Kvílení nad rozstříklým semenem

Před 55  lety proběhl v Kalifornii soud, který na základě posudku devíti literárních expertů rozhodl o tom, že Ginsbergovo Kvílení není obscénní poesie, ale poesie „sociálního významu“. Přesto, když bylo v roce 2007 jedno newyorské radio vyzváno, aby Kvílení uvedlo v rozhlasové úpravě, vedení stanice rozhodlo, že by se tím mohl porušit první dodatek k americké ústavě, což je samozřejmě blbost, která může napadnout jen kleštěnce z Marsu…

… kteří se nechali mrdat do prdele roztomilými motorkáři a křičeli při tom rozkoší,

kteří kouřili a nechali se kouřit těmi lidskými andílky, námořníky, doteky atlantské a karibské lásky,

kteří šoustali po ránu i v podvečer v růžových zahradách a na trávnících veřejných parků a hřbitovů svobodně prýštíce semeno po všech, kdo o to stáli… 

(originál zde)

Andělíčku, můj strážníčku, máš babu!

Proč máš stroupky na kolenou
a modřinu na bradě?

Hráli jsme si na honěnou.

Kde?

No přeci v zahradě.

Jen si stoupni před zrcadlo,
co ta jizva na čele?

Skákali jsme přes švihadlo.

S kým?

No přeci s andělem.

Ať tě nechá na pokoji
a drží se s Tatíčkem.

Jenže já se bez něj bojím.

Proč?

Vždyť je mým strážníčkem.

Teror příležitostí

Chtěl jsem si dnes vzít volno a trochu vypnout, nicméně dohnalo mě vše, co by mě dohnalo, kdybych byl normálně v práci a chvílemi se mi zdálo, že i něco navíc. Pravda, stačilo by vypnout telefon a počítač, což jsem nezvládl a vím proč. Když jsme včera v kostele s Julinkou na kůru zpívali Svatováclavský chorál, přišel uspěchaný Jindříšek, který už také mírně nestíhá, a tak si přišel jen pro klíče a hned zase že poběží, protože na něj čeká dvacet lidí někde, kde už měl být. Ještě jsme ho donutili zazpívat, aby se za nás přimlouvali v nebi všichni čeští svatí, a pak mu Martinka, která vypadá, že zatím ještě stíhá, řekla, že se tomu nestíhání všeho, co si člověk nabere, protože neumí říct ne, říká teror příležitostí. Martinka stíhá a ještě k tomu ví, čím trpíme my, kteří nestíháme. Měla můj obdiv už před tím, teď ho má znásobený. Pan farář nás s malými dětmi sice pochválil před nastoupenou jednotkou, že to není legrace v neděli se po ránu vypravit, abychom byli v půl deváté v kostele, ale pravda je, že v prsa jsem se nebil a Gloria jsem si nezazpíval už asi rok, protože vždycky přijdeme až na bohoslužbu slova. A podobně nestíhám nic, alespoň ne pořádně, snížená frekvence psaní na soběpisník je mi svědkem. A hlavně si nestíhám odpočinout.

Jediný pravý odpočinek kromě spánku jsem donedávna nacházel v knížkách. Jenže to musely být splněny dvě podmínky. Mít kdy číst a najít knihu, která mi dá zapomenout na všechny ostatní knihy, na dějiny literatury a tím i na celý svět. Mám na takové knížky naštěstí nos, ale poslední dobou jsem neměl čas ani je hledat ve své knihovně nebo na aukru. Můj stav se začal blížit zoufalství způsobenému terorem příležitostí. Spása přišla na poslední chvíli v podobě knihy amerického autora, jehož jméno si nechám zatím pro sebe. Na anglické wikipedii ale píší, že po Americe je velmi oblíbeným autorem zejména v Japonsku a v České republice. Stal jsem se tedy včera po přečtení tří kapitol jednoho jeho díla živým svědkem této teze. Jen jsem se kvůli tomu zase moc nevyspal – jen odkrajováním z koláče spánku totiž dokážu získat čas na čtení. Knihu, kterou jsem právě rozečetl, jsem sebral v městské knihovně (ne nezařídil jsem si to z pozice šéfa, na to nemám čas), kde byla na stolečku, kam se dávají knihy k odběru zdarma čili jinak řečeno určené do sběru. Vzal jsem ji proto, že ji ilustroval Josef Liesler a jméno autora jsem znal od státnic. Kdo by to jméno uhádl, pozvu ho do Johanky na zmrzlinový pohár a ukážu mu nejkrásnější známku světa, kterou mistr Liesler vytvořil v roce, kdy jsem se já narodil, a jejíž signovaný exemplář spolu s celou serií známek k Hydrologické dekádě UNESCO jsem vydražil na aukru minulý měsíc. Mám pocit, že se to poddá, a za to musím poděkovat především své trpělivé ženě, nemá to se mnou lehké (tak doufám, že to jméno uhádne chlap, jinak to bude vypadat, že se snažím klofnout na sbírku známek nějakou milenku). 

Výkrmna srdcí

Dnes jsem se těšil na kázání. Všechna tři čtení totiž ťala do živého. Nakonec se ale četl hlavně dopis biskupů o blahořečení 14 pražských františkánských bratří, které proběhne 13. října.

Čtení ze 4. knihy Mojžíšovy a z 9. kapitoly Markova evangelia nesou důležité poselství, že nejen Židé a křesťané mají patent na dobro a v důsledku ani na pravdu, spásu a (budiž mi odpuštěno) Boha. Boží plán je prostě mnohem složitější, než aby se vlezd do škatulky. 

Ovšem nad čtením z Jakubovy epištoly jsem přemýšlel nejdéle:

Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.

Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.

Ve studijním překladu bible je předposlední věta rozdělena a její druhá část přeložena takto:

Vykrmili jste svá srdce v den porážky.

Štěstí vytoužené

Dnes je Julince rok a čtvrt, pět kvartálů, patnáct měsíců, jinými slovy: stárne. Chtěl jsem jí nejprve složit básničku o medvědech, o kterých i Brehm v Životě zvířat potvrzuje, že „jsou nám známí a spřátelení z dětského věku“. A tamtéž jakýsi Tschudi dodává: „Žádný jiný dravec není tak šprýmovný, bodrého humoru a dobrácký jako kmotr huhňal“. Julinka jim říká brmbrmje a dokáže si všimnout jejich existence na místech, kde by je dospělý člověk nehledal. Básnička? Tak třeba něco takového:

Vědí vůbec medvědi,

k jaké patří čeledi?

V jaké jsou třídě? V jakém řádu?

A kolik tam je kamarádů?

Nečtou Brehma medvědi,

tak nic z toho nevědí.

Pak jsem si všiml, že je to dnes 140 let od narození Maxe Ehrmanna, autora básně v próze, která se stala hymnem (ne hymnou) hnutí hippies a je koncipována jako jakýsi recept na štěstí. Jmenuje se Desiderata a má tak trochu podobu renesančních Naučení potomkům. Tak proto, že seš, Julinko, už skoro dospělá, vložím ti sem ještě k básničce o brmbrmjích jedno naučení, abys věděla, jak v životě dosáhnout štěstí po vzoru tvého tatínka (je to překlad, tak jsem zvolil užití maskulina, ale to si určitě hravě přeložíš – vždyť už je ti patnáct).

Kráčej poklidně uprostřed hlučícího a uspěchaného davu a pamatuj na to, že klid nalezneš pouze v tichosti. Pokud nebudeš muset ohnout páteř, snaž se vycházet se všemi lidmi zadobře. Svou pravdu říkej klidně a jasně a vyslechni ostatní, dokonce i ty hloupé a zabedněné: také oni mají svůj příběh.

Vyhýbej se hlučným a přehnaně průbojným lidem, jsou pro duši otravným hmyzem. Pokud se budeš srovnávat s ostatními, můžeš se stát domýšlivým nebo zatrpklým, protože vždycky budou existovat lepší i horší lidé než jsi ty.

Měj radost z toho, čeho dosáhneš, ale i z toho, po čem zatím jen toužíš. Zajímej se o své životní povolání, ať je jakkoli skromné: to je jediný opravdový majetek v nevypočitatelných proměnách času.

Cvič si svou opatrnost v obchodních záležitostech, protože svět je plný podvodníků. Ale nenech se zaslepit, slušnost existuje: je mnoho počestných lidí, žijících pro vyšší ideály než je plná peněženka; a všude je život plný hrdinství.

Buď sám sebou. Především nepředstírej žádné city. V lásce ale nebuď cynik, protože navzdory všem zklamáním a vyprahlosti je láska stejně věčná jako zeleň kolem nás.

Buď blahosklonný k radám stáří a s lehkostí se vzdávej mládí. Posiluj ducha, aby ti mohl být štítem při náhlých ranách osudu. Ale nesužuj se zbytečně černými představami. Mnohé plané obavy mají původ v únavě a osamění.

Udržuj zdravou kázeň, ale nebuď na sebe příliš přísný. Nejsi o nic míň dítětem vesmíru něž jsou třeba stromy nebo hvězdy; máš právo na to být tady.

Ať si to uvědomuješ nebo ne, není pochyb o tom, že se věci ve vesmíru dějí tak, jak se mají dít. Proto buď stále v míru s Bohem, ať už si Ho představuješ jakkoli; a cokoli činíš, abys něčeho dosáhl v hlučném zmatku vezdejšího světa, čiň v souznění se svou duší. Přes všechny podvody, dřinu a zmařené naděje je to stále krásný svět. Buď veselý.

Snaž se být šťastný.

Dědečkovo léto

Milý lounský pradědečku,
chtěla jsem ti říci,
že jsem ti dnes na hrobečku
zapálila svíci.

Zapálila jsem ti svíčku
v babiččině létě,
ať tě hřeje po tělíčku
tam na onom světě.

PS: Posílám ti tam i jablíčko a pár foteček.

Vzkříšení okrašlovacího spolku

Začalo to Wogastisburgem, ale stále více mě pronásleduje myšlenka nově vznikající spolek pojmout mnohem šířeji. Před 150 lety začaly vznikat okrašlovací spolky, na německém území tzv. Verschönerungsvereine, které vlastně měly podobné poslání, jaké jsme si během prvních dvou schůzek nastínili jako možný smysl našeho setkávání. Stačí si na wikipedii přečíst, že třeba ten stuttgartský spolek má na svém kontě tři rozhledny, ten heilbronnský kromě oprav různých věží a kašen i 30km turistických stezek, barmerský a elberfeldský zase třeba několik botanických zahrad apod. I v Kadani takový spolek existoval pod názvem Výsadbový a okrašlovací (Anpflanzungs- und Verschönerungsverein Kaaden), bylo by záhodno se o něm dozvědět víc. Později se z těch spolků, které nezanikly, staly turistické kanceláře a správu jimi vystavěných atrakcí převzala sama městská správa. 

Já jsem dnes vlastně také představitel svého města jak politicky tak správně, a tak se někomu možná trochu vtírá představa, že si vytvářím jen jakousi komisi na schvalování svých nápadů. Uvědomuji si to a samozřejmě se toho bojím, protože ne každý mě zná a ne každý ví, že něco takového bych opravdu vytvořit nechtěl. Těším se, že nápady budou přicházet z pléna a že ty mé dojdou obroušení a vybroušení tak, aby k něčemu byly.

Na zítřejší úterní schůzce (v 17.30 na Střelnici u šálku čaje či sklence méně než 20% nápoje), na níž jsou znovu zváni všichni, jimž není lhostejný historický odkaz a vzhled našeho města a k nimž se informace o tomto setkání jakkoli dostane, budeme ještě stále mluvit o lecčems bez psaného programu a bez zapisovatele, jelikož žádný oficiální spolek ještě nevznikl. Mám ovšem již konkrétní návrhy na to, jak by tento mohl být organizován a rozvíjen. Těším se na vás. Pro inspiraci vezmu na schůzku Historický atlas měst České republiky - svazek č. 23 - Kadaň!

Mýdlová vzpomínka

Každá vzpomínka je jako bublina:
když nepraskne, někam odletí.
Přesto ale, tati, pořád vzpomínám
na krásné chvíle ve tvém objetí.

Jak rád bych se ti zase vrhnul do náruče,
jak rád bych zas byl onen malý kluk,
jenž cítil, jak ti v hrudi buben tluče,
a v ruce svíral pravý bublifuk.

2016/912

Neveselá historka z kláštera

Dnes jsem konferoval oslavy 100. výročí narození Josefa Lieslera a při té příležitosti jsme i odkryli pamětní desku na domě, ve kterém mistr Liesler prožil své dětství a část jinošství a odkud tedy vyrážel za dobrodružstvím s kamarády i bez nich. Často píše o tzv. Klosterwaldu, což byl ten malý, ale pro dítě rozsáhlý stromy pokrytý svah mezi klášterní zdí a řekou Ohří, kde si dělali to, čemu jsme my v dětství říkali bunkry. Mám na dětství téměř identickou vzpomínku, jen my jsme si ty bunkry stavěli mezi klášterem a vyhlídkou na Svatém kopci pod skalami. Jeden zážitek Pepíčka Lieslera byl ovšem velmi nedětský, nepříjemný a dnes na vernisáži ani při odhalování desky nepublikovatelný. Přesto stojí za to, aby i ti, co ještě neměli tu příležitost přečíst si Lieslerovy memoáry, tuto epizodu z dějin kláštera seznali.

Zda to byly tytéž prázdninové dny v Kadani, ři dříve, to už bych asi musel pracně počítat, a navíc kdoví s jakým úspěchem. Bylo zase líbezné teplo, snový prázdninový čas na samém počátku, když jsem si u františkánského kostela – kláštera kreslil křížek u pootevřených vrat do kláštera a jeho veliké zahrady. Přes rameno mi koukal chlap v polomysliveckém a s triedrem na prsou. Znal jsem ho od vidění jako podivnou přitloustlou kadaňskou figuru. Ten triedr nesudnal z prsou snad ani když šel spát. Dal se se mnou do řeči a vyptával se na všecko možné. Hlavně na rodiče, do které chodím školy a třídy. Kresbu jsem kvůli němu nedodělal, protože mě pozval do kostela, že mě naučí hrát na varhany. No kdo by nechtěl? Zvlášť naiva Josífek Lieslerů. Napřed mi sám preludoval krátce pár taktů, pak že ať to zkusím já, ale nějak mi to pochopitelně nešlo, hlavně asi proto, že nikdo nešlapal měchy. Milej učitel německé obecní školy byl v klášteře varhaníkem a měl tam také světlou mnišskou celu s překrásným pohledem na kadaňskou Stolovou horu. Jen prý se podívej, jak krásný je odtud pohled, a ještě lepší s triedrem. Stál za mnou, triedr mi přehodil přes hlavu, ale tak, že mu řemínek zůstal na jeho krku. Funěl mi za krk a klokotal chválu na krajinu kolem Ohře. Vtom, zatímco já zaostřoval čočky, on se na obrtlíku jako čamrda postavil přede mne, v mžiku vytáhl mého čuráčka a zálibně mlaskal: Schön, pfrimartig (jako šídlo), ja ja! Já zkoprnělý na něj koukám, a on už trylkuje svou fistulkou dál, že se budeme mít rádi a že si budeme spolu dopisovat tajnou abecedou. Zatímco já si zapínal poklopec, on vytáhl zřejmě dávno připravenou tajnou abecedu z tlusté šrajtofle, kde asi těch abeced měl do zásoby víc. Zpitomělý z toho dosud nepoznaného zážitku jsem uprchl, že už musím domů. Matička byla zatím sama doma a chystala k večeři trhanec, který já rád. Asi se jí nelíbilo, že sedím u kamen a čumím nezvykle tiše do blbákova. Povídá: Co ti je? Já jako hodný maminčin mazánek všecko vyklopil. Matka na mne chvíli koukala a pak řekla: Kde máš tu tajnou abecedu?! Já ji vytáhl z kapsy kalhot – ona ji popadle, zmuchlala a hodila do ohně. A pak si ulevovala: To prase hnusný, a to je ještě učitel! Koukej se mu na hony vyhnout. Že bych v tom věku měl ve svých pumpkách, šitých od otce, tak líbezně našponovanou prdelku, že i drážďanský profesor vyhodil jen tak pro nezajištěnou rozkoš pětimarku?! Heuréka, Satane, zase tě plácl můj andělíček strážníček svou běloskvoucí perutí přes učouzenou tlamičku.

Hovory s dědou

Jsem po dědovi masarykovec. Mám v paměti, že jsem s ním a s babičkou byl (snad jejich autem) v dětství i v Lánech (poprvé a naposled), ale možná se mi to jen zdálo. V Mariánských Lázních jsem pak přečetl Ideály humanitní a Českou otázku a ve sklepě u babičky jsem přelouskal knihu, o níž jsem už nikdy neslyšel – přepis  polemiky s jakýmsi katolickým knězem. Děda byl křtěný v husitském ritu, babička v katolickém, já jsem tehdy stál někde uprostřed, a možná pořád stojím. V poslední době často přemýšlím o tom, proč jsem ještě neutekl z církve, jejíž představitelé občas projevují nenávist vůči jinověrcům (nebo prostě jiným lidem), a taky proč jsem ještě neutekl z politického života, když ti, kteří výkonně zastupují stranu, jejímž jsem členem, neplní její program a dokonce se chovají přímo nemravně (ať už slovy nebo činy). Věřím, že bych u dědy nalezl pochopení a že bychom si otevřeli Hovory s TGM a našli třeba Čapkův dovětek na závěr.

Jako v poezii můžeme i v politice mluvit o klasicismu, romantismu a realismu. Romantikem bývá politický fantasta a radikál, realistou politický rutinér pracující ode dne ke dni. Masaryk náleží k typu politického klasicismu. Klasikem v politice je muž, který v sobě vyrovnává vědecké myšlení a praktické jednání: muž, který i ve svých činech usiluje o normu, jež je závazná pro lidské myšlení, to jest o obecnou platnost.

Politický klasicism je, abychom to řekli dnešním termínem, režim autoritativní; ale tou autoritou, která ukládá státu a společnosti, je moc duchovní; ne doktrína, ne násilí, ne vůle, ale rozum a pravda.

Politický klasicism není řízen vášní, citem nebo vůlí, nýbrž rozumem; ale to ještě nestačí k jeho definici. T. G. Masaryk říkává, že “státník má být zároveň básníkem”, že “není pravé politiky bez obraznosti”. Politik musí znát duše lidí, musí chápat život jako drama, jehož konflikty vedou k dějinné katarzi. Ale nejen to, každá tvořivá politika je ustavičné úsilí uvádět rozptýlený, svárlivý, disharmonický život v jistý soulad, vytvářet z něho a v něm vyšší řád. “Každé organizování, každá syntéza je už ipso facto politika,” řekl jednou Masaryk. Dodejme k tomu: Každá harmonizace a každý řád má v sobě element estetický a uspokojuje naši touhu po kráse světa. Politika, která se o to pokouší, je čímsi jako poezií nebo hudbou, sochařstvím nebo architekturou, je uměním, které tvoří své dílo z lidí a společenských sil; takovou politiku můžeme právem nazvati politickým klasicismem.

Ale ani to ještě není celá politika a celý klasicism. V pojetí Masarykově politika je plnění zásad mravních; v jeho projevech se stále vracejí slova, že “politika má být rozumná a mravná”, nebo jinak, že má být vědecká a přitom vycházet z lásky k člověku. Tak jako vědecký poznatek je obecně platný, je obecně platný, věčný a univerzální také etický příkaz lásky k člověku. “Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.” “Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce. Avšak láska, pravá láska není sentimentalita, nýbrž práce a spolupráce, tvoření pro jiné a pro sebe, zdokonalování světa nám daného. Láska předpokládá poznání sebe i bližních... Láska nás činí praktickými... Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání; ale abychom dobře pozorovali a poznávali, k tomu je třeba lásky.” A dále: “Lidskost bez zbožnosti nemůže býti úplná, zbožnost korunuje a posvěcuje lásku. Cit lásky nemůže a nemusí být vysvětlován a dokazován; ale může být zesilován, prohlubován a šlechtěn: náboženství je kultura lásky.”

Jebavý kantor

Na našem letošním výletě do Třebíče jsme se zastavili také v Nové Říši. Protože to byla zastávka neplánovaná, věděli jsme mlhavě jen o tamějším výstavním klášteře, který nás zdravil z turistických značek. Prošli jsme se kolem a pak si ještě dali s Julinkou v kočárku kolečko po náměstí. Od začátku vzbuzovala na jeho druhé straně jedna budova můj zájem. Ouřad, říkal jsem si, tam snad ani nepůjdeme.

Když jsme přišli na dohled, Věruška si všimla jisté desky s reliéfem na fasádě. Protože jsem vděčný čtenář pamětních desek, přešel jsem silnici a oněměl úžasem. Tak tohle je ta škola, kde se třináct let trápil Otokar Březina!

Dnes jsem na ulici zaslechl čtveřici žáků obecné školy, jak si povídají o učitelích a tento známý citát ze 120 let starého dopisu Otokara Březiny Anně Pammrové posílám Jiříkovi Nebeskému:

Učitelství je těžký, robotný úřad vysilující duši, ochromující fantasii, pijící sílu z organismu. Děti, přicházející do školy, jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fysicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý.

Nicméně výhled z oken školy měl Otokar o něco lepší než Jiřík na pětce.

Douška Vrchlického

Dnešní výběr je z Vrchlického sbírky Sny o štěstí.

Tichá láska

Nikdy slovem nevyzradím,
co spí v srdci přehluboko,
dost na tom, že v chvíli štěstí
mluví tvář a mluví oko.

S divým jekem prázdné škeble
vlna hází na pobřeží,
ale v srdci jako v moři
pravé perly na dně leží.


Vittoria Colonna
XIV.

Smím svou tě zvát? Já nevím, a přec denně,
že má jsi, myslím – řeknem si to jednou,
snad až ty růže tvojich tváří zblednou,
či moje smrti než podlehnou změně.

XVI.
(O tři léta později)

Mít někoho rád, tajemství je žití.
Já mám tě rád, však nemohu přec za to,
že za všecko, co s památkou tvou spjato,
je těžko dýchat a je těžko žíti.

Po minulosti se dnes neptám více,
má každý svou, bez viny žádná není.
Však jedno trvá: Pravé pochopení
a mužný pohled v zmírající líce…

XVII.

Dnes celý den jsem Danta čet´ a v kraje
té knihy, v kterou celá věčnost spjata,
jsem na desku jak byzantského zlata
si kreslil při čtení, co nitrem vlaje.

Sta démonů tu, trpících sta duší,
vše otrocky se podávalo užce,
té pokorné a skromné ducha služce,
jež více poví, nežli duch sám tuší.

A přišel večer, dlouhé stíny vleklé,
tma přepadla mne a já v hloubi cítil,
ty pravé ďábly jsem přec nezachytil,
kterými duše trpí v svých muk pekle.

Ty pravé ďábly, již nás rvou a škrtí,
v nichž v posled sami sebe poznáváme…
Ó jaké štěstí! Tužka má se láme
a já zřím klidně v tmu jako ve tvář Smrti…

Osamělá žena

Když včera Jiří Černý uváděl píseň A Woman Left Lonely od Janis Joplin, uvědomil jsem si, že jsem doma nechal svou ženu a svou nemocnou dceru. Stejně samotné jsem je nechal po většinu víkendu. Uvědomuji si poslední dobou, že díky své práci nechávám ženu s dcerou osamocené poměrně častěji, než bych si sám přál. Už slyším rádce, že není nic jednoduššího než to změnit. Není to tak jednoduché, odpovím, ale budu se snažit. Zvlášť když jsem pak slyšel slova oné výše jmenované písně. Inspirovala mě k noční básni, která není nijak lahodná, ale přesto ji věnuji své ženě s díky za trpělivost, jakou se mnou má, aby věděla, že si toho nesmírně vážím.

Žena,
která se cítí málo chtěná,
je jako pevnost obležená
a nikým nebráněná.

Žena,
která se cítí přehlížená,
je jako jehla v kupce sena
už předem nalezená.

Žena,
která se cítí opuštěná,
je jako dluhem krytá měna,
kterou čeká směna.

Žena,
která se cítí odstrčená,
je jako víra podlomená,
sražená na kolena.

Žena,
která se cítí neslyšená,
je jako srna poraněná
při honu na jelena.

Žena,
která se cítí poražená,
je jako popraskaná pěna
pečlivě odstraněná.

Žena,
která se cítí usoužená,
je jako Máří Magdaléna
k hříchu odsouzená.

Vrchlický žije!

Vrchlický zemřel právě před sto lety. Včera jsem o něm mluvil při svatbě:

8. září půltisíciletí přede mnou se narodil italský renesanční básník Lodovico Ariosto, který se proslavil svým dlouhým eposem Zuřivý Roland. V něm vypráví o lásce tohoto pobočníka Karla Velikého ke krásné Angelice. Láska je to ovšem neopětovaná, neboť Angelika miluje jiného - sličného Maura Medora. Proto zhrzený Roland zuří a neuvěřitelných téměř 5.000 slok po osmi pravidelně rýmovaných verších vypráví o jeho osudech. Říkal jsem si, že jen jediný český básník by byl schopen těch téměř 40.000 řádků nejdelší italské básně přeložit do češtiny, básník, od jehož smrti zítra uplyne 100 let. A opravdu jsem překlad Jaroslava Vrchlického objevil zaprášený v knihovním skladu. 

Přestože vztah Angeliky a Medora je jen okrajovým tématem básně, inspirovala tato láska desítky renesančních, barokních a romantických malířů a básníků od 16. do 19. století. Našel jsem si právě ty verše, v nichž se Angelika a Medoro vezmou v prosté venkovské chýši a poté spolu tráví líbánky v přírodě, a 36. sloku 19. zpěvu pro vás na závěr své řeči přečtu nejdříve ve Vrchlického překladu a pak ve svém přebásnění.

A kde jaký strom kynul podle řeky,
luh pokrývaje květy v stínu vlahém,
kde jaký balvan poněkud jen měkký,
hned psáno, ryto veň v rozchvění blahém,
i stěny chaty jejich lásky vděky
na sterých místech nesly mnohým tahem,
s M pojilo se A ve spolku luzném
a z dálky plálo v propletení různém.

Po svatbě nešli ti dva rovnou domů,
šli ještě na procházku, láskou zmámení,
a cestou stavěli se u každého stromu
zvěčnit svůj slavný den do kůry na kmeni,
i všechny balvany a stěny jejich domu
teď pyšně nesou totéž znamení.
Milenci pyšně roztroubili do světa,
že už jsou svoji: Vít a Markéta.

Článek o Vrchlickém v Týdnu uvádí: I když si za života užil přemíru uznání, Vrchlického dílo se už nečte a nevycházejí ani reedice sbírek. A jinde: V Česku je dnes asi 110 ulic pojmenováných po Vrchlickém, básník má svoje sady, náměstí, nábřeží a v rodných Lounech i divadlo. Na poetovo dílo ale padá pouze prach v knihovních skladech. Pokusím se v následujících dnech najít básně, které dle mého názoru mají co říci i dnes.