Cesta

Pamatuju se, jak jsem jednou přišel do školy a oznámil Špínovi, že jsem se zamiloval. To bylo v době, kdy ještě v televizi dávali méně Žen za pultem a Majorů Zemanů a více Hovorů H a Písní pro Richarda III. Právě při jednom dílu posledně jmenovaného seriálu jsem se zamiloval do Marty Kubišové. Přiznám se, že to nebylo jen do jejího hlasu, jako u Konrádovy Dinah. Marta se v jedné filmové scéně koupala ve vaně. Tehdy jsem litoval, že jsem se nenarodil aspoň o čtvrtstoletí dřív.

Pak jsem našel mámin zpěvník, kde měla texty tehdejších hvězd, 90% tvořil Vašek Neckář a Marta. Poprvé jsem uzřel Lampu, Dobrodružství s bohem Panem, Baladu o kornetovi a dívce ad. Vaška jsme v Kadani měli před rokem a půl, Marta přijela včera.

Před těmi skoro dvaceti lety, když jsem se zamiloval, by mě nenapadlo, že jednou budu Martu po telefonu navigovat po Kadani, že jí budu moct přinést kávu do šatny a že jí budu moct políbit a předat kytku. Pro žádného jiného „umělce“ by mě asi nenapadlo vzít bez jeho vědomí koště a omést mu celé auto od sněhu. A maminku by asi tenkrát, když si přepisovala Martiny texty do zpěvníku, ani ve snu nenapadlo, že za čtyřicet let pojede tím autem, co jsem ometl, s Martou z Kadaně do Loun. Tak tuhle cestu máš, maminko, ke svým kulatinám.