19. listopadu 2010

Pexeso za časů našich babiček

Když jsem dnes odpoledne v prázdném mlíčňáku nad indiánem a ovocným košíčkem prohlásil, že jsem teprve ve svých šestatřiceti letech zjistil, co je to pexeso, obě dvě paní prodavačky na mě koukaly nedůvěřivě. Myslím, že mě už před tím měly za exota, ale že bych nevěděl, co je hra, kterou hrálo a hraje snad každé dítě, to je oprávněně zarazilo.

Vysvětlil jsem jim, že tím nemyslím hru samotnou, ale její název. Že by šlo o slovo původně české, je nesmysl, protože v českých slovech se nevyskytuje iks. A pokud by bylo přejaté, pak z jakého jazyka, z esperanta? Nejvíc mě zarazilo, že mě to nezarazilo dřív. Mě, který jsem se vždycky pitval v etymologii všech možných slov, třeba že mariáš je z francouzského mariage – manželství – myšleno krále a dámy, tedy v Čechách vlastně registrované partnerství krále a svrška. Pexeso mi nějak uniklo. Hledal jsem tedy ve dvou etymologických slovnících, co mám doma. Nic. Spolehnul jsem se na čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého, který mě téměř nikdy nezklamal. Nic. Našel jsem si přes Zuzku internetovou databázi heslářů, kde jsem opravdu vždycky našel úplně všecko. Nic.  Chvíli jsem brouzdal po internetu. Nic. Jen zmínka, že jde o podobný jev jako ve slově Čedok (Československá dopravní kancelář). Jenže rozklíčovat zkratkové slovo pe-xe-so mi nějak při vší mé zpeklité kombinační schopnosti nešlo. Nezbylo, než napsat Terezce.

Chvíli jí to trvalo, ale nakonec asi ještě před odjezdem do daleké ciziny odpověděla a vyrazila mi dech. Pexeso je totiž vytvořeno jako zkratka sousloví PEKelně SE SOustřeď. Když jsem to zadal do googlu, zjistil jsem, že je to vysvětleno i na wikipedii i s odkazem na stránku, kde se lze proklikat k následujícím informacim.

V letech 1965 - 1972 byl v průběhu Libereckých výstavních trhů vysílán televizní soutěžní pořad J. Dietla Pekelně se soustřeď!.  Za tu celkem nedlouhou dobu jsme možná na tuto soutěž zapomněli, zato jsme přijali slovo pexeso (až dosud v žádném našem výkladovém slovníku nezaznamenané), které bylo motivováno právě názvem tohoto pořadu... Původně šlo o vlastní název jednoho konkrétního výrobku (výrobce), a to o název hry karetního typu... S rozšířením této hry se začal název používat běžně i jako obecné označení druhu hry...

A já se ptám dědy a babičky, kteří snad soběpisník pravidelně čtou: to se za vašeho dětství a mládí nehrálo pexeso? Anebo se mu říkalo jinak? Vždyť já myslel, že to indiánské, které jsme měl nejradši, bylo prvorepublikové. Tak nevím, poraďte... Po dnešní návštěvě u dědy a u babičky už tedy vím, že za jejich dětství pexeso nebylo, tehdy byla káča a kuličky. Indiánské pexeso vzniklo asi až za dob dospívání maminky a strejdy. Zajímalo by mě, z kterého roku tedy je, příp. které je nejstarší pexeso u nás... Neví někdo?

18. listopadu 2010

Opravdová láska

Když jsem si dnes četl anglické básně Sharon Oldsové, vybral jsem si k překladu a vytiskl tuhle poslední báseň sbírky Wellspring (Studniční pramen). Je pro Věrušku, moji milovanou ženu.
(originál zde)

Uprostřed noci, když vstaneme
po milování, hledíme na sebe
plni přátelského porozumění, jako jsme
před chvílí byli plni milenecké rozkoše.
Přikrčení jako horolezci, kteří jsou
na cestě zpátky z osmitisícovky,
jakoby spojení pupeční šňůrou
sestupujeme po schodech dolů na toaletu,
jdu ztěžka, vrávorám zrnitým ovzduším haly 
beze stínu a vím, kde jsi, aniž bych
otevřela oči, jsme svázaní pevnými
neviditelnými vlasci, naše pohlaví jsou
oněmělá, vyčerpaná, zhmožděná,
celé tělo je jedno velké pohlaví - ano,
tohle je nejpožehnanější chvíle mého života,
děti spí ve svých postýlkách jako ještě
neobjevené žíly vzácných minerálů,
já sedím na míse a ty jsi někde poblíž 
v místnosti, otevíráš okno, venku se žení
všichni čerti, sněží a sníh pokrývá
okenní tabulku krystalickou mřížkou,
tichou a třpytivou, zavolám na tebe
docela potichu, chytnu tě za ruku a řeknu ti,
že za ni nevidím. Nevidím za ni.

17. listopadu 2010

Po premiéře

Nebyl to nikdo menší než Goethe, autor Pravidel pro herce, který prohlásil, že při dobrém školení lze z každého urostlého granátníka udělat docela slušného herce. Dalo by se snést tisíc argumentů proti a ve většině z nich by rezonovalo slovo talent nebo alespoň nadání. Jenže nadání na herectví má i každá druhá opice a dokonce i značná část z genetického pohledu nižších zvířat. Jde opravdu zejména o charisma nebo, jak je to lépe česky řečeno, kouzlo osobnosti. A herecké kouzlo má opravdu jen málo vyvolených.

Před rokem jsem na divadelní valné hromadě pojal lítost nad těmi, kteří si dlouho nic nezahráli, a nad těmi, kteří se do divadla hlásí, ale nikdo je nikam neobsadí, a předsevzal jsem si, že s nimi secvičím hru. Rozhodl jsem se pro pohádku, na níž se mohou lecčemus naučit a není to nejsložitější divadelní žánr.

Zkoušení provázely velké nesnáze, premiéra se třikrát odložila, některé role se musely z různých důvodů přeobsadit, zdálo se, že vyšší moc nám zrovna nepřeje. Soubor byl těmito šťouchanci od osudu spíše vyburcován, aby se hra nakonec dotáhla k opravdové premiéře.

Dnes jsme tedy konečně odehráli pohádku O zlé princezně a třech mandarínech. Ráno to ještě vypadalo, že to bude průšvih, většina kulis, rekvizit a kostýmů se připravovala až dnes, o technice nemluvě. Trochu jsem záviděl klasicistním režisérům, kteří potřebovali k nastudování Corneillova Cida trůn a Racinova Bajazida dvě dýky. Generálka se nestihla. Jeli jsme načisto. Přišlo dost lidí. Všichni herci se snažili a z mého režisérského hlediska to dopadlo dobře. Už teď se těším na reprízu.

A ještě slovo k naší mládeži. Máte za sebou premiéru různých rolí, ale někteří z vás zejména premiéru v roli herců a hereček. Možná se vám v té roli zalíbilo. Možná máte kromě snahy i to kouzlo osobnosti. Abyste ale pochopili, do čeho jdete, ocituji zde z Ottova divadelního slovníku slova o postavení herců v čínské společnosti:

Ministerstvem financí, které dělí občanstvo v daňové třídy, jsou herci zařazeni společně s otroky, veřejnými posluhy a nevěstkami v nejnižší kastu oproti čtyřem kastám vyšším; důvod tkví v tom, že ředitelé vychovávají k herectví zakoupené děti otroků. Ovšem zakupují čaem i lidi svobodné, ač to je zákonem zakázáno pod trestem 100 ran. – Kočovná společnost (hi-pan) sestává obvykle z 8-10 členů, otroků to ředitelových; přes toto podřízené postavení  mnozí umělci dosahují velké, i po staletí trvalé slávy.
Pár fotografií napřeskáčku najdete zde.

16. listopadu 2010

Věděli jste, že...

... mezi spisy českého národního básníka Karla Hynka Máchy, narozeného před 200 lety, patří báseň Máj, román Cikáni, Deník na cestě do Itálie a Deník z roku 1835, který popisuje mj. vztah s básníkovou snoubenkou Lori?
Nakonec tedy bez fotografie, ale přece. Svůj slib jsem dodržel. Wikipedia zpřístupnila novou službu, zatím zřejmě jen u článků publikovaných v této sekci: lze se dozvědět, kolik lidí rozkliklo ten který nový odkaz. Zatím jsou tam údaje do 15. listopadu, tedy bez dnešního dne, kdy byly publikované na hlavní stránce. Z těch mých čtyř nově přidaných článků vede jasně Eleonora Šomková (254), následuje Deník na cestě do Itálie (189), Cikáni (163) a Deník z roku 1835 (150). Schválně jestli dnešen něco změní... budu Vás informovat. Já držím palce italskému deníku. Komu fandíte vy?

15. listopadu 2010

Pan Nikdo v. pan Někdo v ringu

Ve čtvrteční zásilce knih z jednoho antikvariátu přišla jedna, kterou jsem následující tři noci hltal, až jsem ji dnes v pět hodin ráno měl za sebou nebo spíš v sobě. Nebyl to ani Halas ani Hrubín ani Hora a dokonce ani Skácel, nebyl to vůbec básník. Nebyl to ani Augustin Smetana ani Wáclav Wladiwoj Tomek ani Federico Fellini a dokonce ani Boris Vian. Žádný filosof, dějezpytec, filmař ani prozaik. Byl to Joe Louis, BOXER!

Jak jsem k lásce k boxu přišel, o tom už jsem krátce psal v jednom článku v roce 2006. Jaroslav Vokřál způsobil, že jsem se zamiloval do hrdinů tohoto sportu z období, kdy se mu ještě alespoň sem tam říkalo rohování. Od něj si pamatuju jména jako Jack Dempsey či Gene Tunney. A od něj si taky pamatuju vyprávění o Hnědém bombarďákovi. Vyprávěl o něm tak živě, že jsem se nedokázal ani zlobit, že mi před očima svádí tu, kterou jsem chtěl svést já. Do té doby byly pro mě romantické jen souboje, v nichž d'Anthes zastřelil Puškina nebo Martynov Lermontova. Po Černém trůnu jsem se zamiloval i do soubojů v ringu.

Myslím, že Vokřál látku pro film Pěsti ve tmě nehledal jen v příběhu Vildy Jakše, ale i v příběhu Joe Louise, šampiona v těžké váze, který se rovněž (jako český filmový hrdina Vilda Jakub) v roce 1936 utkal s Němcem, jenž do Ameriky přijel v duchu svého Vůdce rozbít hubu příslušníku podřadné  rasy. Maxu Schmelingovi se to tehdy (stejně jako filmovému Kurtu Schallerovi) podařilo. Byla to jediná porážka Joe Louise v jeho patnáctileté profesionální dráze před odchodem na odpočinek v roce 1948. Tady je celá:



Kniha Pěsti pro miliony americké novinářky Margery Millerové vyšla v Čechách v roce 1948 právě před posledním Louisovým zápasem kariéry. Jersey Joe Walcott Hnědému bombarďákovi v předposledním utkání uštědřil lekci a po patnácti kolech byl lepší na body, nicméně rozhodčí se tehdy shodli, že na získání titulu je to nestačí. Obecenstvo při vyhlášení vítěze bučelo. Joe Louis byl nucen k odvetě. O ní jsem si už musel přečíst na internetu. 25. června 1948 knockoutoval Walcotta v 11. kole a oznámil odchod na odpočinek. Byl sice později ještě nucen boxovat, aby splatil dluhy, ale získat znovu předešlou slávu se mu již nepodařilo. Walcott se přeci jen stal ještě jako veterán mistrem světa, pár měsíců před posledním Louisovým zápasem, v němž ho Rocky Marciano poslal v 8. kole do opravdového boxerského důchodu. 

V knize je skvělým způsobem popsán vzestup černošského pana Nikdo z alabamské plantáže k titulu mistra světa v těžké váze zápas za zápasem, stejně jako jeho společenský vzestup jako zástupce černošského obyvatelstva Ameriky.

V „Bitvě století“, jak novináři překřtili souboj bývalého mistra Maxe Baera s Joe Louisem v září 1935 šel Baer k zemi ve čtvrtém kole. Nechal se odpočítat, i když byl při vědomí a mohl vstát.

„Jistě že jsem nemusel být odpočítán. Mohl jsem pokračovat v boji. Ale říkal jsem si: Snad opravňuje oněch dvacet dolarů za ringové sedadlo diváky vidět boj. Ale neopravňuje je k tomu, aby viděli vraždu.“

O rok později se úder vrací, tentokrát od bývalého šampiona Maxe Schmellinga.

„Říkal jsem vám to již dříve, ale nikdo mně nechtěl věřit. Dobrá pravička je neštěstím pro toho vašeho bombarďáka. Co tomu říkáte? Ovšem, řekl bych, že to je obyčejný amatér. Řekl bych, že by se měl vrátit do školy a teprve se učit boxovat, ja? Heil Hitler!“

Hrozilo, že Schmelling získá titul a pak bude Louisovy výzvy k odvetě ignorovat. Osud to ale zařídil tak, že titul dříve získal Joe Louis a Schmelling byl nucen o odvetu požádat sám. Po dvou minutách byl sražen k zemi a odpočítán.



Ani Schmelling nebyl pan Nikdo, jak jsem si to při čtení nejdramatičtejších kapitol v knize přál. Jen jsem se to dozvěděl až později. Nějaký čas po válce se stal Louisovým přítelem, pomáhal mu splácet jeho dluhy a z velké části se podílel na úhradě jeho pohřbu v roce 1981. Pro mě se tím stal panem Někdo. Zajímavostí je, že jeho manželkou, tedy paní Někdovou, byla bývalá partnerka Karla Lamače, česká herečka Anny Ondráková, která si zahrála i ve dvou němých filmech Alfreda Hitchcocka.

14. listopadu 2010

Orfický mýtus trochu jinak

Petr Váša včera večer převyprávěl v Kadani legendu o řeckém mytickém pěvci Orfeovi, jak se opravdu stal. Bakchantky a nymfy hnaly Orfea z Thrákie až do severní Bohémie, kde byl na jeho počest založen svatostánek zvaný Orfeum, kam jsou na dobrou muziku vpouštěni jen ti nejlepší.
Orfeus prý zpíval téměř jako Zdeněk Bína, kterého včera kadaňské bakchantky rovněž málem roztrhaly. Nakonec všichni přežili, a tak se můžeme na oba skvělé pěvce, Bínu i Vášu, těšit i v příštích letech, pravděpodobně v klubu, který je prostorově milosrdnější. Na tak skvělé muzikanty bylo návštěvníků přeci jen málo. Když jsem si stěžoval panu Nikdo, řekl mi na to, že jsme čétédvojka a ne nějaká zasraná nova. Tak aspoň nějaká útěcha.

13. listopadu 2010

Muž, který maloval stromy

Byl jsem v posledním týdnu několikrát konfrontován s dětským světem fantazie a žasnul jsem, jak se může byt 2+1 proměnit ve hrad se starodávnými obrazy na stěnách a z normálního kluka v punčocháčích policista v uniformě se služebním psem. Uvědomil jsem si, o co všechno svojí dospělostí přicházíme.

Chci, aby mi někdo řekl, že můj mukový strom může odejíti ze svého místa a že všechny mukové stromy na horách jsou jeho děti…  Chci, aby můj strom slyšel. A je to pravda. Chci, aby můj strom viděl. A je to pravda. Chci bydliti v živoucím světě.
Jean Giono, známý francouzský spisovatel, napsal tato slova 18 let před svým nejznámějším příběhem Muž, který sázel stromy pro český časopis Život, který redigoval Vladimír Holan. Jsou vytržena z článku Tak rozumím dílu Kubínovu. Odvažuji se tvrdit, že možná právě Kubínovo dílo plné stromů z kraje Provence, mělo vliv na pozdější Gionův mistrovský kousek. V úterý 16. listopadu jej v klubu přečte Martin Dušek, a to 100 let od roku, do nějž autor zasadil začátek svého příběhu.

12. listopadu 2010

Bohumír Kapr

Tak se nikdy nejmenoval. Narodil se jako Isaak Salomon Kapper a přijal literární pseudonym Siegfried Kapper. Pod vlivem Václava Bolemíra Nebeského a Karla Sabiny začal psát česky a prohlašovat se za Čecha. Nicméně xenofóbní postoj české populace ho donutil k rezignaci na českou věc. Odstěhoval se a  psal od té doby výhradně německy.

Narazil jsem na něj náhodou při pročítání Encyklopedie humoru a vtipu z r. 1892, kde psali, že pořídil první překlad Máchova Máje do němčiny. To jsem si nemohl nechat pro sebe a tak jsem o ten fakt obohatil anglickou wikipedii. Zároveň jsem si našel velmi zajímavý článek Miloslava Uličného o všech překladech Máje do němčiny, od Kappra až po Schamschulu. Je to velmi poutavé čtení i pro ty, co německy neumějí.

Jeden z (možná nejen duchovních) potomků Václava Bolemíra Nebeského, náš Jiří, bude mít z osobnosti průkopníka česko-židovské vzájemnosti jistě ještě větší radost než já. Pro něj vlastně celý tenhle článek píšu. Ale třeba zaujme i někoho jiného.

10. listopadu 2010

Černý na bílém

Jiřího Černého jsem poznal ještě před revolucí, kdy rodiče do knihovny přikoupili kousek s názvem Hvězdy tehdejších hitparád. Poslouchal jsem tehdy Beatles a tak jsem byl zvědavý, jaké ještě kapely v té době existovaly. Vím, že mě nejvíc zaujali The Who a protože mi bylo 15 let, jsem si jistý, že to bylo hlavně tím, že jako první muzikanti po každém koncertu rozmlátili kytary a někdy i bicí. Jiří Černý v knize hezky popsal rozdíl mezi náturou Britů a Američanů. Zatímco britští fanoušci psali Townshendovi, aby ty kytary neničili a radši jim je dali, při první americké tour jim chodily od fanoušků nabídky, že jim pošlou svoji kytaru, kterou by pak rádi, aby na koncertě rozmlátili. 

Pak přišla revoluce a Jiří Černý a Václav Malý, oba dva charismatičtí řečníci s podmanivým hlasem moderovali demonstrace proti komunismu. Od té doby mám demokracii spojenou s bigbítem a s vírou. Dnes Jiří Černý uvádí pravidelné pořady pro rozhlas, na Praze má každý týden Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, píše do novin a občas ho vídám v televizi (naposledy asi v pořadu o Rolling Stones v Praze).

Tenhle týden jsem si s Jiřím Černým dvakrát telefonoval. Asi to bude znít dětinsky, ale já jsem si ty poměrně věcné rozhovory užil, jako by mi Pavarotti s Domingem doma v ložnici zpívali árie z Bohémy. Domlouvali jsme, že by mohl přijet do Kadaně. A nezůstalo u slov. Prošel jsem si různá výročí a objednal na příští rok do klubu tyto pořady s Jiřím Černým:

Po 24. ledna - JOHN LENNON (+8.12.80)
Út 8. března - THE DOORS (3.7.71 + Jim Morrison)
Út 17. května - BOB DYLAN (*24.5.41)

Pokud budou chodit lidi, tak by se z tohoto obohacujícího příspěvku pro kadaňské bigbíťáky mohla stát pravidelná záležitost, nabídka monotematických pořadů je bohatá.

7. listopadu 2010

Kajdíčičí polibek

Na jednom obrázku od Václava Hollara je v třetím řádku latinské veršovánky napsáno

Humanitate discis, a brutus homo...

což prý znamená asi tolik:

Člověče, lidskosti uč se od zvířat...

což se mi moc líbilo.

Naši dva kocouři k sobě hledali a trochu ještě hledají cestu. Každý se nejraději vyskytuje v jiném prostoru, jiném pokoji, jiném patře (jeden na pohovce, druhý na parketách). V noci se prohánějí po pokojích, ale spíš než o boj jde o sportovní klání, při němž si střídají role. Někdy na sebe ale vytáhnou i drápky, Věruška našla Kajetánovi v kožichu pár stroupků. Proto jsme dneska měli radost, když jsme kocoury našli v manželské posteli.
Když se Nácíček probudil, natáhl se pro polibek. A dostal ho.

6. listopadu 2010

S divadlem v Nahořečicích a okolí

Po půl roce jsme se zase sešli v Nahořečicích, tentokrát v mnohem větší sestavě. Příjemně mě překvapilo, že se nás tam v pátek večer sešlo tolik. Zábava nevázla. Druhý den jsme si užili jako na dovolené. Bylo krásně, v Kryrech i v Chyši. I když trochu větrno.
Do chyšského kostela Zvěstování Panny Marie jsme nakoukli jen klíčovou dírkou, ale i to stálo za to. Babička nám řekla, že poté, co výbor opravil část kostela, klíče si vzal pan farář ze Žlutic a od té doby už se tam nic neděje, jen občas něco odvezou.

4. listopadu 2010

Kajícník a světice

Dnes jsem se odhodlal přeložit jeden dlouho slibovaný sonet. Vyburcoval mě první český překlad Shakespearova Romea a Julie z roku 1847, podle nějž se zřejmě drama hrálo poprvé v Čechách r. 1853 (nedávno jsem tu o něm psal v souvislosti s Adolfem Heydukem), a taky to, že jsme se nedávno s Věruškou koukali na Zamilovaného Shakespeara.

Vždycky se mi ve hře líbila pasáž, kdy se Romeo a Julie vůbec poprvé spolu dají do řeči. Používají kacířsky náboženského jazyka k tomu, aby si vyznali lásku. A celý ten dramatický text je veršován jako sonet. Zajímalo mě, jak si s tím poradil František Doucha. 

A já bych chtěl svůj překlad těchto námluv věnovat svojí ženě, ona už ví za co.


(originál je zde)

ROMEO    Jestli jsem rukou znesvětil Tvůj chrám,
        prosím za Tvoje odpuštění,
        mé rdělé rty, poutníci u Tvých bran,
        smažou ten hřích něžným políbením.


JULIE        Odpouštím ruce za Tvé pokání,
        však rty mi neplať žádnou další daň;
        stačí mi Tvojí ruky podání,
        když jak v modlitbě tiskneš k dlani dlaň.


ROMEO
    Rty má kajícník i světice snad!

JULIE        Však jen k modlení či vzdání díků!

ROMEO    Ať od rukou se tedy učí znát,
        jak spojit se spolu v okamžiku. 


JULIE        Světice jen spásu vyprošuje.

ROMEO    Poutník, co má, svatým obětuje… (políbí ji)
        Teprve teď cítím odpuštění.

JULIE 
       Teďs na mě přenesl svůj těžký hřích!

ROMEO    Jedním polibkem? Toť pokušení
        bych vzal jej zpět.
(delší políbení)

JULIE                        Líbáš jako z knih.

2. listopadu 2010

Slova JP Sartra

Pokračování výpisků z četby (anebo psychologická projekce vlastního života?):

Nevím; v naší společnosti v pohybu poskytuje někdy zpoždění náskok.

Karel V. zvedl Tizianovi štětec: to je toho, k tomu přece knížata jsou!

Vůbec jsem se nevzdělával: zjistil jsem, že ve slovníku jsou obsahy her a románů; a tím jsem se kochal.

Rád jsem se líbil a chtěl jsem si dopřávat kulturní koupele: denně jsem se nově nabíjel posvátností... Kulturní komedie mě postupem doby kultivovala.

Potřeby, naděje i radosti lidského rodu mi byly cizí, chladně jsem rozdával sám sebe, abych jej okouzlil...

Jedna pasáž knihy je věnovaná nástupu do školy. Sartre byl usazen ke katedře a učitel Barrault mu vzhledem k postavení otce nadržoval. Sartrovi protekce vyhovovala a raději se nudil vedle katedry, než by si hrál na schovávanou s ostatními. Panu Barraultovi páchlo z úst. Sartre to tiše trpěl a připadal si právě tím dospělejší a významnější, čím více se toho pachu nadýchal. Dětské snobství. Jednou si cestou do školy všiml nápisu na zdi: Starý Berrault je sráč! Nedalo mu to spát. Ta slova se mu drala na jazyk, kdykoli učitele spatřil. Chtělo se mu křičet, že je Berrault starý prasák a smrdí. Ukočíroval to, ale od dalšího dne se již odvracel, když se na něj pan učitel naklonil.

1. listopadu 2010

Druhá první rána kapitána

V šachové lize jsme se od minula propadli do nejnižšího Krajského přeboru III. "A". V prvním kole jsme prohráli 1:4, ten čestný jeden bod byl za to, že se soupeřovi nedostavil jeden hráč. Já jsem hrál vyrovnanou partii, chvílema i s převahou, ale chyby způsobily, že jsem se po 49. tahu musel vzdát. 

Včera jsme jeli na utkání druhého kola do Jirkova. Začalo to vesele, jelikož jsem se spolehl na rady starších šachistů, že se hraje u fotbalového stadionu. Chvíli trvalo, než jsme to hřiště našli. Rejdili po něm havrani a do areálu se nedalo dostat. Nakonec jsme prolezli dírou v plotě, abychom zjistili, že se v bývalé kuželně už šachy nehrají, a tak jsme se museli zdlouhavě vracet, obvolávat známé a pořád nic. V hospodě u stadionu o šachistech nic nevěděli. Zavolal jsem tedy Věrušce a ta mi doma našla číslo na vedoucího Jirkováků. Navigace byla úspěšná a tak jsme s půlhodinovým zpožděním zasedli k šachovnicím, na kterých nám už bohužel po tu dobu běžel na hodinách čas. 

Měl jsem černé a chuť vyhrát. Soupeř začal dámským pěšcem, což mi nenabídlo moji oblíbenou francouzskou obranu, ale abych se přiznal, jak vůbec netrénuju, otevřenější hra mi vyhovovala (a podle Fritze jsme ji pojali velmi nestandardně). Hrál jsem chladnokrevně a až jsem se divil, jak mi to jde. Žádné obranné tahy, samá smeč. Už ve čtvrtém tahu se začalo měnit, v sedmém tahu jsem šachoval dámou. Ve 14. tahu udělal soupeř chybu, za niž musel pikat ztrátou figury. Můj chladný přístup pokračoval bez chyby, což jsem si doma ověřil u Fritze, a tak soupeř po 24. tahu vzdal. Teprve pak jsem si přečetl, že soupeř měl Elo 1697.
Moje výhra nakonec stačila jen na celkovou týmovou remízu a jako tenkrát jsem byl zase jediný, kdo od nás vyhrál, navíc jako první v celé soutěži vůbec, protože kontumační výhru z prvního kola nelze počítat. Jestli to bude jako loni, tak už si v dalších kolech nevrznu. Aspoň dám s tou trapnou hrou na soběpisníku zase na pár měsíců pokoj.