4. března 2008

Kadaň na pohlednicích

Když jsem včera psal o Kadani, vzpomněl jsem si, že mi poslední dobou došly dvě pohlednice, o něž bych se rád podělil. Na první z nich je ústav, kde jsem strávil sedm let své učitelské kariéry, jak vypadal v roce 1915, a na druhé vyschlá Oharka z roku 1911. Třetí obrázek je můj snímek z hradeb z minulého týdne, který je mojí malou soukromou pohlednicí poslanou do Žatce.




3. března 2008

Kadaň 1919

Zítra je to 89 let od násilných událostí v pohraničí, jejichž nejtragičtější průběh se odehrál v Kadani. Schůze na Střelnici a před ní se podle jednoho hlášení účastnilo asi 5.000 osob. Krvavá dohra kadaňské demonstrace spolu se 70. výročím Mnichova přivede do našeho města tenhle týden filmaře. V dubnu zase přijedou bývalí němečtí občané Kadaně, aby zde jednali o smíření. Mám u toho být. Ale já se smiřovat nepotřebuju, Němci mi nic neudělali a já jim taky ne, a jako historik mohu jen říct, že je pravda, že jsme si mnohokrát ublížili, jak tomu ostatně u sousedních národů z jiných etnických rodin bývalo středověkým i novověkým zvykem, ale co dál? Chtějí se symboly, ale není snad jediným myslitelným symbolem, že se nyní někdejší obyvatelé našeho města v něm mohou projít a zavzpomínat? Ano, může jim být líto, že jsme k hrobům jejich předků neměli patřičnou úctu (snad je utěší, že ji nemáme ani k hrobům svých předků), že se tu mluví už jen česky, i když před 100 lety tomu bylo právě naopak, ale lítost nad změnami k stáří patří. Mnohem víc si nicméně cením stáří, v němž nad lítostí převáží velkorysost. Jsem tedy zvědav, o kterou z těchto vlastností se bude jednat v dubnu, a taky jaké bude poselství filmového štábu ARD vedeného českým emigrantem z roku 1968.

Milá Máňo

Tenhle víkend jsme se s Věrkou vrátili k dopisům, které jsem před časem vydražil v aukci. Jejich vznik se datuje lety 1917 a 1918 a obsahuje z větší části Vláďovy dopisy Máňě z Haliče na Šumavu a později Českomoravskou vrchovinu (dochovaných je i pár listů opačným směrem). Moc se nám líbí Vláďuv styl, musím přiznat, že dopisy hltáme několikahodinovou hlasitou četbou, přičemž se střídáme ve četní a případném vyhledávání slov ve slovnících (spisovného jazyka českého, německo-českém, etymologickém, občas i polsko-českém). Dovedu si představit posměšné poznámky od některých lidí, co že to spolu po večerech neděláme, ale jsem na ně připraven. Jestli jste jako my, viděli v pátek film Kinsey, víte, že každý máme nějakou tu svoji úchylku. Tak my si čteme cizí dopisy.

Už po několika prvních listech v nás zrál úmysl korespondenci publikovat. Rozhodl jsem se Věrku překvapit a dnes ráno začít korespondenci zveřejňovat s tím, že se pokusím dodržet dny v týdnu, v nichž byly texty psané, v případě úplně precisnosti bych musel čekat až do května. 28/5 1917 bylo pondělí (tedy podle gregoriánského kalendáře a ten se v rakousko-uherské Haliči používal). A byla válka. A rodila se láska.

2. března 2008

V menáži

Včera jsem si zahrál na menážmajstra, což je jedno ze slovíček, které jsme si museli s Věrkou najít při četbě jedné moc zajímavé korespondence, o níž budete brzy zpraveni. V prvním dílu Slovníku spisovného jazyka českého se píše:

menáž, mináž, -e ž. (z fr.) poněk. zast. slang. společná strava, vojenská, vězeňská apod.; místnost společného stravování: polní, důstojnická m.; chodit s šálkem pro m.; nestačí mu menáž; roznášení vězeňské m-e; - jíst v m-i; menážní příd.: m. šálek; m. kuchyně kde se vaří menáž

Pravda, bez ozdoby by to byla taková spíš vězeňská strava, základ bylo bramborovo-sójové těsto… navíc z prvních dvou pokusů vyšly ošklivé trhance, nicméně z třetí dávky se už vyklubal opravdový lívanec, tak jsem řekl směrem k lednici a mrazáku třikrát po sobě šemhamforašbafomet a byla i výzdoba, i když na talíři, jenž jsem před tím použil na cukrování trhanců. V menáži jsem sklidil chválu a po dlouhé době jsem zase cítil kulinářskou hrdost.


Marcus Valerius Martialis, 87

Včera jsem si k 1968. výročí básníkova narození otevřel Martialovy Posměšky a jízlivosti, abych přečetl Věrce své oblíbené verše.

Když zadul z tebe noční flám
navštívila jsi Kosmův krám
a nyní žvýkáš pastilku
To pomůže jen na chvilku –
než zase další škytnutí
dá dechu nové příchuti
a vznikne ještě horší smrad
neboť ti z útrob začne vát
vůně s tím puchem smíchaná
Už vidíš,
že jsi nahraná?
Že je ti při tom podvůdku
vidět až na dně žaludku
co před námi jsi skrývala?
Jsi prostě ještě ožralá

/kniha I., epigram 87/

Radovan Krátký je vynikající převaděč podobných textů do naší řeči a nechci mu konkurovat, ale u jednoho epigramu jsem se přeci jen odhodlal vyplést ho svým překladatelským střívkem. Je to rovněž epigram 87, ovšem z knihy III. V originále zní takto:

Narrat te, Chione, rumor numquam esse fututam
Atque nihil cunno purius esse tuo.
Tecta tamen non hac, qua debes, parte lavaris:
Si pudor est, transfer subligar in faciem.

Radovan Krátký jej se nad ním rozohnil takto:

Tak jde řeč, že
prý jsi ještě panna
nevinnost tvá
je prý nevídaná
při
tom však
je, mravná
krásko, jisto
že si v lázních
nezakrýváš místo
jež si halí žena dob-
rých mravů Kdyby proto
při mytí tvých údů, přepad-

lo tě náhle trochu studu
zahal si hned, mravná krásko, hlavu

Já jsem se pokusil o větší stručnost a jadrnost věrnější originálu:

Prý, Chiono, ještě s nikým nešukáš
a tvoje kunda je vzorem dobrých mravů,
jestli však v sobě aspoň kousek studu máš,
měla bys v lázni než ji spíš přikrýt hlavu.

29. února 2008

Rudý hurikán

Uklikl jsem se na lidovky.cz a lekl jsem se téhle čerstvé zprávy mnohem víc, než že o víkendu přijde orkán. Rudý vichr snad nemá takovou sílu, ale mrazí mnohem víc. „KSČM se hlásí k revolučnímu základu Února 1948 a vysoce oceňuje práci a obětavost generací budovatelů první formy socialismu, které se na prosazení této cesty a následném rozvíjení jejích pozitivních stránek podílely… Šlo o ústavně provedenou revoluci, které se zúčastnily široké vrstvy občanů,“ uvedlo stranické vedení KSČM. „Byla to ukradená revoluce podobně jako v roce 1989,“ dodal místopředseda KSČM Jiří Dolejš. Zapomněl říct, že tu první ukradli komunisti komunistům a tu druhou, na níž se podíleli (vzpomeňte na Adamce, Čalfu, Mohoritu apod.), by si nejradši ukradli taky. Lev Nikolajevič řekl správně: „Lidé se často pyšní čistým svědomím jen proto, že mají krátkou paměť.“

28. února 2008

Nové stránky



Tak po dvou měsících existence nové příspěvkové organizace s názvem Kulturní zařízení Kadaň uveřejňuji naše nové webové stránky, které tak zahajují svůj zkušební provoz. Stránky jsou z dílny Pana Peti, který je na můj návrh graficky zpracoval a podobně se ujal i nového loga firmy, které je jednodušší, než jaké jsme původně navrhovali a představuje dvě káčka, která otočena zrcadlově k sobě tvoří hvězdici (zde v barvách města Kadaně), čímž razí nové heslo pro adresu stránek, jež zní:



Ze základní stránky se dostanete také na podstránky tří objektů, z nichž Střelnice a Orfeum mají rovněž funglovky, stránky Městského muzea se připravují, budou v trochu jiném stylu, na nějž dohlíží sám Lukáš G., odkaz tedy zatím vede na staré stránky.

Očekávám od čtenářů mého soběpisníku pomoc při odchytu much a návrhy na vylepšení vzhedu a především přehlednosti nových stránek. Znovu opakuji, ne vše je dodělané a dopilované, ale stránky jsou tu a není třeba otálet s jejich vyzkoušením. Své názory můžete publikovat vedle v anketě a hlavně v diskuzi pod ní. Děkuji vřele!

27. února 2008

Kam dál?

Tímhle příběhem jsem dneska pobavil pár známých a především asi dva aktéry, kteří v ní se mnou hráli hlavní roli.

Představte si firmu KAMDAL s.r.o., jejíž majitelé se křestními jmény jmenují Kamil a Dalibor. Stala se mi taková věc. Seznámil jsem se v prosinci s jedním z majitelů, ale nějak jsem si myslel, že jde o Dalibora. A protože je přibližně stejného věku, tak jsme si rovnou i potykali a já věděl, že ho budu určitě někdy v nový práci otravovat, tak jsem si rovnou na něj vzal číslo a uložil jsem si ho samozřejmě pod jméno Dalibor. K Vánocům jsem na rozloučenou dostal od své třídy nový telefon a číslo na Dalibora (vlastně Kamila) zůstalo v aparátu starém. Najednou přišla chvíle, kdy jsem si na něj vzpomněl kvůli sponzorským penězům, a tak jsem zavolal kamarádovi, aby mi na Dalibora dal číslo. Dostal jsem ho, ale samozřejmě tentokrát šlo o pravého Dalibora, kterého neznám a už vůbec si s ním netykám. Zavolal jsem mu a se slovy „Ahoj Dalibore, potřeboval bych tě pumpnout o nějaký prachy“ jsem odstartoval sérii nevědomých trapasů. Trošku se divil, ale mluvil jsem tak suverénně, že mi peníze slíbil a dohodli jsme se, že zavolám, až budou smlouvy. Ta doba nastala minulý týden a když jsem se ozval, domluvili jsme se na předání na obědě. Jenže já jsem tam Dalibora nenašel, což není divu, protože jsem vlastně hledal Kamila. Zavolal jsem, že jsme se minuli a že bude lepší, když smlouvy někde nechám. Cestou na smluvené místo jsem ale potkal Kamila a v domnění, že je to Dalibor, jsem mu vrazil smlouvy podpaždí. Koukal a se slovy „Co je? Ty určitě chceš nějaký prachy“, se snažil hrát nechápavého, ale já jsem si téměř zaklepal na hlavu, že si dělá srandu, a že děkuju. S úsměvem jsem pokračoval dál svým směrem a celkem mě překvapil asi o deset minut později telefonát od Dalibora: „Ahoj, tak jsem na smluvenym místě a ty smlouvy tady nejsou.“ Tak von si snad opravdu dělá kozy, vždyť jsem mu je před chvílí dával… začalo mi to pomalu docházet. Co si Kamil s Daliborem o mě myslí, netuším, jen doufám, že mě tak nějak hodili do šuplíku s názvem „Komediant obecný s.r.o.“, kam se svou divadelní činností i hodím, ale bojím se, že si můžou myslet i mnohem horší věci.

Napište mi někdo taky nějaký svůj trapas, ať se necítím jako bílá vrána.

Tahání za nos

Nedávno jsem tu publikoval pár citátů z Dostojevského Běsů ve Wajdově filmovém zpracování. A poslední příspěvek byl o tahání za nos, které jsem tehdy objevil i u Kafky, a byl jsem na ten komparatistický úlovek hrdý.

G.K. Chestertona mám moc rád, protože jeho Ortodoxie mě přivedla k víře a jeho Ohromné maličkosti mi dávaly sílu, když mi všechno přišlo jen a jen malicherné. O víkendu jsem se dopídil, že přesně před sto lety vyšla jeho kniha Muž, který byl Čtvrtkem. Mám ji doma v angličtině už pár let a před nějakým časem jsem v antikvariátě koupil jeho zdramatizovanou podobu v českém překladu (Kamarád Čtvrtek), o němž jsem až teď zjistil, že byl pořízen ve stejném roce, kdy Cecílie Chestertonová (autorova švagrová; správně ale spíš Ada, Cecil byl Chetertonův bratr, její manžel; budu ještě pátrat) a Ralph Neal napsali originál (1926). Potom jsem se ještě dověděl, že dramatickou úpravu pro rozhlas napsal a uvedl Orson Welles v roce 1938. Nicméně, asi nejste moudří z toho, proč o tom všem píšu. Není to proto, že jsem se až teď dozvěděl, že Chesterton trpěl celý život depresemi, i když jeho dílo vypadá jako dílo neuvěřitelně vyrovnaného veselého člověka. Důvod je mnohem lehčího charakteru. Nechci prozrazovat děj románu, protože byste si ho pak určitě nepřečetli, ale na první pohled či letmé přečtení by se mohlo zdát, že je o anarchistech (na druhý už v něm najdete parabolu na celé lidstvo a jeho pachtění po spravedlnosti, na třetí můžete začít hledat srovnání s biblickou tradicí a tak by se dalo pokračovat jistě dále). Stejně jako se Dostojevského Běsi na první přečtení jeví jako parodie na nihilismus, což byla ruská obdoba anarchismu; o Kafkově světě nemluvě. A jelikož jsem vás tahal za nos už skrze tyto dva autory, udělám to i skrze Chestertona. Ještě prozradím, že dny v týdnu slouží jako tajná jména, která si rozdalo sedm členů Ústřední rady anarchistů. V jedné chvíli dojde k souboji Čtvrtka (pana Syma) a Středy (markýze de Moustache), kvůli tomu, že Čtvrtek chce zatahat Středu za nos. Bijí se dlouho, Čtvrtek je zraněn na zápěstí, Středa je několikrát zasažen, ale rány se od něj odráží, jako by byl z gumy. Nakonec Středa ukončuje bitku slovy:

Prosím vás – dovolte mi, abych si s vámi promluvil, pane Syme. Myslím, že se bijeme, poněvadž jste vyjádřil přání vytahati mě za nos. Prokažte mi tedy laskavost a zatahejte mě za nos tak rychle, jak jen můžete. Mám totiž schůzku.

Pátek: Pánové, protestuji. Pravidla toho nedovolují!

Středa: Chcete mě zatahat za nos nebo ne? Tak rychle, pane Syme. Přál jste si to, tak proč to neuděláte? Je to velmi důležité, abyste mě zatahal za nos. Nebuďte sobecký a zatahejte mě za nos.

26. února 2008

Slovanské tance

„Lieber Freund Simrock… Sie haben in meinen „Slawischen Tänzen“ eine Grube gefunden …“ píše Antonín Dvořák svému berlínskému nakladateli a je pravda, že je to jedna z mála vět, v nichž nezazní přímo nějaká částka v markách (samozřejmě přeháním, ale jsou to víceméně obchodní dopisy). Grube znamená důl a je zde myšlen zřejmě zlatý důl, důl na peníze… Ovšem čas ukázal, že Dvořák byl spíš geniální důl na muziku, kterou si na rozdíl od prachů s sebou do hrobu nevzal. Nevím, obchodní korespondence možná přiblížila Dvořáka jako obyčejného člověka a syna mlynáře a v pěkném přednesu Jana Šťastného zněla i docela nenásilně, ale já bych se obešel asi i bez ní – zřejmě taky proto, že ve své práci mám často na paškálu, že muzika je dneska hodně právě i o tom kšeftu. Výkon manželů Kasíků byl excelentní.

Udělal jsem si z balkona malou statistiku a zjistil, že mezi osmdesáti diváky bylo pouze 10 mužů. Máte nějaké vysvětlení?





25. února 2008

Carlo Goldoni

Před 300 a jedním rokem se narodil Carlo Goldoni, autor desítek komedií, z nichž si divadlo Navenek vybralo a po pololetní pauze pozítří zase začne zkoušet tu s názvem Treperendy, kterou autor sepsal spolu s dalšími asi 15 komediemi na zakázku během jednoho roku ještě v Itálii. Kvůli rozepřím s Carlem Gozzim strávil druhou půli života v Paříži sepisování dalších komedií a pamětí. Do Itálie se už nikdy nevrátil.


Goldoni si vždycky, když jeho hra měla úspěch, posteskl: „Dobrý, ale pořád to není Moliére!“ To je dvousečnost vzorů. Dřív jsem se taky poměřoval, ale až když jsem se na to vykašlal, našel jsem sám sebe (alespoň pro sebe). Goldoni je dnes možná slavný, ale pro sebe umřel jako poloviční Moliére.

Vítězný uran?

Ing. Oskar Pluskal

Dnes proběhla v klášterním refektáři přednáška z cyklu Letop8čet s názvem

Český uran –
iluze, realita a co nás to stálo!
.

Ing. Pluskal z Přírodovědecké fakulty UK přišel o hůlce a přestože asi na sále nebyl nejstarší, bylo hezké si uvědomit, že vážil cestu z Prahy, aby v tom našem rudném kraji promluvil o tom, co tolik poznamenalo jeho ráz a charakter. V názvu přednášky byl na konci vykřičník, i když by tam stejně mohl být i otazník. Proč? To jasně vysvítá z této stránky prezentace, která přednášku doprovázela. Schválně jsem ji nechal v černém rámečku. Tím bych i rád připomněl, že dnes je to přesně 60 let ode dne, kdy komunisté převzali moc v Československu.


24. února 2008

Pozvánka a zamyšlení

V úterý 26. února od 19hod. zazní na Střelnici
Dvořákovy Slovanské tance
ve verzi pro čtyři manželské ruce Martina a Kristýny Kasíkových. Minulý rok jeli z Kadaně rovnou do Buenos Aires, letos mají po kadaňském koncertu namířeno na turné do Španělska.

Z korespondence Antonína Dvořáka bude číst Jan Šťastný. Když jsem se do ní sám začetl, našel jsem tam námět k aktuálnímu zamyšlení. V poznámkách k Dvořákovým dopisům je i závěr referátu V.J.Novotného z Týdeníku Zlatá Praha o provedení Stabat mater na koncertech pražského Hlaholu v roce 1884 a tam stojí doslova:

„Při takovém návalu není divu, že obecenstvo jednalo dle známého pořekadla kdo dřív přijde, ten dřív mele, jenom tomu se divíme, že mužská část obecenstva, a byli to právě velice mladí pánové, mohla u nás porušiti nejprimitivnější pravidlo slušnosti: pánové totiž většinou zaujali dosti bojovně sedadla, takže dámy kolem nich musily státi. Jest to zvláštní obraz uhlazenosti společenské, co říkáte?“

Krom toho, že to svědčí o falešnosti žehrání na nové časy a vzpomínání na ty staré dobré a slušné, dává tato poznámka námět k zamyšlení. Podobně jako v Hlaholu to totiž vypadá na Střelnici vždy, když přijede nějaká atraktivní persóna či soubor (naposledy asi divadelní představení společnosti Háta, předtím zřejmě Miroslav Donutil). Jenže jak to řešit? Rovnou říkám, že číslované lístky a sedačky jsou bohužel nemyslitelné, protože nejde o divadlo, ale z produkce na produkci přestavovaný sál s třemi sty židlemi (leda nějak vymyslet jednoduše nasaditelné a odstranitelné označení). Napadlo mě aspoň prodávat o něco dráž vstupenky do prvních tří nebo čtyř řad (45 – 60), ale nevím, jaký by to přineslo efekt. Budu rád, když se vyjádříte.

Jarní imprese

Dnešní vycházka na Svatý kopec byla opravdu jarní.

Únorovým stromovím prosvítá klášter 14 svatých pomocníků

Škoda, že divadlo Navenek vrátilo malířské stojany...

Fero mraviec už opustil spálňu (pri bližšom pohľade ôsmy zľava).

Všude je vidět hrdličky...

... jak ohalšují jaro.

Že by se celá příroda už ráda pářila, o tom krom zpívajících ptáků svědčí i pár nápisů na rozhledně, i když soudě podle blogu jednoho člověka, už jsou staršího data:

Krásová je píča a má lentilky – barvný svět v hrsti.

Jsem kluk kterej nosí péro šíp a luk.

Chci si zaprcat z kymkoliv. Hasmy

Hasmyho doprovodná ilustrace (hlava opravdu není na jaře důležitá)