Rád si čtu v knihách, které už sotva někdo otevře. Tu, kterou jsem otevřel včera, odsoudil Šalda jako "monstrum", a tak skončila na hnojišti literatury a možná v mnohých svých částech právem. Jmenuje se Rozpomínky a vyšla jen jednou v roce 1896. Jedna báseň se však četla jedna báseň. Uhádnete, kdo je autorem?
Zpověď atheisty
Jen ve mně soudce jest, jenž hořce mstí
a svatě blaží – ne tam nad chmurami;
jen sobě mužně vyznám všecky klamy,
v něž pobloudil jsem; všecka tajemství,
jež slepě pučí v pudech mých a která
se ku vědomí vzepjala z pološera
i rozvinula v rozumový jas,
před soudem pravdy mají hlas.
…
Jak dětinský to klam, že prabytosť
ta všemohoucí, tvůrčí, nedozírná,
jež rozplodila slovem do nesmírna
všech světů nepočet a věčitost –
mé malé „já“ že hýčká, kvil můj tiší,
mé chtíče hlídá, modlitbu mou slyší,
jak světská „Výsosť“ že mých poklon dbá
a slávou lichotit se dá.
Jak malicherně ješitný to blud,
že všeobsáhlý, nadsmyslný všedích
i mou chuť sytí, hojí i můj neduh
ba o groš se mi stará, jsem-li chud!
Ne! Síla hluchá, chladná, velkolepá
ves život rodí, tváří, hněte, tepá,
vše bezděk, slepě nutí žít i mřít
jen proto, že to musí být.
A přec – ať vyřknu zpověď bezelstnou!
přec někdy - - často, když mě nezdar stíhá,
kde pro květ žití sahám, když mě žíhá
pal kopřivy, když s hanbou bolestnou
zřím důmysl svůj směšně oklamaný,
své snahy marné, cíl svůj podkopaný,
když náhoda mě týrá protivná
jak schválnosť jakás podivná:
Když zuby skřípám, že mi poctivý
plod rázné práce vyrván nicotami,
pak hněvem kypím, horlím výčitkami,
jak kdyby los můj nespravedlivý
byl něčí vůlí vědomou tak spředen,
a vinen vším i za vše odpověden
kdos všemocný! Já v Boha nevěřím –
však s Bohem přec se hašteřím.
Ještě nevíte? Iniciály v názvu článku vám jistě pomůžou.
<3
1 komentář:
Okomentovat