Milanovi Kozelkovi vděčím za publikování mých básní v antologii severočeské výtvarné a literární scény Od břehů k horám, velký to počin. Párkrát jsem se během čtení Egoniášova proroctví i zasmál, párkrát mi zatrnulo. Mrzí mě, že trpí tím, čím všichni androši po revoluci – závistí. Underground za komunismu byl podle mého postaven na vytváření alternativy k masové kultuře, do níž se nenavážel, protože taky proč. Dokonce se nenavážel ani do politiky. Vše bylo právě naopak, masová kultura a politika tehdy nesnesla alternativu. Dnes, kdy ji snáší, nesnáší naši milí androšové ji. Proto se nědivím Svatavě Antošové, že se setkala s názorem (jak píše ve Tvaru), že androši jsou historické exponáty, které by měly být chráněni Unescem. A nejkrásnější je, že se nesnášejí i mezi sebou, ten je moc katolickej, ten moc marxistickej, a tak ta Magorem proklamovaná jiná estetika a v důsledku i jiná etika není jiná jen od té masové, ale liší se i jedna od druhé, androš od androše každou chvíli v jiné póze. Není tedy divu, že se mnoho z retrospektivního Egoniášova proroctví vyplnilo. Třeba že ...
... postupně budou čím dál víc eliminovaný a cenzurovaný individuální názory a postoje, který se budou vymykat mejnstrýmovýmu vkusu. Nezávislý umění bude dotovaný státem, do alternativních klubů bude nejdražší vstupný. Kdo se přizpůsobí, přežije, kdo ne, zatáhne krovky. Mediální úspěch bude slavit bezproblémovej průměr. Plastici budou prominentní prezidentskou kapelou a budou koncertovat ve Španělským sále, v Bílým domě ve Washingtonu a dokonce v Národním divadle. Jejich repertoár bude nostalgickej čajíček pro mentálně retardovaný pivní skauty. Budou vyhořelý a nic novýho už z nich nevypadne.
Ostatně nic novýho nevypadlo z žádnýho androše, ani z Milana Kozelka. Místo nezávislosti velký slova o cenzuře, která chybí, aby bylo proti čemu bojovat, a ještě větší slova o vzpouře, na kterou si zvykli a v kumunistických basách se v ní utvrdili. Jsou mi mnohem milejší současní undergroundoví jedinci, co zatáhly krovky a žijou si někde ve vykotlanym dubu (třeba Luděk Marks nebo Roman Szpuk), než ti, co místo krovek vytahujou žihadla – jakmile by totiž vzlétli, byli by rázem masoví, tak co jim taky zbývá, nechtějí-li se dočkat štípanců od svých vymírajících kolegů.
Možná by stálo za to napsat novelu o undergroundovém spisovateli, který čeká, až vymřou všichni jeho starší kolegové, aby se potom mohl začít prodávat na trhu jako děvka.
Nicméně, to celé mě přivedlo na myšlenku, resuscitovat literární klub a pozvat postupně všechny své kolegy z výše citované antologie, kterou jsem měl asi ve třech exemplářích a všechny jsem půjčil a ani jeden se mi nevrátil. Tak uvidíme.
1 komentář:
Mám na to podobný názor.
Okomentovat