Paříž /16/

V Paříži jsem si předsevzal najít jednu ulici. Byla to Rue Vilin! Předsevzal jsem si to kvůli téhle fotografii, kterou jsme v pařížské Mincovně viděli na vlastní oči na Ronisově výstavě. Ještě před naším výletem jsem složil báseň-slib o tom, že bych chtěl v Paříži fotit rozpustilé kluky. Chtěl jsem je v té ulici najít.

Pátrání probíhalo celkem lehce, protože jsem dostal pár navigačních pokynů od Vančíse v textových zprávách. Už z nich jsem ale věděl, že se nemůžu těšit na starobylou ulici s chodníčky a schodišti. Prý je tam dnes krásný park s vyhlídkou.

Ulice opravdu nese historický název, ačkoli už ulicí moc není, je tam jeden činžák a po pár metrech je brána do Parku Belleville, jak se jmenuje celá čtvrť.

Po pár metrech nám bylo jasné, že jde o park pro děti dovádějící na moderních prolézačkách, pro stařenky krmící holuby a pro milence válející se na trávníku.

A tak jsme sebrali vhozenou rukavičku a také jsme se položili do záhonků.

Nakonec jsem v parku ulovil i ronisovskou fotografii, po které jsem tolik toužil. Ta si ale zaslouží speciální článek, a tak zase příště. A výhled?

Pamětníci společnosti bez pěny

Četl jsem v Lounech na maminčino doporučení jeden zajímavý rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou, které letos v říjnu bude 82 let, ale názory má mnohdy svěžejší než já. V lecčems s ní úplně nesouhlasím, ale ve většině věcí jí musím dát za pravdu. Krom věcí dotýkajících se přímo mé role otce mě nejvíce zaujal jeden poznatek odjinud. Prekopová cituje německého filosofa Sloterdijka, když hovořil o tom, že jsme taková pěnová společnost. Například půl planety napře svoji pozornost na fotbalové mistrovství světa a fandí; pak třeba umírá papež, tak se stamiliony lidí soustředí na Svatopetrské náměstí a pláčou, pak se zase koná nějaký koncert, který sleduje miliarda lidí, a jsme dojatí a zpíváme si. A Sloterdijk poznamenal: To jsou takové pěny na vodě, jichž si všímáme jen do té doby, než komunikační prostředky soustředí pozornost na nějakou další událost. Ale vlastně tohle čekání na další velkou pěnu nedává moc smysl, protože jde hlavně o to, všechno si to užít, a co se nám nelíbí, to vyhodíme na smetiště doslova nebo obrazně. Staré se hladce nahradí novým, a tím svět jen drobíme.

Často se zamýšlím nad tím, do jaké míry podléhám tomuto pěnovému efektu já sám. Tím, že nepouštím televizi a v radiu poslouchám jen divadelní hry a čtení na pokračování, a hlavně tím, že čtu knížky, které vyšly před dávnými lety podle vlastním osudem ukutého klíče, do jisté míry tomuhle jednoduchému vidění světa unikám. Ale všímám si rovněž toho přebíjení starého novým právě i v tom svém duševním světě. A tou pěnou jsou pak články zde na soběpisníku. Každý den něco nového, ke starým věcem se sice občas vracím v odkazech, ale už je neoživuji, většina článků vyzní do ztracena, hodně jich končí na smetišti. Kolik nedokončených cest, kolik nedočtených knížek, kolik načatých příběhů? Rozhodl jsem se na sobě pracovat. Občas se vrátím k nedokončenému a budu se snažit jít dál po rozmotané niti ven z labyrintu.

Dnes bych například mohl pokračovat v cestě po stopách Vládi a Máni. Na jaře jsme se vydali do Bystrého, kde se ztrácejí stopy naší Máryš, jež zde na konci první světové války dělala asistentku panu doktoru Drůbkovi. Chtěli jsme najít nějakého pamětníka, který dr. Drůbka ještě zažil. Snažili jsme se nejdříve nalézt jeho hrob na hřbitově, a tak jsme poctivě přečetli všechny náhrobní kameny a zjistili, že tu asi neleží, že je zřejmě pohřben v Praze, kde zemřel.

Na pamětníky jsme se nejdříve zeptali na matrice, ale paní matrikářka sice měla přehled, kdo je ve vesnici nejstarší, ale ne, kdo celý život ve vsi také žil. A tak jsme se u jednoho z nejstarších pamětníků obce dozvěděli, že se sem přistěhoval až dlouho po válce a že jeho bratr dělal ředitele prunéřovské elektrárny a že teď bydlí také v Bystrém naproti sokolovně. A tak jsme se rozhodli ho pozdravit. Nebyl ale doma. Škoda, že jsme se až později dozvěděli, že dr. Drůbek má v sokolovně pamětní desku, to bychom se určitě podívali i dovnitř. Černý prapor nás ale od návštěvy trochu odradil, stavíme se tam příště.

Nakonec nás napadlo, že se na pamětníky zeptáme pana faráře, který nás, jak už víte, pustil do kostela, kde se natáčely scény do Všech dobrých rodáků. Ten už věděl přesně, kam nás poslat. Znal ty dědoušky, co se hádali, kde stála která lavice v kostele před válkou a kdy tu byl pan biskup. O těchto pamětnících, které jsme hledali, ale zase až příště.

Esenbáci nebo Mašínové?

V záplavě článků o Mašínech jsem narazil i na jeden, který tvrdí, že se jejich „hrdinstvím“ zaštiťují především poseroutkové. Hlásím se hrdě k tomu, že jsem sralbotka a že Mašíny považuju za hrdiny, přestože bych asi, kdyby se s Mašíny potkal můj děda, nebyl na světě, protože děda byl tehdy esenbák a komunista – bylo by tedy o jednoho poseroutku v národě míň.

Svět je tak krásně barevný! Spousta lidí chce soudit podle individuální minulosti, někteří dokonce podle rodičů či prarodičů. Úplně se zapomíná, že není jen černá a bílá ani v charakteru a osudu jednotlivce. Jeden příklad za všechny. Zkusím vás nechat zamyslet nad tímto prohlášením: Já, Jan Losenický, skláním hlavu před odvahou těch dvaceti příslušníků Sboru národní bezpečnosti zavražděných v 50. letech. Vážím si jich a jejich statečnosti, s kterou se postavili zlu.

A nyní zpátky k bratrům Mašínům. Neznám paralelu například v nacistickém Německu předválečných let. Žádný odboj v Německu neexistoval, lidé buď odešli nebo se smířili, většina ale podporovala režim jednoho muže. Proto také všechny plány tajných odbojářů byly zaměřeny na Hitlera. V Itálii vnitřní odboj také probíhal pouze politickými manifesty a následnými emigracemi, k ozbrojenému odporu přikročili ve 20. a 30. letech téměř výhradně Slovinci, za jugoslávského komunismu vymazáni z dějin, v současnosti držitelé nejvyšších slovinských vyznamenání. Ve Španělsku se našlo pár partyzánů, kteří v oficiálním stavu míru zabíjelo představitele frankistického režimu hlava nehlava (občas to odnesli i civilisti) a dnes se jim stavějí pomníky. V Pobaltských republikách se tzv. lesní bratři dočkali rovněž uznání až za dlouhých padesát let. A já bych chtěl po více než padesáti letech vzdát hold dvaceti zavražděným příslušníkům SNB.

Mezi lety 1948 a 1957 bylo zabito 168 příslušníků SNB, z toho 148 odpůrci režimu, dva z nich byli zastřeleni bratry Mašíny. A teď k pointě. 20 esenbáků bylo zavražděno v komunistických procesech v letech 1948 – 1954. Čest těmto dvaceti příslušníkům SNB!

V poslední době mě zamrzela dvě zjištění. Nedávno si Jirka Kopica oprváněně postěžoval, že mu do jedné z výstav chtěla mluvit předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Strašně jí vadilo, že na výstavě o protikomunistické odbojové skupině Praha-Žatec visel na zdi obraz Klementa Gottwalda a československá a sovětská vlajka, samozřejmě, že pro dokreslení atmosféry doby. A dnes jsem se dočetl, že místopředseda Československé obce legionářské Alexander Beer považuje činy bratrů Mašínů za vraždění a doporučoval by jim emigraci, jako on tenkrát emigroval před fašismem. Ani paní Kavalírové ani panu Beerovi bych jejich názory nebral, kdyby ona nebyla za normalizace ve    Svazu československo-sovětského přátelství, ROH a v Ústředním výboru Československého svazu žen, a kdyby on nebyl v 50. letech komunistou (údajně omylem 48h. ve vazbě a s omluvou propuštěn) a snad i napomahačem StB.

Myslím, že 50. léta byla u nás to samé jako nacismus po r. 1933 v Německu s tím rozdílem, že mezi Československem a svobodný světem byl ostnatý drát. Přestože je mi líto každého zabitého člověka, a to právě proto, že ničí osud není černobílý, jsem mašínovec. Což ale neznamená, že bych 50. letech nemohl být přinejmenším připosraný komunista, možná ale i vzletný kohoutovec a kunderovec.

Telefon Konstantina Biebla

V Pamětech Václava Černého jsem si na několika místech přečetl v souvislosti se smrtí Konstantina Biebla, že Vítězslav Nezval napsal polohádankovitou báseň do Lidovek: Kosťo, „proč nezdvihs aspoň telefon“. Podle Černého „věděl asi ledacos okolo té smrti, ale telefon, aby uklidnil přítele v bezedné hrůze, měl přece první zvednout on“.

Hledal jsem báseň na internetu a zprvu nenašel. Pak jsem v knihovně prošel tu část Nezvalova díla, která mi zabírá jeden foch, abych objevil sbírku Křídla, kde je ta báseň hned za Třemi smutečními básněmi za Františka Halase. Je opravdu minimálně polohádankovitá. Ona citovaná řádka zní jinak, a tak jsem báseň poté na internetu nejen našel, ale objevil s ní i neuvěřitelné (v pozůstalosti objevené) zápisky Vítězslava Nezvala právě „okolo té smrti“.

Nechci si tu vystřílet munici, ale tímto všechny zvu na poetické pásmo z básní Konstantina Biebla, kterou plánuji na 60. výročí Bieblova skoku z okna letos 12. listopadu, a kde bych chtěl roušku tajemství básníkova skonu poodhalit.

V říjnu 1949 napsal Biebl Manifest Vítězslavu Nezvalovi, v němž se postavil za Nezvalovu poesii v poslední sbírce Veliký orloj. Nicméně odlitý (spíš než kovaný) komunista Biebl už má po únoru první pochyby:

To my jsme jiní pašáci místo o Vzkříšení nocí táhnoucích lampionů
Kdejakou frézu — slovy je to tak snadné — zapřáhnem do služeb pokroku
Co na tom že do pochodu s vypětím všech sil pracujících milionů
Budeme falešně zpívat jenom tak naoko do kroku

Nejsnadněji se vyrábějí na rudo natřené zmetky
Možná že vyjdou nám jako tombola z rohu vždy slepé Fortuny
Vyšleme několik otřepaných frází do rozvědky
Nechte si zajít své básně nechte si svoje rozumy

Ten poslední verš se asi stane mottem listopadového vzpomínkového a recitačního večera.

Expedice do Itálie začíná domácím pátráním

Ještě než přikročím k seznamování s geografickými cíly naší expedice do Itálie, vyhlašuji domácí pátrání a následnou akci I (čti í, příp. ý).

V VII. kapitole románu o československých legionářích v Itálii se píše o 24. květnu 1918, kdy se naše vojsko shromáždilo na Piazza Venezia v Římě, aby bylo slavnostně zařazeno do italské armády. A tu čtu:

A tak dnes Řím odevzdával československým dobrovolcům prapor, který na návrh českého akademického malíře Brázdy, žijícího v Římě, vyšily římské dámy a které jim darovalo „Italské komité pro československou samostatnost“, v jehož čele byl kníže di Scalea…

Něco mě napadlo, ale hned jsem to zahnal jako nesmysl. A o něco dál:

Zástup se ševelí. Přijíždí kapitán Šeba, silné, zavalité postavy, s malířem Brázdou a přivážejí prapor.

To jméno! Shoda náhod. A ještě:

Bože, jak Štefánik uměl mluviti.
Bylo to prostě uchvacující. Svědkyně této slavnosti, choť malíře Brázdy, která stála opodál, praví ve své vzpomínkové knize, že „jeho řečnický dar byl prostě fenomenální a byl zcela jiného druhu než u ostatních a hned od prvého okamžiku že dostal posluchače do své moci“.

Dost bylo Brázdy, jdu se podívat na internet, jestli to není rodina. Znám totiž malíře Oskara Brázdu, jehož druhá žena žije na zámku Líčkov. Byl to náš první výlet s Věruškou. Už tehdy jsem poznal, že se k sobě hodíme. Jeli jsme autobusem a dlouho se procházeli po zahradě líčkovského zámku, paní Brázdová nám z okna řekla, že nás dovnitř přijme jindy. Vyprávěl jsem Věrušce, že na zámku je obraz, na kterém je tahle babička nahá. Ovšem to ji malíř Brázda maloval, když jí bylo devatenáct. Z Líčkova jsme jeli stopem. Věruška poprvé v životě. Pak jsme si dali první dlouhou pusu. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.

Paní Brázdová bydlí na Líčkově dodnes. Píše se rok 2011. A nějaký malíř Brázda navrhoval prapor pro československou legii v Itálii v roce 1918.

Ano tušíte správně, byl to stále týž Oskar Brázda! Narodil se v roce 1887 a rodiče ho poslali studovat malbu do Vídně. Tam získal medaili Františka Josefa a stipendium na pobyt v Římě, kde mohl studovat díla klasických malířů. V roce 1915 se tam oženil se švédskou spisovatelkou a diplomatkou Amelií Posse a po vstupu Itálie do války na straně Dohody byl internován jako potenciální nepřítel na Sardinii, kde se  Františku Josefovi odvděčil za medaili tím, že začal bojovat za samostatné Československo. Jeho žena měla čilé styky s Masarykem, Štefánikem a Benešem. A tak se stalo, že Brázda navrhnul onen prapor a stál v Římě jako třicetiletý na tribuně před „oltářem vlasti“ mezi československou a italskou elitou. Po válce manželé koupili zámek Líčkov u Žatce a bydleli tam až do další evropské vřavy, kdy zámek obsadilo gestapo. Manželství bylo rozvedeno a Amelie  se dvěma syny odjela do Švédska. Po válce se Brázda vrátil do Líčkova a potkal zde druhou ženu svého života, mladičkou Marušku. Byl jsem na zámku už dvakrát a provedla nás přímo paní Brázdová. Připadal jsem si trochu jako ve filmu Cimrman ležící spící. A když jsem jí stisknul ruku, ani jsem netušil, že tisknu ruku Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi.

Je tu ale jeden rébus. Zajímalo by mě, jestli se prapor italské legie dochoval, případně jak vypadal a podle jakého návrhu byl vyšit. Proč?

Protože v knize Adolfa Zemana vypadá (na posledním obrázku knihy) líc praporu s kopií obrazu Za svobodu takhle:

Vydedukoval jsem, že jde o Brázdův obraz. Stylem by odpovídal. Jenže když jsem byl ve čtvrtek v Praze, koupil jsem si album, které se jmenuje Čs. legie v Itálii 1918 – malířské dokumenty, a tam je obraz Za svobodu připsán akademickému malíři Břetislavu Bartošovi:

Nejšťastnější z těchto propagačních prací Bartošových „Za svobodu“ byla namalována v Santa Maria Capua Vetere, kde byl položen základ k organisaci čs. revolučního hnutí. Obraz hlásající myšlenku jednoty v národním odboji dosáhl svého propagačního účelu vskutku podivuhodně.

Stejný obraz mi má každý dnem přijít poštou na pohlednici. Jako autor je rovněž uveden Břetislav Bartoš. A tak nevím. Že by obrazovou předlohou byl Bartošův obraz a Brázda jej  jen přemaloval a přizpůsobil pro prapor, jenž dekorativně dopracoval a vytvořil mu rub? Netuším. Budu muset do Líčkova vyslat nejivestigativnějšího reportéra Žateckého deníku, aby záhadu s pomocí paní Brázdové rozluštil. Nebo někdo z vás snad tuší?

Bude to zapotřebí i proto, že do expedice bych chtěl nechat udělat kopii praporu a vztyčovat ho na všech památných místech naší legionářské expedice, která bude asi i na etapy s vyvrcholením 24. května 2018, kdy se sejdou všichni účastníci expedice (kteří mohou být každý rok od roku 2013 do roku 2016 jiní) na římském Piazza Venezia.

Všechno pěkně propojené jako dálnice mezi Brnem a Vídní

Odpočítáš si sedm týdnů. Od chvíle, kdy přiložíš srp ke stojícímu obilí, začneš počítat sedm týdnů. Pak budeš slavit Hospodinu, svému Bohu, slavnost týdnů. Dáš dobrovolně podle své možnosti z toho, v čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná. A budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi. (Deut 16,9-11)

Julinka je dneska na světě už sedmou neděli. Slavnost týdnů v našem rodinném pojetí proběhla tak, že jsme se s ní radovali mezi příbuznými, z nichž mnohé viděla poprvé. Za jediný víkend se stihla vidět s oběma babičkami a jediným dědečkem, se dvěma prababičkami a dvěma pradědečky a také se svou nejstarší praprababičkou, jejíž jméno nosí. Ode všech si odnesla požehnání a jako tatínek ji musím pochválit za vzorné chování. Strávila taky první noc mimo domov v neznámé postýlce a… spala celou noc jako veverka.

Babička Maruška nám na mé přání vyprávěla, jak těsně před tím, než se poprvé vdala, chodila se synovcem Konstantina Biebla Petrem Vodseďálkem, který se pak zabil v letadle. Já jsem si přes víkend přečetl Bieblova Nového Ikara. A tam jsem v reminiscencích na světovou válku četl Tady je to na Piavě! a jinde neumí nazpaměť báseň od Jaroslava Vrchlického (myšleno skvělou báseň Stín). A tak se mi přes babičku spojily moje poslední záměry: poetické pásmo k 60 letům od Bieblovy sebevraždy (listopad 11), poetické pásmo ke 100. výročí smrti Jaroslava Vrchlického (září 12) a expedice do Itálie na Piavu, do Alp kolem Gardského jezera, do Umbrie a až na jih k Neapoli (srpen 13).

A v noci na dnešek jsem začal skládat báseň o Brně. Když jsem poprvé byl v Brně, byl jsem školkou tvarované dítko, a cestou tam jsme se stavovali někde na Vysočině u příbuzných, kde jsem čas s ještě mladšími sestrami trávil na zahradě mezi králíky, slepicemi, prasetem a krávou. Když jsme pak večer dorazili do Brna k tatínkově dávné lásce Alence, jejíž jméno dalo jméno starší z mých dvojčecích sester (maminka asi souhlasila, protože v její rodině pár Alen taky bylo), ta druhá ze sester, Ivanka, se celá osypala. Zjistilo se to samozřejmě při koupeli. Holky pak už byly v pyžamech a vaně jsem začal kralovat já. Slyšel jsem z předsíně maminku, jak říká tatínkovi: „Nemá to ta holka od toho dobytka?“ Z koupelny se ozval můj zadumaný a přesto sebevědomý hlásek: „Ale já žádný osypky nemám!“ Tak o tom ta básnička není, je do soutěže, tak to je pro vás i pro porotu překvapení. A té dálnice se snad taky někdy dočkáme.

Zatím tu básničku slyšela jen Julinka. A reakce?

Ponte San Nicolò

ejunce k včerejšímu výročí

Jako naši kocouři, když jsou hladoví,
nervozně krouží po pokoji,
kroužili jsme spolu kolem Padovy,
dokud nebyli jsme svoji.

Vzpomínám na ty krásné chvíle,
čas běží pomalu, ale jeho kroky
snad měří víc než dlouhé míle
- vždyť už jsme spolu přes dva roky.

Hezky česky s Mikem a ostatními

Včera jsem byl v Praze navštívit farewell party kurzu češtiny pro cizince, kde jsem pár let sloužil jako lektor. Ze skupiny nejpokročilejších studentů zůstal jen ten nejlepší a nejvytrvalejší, můj kamarád Mike; z dříve nižší skupiny mezi premianty přestoupil ještě Uwe. Seznámil jsem se i s nováčky ve skupině, Rakušany Gabrielou a Konrádem a Ruskou Jelenou z Jekatěrinburgu. Prý tam na Sibiři učí češtinu. Cože? V Rusku se taky učí čeština? Ano, představte si, že je prý populárnější než angličtina, protože tou mluví kdekdo. S Mikem jsme si vysvětlili rozdíl mezi novorozencem, kojencem a batoletem (to třetí slovo pro něj bylo novinkou), Konrád vyzvídal, jestli u nás má dva konce vuřt nebo jelito a Uwe se mě zeptal, jestli nejsem womanizer a chtěl vědět, jak se to řekne česky. Vysvětlil jsem mu, že ne se všemi ženami, které jsem na lekce konverzace vodil, jsem spal, a že v mládí jsem možná býval proutník, v prvním manželství záletník, pak chvíli sukničkář, ale teď už jsem jen starý muž.

Žáci zleva: Mike, Konrád, Uwe, Gabriela, Jelena

Následně vznikla jazykovědná debata o slově „odskočiště“. Tento termín vymyslel Mike před pár lety, když dumal nad tím, proč Češi před cestou od stolu v restauraci říkají, že si odskočí. Přemýšlel kam, a došlo mu, že nutně na odskočiště. Jenže včera někdo namítl, že odskočiště by měla být ona místnost, odkud se na toaletu odchází a ne, jak by to vyjádřil Immanuel Kant, záchod an sich. Tuto filosofickou otázku jsme řešili docela dlouho, ale pak si přisedl jeden belgický flétnista z městečka Geel a začali jsme se bavit o muzice. Mike konečně napsal svoji knihu o Bohuslavu Martinů. Má 512 stran a dostal jsem ji s věnováním, na které jsem pyšný. 

Slíbil jsem, že Julinku povedeme k hudbě, aby si jednou třeba mohla tu knihu přečíst. A já se budu muset někam přihlásit na kurz angličtiny!

Taky mi přinesl úplně nejčerstvější věc od skupiny Sparks, tak se těším, že si to zítra přehraju. Docela bych si zase začeštinařil.

Proč nejsem komunistou ani socialistou

Četl jsem velmi zajímavý článek o včelstvech ve městech (zejména těch s více než milionem obyvatel) a hned mě něco napadlo. Asi tušíte co, a tak doufám, že nejste alergičtí na včelí jed. Sám jsem ho naposledy zažil v Úštěku a přežil jsem. Nicméně přimáčknul jsem si včelu k týlu, takže se jí nebylo co divit. Projekt kadaňského klášterního úlu se úspěšně rozjíždí.

Na protější straně v časopise A2 byla analýza Františka Zachovala o včelím státě a jeho vlivu na socialismus zejména v německé jazykové oblasti (s podtitulem Revoluce v úlu). Z díla Ferdinanda Gerstunga (1860 – 1925)  Socialismus ve včelím státě autor cituje jednu větu, která je základním předpokladem pro úspěch socialismu a tedy z psychologického hlediska axiomem, proč socialismus nikdy úspěšný být nemůže.

„Nejhlubší tajemství socialismu ve včelstvu je, že včely pro sebe berou jen životní minimum.“

Nedávno jsem se přel s jedním člověkem, který tvrdil, že oblečení, jídlo a pití (a možná ještě léky) by měly být zadarmo. Můj protiargument byl, že zadarmo jsou. Komu stačí voda z potoka, ovoce a bobule, oblečení a polévka od Armády Spásy či jiných charitativních sdružení, a čaj z léčivých bylin, tedy životní minimum, ten nepotřebuje peníze, příp. ani ne tolik, kolik je jako životní minimum vypočteno státní kalkulačkou (3126,-Kč). Problém je v tom, že heslo, které jsme se učili jako heslo komunismu (podle Ústavy z roku 1960), tedy Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, nemůže nikdy fungovat, a tak jej taky socialisté ve výše zmíněné ústavě změnili na Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce, což ovšem v ideálním případě platí i v kapitalismu. Vždy mají více a nejvíce ti, kteří rozhodují o tom, kolik to „podle práce“ ve skutečnosti je. A to nezmění žádná revoluce.

První portrét naší Julinky

... vytvořila její prateta Terezka.

Takhle to vypadalo, než se Julinka narodila.

A takhle se změnil svět 26. června 2011.

Dneska jsme byli zkontrolovat kyčle a pan doktor u ultrazvuku byl můj kmotr František. Taky se narodil 26. června. Jsou to v životě krásné náhody.

Pradědeček legionář

Až teď, když jsem si četl o legiích, napadlo mě, jestli by se nedala někde najít databáze legionářů, kde bych mohl vypátrat svého pradědečka, který nosil stejné příjmení jako já a stejné křestní jméno jako můj táta a děda – Rudolf Losenický. Legionářů bylo celkem asi 70 tisíc, tak jsem o databázi dost pochyboval. Věděl jsem od dědy jen to, že bojoval v Rusku, kde jich bylo nejvíc, takže o to menší je pravděpodobnost, že bych ho mohl najít někde jednoduše přes internet.

Zažil jsem tedy docela překvapení, když se mi vyhledání povedlo během pěti minut. A zjistil jsem, že se můj pradědeček narodil 25. října 1890 v českém Herálci, narukoval do 81. pěšího pluku rakousko-uherské armády se sídlem v Jihlavě (ve stejném pluku sloužil i o pět let mladší Ludvík Svoboda, pozdější československý prezident), v dubnu 1915 byl při operacích v Karpatech zajat Rusy, v červnu 1917 se třicet kilometrů východně od Moskvy (v Kudinovu) přihlásil do legií, do nichž byl v říjnu přijat. Jako záložník a prostý vojín, člen 4. střeleckého pluku, pak musel podniknout anabázi transsibiřské magistrály a po návratu do vlasti byl v říjnu 1920 demilitarizován, aby mohl zplodit dědečka.

A tak ještě před expedicí do Itálie musím podniknout expedici do Soběslavi, jestli tam nenajdu nějaké fotografie. Aspoň tak pěkné, jako mám se vzpomínkou na pradědečka námořníka.

Zamyšlení nad homofobií

Četl jsem v poslední době pár článků v souvislosti s Prague Pride Parade, jejichž autoři se označovali za tolerantní k homosexuálitě, ale její přehnané demonstrování (myšleno skupinové, např. průvodem a festivalem) stejně jako její projevování na veřejnosti (držení se za ruce, líbání) považují za něco pro společnost škodlivého. Podobně, i když naruby, to je bohužel (a snad i žel Bohu) zařízeno i v katolické církvi (a v dalších křesťanských sdruženích), kde se má projevovat láska a soucit ke gayům a lesbičkám, ale v žádném případě se nesmí tolerovat homosexualita. Oba dva názory se vzpírají označení za homofobní, protože jsou přeci tolerantní (jednou k homosexualitě jako úchylce, podruhé k chudákům homosexuálům). Je to ale jinak.

V prvním případě jsou to lidé, kteří tvrdí, že mouchy mají právo na život, ale nesmějí bzučet. 

V druhém případě jsou to lidé, kteří mají na lampě mucholapku a pak litují těch chudinek, jak se na ní přilepené trápí, než chcípnou.

V obou případech jsou to ale lidé, pro které homosexuálové jsou a vždy byli odporný hmyz. Tedy homofobové.

Expedice do Itálie

Letos a možná ještě pár let následujících si moc nezacestuji, alespoň ne pro mě obvyklým poznávacím způsobem a už vůbec ne autostopem. Inspirován plány několika svých přátel a známých, pustil jsem se do plánování expedice. Včera jsem viděl v Objektivu reportáž z jedné takové výpravy na Nový Zéland a musím říct, že mě inspirovala. Byla totálně amatérská, vlastně dost slabá, ale uvědomil jsem si na ní, že za těch dvacet let jsme dosáhli ohromného pokroku: že dnes si každá parta nadšenců může jet kam chce, natočit co chce a při troše štěstí se s tím dostat i do celostátního vysílání. Takové ambice nemám. Nemám ani chutě cestovat někam daleko. Nechybí mi ale to nadšení.

Nadšení ve mně totiž vzbudila moje první legionářská knížka. Nikdy jsem nečetl Koptu ani Medka, nikdy jsem nešel hlouběji pod učebnicové znalosti, a to jsem vždycky tvrdil, že mě 1. světová válka baví. Nafackoval bych si, že jsem někde ztratil pradědečkův legionářský šátek z Ruska. Doufám, že během menší expedice do dědečkovy pozůstalosti v Soběslavi ještě nějaké další rodinné relikvie objevím. Ale zpět k věci. Nedávno jsem se ocitl tady v Kadani v antikvariátu tváří v hřbet dvěma románům od jakéhosi Adolfa Zemana. Jedna se jmenovala Hrdinové od Arrasu a druhá Doss Alto. Protože miluju Itálii, vzal jsem si večer do postele tu druhou.

Po několika stránkách románu o československých legiích v Itálii, který Adolf Zeman (mimochodem žijící mezi stejnými roky jako Kamil Zeman neboli Ivan Olbracht, 1882 – 1952) pojmenoval podle stěžejní bitvy o udržení kóty 703 v Alpách, jsem měl jasno. Ta místa, o kterých se v knize píše, chci vidět. Když jsem si je postupně vyhledával v mapě a v encyklopediích, zjistil jsem, že by to mohl být i úžasný zájezd, protože ta místa mají co nabídnout i turisticky. Myšlenku zájezdu jsem ale postupně zavrhnul, ačkoli založení cestovní kanceláře, kde by konečně poznávací zájezdy dostaly i smysl v podobě niti souvislostí, je mým tajným snem.

Expedice by mohla pokrýt i několik let a navázat na projekt Československé obce legionářské s názvem Legie 100, která má připomenout sto let od založení legií. Během čtení románu mě napadaly další a další věci, a tak tu s nimi postupně seznámím čtenáře soběpisníku, kteří jsou přednostními možnými účastníky expedice. Nicméně, bude dobré, když se mezi nimi kromě laiků a nadšenců jako jsem já sám, najdou i lidé odpovídající některé z těchto kategorií: česky mluvící Ital(ka), příp. italsky mluvící Čech(yně); kameraman(ka); lékař(ka); zkušený/á řidič(ka); chův(a).

Výsledkem expedice, která by mohla proběhnout i v několika letech, by měl být filmový materiál, z něhož by vznikl dokument či vícero dokumentů, jež by inovátorsky, netradičně, neotřele (což je skorem totéž) pojaly tematiku československých legií v Itálii, jejich dějinných souvislostí, současné reflexe v Čechách i v Itálii s důrazem na stav národní paměti a hrdosti tam i zde. Bude to něco stát, ale taky se budeme snažit sehnat pár sponzorů.

Tak kdo se hlásí?