Veselý pomíjivý svět a telegrafická láska

Začátkem března jsem tu citoval Jeana Paula, text, v němž Kristus sám hlásá, že Bůh není. K tomuto poselství došel až po mnoha po několika pokusech, z nichž jeden se například jmenoval „Nářek mrtvého Shakespeara mezi mrtvými posluchači v kostele nad tím, že Bůh není“.

Jean Paul četl, podobně jako já, mnohá díla dokazující ateismus, zvěstující materialismus. A přesto,  jako já, si zachoval (nebo se jí nedovedl zbavit?) elementární víru v Boha. V knize Advokát Sirový, do něhož je pasáž s Kristovým učením o neexistenci Boha vsazena, procitá ze sna a dále píše:

Duše má plakala radostí, že může opět vzývat Boha… A když jsem vstal, řeřavělo slunce hluboko za plnými purpurovými žitnými klasy… a mezi nebem a zemí rozprostíral svá krátká křídla veselý pomíjivý svět a žil, jako já, před tváří věčného otce; a z celé přírody kolem mne proudily pokojné tóny jako ze vzdálených zvonů klekání.

Krom náboženských vnitřních bojů svádí i boje s potlačenou sexualitou. Je na tom sice o něco lépe, než jeho přítel Hermann, který studuje medicínu a jako panic musí na kurzu prakického porodnictví „vsunovat ukazovák pravé ruky do živé pochvy“, ovšem ani on ještě nemá žádné praktické zkušenosti. Zčásti proto, že se chce plně věnovat tvorbě, zčásti proto, že je chudý jako kostelní myš, a tak o něj žádná nestojí. Zaměřoval se tedy čistě na lásky platonické, v nichž si dovoloval být i promiskuitní. „Dospělá žena, již jednou miloval po dobu oběda, nic netuší o svém štěstí a asi o něm nemá ani vědět,“ naznačuje metody Jeana Paula Günter de Bruyn. S tím asi souvisí i další teorie mladého básníka, teorie tzv. „telegrafické lásky“, kdy si se ženami dopisoval a byl rád, že jim zdlouhavé a namáhavé cestování znemožňovalo časté návštěvy:

Dálka škodí pravé lásce méně než blízkost. Kdybych na Venuši uzřel Venuši: vroucně bych miloval tu nebeskou bytost, jejíž půvaby by na takovou dálku byly tak okouzlující, a bez váhání bych ji zvolil za svou jitřenku i večernici a zbožňoval ji.

Pevnina lásky

Milostná báseň pro Věrušku složená jako pocta Ch. Lindbergovi

Jsou to tři roky, kdy mě úskočně přepadla
a spoutala pevně a zároveň tak jemně,
že bylo mi, jako bych vystoupil z letadla
a po letu přes moře dotkl se pevné země.

Dnes, když se po letech po tom dni ohlížím,
kdy jsem ji poprvé spatřil, je mi,
jako bych stále byl na tom letišti v Paříži –
tak rád, že stojím zas na pevné zemi.

Zvláštní noc v muzeu

Akce, která nese název Chartres en lumières, mě inspirovala k myšlence letošní Noci v muzeu. Nově objevené malby na severní straně presbyteria kostela sv. Čtrnácti pomocníků, si pomocí světel zahrají v textové dramatizaci svých příběhů. Troufám si tvrdit, že jde v Čechách o naprosto ojedinělou záležitost a kdo přijde, nebude litovat. Já to asi pořádně neuvidím, neboť budu tou dobou v kůži (téměř doslova) Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic v úplně jiné komnatě.Tak aspoň na zkouškách.

J.H.Krchovskému k narozenínám

Jako minule a skorominule mě včerejší koncert inspiroval k veršovánce.

Chtěl jsem vždycky umřít mladý,
být na světě jenom chvilku,
jenže pořád straším tady
s padesátkou na zátylku.

Zuby opouští mé dásně,
už se těším na umělé,
ale přesto skládám básně
s padesátkou u prdele.

Sociální román a chuť na lízání

Měl jsem teď několik týdnů utrum od Aukra, neboť mi tři lidé udělili trestné body a správce aukční síně mi zablokoval účet, mně – se dvěma zlatými sluníčky! Ale dva ze tří už mi trestné body odejmuli, odpustek jsem zaplatil a včera mi přišlo rozhřešení.

Díky antikvariátu na Aukru jsem objevil spoustu zajímavých autorů a knížek. Asi bych se pravděpodobně nikdy nic nedozvěděl o Erskinu Caldwellovi, kdybych nevydražil jeho román Boží políčko v českém překladu z roku 1937. Originál vyšel v Americe v roce 1933 a byl hned po vydání popotahován cenzurou kvůli otevřenému psaní o sexu. Bylo to pět let po Milenci Lady Chatterleyové, jenž ovšem vyšel v Itálii a na vydání v Americe čekal až do roku 1959, kdy byl erotické cenzuře zatnut tipec. Právě soud s Božím políčkem, jež Newyorská společnost proti potírání nemravnosti napadla z „obscénnosti, chlípnosti, lascivnosti, špíny, neslušnosti a odpornosti, vzbuzující smilné choutky a nečisté představy“, prorazil cestu erotice proti puritánství obhajobou postavenou na tezi, že román neukazuje „špínu za špinavým účelem“. Soud, který přijal jako důkazy obhajoby vyjádření literárních kritiků, učitelů či samotných spisovatelů, např. i Sinclaira Lewise, nakonec udělal z žalobců hlupáky, jelikož to vypadalo, že „smilné choutky a nečisté představy“ vzbuzuje román pouze v bojovnících proti nemravnosti.

Na začátku knihy jsem byl docela překvapen jinou otevřeností, a to rasistickou. Román se odehrává v Georgii, tedy na americkém Jihu, a tak není divu. Překlad A.J. Šťastného není vůbec špatný, zvlášť když si uvědomíme, že šlo vesměs o jižanský slang.

„Tak, a už seš zas v tom a žvaníš jako negr, synu,“ řekl Ty Ty resignovaně. „Přál bych si, abys měl aspoň ždibec rozumu a neposlouchal, co říkají negři. Není v tom ani špetička ničeho, krom tý hloupý pověry. Tak se podívej třeba tuhle na mne. Beru to vědecky. A když budeš poslouchat negry, budeš si pomalu myslet, že vědí víc než já.“

Ty Ty během chvilky změní názor a podle rady nápadníka své svůdné nejmladší dcery Darling Jilly, jenž se jmenuje Pluto, začne hledat albína, protože podle černošské pověry celobílej člověk dokáže najít zakopané zlato. A to je přesně to, co Ty Ty se svými dvěma syny už patnáct let dělá, místo aby farmařil. Jeden ze synů má za manželku Griseldu, krásnou ženu, na níž může veškeré mužské osazenstvo románu nechat oči. Tchánovým hodocením jejích kvalit bych ukončil dnešní ochutnávku:

Viděls už někdy někde v širym kraji pěknější děvče? Jen si mrkni na její smetanovou pleť a na zlatý vlasy, když už se ani nezmíním o světlounký modři jejích očí. A když už ji mám pochválit nemůžu přece vynechat všechno ostatní. Trvám na tom, že Griselda je ze všech nejkrásnější, To děvče má ten nejnádhernější párek pyšnejch holoubat, jaký jen může muž doufat uvidět. Je to zázrak, že vůbec milostivém Bůh umístil takovou krásu pod jednu střechu s tak vobyčejnskym starym chlapem, jako jsem já. Snad si ani nezasloužím na ni koukat, ale řeknu vám rovnou, že shrábnu svou porci koukání, dokavad můžu.

Když ho Griselda okřikne a její manžel se přidá se svou troškou, vyhecovaný tatínek se obrátí přímo na snachu:
 

Když jsem tě viděl vůbec prvně, tenkrát, když si tě Buck přived, ať už to bylo vodkud chtělo, přišlo to na mne a cítil jsem, jako bych chtěl hned na fleku padnout na kolena a něco lízat. Tohle cítění v muži je strašně vzácný, a když už to na mne přišlo, tak mě taky naplňuje taková pýcha, zvláště když o tom mluvím před tebou, zrovna před tebou, abys mě slyšela.

Další kataraktický díl pro prasáky bude o sexu Willa Thompsona s Darling Jillou, sestrou své manželky.

Tanka pro Hanku

Tradiční japonská forma s motivem z básníka Džiena.

Usnulas na louce
přikryta prázdným nebem
–  trochu tě zebe.
Polštář z jarního kvítí
pohodlí opatří ti.

Hance L.

Bůh ví, že jsem dnes chtěl psát o čínském divadle, které jsem začal studovat v souvislosti s premiérou naší čínské pohádky. Bylo to vlastně částečné splnění dvou předsevzetí, která jsem si dal už před třemi lety (5. a 7.). Premiéra měla proběhnout příští neděli.  Neproběhne, odloží se. 

Všichni se teď modlíme za Haničku, která včera na operačním sále vybojovala život. Modlíme se, aby se jí co nejdříve vrátily síly, kterých měla vždy na rozdávání. Od primy jsem Hanku několik let učil a byla mojí nejlepší studentkou. Teď patří k nejlepším herečkám ansámblu (to ona mi už před třemi lety kývla na angažmá v Navenku). 

Zažil jsem včera setkání s tupostí rasově čistých (na což jsou hrdí) českých lidí, kterým by mohla Hanka být vzorem. A ona to dokáže! Ne proto, že by měla dokazovat něco těm duševním mrzákům, co jsou schopni tváří v tvář lidskému neštěstí takového cynismu, že se mi z něj udělalo na zvracení. Ale proto, že my z divadla tu její energii, píli, inteligenci a nadhled potřebujeme nejen na prknech.

Kolik je pekel, je i nebí
– snad víc než lidí dohromady –
jen o očistci nevím, že by
byl ještě jiný než ten tady,

kde vlk má roucho beránkovo
a bratru klidně ublíží,
kde láska není víc než slovo
a Bůh si visí na kříži.

Jeskyně v Akropoli

Včera jsem si na Barrandově zkoušel pláště, šuby, kamaše a čapce, abych za týden mohl zpodobnit Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, a když už jsem byl v Praze, tak jsem tam zůstal i na dvojkřest cédéček skupin Ty syčáci a Už jsme doma. No dobře, ten Barrandov jsem si na 13. května schválně naplánoval. Nebyl jsem ten den taky zdaleka jediný v kostýmu. Kluci z UJD zřejmě byli taky ve fundusu, jen asi v jiném patře, takže jsme se nepotkali.

Zato jsem cestou na Jiřák potkal Vráťu Brabence, vycházel, jak jinak, z metra neboli z undergroundu a štrádoval si to do Slavíkovky. Slušně jsem pozdravil a o pár domů dál v úplně zapadlé uličce jsem potkal Ondru Lorence – toho jsem pozdravil neslušně, protože se zase tak často nevídáme.

„Víš, kde bydlím?“
„V domě Jaroslava Seiferta.“
„Hm, a kdo ti to řekl.“
„Nikdo, to jsem si tipnul.“
„No, nejen v domě, i v bytě.“

A fakt jsem si to tipnul, měl tím směrem namířeno a já tam jinou adresu neznám. Nicméně jako studentský pronájem slušné.

V Paláci Akropolis je to jako v Orfeu, stejně veliké, stejně útulné, jen víc barů. Obsadil jsem místo na balkóně a v podstatě jsem se z něj nehnul. Začali Syčáci a nezklamali, nijak se nepřikrášlili, odehráli, jak jsou zvyklí, s jediným rozdílem, že na závěr jim Míra Wanek s Čuňasem pokřtili CD s názvem Krása. Moc se mi líbila píseň o tom, jak v rádiu běží další a další nemožná píseň o andělích… pamatuju si, že kvůli andělům jsem se nemohl nikdy začíst do Rilkových Duinských elegií. Ale přece jsem se nakonec začetl, protože ti jeho andělé nejsou tak nemožní jako ty mainstreamoví v rozhlase. 

Pak se zhaslo a celá Akropole se proměnila v jeskyni, v níž do ticha kapaly kapky z krápníků.

A na podium se do té tmy vplížili Tom jako neandrtálec, Pepa jako speleolog, Adam jako permoník a Míra jako trojhlavá saň.

Koncert komentovat nebudu, má ode mě pět hvězdiček stejně jako cédéčko.

Říkal jsem Adamovi, že při prvních třech nosičích (tehdy to byly magnetofonové pásky) jsem si vždycky myslel, že už zašli za čáru a že se mi to nové nemůže líbit, jako ty starší, jako Hollywood zejména, který se mi líbil napoprvé, – a pak jsem nakonec od těch nových nemohl odtrhnout uši. Ani z Pohádek ze Zapotřebí ani z Uší ani z Rybího tuku. A Adam mi říkal, že stejný postup zná od jednoho známého svého známého:
„Prosím tě, vypni to.“ – „Víš co? Pust mi to ještě na chvilku.“ – „Nemohl bys mi to půjčit?“ – „Nezlob se, já ti to nemůžu vrátit, tady máš peníze.“

A to jsem u Jeskyní neměl. Líbí se mi jako Hollywood už na první poslech. Možná proto, že jsem je nejdřív slyšel koncertně. Ale taky určitě pro tu Kapku hned na začátku, kde je trubka až pevnostně boyardovská. Punková obdoba Poslepu a Kůželíný je tady Fascinace, a ten náboj ze začátku trvá až po Ukolébavku pro Anežku.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl Vráťu Brabence na podiu coby jeskynního křtitele (Jan Křtitel snad žil taky v jeskyni a živil se jen kobylkami a strdím). Šampaňské doslova stříkalo po celé jeskyni.

Všiml jsem si jedné zajímavosti. V textech Míry Wanka, z kterých mi bez přehánění téměř vždy mrazí v kostech a hřeje v žilách, se objevuje něco, co nevím, jestli mi tam vadí nebo si na to zvyknu jako na ty Rilkovy anděly. Deminutiva. Míra zdrobňuje i tam, kde by tomu podle mě prospěl jiný, neříkám drsnější, ale ne tak zjemnělý výraz. Začne to jiskřičkami a pak se i v názvech objeví valounek a puklinka. Nevím, kdyby byla vždycky střední cesta mezi permonem a permoníčkem, ale ona není. Nicméně, je to jediná věc, která mě zarazila, a na celkovém dojmu neubrala ani setinu procenta.

Ve středu 2. června hrají UJD a Ty syčáci v Mostě, tak snad vyrazím už i s Věruškou.

Hádanka o volný vstup na Krch-off

Z rozhovoru s J.H.Krchovským v Reflexu vyjímám pasáž o jednom hororu:

„v té knize se mimo jiné splaší koně, umře bratříček, kterému dá hlavní hrdina svou nejoblíbenější kuličku do rakve, slepice povalí květináč, rozbijí hodiny a pak se udusí polomrtvými kobylkami, kterým děti za nožičky přivázaly krabičky od sirek jako povozy, huse vlak ujede hlavu…“ Snad jen babička s dědečkem „nedělají nic, než že tlučou špačky u kamen, dědeček řeže louče a babička má občas nějakou dementní průpovídku“.

Vzpomínáte si?

Čerstvý padesátník Krchovský si v rozhovoru vzpomněl i na Lábuse, který mu vydal s poměrně vysokými náklady jedno cd, které pak nějaký „kamarád“ šoupnul na net. Inu, tak to dnes bývá. Kdybyste si to cédéčko  nechtěli stahovat zdarma, můžete si ho za 250Kč koupit v úterý v klubu na Střelnici. Krchovský tam bude teď v úterý číst svoje antibásně a hrát se svou kapelou Krch-off. Kdo uhodne název výše komentovaného hororu a napíše plné jméno jeho autora jako první, tomu koupím lístek.

Bartsch, Osička a ti druzí

Táta měl několik svých oblíbených titulů z různých vědních oborů, kterými mě v dětství a jinošství oslňoval. Když jsme doma řešili matematické problémy, ozval se vždy po složitém uvažování příkaz: „Přines Bartsche!“ a já jsem běžel do knihovny pro Matematické vzorce. Když jsem se začal věnovat dějepisu, měl jsem stále na talíři, že nejlepší je „Šusta – Bidlo – Hýbl“ a že kdybych chtěl něco vědět o první republice, že to najdu v „Olivový“. No a nakonec můj poslední obor budoucího profesního zájmu – angličtina. Táta se učil z „Osičky“ a nedal na něj dopustit. Sám jsem si Osičkovu učebnici „Anglicky v 50 lekcích“ z roku 1939 koupil až mnohem později, stejně jako jeho slovník UNIKUM, jehož písmenka R-Y zpracoval dr. Poldauf.

Vzpomínám na to dnes, v den narozenin dr. Antonína Osičky (1888), protože mi až dnes došlo, že kromě dederóna Bartsche, byli všichni ostatní komunisty perzekvovaní. Prof. Věra Olivová byla za normalizace uklizena na katedru etnografie a bylo jí dovoleno věnovat se dějinám sportu, prvorepublikového (z)Pátečníka prof. Šustu netřeba dějepisářské společnosti představovat, prof. Bidlo ani dr. Hýbl si s ním nezadali. A dr. Osičku vyhodili komunisti v r. 1948 z katedry anglistiky, načež zlomen umírá. A táta byl do r. 1989 ve straně. Věděl jsem, že věří v něco jiného než její představitelé a že chce mít nějakou ideu. Pamatuju si, jak po publikování Několika vět v Rudém právu cestou z Kadaně do Loun v oranžové škodovce značky CVB 84-73 hrdě prohlásil, že podepíše, protože není nic, s čím by v textu nesouhlasil. Nepodepsal, hrál jenom hrdinu před maminkou, ale já mu to za zlé nemám, já mu to na zadní sedačce věřil. To on mě naučil nevěřit jedné knížce, ale hledat i v jiných.

Neváhal jsem a dnes jsem si objednal v jednom antikvariátě knihu V zemi dolaru – román studenta v pracovní blůze od jakéhosi Antonína Osičky.

Paraboly a hyperboly

S čtením životopisů je to u mě jako s astrologií. Vždycky zjistím, že jsem tomu člověku, jehož životní kronikou se probírám, tolik podobný, že přemýšlím, jestli nejsem jeho reinkarnát (přitom jde podobně jako u horoskopů o myšlenkový klam). Teď mám tento klamný pocit z Jeana Paula.

Když studoval na gymnáziu, bydlel u děděčka a u babičky, stejně jako já. Pocházel z poměrně chudých kantorských poměrů, podobně jako já. V dětství miloval Komenského Orbis pictus, tak jako mně v pubertě oslovila Všeobecná rozprava o nápravě věcí lidských. Toužil psát a napsat stěžejnější dílo než jeho současníci Goethe, Schiller a jim podobní různými knížepány vydržovaní literáti, tak jako já. Aby našel svůj styl, hodně četl a dělal si výpisky, zprvu holé, později s komentářem, trošku víc než já, ale víceméně stejně jako na mém soběpisníku. K jeho prvním literárním pokusům patří Myšlenková cvičení, tak jako jedna z mých prvních nevydaných sbírek (jež se ovšem líbila i Ludvíku Kunderovi) nese název Essercizi, což je italsky (tj. hudebně) „cvičení“. I svým zájmem na univerzitě v Lipsku si nejsme nepodobní, bavila ho angličtina (tehdy mnohem méně rozšířená), ale i matematika (studoval teologii). A to jsem přečetl teprve deset kapitol z dvaačtyřiceti.

Ještě před dovršením 18 let napsal román v dopisech o vztahu Abelárda a Heloisy, román plný sentimentu a plagiátorství Goethova Werthera. Nicméně už v něm se objevuje pozdější Jean Paul plný vtipu a místy až sarkasmu. Z jednoho citátu z tohoto raného dílka jsem zjistil, že s Jeanem Paulem sdílím i názor na vysokoškolské vzdělání:

Tak konečně jsem zde, na univerzitě! A k jakému účelu? Abych tu vydával peníze, kterých bych mohl využít lépe, na to, abych zapomněl věci, které jsem znal, a naučil se jiné, které mi nejsou nic platné… Co mi všichni ti profesoři mohou povědět, to bych se mohl lépe – důkladněji a za kratší dobu a míň peněz – naučit z knih. Ale s touhle metodou se započalo kdysi v temných dobách, kdy se psalo málo knih a kdy člověk musel moudré lidi slyšet, aby se mohl stát sám moudrým. A teď, protože je to zkrátka móda, pokládalo by se za hřích, kdyby se tento zvyk změnil – máme knihy, posloucháme profesory a hlupák stejně zůstane hlupákem.

Ještě jeden aforismus si zasloží být parafrázován:

Maloměšťákům kultura neuškodí, neboť se k ní nedostanou, považujíce za ni to, co sledují v televizi.

Pražížeň

Indie je pravlast všech lidí, sanskrt je prajazykem všech jazyků, a tak není divu, že člověk, který se už 70 let živí ničím, se jmenuje Prahlad. A pak že neexistuje duševní strava. Brzy se bude muset i na přebalech románů publikovat počet kalorií a lidem, jako jsem já, bude předepisována filmová dieta. A civilizační chorobou se staně obezita z nadměrné meditace.

Mamince

Vidím se v Praze na klinice
v pooperačním pokoji,
narkózou omámené plíce,
tělíčko v bílém závoji.

Profesor Hradec na vizitě
sděluje matce oněmělé,
že bude v pořádku to dítě,
které měl včera pod skalpelem.

I bez půl ledví dorostl jsem v muže
se srdcem mezi plícemi,
jež krví lásky tuhle báseň v růže
pro maminčin úsměv promění.

- - - - - - - -

První Mánin dopis po setkání s Vláďou by možná May Sinclairová ocenila jako laický příspěvek k proudu vědomí, termínu, který ve stejné době začala razit pro novou metodu modernistických prozaiků. Co se asi skrývá za osmi čárkami, kterými Manča dopis zakončila?

Čtěte ZDE!