3 jednoduché důvody, proč nevolit Zemana
před 8 lety
17. června 2011
Dárek od chevaliera de Seingalt
Dnes na mě doma čekal milý dárek.
Tuhle hebefilní vsuvku, která dokazuje bohatství naší (a hlavně Vavřínovy) mateřštiny, daruji dále – svému věrnému čtenáři, který poslední dobou posiluje moji tvorbu komentáři. Jedním z nich byl i ten o dramatickém ztvárnění scény, která je na obálce. Myslím, že bys mi v ní, Špíno, mohl být hereckým rivalem.
Tuhle hebefilní vsuvku, která dokazuje bohatství naší (a hlavně Vavřínovy) mateřštiny, daruji dále – svému věrnému čtenáři, který poslední dobou posiluje moji tvorbu komentáři. Jedním z nich byl i ten o dramatickém ztvárnění scény, která je na obálce. Myslím, že bys mi v ní, Špíno, mohl být hereckým rivalem.
(úvod, můj překlad i onen komentář si můžete připomenout zde)
„Abbému nesmíš ani zbla prozraditi, Teresino, rovněž ani u zpovědi. A budeš-li míti kdy milence, nebo snoubence, anebo dokonce muže, nesmí ani ten ničeho zvěděti. Musíš vždy lháti; i otce a matku a sestry musíš přelhati: jen tak povede se ti dobře na zemi. Pamatuj si to““Tak rouhal se on a Teresina pokládala patrně, co o ní praví, za požehnání, neboť chopila se ruky jeho a zbožně ji políbila jako knězi. Zasmál se hlasitě.
„Pojď,“ pravil pak, „pojď, ženuško má malá, objevíme se v sále zavěšeni.“ Zdráhala se sice poněkud, usmála se však nikoliv nespokojena.
Byl svrchovaný čas, že vyšli ze dveří, neboť Olivo se svraštělým obočím a rozhořčen jsa vyběhl právě po schodišti, a tu Casanova ihned vytušil, že nešetrné poznámky markýovy a abbéovy o dlouhém prodlení maličké byly příčinou jeho podezření. V obličeji rozhostila se mu ihned radost, když spatřil na prahu státi Casanovu, jako ze žertu v rámě maličké zavěšeného.
15. června 2011
Pneumatická kartka od táty
Včera jsem dočetl první dílo od Guy de Maupassanta. Nikdy mě to nezlákalo ani ke Kuličce (výhodné to, protože krátké povinné četbě) ani za Miláčkem. Když jsem psal SOČku o Tolstém, překvapilo mě, že se ve svých teoretických spisech tento velký ruský spisovatel Maupassantem hodně zabýval.
Minulý týden mi poštou přišla pěkně vázaná kniha, na kterou jsem dostal hned chuť. Kdybych dal na Tolstého, ten ji vážil jako autorovu nejslabší vůbec. V ostatních Maupassantových románech „je pár dojemných scén, ale jeho poslední kniha v nás nevzbudí než hnus“ (отвращение), napsal. Tou poslední knihou jsou Naše srdce. Že jí dám přednost před ostatními, o tom nakonec rozhodla tři slova v tiráži: Přeložil Jindřich Hořejší.
Můj táta se to možná nikdy nedozvěděl, ale když pracoval v jedné pražské bance jako hlídač (a protože v Praze neměl ubytovnu, často tam spával v takovém provizorním bunkru), chodil po místech, kde za první republiky byla kavárna Tůmovka. V téhle kavárně sedával dnes a denně Jindřich Hořejší a na stole měl rozloženy knihy a papíry.
Jaroslav Seifert v kapitole Dýmka od Tristana Corbiéra vzpomíná: „Překládal rychle a právě tak i psal, odpovídajíc při tom na dotazy svých známých sedících opodál. Nic ho nevyrušilo. Objednával jednu černou kávu za druhou, občas kávu prostřídal pohárem piva a ustavičně kouřil. A večer neměl na večeři… Stávalo se někdy, když v pozdních hodinách složil svá lejstra a knihy do aktovky a zavřel péro, že musil zavolat potichu na pana vrchního: Pane vrchní, neplatit! Načež vrchní spočítal všechny kávy, piva a cigarety, napsal na účtenku a vložil ji do zvláštní přihrádky své nadité náprsní tašky, která byla tak objemná, že se mu na prsa nevešla a musil ji nosit v zadní kapse u kalhot. A Hořejší vyšel z kavárny na čerstvý vzduch. Ale daleko nešel a navštívil vinárnu Kumanovo pod Novoměstskou věží na konci Vodičkovy ulice. Od Tůmovky to bylo asi sto kroků...“ (Všecky krásy světa)
Jindřich Hořejší a Rudolf Losenický! Byli si těmi pochůzkami po hospůdkách náramně podobni. Jen poměr káv a piv byl obrácený. Moje touha po překladech Jindřicha Hořejšího je tedy takovým rodinným poutem. Navíc Tristan Corbiére v Hořejšího překladu je nejoblíbenějším básníkem mého nejoblíbenějšího básníka, který už dávno básničky neskládá.
Guy de Maupassant měl pěšinku umetenu a já jsem jeho dílo pozřel jedním hltem. A mám pro vás připraveno spoustu citátů, které ve vás sice možná vyvolají hnus, ale pro mne byly zajímavou inspirací, přestože dějově to nijak zvlášť silná kniha není.
Když už jsem tu psal o Hořejším jako o překladateli, zastavím se tu nad několika maličkostmi, které mě zaujaly. Na jedné stránce vysvětluje hlavní hrdinka hlavnímu hrdinovi, že se do něj (stejně jako do nikoho jiného) neumí zamilovat a že bude jeho přítelkyní, hezkou přítelkyní – „mluvím s vámi jako kamarádka a nic vám netajím“. To kamarádství mi na rok 1934 přišlo docela moderní. Zajímal mě originál a opravdu, proti „une amie, une jolie amie“ stojí „je vous parle en camarade“.
Co mě ale opravdu zarazilo, byla „pneumatická kartka“, kterou hlavní hrdinka na začátku druhé části knihy hlavního hrdinu k sobě povolala. V originále je ovšem „une dépêche bleue“. O pár desítek stran dále dostal „pneumatickou zálepku, v níž mu určovala dostaveníčko na příští den, v touž hodinu“, dále je řeč o „modré zálepce“. Tady už se v originále objevuje „un court télégramme“ a „petit papier bleu“. Musel jsem chvíli pátrat.
Ano, jde o pověstnou potrubní, neboli pneumatickou poštu. Ta začala v Paříži fungovat v roce 1866 (po Londýně a Berlíně). Lístky doručované potrubní poštou měly modrošedou barvu, a tak se pro ně vžil název petit bleu, který potom zůstal i pro označení telegramu jako takového. Užívání potrubní pošty v Paříži kulminovalo před a během 2. světové války, po ní přišla krize, přestalo se opravovat a s novými komunikačními kanály byla v roce 1984 zastavena nadobro. V Praze byla potrubní pošta zavedena později než v Paříži, ale zato vydržela v provozu, až do povodní v roce 2002. A možná, že se ještě i vy nějaké té pneumatické kartky dočkáte. Já ti za tuhle modrou zálepku, tati, děkuju!
Minulý týden mi poštou přišla pěkně vázaná kniha, na kterou jsem dostal hned chuť. Kdybych dal na Tolstého, ten ji vážil jako autorovu nejslabší vůbec. V ostatních Maupassantových románech „je pár dojemných scén, ale jeho poslední kniha v nás nevzbudí než hnus“ (отвращение), napsal. Tou poslední knihou jsou Naše srdce. Že jí dám přednost před ostatními, o tom nakonec rozhodla tři slova v tiráži: Přeložil Jindřich Hořejší.
Můj táta se to možná nikdy nedozvěděl, ale když pracoval v jedné pražské bance jako hlídač (a protože v Praze neměl ubytovnu, často tam spával v takovém provizorním bunkru), chodil po místech, kde za první republiky byla kavárna Tůmovka. V téhle kavárně sedával dnes a denně Jindřich Hořejší a na stole měl rozloženy knihy a papíry.
Jaroslav Seifert v kapitole Dýmka od Tristana Corbiéra vzpomíná: „Překládal rychle a právě tak i psal, odpovídajíc při tom na dotazy svých známých sedících opodál. Nic ho nevyrušilo. Objednával jednu černou kávu za druhou, občas kávu prostřídal pohárem piva a ustavičně kouřil. A večer neměl na večeři… Stávalo se někdy, když v pozdních hodinách složil svá lejstra a knihy do aktovky a zavřel péro, že musil zavolat potichu na pana vrchního: Pane vrchní, neplatit! Načež vrchní spočítal všechny kávy, piva a cigarety, napsal na účtenku a vložil ji do zvláštní přihrádky své nadité náprsní tašky, která byla tak objemná, že se mu na prsa nevešla a musil ji nosit v zadní kapse u kalhot. A Hořejší vyšel z kavárny na čerstvý vzduch. Ale daleko nešel a navštívil vinárnu Kumanovo pod Novoměstskou věží na konci Vodičkovy ulice. Od Tůmovky to bylo asi sto kroků...“ (Všecky krásy světa)
Jindřich Hořejší a Rudolf Losenický! Byli si těmi pochůzkami po hospůdkách náramně podobni. Jen poměr káv a piv byl obrácený. Moje touha po překladech Jindřicha Hořejšího je tedy takovým rodinným poutem. Navíc Tristan Corbiére v Hořejšího překladu je nejoblíbenějším básníkem mého nejoblíbenějšího básníka, který už dávno básničky neskládá.
Guy de Maupassant měl pěšinku umetenu a já jsem jeho dílo pozřel jedním hltem. A mám pro vás připraveno spoustu citátů, které ve vás sice možná vyvolají hnus, ale pro mne byly zajímavou inspirací, přestože dějově to nijak zvlášť silná kniha není.
Když už jsem tu psal o Hořejším jako o překladateli, zastavím se tu nad několika maličkostmi, které mě zaujaly. Na jedné stránce vysvětluje hlavní hrdinka hlavnímu hrdinovi, že se do něj (stejně jako do nikoho jiného) neumí zamilovat a že bude jeho přítelkyní, hezkou přítelkyní – „mluvím s vámi jako kamarádka a nic vám netajím“. To kamarádství mi na rok 1934 přišlo docela moderní. Zajímal mě originál a opravdu, proti „une amie, une jolie amie“ stojí „je vous parle en camarade“.
Co mě ale opravdu zarazilo, byla „pneumatická kartka“, kterou hlavní hrdinka na začátku druhé části knihy hlavního hrdinu k sobě povolala. V originále je ovšem „une dépêche bleue“. O pár desítek stran dále dostal „pneumatickou zálepku, v níž mu určovala dostaveníčko na příští den, v touž hodinu“, dále je řeč o „modré zálepce“. Tady už se v originále objevuje „un court télégramme“ a „petit papier bleu“. Musel jsem chvíli pátrat.
Ano, jde o pověstnou potrubní, neboli pneumatickou poštu. Ta začala v Paříži fungovat v roce 1866 (po Londýně a Berlíně). Lístky doručované potrubní poštou měly modrošedou barvu, a tak se pro ně vžil název petit bleu, který potom zůstal i pro označení telegramu jako takového. Užívání potrubní pošty v Paříži kulminovalo před a během 2. světové války, po ní přišla krize, přestalo se opravovat a s novými komunikačními kanály byla v roce 1984 zastavena nadobro. V Praze byla potrubní pošta zavedena později než v Paříži, ale zato vydržela v provozu, až do povodní v roce 2002. A možná, že se ještě i vy nějaké té pneumatické kartky dočkáte. Já ti za tuhle modrou zálepku, tati, děkuju!
14. června 2011
Štěstí z Duchcova
Když jsme doposlouchali fiktivní příběh Casanovova stáří, přemluvil jsem Věrušku, abychom přes její vysokobřezí stav v sobotu vyrazili do Duchcova na Casanovské slavnosti. Usmyslil jsem si hlavně, že bychom se projeli v kočáře, ale v novinách (ano v těch) psali, že bude otevřené i gymnázium, což je v Duchcově architektonický skvost a spolu se zámkem a kostelem dominanta města.
Nebudu to prodlužovat, gymnázium zavřelo své dveře dvě hodiny před naším příjezdem a tažných zvířátek v jednom spřežení na všechny ty tisíce návštěvníků (druhé odpadlo pro únavu koní) nám bylo natolik líto, že jsme (já jako blahé paměti aktivní účastník Velké pardubické 1992) tuto atrakci rádi vynechali.
Z programu nás zaujal asi jen Ondřej Havelka s Melody Makers a Mig21, ovšem oba koncerty proběhly už v pátek spolu s divadelním představením o životě Giacoma Casanovy, kterého jsme zahlédli s jeho milenkou jen za velkým podiem ve VIP stanu.
Ještě jsem si všiml, že je někdy zpřístupněna nástropní malba Václava Vavřince Reinera v rámci prohlídky galerie Casanova. Zamířili jsme tedy tam. Nabízel jsem u vstupu stovku za jednoho, když nám tam dají na tři minuty nakouknout, ale prý je moc frmol a málo lidí, a tak nám nabídli jen prohlídku děl Karla Gotta (sic!). S díky jsme odmítli a šli se podívat na pěknou výstavku děl žáčků místní ZUŠ, která se Mistrovým dílům nejen vyrovnala, ale mnohdy je i předčila.
Ovšem nakonec jsem našel aspoň stánek s pivem a rozhodl se vystát frontu a spravit si náladu. Když na mě došla řada, došel sud, naráželo se a vylévala pěna. „To by se Liškovi, kdyby ještě žil, nestalo,“ utrousil jsem si pod fousy.
13. června 2011
Z novin
Jan Zábrana si ve svých zápiscích občas udělal poznámku z komunistických deníků a rozhlasových stanic, která podtrhovala absurditu tehdejšího režimu. Z času kolem mého rodného roku vyjímám pár příkladů:
Pozůstatky popraveného soudruha dostala poštou jeho žena (Z rádia: A léta běží, vážení)
Historie Sovětského svazu je nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení… (půlnoční zprávy v rozhlase, 14. listopadu)
„Vláda vydala usnesení k organizaci předmanželského styku…“ (rozhlas, 1. prosince 73, 11.05 hod.) „… včetně nárazových akcí…“ (Doopravdy, to si nevymýšlím! Fakt i s tím dodatkem).
Dopravní výchova je jednou ze složek komunistické výchovy. (Rozhlas, 10. březen, 11,10 hod.)
„Je jasné, že máme největší zájem na tom, jak uspokojit naše ženy.“ (Z interview v rozhlase, 17. června 1974, 11 hodin, 12 minut – dopoledne.)
„Dobrá vyhlídka pronásledující pětiletku…“ (z rozhlasu)
„… ženy na Strahově, to je kolektivní vyjádření štěstí individuálně šťastných československých žen…“ (z pořadu v rozhlase, 11 hod., 25 minut, 9. června 1975)
PIVO ČEPUJEME BEZ MOŽNOSTI POUŽITÍ WC (Tabulka na dveřích malešické restaurace Astra, 16. srpna 1975)
VYHOŘELÁ PAMĚŤ (Zpráva z novin, Večerní Praha, 19. srpna 1975): Praha (žab). Škoda 3 milióny Kč, to je bilance požáru, který vypukl včera v 8.55 hod. v Praze – Modřanech v prostoru výpočetního střediska oborového ředitelství Čs. čokoládoven. Požár vznikl na samočinném počítači EC 1040 (Robotron VEB Kombinát NDR) ve skříni číslo 5 hlavní počítačové paměti a byl uhašen zaměstnanci střediska pomocí ručních hasících přístrojů CO2.
Ono se zdá, že dnes, dvacet let poté, co se z kapliček u nás na severu dělaly garáže a chaty, už taková zpravodajská úroda být nemůže, ale v jednom nejmenované deníku se dočkáte žní i na začátku léta. Asi si ze Zábrany vezmu příklad a občas s něčím přispěchám i sem na soběpisník. Ze sobotního vydání cituji:
V KOSTELE VYPUKNE VELKÁ MÓDNÍ ŠOU (Mirka Šebestová) … rozevlátých sukní, orientálních kalhot a večerních rób jako vystřižených z filmu Sex ve městě. Ženy je uvidí na velké módní přehlídce, která se bude konat v kostele sv. Jakuba Většího ve Škrli… Oblečení si zájemkyně budou moci koupit přímo na místě.
Škrleš, škrleš.
Pozůstatky popraveného soudruha dostala poštou jeho žena (Z rádia: A léta běží, vážení)
Historie Sovětského svazu je nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení… (půlnoční zprávy v rozhlase, 14. listopadu)
„Vláda vydala usnesení k organizaci předmanželského styku…“ (rozhlas, 1. prosince 73, 11.05 hod.) „… včetně nárazových akcí…“ (Doopravdy, to si nevymýšlím! Fakt i s tím dodatkem).
Dopravní výchova je jednou ze složek komunistické výchovy. (Rozhlas, 10. březen, 11,10 hod.)
„Je jasné, že máme největší zájem na tom, jak uspokojit naše ženy.“ (Z interview v rozhlase, 17. června 1974, 11 hodin, 12 minut – dopoledne.)
„Dobrá vyhlídka pronásledující pětiletku…“ (z rozhlasu)
„… ženy na Strahově, to je kolektivní vyjádření štěstí individuálně šťastných československých žen…“ (z pořadu v rozhlase, 11 hod., 25 minut, 9. června 1975)
PIVO ČEPUJEME BEZ MOŽNOSTI POUŽITÍ WC (Tabulka na dveřích malešické restaurace Astra, 16. srpna 1975)
VYHOŘELÁ PAMĚŤ (Zpráva z novin, Večerní Praha, 19. srpna 1975): Praha (žab). Škoda 3 milióny Kč, to je bilance požáru, který vypukl včera v 8.55 hod. v Praze – Modřanech v prostoru výpočetního střediska oborového ředitelství Čs. čokoládoven. Požár vznikl na samočinném počítači EC 1040 (Robotron VEB Kombinát NDR) ve skříni číslo 5 hlavní počítačové paměti a byl uhašen zaměstnanci střediska pomocí ručních hasících přístrojů CO2.
Ono se zdá, že dnes, dvacet let poté, co se z kapliček u nás na severu dělaly garáže a chaty, už taková zpravodajská úroda být nemůže, ale v jednom nejmenované deníku se dočkáte žní i na začátku léta. Asi si ze Zábrany vezmu příklad a občas s něčím přispěchám i sem na soběpisník. Ze sobotního vydání cituji:
V KOSTELE VYPUKNE VELKÁ MÓDNÍ ŠOU (Mirka Šebestová) … rozevlátých sukní, orientálních kalhot a večerních rób jako vystřižených z filmu Sex ve městě. Ženy je uvidí na velké módní přehlídce, která se bude konat v kostele sv. Jakuba Většího ve Škrli… Oblečení si zájemkyně budou moci koupit přímo na místě.
Škrleš, škrleš.
12. června 2011
Sex podle (ne)stárnoucího Casanovy
Český rozhlas nabídl osmidílné čtení z novely Alfreda Schnitzlera Casanovův návrat do vlasti. Překladu Františka Vavřína z roku 1924, krásně prošpikovanému přechodníky a složitými větnými vazbami, propůjčil hlas Stanislav Šárský, který stárnoucího Casanovu (ale i ostatní postavy) vystihl neuvěřitelně přesvědčivými hlasovými nuancemi. Poslouchalo se to samo. Po přečtení anotace a poslechu první kapitoly jsem měl pocit, že scénář bude přímočarý a i v dnešní době senzační – takhle bych ho asi napsal já:
Casanova se vrací do Benátek a náhodou v Mantově potká svého přítele Oliva. Tomu před šestnácti lety dohodil jeho ženu Amálii, která narážela na odpor svých rodičů. Aby Amáliina matka dala svolení k mesalianci s Olivem, musel ji Casanova přesvědčit – samozřejme po svém, tady tak, že se s ní vyspal a nechal ji, aby se do něj zamilovala a udělala, co na milencově očích viděla. Amálie se pak z vděčnosti s Casanovou vyspala den před svou svatbou. Olivo je setkáním po letech velmi dotčen a nedá jinak, než že se chevalier de Saingalt (jak si Casanova říkal od svých 45 let) musí na pár dní odebrat k němu na venkovské sídlo, kde žije s Amálií a svými třemi dcerami, osmi, deseti a třináctiletou. Amálie se na první procházce svěří Casanovovi, že o něm těch 16 let sní a že by se s ním chtěla zase vyspat. Casanova se brání, že už je starý, sešlý a ošklivý a vzápětí jí sdělí, že pokud chce, vyspí se s ní, ale ona mu za to dohodí do postele svoji třináctiletou dceru!
Při poslechu jsem vždycky usínal, a tak jsem na svůj omyl přišel až asi ve čtvrtém díle. Marcolina, kterou si Casanova u Olivů vyhlédl, nebyla ona třináctiletí dcera, která by dodala Casanovově pověsti korunu (vyspat se s třemi generacemi v ženské linii, to je hodno jeho jména!), ale Olivova o něco starší neteř, dcera jeho zemřelého nevlastního bratra (její věk jsem nezaslechl ani pak nikde nenalezl), která si k Olivům přivezla mnoho knih na studium, jemuž se chce oddat, a již miluje mladík jménem Lorenzi.
Casanova si tedy vyhlédl Marcolinu a během krátkého pobytu se do ní bezhlavě zamiloval, což ona neopětovala nejsouc humbertovskou nymfičkou, jak by si byl přál. Uchýlí se tedy nakonec k úskočnému plánu. Lorenzi je dlužen jistému markýzovi dva tisíce dukátů, které si půjčil do hry v karty, v níž onu sumu vyhraje právě Casanova. Markýz chce ovšem po mladíkovi peníze bezodkladně. A tak Casanova nabídne Lorenzimu obchod. Za to, že mu peníze daruje, chce jednu noc s Marcolinou – ovšem v převleku za Lorenziho tak, aby byl při aktu nejen milujícícím, ale i milovaným. Lorenzi neochotně souhlasí. Soulož proběhne podle plánu, ovšem Casanova proti plánu po souloži usne a ráno uštědří Marcolině šok. Po odchodu z Marcolinina příbytku je zastaven Lorenzim a vyzván na souboj. Nicméně, Casanova odešel od překvapené milenky pouze v plášti přes nahé tělo, a protože Lorenzi nechce být ve výhodě, rovněž se svlékne. Souboj dvou naháčů je možná už přespříliš chtěným vyvrcholením románu, kterým pro mě byl dialog mezi nic netušící Marcolinou a Casanovou v předvečer jejich společné noci, kde se on na oko se všemi loučil. Casanova se bije jako by šlo ne o čest, ale o právo na lásku, Lorenzi je zabit ranou přímo do srdce. „Nezasloužíme si tvoji lásku oba, Marcelino? On je pouhý mladík, já jsem Casanova.“
Můj vysněný syžet ovšem nebyl až zas tak nepravdou. V šesté kapitole (knižního vydání, které jich má dvanáct) píše Casanova odpověď na dopis z Benátek, když mu přijde Teresina, třináctiletá Olivova dcera, sdělit, že karetní společnost je již připravena a netrpělivě jej očekává. Casanova se jí zeptá, zda pila víno, na což ona přisvědčí, olízne si rty a zrudne. Casanova ji chytne za rameno a povalí na postel. Když otevře ústa k výkřiku, Casanova se zatváří natolik výhružně, že ho nechá dělat, cokoli se mu zlíbí. Odstavec pokračuje (v mém překladu, Vavřínův nevlastním):
Políbil ji s něžnou prudkostí šeptaje: „Nesmíš o tom nic říct Abbému, Teresino, ani při zpovědi. Až jednou budeš mít milence nebo manžela, není jediný důvod, proč by se o tom měli dovědět. Musíš vždycky lhát, ani otci ani matce ani sourozencům nesmíš říct pravdu. Jen tak budeš žít spokojeně na této zemi. Pamatuj si moje slova,“ rouhal se svatokrádežně, a zdálo se, že Teresina vnímá jeho řeč jako svatou výstrahu, protože mu políbila ruku tak uctivě, jako by patřila knězi.
Zasmál se. „Pojď, má malá ženuško, chyť mě za ruku, půjdeme spolu dolů.“
Překonala ostych a chytla ho radostně za ruku.
Byl nejvyšší čas, protože potkali Oliva na schodech. Byl rozčilen a zamračen, což si Casanova vysvětlil uštěpačnými poznámkami u stolu, které se jistě týkaly prodlení Olivovy dcery v jeho pokoji. Olivova tvář však znovu nabyla veselého výrazu, když viděl, jak je Teresina zavěšena za Casanovovu paži jakoby žertem.
Novela byla napsána v roce 1918.
Casanova se vrací do Benátek a náhodou v Mantově potká svého přítele Oliva. Tomu před šestnácti lety dohodil jeho ženu Amálii, která narážela na odpor svých rodičů. Aby Amáliina matka dala svolení k mesalianci s Olivem, musel ji Casanova přesvědčit – samozřejme po svém, tady tak, že se s ní vyspal a nechal ji, aby se do něj zamilovala a udělala, co na milencově očích viděla. Amálie se pak z vděčnosti s Casanovou vyspala den před svou svatbou. Olivo je setkáním po letech velmi dotčen a nedá jinak, než že se chevalier de Saingalt (jak si Casanova říkal od svých 45 let) musí na pár dní odebrat k němu na venkovské sídlo, kde žije s Amálií a svými třemi dcerami, osmi, deseti a třináctiletou. Amálie se na první procházce svěří Casanovovi, že o něm těch 16 let sní a že by se s ním chtěla zase vyspat. Casanova se brání, že už je starý, sešlý a ošklivý a vzápětí jí sdělí, že pokud chce, vyspí se s ní, ale ona mu za to dohodí do postele svoji třináctiletou dceru!
Při poslechu jsem vždycky usínal, a tak jsem na svůj omyl přišel až asi ve čtvrtém díle. Marcolina, kterou si Casanova u Olivů vyhlédl, nebyla ona třináctiletí dcera, která by dodala Casanovově pověsti korunu (vyspat se s třemi generacemi v ženské linii, to je hodno jeho jména!), ale Olivova o něco starší neteř, dcera jeho zemřelého nevlastního bratra (její věk jsem nezaslechl ani pak nikde nenalezl), která si k Olivům přivezla mnoho knih na studium, jemuž se chce oddat, a již miluje mladík jménem Lorenzi.
Casanova si tedy vyhlédl Marcolinu a během krátkého pobytu se do ní bezhlavě zamiloval, což ona neopětovala nejsouc humbertovskou nymfičkou, jak by si byl přál. Uchýlí se tedy nakonec k úskočnému plánu. Lorenzi je dlužen jistému markýzovi dva tisíce dukátů, které si půjčil do hry v karty, v níž onu sumu vyhraje právě Casanova. Markýz chce ovšem po mladíkovi peníze bezodkladně. A tak Casanova nabídne Lorenzimu obchod. Za to, že mu peníze daruje, chce jednu noc s Marcolinou – ovšem v převleku za Lorenziho tak, aby byl při aktu nejen milujícícím, ale i milovaným. Lorenzi neochotně souhlasí. Soulož proběhne podle plánu, ovšem Casanova proti plánu po souloži usne a ráno uštědří Marcolině šok. Po odchodu z Marcolinina příbytku je zastaven Lorenzim a vyzván na souboj. Nicméně, Casanova odešel od překvapené milenky pouze v plášti přes nahé tělo, a protože Lorenzi nechce být ve výhodě, rovněž se svlékne. Souboj dvou naháčů je možná už přespříliš chtěným vyvrcholením románu, kterým pro mě byl dialog mezi nic netušící Marcolinou a Casanovou v předvečer jejich společné noci, kde se on na oko se všemi loučil. Casanova se bije jako by šlo ne o čest, ale o právo na lásku, Lorenzi je zabit ranou přímo do srdce. „Nezasloužíme si tvoji lásku oba, Marcelino? On je pouhý mladík, já jsem Casanova.“
Můj vysněný syžet ovšem nebyl až zas tak nepravdou. V šesté kapitole (knižního vydání, které jich má dvanáct) píše Casanova odpověď na dopis z Benátek, když mu přijde Teresina, třináctiletá Olivova dcera, sdělit, že karetní společnost je již připravena a netrpělivě jej očekává. Casanova se jí zeptá, zda pila víno, na což ona přisvědčí, olízne si rty a zrudne. Casanova ji chytne za rameno a povalí na postel. Když otevře ústa k výkřiku, Casanova se zatváří natolik výhružně, že ho nechá dělat, cokoli se mu zlíbí. Odstavec pokračuje (v mém překladu, Vavřínův nevlastním):
Políbil ji s něžnou prudkostí šeptaje: „Nesmíš o tom nic říct Abbému, Teresino, ani při zpovědi. Až jednou budeš mít milence nebo manžela, není jediný důvod, proč by se o tom měli dovědět. Musíš vždycky lhát, ani otci ani matce ani sourozencům nesmíš říct pravdu. Jen tak budeš žít spokojeně na této zemi. Pamatuj si moje slova,“ rouhal se svatokrádežně, a zdálo se, že Teresina vnímá jeho řeč jako svatou výstrahu, protože mu políbila ruku tak uctivě, jako by patřila knězi.
Zasmál se. „Pojď, má malá ženuško, chyť mě za ruku, půjdeme spolu dolů.“
Překonala ostych a chytla ho radostně za ruku.
Byl nejvyšší čas, protože potkali Oliva na schodech. Byl rozčilen a zamračen, což si Casanova vysvětlil uštěpačnými poznámkami u stolu, které se jistě týkaly prodlení Olivovy dcery v jeho pokoji. Olivova tvář však znovu nabyla veselého výrazu, když viděl, jak je Teresina zavěšena za Casanovovu paži jakoby žertem.
Novela byla napsána v roce 1918.
10. června 2011
Kytara, rybaření a paty
Jako dítě jsem cestoval po světě za pomoci Kapesního atlasu světa. Vzrušovaly mě především různé výběžky na tělech kontinentů. Jedním z nich byl i Kalifornský poloostrov, co se táhne pod Kalifornií podél západního Mexika. Včerejšek a dnešek jsem trávil na protějším břehu, v mexickém státě Sinaloa. Dostal jsem se tam ve Vigově kabátci během koncertu kytaristy, který se jmenuje José María Obeso neboli po česku Pepa Tučný. Hrál včera v Mikulovické bráně a koncert měl bezvadnou atmosféru.
Před koncertem jsem se ptal, co ho baví kromě kytary, abych věděl něco zajímavého k informacím o tom, že právě dostudoval Conservatorio de Música de la Ciudad de Morelia a chystá se dělat zkoušky do kytarové školy v rakouském Štýrském Hradci. „Aj lajk fíšing end čes,“ povídal mexikánskou angličtinou. „Džez mjůzik?“ doptal jsem se pro jistotu. „Nou, nou, plejing čes,“ a rukama mi potvrdil, v co jsem si netroufal doufat – že hraje šachy.
Během koncertu zazněla i jedna sonáta od mého oblíbeného skladatele Domenica Scarlattiho, který skládal pro spinet, ale od Josého jsem se dozvěděl, že se právě jeho věci pěkně přepisují pro kytaru. Líbily se mi i skladby mexických skladatelů z druhé půlky koncertu. Závěr patřil pro kytaru přepsaným písním jeho domoviny (kterým se říká banda), z nichž ta poslední měla krásný příběh – muž napsal píseň, ale papír, na nějž ji napsal, mu odnesl vichr; o pár měsíců později šel městem, kde hrála pouliční kapela; sedl si na obrubník a rozplakal se; „Proč pláčeš?“ zeptal se ho kolemjdoucí; „Protože to je moje píseň“. Jako přídavek zazněla Granada.
Po koncertě slovo dalo slovo a dnes jsme s Josém poobědvali a odehráli několik partií pod širým nebem. Nebudu se vytahovat, byl jsem prostě o něco lepší, stejně jako pak přišel Petr Kučera a dvakrát po sobě si mě poddal, abych si o sobě moc nemyslel. Chci ale napsat o něčem jiném. Po dvou výhrách nad Josém se mi stalo něco podobného, co před pár dny na fotbale v nějaké divizi v Miláně. Tohle mě opravdu rozesmálo.
A podobně mě rozesmálo, když jsem po dvou výhrách vybral Josému všechny figurky a zbyl mu jen král. José začal Věrušce vysvětlovat, že má ještě šanci, kdybych mu nedokázal dát mat 25 tahy. To pravidlo jsem neznal, a tak jsem se trochu hádal. Vlastně měl ale pravdu, jen by těch tahů muselo být 50. Ovšem jak uznal, to se jen těžko stane protože mám dvě věže. Vrátili jsme se ke hře a zjistili, že král celou dobu naší diskuze stojí v patu.
9. června 2011
Definice šosáka
Chtěl bych poznamenat, že člověk, který pro těsné rozměry svých intelektuálních sil nemá vůbec duševních potřeb, se označuje slovem šosák. Ten je a zůstane άμονσος άνηρ, člověkem amusickým. Chtěl bych sice s vyššího hlediska vyjádřiti definici šosáka tak, že to jsou lidé, kteří se ustavičně a co nejvážněji zabývají realitou, která realitou není. Avšak taková transcendentní definice by se nehodila k populárnímu stanovisku, které jsem zaujal v tomto pojednání, a snad by ji proto každý čtenář nechápal… Je to tedy člověk bez duševních potřeb. Z toho pak plyne leccos: předně, vzhledem k němu samotnému, že zůstává bez duševních požitků… Žádná touha po poznání pro poznání samo neoživuje jeho bytí, ani touha po vlastních estetických požitcích, která je s první touhou spřízněná. Když mu nějaké požitky toho druhu vnutí móda nebo autorita, pak je co nejrychleji odbude jako vnucenou práci. Skutečnými požitky jsou mu jen požitky smyslné, těmi se uchovává beze škody. Ústřice a šampaňské jsou vrcholem jeho života a účelem života mu je, opatřiti vše, co přispívá k tělesnému blahobytu.
Arthur Schopenhauer, Životní moudrost
8. června 2011
6. června 2011
Veřejné občanské pochyby
Městu Praze hrozí nová dobrovolná pohroma – sboření zase jedné starobylé památky, památného domu u „Černé Matky Boží“ v ulici Celetné, jenž stoje na nároží ku Prašné bráně tvoří zde jako přední stráž celé řady domů ve starobylé ulici této. Přes to však veřejnost naše doufá, že památná budova tato bude zachována, a že starý ušlechtilý ráz jedné z nejživějších ulic pražských nebude porušen. – V záplavě moderních činžáků ubývá stále víc a více starých usedlostí na král. Vinohradech, bývalých to dvorů a stavení hospodářských – a zbývají již jako poslední mohykáni pouze nečetní ti pamětníci prvního rozvoje města…
Světozor
20.1.1911
Ministr kultury schválil demolici plně funkčního, architektonicky kvalitního historického domu, který stojí v pražské památkové rezervaci zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Stávající podoba domu z roku 1920 je dílem vynikajícího českého architekta Bohumíra Kozáka a představuje významný počin české modernistické architektury. Krom toho dům ve své současné hmotě a výšce dodržuje regulací Václavského náměstí, která záměrně respektuje dominanci bočních věží Národního muzea. Už zdravý rozum a dobrý vkus napovídají, že demolice takto hodnotné stavby, navíc v památkově chráněné lokalitě je z principu vyloučena. Kvalitních domů, které nemají status kulturní památky, je na území pražské rezervace většina: rozhodnutím ministra je do budoucna posvěcen i jejich zánik.
Veřejný občanský protest proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí v Praze
30.5.2011
Kdyby byl aplikován zdravý rozum a dobrý vkus z protestu i o sto let dříve, neexistoval by dnes nejvýznamnější počin české modernistické architektury – kubistický Dům u Černé Matky Boží Josefa Gočára.
Je to těžké. Nelíbil se mi blob a protestoval jsem. Nelíbí se mi umělecká díla mé spolurodačky Moniky Immrové na kadaňském nábřeží, ale už neprotestuji. Věřím, že za rok vyroste kolem nich vysoká tráva a ti, kterým se ta díla líbí, si je v ní jistě najdou. A víte, co je možné? Že se mi za pár let začnou taky líbit a budu nadávat na zahradníky, proč na nábřeží tak málo sečou! Jako se mi dneska líbí blob a jsem zklamaný, že se nepostavil.
Přišlo mi několik emailů, abych se podepsal pod Veřejný občanský protest, z něhož tu cituji a nejradši bych to udělal, ale mně se nijak zvlášť nelíbí ani ten dům určený k demolici. Zbourejte ho, hloupí investoři, a postavte tam dům, který tam stál před ním! Václav Havel se bojí té obludy, co má místo něj ozdobit Václavák. Stejně se báli i naši předkové obludy, která měla vzniknout místo starobylého domu v Celetné ulici. Obludy, kterou v roce 1994 po rekonstrukci slavnostně otevíral… Václav Havel.
Světozor
20.1.1911
Ministr kultury schválil demolici plně funkčního, architektonicky kvalitního historického domu, který stojí v pražské památkové rezervaci zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Stávající podoba domu z roku 1920 je dílem vynikajícího českého architekta Bohumíra Kozáka a představuje významný počin české modernistické architektury. Krom toho dům ve své současné hmotě a výšce dodržuje regulací Václavského náměstí, která záměrně respektuje dominanci bočních věží Národního muzea. Už zdravý rozum a dobrý vkus napovídají, že demolice takto hodnotné stavby, navíc v památkově chráněné lokalitě je z principu vyloučena. Kvalitních domů, které nemají status kulturní památky, je na území pražské rezervace většina: rozhodnutím ministra je do budoucna posvěcen i jejich zánik.
Veřejný občanský protest proti bourání domu čp. 1601 na Václavském náměstí v Praze
30.5.2011
Kdyby byl aplikován zdravý rozum a dobrý vkus z protestu i o sto let dříve, neexistoval by dnes nejvýznamnější počin české modernistické architektury – kubistický Dům u Černé Matky Boží Josefa Gočára.
Je to těžké. Nelíbil se mi blob a protestoval jsem. Nelíbí se mi umělecká díla mé spolurodačky Moniky Immrové na kadaňském nábřeží, ale už neprotestuji. Věřím, že za rok vyroste kolem nich vysoká tráva a ti, kterým se ta díla líbí, si je v ní jistě najdou. A víte, co je možné? Že se mi za pár let začnou taky líbit a budu nadávat na zahradníky, proč na nábřeží tak málo sečou! Jako se mi dneska líbí blob a jsem zklamaný, že se nepostavil.
Přišlo mi několik emailů, abych se podepsal pod Veřejný občanský protest, z něhož tu cituji a nejradši bych to udělal, ale mně se nijak zvlášť nelíbí ani ten dům určený k demolici. Zbourejte ho, hloupí investoři, a postavte tam dům, který tam stál před ním! Václav Havel se bojí té obludy, co má místo něj ozdobit Václavák. Stejně se báli i naši předkové obludy, která měla vzniknout místo starobylého domu v Celetné ulici. Obludy, kterou v roce 1994 po rekonstrukci slavnostně otevíral… Václav Havel.
Hledal jsem na googlu všemožně fotografii Domu U Černé Matky Boží před rokem 1911 a vypadalo to takhle nebo takhle nebo takhle. Musel jsem si ji nakonec z toho Světozoru naskenovat (a splnit svoji wikipediánskou povinnost a přidat ji i tam).
5. června 2011
Pávi mezi paviány
Hrál jsem divadlo pro divochy… Tak nějak by se v mých memoárech mohla jmenovat kapitola o včerejší pohádce, kterou divadlo Navenek sehrálo pro přibližně stovku divadelní kulturou netknutých diváků. V rámci Muzejní noci romské kultury v Chomutově jsme se proměnili v televizní kulisu, jen mezi námi a diváky chyběla obrazovka.
Na začátku jsem ještě mluvil do mikrofonu a vypadalo to, že svým apelem na diváky zajistím klid pro následujících dvacet minut, které měla pohádka o chytrém cikánovi trvat.
Naše obavy, že nepřijdou diváci, byly plané. Náš strach, že diváci nepřijmou interaktivní dramatizaci, byly plané pohříchu. Děti komunikovaly od první věty, strkaly do nás, mluvily na nás, chtěly po nás peníze a spolu s dospělými nás důkladně přeřvaly. Nedali jsme se a zvýšili hlasitost nejprve na hladinu reklamních spotů a posléze jsme okolní řev přetínali výkřiky tonoucích. Bylo to jako když do klece s paviány pustíte tři pávy.
Vyvrcholení přišlo v závěreční scéně, kdy má Kalo Dant, chudý cikán, který to dotáhne až na královského rádce, předat zájemcům o beztrestné okrádání příslušné povolení. Báli jsme se, že se nikdo nepřihlásí, a tak jsme měli v obecenstvu volavku, která se v případě nezájmu přihlásí a obdrží kartónovou desku s glejtem, jenž majitele opravňuje k drobné zlodějině. Nejen, že zájem byl, ale děti se o třímetrový kartón brutálně popraly a roztrhaly ho na malé kousky.
Hra skončila ve všeobecné vřavě, v níž šlo zaslechnout i nějaký ten aplaus a výbuch smíchu, který jsme jako herci v zákulisí nedokázali potlačit a přivezli jsme si ho až do Kadaně.
Byl to neuvěřitelný zážitek!
Marshallův plán třetího tisíciletí
Tenhle článek po sobě čtu několikrát denně už pět dnů: tak se mi líbí! Patří tedy spíš na soběpisník, jehož věrným čtenářem jsem už přes pět let.
Řecký dluh v. dluh Řecku
Dlouho jsem přemýšlel, jak zachránit Řecko před bankrotem, protože cítím morální dluh vůči řecké kultuře za to všechno, na čem dnes stojí evropská civilizace. Nakonec mi ke geniálnímu nápadu pomohl spor mezi jistou republikou a jistou farmaceutickou firmou, která nyní zabírá jisté národní dědictví jako protihodnotu za ušlý zisk z kšeftování s krevní plazmou.
Vždyť Řecko má takové kulturní dědictví, že na těch pár set miliard eur by stačilo prodat několik chrámů v dórském, iónském a korintském slohu a dluh by byl smazán. Athénská Akropole by mohla stačit. Ty tuny soch a reliéfů nakradené v Britském muzeu a drobty v Louvru, Vatikánu a jinde by byly poměrně tučným spropitným. Možná by si Řekové mohli ty své platy, důchody a móresy evropského ropného emirátu předplatit dopředu, když by odprodali i další duchovní statky. Tak třeba všechny úhly alfa, beta, gama a delta v žákovských sešitech po celé Evropě by byly tvrdou měnou. Ludolfovo číslo by se dalo vyvažovat zlatem. Za Aristotelovu a Platonovu filosofii by se dala koupit celá Evropská centrální banka. A ještě mají Řekové jeden tajný trumf: sedm divů světa. Sice jich pár není z Řecka a ty řecké se z velké většiny nezachovaly, ale už ten pojem by stačil na dluhy všech států světa. Jen mě překvapuje, že to ještě nikoho nenapadlo.
Řecko nepotřebuje úvěry!
Řecko potřebuje Kalvodu!
A jako provizi za tento geniální projekt bych si přál jednu ze šesti karyatid z Erechtheionu.
Vždyť Řecko má takové kulturní dědictví, že na těch pár set miliard eur by stačilo prodat několik chrámů v dórském, iónském a korintském slohu a dluh by byl smazán. Athénská Akropole by mohla stačit. Ty tuny soch a reliéfů nakradené v Britském muzeu a drobty v Louvru, Vatikánu a jinde by byly poměrně tučným spropitným. Možná by si Řekové mohli ty své platy, důchody a móresy evropského ropného emirátu předplatit dopředu, když by odprodali i další duchovní statky. Tak třeba všechny úhly alfa, beta, gama a delta v žákovských sešitech po celé Evropě by byly tvrdou měnou. Ludolfovo číslo by se dalo vyvažovat zlatem. Za Aristotelovu a Platonovu filosofii by se dala koupit celá Evropská centrální banka. A ještě mají Řekové jeden tajný trumf: sedm divů světa. Sice jich pár není z Řecka a ty řecké se z velké většiny nezachovaly, ale už ten pojem by stačil na dluhy všech států světa. Jen mě překvapuje, že to ještě nikoho nenapadlo.
Řecko nepotřebuje úvěry!
Řecko potřebuje Kalvodu!
A jako provizi za tento geniální projekt bych si přál jednu ze šesti karyatid z Erechtheionu.
4. června 2011
Ó dcero
Jan Zábrana
Když jí bylo šest,
šli jsme ve Vršovicích
podél hlavní silnice.
Dvě nákladní auta vezla
klece natřásaných, kvičících
selátek:
Spráskla rukama a začala volat:
„Tati, kam je vezou, tati?“
„Vezou je, Evo,
no vezou…“ a zarazil jsem se.
Spráskla rukama:
„Já už vím, to jsou cvičený
prasátka a vezou je do
zoologický zahrady. Tam
budou dovádět, blbnout a hrát si a bavit se. Ty se maj…“
a chytla mě za ruku.
„Hm, no jo,“ řekl jsem, „jsou to
cvičený prasátka. Vezou
je do zoologický zahrady.“
A ve chvíli, kdy už obě
auta byla z dohledu,
chytil jsem se jí za
ruku a myslel si:
Ó, dcero,
ó moje dcero,
och dcero,
och moje dcero.
(Neděle, 20.50 hod., 11. července 1971)
Když jí bylo šest,
šli jsme ve Vršovicích
podél hlavní silnice.
Dvě nákladní auta vezla
klece natřásaných, kvičících
selátek:
Spráskla rukama a začala volat:
„Tati, kam je vezou, tati?“
„Vezou je, Evo,
no vezou…“ a zarazil jsem se.
Spráskla rukama:
„Já už vím, to jsou cvičený
prasátka a vezou je do
zoologický zahrady. Tam
budou dovádět, blbnout a hrát si a bavit se. Ty se maj…“
a chytla mě za ruku.
„Hm, no jo,“ řekl jsem, „jsou to
cvičený prasátka. Vezou
je do zoologický zahrady.“
A ve chvíli, kdy už obě
auta byla z dohledu,
chytil jsem se jí za
ruku a myslel si:
Ó, dcero,
ó moje dcero,
och dcero,
och moje dcero.
(Neděle, 20.50 hod., 11. července 1971)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
