Sex noci svatojánské - premiéra

So 29. května od 19h. v Orfeu

Až včera jsem se dozvěděl, že Mia Farrow za roli Ariel ve filmu Sex noci svatojánské byla nominována na Zlatou malinu. V sobotu bude na divadelní Zlatou malinu aspirovat všech nás šest herců, režisér i inscenace jako taková. Tak nám držte palce, ať ji nezískáme!*

Článek v Chomutovském deníku si můžete přečíst zde.

*Pro ty, kdo to netuší, Zlatá malina je cena za NEJHORŠÍ počiny ve filmu.

Sbohem a šáteček

„Obdařen vzácnou schopností snadného tvoření, vysypal nekonečnou řadu veršů, slok, básní i knih z rohu hojnosti. Po odstupu let zbude však jistě pramálo z celého pestrého skladu, co by se dalo nazvati dílem,“ píše se o něm v Kalendáři historickém národa českého z roku 1940, kdy mu bylo 40 let a dalších 18 let jej čekalo, než skončil na Slavíně. Kdyby autoři veleslavínského kalendáře tušili, kam to se svou sestupnou tendencí dotáhne!

Když udělal si sluhy i ze všech barev duhy,
medaili za zásluhy od Lucifera převzal.
Přátele dusil kriminál a on si jako nový Král
na ministerstvo šašky zval – jen jeho nikdo Nezval.

(stylově inspirováno úvodní Básní noci)

Nicméně, člověk má odpouštět. A tak ačkoli nezván na Parnas, přišel a bavil, jak uměl. A nepochybně tam nakonec patří. Jeho Manon Lescaut je dílem geniálním (asi právě proto, že na cizí námět). V mé soukromé sbírce kuriozit mám Manonu, kterou jsme hráli s FRAKem, v několika vydáních: 1. a 2. vydání (1940), 8. a 11. (1941), 14. (1947), 1. ilustrované a 2. v Díle (obojí 1956), 20. (1963), 21. (1964) a 24. (1977). Jestli někdo vlastní jiné, rád odkoupím.

Město

Bavili jsme se včera i o našich oblíbených básnících. Margo mi jmenovala tři, portugalského básníka Fernanda Pessou, řeckého básníka Konstantina Kavafise a peruánského básníka Césara Valleja. O prvním jsme si mohli povídat hlouběji, druhého znám jen trochu, třetího vůbec. Na Valleja si troufnu, až se naučím trochu víc španělsky, ale řecká poezie Konstantina Kavafise je hojně překládána do angličtiny, a tak jsem si jednu básničku hned před spaním vybral a ráno po rozbřesku ji přebásnil (samozřejmě tak, jak jsem ji cítil, tedy ne jako sto let starou báseň z veteše, ale jako naprosto moderní poselství, které částečně odpovídá i na otázku hledání domova).

originál i s angl. překladem zde

Řekls mi: „Odjedu pryč do jiné země, přejdu na jiný břeh,
najdu si jiné město, lepší než je tohle.
Cokoli, o co se tady snažím, je odsouzeno k neúspěchu
a moje srdce je pohřbené jako nějaká mrtvola.
Jak dlouho nechám ještě svoji duši puchřet na tomhle místě?
Kamkoli se otočím, kamkoli upřu svoje oči,
vidím jen rozpadlé trosky svého života,
tady, kde jsem strávil tolik let,
kde jsem je promrhal, kde jsem je dočista prosral.“

Nenajdeš novou vlast, nedojdeš jiného břehu.
Tohle město ti bude neustále v patách. Budeš chodit
po stejných ulicích, stárnout ve stejných čtvrtích,
šedivět mezi stejnými domy.
Vždycky nakonec skončíš v tomhle městě.
Nedělej si naději, že to půjde jinde jinak:
pro tebe není jiná cesta, na tebe nečeká žádná loď.
Jestli jsi promrhal svůj život tady v tom koutě,
prosrals ho všude na světě.

Závidím Margo

Včerejší poeticko-hudebně-výtvarné odpoledne bylo nakonec moc příjemné. Ještě před dvěma týdny pro mě představa toho úterního podvečera znamenala spíš starosti a obavy, ale už s prvním setkáním s Margo Paran se to změnilo na radosti a sváteční pocity. Sváteční proto, že Margo má v sobě v 64 letech a po dvou prodělaných rakovinách takovou jiskru, že by jí mohli závidět i mladší než jsem já. „Nadhled a humor,“ zhodnotil to mistr Kisza, když jsme vzali Margo po programu na večeři.

V programu zapělo i Pražské filharmonické mužské kvarteto spolu s kantorem Židovské obce v Liberci (uprostřed). Na přání Margo zazpívali sbor Židů z Nabucca na začátku i na konci. 

Bavili jsme se o spoustě věcí, došlo i na to, kam utéct, když v Izraeli převezmou vládu ortodoxní věřící (kterých je podle posledních statistik 58%) a u nás komunisti. Poezie Margo Paran se točí kolem jedné hlavní osy a tou je neustálé hledání domova. Není divu, její rodiče přišli do Kadaně z koncentračních táborů a tady se seznámili, sezdali a tady se Margo narodila, aby se už jako malé dítě stěhovala do nové domoviny.

Margo darovala své čtyři vydané sbírky veršů v hebrejštině naší knihovně. Mám je teď doma a musím říct, že je to opravdu svět na ruby. Otevírali jste už někdy nějakou hebrejsky psanou knihu? Zprava doleva si můžete zkusit přečíst i báseň, která dala název celému pořadu:

Překlad Jany Dvořákové

Závidím velrybám
a zároveň mě jímá lítost
nad nimi
nad
zpěvem velryb
a obrovskými prostorami
a světlem
a nad
temnotami
a osamělostí
na obřím moři
Tak mají
domov
nebo
nemají?

Pomíjivá sláva dopisního papíru

V Liberci se od roku 2003 koná malý festival autorských čtení Literární pozdravy. Jeho součástí byl v roce 2006 happening s názvem Svět žije v áčtyřkách. 256 básní vytištěných na formátu A4 bylo na náměstí F.X.Šaldy v Liberci u bývalých vodotrysků složeno do formátu minus A4, čímž vznikla originální antalogie české poezie 19. a 20. století. Na áčtyřkách byla mezi básněmi největších českých klasiků také jedna moje báseň. Tak jsem po čtyřech letech zjistil, kam až sahá sláva mých veršů.

A nesahá jen do Liberce. Margo Paran z Izraele, která zítra přednese své básně u nás v kostelíku, mě poprosila, jestli bych jí nepřeložil pár svých básniček do angličtiny. Tak jsem ji vzal za slovo a přeložil přesně pár. Chce, abych zítra četl s ní, prý na ni zapůsobily.

Dobrý nápad, proniknout do anglosaského světa. Tady máte, vy co neumíte česky, první várku.

Silence in the grave
To Boris Vian
Life is as long as
The journey of a tassel through a book
Across the licked fingers.
And every evening can
Be the last as well as
Every morning is the first
In the queue for tickets to the cinema
Where they screen all your life for you
On the tense fell
From a freshly shot doe.
You leave before the end credits
Because you know
That they belong to you.

Amor ascendit per ianuas
The mainland of your tummy
rolled my taction down
to a narrow obscure pore
filled up with viscious bog.
Still it is generally known
that Love is always running
between the hire of a whore
and the price of a dog.

Praha 1985

Na ten den v obývacím pokoji Na podlesí 1449 nikdy nezapomenu. Naše slabší mužstvo (v základní skupině jsme dostali 1:5), sborná na koni, o stříbře Sověti ani neuvažovali (14x mistři za předešlých 17 let), přesilovky, lehání do střel. Myslel jsem, že se to nikdy nebude opakovat!
Kdo skákal, byl Čechoslovák.

Finálová skupina: ČSSR - SSSR 2:1 (2:0, 0:0, 0:1)

ČSSR

Brankáři: Jiří Králík, Jaromír Šindel.

Obránci: Jaroslav Benák, Eduard Uvíra, Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Antonín Stavjaňa, František Musil, Radoslav Svoboda.

Útočníci: Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba, Jiří Hrdina, Vladimír Růžička, Pavel Richter, Jiří Lála, Dušan Pašek, Jiří Šejba, Oldřich Válek, Vladimír Kameš, Michal Pivoňka, Petr Rosol.

Trenéři: Luděk Bukač, Stanislav Neveselý.

SSSR

Brankáři: Vladimir Myškin, Sergej Mylnikov.

Obránci: Alexej Kasatonov, Vjačeslav Fetisov, Zinetula Bilaletdinov, Vasilij Pervuchin, Sergej Starikov, Alexej Gusarev, Irek Gimajev.

Útočníci: Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov, Michail Vasiliev, Vjačeslav Bykov, Andrej Chomutov, Nikolaj Drozděckij, Viktor Ťumeněv, Michail Varnakov, Sergej Světlov, Alexandr Skvorcov, Sergej Jašin, Vladimir Kovin.

Trenéři: Viktor Tichonov, Vladimir Jurzinov.

Noc v muzeu

Sám jsem byl překvapený, jak pěkná noc to byla. A návštěvníci, kteří zajeli ještě naším muzeobusem do Žatce (a v tom prvním lidi i stáli), zažili za jednu noc jen o něco málo míň než tisíc pohádek.

Veselý pomíjivý svět a telegrafická láska

Začátkem března jsem tu citoval Jeana Paula, text, v němž Kristus sám hlásá, že Bůh není. K tomuto poselství došel až po mnoha po několika pokusech, z nichž jeden se například jmenoval „Nářek mrtvého Shakespeara mezi mrtvými posluchači v kostele nad tím, že Bůh není“.

Jean Paul četl, podobně jako já, mnohá díla dokazující ateismus, zvěstující materialismus. A přesto,  jako já, si zachoval (nebo se jí nedovedl zbavit?) elementární víru v Boha. V knize Advokát Sirový, do něhož je pasáž s Kristovým učením o neexistenci Boha vsazena, procitá ze sna a dále píše:

Duše má plakala radostí, že může opět vzývat Boha… A když jsem vstal, řeřavělo slunce hluboko za plnými purpurovými žitnými klasy… a mezi nebem a zemí rozprostíral svá krátká křídla veselý pomíjivý svět a žil, jako já, před tváří věčného otce; a z celé přírody kolem mne proudily pokojné tóny jako ze vzdálených zvonů klekání.

Krom náboženských vnitřních bojů svádí i boje s potlačenou sexualitou. Je na tom sice o něco lépe, než jeho přítel Hermann, který studuje medicínu a jako panic musí na kurzu prakického porodnictví „vsunovat ukazovák pravé ruky do živé pochvy“, ovšem ani on ještě nemá žádné praktické zkušenosti. Zčásti proto, že se chce plně věnovat tvorbě, zčásti proto, že je chudý jako kostelní myš, a tak o něj žádná nestojí. Zaměřoval se tedy čistě na lásky platonické, v nichž si dovoloval být i promiskuitní. „Dospělá žena, již jednou miloval po dobu oběda, nic netuší o svém štěstí a asi o něm nemá ani vědět,“ naznačuje metody Jeana Paula Günter de Bruyn. S tím asi souvisí i další teorie mladého básníka, teorie tzv. „telegrafické lásky“, kdy si se ženami dopisoval a byl rád, že jim zdlouhavé a namáhavé cestování znemožňovalo časté návštěvy:

Dálka škodí pravé lásce méně než blízkost. Kdybych na Venuši uzřel Venuši: vroucně bych miloval tu nebeskou bytost, jejíž půvaby by na takovou dálku byly tak okouzlující, a bez váhání bych ji zvolil za svou jitřenku i večernici a zbožňoval ji.

Pevnina lásky

Milostná báseň pro Věrušku složená jako pocta Ch. Lindbergovi

Jsou to tři roky, kdy mě úskočně přepadla
a spoutala pevně a zároveň tak jemně,
že bylo mi, jako bych vystoupil z letadla
a po letu přes moře dotkl se pevné země.

Dnes, když se po letech po tom dni ohlížím,
kdy jsem ji poprvé spatřil, je mi,
jako bych stále byl na tom letišti v Paříži –
tak rád, že stojím zas na pevné zemi.

Zvláštní noc v muzeu

Akce, která nese název Chartres en lumières, mě inspirovala k myšlence letošní Noci v muzeu. Nově objevené malby na severní straně presbyteria kostela sv. Čtrnácti pomocníků, si pomocí světel zahrají v textové dramatizaci svých příběhů. Troufám si tvrdit, že jde v Čechách o naprosto ojedinělou záležitost a kdo přijde, nebude litovat. Já to asi pořádně neuvidím, neboť budu tou dobou v kůži (téměř doslova) Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic v úplně jiné komnatě.Tak aspoň na zkouškách.

J.H.Krchovskému k narozenínám

Jako minule a skorominule mě včerejší koncert inspiroval k veršovánce.

Chtěl jsem vždycky umřít mladý,
být na světě jenom chvilku,
jenže pořád straším tady
s padesátkou na zátylku.

Zuby opouští mé dásně,
už se těším na umělé,
ale přesto skládám básně
s padesátkou u prdele.

Sociální román a chuť na lízání

Měl jsem teď několik týdnů utrum od Aukra, neboť mi tři lidé udělili trestné body a správce aukční síně mi zablokoval účet, mně – se dvěma zlatými sluníčky! Ale dva ze tří už mi trestné body odejmuli, odpustek jsem zaplatil a včera mi přišlo rozhřešení.

Díky antikvariátu na Aukru jsem objevil spoustu zajímavých autorů a knížek. Asi bych se pravděpodobně nikdy nic nedozvěděl o Erskinu Caldwellovi, kdybych nevydražil jeho román Boží políčko v českém překladu z roku 1937. Originál vyšel v Americe v roce 1933 a byl hned po vydání popotahován cenzurou kvůli otevřenému psaní o sexu. Bylo to pět let po Milenci Lady Chatterleyové, jenž ovšem vyšel v Itálii a na vydání v Americe čekal až do roku 1959, kdy byl erotické cenzuře zatnut tipec. Právě soud s Božím políčkem, jež Newyorská společnost proti potírání nemravnosti napadla z „obscénnosti, chlípnosti, lascivnosti, špíny, neslušnosti a odpornosti, vzbuzující smilné choutky a nečisté představy“, prorazil cestu erotice proti puritánství obhajobou postavenou na tezi, že román neukazuje „špínu za špinavým účelem“. Soud, který přijal jako důkazy obhajoby vyjádření literárních kritiků, učitelů či samotných spisovatelů, např. i Sinclaira Lewise, nakonec udělal z žalobců hlupáky, jelikož to vypadalo, že „smilné choutky a nečisté představy“ vzbuzuje román pouze v bojovnících proti nemravnosti.

Na začátku knihy jsem byl docela překvapen jinou otevřeností, a to rasistickou. Román se odehrává v Georgii, tedy na americkém Jihu, a tak není divu. Překlad A.J. Šťastného není vůbec špatný, zvlášť když si uvědomíme, že šlo vesměs o jižanský slang.

„Tak, a už seš zas v tom a žvaníš jako negr, synu,“ řekl Ty Ty resignovaně. „Přál bych si, abys měl aspoň ždibec rozumu a neposlouchal, co říkají negři. Není v tom ani špetička ničeho, krom tý hloupý pověry. Tak se podívej třeba tuhle na mne. Beru to vědecky. A když budeš poslouchat negry, budeš si pomalu myslet, že vědí víc než já.“

Ty Ty během chvilky změní názor a podle rady nápadníka své svůdné nejmladší dcery Darling Jilly, jenž se jmenuje Pluto, začne hledat albína, protože podle černošské pověry celobílej člověk dokáže najít zakopané zlato. A to je přesně to, co Ty Ty se svými dvěma syny už patnáct let dělá, místo aby farmařil. Jeden ze synů má za manželku Griseldu, krásnou ženu, na níž může veškeré mužské osazenstvo románu nechat oči. Tchánovým hodocením jejích kvalit bych ukončil dnešní ochutnávku:

Viděls už někdy někde v širym kraji pěknější děvče? Jen si mrkni na její smetanovou pleť a na zlatý vlasy, když už se ani nezmíním o světlounký modři jejích očí. A když už ji mám pochválit nemůžu přece vynechat všechno ostatní. Trvám na tom, že Griselda je ze všech nejkrásnější, To děvče má ten nejnádhernější párek pyšnejch holoubat, jaký jen může muž doufat uvidět. Je to zázrak, že vůbec milostivém Bůh umístil takovou krásu pod jednu střechu s tak vobyčejnskym starym chlapem, jako jsem já. Snad si ani nezasloužím na ni koukat, ale řeknu vám rovnou, že shrábnu svou porci koukání, dokavad můžu.

Když ho Griselda okřikne a její manžel se přidá se svou troškou, vyhecovaný tatínek se obrátí přímo na snachu:
 

Když jsem tě viděl vůbec prvně, tenkrát, když si tě Buck přived, ať už to bylo vodkud chtělo, přišlo to na mne a cítil jsem, jako bych chtěl hned na fleku padnout na kolena a něco lízat. Tohle cítění v muži je strašně vzácný, a když už to na mne přišlo, tak mě taky naplňuje taková pýcha, zvláště když o tom mluvím před tebou, zrovna před tebou, abys mě slyšela.

Další kataraktický díl pro prasáky bude o sexu Willa Thompsona s Darling Jillou, sestrou své manželky.

Tanka pro Hanku

Tradiční japonská forma s motivem z básníka Džiena.

Usnulas na louce
přikryta prázdným nebem
–  trochu tě zebe.
Polštář z jarního kvítí
pohodlí opatří ti.

Hance L.

Bůh ví, že jsem dnes chtěl psát o čínském divadle, které jsem začal studovat v souvislosti s premiérou naší čínské pohádky. Bylo to vlastně částečné splnění dvou předsevzetí, která jsem si dal už před třemi lety (5. a 7.). Premiéra měla proběhnout příští neděli.  Neproběhne, odloží se. 

Všichni se teď modlíme za Haničku, která včera na operačním sále vybojovala život. Modlíme se, aby se jí co nejdříve vrátily síly, kterých měla vždy na rozdávání. Od primy jsem Hanku několik let učil a byla mojí nejlepší studentkou. Teď patří k nejlepším herečkám ansámblu (to ona mi už před třemi lety kývla na angažmá v Navenku). 

Zažil jsem včera setkání s tupostí rasově čistých (na což jsou hrdí) českých lidí, kterým by mohla Hanka být vzorem. A ona to dokáže! Ne proto, že by měla dokazovat něco těm duševním mrzákům, co jsou schopni tváří v tvář lidskému neštěstí takového cynismu, že se mi z něj udělalo na zvracení. Ale proto, že my z divadla tu její energii, píli, inteligenci a nadhled potřebujeme nejen na prknech.

Kolik je pekel, je i nebí
– snad víc než lidí dohromady –
jen o očistci nevím, že by
byl ještě jiný než ten tady,

kde vlk má roucho beránkovo
a bratru klidně ublíží,
kde láska není víc než slovo
a Bůh si visí na kříži.