Co dělati a čeho nechati

Jak čtenáři soběpisníku vědí, nikdy jsem nic, krom několika slepých uliček, neobjevil. S neutuchající poctou se skláním před objevem původního umístění hrobky Jana Hasištejnského z Lobkovic, o kterém jsem od Lukyho věděl mezi prvními. Moc mu držím palce, aby tyhle objevy pokračovaly a věřím, že jeden z největších, který pronikne i do učebnic, by mohl přijít už zanedlouho.

Já jsem zatím objevil další slepou uličku. Už jsem se tu naparoval, že jsem přeložil jednu latinskou báseň Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic do angličtiny, a musím to poplácání po rameni zopakovat, protože ji zatím z wikipedie nikdo nesundal. No, a malým pátráním jsem zjistil, že první dva verše tohoto epitafu použil slavný malíř Bernard (Bernaert) van Orley (1488 – 1541), přezdívaný „nizozemský Rafael“, na rytině s portrétem Cesara Borgii. Rytinu jsem neviděl ani nevím, kde je schovaná. Pátraní zatím končí, ale třeba se ze slepé uličky jednou vynoří nějaký další objev.

Že Bohuslavem nekončí sláva rodu Hasištejnů, o tom zase mohu podat svědectví z knížky Sixta z Ottersdorfu O pokoření stavu městského léta 1547. Kdybych si o tom četl ještě jako učitel, určitě bych to při probírání vlády Ferdinanda I. nezamlčel.

Sám jediný Šebestián Hasištejnský nespravedlivým těm a takovým zápisům se zepřel. Neb když král k němu jako i k jiným osoby jisté vyslal, aby mu hor nějakých stříbrných postoupil a zápis na ně učinil, pakli by toho neučinil, že by v trestání hrozné upadnouti musel, on těm poslům toto za odpověď dal: Že se jest on na vzdělání těch hor stříbrných, chtěje je tudy vyzdvihnouti, u svých dobrých pánů a přátel v znamenité summy vzdlužiti musil a tak až posavad jim dluhův svých nezaplatil a sum takových jemu půjčených zase ještě nenavrátil. Pak kdyby králi měl těch hor postoupiti, musel by své všecky dobré pány a přátely v tom zavésti a než by to učinil a tím za jejich dobrodiní se oplatil, že by raději hrdlo ztratil. A protož aby králi Jeho Mti toto od něho oznámili, že jest se on králi na milost i na nemilost dal, podle kteréhožto dání král má moc, jestliže mu chce statek i hrdlo odníti, že to může dobře, jakožto ten, kterýž ho v svém vězení a moci má, učiniti. Neb on že jemu těch hor nijakž dáti nemůže ani postoupiti nemíní. Král nemoha na něm nic míti a vida jeho stálost, musil ho tak při tom zanechati. Jiní pak všickni rozličnými pohrůžkami co do nějakého saku vehnáni jsouce… se podrobili.

Budiž nám Šebestián Hasištejnský vzorem.

Lidičky, to je na světě floskulí!

Časopis A2 přináší v čerstvém vydání anketu Stereotypy a klišé současné kultury. Na anketu odpovídají rozličné osobnosti a je to velmi podnětné čtení. Nejvíc mě oslovil příspěvek bohemisty Petra Šimáka, a protože mi mluví přímo z duše, tu ho máte:

Vynikající ukázkou myšlenkové floskule je touha takzvaných, a většinou samozvaných, intelektuálů měnit svými slovy svět. Precizní myšlenková analýza konkrétního problému, jediný způsob, jak může někdo slovy komentovat svět, je zaměňována za všeobecná, tedy bezcenná tvrzení. „Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni,“ všímá si pravidelný produktor takových tezí, socioložka Šiklová. Nic konkrétního neuvádí, navíc opomíjí fakt, že korupce patří k demokracii a demokracie bez ní není myslitelná (podobně je na tom lobby). „Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály,“ pokračuje statečně dál. Pro koho tyto věty píše? Člověk zvyklý přemýšlet to ví i bez paní Šiklové, kdo se o to nepokoušel, považuje to za zbytečné fňukání intelektuálů – a v tom má v posledku pravdu. „Úředníků vesele přibývá, země se úspěšně zadlužuje, blbost jen kvete,“ říká další specialista na plýtvání slovy Lubomír Martínek. „Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne,“ píše ve svém známém článku o školství Petr Piťha. Je poctivé si přiznat, že desetiletý školák řídící na počítači ekonomiku svého mikrostátu plus jeho vojenské akce neblbne, ba naopak. Místo odkazu na jednu studii, která by takovou absurditu tvrdila, se autor odvolává na každého demografa. „Tato doba jde z hlediska mravnosti strmě dolů, bratři a sestry!“ slyšel jsem jednou kázat opata strahovského kláštera. Zřejmě zná dobu, ve které šla mravnost naopak strmě nahoru. Také lituji, že jsem se nenarodil právě v ní. Užívání floskulí je odporná záležitost a nenávidí ji i všichni ti blbí, nemravní a zkorumpovaní lidé z ulice; proto se teze tohoto charakteru míjí účinkem: ony chtějí něco změnit, ale ukazují celé společnosti, že intelektuál je někdo, kdo jí nemá co dát.

Úžasně s tímto názorem pak souzní příspěvek lingvisty Dominika Lukeše, který se trefuje právě do potíračů floskulí, které považuje za jeden z charakteristických projevů jazyka, jež využíval už Homér. A vzkazuje floskulobijcům:

... čím větší puristická fňukna, tím méně toho o jazyce, který by tak ráda čistila, ví.

Geolog Václav Cílek mi zase povzdechem nad nadměrným používáním zdrobnělin připomněl, jak mi trhá uši používání slova lidičky místo lidí. Sám občas na divadle používám moravské oslovení děcka, ale, aniž bych chtěl být fňukna, človíčka, který řekne, že „tam byli samý fajn lidičky“, bych nejradši kopnul do zadničky.

Severočeské derby na obzoru

Kadaň porazila Tábor 5:2, tedy jsme si s Pavlíkem vklady do banku zase odnesli domů, i když nám oběma chyběly k výhře jen dvě branky. Všiml jsem si jedné věci, a to že jsme ve všech třech domácích zápasech v jednu chvíli prohrávali 1:2 a pak jsme ten výsledek zvrátili, což je pro diváky moc příjemný průběh.

Zůstal jsem divákem naivním a nepodlehl jsem mínění některých fanoušků z okolí, kteří i přes klobásu a pivo zdarma a kadaňského černouška Erika tvrdili, že je to zaplacené. V neděli a v pondělí hrajeme v Ústí, ve čtvrtek a v pátek doma, tak zase půjdu a budu věřit slovům manažera Franty Wágnera:

„Musíme bojovat, nemáme co ztratit. Myslím si, že je to pro kluky výhoda. Teď se mohou akorát ukázat a tím si otevřít vrata své kariéry.“

Slováci dnes porazili mistry světa z Ruska, tak proč by Kadaň nemohla mít šanci s Ústím.

Vše bolí. ! Ne!

Ve výroční den, kdy se před 130 lety narodil Otakar Theer, básník český, tedy 16. února, teprve pozdě večer jsem si objednal v jednom antikvariátu jeho Úzkosti a naděje v prvním vydání z roku 1911. Přišly dnes ráno, tak jsem se začetl. V knize je pěkné perem vyvedené věnování ze 7. XII. 1919:

Upřímné Duši – nezištná Mysl.

U básně Vše bolí je připsán vykřičník a za ním dodáno Ne! přesně tak, jak je to v názvu článku. Nevím, zda chtěl dárce upozornit na to, že tato báseň (pro něj?) neplatí či že ji obdarovaný (-á) nemá číst. Ovšem právě ji vám tu přepíšu, nejen proto, že je krátká, ale líbí se mi asi nejvíc, spolu s tou, kterou jsem si přečetl z pozůstalosti právě před dvěma dny. Zárověň pěkně naváže na tu poslední anglickou renesanční elegii.

Vše bolí dnes, i dlaň, jež hladit chtěla,
i pozdních květů vůně rozechvělá,

stín, který zhasnul, světlo, které vzplálo,
slib sladký líčka, jež se pousmálo,

ať hlas se ozve kolem kterýkoli,
ať kniha promluví, ať tón: vše bolí...

Ó, v chvíli takovou stát kdes na Finisterrae,
snů oceán kde v dál stře vlny šeré,

a hledět za lodí, jež rychlá jako kopí,
se ani neztroskotá, ani nepotopí!

Sázka na hokej

Pro nás v Kadani nebude kupodivu nejdůležitější hokejovou událostí zítřka olympijský mač se Slovenskem, který začne v šest ráno, ale jeden ze tří rozhodujících zápasů play-off I. ligy, který začíná v šest večer. Na ledovou plochu kadaňského stadionu nastoupí domácí SK proti HC Tábor.

Byli jsme s Věruškou na obou utkáních v Kadani, v pátek a v sobotu. V ceně lístku byla klobása a pivo. Kadaň pokaždé prohrávala 2:1 a nakonec vyhrála. Za dva dny padlo 17 gólů, takže bylo opravdu na co koukat. Byl jsem na hokeji po osmi letech a ta atmosféra si mě podmanila. Protože nám při druhém utkání dělal společnost kromě Píďana i Kočus, hráč kadaňského „béčka“, podívali jsme se o přestávce i do prostoru šaten. Tam je atmosféra trochu míň voňavá, ale aspoň jsme si potěžkali betony a prohlédli si retro dresy Kadaně z doby, kde jsem na hokej chodil jako puberťák.

V pondělí a úterý se hrálo v Táboře a v obou případech jsme prohráli. Takže je na řadě poslední, rozhodující zápas. Provokativní jazyky tvrdí, že to je všechno domluvené, aby byly kšefty. V každém městě mají dvakrát vyprodaný stadion a větší tržby. V týmech hrají hokejisti z cizích měst, takže nefunguje ani lokálpatriotismus. Proti tomu můžu říct jen to, že klobása a pivo jsou v Kadani zdarma a že černošský brankář Erik Štěrba je rozený Kadaňák.


Tak uvidíme. Já to zítra tipuju na 5:4 pro nás a dávám do banku 50,-Kč. Kdo je ochoten dát do banku to samé a nechce chodit do tipsportu, nechť si tipne v komentáři. Kdo tipne přesně, získává bank. Zítra se tam sejdeme.

Loutna a mezzosoprán

V neděli jsme byli na koncertě v kostele Stětí sv. Jana. Loutna a mezzosoprán, Jindřich Macek a Pavla Fendrichová, překrásná hudba a kouzelný zpěv. Nelze to tlumočit, ale milostná atmosféra moravských písní ve zpracování Leoše Janáčka se nádherně doplňovala s nostalgickou náladou anglických renesančních melodií a textů.

Když jsem si hledal tu nejznámější z anglických skladeb, Lachrimae pavane od Johna Dowlanda, říkal jsem si, že bych ji mohl přeložit jako překvapení pro Pavlu, která, jak jsem se dozvěděl, již pár dní patří ke čtenářské obci soběpisníku. Jenže... je to peklo! Jak nemám hudební sluch, nedokážu si srovnat noty a představit si, jak by se to dalo česky zazpívat. Nejde totiž o slabiky, ale o frázování, a to se ukázalo jako pro mě nepřekonatelné úskalí. Nechám to tedy ve stavu nesourodé básně. A Pavlu poprosím, ať to radši nepokouší a nezkouší to zpívat nebo si o mě změní mínění. Kdo by si chtěl písničku poslechnout a přečíst v originále, stačí kliknout sem.


Slzy, tečte na mou tvář!
Zpátky se nelze navrátit.
S noční černí se rozlil kalamář,
já musím smutný žít.

Světlo, nesviť na můj žal!
Žádná noc není temná dost
pro toho, jenž svůj osud oplakal
a žije světla prost.

Nikdo mi mé hoře nezlehčí,
vrátí se vždy zpět;
Tisíce slz a mráz /:mých zimních dní:/,
mě zbavil radostí.

Z věže nejvyšší blaženosti
čekal mě jen pád
a strach a sten a bol /:mi zbývá jen:/,
když už naděje je pryč.

/:Slyšte! Stíny, které v temnu dlí
nocí jako dnem;
šťastné duše jsou v předpeklí,
že svět jim je jen snem.:/

Kajetán

Piket

Před devíti lety jsme s lounským divadlem FRAK měli premiéru hry Zámek ve Švédsku Francoise Saganové. Byla to krásná hra, autorčina dramatická prvotina. Hrál jsem Huga, majitele zámku, který se mezi vyšňořenými postavami v kostýmech z doby Ludvíka XIV. objeví v zablácených montérkách a jehož první věta na jevišti je: „Viděla můj traktor?“ Můj velký sen je se s Navenkem někdy vrátit k Saganové, která zemřela v prvním roce existence divadla, hrou Někdy i housle, kterou jsme už s FRAKem nedokončili.

Měl jsem ještě jeden sen, ale ten jsem si díky Věrušce nedávno splnil. V Zámku ve Švédsku jsem jako Hugo hrával s manželkou Eleonorou piket. Nevěděli jsme, jak se hraje, a tak jsme prostě hráli větší bere, ale ani to mnohdy neplatilo, protože jsme se soustředili spíš na text než na štychy. Od té doby jsem si sliboval, že se někdy piket naučím.

Uběhlo devět dlouhých let. Teď už mám za sebou třetí partii piketu a musím říct, že mě baví nejen proto, že jsem pokaždé vyhrál a včera poprvé dosáhl repiquet, což je nejvyšší možný bodový zisk. Věruška pokaždé nad listem usíná a hlava jí padá do talonu, ale to není nudou, nýbrž ospalostí. Vždycky stihne čestně prohrát. Jen si trošku nedovedu představit, jak by se piket mohl hrát na tom divadle, protože je docela složitý na hlášení i následné vynášení. Každopádně, na případnou reprízu Zámku ve Švédsku jsem připraven.

Piket je hra pro dva, a tak už nikoho přibrat nemůžeme, ale hledáme pár, s nímž bychom se naučili taroky, na které doma máme karty, ale ještě jsme je neměli s kým zkusit.

Petice za čepice

Všimli jste si někdy nesmysleného číslování míst k sezní v kupé českých vlaků? Tuším, že na jedné straně končí čísla vždy lichými číslovkami, ovšem v tomto pořadí: 1 - 3 - 7 - 5; a na druhé jsou sudé v pořadí: 2 - 8 - 4 - 6. Neuvěřitelné, nevysvětlitelé (jako jinoch jsem se optal asi tuctu průvodčích, nikdo nevěděl, jen jeden sdělil pohotově, že to bylo už za Hitlera). Nikdy jsem si to nevyfotil, ale budu muset, protože v Českých drahách se dějí neuvěřitelné věci a hlavně: neuvěřitelně chvatně. Už od 1. března vstoupí v platnost nová vnitřní pravidla, proti kterým jsem se rozhodl bojovat.

Přidejte svůj podpis pod PETICI.

Stopem do Itálie - den jedenáctý II.

Je na čase se z Itálie vrátit zpátky. Z předměstí Udine nás vyvezla k dálnici Italka jménem Patrizia, která jela sice někam jinam, ale potěšilo ji, že veze novomanžele. Napsala nám do stopařníčku:

Felice matrimonio con tanto amore e poche difficoltà.

Tak se tím řídíme. Nicméně z nájezdu na dálnici nás vzal Stefano na první pumpu až po půldruhé hodině a na Věrušku přišlo čůrání, tak musela do svahu a zahrála pár řidičům pěkné divadlo. Ještě horší difficoltà nás čekala na pumpě. Legitimovali nás tu policajti a zakázali nám stopovat. Začal jsem se hádat, že nejsem na dálnici, že tam můžu stát a držet něco v ruce, že na to se žádný zákon nemůže vztahovat, ale nějak mojí angličtině nerozuměli a pořád ukazovali, že můžeme jít stopovat na okresku, která vedla z pumpy zpátky do Udine. Šli jsme se najíst a napít do obchodu a pak jsme šli zase v klidu za pumpu stopovat. Nicméně cítili jsme se v nouzi, a tak jsme i oslovovali řidiče na parkovišti. Mezi nimi byl i jeden prázdný Čech v parádnim fáru, který nás odmítl. Zato tři Slováci ve staré Audině nás rádi nalodili. Jeli domů, a protože jsme už po minulém roce nechtěli přes Vídeň, domluvili jsme se, že nás vysypou na poslední pumpě před křižovatkou na Villach. Minuli ji! A už jsme si to valili na Vídeň. Protože bylo pozdní odpoledne, věděli jsme, že do Vídně dorazíme večer, a tak jsme se nechali vysadit na pumpě před ní. A tam jsme vykysli. Stopovali jsme skoro do půlnoci a pak jsme šli hledat útočiště na nocleh. Jenže to byla pumpa naprosto bez zeleného zázemí. Navíc začalo pršet. A tak jsme našli jediný přístřešek a tam jsme si lehli, pěkně vedle popelnic a vchodu do restaurace. Ve čtyři ráno mi pošťačka, Guten morgen, k hlavě položila balík čerstvých novin. Od šesti se courali nervózní řidiči na kávu. S hajzlbabkou jsem si pokecal o našem Hochzeitu a po snídani jsme vyrazlili zase na stopa.


Pokračování příště.

Loza a sv. Anežka

Ať člověk chce nebo nechce, o hledání hrobu sv. Anežky ví každý stejně jako o začátku olympiády ve Vancouveru. Sledoval jsem na Nový rok část ekumenické bohoslužby věnované odkazu naší světice a tak nějak mi to připomnělo, že ten odkaz je jinde než v jejích fyzických ostatcích. Nicméně chápu, že třeba novodobá františkánská sestra Anička to vidí jinak, podobně jako všichni milovníci záhad. Mezi nimi je i Leo Vrzal, který v kostele sv. Haštala hledal poklad georadarem.

Když jsem si k tématu četl článek v posledním Reflexu a po všech těch stigmatizovaných řádových sestrách a sochách ukazujících prstem na místo hrobu došel k tomuto pánovi, který vlastní georadar vyvinutý v 80. letech v Sovětském svazu v rámci kosmického výzkumu, už mi to přišlo přitažené za vlasy.

Ten georadar má legrační jméno – Loza. Tak mi říkali spolužáci na gymplu. Našel jsem si ho pro zajímavost a zjistil, že opravdu existuje a hledá poklady třeba v Gíze.

Při tom pátrání se ještě před vstupem Lozy na scénu našla raně gotická opuková deska, na níž byly vytlačené žlábky, možná od mnohonásobného klekání. Že by náhrobní kámen? A už je i teorie, že když se Anežka vzdala královských výsad a stala se obyčejnou řádovou sestrou, nechtěla možná ani po smrti mít honosný hrob. Už proto mi přijde, že by se neměl hledat hrob, ale živá skromnost naší národní světice.

Reservoir Dogs

Ve čtvrtek jsem pouštěl v klubu film Quentina Tarantina, který se do češtiny převádí jako Gauneři. Nechci tu o něm psát, je lepší ho buď vidět nebo se na něj vykašlat. Měl jsem připravených pár řečí na úvod po vzoru filmových klubů, do kterých jsem v mládí chodil já ve velkoměstech. Měl jsem načteno z knihy Palba od boku Wensleyho Clarksona. Moc mě potěšilo, že když pak na pár dlouhých minut selhala audiotechnika, ujal se dalšího průvodního slova Pavlík, který si zase načetl spoustu informací na čsfd.

Co mě v knize zaujalo, byla kapitola o vzniku scénáře. Jak asi všichni víte, Quentin nebyl inspirován ani tak realitou nebo světem kolem sebe jako filmy, které za svůj život zhlédl. Paty z Los Angeles vytáhl, až když se na Gaunerech pracovalo, ze Států až po nich, když letěli do Cannes (musel si nechat udělat pas). Ve filmu od Stanleyho Kubricka Zabíjení říká jedna postava větu, která Quentina naprosto fascinovala a přesně tu náladu, kterou v něm vyvolávala, chtěl přenést do svého filmu. V knížce, kterou jsem četl a která je dost žalostně přeložená, je ta věta krácená (asi už v originále) a řekl bych, že vůbec nevystihuje to, co měl Tarantino na mysli. Tak tady je tak, jak bych ji přeložil já:

„Nemusíme jí zabíjet, stačí, když jí udělám z ksichtu maso na hamburgery.“
(v knize je to „Udělám ti z ksichtu maso na hamburgery.“)

Ta hrozba násilí, navíc na ženě, což je podle mě důležité, vyzní přes svou krutost vlastně směšně. Neboli to (nikoli nebolí to), co Boris Vian dokázal v literatuře, o to se snaží Tarantino ve filmu a v Gaunerech se mu to povedlo, i když na řezání ucha jsem se ani jednou, co jsem ten film viděl, nekoukal. Myslím, že by to mělo celkem úspěch i jako komiks. Máme s Panem Petim spadeno na to, že bychom nějaký takový komiks spolu dali dohromady. Kdybych k němu měl dělat scénář, tak bych do něj chtěl dostat tu samou náladu, pro kterou máme dokonce už i jednu hlášku. Ještě pár takových filmů a vrhnu se na to.

V knize je i seznam Tarantinových oblíbených filmů. Viděl jsem z nich jeden, a to před týdnem. Co vy? Některé z nich bychom si mohli pustit v klubu.

2. Sportovní galavečer

K 2. ročníku Sportovního galavečera jsme už s Píďanem přistoupili s nadhledem, ale snad i s o to větším zápalem. Dnes vyšel výběr fotografií, na němž mě mrzí jen absence začátku se zapálením olympijského ohně, ale hlavně pak půlnočního překvapení v podobě Míšovy Olinky Šípkové revival. Těch převleků tam bylo mraky. Nefotil tam ještě někdo? Jak nám to slušelo a jak bylo veselo, uvidíte více přímo na stránkách Královské Kadaně.

Soutěž o závin

Pradědeček byl husita. Ne tedy s řemdihem a cepem, ale byl členem Církve československé husitské, která se před 90 lety odštěpila od církve katolické. Jeho knihovna oplývala klasiky druhé poloviny 19. století, hlavně Jiráskem, jehož názor na blahodárné husitství a škodlivé jezovíty sdílel. Mám doma z té knihovny Temno a taky Wintrova Mistra Kampana.

Včera jsem 11. vydání Mistra Kampana z roku 1933 vytáhl z knihovny, abych si přečetl kapitoly o bitvě na Bílé hoře. Winter používá zajímavou češtinu, mnohdy mu ve větě chybí přísudek. V kapitole „Dráti budou zemi všickni, kteří tudy půjdou“ se mistr Kampanus setká už po bitvě v Praze s jedním mladým důstojníkem bavorské armády. Ten se podivuje, proč jsme se po bitvě nebránili, proč Fridrich Falcký prchnul a neobrnil se v Praze nebo aspoň v Plzni.

„Divím se tomu, že se tu v Čechách již po dvě stě let rvete o náboženství, vidíš, mistře, kam to vede!“

Na vysvětlení, že nám jde o pravdu, odpověděl:

„Co je to pravda? ... Anaxagoras tvrdil, že platí jen dojem smyslů, slunce mu bylo velké jako Pelopones... Rozum shledal, že je to koule a ohromná koule. Rozum proti smyslům! A kde je pravda ve věcech citu a rozumu? Toužím po ní, slíbil jsem – když jsme leželi na Dunaji v Neuburce – na zemi jsem klekl v komoře – slíbil jsem Matce boží pouť do Lorety, když mi učiní pravdu, po níž toužím, zjevnou – a již se mi zdá, že jsem uhodil na cestu dobrou...“

„Nemám cestu tu ještě všecku zevrubně vyzkoumánu, ale, pochybuji-li o všem všudy, o své existenci nepochybuji, o té vím, neboť já jsem to, jenž pochybuje a přemýšlí, moje existence jest první a mně nejbližší pravdou a skutečností, z této skutečnosti postupně dospěl jsem k poslednímu skutečnému původci všeho, a tím jest Bůh, Bůh jediný, stejný. Toť začátek a konec mého přemyšlování, mojí filosofické cesty. Pravdy ostatní budu hledati vždy jen řádem mathematickým, čeho nebude lze dokázati rozumně a mathematicky, toho nebudu držeti za pravdu.“

Kampanus pak s ním prochází Prahou a snaží se zamezit krutostem a drancování.

Kdo že byl tím mladým důstojníkem? Poradím vám ještě, že dnes uplynulo 360 let od jeho smrti. První správnou odpověď odměním štrůdlem u Johanky.