Co teď budu psát, zní i mně jako pohádka, a kdybych nebyl přesvědčen, že se to opravdu stalo, myslel bych, že se mi to zdálo. Někdy v roce 1998 jsem jel jako třídní se svými šesťáčky na výlet na Rožmberk. Cestou jsme v motoráčku z Českých Budějovic do Kaplice natrefili na pár postarších anglicky mluvících cestovatelů a jako správný pedagog jsem s nimi zapředl hovor. Dodnes si samozřejmě ta jména pamatuji, nějaký Russell a Gina Garciovi, Američané, kteří ale většinu života prožili na Novém Zélandu. Dali nám adresu a já jsem za celou třídu slíbil, že jim napíšeme. Při stěhování do stávajícího bytu před pěti lety jsem tu adresu našel, ale nenapsal. Už to nestihnu,
Russell Garcia zemřel loni v listopadu ve věku 96 let.
Dnes jsem se dočetl, že zemřel jeden australský jazzman, Greame Bell, a to mi připomnělo to zvláštní setkání před lety v motoráčku. Našel jsem si tedy něco více o muži, s nímž jsem si podal ruku, a – posadil jsem se z výšky na zadek. Vždyť jsem si skrz něj podal ruku s Louisem Armstrongem, Ellou Fitzeraldovou, Charliem Chaplinem, Judy Garlandovou nebo Orsonem Wellesem! S těmi a mnoha dalšími majiteli zvučných jmen totiž Russ Garcia spolupracoval, ale ne jako nějaký poslední člen kapely, on pro ně skládal, aranžoval jejich hudbu a hudbu k jejich filmům, stál s nimi na jednom podiu či jevišti!
Russell Garcia se narodil v roce 1916 v Oaklandu. Od pěti let stával každou neděli u rozhlasového přijímače a poslouchal newyorskou filharmonii. Bratr mu koupil za pět dolarů trubku a hudbymilovný Russ začal preludovat a hrát ve školní kapele, kde přešel na lesní roh a začal skládat hudbu pro celý orchestr – jako naprostý samouk.
„Nikdy jsem se neptal, jak jsem se to naučil, noty jsem prostě uměl a skládat mi šlo samo. Říkejte tomu instinkt nebo dar, jsem za něj vděčný.“ Když mu bylo jedenáct let, Oaklandský symfonický orchestr hrál jeho skladbu „Stardust“. Studií na sanfranciské univerzitě po roce zanechal, protože ho nebavila, a živil si hraním v kapelách. Nevydělával málo, už jako student měl více než jeho otec, který byl vedoucím obchodního domu, ale neposunoval se dál, a tak odešel do Hollywoodu, naučil se hrát na úplně všechny nástroje a bral hodiny u nejlepších učitelů skladby. Jednou týdně také jako „mladý cucák“ dirigoval Západohollywoodský symfonický orchestr, což byla samozřejmě škola k nezaplacení. V roce 1939 zaskočil za jednoho dirigenta a skladatele v rozhlasové show, kde si ho všiml tehdy mladý rozhlasový reportér, ale už i začínající herec Ronald Reagan, který ho doporučil tehdejší rozhlasové stanici NBC, kde se Russ stal hlavním skladatelem a aranžérem. Tam si ho zase všiml slavný skladatel filmové hudby
Henry Mancini (např. neodmyslitelná hudba k filmu
Růžový panter) a angažoval ho ke spolupráci na filmu o Glennu Millerovi. Poté ho jako hudebního aranžéra pro svůj film
Světla ramp (252. nejlepší film na ČSFD) najal Charlie Chaplin a v té samé době mu Universal Studios nabídly místo skladatele, aranžéra a dirigenta, na kterém vydržel dalších 15 let. V roce 1957 aranžoval dodnes jedno z nejslavnějších alb všech dob
Porgy and Bess Louise Armstronga a Elly Fitzeraldové, s nimž potom i koncertoval. Vydal více než 60 vlastních alb a proslavil se jako inovátor a experimentátor v oblasti jazzové hudby.
Za 2. světové války bojoval v Ardenách a učinil slib, že když přežije, zasvětí svůj život míru. V roce 1955 se stal následovníkem náboženského směru
Bahá'í nabádajícího k jednotě všech náboženských a filosofických systémů. V roce 1966 odešel z Hollywoodu, prodal dům a majetek a koupil si se svou ženou malou primitivně vypadající loď, na níž se rozhodl brázdit oceány a stát se věrozvěstem tohoto nového náboženství. První plavba byla hurikánem zastavena, ale druhá trvala bezmála šest let, během nichž manželé Garciovi obepluli svět a navštívili např. Galapágy, Kubu, Haiti, Tahiti, Markézy a Nový Zéland. Na posledně jmenovaném souostroví se jim tak zalíbilo, že se tam usadili. Russell Garcia dále komponoval hudbu, občas vyrážel se ženou do světa a spolu také učili děti z mateřských školek, jak prospěšné pro život jsou písničky, říkadla a hry. V roce 1998 cestovali inkognito do České republiky, kterou neprojeli autem, ale lokálkou, kde jsme je také se 6.B lounské Základní školy Jana Amose Komenského potkali. Tu adresu mám někde na dně jedné z deseti krabic ve sklepě, a tak ač jsem chtěl dělat pravý opak, věřím, že mi Věruška, které jsem ji před těmi pěti lety ukazoval a vyprávěl jí o tom milém setkání (když jsem se ho tehdy ptal, ke kterým filmům dělal hudbu, řekl, že třeba k
Time Machine, jenže to jsem neznal, a tak jsem si pomyslil něco o třetí filmové lize a více se nepídil), pomůže ten nepatrný lísteček najít. Russ si to už nepřečte, ale jeho ženě bych rád napsal.
