Už 31. května v Orfeu!

To je ta poesie

Jean Aicard (originál zde)


Když šum a svit, tak je nám do zpěvu,
když stín a křik, hned jsou tu moldánky;
a to je ta poesie: slza v úsměvu,
láska pramene a vyschlé studánky.

Lechaim!

Otec Josef na vinici nedaleko jedné ze studní v klášterní zahradě...

Dnes jsem zažil zajímavý podvečer. Po svěcení studánek (Martinů by byl rád, také zazněl) a vernisáži výstavy, z níž jsem nic krom dvou koláčků nestihl (částečně pro hlad, částečně pro spěch), jsem s Lukášem držel přednášku o cestě Jana Hasištejnského z Lobkovic po ostrovech čtyř moří z Benátek do Jeruzaléma. Byla to moc hezky strávená hodina a ačkoli jsme se vůbec nesladili, nakonec jsme myslím do sebe zapadli jako puzzle. Musím se přiznat, že jsem při přípravě té přednášky zažíval dobrodružství na virtuální cestě přes taková krásná místa jako je Zadar, Dubrovník, Methoni, Kréta, Rhodos a Kypr, o nichž jsem se poprvé v životě dovídal ony historicko architektonické souvislosti, že jsem zatoužil tu svoji plánovanou cyklocestu ve stopách Jana Hasištejnského protáhnout i na moře, ačkoli se trochu bojím, aby mě nepotkalo to, co Hasištejna před Zadarem.

Ten celý den byl veliký vítr s deštěm a vlny veliké, že jsou galejí sem i tam vlny házely, že jsme u velikém strachu byli, a druzí, co snědli, to zase vracovali.

Dubrovník

Bojím se, že kinedryl nepomůže, ale i tak to určitě stojí za to! Před sedmou jsme v refektáři kláštera opustili Kypr a já jsem musel za pět minut přeběhnout na Střelnici, kde právě začínal Izraelský večer. Dr. Věra Tydlitátová moc hezky vyprávěla o svých cestách po Izraeli, o židovských zvycích a tradicích a ochotně odpovídala na zvídavé dotazy, já sám jsem měl asi pět. Skupina Létající rabín přijela do Kadaně až z Prostějova a zahrála kvalitu, která je pro našince zřejmě nevstřebatelná, ale i těch pětadvacet diváků dokázalo vytvořit atmosféru, jako když se U Nisy kopaly penalty (jako Slávista jsem rád, že jsem to neviděl). Nakonec se rozlévalo košer víno přímo z Izraele (Argaman polosuché růžové z Monfort Village), chutnalo tak trochu po švestkových povidlech a jak víno nepiju, dvakrát jsem si přidal. A to všechno v předvečer 60. výročí Státu Izrael. Na zdraví!

Létající rabín

To snad nemyslíte vážně!

Dlouho jsem sem nepřispíval, důvodů se sešlo víc, nebudu je rozebírat. Jsem rád, že jste si přesto za ten čas našli chvilku na myší lousknutí a teprve teď se Vám tedy dostává nové dávky mého soběpsaní. A ano, paní Anno, i Vaše reakce mě nakonec donutila nechat příprav na úterní přednášku o cestopisu Jana Hasištejnského z Lobkovic, v níž jsem slíbil jejímu hlavnímu autorovi, že ho v tom nenechám samotného, a něco sem napsat. Nebudu se ještě rozepisovat o Anglii, o majálesu a o gymnazijní lásce, které jsem odsvědčil její sňatek, nebo o hektických přípravách na premiéru Goldoniho Treperend, na to si přeci jen nechám víc času. Snad se alespoň máte na co těšit. Dnes bych chtěl napsat něco z jiného soudku.

Spojení „renesanční člověk“ se poslední dobou používá kacířsky často, ovšem pár takových lidí opravdu žije i dnes, kdy je odbornost a talent ve více než dvou oborech opravdovou raritou. Dneska jsme byli s Věruškou v Krásňáku (Dvůr sice Krásný, ale stránky dost strašný) a já tam jako vždycky myslel na Goetha, protože po Kundrově Nesmrtelnosti jsem si koupil Eckermannovy Hovory s Goethem a se sestřičkou jsme si v Plzni četli Goetheho Spřízněné volbou, no a mně se to všechno spojilo s procházkami Borským parkem a zámeckým parkem kolem Krásného Dvora, kde jsem ty knihy četl. Vždycky si tam pak uvědomuju, o co všechno jsem se v životě měl šanci zajímat hlouběji a zůstal jsem chycen na mělčině. O to větší je pak moje úcta vůči vědcům a umělcům, kteří nejsou jen vědci ve svém oboru anebo jen skvělými malíři či romanopisci. Jeden z nich by dnes oslavil devadesátku, kdyby se nedožil jen sedmdesátky.

Věruška se slavnými návštěvníky Krásného Dvora

Na střední škole jsem na astronomickém kroužku poznal člověka, s kterým jsem sjezdil světa kraj, zamiloval se do zřícenin, prostudoval Komenského Nápravu věcí lidských, spisy našich obrozenců, sbíral bylinky a snažil se pochopit teorii relativity. Tenkrát mi také donesl knížku To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane. Dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Napsal ji držitel Nobelovy ceny za fyziku, který uměl otevřít fabku vlásenkou, studoval hypnózu a proces usínání, uměl žonglovat, číst Mayské hieroglyfy, věnoval se biologii a malování. A kromě učebnice, která je už dlouho na matfyzu stálicí, napsal několik románů, z nichž ten výše zmíněný, autobiografický, všem vřele doporučuju. A než o někom zase budu mít chuť říct, že je renesanční člověk, pustím si nejdřív tenhle klip s panem Richardem Feynmanem. Klobouk dolů.

Cizinec hledá byt

Mám v hrsti veliký dar a jdu s ním mezi lidi, prosím je snažně, aby mi dopřáli klid a čas k otevření dlaně. Ale oni dumají nad mými prsty, nad zápěstím, nad žilami a klouby a říkají si, jaká je tohle obyčejná ruka, jak divné prsty a ošklivý nehet u palce, ne, ne, nejsme zvadavi na to, co hrst může dát, až se otevře.

Jméno Egon Hostovský jsem slyšel poprvé před lety, ale to od tohoto autora nebylo nic k mání, a tak jsem ho významem řadil někam mezi ruralisty a pak už jsem se po jeho díle nepídil. Až s letošním výročím jsem si řekl, že si nějakou jeho knihu obstarám, abych nenechal tuhle neprozkoumanou pěšinu úplně zarůst náletovými křovisky. Jako první ke mně v obálce dorazilo první vydání knihy Cizinec hledá byt z roku 1947. Začal jsem ji číst ve Francii tu noc, kdy jsem se dověděl, že mi umřel táta. Ta hrst skrývala velkou dávku útěchy.

Václav Marek studoval sice filosofii, ale nakonec se stal lékařem a za války opustil vlast, až se dostal do New Yorku a tam hledá střechu nad hlavou a stůl (ano stůl zde hraje důležitou roli), za nímž by dokončil svou práci. Nemá nouzi, nejí suchý chléb, peníze má, jde jen o pronájem bytu se stolem. Zpočátku jsem se logicky identifikoval s hlavní postavou, ale pak jsem zkusil hledat společné rysy s těmi, které Václav Marek potkává. Zhrozil jsem se! Co když jsem něco mezi do sebe zahleděným profesorem filosofie Wagnerem a jeho neurastenickým synem, alkoholikem Henrym?

Ještě mnohem víc než děj samotný si mě podmanil styl, kterým Hostovský píše. Dlouho jsem necítil takovou touhu číst dál, dopátrat se nějakého rozuzlení a zároveň jsem už dlouho nečetl tak přesné psychologické rozbory stavů u neurasteniků, mezi něž patřím… O Henrym například: Však on dnes usne! Jakmile napřed ví, co může dělat, jestliže spánek nepřijde, usne na to tata. Háček je právě v tom, že on většinou neví, co má dělat.

Překrásná je pasáž o profesoru Wagnerovi: Profesor Wagner za katedrou, na politických schůzích, v novinách, v revuích a ve svých knihách potírá nemilosrdně fráze. Je úhlavní nepřítel všech plytkých rčení, laciných přirovnání a ustálených soudů. Ale ve stavu únavy, ne zcela nepříjemné, dovoluje vlastním smyslům a citům vlahou lázeň v myšlenkách nikterak nových a dokonce již ne objevitelských nebo výbojných. A tehdy jeho monology, na štěstí neslyšitelné, stahují osobnost slavného filosofa kamsi hluboko, hluboko do přízemí lidské prostřednosti.
Teď právě si říká věty, jaké by jistě nehodlal zaznamenat žádný jeho budoucí životopisec: „Ne, nebyla to nejhorší práce. Našel jsem kompromis, a to je v politice nejdůležitější… Zase tedy doma! Domov, sladký domov!... Byl jsem fotografován přinejmenším pětkrát, škoda, že bez starosty… Má popularita vzrůstá, jen Rusové jsou trochu nedůvěřiví, ale to se poddá… Vzal bych si po večeři kávu, ó, upsal jsem jí duši, ale asi bych neusnul. Lidé mého druhu si nesmějí dovolit luxus nespavosti… Je to opravdu dojemné, že mi půjčil své osobní auto i s řidičem! Kolegové žárlili… žárlivost je vzpruha… Jen abych nedostal koliku! V letadle bylo chladno… Tak tedy zase doma! Domov, sladký domov!“

Jdu se s Václavem Markem přestěhovat k paní Carson Woolfové. Co jen to pořád sepisuje?

Trpké víno

Čas se náhle zastavil
a za jeho strmou hrází
k tanci tichým krokem víl
dětské vzpomínky se schází
a tančí, až se chvěje vzduch
nevyřčenými slovy.

Čas opsal další letokruh
do lebky Yorickovy.

Báseň stroj

Všem, kteří nemají místo krve syrovátku.

„Báseň je menší (či větší) stroj složený ze slov.“
William Carlos Williams

Prý básník je jen automat
na figury a tropy,
stačí s ním trochu zatřepat,
držet se správné stopy:
tu hodně, támhle trochu,
tu trochej, támhle daktyl,
metaforu a synekdochu,
kalambúr čtverodaktyl,
tautologie znásobená
až skoro k hyperbole,
již před básníkem skrývá žena
tam dole na topole
zelený mužík zatleskal,
zavilí šakali zavile na něj vyli,
než tuhle báseň někdo dal
do aukce na náhradní díly.

Chvála wikipedie a kutululu

Tak mám další želízko v ohni DYK. Za pár dní, kdy už budu minimálně jednou nohou v Albionu, by se mohl na titulní straně anglické wikipedie objevit Josef Smrkovský. Začalo mě to bavit. Dívám se denně do rubriky nejnovějších článků a divím se, co jsem ještě nevěděl. Nedávno se tam objevil i článek, který se mi bude hodit v Anglii. Jedu totiž za dva dny mj. i do Winchesteru, který proslul nejdelší katedrální lodí v Anglii a po Vatikánu asi i v Evropě, a v té katedrále chovají i vzácný románský tisk, tzv. winchesterskou bibli. Did you know that the Winchester Bible, the largest surviving 12th century English Bible, incorporated the skins of 250 calves? ptala se před dvěma dny wikipedie. Protože jedu do Anglie jako průvodce a rád říkám zajímavé věci, tak studentům karlovarského gymnázia tuhle informace, že kvůli jedné bibli muselo padnout 250 telat, určitě nezatajím. A vůbec, kromě podrobných tištěných průvodců po Anglii čerpám většinu informací z wikipedie (ani wikitravel se jí nevyrovná, ač jsou tam mnohdy dobré odkazy; na léto jsem objevil nově vznikající skvělou stopařskou wikipomocnici, tak snad konečně v Mnichově najdu nejlepší místo na stopování).

Musím pochválit soběpisník Kutululu, protože ve svých článcích docela hezky spojuje zábavné s poučným. A s wikipedií to jde dohnat do skvělých a napínavých konců. Věděls třeba, Kubo, že Shakespeare a Cervantes zemřeli oba 23.dubna 1616 a přece, když španělský autor Dona Quijota zahynul, poležel si Shakespeare ještě hezkých deset dní v posteli? Myslím, že věděl, protože jsem Vás to učil v hodině o chronologii, takže je to spíš otázka na ostatní čtenáře mého soběpisníku. Na Kutululu také zjistíte, že Řím byl podle legendy založen 21.dubna 753 př. Kr., je zajímavý, že různé zdroje se liší v roce, ve dni se ale shodují. V té souvislosti se mi připomněl úvod do Stručné historie světa od H.G.Wellse, že svět byl stvořen v roce 4004 př. Kr., jen se vědci nemohou shodnout jestli na jaře nebo na podzim. Jak se dočtete na wikipedii, podle arcibiskupa Jamese Usshera to bylo v noci na 23. října 4004. Jen tak dál, Kubo, z pídění po výročích má pak člověk opravdu dobrej základ zajímavostí. Já už to pořádně nestíhám, tak se rád poučím na Kutululu.

Majáles

Gogol na Googlu

Napsal jsem Dennisu Hwangovi. To je grafik, který na googlu dělá loga k různým svátkům a výročím (zatím jich bylo kolem 200). Asi nejvíc se mi líbilo tohle k výročí narození Louise Brailla:

Navrhnul jsem Dennisovi, že by mohl 1. dubna 2009, tedy na apríla, přejmenovat Google na Gogol, protože na ten den připadá dvousté výročí narození tohoto ruského velikána. No, uvidíme, na titulní straně Wikipedie už jsem svou stopu zanechal, třeba se zapíšu, byť jen návrhem, i do historie googlu. Pak už jen logo olympiády v Praze a půjdu na odpočinek, nejlépe někam do domova pro staré kibice.

Už jsem tu o Gogolovi jednou psal a musím říct, že mě stále bere (a skoro nutí k nějakému zpracování) ona příhoda o tom, jak komunisti za Stalina vykopali jeho hrob a jeden z literárních kritiků si ustřihl kus látky z jeho saka, aby si do ní mohl dát svázat svůj výtisk Mrtvých duší.

Sylvie

Můj věčný boj s vykladači poezie má nového spojence. Je jím sám tisíckrát rozebraný a znovu složený Gérard de Nerval. Nemohl jsem dnes kvůli úplňku spát, a tak jsem si přečetl jeho Sylvii a pomalu po řádcích jsem klimbal v jeho Chimérách – těkal jsem z francouzské stránky na český překlad Jana Tomeše a musím přiznat, že je to neuskutečnitelný cíl, chtít něco takového přeložit. „Moje sonety nejsou právě o mnoho nesrozumitelnější než Hegelova metafyzika nebo zápisky Swedenborgovy a ztratily by půvab, kdyby měly být vykládány, pokud by to ovšem bylo možné.“ Nicméně jak poznamenal Baudelaire, nelze zničit genia, vysvětlíš-li jej, tak věřím i já, že ani Chiméry, ani třeba Holanova Noc s Hamletem nějaké vážnější újmy neutrpí, pokusí-li se je někdo hodit do kádinky literární vědy a nahřát kahanem figur a tropů.

Moc se mi líbila Sylvie, v tom nočním polospánku mi přišla snově reálná. A rozuměl jsem. Jak jen jsem rozuměl! Kdybych psal román, nikdy by čtenáři neuvěřili příběhu srdce, souženého dvojí láskou zároveň, stojí v 13. kapitole, už téměř na konci. Jednu ženu ztratil vlastní vinou, po druhé bláznil, přišla mu dokonalá a on si přišel dokonale zamilovanej. Až do chvíle, kdy prozřel:

„Vy mě nemilujete! … hledáte drama, toť vše, a chybí vám rozuzlení. Teď vám už nevěřím!“
Tato slova byla pro mě bleskem. To zvláštní nadšení, jež jsem pociťoval, ty sny, ty slzy, ta zoufalství a ta citová vzrušení… to tedy nebyla láska? Ale kde je tedy láska?

Iluse opadávají jedny po druhých jako slupky z plodu a plodem je zkušenost. Její chuť je trpká; přece však je v ní něco ostrého, co posilňuje…

A na každé stránce mluví básník.

Rybníky, tak nákladně vyhloubené, marně rozprostírají svou stojatou vodu, jíž labuť pohrdá.

Byl jsem také zvědav, jestli budu stejně jako Umberto Eco (v Šesti procházkách, o nichž jsem tu už taky dvakrát psal) v novele fascinován prolínáním časových pásem. No, všiml jsem si jich a teď si docela s chutí tu procházku po literárním lese přečtu znovu. A taky se těším na Aurelii, poslední, nedokončené dílo, které našli v kapse oběšeného Nervala. Sen je druhý život.

Plasský klíč a plasské kříže

V Plzni

Občas vídám synovce Kubu na flórbalu nebo při fotbalu, neteřinku Bibinku třeba na maškarním jako čarodějnici nebo jejich maminku, moji sestřičku Ivanku na Rallye Šumava. Jenže to všechno jen na fotkách na soběpisníku mojí spolužačky a Lady Melbourne, jak jsem jí tehdy tuším říkal, Lucie Sichingrový. Naživo jsem je neviděl už ani nepamatuju, cesta do Plzně byla pro mé zkrácené nervy v zimě tak nějak dlouhá.

O víkendu konečně nadešel čas, kdy jsem do svého univerzitního města musel za pracovními povinnostmi, a tak jsem nemohl moc odmlouvat. Nakonec jsem díky skvěle odřízené jízdě nejen překonal svoji kinetofobii, ale cestu jsem si i užil. A mohl jsem se tak mj. podívat i za tím rodinným potěrem a za sestřičkou a švagrem na Bory, kde sedí, totiž sídlí. Spali jsme u druhé sestřičky Alenky, ale (vlastně protože) ta zrovna nebyla doma (tak snad po Anglii). Zde je alespoň pár foteček pro babičku.

Zlovědice

Hřbitovy nevyhledávám, ale pokradmu si vybírám, na jakém bych chtěl někdy spočinout. Někdy mívám příjemný pocit, že bych jednou chtěl ležet na tolika krásnejch místech, který jsem navštívil, a tedy: že to po smrti nemusí být až tak šedivej a nehezkej život. Zrovna dnes se v kostelech četlo Já jsem cesta, pravda a život, kde se mi moc líbí ta pasáž: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Celý to končí veršem Jan 14,12, tak možná proto je mi tahle biblická pasáž tak důvěrně známá.

Nicméně vraťme se nohama na zem, resp. pod zem. Můj vkus se pohybuje od Olšanských hřbitovů, přes lesní hřbitov u Nového Boru, malý hřbitůvek někde v křivoklátských lesích (místo už jsem zapomněl, budu se tam muset zase vydat), až po jeden, který jsem míjel vždycky cestou vlakem z Kadaně do Kaštic. Stál hned u kolejí a nedaleko od něj se pomalu řítil kostelík, jemuž by pomohla snad jen ruka a přímluva sv. Františka.


K tomu poslednímu z jmenovaných jsem se vždycky chtěl podívat jinak než ho jen zahlédnout z okýnka motoráčku, kterej teď už stejně skoro nejezdí. Nedávno jsem na něj narazil na ČerFově soběpisníku a byl jsem rád, že jsem ho poznal už podle fotek. Využil jsem tedy naší motorizované cesty do Plzně a přemluvil Věrušku, abychom se tam zajeli podívat (a jeden z nás po těžkém obědě i něco víc než jen to, takže to přemlouvání nedalo až zas tolik práce). Fanda pořídil fotek sdostatek, a tak snad jen tu moji drážní a jednu interiérovou (že by tam byl už i ten druhej František? takhle to vlastně tomu kostelu sluší...). Na hřbitůvek nezbyl čas, ale brzy budeme do Plzně muset znovu, tak snad bude i slunečnější počasí.