Závěr Podivného přátelství mi prostřednictvím toho starce, jenž jedl pouze tvaroh, sýr a med, a hlavně Kláry udělal nesmírnou radost, ovšem podělím se s vámi spíš o radost z dnešního dne, jenž mě naplnil podobně jako mého jmenovce z tohoto románu.
Bylo to jaro, které působilo na Jana tak neodolatelnou silou. Sklenulo se nad městem modrou oblohou, vpadlo do ulic a sadů, vířilo mízu jejich stromů a odrazem ode zdí našlo i nejvlhčí kouty dvorků, kde mezi petrolejovými sudy dalo vzklíčit jitrocelovému semeni. V těch dnech připadal Jan skutečně Jeseniovi jako cikán uzavřený ve zdech okresního vězení, který loká u zamřížovaného okénka první paprsky jara a opíjí se jejich odvyklou silou. Janovo nitro otvíralo se stejně jarem jako země a stejně s ní hltalo slunce, vláhu i vzduch, opojeno rozkoší tohoto pojímání a slepé i hluché ke všemu ostatnímu.
Bylo to jaro, které působilo na Jana tak neodolatelnou silou. Sklenulo se nad městem modrou oblohou, vpadlo do ulic a sadů, vířilo mízu jejich stromů a odrazem ode zdí našlo i nejvlhčí kouty dvorků, kde mezi petrolejovými sudy dalo vzklíčit jitrocelovému semeni. V těch dnech připadal Jan skutečně Jeseniovi jako cikán uzavřený ve zdech okresního vězení, který loká u zamřížovaného okénka první paprsky jara a opíjí se jejich odvyklou silou. Janovo nitro otvíralo se stejně jarem jako země a stejně s ní hltalo slunce, vláhu i vzduch, opojeno rozkoší tohoto pojímání a slepé i hluché ke všemu ostatnímu.
TVB
Žádné komentáře:
Okomentovat