Malý velký architekt a Národní knihovna

Přišly mi dva ze třiadvaceti kdy vydaných sborníků poesie a vědy KVART. Je to číslo 1 a 2 z roku 1945. Sborník redigoval Vít Obrtel a v redakčním kruhu seděli po válce mj. Holan, Halas, Hrubín a Kolář. Výběr básní a článků je tudíž velmi kvalitní.

Hned po vyjmutí časopisů z obálky jsem si přečetl článek J.P. Sartra o Mnichově, studii T.S. Eliota o rozmanitosti kultur v Evropě a několik básniček. Ovšem nejvíc mě zaujal článek Tvář zítřejší Evropy, který je vlastně rozhovorem s architektem Le Corbusierem. Převratný architekt v něm hovoří i o tom, že ho myšlenka na obytné bloky napadla v toskánském klášteře Ema (což by měla být vlastně florentská kartouza):

V rámci obrovitosti buduji mikrokosmos v měřítku jedince. Vzpomeňme si na klášter Ema. Každému, co potřebuje, to jest málo, je-li moudrý. Ten, koho ještě trýzní pud vlastnictví, může si koupit byt, dům, chce-li. Ale skutečnější majetek může a má patřit všem: čistý vzduch, slunce, pohled na přírodu, procházka v sadu, hry a mnoho jiných věcí. Co potřebuji vlastnit? Několik knih? Snad. Ale nejsou jich celé tisíce v Národní knihovně?

Sportovní galavečer

Poprvé v životě jsem moderoval něco oficiálního. Chtěl jsem to zkusit, i když z toho nemíním udělat svůj denní chleba. Jako sváteční šálek kávy to ale po včerejší zkušenosti neodmítnu.

Včera to byl docela silnej Turek, protože krom toho konferování na mě byla i většina organizační práce před plesem a během něj, ale díky svým kolegům z práce a hlavně díky Píďanovi se všechno skloubilo dohromady a večer se myslím povedl. Poznal jsem pár zajímavejch lidí, zadivadelničil jsem si, zatančil jsem si s Věruškou, pobavil jsem se a snad i k pobavení ostatních trochu přispěl, co víc si můžu při pátečním večeru přát. Taky děkuju Pavlíkovi za to, že s náma šel do předpůlnočního překvapení!

Až budou něco jako obrázky, po menší cenzuře sem určitě nějaký vložim.

Тихотворение

Soudce: Jaké je jinak vaše zaměstnání?
Básník: Jsem básník a překladatel.
Soudce: Kdo vás jmenoval básníkem? Kdo vás přijal do řad básníků?
Básník: Nikdo. Kdo mě jmenoval člověkem?
Soudce: Studoval jste to?
Básník: Co?
Soudce: Jak jste se stal básníkem? Vy jste nestudoval univerzitu se zaměřením na váš obor?
Básník: Nemyslím si, že se to dá naučit ve škole.
Soudce: A jak potom?
Básník: Myslím, že to… je dar od Boha.

Kdo by se domníval, že jde o úryvek z nějakého melodramatu, mýlí se. Jde o zápis z procesu s ruským básníkem a překladatelem Josifem Brodským z roku 1963. V roce 1972 byl odejit ze Sovětského svazu. V roce 1987 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Před 13 lety, v roce 1996 zemřel. Pohřben je v Benátkách.

To není Kajetán, ale Mississippi.

Vybavil se mi zase tenhle můj zážitek.

Sestra: Svlékněte se.
Já: Úplně?
Sestra: Trenky si můžete nechat. A vyndejte všechny věci z kapes.
Já: Tohle si s dovolením nechám u sebe… Dám si to do slipů, jsou to jen básničky.
Sestra: To taky odevzdejte.
Já: Ale to jsou opravdu jen básničky, ukážu vám je, ale vezmu si je s sebou.
Sestra: Nevezmete.

Už jsem dlouho nic neupekl podle kuchařky pana Krchovského, tak snad se na mě nebude Josif Brodskij z nebe mračit.

Tiché dvoření

Tiše se klaním tvému dílu
Josife Alexandroviči.
Z těch mnoha svazků mám teď kýlu
a celý záda v p…

Na cestě

Nerad létám. Letěl jsem jednou v životě. Do Milána a zpátky. Ale dneska jsem si jeden let dopřál. S člověkem, který dnes odletěl na výlet, z něhož už není návratu. Přeju mu měkké přistání.

(originál zde)

Ten svědomitý poklus letištními koridory
s preclíkem z Dunkin' Donuts v puse,
ty hotelové pokoje, kde čeká na stolku vedle postele
dálkové ovládání jako revolver sebevraha,
ty hodiny vysoko nad mořem mezi bílými košilemi,
jejichž majitelé čtou v polospánku tlusté knihy,
ty švédské stoly k snídani v prérijních penzionech,
ta místa, jimiž projíždíme, stávají se nám dražší než domov.

Tříkolka na chodbě, manželčin spěšný polibek,
kapající kohoutek a neposečený trávník – je tohle život?
Ne, vita bují jen na cestě, v laptopu,
jehož hedvábná obrazovka se leskne jako zrcadlo zlé královny,
ve vyleštěné botě, která dokazuje vražedný úmysl,
a v té osamělé misi, kostrbatém letu při přistání
skrz mračna na jednu z mnoha přistávacích drah,
na jejímž konci člověk jako ty stráží svatý Grál.

J-Lo-Mour a Flohr-Mikenas

Ptali se mě v klubu, jestli mi mají nechat spočítat Elo. Měl jsem samý nuly, od začátku klubovýho turnaje jsem nevyhrál. Možná, kdyby mi započítali ty dvě náhodný výhry z okresu a jednu kontumaci, když mi nepřijel soupeř, měl bych Elo něco málo přes tisíc. Odmítl jsem to. Možná příští rok.

Před čtrnácti dny mi Brďa po třech partiích řekl, že pro mě má nepříjemnou novinu. Že prej už nejsme rovnocenný soupeři. Dál už jsme pak jen pili pivo a povídali si. Pak jsme ještě vytáhli šachovnici, abych Brďovi dal pár hádanek z Raymonda Smullyana. Byl moc nadšenej a dokonce mu pak svítily oči radostí, když jsme ty hádanky dávali šachistovi, co má Elo přes dva tisíce, a on ne-vě-děl! Tohle jsem ale nechtěl, Brďo! Jsi s Nimcovičem můj šachovej vzor!

Předminulej čtvrtek jsem ukořistil první body v klubu. No, nedá se říct body. Bylo to půl bodu za remízu. Hrál jsem s bílejma a soupeř zahrál Philidorovu obranu, a to nejen Brďa ví, že tuhle hru si troufnu i s lepšíma hráčema, protože jsem se jí učil v nemocnici, když jsem chodil do sedmý třídy. Kdo byl někdy tejden v nemocnici, ví, kolik času to je ve srovnání s tejdnem mimo ni.

Minulej čtvrtek mě zas Roman Š. zkrotil anglickou hrou – ovšem doma jsem si pak našel, že aniž bych tu hru někdy hrál, zvolil jsem si Flohr-Mikenasův systém a v něm náznak Grünfeldovy obrany (nelžu, mám na to partiář!:). Ovšem s dalším vývojem jsem si už neporadil, i když na vyloženou ostudu to taky nevypadalo.

Na chesshere.com mám teď Elo 1482, poslední dobou hodně prohrávám s Indama a těma východníma národama, a naopak porážím Brity a Američany. Hrál jsem i s člověkem ze Středoafrický republiky, tak jsem si představoval ten jeho stan a před ním na kůlu zbytky černocha, kterýho právě posvačil. Svět je fakt globalozovanej!

Na dnešní mat jsem obzvlášť hrdej, i když soupeř byl slabší (1402). Nechal se chytit do týhle pasti.

Bílý dá mat druhým tahem:

Ucho

Včera jsme se s Věruškou dívali na Ucho. Ve škole se o týhle době moc neučí (ač to komunisti vidí jinak), a protože málokterá učitelka umí o ní říct něco konkrétního, jsou filmy v tomhle případě tou nejlepší učebnicí.

Viděl jsem Ucho jen jednou, a tak jsem si detaily nepamatoval. Včera mě zase skvělý výkony herců plně vtáhly do děje a připomněly tu dobu, kdy museli funkcionáři „filipínkovat“ v kuchyni na dece, aby jejich milostné sténání nezachytila štěnice a soudruzi se potom na plenárce nebavili na jejich účet; dobu, kdy výsluní a pád záležely na náhodných souvislostech, na známých našich známých, na příbuzných našich přátel, na sympatii soudruha náměstka, na donašečství soudruha domovníka, na předrevoluční návštěvě v cizí zemi, na třídním zařazení našeho pradědečka, na etnickém původu naší manželky apod.

Další filmy v mém soukromém učebním plánu jsou Všichni dobří rodáci a Doznání.

Ještě že dneska mužeme filipínkovat, kde chceme a jediný ucho, který to poslouchá, je to sousedčino natisknutý na zdi.

Křesadlo a Loupáček

V posledním příspěvku na blog KZK přemýšlím nad duševním vlastnictvím názvu Křesadlo pro novou literární soutěž. Pan Peti na stránku přidal novou komiksovou postavičku podle vzoru Red Meat, která by měla lákat na pořady KZK trochu neotřelou formou. Tak doufám, že nás někdy napadne něco podobně zdařilýho jako tyhle ukázky. Samozřejmě můžete vymýšlet i vy! Fantazii se meze nekladou.

Tý vogo vado

Petr Váša je vynálezcem fyzického básnictví, hudby těla v rouše poézie. Obsah textu není tak důležitý jako jeho zvuk a originalita. Pokusil jsem se o takový malý příspěvek jako oslavu autora. Přidaná píseň dole, nazpívaná v Brně na ulici, zazněla i v Kadani a líbila se mi asi ze všech nejvíc.

Písně a dílka
Elektrická
Tísně a tílka
Rachitická

Věří, kdo větří
Ámen, bratři
Šeří, kdo šetří
A má za tři

Prejže rejže pro papejže

Když papež Jan před padesáti lety ohlásil, že svolá koncil, kardinál Montini, budoucí papež Pavel VI., prý řekl, že „ten svatej staroušek neví, do jakýho vosího hnízda píchnul“. A nějakej protestantskej myslitel, jehož jméno si nepamatuju, zase prý řekl, že Jan XXIII. dokázal, že dokonce i papež může být křesťan. Ať to pravili nebo ne, důležitý je, že řekli pravdu.

Kocour, který chodí sám na procházky

Dnes, v den narozenin autora Kocoura Moura, přeložil jsem Kajetánovi závěrečnej kousek z povídky od Rudyarda Kiplinga jako básničku. (originál povídky zde)

Kocour doma chytá myši
a s dětmi si umí k hrát.
Nikdo jiný je neutiší.
Jen za ocas netahat!
Když děti unaví a chytne myšku zas,
nastane náhle jeho čas,
kdy luna přichází a s ní temná noc.
To potom nějaká zvláštní moc
promění kocoura v tažné zvíře,
které se všude vyšplhá:
na stromy, na střechy, na vikýře;
často si kožíšek roztrhá.
Ocasem mává sem a tam,
jak chodí nocí sám a sám.

Zápisek z vězení

„Krize se vyznačuje tím, že starý věk skončil a nový ještě nezačal; v tomto mezidobí se objevuje celá řada chorobných symptomů a monster,“ napsal italský komunista Antonio Gramsci.

Vynález lásky

Jak jsem poznal Petra Vášu v kapele Z kopce, tak se na něj těším na koncert skupiny

TY SYČÁCI

v Orfeu, DNES 23. ledna od 20h.

A jak jsem si broukal písničky Čtyři přítelkyně, Plavce Jindřicha a nejradši Za dvěřmi něco stojí, tak si teď broukám Vynález lásky.

Kočičí život

O kočičí inteligenci se vedou debaty hlavně mezi majiteli psů. Ti jí malým čtvernohým šelmám z konkurenčního plemene většinou moc nepřiznají. S IQ to asi opravdu nebude nejrůžovější: Kajetán si umí otevřít dveře, ale s konzervou už je to horší. Neumí psát, strašně škrábe. Navíc ani žádný domácí práce nezastane. Jen předení by zvládnul, ale i v tom má mezery a do kočičí Menzy by ho určitě nevzali.

Jak ale asi víte, stejně jako u lidí ani u koček nerozhoduje tolik kvocient inteligence samotný jako spíš schopnost interkomunikace, tzv. sociální inteligence. Vždycky když přijdu domů, Kajetán se mi otírá o nohavice a je až psovsky rád, že jsem se po čase zase objevil na prahu. Ale dneska jsem přišel a nic. Koukal na mě pak ze svýho pelechu v obýváku uraženě, jako bych mu něco udělal. A v tu chvíli jsem si vzpomněl. Než jsem odešel, tak jsem si na internetu prohlížel tyhle stránky. A Kajetán si to hned přebral a špatně pochopil. Nakonec si to nechal vysvětlit, zahrál si se mnou šachy a teď spokojeně spí.

Řešení

Spojíme-li si dohromady článek o tom, že se komunistům nelíbí, jak se ve školách učí o 50. letech a že se do tříd zvou političtí vězni, aby autenticky vyprávěli, co zažívali v Jáchymově a jinde, s článkem, v němž se „hledá“ vězeňská cela pro soudkyni, která neposílala jen do Jáchymova, ale i na oprátku, vyjde nám z toho elegantní řešení: místo vězení by měla Brožová-Polednová dostat veřejně prospěšné práce, které by si odkroutila besedováním po školách. Dětičky by se tak konečně dozvěděli, že „vrazi a štváči“ byli spravedlivě ničeni „hněvem lidu“. Naplní se tím slova sovětského spisovatele Vladimíra Matvějeviče Bachmeťjeva (1885 – 1963), že „příští pokolení budou s neutuchajícím hněvem a opovržením vzpomínat na netvory, kteří se hemží ve špinavých koutech skomírajícího imperialismu“.