Karel Zoubek po stu letech v Kadani

Koncertní mistr České filharmonie, ředitel konzervatoře v Káhiře, šéfdirigent orchestru a profesor konzervatoře v Teheránu, učitel hudby v Austrálii a Tasmánii po stu letech ve svém rodišti. Duchem, ale přece. Dnes se odehrál koncert k 50. výročí úmrtí Karla Zoubka, který se před 107 lety narodil v Kadani.

Housle a violoncello z 18. století doplnil náš kadaňský klavír a těchto vzácných a kvalitních instrumentů se chopili neméně kvalitní a vzácní muzikanti. Zahráli na ně skladby od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka (zejména skvěle zahráli v kompletním triu jeho Dumky) a uprostřed koncertu zazněla i Vokalíza Sergeje Rachmaninova. Tahle skladba mě zaujala asi nejvíc a připomněla mi jednu skladbu od nějaké rockové skupiny, jen si nemůžu vzpomenout, kterou. Stačí si poslechnout úvodní motiv (na videu na housle, původně ovšem složená pro hlas beze slov s doprovodem klavíru - odtud vokalíza). Poradíte mi?

Oprášený důvtip v souvislostech

Z Encyklopedie humoru a vtipu tentokrát vybírám a vědomostmi vesměs wikipedickými doplňuji tyto zajímavosti (pořád od áčka):

Nejdříve jsem si připomněl z dějepisu papeže Alexandra V., který je veden ve vatikánských análech jako antipapež. Jmenoval se Petros Philargos, rodem Kréťan, a brzy vstoupil mezi františkány. Příběh z encyklopedie jeho františkánské smýšlení potvrzuje jeho vlastními slovy: „Pokud jsem byl biskupem, byl jsem bohatým, jako kardinál jsem schudl, jako papež jsem však již hotovým žebrákem.“ Papežem byl necelý rok (1409-10), tedy v době kdy byli papežové tři a v Čechách doutnala touha po změně (a brzy na to doutnal Hus).

Další zajímavost je o byzantském císaři, jenž slul Andronikos a byl posledním ze slavného rodu Komnenovců, který vládl Konstantinopoli. Byl velmi krutý a poživačný. Rád obšoustával manželky svých bližních. Aby na ně měl dostatek času, propůjčoval jejich manželům honební právo, jehož znakem byly jelení parohy zavěšené na dům. Od té doby se i u nás nasazují parohy. Nicméně v té souvislosti možná stojí za to vypsat, jak úspěšný svůdce skončil. Popisuje to prý i Eco ve svém Baudolinovi (tahle souvislost jistě potěší Štěpána). Císař byl předhozen rozvášněnému davu a ten jej po tři dny mučil přivázaného k pranýři. Vytrhali mu zuby a vyškubali vlasy, utrhli jednu ruku a vypíchli jedno oko. No a na závěr ho pověsili mezi dva kůly za nohy a dva latinští vojáci (myšleno z Benátek) soutěžili, kdo svým mečem sekne hlouběji.

Ale abych se nebavil jen o dějepisu, zde je jedna pěkná veršovánka:

„Nejsem-liž já anděl?“ žena ptá se.
„Ano, anděl! anděl!“ zajíká se
chuďas muž, sám k sobě dodávaje:
„Anděl jenž mne ubohého vyhnal z ráje!“

To samozřejmě s ničím mně známým nesouvisí.

Kurtizány a divoženky

V sobotu byli/y v Orfeu Kurtizány z 25. avenue. V neděli v 10h. ráno se na to samé podium natahoval baletol a začalo se vše připravovat na pondělní Tanec pralesa. A že udělat z rokáče divadelní sál dá zabrat, to mi můžete věřit. Nicméně to stálo za to. Byl jsem se podívat dokonce dvakrát (zespodu a z balkóna). A nafotil toho trochu.

Libuše v původním znění s titulky

V Klatovech jsem si koupil knížku s názvem Věčné Čechy. Je to výbor z německých básníků píšících o naší zemi a jejích dějinách vydaný v říjnu 1939, tedy těsně po Mnichovu. Hans Sachs, Goethe, Schiller, Leibnitz, Herder a spousta dalších. Stačil jsem přelouskat první, ale zato nejdelší kapitolu s názvem Staré pověsti české. Naše mytologie měla v literatuře svého velkého souseda značný ohlas.

Dneska o Libuši točí Američani, ale když jsem si přečetl pár recenzí (třeba tuhle) a hlavně komentáře diváků, bude to asi opravdu pěkná sračka. Naštěstí skončí v žumpě filmových dějin a časem si na něj nikdo ani nevzpomene.

Vrátím se tedy radši k Libuši od Grillparzera. V původním znění je celá na webu, v knížce je přeložena jen část o Libušině proroctví a smrti. To proroctví vyjadřuje tuším takovou tu prapůvodně snad Lessingovu teorii dějin, kdy hegemonie bude po Libuši patřit postupně románským národům (Italové, Španělé), pak germánským (Němci, Britové) a pak slovanským. Ve chvíli, kdy byl český překlad vydán, patřila zrovna moc v Evropě Němcům (a na světě Anglosasům), a tak je docela příhodné ocitovat kus překladu o tomto hegemonovi a pak hned o nás:

Ba, i ten lid tam za pomezním hvozdem,
lid modrooký v míze syrové,
jenž v pokroku jen snadno sílu ztrácí,
slep, jedná-li, a nečinný, když dumá,
i jej pak slunce světa ozáří,
i zastkvěje se, dědic všech, co byli.
Pak na vás dojde, vás a bratry vaše,
posledním vzmachem vzplá pak zmdlelý svět.
Kdo dlouho sloužili, pak vládci budou,
do šíře, do dálek, ne však do hlubin;
to síla, vzdalujíc se od původu,
uvadá jsouc jen silou půjčenou.

Docela se mu to povedlo, Grillparzerovi: slep jedná-li, nečinný, když dumá, nebo do šíře do dálek, ne však do hlubin, jak výstižná proroctví!

Tohle je taky docela pěkný úder:

Už povolují všechna dávná pouta,
chce bezměrnost, co blahou mělo mez,
ba, sami bohové se šíří, rostou,
a směšují se v bohu jediném;
a láskou obecnou jej přezvete.
Však rozptýlíš-li lásku ve vesmír,
jen málo zbude tvoru nejbližšímu
a cele prsou zbude nenávist.
Máť láska ráda blízkost přilnavou,
a všechny v lásce mít, to ne už cit;
co citem míníš, myšlenka je pouhá,
a myšlenka ti zchudne na slovo.
A proto slovo budeš nenávidět…

Dodávám, že Grillparzer napsal Libuši v roce 1847.

A dnešní literární vsuvku uzavřu přáním od známého norimberského ševce a pěvce, který napsal 208 komedií a tragedií, 1700 veršovaných povídek a 4200 básní, jednou z nich byla i báseň Původ české země a království. Končí těmito slovy:

To království ať milost boží
v cti zachovává a stále množí.
Ať v paměti vždy drží tak se,
je vroucí přání Hanse Sachse.

Překlad pořídili Karel Babor (Grillparzer) a Antonín Hartl (Sachs).

Dvůr Hubenov a Vlasta Burian?

Využil jsem pozvání, abych se za město spolu s našimi úředníky zúčastnil Konference Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezka na téma Kláštery a jejich využití v dnešní době. Byla v Klatovech. Z přednášek mě zaujaly ty o slánském klášteře bosých karmelitánů (bývalém františkánském), o tom v Mariánské Týnici, a o trapistickém klášteře v Novém Dvoře. A samozřejmě i přednáška našeho starosty o našem Františkánu. Mimořádná byla i návštěva jezuitského kostela sv. Ignáce.

Jeden ze slánských bosých karmelitánů se zůčastnil 1. ročníku Kirwitzerových dnů, v Mariánské Týnici jsme se už byli podívat, a tak tu v několika článcích utrousím něco jen o dalších zajímavostech. Tady je první.

Cestou do Plzně, kterou mám zbrázděnou bez přehánění tisíckrát, mi Píďan, vdějezpytu samozřejmě diletant, řekl, že hospodářský dvůr, kolem kterého jsme v tu chvíli jeli, patřil Vlastovi Burianovi a že si ho tam vždycky představuje, když jede kolem. Poklepal jsem si na hlavu. Na přednášce o plaském klášteře jsem ho poznal na jedné staré kresbě a zjistil, že se jmenuje Hubenov a že byl postaven podle plánu Santiniho a Dienzenhofera. V tu chvíli jsem nevěděl, co je větší ostuda nevědět. Pořád jsem ale pochyboval o té verzi s Burianem. Zapsal jsem si to a na zpáteční cestě, když jsme jeli kolem něj, tak i starosta říkal, že mu při té přednášce někdo tuhle verzi potvrdil. Na internetu jsem o spojení zdejšího dvora s Vlastou Burianem narazil jen v jedné diskuzi, v žádném jiném článku ne, a tak jsem dosud podezřívavý. Nejde náhodou o městskou legendu? A nebo, nedej bóže, o moderní mýtus?

Śkola RK

Školu Jana Amose Komenského nebo Tomáše Garrigue Masaryka mají v každém druhém městě. A je to dobře. Škola Rudolfa Koblice je jediná na světě. A je tady v Kadani. Standa Hakl hezky řekl, že Ruda neoslnil celý svět, ale proslunil životy těch, kteří se s ním setkali. A já dodávám, že to můžeme posílat dál.

Sešla se zase po čase Verumka.

Nevím, jestli tohle zátiší s nástroji (a tedy i Rudovým pianem) bylo v plánu, ale krásně tam straší ten odpakovej koš.

A taky se sešla část naší, tedy Rudovy poslední, třídy a pan Vlasák nás blejsknul s Oldou Bylinou, Honzou Panským a „malým“ Rudíkem.

Stopem do Itálie - den pátý

Nechte mě si myslet, že už netrpělivě čekáte na pokračování naší cesty po Itálii. Tak jo, tady je.

Skončili jsme ve vlaku. Vlaky mají na Sicílii a v jižní Itálii jednu nevýhodu, mají látková sedadla a jejich opěradla jsou propocená litry potu všech možných existencí. A tak jste nuceni pořád koukat z okýnka. Naštěstí je co očumovat.

Po těch výhledech na pláže jsme si uvědomili, že jsme na Sicílii nesmočili ani palce u nohy. A protože jsme měli lístek až za messinskou úžinu, byl další plán jasný. Moře! Ještě předtím ale byla mezistanice v Messině, kde jsme měli přesednout na trajekt. Zeptali jsme se na stanici, kolik je času . Hodina. A jak daleko je to do centra? Půl hodiny. To je akorát!

Katedrála je sice po pár zemětřeseních znovupostavená, ale pořád má kouzlo. Je tam pohřben Konrád, poslední Štauf na německém trůně.

Konrád Nekonrád, trajekt volá. Ještě tenhle obří fíkus a rychle do přístavu.

Jenže průšvih. Pět minut do odjezdu a ono je tu pět trajektů a žádné označení, který je ten náš. Tak jsme nastoupili do prvního.

A čekali jsme. Lodě odplouvali a připlouvali a my jsme čekali. Naštěstí byla jistota, že někdy odjet musíme. Asi za tři čtvrtě hodiny se objevil náš kapitán.

A tak jsme vyrazili. Panenka Marie to tentokrát měla celkem na háku...

... a Věruška taky.

Plavili jsme se proti přísloví: z Charybdy (vlevo) do Skylly (vpravo).

Přesněji do Villa San Giovanni, kde jsme plánovali stopovat na dálnici. A stopovali jsme. S Brďou jsme jednou u Balatonu stopovali dvě hodiny. Několikrát jsem se k tomuto rekordu přiblížil, ale na Svatého Jana kalábrijského nezapomenu. Stopovali jsme tam čtyři hodiny, vystřídali asi tři místa, stopovali i po tmě a nic. Museli jsme zpátky na nádraží a najít poslední vlak někam na sever k moři. Zbylou hodinu času jsme se rozhodli propít. Dali jsme si v baru za rohem pivo a limonádu a jeden Ital, co se mu Věruška líbila, nás pozval na negroni.


A kam jsme v noci dojeli, to se dozvíte příště.

Amant

Amantem nazývá se člověk, který se zamiloval a tomu věří, ať je to pravda čili nic. Nejzkušenější druh amantů jsou vojáci a policajti, a jejich amanticemi jsou kuchařky, chůvy a děvečky. Řeknou-li dva, že se sejdou, jmenuje se to randez-vous a jest to obyčejně za vraty, nebo za onoho času u kašny. Tam sobě povídají, jak se mají rádi, dávají sobě pusy, čili hubičky, objímají se kolem krku a p. Takovou měrou se to děje, pokud amant neodmašíruje do jiné posádky. To-li se stane, nastoupí na jeho místo jiný milovník, aby těšil zarmoucené srdce opuštěné bohyně. - U jiných amantů, nevojáků, děje se vše podobným spůsobem s menšími či většími úchylkami.

Encyklopedie humoru a vtipu, 1888

Amorův arsenál

Když jsem byl mlád, bylo líp:
Amor obcházel náš svět
a než vyňal z toulce šíp,
bylo o čem přemýšlet.

V tomhle novém století
Amor vládne internetem
a své mladé oběti
kosí rovnou kulometem.

Tři na tři

Máme v Kadani kapely. Kolem dvaceti. Tři z nich se ocitly mezi dvanácti soutěžícími na letošním Regiofestu. Nevyhrály. Vyhráli Joe Purple z Loun.

Máme v Kadani posluchače bigbítu.

Pozval jsem na druhý říjnový pátek do kadaňského klubu tři kapely. Joe Purple z Loun, Feast of Friends ze stejného města (aby se ušetřilo na benzínu, přijely obě kapely jedním tranzitem), a instrumentální Con Carne z Jirkova. Tři kapely, z nichž minimálně jedna je porotou, co aspoň trochu rozumí muzice, hodnocena lépe než výkvět místní scény.

Přišli a vstupné zaplatili tři diváci. Na Con carne pak přijelo pět dam ve středním věku – rodina kytaristy, a asi čtyři jejich kamarádi, takže klub zažil menší chaos – kam se v tom prázdnu postavit?!

Hrálo se ale v plném nasazení, od osmi do půlnoci!

Joe Purple vyhráli vlastně už podruhé. Byli diváky nominováni na Majáles 2010, protože to prostě byl odvaz. Ještě že si dneska zahrají v Lounech před plnou Stromovkou, to jim spraví náladu. V Lounech na bigbíty kluků z cizích měst chodí v průměru tak 150 lidí. My máme 20 kapel plných muzikantů a lidi, co poslouchají bigbít. Ale kde?

Asi je to tím naším klubem. Je v kulturáku. Nekouří se tam. Prostě sračka.

A další moje oblíbená věta: „My jsme to nevěděli.“ Před měsícem jsem o bigbítech natočil rozhovor do místní kabelovky, abych upozornil dost dopředu. Je to na plakátech, je to už dlouho předlouho na internetu, bylo to v Kadaňskejch novinách, poslal jsem to na 1500 emailových adres, osobně jsem barevný plakát donesl na nástěnku na Pohodě, nechal jsem to vyvěsit na gymplu a v Prunéřově na elektrárně. Víc už ani není v mých silách.

Normálně bych řekl, že nejlíp se to bude propagovat samo a že se lidi naučej. Co je dobrý, to se rozkřikne. Ale když přijdou tři lidi, rozkřikuje se to blbě.

Dlouho jsem si myslel, že si to nedokážu za dané situace užít, ale muzika je naštěstí mocná halabába, a tak jsem se nakonec perfektně uvolnil a na Joe Purple jsem si i zablbnul. A natočil jsem několik písniček, který teď nemůžu dostat z foťáku spolu s 90% fotek (aspoň jedna pěkná se stáhla). Až se jim dostanu na kobylku, něco sem utrousím a třeba napíšu něco o tom, jak jsem polovinu z těch kluků učil na základce (ano, jsem starej!). Sice asi jen pro sebe, ale to už je úděl soběpisce.

Ranní ukolébavka

Věrušce k svátku

Je podzimní ráno, kdy studený vánek
zametá listí pod obrubník a mlčí ptáci.
Ležím na posteli, spím a můj tvrdý spánek
nápadně připomíná hibernaci.

Je ráno, říjen, spím a nic nezdá se mi.
Na střeše kostela ptáci se k sobě tulí.
Spím prostoduše, jakoby střelil a já padl k zemi,
v hrudníku nejméně deset ostrých kulí.

Ráno je sychravé a budík zlostně vrčí,
že musím vstávat, zatímco na kostele
tisknou se k sobě ptáci a všechno mlčí.
Vstávám a s vypětím všech sil

– vracím se do postele.

Trocha oprášeného důvtipu

Víte, co je Aeolova harfa? Možná jsem za hlupáka, ale před Encyklopedií humoru a vtipu, jsem to slovo, natož samotný nástroj, nikdy neslyšel. Nemáte ji někdo na zahradě? Rád bych to aspoň jednou zažil!

Dvě další hesla od A stojí za publikování (první v řeči originálu, druhá upravena):

Aesthetika je dle Kästnera umění mluviti o předmětech, jejichž účinky každý zná a cítí, takým způsobem, aby jim nikdo nerozuměl.

Alegorie je, když někdo řekne něco, co vlastně nechtěl říct, ale řekne to tak, jako by řekl, co říct chtěl, třebaže to neřekl.

Syrakusy /část II./

Pinova pizzerie se jmenovala Ierone, což zní dost exoticky, ale vlastně to není nic jiného než italský přepis řeckého Ἱέρων-a, kterého my čeští latiníci známe pod jménem Hieron. Hieron I. byl syrakuský tyran, na jehož dvoře působili takoví chlapíci jako Aischylos, Pindaros či Xenofanes. Hieron II. byl generál, který se stal místním králem, za což ho třeba Macchiaveli dával jako příklad monarchy, jenž nastoupil ne díky své krvi, ale díky svým zásluhám. Práve za Hierona II. působil v Syrakusách Archimédes, o němž legenda tvrdí, že svůj známý trenýrkový zákon v lázni objevil, když ho Hieron poprosil, aby mu zjistil, jestli je jeho koruna z pravého zlata. A jelikož hustota zlata byla Archimedovi známa a hustota = hmotnost / objem, stačilo určit objem koruny.

Na páteční dopoledne jsme si naplánovali návštěvu syrakuského archeologického parku. První, co lze vidět i bez vstupenky byl tzv. Oltář Hierona II., největší svého druhu na světě (198m dlouhý). Bohužel kamení oltáře bylo v 16. století použito na hradby kolem ostrova, o němž jsem psal minule, a tak zbyly jenom základy.

Kasa je celkem nelogicky přes frekventovanou silnici a na přechodu jsme po dlouhé době zaslechli češtinu. Že se sem těm vnitrozemcům v tom pařáku chce.

Asi podobně jako oni a další tisíce turistů jsme se šli nejdřív podívat na římský amfiteátr. Větší je už jen Koloseum a aréna ve Veroně.

Odtud jsme se šli podívat rovnou na řecké divadlo, první řecké divadlo, které jsem viděl. Do hlediště by se vměstnalo celé obyvatelstvo Kadaně i s okolími vesnicemi (až 19tis.). Na žádném snímku se mi nevešlo celé do záběru. Věruška se na nich úplně ztrácí v omračující záři bílého vápence. Schválně, najdete ji?

Moc se mi líbil domeček nad divadlem.

Kousek odtud je vápencový lom, z něhož se celé město postavilo. Dnes je v něm příjemná zahrada.

A v těch skalách jsou umělé jeskyně, sloužící (alespoň podle legendy) jako vězení. Jedné se říká Dionýsovo ucho.

23m vysoké ucho.


A všude citróny…

… a ještěrky. Schválně najdete ji? (tentokrát ne Věrušku, ale ještěrku)

A tak jsme toho nechali a šli na stopa. Totiž na vlak. Rozhodli jsme se dojetna kontinent pohodlně vlakem a začít stopovat až za kanálem. Jak to dopadlo, to se dozvíte příště.

Dvě hudební pralinky

Během včerejška a dneška jsem zažil dva koncerty, které mi doslova vyrazily dech. Takové skoro soukromé koncerty, nutno říct. Na tom prvním bylo asi sedm lidí z veřejnosti, na tom druhém osm. Takže jsme s Věruškou tvořili vždy podstatnou část obecenstva, ale to nám na zážitku nijak neubralo.

Už podruhé se v neděli v Kadani představil Jirkovský písňovar sborové populární hudby a podruhé nabídl téměř samé vítězné sbory. Letos to byla La Farfalla a Konec konců, v nichž obou zpívá Jana Honců, která se mi moc líbila. A hezky zpívala, vlastně zpívaly (La Farfalla) a zpívali (Konec konců).

A pak přišly Brécy, vlastně přišli, protože jejich sbormistr je chlap - Lukáš Prchal. A to byl zážitek par excellence. Kdo nebyl, jukni na tohle a věz, že bez mikrofonů to bylo ještě lepší.

Nelituj, rozhodl jsem se, že Brécy, nebudou-li chtít moc peněz, pozvu do klubu!

No, a dnes se k tomu přidal koncert Michala Müllera na citeru, pro mě naprosto exotický nástroj, o němž jsem se ale dnes dozvěděl, že za našich pradědečků až tak exotický nebýval a že citer po světě brnkalo skoro jako kytar. Koupili jsme si s Věruškou dvě cédéčka, tak kdyby někdo chtěl, můžeme poskytnout. Ukázky najdete zde.