Nemožnost

Ve své autobiografii napsala Pearl S. Bucková, laureátka Nobelovy ceny, větu, kterou si teď v mé vlastní parafrázi pořád opakuju.

Všechno je možné, dokud se to neukáže nemožným. A je možné, že to nemožné je nemožné jen do chvíle, kdy se to stane možným.

Lipsko III.

V tramvaji jsem si četl malého průvodce po Lipsku pro ženy, co jsem ho pořídil pro Věrušku, a při tom mi něco doklaplo. Mám doma několik německých knih a taky několik knih anglických vydaných v Německu. A většina je jich z Lipska. Kdo z vás nezná nakladatelství Brockhaus, Meyer nebo Tauchnitz, bude určitě znát aspoň Baedeker.


Už ve středověku bylo Lipsko tržním centrem oblasti a místní tržiště předčilo ty v Erfurtu, Halle nebo Magdeburgu. V roce 1497 a 1507 z něj ale dekrety císaře Maxmiliána I. udělaly opravdovou veletržní metropoli, mílové právo bylo rozšířeno na 15 mil (122km) a Lipsko mělo povoleno konat trh třikrát do roka po osm dní.


V roce 1996 byl vystavěn nový veletržní areál na předměstí. Tam mě vyložila tramvaj číslo 16 a do příjezdu autobusu č. 84 zbývalo asi 50 minut. Nikde nikdo. A tak jsem šel něco nafotit.



A tuhle pětimetrovou růžičku jsem utrhnul pro Věrušku.


Cesta ke kamionu byla krušná. Jel jsem sice celou dobu sám, ale řidič se mnou musel projet všechny vesničky, přes které ho jízdní řád hnal. Zastavil jsem u hlavní brány BMW Werk, ale musel jsem ještě pěšky dojít pár kilometrů k první bráně.


Tam mě čekalo plavidlo se spícím kapitánem, ale po probuzení jsme povídali až skoro do půlnoci. Ráno Pavlík připravil pravou kamioňácou snídani, čaj a párky na vařiči. A když jsme si pak dali jako dezert čokotatranku, ukázalo se, že se náš stav začíná nebezpečně prohlubovat a že je na čase jet domů.

Lipsko II.

V kostele sv. Tomáše stejně jako u Mikuláše hrál na varhany Bach. Nicméně tady hrál víc a je tu shodou okolností jeho hrob. Shodou okolností proto, že byl původně pohřben v St. Johanniskirche, ale tam byl zapomenut (a vidíte, já si říkal, že něco podobného by mohlo potkat tak možná Vivaldiho, ale Bacha?). Objevili ho až v roce 1894, tedy pokud se dá věřit tomuhle obrázku.


Ke sv. Tomášovi ho přemístili až po druhý světový válce, během níž byl Johanniskirche poškozen nálety, v roce 1950, 200 let po Bachově smrti.


A na tyhle varhany hrál.



Lipská univerzita vznikla tak, že před šesti sty lety Václav IV. v podstatě vypudil kutnohorským dekretem Němce z Prahy a ti se v Lipsku shromáždili v takovém počtu, že jim tam v prosinci roku 1409 saský kurfiřt založil novou univerzitu. V minulosti tam studovali třeba Goethe, Leibnitz nebo Nietzsche, dneska v jejích moderních budovách studuje 30 tisíc studentů. V pondělí tu bylo docela živo, ale zrovna, když jsem míjel davy studentů a sochu Leibnitze, začalo hromadné vytahování deštníků.


Nechtělo se mi z Lipska, aniž bych viděl největší evropský památník. A tak jsem prošel kolem místní opery, která byla spolu s mnoha dalšími budovami postavena jako moderní budova po druhé válce, kdy původní opera, kde dirigoval třeba Gustav Mahler, podlehla bombardování. Chytil jsem to náměstí před operou životaprosté, a tak jsem si říkal, že ten déšť je aspoň k něčemu dobrej. K památníku bitvy národů to bylo ještě dost daleko na to, aby se rozjasnilo.


Nerozjasnilo. Celou cestu po Pražské ulici chcalo a chcalo. Byly to snad čtyři kilometry. Když jsem konečně dorazil, památník bitvy národů nebyl přes hustý déšť skoro vidět.


Navíc se památník opravuje, aby byl v roce 2013 na cajku, a hyzdí ho lešení. Tak aspoň z dálky obrysy v chmurné atmosféře!


Pavlík se mi doma v kamionu smál a já jsem se rozhodl, že kašlu na pietu a pojedu co nejdřív za ním. Jenže, nejbližší tramvaj mi jela z Německého náměstí a já tam nemohl najít. zastávku Když jsem konečně v jednom rohu objevil koleje, stoupl jsem si na zastávku a obdivoval okolí. Je tu Institut Maxe Plancka, na jehož stránkách jsem objevil tohle video, s jehož poselstvím souhlasím, protože lidoopi jsou humánnější než lidi!

Stál jsem tam a za budovou objevil tenhle nádhernej pozůstatek NDR. Těch pozůstatků jsou ovšem v Lipsku mraky.


A jak tak jsem přemýšlel o tom komunismu, zjistil jsem, že ta stanice, na který čekám, je pouze konečná a lze na ní jen vystoupit.


Než jsem našel nástupní zastávku ve správném směru, zbývalo mi patnáct minut, abych stihl autobus z lipského výstaviště. Podíval jsem se do mapky, co mi dali v informacích, a čekalo mě 18 stanic. Další autobus mi jede za hodinu, povídám si, a tak další díl bude o výstavišti.

Lipsko I.

Jel jsem zase po dlouhé době s mým dvorním kormidelníkem Pavlíkem v jeho novém korábu přes Berlín do Lipska. Berlínem jsme tedy jenom projeli, na nic jiného nebyl čas, ale prošli jsme se tam po jednom smeťáku a taky jsme navštívili jednu stanici U-bahnu, kterou jsme v naší fantazii překřtili na ZOO, i když jsme byli někde na kraji U6 nebo U8. Pavlík ale zrovna má s sebou román Christiane F. Říkal jsem mu, že Věrušce se moc líbil, a dospěl jsem k názoru, že si ho asi taky někdy budu muset přečíst. Asi až se mi narodí dcera.

Nicméně cesta nás vedla zpátky na jih na předměstí Lipska. Nehledal jsem si o tomhle saskym půlmilionovym centru nic dopředu, ale nezaváhal jsem a ve vyšetřených pěti hodinách se rozhodl jej prozkoumat na vlastní pěst.

Jel jsem šíleně dlouho autobusem, ale svezl mě až do centra, a tak jsem si říkal, že zpátky to bude pohodička. Jen si zapamatovat číslo 84. Jenže na informacích mi řekli, že 84ka odtud nejezdí, že budu muset tramvají, a že to ani nepojede až na tu stanici, odkud jsem vyjel, ale na stanici o pár kilometrů blíž. Po téhle skvělé zprávě jsem si šel prohlédnout centrum, s vědomím, že se nikde nesmím moc flákat, nebo nedojedu ani na tu předposlední stanici.


Místa, která by stála za návštěvu, mi Věruška poslala v esemesce, a tak jsem zamířil nejdříve ke sv. Mikuláši. Je to kostel zvenčí ještě gotickým ale uvnitř už šeredně klasicistní.


Ve škole vedle kostela se učili třeba zdejší rodáci Leibnitz nebo Richard Wagner.


Na náměstíčku u kostela začala v říjnu 1989 německá revoluce – hezky je to připomenuto na jedné desce vsazené do dlažby, ale protože ji zrovna obdivovali američtí turisté a já neměl moc času, vyfotil jsem Věrušce tenhle vzkaz z mříže v takovym nenápadnym rohu kostela a šel jsem ke sv. Tomášovi. Počasí mi zatím přálo.

Pokračování už zítra.

Etnofest

3. ročník Etnofestu se Martinovi Šílovi zase dramaturgicky a organizačně víc než povedl. Na rozdíl od loňska nám ale moc nepřálo počasí. V pátek v sedm hodin večer jsem stál před rozhodnutím: buď risknout festival venku s tím, že se při prvních několika kapkách deště akce ruší kvůli nezakrytelnosti zvukových a světelných aparátů na řece a u ní, nebo to udělat uvnitř na Střelnici pěkně v klídku, ale zcela ztratit atmosféru. Hodně toho radilo pro druhou variantu, především zvukaři se snažili chránit svoje cajky a i vrh mincí dopadl kladně pro Střelnici, ale nechal jsem se Věruškou-rosničkou svézt za Kadaň tak, abych měl výhled nad Krušné hory, a nakonec jsem rozhodl pro venek. Trnul jsem, ale až na pár kapek při závěrečném koncertu, který jsem jediný nenafotil, abych se vyspal na Hasištejnské divadelní hrátky, to dopadlo skvěle. Jenže se nechali odradit diváci. Nebylo jich víc než osmdesát. Druhý den jsem čekal na Irskou noc tak minimálně dvě stovky diváků, jelikož už minulý rok jich bylo přes dvěstě, ale přes krásnou jasnou noc, jich minimálně polovina z mnou očekávaných zůstala doma pěkně v teple. Jediné, co se na to dá říct, je, že kdo nebyl, prohloupil. Tolik skvělé muziky a různých vizuálních zážitků jsem dlouho neslyšel a neviděl. S Věruškou jsme si včera taky vypustili svůj thajský balón a přáli jsme si tajné přání. S Martinem jsme těch balónů objednali dvěstě a představovali si, jak to na té obloze bude vypadat, až všechny najednou lidi vypustí. Ale ony nakonec krásně vypadaly i ty jednotlivé postupně vypouštěné lampióny, které vítr odnášel směrem po proudu Ohře. Příště se na to vysereme.

Vesna V. Caceres

Aneboafro

Nepočetné diváctvo

Ohňová show Pa-Li-Tchi

Jauvajs

Coiscém

Vypouštění thajských balónů

Irish Dew

Mladí věkem

V pátek odahrálo divadlo Navenek představení Duelu a Blázince v prvním poschodí pro seniory z různých domovů. Sehnali jsme autobus a přesto, že neměl plošinu, vešli se do něj všichni starouškové, včetně pěti s vozíčkem. Jelo se dokonce nadvakrát.

Jak nám slečny a paní opatrovnice sdělily, někteří už byli ráno při podávání snídaně oblečení do divadla a musím říct, že herci do výkonu dali opravdu všechno, aby odcházeli spokojení. Na podzim chtějí dalšího Kristiána, dá se soudit, že se jim hra líbila.

Finská polka

Dneska jsme měli na Hasištejně vokální kvarteto Laurus. Vyplnilo naše jinak divadelní hrátky renesančním a barokním hudebním repertoárem a nakonec dali závěrečný koncert pro divadlo Navenek, kde už zpívali své oblíbené písničky, africké rytmické, ale taky Finskou polku, která mě naprosto nadchla. No poslyšte sami (zhruba takhle to znělo i od Laura).

Co nás nezabije, to nás otupí.

Z.B.

Rozplétal starý svetr
a v jeho zašlém vzoru
chtěl najít parametr
pro nový na obzoru.
Vzal ale pouze míry
na svoje staré díry.

Moudrost dělená na polovinu

Ve snaze o vyvážení posledních témat jsem se včera s Věruškou učil na zkoušku ze sv. Augustina. Jeho spis Křesťanská vzdělanost je přeložen tak, že si člověk chvílemi myslí, že ho napsal současný myslitel. Pravda, v jedné chvíli jsem si uvědomil, že Augustin taky neuměl všechno stejně – třeba matematiku hodnotil filosoficky pěkně, ale počty mu moc nešly:

… nikdo nemůže způsobit, když se mu zachce, aby třikrát tři nebylo devět a aby tak nevznikl kvadrát, aby toto číslo děleno třemi nedalo tři, děleno šesti jeden a půl, a děleno dvěma aby nedalo nic (protože lichá čísla se nedají dělit na polovinu).

Nicméně řečníci a dialektici dostávají od Augustina řádnou lekci v obou slova smyslech.

Argumentační umění má největší význam v pronikání k jádru všech druhů problémů, které jsou v Písmu svatém, a v jejich řešení; jen je třeba dávat si pozor na zálibu ve sporech a na dětinský sklon předvádět se šálením protivníků. Existuje totiž mnoho takzvaných sofismat – jsou to falešná vyvozování závěrů, která obyčejně napodobují správné závěry do té míry, že ošálí nejen hlupáky, ale i chytré lidi, nedají-li si dobrý pozor. Tak jeden člověk předložil svému partnerovi výrok „co jsem já, nejsi ty“, a ten s ním souhlasil; zčásti to byla pravda, už proto, že jeden z těch dvou byl lstivý a druhý prostoduchý. Potom ten první dodal „a já jsem člověk“, a když jeho partner souhlasil i s tímhle, formuloval závěr „ty tedy člověk nejsi“. Tento druh úskočných závěrů Písmo zavrhuje – aspoň myslím – tam, kde říká: „Kdo v řeči užívá sofistiky, je v nenávisti.“ Mimochodem bývá jako sofistický označován i takový slovní projev, který není zrovna úskočný, ale snaží se být ornamentální za každou cenu a víc, než je důstojné.

Ten biblický citát jsem v Písmu opravdu našel (Sír 37,20) a celá okolní pasáž v českém ekumenickém překladu zní zajímavě:

19 Někdo je obratný muž, učitel mnohých, ale sám sobě je k ničemu.
20 Někdo mudruje jen o slovech, a je proto v nenávisti. Takový pak nemá vůbec co jíst,
21 Hospodin mu totiž nedal milost, takže postrádá jakoukoliv moudrost.
22 Někdo je moudrý jen ve svém vlastním zájmu, a plody jeho vědění mají účinek jen v jeho ústech.

Pokročilé stadium mykózy

Dnes tu toho od slíbeného sexu (hle. jak mi stoupla návštěvnost!) moc nepřidám, neboť jsem se zabýval tvorbou wikičlánku o Libočanech a jejich slavném pivu a z mých oblíbených Kosmonos mi od nějakého blázna došla vydražená knížka o M. Janu Husovi od Vácslava Flajšhanse z r. 1915 (při té příležitosti jsem si přečetl tuhle zajímavou Flajšhansovu teorii o Oldřichovi a Boženě).

Nicméně aspoň jedno varování:

Na dvou koncích stupnice společenské setkáváme se v našich krajinách s bílým tokem, jenž řádí právě tak mezi boháči jako mezi chudinou. – A vy, krásné dámy, které trávíte svůj život v zahálce a nečinnosti uprostřed všech výmyslů přepychu, které vdechujete tolik opojných vůní, které dráždíte svůj žaludek lahůdkami, horkými nebo ledovými nápoji, které zneužíváte všech dráždidel fysických a duševních, které spíte ve dne a žijete v noci, které své jemné údy provádíte toliko, abyste si zatančily na večerních plesích a zábavách, vy, krásné dámy našich salonů, vy zakoušíte vesměs následky tohoto strojeného a nepřirozeného života tím, že bílý tok vás zžírá, vysiluje a mimo to až běda zhoubně působí na tělo vašich dítek.
Vy pak nešťastná stvoření, která strádáte na smetišti bídy, která nemáte, čím byste přikryla nahotu svou, jichž strava jest nedostatečná a špatná, k nimž nezasáhne nikdy jasný paprsek sluneční do bytu, která koupete se ve špíně a dýcháte toliko vzduch, zkažený rozličnými škodlivými výpary, vy ženy, jichž rodidla nečistá mohou býti srovnána s chlévem Augiášovým, také vy zžírány jste bílým tokem, jenž ukracuje bídný život váš tak, že smrt hojné má žně v kolébkách neduživých dítek, jimž dáváte život.

A jak může dopadnout taková neléčená mykóza či kandidóza? Pohleďte sami:

Stará (oprášená) teorie o dětech po šedesátce

V několika následujících dnech a možná týdnech se tu asi tu a tam objeví článek s lechtivou tématikou, jelikož zdroj, z něhož hodlám čerpat prostě stojí za to, abych ho neodbyl jen jedním článkem.

Tím zdrojem je kniha Augusta Debaye, francouzského lékaře, jehož manuál o manželské hygieně se dočkal mezi lety 1848 až 1883 neuvěřitelných 172 vydání! 6. vydání českého překladu, které vlastním, je podle 186. vydání francouzského, a tak předpokládám, že je někdy z přelomu století. Honosí se tímto názvem:

Muž a žena v manželství.
Přírodopis a lékařské dějiny manželů v nejzvláštnějších podrobnostech. Nová teorie o určení pohlaví při plození, neschopnost, neplodnost, nedokonalosti částí pohlavních a prostředky proti tomu.
Zvláštní hygiena ženy těhotné a novorozeňátka.

Říkal jsem si, že půjde všehovšudy o šarlatánství a vyhrožování trestem nebes za masturbaci, ale překvapilo mě, jak střízlivě a mnohdy moderně je kniha v tomto ohledu psána a ve spojení s obrozenecky vzletným slohem je to opravdový skvost.

Začnu tím, co mě zarazilo. Samozřejmě, že jsem listoval a četl podle toho, jak atraktivní byly názvy kapitol a samozřejmě mě už z názvu celé knihy zajímalo, jak si tenkrát mysleli, že lze určit pohlaví dítěte. Než někdy příště budu citovat o tom možném ovlivnění pohlaví budoucího dítěte pomocí dusičnanů a uhlohydrátů, tady je věc, která mi nasadila na poměrně dlouhou chvíli brouka do hlavy:

Spojte starého samce s hodně mladou samicí, a vydá samé samičky. Jest totiž velice pravděpodobno, že mok semenný a vajíčka neobsahují dusíku v poměru takovém, jakého vymáhá oplození mužské.

Pousmál jsem se a vzpomněl si na jednoho člena rodiny, který si na stará kolena obstaral holčičku. No jo, ale to je náhoda. Vezměme třeba takového Gotta. No jo, dvě holky. Tak co tenhle, Menzel. Holčička. Kaplickému se přece narodilo, no jo, narodila holčička, když umřel. Bylo na čase sáhnout po odborném periodiku na toto téma, tedy po Blesku. Měl jsem v ruce ale jen jedno číslo a tam jsem na jiné starce s dětmi nenarazil, a tak je tu naléhavá výzva pro vás, čtenáře soběpisníku! Pomozte vědeckému výzkumu a vzpomeňte si na nějakého starce, co si s mladou babou pořídil chlapečka, ať spolu vymýtíme bludy 19. století!!!

Treperendy v Krásném Dvoře

Na tohle představení budeme všichni rádi vzpomínat, i když ho ukončil vichr z hor.

Chce se mi věřit, že to nebyla derniéra, ale kdyby náhodou ano, tak jí byla hodna.