6. března 2007

Břichomluva za časů cholery

V době, kdy jsem žil jako doktor Urbino a cítil jako Florentino, přišla mi poštou v aukci vyhraná Láska za časů cholery. Nic jiného jsem zatím od Garcíi Marquéze nečetl, ale i kdyby napsal jenom tenhle román (i když mě v něm i trošku naštval tím skvěle literárně využitým mluvícím papouškem, neboť jsem v hlavě měl a stále mám jednu povídku, v níž by papoušek měl hrát hlaví roli), zaslouží si ode mě dnes ke svým fiktivním osmdesátinám (vpravdě je mu asi 79) nějaký zvláštní dáreček. Co takhle třeba přeložit dopis na rozloučenou? Měl jej údajně napsat v době zhoršení zdravotního stavu (trpí rakovinou lymfatických žláz) a nemohl to být jiný scénárista než Život, aby se ze zhoršení stavu nevyklubala pověra, z básničky na rozloučenou podvrh a z podvodníka nějaký mexický břichomluvec (další z možných povídkových trumfů). Originál básně je zde.

Loutka

Kdyby na chvíli Bůh zapomněl, že jsem jen hadrová panenka, a dal mi kousínek života, asi bych neřekla vše, co bych si myslela, ale zcela jistě bych si myslela vše, co bych řekla.

Cenila bych si věcí ne podle toho, jak jsou ceněné, ale spíš podle toho, co znamenají.

Spala bych málo, snila mnoho. Vím, že každou minutou, po kterou máme zavřené oči, ztrácíme šedesát vteřin světla.

Kráčela bych, když by ostatní okouněli, vzbouzela bych se, když by ostatní spali.

Poslouchala bych, když by ostatní mluvili, a jak bych si pochutnala na dobré čokoládové zmrzlině.

Kdyby mi Bůh uštědřil kousínek života, oblékala bych se prostě, natáhla bych se jak široká tak dlouhá na slunce a vystavila bych nejen své tělo, ale i duši.

Můj Bože, kdybych měla srdce, vyškrábala bych svou nenávist do ledu a čekala bych na východ slunce. Jako ve van Goghově snu bych na hvězdy vymalovala báseň od Benedettiho a Serratova píseň by byla mou měsíční serenádou.

Svými slzami bych zalévala růže, abych cítila bolest jejich trnů a ztělesněný polibek jejich okvětí… Můj Bože, kdybych jen měla kousínek života…

Nenechala bych uplynout jediný den, aniž bych lidem, které miluji, řekla, že je miluji.

Přesvědčila bych každou ženu či muže, že jsou mi drazí, a byla bych zamilovaná do lásky.

Dokázala bych mužům, jak moc se mýlí, když se domnívají, že se ve stáří již nemohou zamilovat, neboť nevědí, že zestárnou, až když se přestanou zamilovávat. Dětem bych dala křídla, ale létat by se musely naučit samy. Starce bych učila, že smrt nepřichází stářím, nýbrž zapomněním. Tolik jsem se od vás naučila, muži…

Zjistila jsem, že by každý chtěl žít na vrcholu velehory, aniž si uvědomuje, že pravé štěstí leží ve způsobu, jímž se drápeme po stěně.

Zjistila jsem, že když novorozeně poprvé svou malinkou pěstičkou sevře tátův prst, sevře ho tím navždy.

Pochopila jsem, že muž má právo hledět svrchu na jiného muže, jen pokud by mu chtěl pomoci vstát. Naučila jsem se toho od vás mnoho, ale nakonec to bude téměř vše k ničemu, protože až mě uloží do té truhly, jak na potvoru budu mrtva.

A ještě jeden citát z časů cholery:

Nechal se ovládnout přesvědčením, že člověk není zrozen jednou a provždy v onen den, kdy jej matka porodila, ale že mu život ukládá rodit sama sebe stále znovu a znovu.

A tak se jdu zakuklit, aby ze mě zítra zase vylítla jiná můra (nebo motýl?).
mljt

Žádné komentáře: