Jen ne touze

Našel jsem v tátově pozůstalosti obálku, na které stál nápis Mirko, tady to všechno máš. V té obálce byly tři listy, na každém po básničce.

Cesto poli za ní
bylas moje paní – zem.
Po tobě chodíval,
lačně sny objímal jsem.

Co se však oděla
příroda do běla – zlý to sen.
I já vzal tmavý šat,
není co objímat – lítost jen.

Možná jarní příval,
který vždycky míval tolik sil,
něco na tom změní;
příroda lhář není – člověk byl.


Jedna delší pak končí nádhernými verši, které by mohli být tátovým epitafem.

A jak z místa když vánek vzlét
vše kolébané dlouze
stříbřitou mlhou s nebem splývá,
vlévá se do něj, mizí, zpívá...

Je konec, jen ne touze.

Vyhlídky paní Pantomimy

Mám na ploše už asi rok textový soubor, který se jmenuje Norman_Robbins_Pantomima. Stáhnul jsem si ho, když jsem si hledal informace o autorovi Hrobky z vyhlídkou, kterou jsem viděl v provedení Bílinského divadelního minima a loni v Žatci a letos u nás na přehlídce od žatecké Opery pod názvem Mlhavé vyhlídky (teď koukám, že jsem si ten soubor založil 16. června 2008, kdy jsem o téhle hře psal). Říkal jsem si, že se mi ty věty jednou budou hodit, až do Kadaně pozvu nějakou pantomimu.

Dnes je tedy ten pravý čas, protože zítra, tj. v pátek 10.července, proběhne poprvé, co já pamatuji, v Kadani pantomimická hra. Šedesátiminutová etuda s názvem

K čemu vlastně je bílý psí trus?

Mim: Antonín Novotný. Před Střelnicí v 19h. Sám jsem zvědav, jak hodinová pantomima o hovně může dopadnout.

„… nedávno jsem dokončil svoji jednadvacátou pantomimickou hru (Jeníček a Mařenka), jejíž vydání nyní zvažuje French's (nakladatelství Samuel French v Londýně, pozn. J-Lo). Bude to můj poslední scénář pro pantomimu (třebaže, kdybych chtěl, napsal bych jich ještě mnoho), protože cítím, že politická korektnost, vměšování úřadů a příšerná profesionální produkce společně tento žánr zabíjejí. Po zhlédnutí půltisíce těchto her za posledních šedesát let a po sepsání bůhví kolika scénářů pro různé divadelní spolky po celém světě, mohu říct, že se kouzlo ztrácí. Zdá se, že obecenstvo je spokojené s podřadnými čísly a kulturní manažeři nemají ponětí o tradicích a kvalitě. Amatérská scéna zůstane podle mého mínění poslední baštou genia pantomimy…“ Norman Robbins, 2005

Obrazy z války

Před 117 lety se v Portsmouth narodil Richard Aldington, jehož jednu básničku jsem tu letos v lednu uplně náhodou přeložil. A zapomněl jsem na něj.

Když jsme byli s Pavlíkem v Plzni v antikvariátě, zašel jsem také do oddělení literatury v angličtině, která tu je asi ve čtyřech přihrádkách. Šel jsem titul po titulu a nic zajímavého jsem nenacházel. Všichni už měli vybráno, a tak jsem zdržoval. Přesto jsem došel až k poslední malinké knížce a když jsem ji otevřel, stálo tam:

Že jde o první vydání, jsem zjistil až doma, ale už v antíku jsem našel lístek, adresovaný Jaroslavu Frankovi (používal pseudonym Skalický) a (teď se vy zasvěcení podržte!) psaný samotným Josefem Florianem ze Staré říše (shoda iniciál mě zpočátku zmátla a myslel jsem si, že si autor napsal sám sobě:). A to všechno za 60,-Kč. Text toho lístku mě trochu nakopnul tím směrem, který jsem tu už jednou naznačil.

Celá Aldingtonova sbírka je dostupná na internetu, ale daleko líp se překládá z originálu prvního vydání se slovníkem Jana Váni vydaným v Třebíči v r. 1927. Prolog (originál zde) k celé sbírce z května 1917 věnuji Věrušce.

Z nitra vřavy a vášně,
z nesmiřitelného boje,
z moře úsilí až do krajnosti
přináším trochu zklidnění,
špetku vnuknutí od neměnných bohů,
pár řeckých gest.

Každý den cítím větší neklid,
vidím, jak mi ta přísná křivka prchá,
hledím bezmocně na tisíc mystérií
a přitom zůstávám němý.

Tři zastavení křížové (svatební) cesty

Na cestě do Podještědí jsme zastavili u dvou památek. Tu první jsem naposledy navštívil s Víťou Š. před více než 15 lety. Tehdy byl kostel sv. Jakuba u Libčevsi v hrozném stavu, a protože vím, že se toho od začátku 90. let hodně změnilo, byl jsem zvědav, jak to bude s tímhle kostelem. Dneska jsem po dlouhé době prováděl po našem františkánu a muzikanti, kteří tu hrají v Klášterci na hudebních pramenech, v čele s Jaroslavem Svěceným, byli nadšení, jak je ten klášter krásnej a jak se pořád opravuje. Kdyby ho byli navštívili v době, kdy jsme tam chodili za Lukym obdivovat ledový jazyky v gotickym ambitu, žasli by ještě víc. A tak se dalo čekat, že poutní kostel sv. Jakuba bude taky opravenej.

Už když jsem Věrušku donutil sjet na neuvěřitelně krkolomnou cestu, kde hrozilo urvání vejfuku a vůbec sedření celýho podvozku, říkal jsem si, že tam asi nevzniklo regionální turistický centrum ani prodejní galerie. Další letmý pohled to potvrdil.


Bylo to úplně stejný jako před těmi drahnými lety.


I uvnitř.


Jen snad ta kudla s emblémem ČEZu, zapíchnutá do nosného kůlu u vchodu, byla nová.


Tenhle vzkaz jsem si z minula nepamatoval (Žij miláčku jako ryba, dvě milovat to je chyba).


Nakonec mě ale uklidnilo, že i po tomhle pádu JESUS WINS.


Druhé zastavení bylo u sv. Petra a Pavla v Želkovicích. Když jsme na gymplu v Lounech brali románský sloh, zeptal se mě dr. Mareš, která rotunda je nejblíž Lounům. Nevěděl jsem. Prý Želkovice. Styděl jsem se a říkal jsem si, že tam někdy musím. Tak teď po více než 15 letech od týhle události, jsem se poprvý v životě u tý rotundy zastavil. Tedy Věruška mi zastavila a přes počáteční remcání po zážitku z prvního zastavení byla nakonec ráda a moc se jí tu líbilo. První pohledy totiž slibovaly něco docela jiného.


Na internetu jsem se dočetl, že by rotunda měla pocházet z doby Přemysla Otakara I. nebo Václava I., což je úctyhodné stáří. A přesto přežila líp než ani ne 350 let starý sv. Jakub. Radost pohledět.




Na cestě zpátky jsme se stavili v Liběšicích kousek od Litoměřic. Krom toho, že jsme si tam došli na záchod, koukali jsme jako blázni, jakou glyptotéku tam mají hned u silnice.

♂ + ♂ = VL

V Čechách i v Moravě se od roku 2006, odkdy jim to umožnil zákon, nechalo registrovat už skorem tisíc homosexuálních párů. Před třemi lety si vzal mezi prvními Pavel Vítek Janise Sidovského a na jejich svatbu se sjela pěkná řádka celebrit. Jako zastánce homosexuálů proti dutohlavému odsuzování a vysmívání jsem se v neděli s radostí účastnil svojí první gay svatby. Zastoupení gay komunity už na obřadu způsobilo, že se těch asi pět heterosexuálních párů z příbuzenstva konečně mělo příležitost cítit jako regulérní menšina a uvědomit si aspoň na chvíli, jaký to asi je tam na druhý straně.


To bylo na zámku Nový Falkenburg a oddávající starostka z Jablonného to zvládla bravurně. Fandil jsem klukům zezadu a povedlo se mi na fotku chytit i jejich první registrovanej polibek (nedám ji sem stejně jako ostatní povedený fotky jen kvůli tomu, že se najdou lidi, co mají touhu ubližovat, když někdo není stejnej jako oni). Sám jsem se při gratulaci pochlapil a po vzoru svých předgratulantů jsem jako jedinej heteráč novomanželům vtisknul hubany – vždyť jsem je dával tátovi, Brďovi, Ríšovi a spoustě dalších chlapů a opar jsem nikdy nedostal.


Svoje nový teplý kamarády jsem si získal ještě víc, když jsem se pak hned zčerstva na oslavě šel do zahradního bazénu koupat na Adama, jak je mym nudistickym zvykem. A slavilo se jako u Vítků na Karlštejně, poslouchala se božská Kylie, na kterou jsem si zatančil s nevěstem, probíraly se gely, nehty a chloupky na prstech u nohou a já měl spoustu otázek a spoustu nabídek k sexu, který jsem odmítal jen s lítostí, protože třeba takovej Tomáš byl kocour, po kterym na díze vyjede každá ženská. I Věrušce se líbil. Líbilo se jí tam víc frajerů, a mně se to taky líbilo, protože si tam mohla beztrestně flirtovat a já mohl být klidně u toho. Byl tam taky kluk z Klášterce, tak jsme si popovídali o společnjech známejch. Možná tam bylo i pár heteroušů, co buziky nemusej a přestože sex do zadku je pro ně tabu i se ženskejma, ve společnosti teplejch bratrů se chovaj, jako by v tom svym měli permanentně zabodnutej kolík. Jestli tam někdo takovej byl, tak po týhle akci si už aspoň přestal myslet, že se to dá léčit lázněma. Kluci, díky za krásnej zážitek. Jestli se dožiju aspoň stříbrný registrace, rád přijedu zas.

Obrana unáhlených slibů

„Musíme mít radost vítězů bez únavy vojáků: seďme na kanapi a buďme tvrdí.“

Kapitola o slibech začíná těmi nejšílenějšími, jaké si člověk dovede vymyslit, např. slibem, že někdo spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici (na mapě je to spíš dvůr) nebo že každý čtvrtek doskáče do centra města po jedné noze. Samozřejmě, že tímto bláznivým nápadem se chce Chesterton obratně dostat k jádru pudla, tj. ke kritice moderní společnosti. Slova jednoho z mých nejoblíbenějších autorů dál nebudu ohýbat a nechám je zaznít, tak jak vzkvetla v Čulíkově překladu.

Ten, kdo činí slib, si dává sám se sebou schůzku za určitou dobu na určitém místě. Nebezpečí tkví v tom, že ji třeba sám nedodrží. A v moderní době tento strach z vlastního já, ze slabosti a proměnlivosti vlastního já nebezpečně vzrostl a je základem námitek vůči slibům jakéhokoli druhu. Moderní člověk by nikdy nepřísahal, že spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici; ne proto, že je to bláhové (dělá mnoho bláhovějších věcí), ale proto, že je hluboce přesvědčen, že než se dostane k třistasedmdesátému listu na prvním stromě, bude nadmíru unaven a bude si chtít zajít domů na čaj. Jinými slovy: bojíme se, že se stane, abych použil běžného, ale hlavně významného úsloví, jiným člověkem. A právě tato děsivá pohádka o člověku, který se neustále mění v někoho jiného, je duší dekadence.

Hrát věčně nějaké divadlo bez možnosti úniku do sebemenšího a sebešpinavějšího zákulisí, kde člověk smí být lidský, je nejhorší peklo, jaké si fantazie dovede představit. A to jsou podmínky dekadentů, estétů a zastánců volné lásky. Prožívat neustále nebezpečí, o nichž víme, že nás nemohou ohrozit, pronášet přísahy, o nichž víme, že nás nemohou vázat, čelit nepřátelům, o nichž víme, že nad námi nemohou zvítězit - to všechno je šklebící se tyranství dekadence, kterému se říká svoboda.

Odpor proti slibům dospěl v naší době dokonce až k odmítání slibu, který je typický pro manželství. Je velmi zábavné poslouchat odpůrce manželství, když mluví na toto téma. Zřejmě si myslí, že ideál stálosti je jho, které lidstvu tajemným způsobem vnutil ďábel, ačkoliv ve skutečnosti si toto jho kladou na sebe neustále milenci sami. Existuje výraz, který je úplně protikladným spojením dvou slov – „volná láska“ - jako by ten, kdo miluje, byl nebo mohl být někdy volný. V přirozené povaze lásky je zavazovat se a instituce manželství pouze prokázala normálnímu člověku čest tím, že ho vzala za slovo. Moderní mudrci nabízejí milencům s kyselým úsměvem maximální svobodu a totální nezodpovědnost; ale nerespektují je jako je respektovala Církev; nepíší jejich přísahu na nebesa jakožto záznam nejdůležitější životní chvíle. Dávají jim veškerou svobodu kromě svobody tu svobodu prodat, což je to jediné, co milující chce.

Ve vynikající hře Bernarda Shawa Záletník máme živý obraz této situace. Charteris je muž, který se ustavičně pokouší o volnou lásku, což je totéž, jako by chtěl být ženatým starým mládencem nebo bílým černochem. Chodí a hladově pátrá po nějakém obveselení, kterého však může dosáhnout, jen když bude mít odvahu přestat chodit a pátrat.

V parku

Kajetán má teď doma stísněné podmínky, a tak ho občas vezmeme ven. Už je to velkej kocour.

Není Clauss jako Klaus

Přišel mi od Mileny D. odkaz na 90minutovou ekonomickou přednášku. Při své vlastní maturitě jsem si vytáhl z občanské výchovy otázku peníze. Mluvil jsem tenkrát o historii peněz od vynálezu mincí ve staré Lydii až po přechod na korunovou měnu za Rakouska-Uherska. Navíc nezbyl čas, naštěstí! Nicméně nad penězi a jejich mocí a zneužitelností jsem se zamýšlel často. Nikdo o tom ale kolem nemluvil, a tak jsem si říkal, že když je tolik odborníků na finance, děje se všechno správně a nikdo se nemá proti čemu bouřit.

V roce 1863 přišel z Londýna do New Yorku dopis s tímto zněním: „Ta hrstka, která systém chápe, bude mít natolik zájem o jeho prospěch nebo bude natolik závislá na jeho milosti, že z jejich řad nikdy nevzdejde opozice. Velká masa lidí, mentálně neschopná pochopit, ponese pak svoje břímě bez reptání, možná dokonce netušíce, že je systém vůči jejich zájmům nepřátelský.“ Odesilatel? N M Rothschild & Sons.

Vždycky jsem se bránil pojištění, zvlášť tomu životnímu. Agentům jsem už na prahu sděloval, že jsem kripl a umřu brzo, takže bych se jim nevyplatil. Pak jsem podlehl - ale jen proto, že mě pojistila moje bývalá studentka a tedy z toho bude něco mít, a pak proto, že mám zbytečně moc peněz a chci je nechávat v koloběhu, aby se nějak dostaly k mým bližním. Od toho tady přece jsou. O tom, že z peněz reálně uvidím míň, než si spořím, jsem přesvědčenej od začátku. Nicméně přestává mě bavit zůstávat dál blbej, Verče snad ty peníze za to, že mě lapila, nevezmou a já si to zruším a dám do oběhu třeba tak, že to nahážu do klobouku žebrákům nebo si koupím knížku od Tomáše Sedláčka o ekonomii dobra a zla, protože o ní Honza Kraus napsal, že „jste-li žákem, který se nechce učit, ale přesto chce občas něco vědět, a trváte-li na tom, že se lze ledacos podstatného dozvědět poutavě a zajímavě, nikoli útrpným pročítáním odborných teorií, pak tato kniha je právě pro vás“.

Andreas Clauss mě přesvědčil, a dokonce mi ani nevadila ta němčina. Má ji takovou měkkou.

Obrana šestákových krváků

Hodlám vás v nejbližší době zásobovat moudry pana Chestertona z knihy, kterou jsem až do soboty neznal. Vyšla česky jen v souboru s Ohromnými maličkostmi v roce 1976 v překladu Jana Čulíka. Jmenuje se Obrany a je, jak jinak, geniální.


O pesimistech se obvykle mluví jako o buřičích. Není to pravda. Předně proto, že trvalé buřičství vyžaduje jistou dávku dobré nálady, a za druhé, že se pesimismus dovolává slabších stránek člověka, následkem čehož pesimista provozuje právě tak znamenitou činnost jako hospodský. Skutečným buřičem je optimista, který obyčejně žije a umírá se zoufalou a sebevražednou snahou přesvědčit všechny ostatní lidi o tom, jak jsou dobří. Nejméně stokrát bylo dokázáno, že když chcete lidi skutečně rozzlobit a rozzuřit do nepříčetnosti, je nejlepší říct jim, že jsou všichni božími dětmi. Ježíš Kristus byl ukřižován, mějme na paměti, ne pro to, co říkal o Bohu, ale za to, že tvrdil, že člověk může ve třech dnech zbořit a znovu postavit Chrám. Všichni velcí revolucionáři od Izaiáše k Shelleymu byli optimisti. Nerozhořčovali se nad špatností tohoto světa, ale nad tím, jak pomalu si lidé uvědomují jeho dobré stránky. Ukamenovaný prorok není ani chvastoun ani kazisvět. Je to prostě zhrzený milenec. Trpí neopětovanou láskou k veškerenstvu.

První obrana je Obrana šestákových krváků. Krásně se v ní píše, že čím se pohrdá, tomu by se neměl věnovat čas – ale moderní doba se chová přesně opačně, neustále studuje a rozebírá věci určené k opovržení a sbírá k tomu důvody! Potom Chesterton se vrhá do srovnání vysoké literatury s brakem, filosofických a etických systémů s chlapeckými krváky a to je opravdu vrchol ostrovtipu.

„Zneškodnit hanebného zrádce mnoha tváří“ je možná z mravního hlediska trochu chabý cíl, ale rozhodně je lepší než v duchu mnoha moderních systémů (počínajíc Gabrielem D´Annunzio) takovým zrádcem být.

Připomnělo mi to, jak se Ivan Bílek jednou vrátil z filmu Hodiny o emocionálně rozedraných ženách několika generací se sebevražednými sklony a hodnocení shrnul do jedné věty: „Já mám radši filmy, kde rozhoduje poctivá rána mečem.“

Brutus v Plasích

Na diskuzním foru města Kadaně jsem reagoval na článek ohledně návštěvnosti a výše vstupného na kadaňské kulturní akce. Když jsem odpověď psal, přál jsem si, abych někdy zažil pocit pořadatele, jenž má na svědomí každoroční letní koncerty Brutusu v Plasích. Když byl Brutus v Kadani, přišlo 75 lidí. Bylo to pěkně pod střechou, v teple, pět hodin v kuse a každý divák byl dotován asi 300,-Kč na vstupenku. V Plasích to bylo venku (za stejnou cenu v době krize) a ve zprávách hlásili bouřky s nebezpečnými průvodními jevy. Přišlo tisíc lidí, na pivo se čekalo půl minuty a ze všech zářila spokojenost, z diváků, protože nebylo nic, na co by si mohli stěžovat (i počasí vyšlo proti předpovědem na jedničku), kapela, protože měla tolik vděčných diváků (a tak neudělala ani jedinou přestávku), pořadatel, protože si mohl dovolit obstarat perfektní služby a pořád vydělal pěknou sumu. Ten pocit jsem ještě v Kadani nezažil, ale přesto se snažím nepodléhat skepsi.

Kapitán Šindelář

aneb s čím vším to Pavlík umí (všechno nejlepší;)

Michael Jackson z Libočan

Na šest hodin se v sobotu 27.června staly Libočany světovou vesnicí číslo jedna. Obrázek libočasnkýho kostela vyfocenej z Věruščiný zahrady vidělo několik milionů návštěvníků titulní strany anglický wikipedie spolu s Michaelem Jacksonem, hrochem a plachetnicí, na který Joshua Slocum obeplul svět.

Věděli jste, že...

... Liebotschaner Beer, vyráběné některými americkými pivovary, bylo původně vařeno a pojmenováno po české vesnici Libočany (na obrázku)?

Nemožnost

Ve své autobiografii napsala Pearl S. Bucková, laureátka Nobelovy ceny, větu, kterou si teď v mé vlastní parafrázi pořád opakuju.

Všechno je možné, dokud se to neukáže nemožným. A je možné, že to nemožné je nemožné jen do chvíle, kdy se to stane možným.

Lipsko III.

V tramvaji jsem si četl malého průvodce po Lipsku pro ženy, co jsem ho pořídil pro Věrušku, a při tom mi něco doklaplo. Mám doma několik německých knih a taky několik knih anglických vydaných v Německu. A většina je jich z Lipska. Kdo z vás nezná nakladatelství Brockhaus, Meyer nebo Tauchnitz, bude určitě znát aspoň Baedeker.


Už ve středověku bylo Lipsko tržním centrem oblasti a místní tržiště předčilo ty v Erfurtu, Halle nebo Magdeburgu. V roce 1497 a 1507 z něj ale dekrety císaře Maxmiliána I. udělaly opravdovou veletržní metropoli, mílové právo bylo rozšířeno na 15 mil (122km) a Lipsko mělo povoleno konat trh třikrát do roka po osm dní.


V roce 1996 byl vystavěn nový veletržní areál na předměstí. Tam mě vyložila tramvaj číslo 16 a do příjezdu autobusu č. 84 zbývalo asi 50 minut. Nikde nikdo. A tak jsem šel něco nafotit.



A tuhle pětimetrovou růžičku jsem utrhnul pro Věrušku.


Cesta ke kamionu byla krušná. Jel jsem sice celou dobu sám, ale řidič se mnou musel projet všechny vesničky, přes které ho jízdní řád hnal. Zastavil jsem u hlavní brány BMW Werk, ale musel jsem ještě pěšky dojít pár kilometrů k první bráně.


Tam mě čekalo plavidlo se spícím kapitánem, ale po probuzení jsme povídali až skoro do půlnoci. Ráno Pavlík připravil pravou kamioňácou snídani, čaj a párky na vařiči. A když jsme si pak dali jako dezert čokotatranku, ukázalo se, že se náš stav začíná nebezpečně prohlubovat a že je na čase jet domů.