napsal například spis V Praze blaze, kdo má peníze, ale populární se stala především jeho Allegoria, Staročeská země. Vydražil jsem její vydání z roku 1829 (je to druhé vydání od Jana Hýbla, první je z r. 1817). Protože myslím, že by mohlo obohatit leckterou hodinu češtiny či dějepisu a autorská práva jsou vzhledem ke stáří dokumentu propadlá veřejnému zájmu, rád zde zprostředkovávám její celé naskenované znění.

Ukázka v přepisu (s použitím překladu Fr. Bílého):

Vysoká cum (s) chlupis obstabat (vzdorovala) čepice větris
et dušnas plícas teplábat z telete puntus,
atque (a) klepans řemenis zavírábat kalhota břichum
tunc (tehdy) železná bílás zapínábat ostruha botkas,
široká cum škrobenis exstabat (vynikala) punčocha krajis.
Tunc lacino mastnas pekábat Rozina bábas (mastné bábovky)
Et sine (a bez) koříncis coxit (vařila) stará Marta kořalkas.
Etc.










4. dubna 2006

Holandsky na cesty

Na cestu do Holandska je dobré vybavit se i jazykově a tak jsem pro Vás s kamarádem Steefem z holandského Lisse sestavil příruční slovníček:

dobrý den - goedemidag, goede moregen
nashledanou - dag
děkuji - dank je wel
mohu? - mag ik?
jmenuji se - ik heet
je mi .... let - ik ben …. jaar
mám rád - ik vind ... leuk/lekker
jsem z České republiky - ik kom uit Tjechie
alkohol nepiju - ik drink geen alcohol
trávu nekouřím - ik rook geen wied
jak se dostanu do kofíšopu? - waar find ik de coffeshop?
kolik stojí joint? - hoeveel kost een joint?
co znamená ta červená lucerna? - wat betekend het rode lampje?
nemáš nějakou pohlavní nemoc? - heb je geen geslachtsziekte?

A teď zkusíme celou větu:
Moje mizerná znalost holandštiny pramení nejen z nedostatku snahy, ale především z mé vlastní jazykové neznalosti a duševní omezenosti, které se ukázaly být klíčovou překážkou v mém odhodlání získat dar výřečnosti v tak krásném jazyce.

Mijn slechte Nederlands wordt niet alleen belemmerd door mijn invalide talenknobbel, tevens ontbreekt het mij aan de te nemen moeite, dus zonder te klimmen kom je niet over de muur die tussen mij en het nederlands staat.

Účastníci našeho zájezdu budou v autobusu samozřejmě seznámeni s výslovností a před příjezdem do Kinderdijku přezkoušeni.

3. dubna 2006

Pašije

Už potřetí bude na Květnou neděli v kadaňské Růžencové kapli k vidění pašijová hra. „Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj,“ děl Kristus k nevěřícímu Tomášovi. Pašije podle skutečné události, jak zní celý název naší verze založené na Janově evangeliu, nejsou vypraveny s žádnými zvláštními efekty. Především díky geniu loci, jenž kapli dodává její ztrnulost a stovky mrtvých pod podlahou, má své kouzlo a přitahuje diváky. Doufáme, že ani letos o ně nepřijde. I když Kristus má jasno („blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili“), my vás zveme na letošní Pašije v neděli 9. dubna v 15 hodin. Růžencovou kapli najdete za farním kostelem na náměstí.

Fotografie jsou z roku 2004

Sv. Dick

Dneska má svátek Richard, protože ve stejný den v roce 1253 zemřel sv. Richard, biskup z Chichesteru. Dopoledne, když si jeden student od srdce zaklel, řekl jsem na to bezmyšlenkovitě: „No tak, nejsme v kostele.“ Nevím, proč jsem to řekl, ale pravděpodobně jsem chtěl vědět reakci. A opravdu přišla. „V kostele se smí sprostě klít?“ zeptal se někdo. A já na to: „No a co myslíš, že asi vyklouzne farářovi z úst, když mu vypadne kalich z ruky?“ Všichni se zamysleli, i já. Přešel jsem tedy raději zpět k učivu. Teď jsem přišel domů a přečetl si něco o sv. Richardovi (o jehož jmenovci, mém starém kamarádovi, jsem psal včera). A tam stála zajímavá věc: Když sv. Richard jednou sloužil mši v chichesterské katedrále, vypadl mu z ruky kalich. Víno se ale zázračně nerozlilo. Bohužel legenda mlčí o biskupových autentických slovech. Napadá vás něco?

Všechno nejlepší, Ríšo!

2. dubna 2006

Sv. Petr

Plzeň naše vezdejší

Jel jsem do Plzně, abych dojednal poslední přípravy s PRO TRAVEL CK před odjezdem do země tulipánů, větrných mlýnů, dřeváků, legálních džointů, červených lucerniček a dalších luxusních zbytečností. Vše se vyvíjí dobře. A když už jsem byl v Plzni, městě mých studií, obešel jsem pár oblíbených lokálů. Začalo to v tzv. Malém Jordánu vedle Divadla J.K.Tyla, kde jsem byl poprvé a naposledy na Hrách o Marii. Tam si mě po třech plzních vyzvedla sestřička a od kostela, kde jsme měli sraz s Richardem, jsme se vydali do Divadelního klubu.

Chodívali jsme tam vždycky rádi, neb tam podávali levnou studenou kuchyni a člověk tam často potkal třeba Antonína Procházku. I včera byly dva dlouhé stoly rezervovány – jeden pro techniku, jeden pro činohru. Nezlobil jsem se, že na režii zapomněli, a přisedl jsem si ke stolu, u kterého jsem k mému nemalému a milému překvapení objevil bývalého spolužáka z dějepisu Aleše A., který se nerad fotografuje.

Bylo jasné, že dojde na vzpomínání. Odnesl to především nebožtík Fred Hyna. Aleš mi v několika citovaných větách představil knihu Odchlípená podešev od autora s nádherným jménem: Teofil Borneo Kulka. Kdo o něm něco ví či dokonce zmíněný titul vlastní, ozvěte se! Po třech gambrínech jsme vyrazili na poslední štaci, a to na „zpívanou“ do hospody U kostela v Bolzanovce.

To byla Richardova parketa, a tak začal noční koncert.

Když se po aprílovém gulášku za 19,-Kč a několika dalších půllitrech podezřelého moku nachýlil čas, nechal jsem si zahrát na dvanáctistunku moji oblíbenou Wish You Were Here od Floydů a Ríša byl zas celej Gilmour.

Usnul jsem u sestřičky ani nevím jak.
Ráno jsem se vydal na mši ke sv. Bartoloměji, kde jsem nikdy před tím na bohoslužbě nebyl. Když jsem si našel na stránkách biskupství, že mše začíná v neděli vždy v 10:30, ihned jsem ocenil rozumnost a ohleduplnost Otce Radkovského. Nicméně, když jsme se sestrou vyrazili, potkali jsme Mistra Rowleyho z Divadla Navenek, který nám oznámil, že jde právě z kostela, kde mimořádně byla mše od devíti, protože ji přenášeli rozhlasem. Pán Bůh asi věděl, jak na tom jsou mé útroby, a do útrob kostela mě zřejmě nechtěl vpustit. Dal jsem tedy aspoň almužnu žebrákovi před vraty a když jsem šel sáhnout na andílka, bez jehož pomoci si v Plzni neškrtnete a který za mě udělal nejednu zkoušku a zápočet, všiml jsem si (poprvé v životě) vedle na stěně kasičky na milodary, a tak jsem se rozšoupl a andílka krom osahání i trochu podmázl.


Po obědě u Žumbery přesně o polednách (ano, bylo jich víc, viz)...

...jsem se vydal stopem do Plas, abych nafotil něco z kláštera, ale mnohem víc mě zaujala fontánka na nádraží.


A zítra zase do práce:(