Julinka na výletě k exoplanetě 55 Cancri f

Ptáš se mě, jestli Pán Bůh stvořil
nějakou další planetu,
na které ryby plavou v moři
a ptáci pějí za letu.

Ptáš se mě, jestli neznám zkratku,
že bys tam vzala panenku,
a jestli nemohla bys k svátku
dostat ode mě letenku.

O zkratce nevím, ale zítra
představím ti hned po obědě
nahoře v Halži strejdu Pintra,
ten bude cestu jistě vědět.

Bajka o hroší kůži

Původně jsem chtěl napsat dětskou básničku pro Julinku, ale protože když si zapomenu vzít prášek na tlak, nedokrvují se mi mozkové závity a v horké vaně pak dochází ke zkratům. Vana je jediné místo, kde si najdu klid na tvorbu, a takhle to pak dopadá. Pro Julinku je tedy nakonec hlavně ten obrázek.

Potkáš-li hrocha ve výtahu,
menší šok ti to způsobí,
hroch totiž sám má vyšší váhu
než kýžené tři osoby.

Já potkal hrocha v naší zdviži
a div jsem z toho neomdlel,
opomněl zřejmě zemskou tíži
a k žirafě se dostat chtěl.

Ptám se ho, aniž pouštím kliku:
„Co tě to, hrochu, napadlo?“
Odpověď měl snad na jazyku,
dno se však pod ním propadlo.

Netvař se, jako bys chtěl říci
„Mě se ten příběh netýká!“
Kdo seznámit chce s kondořicí,
často si s krysou potyká!

Ruka

Tato báseň byla u nás často vydávána za básníkovu reakci na Mnichovskou dohodu, ale bylo to jinak. Mnichovská dohoda se stala důkazem, že tato báseň z první poloviny 30. let 20. století je nadčasová a stále platná. Dylana Thomase mám radši pro jeho život než pro jeho poezii, ale to je asi i tím, že na ni nejsem dost rodilý. Věřím, že Vladimír Holan, který se s ním jednou v Praze krátce sešel, by jej možná přeložil tak, že bych mu přišel na chuť. 

Pokusu o mé vlastní přebásnění této silné básně jsem neodolal.

originál zde

Ruka, která to podepsala, srovnala město se zemí;
pět suverénních prstů jediným podpisem na papíru
udělalo z celé země půl hřbitov a půl vězení.
Pět králů poslalo i krále pod sekyru.

Ruka, která se zdvihla vzhůru ke svěšenému rameni,
zavrzala svými klouby, sevřela prsty v prudké křeči
a rázným pohybem husího brku ukončila to vraždění,
jež navždy umlčelo marné řeči.

Ruka, která se podepsala pod smlouvu s udavači,
přinesla krupobití a hlad a hmyzí hejna mnohá.
Jak mocná je ta ruka, které k rozhodnutí stačí
jen letmo načmáraná muří noha.

Ruka pak padlé spočítá, oči jim ale nezatlačí,
konvence, nóty, protokoly ji nikdy neomrzí,
tak vládne zemi, vládne nebi, vládne k pláči,
sama však neví, co jsou slzy.

Jak pojmenovat kočku

Umírá nám kocourek. Zbývají mu už jen dny nebo možná hodiny. Zdědili jsme ho po babičce a já jsem vždycky přemýšlel, jak mu asi vybírala jméno. Pak jsem zjistil, že Nácek je domácky Ignác a že se tedy k tomu našemu Kajetánovi hodí – oba nesou honosná jména zakladatelů církevních řádů a zároveň kočičí jména Nácíček a Kajdíček. Pro Kajetána jsem už nějakou tu báseň složil, ale Nácíčkovi jsem až dnes přeložil báseň, kterou bych se s ním rád rozloučil. Je od T. S. Eliota, v originále se jmenuje The Naming of Cats a proslavil ji muzikál Cats, který podle Eliotovy sbírky složil Andrew Lloyd Webber.

Vybrat jméno pro kočku to není lehká věc,
snadněji nalezneš i jehlu v kupce sena;
že jedno nestačí, tuší i pitomec,
my chytří víme, že kočka má TŘI jména!

S prvním se setkáváš u většiny kočiček:
Micinka, Albína, Dorotka nebo Máří,
Modroočko, Fousek, Mourek či Nácíček,
ta jména nalezneš v kočičím kalendáři.
Vybírat dá se i ze zvučnějších jmen,
Guliver, Baltazar, Zachariáš,
Jasmína, Dolores, Sally či Gwen,
všechna ta jména však odněkud znáš.

Teprv to druhé je verbální klenot,
toť jediné na světě, pravý to skvost:
jakmile před kočkou vyřkneš to jméno,
tak nahrbí hřbet a rozvrtí chvost!
Z miliard možností tyto snad stačí:
Ohnidráp, Laskulín, Polibkonoš,
Bombalurina, Vesperokačí –
vyber pár slabik a potom je slož.

Třetí pak jméno je nad obě tato
a přece se nikde neuvádí,
to kočka si střeží v srdci jak zlato
a nikdy ho člověku neprozradí.
Když se kočka tváří, že svět okolo nevnímá,
nic jiného to zpravidla neznamená,
než že zcela soustředěně rozjímá
nad krásou třetího kočičího jména
nad vysloveně nevýslovnou krásou
svého nevyslovitelného
hlubokého a tajemného
s vesmírem souznícího jména. 

 

Nácíček v pozadí

Má volba v roce 2013

Cítím se dlužen vysvětlit lidem, na nichž mi záleží, kterou stranu letos zvolím a proč. Vím, že v současné době není v módě a proto mnozí z jejích členů nebo lidí, kteří ji dříve volili, noří hlavu do písku. Sám jsem jejím členem od roku 1997 a citlivě sleduji každé hnutí v její nervové soustavě. Asi i proto se chci jasně vyjádřit. Letos výjimečně nebudu volit ODS, budu volit podle volebních lístků, kde moje strana stojí pod názvem Občanská demokratická strana.

Zkratka vždy vede ke zkratkovitému pojetí a ze zkratky ODS se stala v době její konjunktury mucholapka, na niž se chytal všelijaký dotěrný hmyz. Hodně takových ódeesáků nemělo nic z občanského a demokratického přesvědčení. Horší než tito tzv. kmotři či šedé eminence byl odklon od tohoto přesvědčení u představitelů strany i v rámci vládnoucích koalic (a pod tlakem koaličních partnerů). U zrodu Občanské demokratické strany ovšem stála řada lidí, které tehdy spojovaly krom opozice vůči komunistické totalitě i liberální a konzervativní ideály. Tito lidé jsou tam dodnes – právě proto, že se těmto ideálům nikdy nechtěli zpronevěřit. I když jim mnohdy skřípaly zuby, nevyměnili ani v neoptimistické době myšlenku za naplnění politických ambic, nepřevlékli kabát za bližší košili. Kvůli těmto lidem jsem do strany vstoupil (v roce 1997 by podle průzkumů pro občanské demokraty hlasovalo 8,9% lidí) a těchto lidí si nepřestávám vážit.

Jsem rád, že se proti Občanské demokratické straně postavil i její otec zakladatel, jehož skalní příznivci tedy stranu valem opouštějí.  Jsem rád, protože o to svobodněji se může vyvinout úplně jiný směr, který má tato strana ve vínku – směr občanský. Ten má totiž dva rozměry – jedním je (v souladu s klausovským i mým viděním světa) důraz na občana jako svobodného, svéprávného a za svůj život zodpovědného jedince, který je programovým adresátem všech našich dosavadních volebních programů, a druhým je občanská společnost, sousloví, které Václav Klaus považoval za vulgarismus nejvyššího kalibru. Jsem rád, protože se právě s těmi, kdo ve straně setrvávají, mohu svobodně přihlásit třeba i k odkazu Václava Havla, jenž občanskou společnost považoval za lidskou tvář kapitalismu. Dlouho a ještě stále se v programech občanských demokratů v různých obdobách objevovalo heslo, že „pracovitost se musí vyplácet“ a „lenost nevyplácet“. S tím já naprosto souhlasím a jen bych dodal, že nevyplácet se musí také (řečeno eufemismem) vychytralost. Legislativa kulhala za vývojem kapitalismu jako Achilles za želvou. Nutno říct, že za všech vlád. A pořád zbývá jen doufat, že jako ve fyzice i v politice bude tento paradox překonán.

Mírně nešťastný mi přijde začátek naší letošní kampaně postavený na slově „pravice“. Většina populace, a to i středoškolsky vzdělané, není ani po téměř čtvrt století demokracie schopna přesně určit rozdíl mezi levicí a pravicí jinak, než že pravice je pro ty bohatší a levice pro ty chudší, přestože to tak vůbec být nemusí, pokud by se pravicové či levicové kroky dělaly důsledně. Apel na střední třídu v nynější fázi kampaně je příhodnější a dokážu se pod něj opět podepsat. První, co by ale každý správný člen Občanské demokratické strany měl udělat, je pokorně sklonit hlavu a omluvit se za minulé volební období, v němž právě program pro střední třídu nebyl důsledně plněn. Program Občanské demokratické strany pro tyto volby je dobrý, ale počet jeho čtenářů je  přímo úměrný apriorní nedůvěře k jeho plnění. Je to škoda, ale taková je realita.

Občanští demokraté se letos poprvé za své existence pravděpodobně dostanou na horší než druhou příčku ve volbách. Věrnost této straně možná znamená cestu na politický hřbitov, loď se potápí, Miroslava Němcová je možná jen dočasným záchranným člunem. Já ale věřím, že pobyt v opozici pomůže k obrození a nastolení diskuze o základních principech, od kterých se půjde odrazit zpět. Co bude po volbách, nikdo netuší. Takový je život a to je na něm kouzelné. Přál bych si samozřejmě, abych třeba už v dalších volbách jako občanský demokrat mohl v klidu volit ODS.

Ať jako strana skončíme na politickém hřbitově nebo nás čeká osud Fénixe, budu vždy jako občan varovat před dvěma zly – zlem komunismu a zlem stran postavených na spásných osobnostech, pro něž se teprve potom hledá nějaká politická obhajoba v podobě myšlenek sestavených dle průzkumů veřejného mínění. Ano, tou hlavní je letos ANO (a tou hned za ní Úsvit). Je nám snad stud za Zemana málo? Potřebujeme ještě českého Berlusconiho? Ale proč vlastně NE, v demokracii je i to možné...

Vyznání

Tátovi by (ještě před minutou) včera bylo 65 let a poslal mi po Věrušce vzkaz. Tahle báseň je pro ně.

Miluju na věčnosti
ty krátké okamžiky
ne pozdě a ne brzy.

Miluju svoje mrtvé,
kteří se pod pomníky
tváří slepě a hluše.

Miluju svoji ženu,
když pláče pro mé hříchy
a otírá si slzy.

Miluju svoje dítě
až do konečků míchy
a do dna svojí duše.

Už zase skáču do kaluže

Maminko, já vím, to se může:
nožičkou dupat do kaluže
a potom dělat mokré stopy
pro ty, kdo rádi oči klopí!

Maminko, řekni, může se to:
když venku hřeje babí léto,
v louži si trochu poskočit?
Proč náhle zvedáš obočí?

Tatínku, já už přece vím:
v louži si trochu poskočím
a pak se zmáčím celičká,
až máma sklopí očička!

Pero

Památce Seamuse Heaneyho

Mé pero je dýka v srdci zaťatá.
Mé pero, toť můj periskop.
Mé pero, to je polní lopata,
kterou si vykopu svůj hrob.

Rudý Neruda

„Já ale jak hluchý neslyším, jak němý nechci ústa otevřít.“ 

Žalm 38,14

V Rudém právu v den mého narození 14. prosince 1974 vyšla tahle báseň Pabla Nerudy.

Nezvalův překlad je opravdu věrný. Přirovnání Prahy k šedé růži (rosa gris) je nádherné a o mnohém vypovídající. Musím ovšem k těm lživým veršům napsat i pravdu, která zamrazí a v jejímž přehlížení se Pablo Neruda vyrovnal Fučíkovi. Jak vyplývá z Nerudových vzpomínek z roku 1966, které jsou uveřejněné na stejné straně Rudého práva, pobýval tento slavný chilský básník krátce v pražském exilu začátkem 50. let (sám píše o roce 1951, ale také o prezidentu Zápotockém). A tehdy opravdu ten dům na Pankráci nebyl němý a okna nebyla hluchá! Byli v nich mučeni další lidé. Tentokrát odpůrci obou totalit, všech totalit, demokrati. Pablo Neruda byl hluchý a němý! A jako Fučík v Sovětském svazu přehlížel gulagy a vraždy statisíců lidí ve jménu socialistické budoucnosti, přehlížel pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu vraždy stovek a tisíců lidí v Československu. Nemělo to sice vliv na talent těchto dvou vzdálených obdivovatelů Jana Nerudy, ale jejich talent měl a má vliv na pokřivení dějin.

Komáři se neženili

 Balada pro Julinku

Hladová samička komára
dosedla na člověka.
Člověk se s ničím nepárá,
bědná smrt na ni čeká.

Nerovná je to potyčka,
o vítězi v ní pochyb není.
Za chvíli skončí samička
rozmázlá pěkně po rameni.

Měli se setkat na lampičce
na prvním randevous.
Komár se shání po samičce,
není mu do zpěvu.

Když zjistil pravdu po hodině,
rozhodl se hned bez průtahů
ukončit život v pavučině,
té síti hmyzích sebevrahů.

Tak člověk zničil lásku hmyzí
bez uzardění ve tváři.
Komáří vztahy jsou mu cizí,
a nejen vztahy komáří.

  

 

Svatí sviňáci

Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinak:

dneska ctí tě za svatého,

zejtra budeš sviňák.

Karel Havlíček Borovský, Křest svatého Vladimíra (převzato z úvodního eseje Mojmíra Grygara ve sborníku Julek Fučík / věčně živý!)

Jak tak studuju další a další dokumenty o životě a díle Julia Fučíka a zejména o životě jeho legendy, napadlo mě dnes v noci jedno srovnání. Srovnání z úplně jiného soudku, které ale právě proto, že je odjinud, mně osobně pomohlo se s tímto druhým životem bývalé ikony, s fenoménem hrdinství a mučednictví falešného proroka vyrovnat.

Lance Armstrong začal svoji kariéru slibně, ve 12 začal závodně plavat a v 16 už byl nejlepším americkým triatlonistou do 19 let. V cyklistice měl rovněž úspěchy, ale nebýt rakoviny (varlat s metastázemi do plic), zřejmě by se ztratil v historickém pelotonu. Z něj ujel zázračným vyléčením a díky skvělým podpůrným látkám dokázal jako první sedmkrát za sebou zvítězit v Tour de France. Vydal knihu s názvem Není to o kole (v češtině jako Návrat do života), ale nikdo nevěděl, že to opravdu nebylo o kole, ale o dopingu. Se vším, co k tomu patří. Když se to veřejnost dozvěděla, Lance spadl z piedestalu, ale minimálně jedna celá generace cyklistů a fanoušků cyklistiky nedokáže zaplnit místo svého idolu nějakým jiným smysluplným vzorem. Bar U jedné koule je ovšem každý den plný a Lance má dodnes na twitteru 4 miliony přátel. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, je to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům a podvedení světa, udělal i mnoho dobrého, i když obrovské peníze, jež získal pro charitu, v zrcadle jeho dopování a šikanování lidí v okolí mají poměrně zvláštní pachuť. Jedním novinářem byl nazván „rakovinou cyklistiky“.

Julius Fučík začal svou kariéru v divadle, ale pro svou lásku k literatuře se jeho talent nejvíce prosadil v žurnalistice a literární kritice (už od 16 let věku si pořizoval překvapivě břitké literární kritiky desítek děl za měsíc). V roce 1921 vstoupil do KSČ, jíž byl věrný i poté, co mnoho jeho kolegů z branže prozřelo s gottwaldovským autoritativním vedením nebo alespoň později se stalinistickými čistkami. Kdyby nepřišla nacistická okupace se svou nenávistí ke komunistům, s nimiž ovšem nacisté na mezinárodní úrovni uzavírali pakty o rozdělení světa, patřil by dnes Fučík zřejmě k přehlíženému pelotonu prvorepublikových dopisovatelů Rudého práva. On však byl zatčen, přežil výslechy a napsal Reportáž psanou na oprátce. Spis byl po patřičné cenzuře zneužit jeho rodnou stranou, zmítanou tehdy v sítích kultu osobností, k vytvoření kultu univerzálního oficiálního válečného hrdiny a k jeho glorifikaci. Po roce 1989 spadl z piedestalu, ale několik generací komunistů i prostě levicově smýšlejících intelektuálů nezaplnilo jeho místo ani novými hrdiny ani smysluplnějšími idejemi. Společnost Julia Fučíka má stovky členů, odhalení Fučíkovy sochy na Olšanských hřbitovech se letos účastnila hromada komunistů a levicových myslitelů, levicoví literární historici píší tu více tu méně objektivní obrany jeho poselství. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, byl to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům leninského učení a podvedení sama sebe, udělal i mnoho dobrého, i když jeho oběť za lepší řád má v zrcadle poprav 50. let (podle stalinského vzoru, o němž věděl!) poměrně zvláštní pachuť.

Na komponovaném večeru, který letos 5. září k 70. výročí Fučíkovy popravy uspořádám v kadaňské knihovně, se pokusím dokázat, že si Fučík nezasloužil být shozen z piedestalu pro pochybnosti, které do jisté míry neoprávněně, ale na druhou stranu vzhledem k okolnostem zcela pochopitelně vzbudilo jeho „pankrácké angažmá“, ale pro doping ve formě nekritického komunistického přesvědčení a víry v nový řád, jehož podobně nebo spíše i méně horečnatí zastánci udělali z Pankráce po nastolení tohoto nového řádu stejně nemilosrdnou bolševickou sekyrárnu, jejíž obětí se stala např. Milada Horáková.

Květina pro Ronnieho

Miluju životní souhry a andělské výzvy. Když jsem byl malý kluk, emigroval Radek S. do Rakouska a odtud do Ameriky. Stal se mým vzorem, i když si ho vůbec nepamatuju. Protože první jeho úvahy o emigraci vedly do Austrálie, toužil jsem také utéct k protinožcům. Když pak posílal domů zprávy z amerického východního pobřeží, nemyslel jsem na nic jiného, než že se usadím v Bostonu nebo Philadelphii jako on. Moje dětské představy, Kafkova Amerika a Steinbeckovy Toulky s Charliem se mi dodnes mísí do častých živých snů, v nichž po staré známé cestě připlouvám do New Yorku a pak objevuji Nový svět.

Radka jsem nepoznal osobně, ale když jsme s mou maminkou chodili na návštěvu za jeho maminkou, přece jsem ho poznal víc, než on sám tuší. Aby si ženské mohly v klidu u kafe a cigarety popovídat, byl jsem vždy vpuštěn do Radkova pokoje vyzdobeného jeho obrazy. A pak jsem si začal prohlížet různé ty klučičí sešity schované pod postelí, co jsem si v té době zrovna taky vedl. Radek byl o pěkných pár let starší než já, a jeho hrdinou, jak jsem z listování tou dětskou pozůstalostí poznal, byl Ronnie Peterson, závodník Formule 1, který zahynul po havárii v roce 1978. Měl snad celé jedno album jenom s jeho fotografiemi, výstřižky ze Stadionu a dalších periodik, s výsledkovými listinami Grand Prix a nekrology z doby jeho tragické nehody (vypadalo to asi takhle, jen tehdy ještě nebyly osobní počítače a internet). Řekl jsem si tehdy, že když ty sešity musel nechat doma a už se s nimi třeba nikdy neshledá, jsem já určen a vyvolen k tomu, abych nesl odkaz Ronnieho Petersona dál. Byl jsem dítě a bral jsem to děsně vážně. A zatímco mí spolužáci  a kamarádi uctívali tehdejší hvězdy Ayrtona Sennu (který se o 16 let později také zabil při závodě), Alaina Prosta nebo Nigela Mansella a ze starších znali Nikyho Laudu a ti vzdělanější ještě Fittipaldiho, já jsem měl svého závodníka, kterého nikdo z nich neznal. A fandím mu dodnes.

 Ronnie v roce, kdy jsem se narodil

Vůbec mě nenapadlo, že zrovna v tu dobu, téměř deset let po jeho smrti, spáchala Ronnieho žena sebevraždu, protože se s jeho odchodem nedokázala smířit, a že tím osiřela jejich dcera Nina, která byla a vlastně pořád ještě je stejně stará jako já. Nevěděl jsem ani, že je pohřben doma ve švédském Örebro. Toužil jsem tedy alespoň položit květinu na okruh v Monze, v místech nehody. Tam, kam se běžný smrtelník nedostane, natož s československým pasem. Byl jsem ještě dítě a děti mívají pošetilé nápady.

A teď tedy znovu dětský sen ožil. Bylo mu to dovoleno. Až dnes jsem totiž zjistil, že můj letošní student češtiny Roberto pracuje právě na okruhu v Monze. Slíbil mi, že mě tam vezme, kam budu chtít, i kdybych třeba přijel se zájezdem z Kadaně. A tak mám další smělý plán. V Itálii jsem zatím průvodcoval jen Toskánsko, i když jsme vlastně cestou navštívili i Milán. Teď už mám, když započítám i tuto metropoli, k níž mám srdeční vztah, třetí důvod, proč další zájezd naplánovat čistě do Lombardie (tím dalším jsou Manzoniho Snoubenci, naše manželská zásnubní četba).

   Roberto v zákulisí Velké ceny Itálie

Pochutík

Zítra odjíždím do Prahy po mnoha letech zase učit češtinu. A po ještě více letech začátečníky. Ty jsem měl naposledy asi před deseti lety – jednoho Itala (jmenoval se tuším Mauro) a jednoho Angličana (tuším, že Richarda). Pak jsem dlouhou dobu učil nejpokročilejší skupinu nebo téměř nejpokročilejší. Teď mě čeká znovu mladý Ital Roberto a postarší Vídeňanka Brigitte.

Vždy si s sebou beru pana Kaplana, k němuž jsem vždy toužil připsat pár kapitol. Teď už vím, že to nezvládnu, většinu krásných novotvarů jsem si psal na lístečky, které se poztrácely, nebo popaměti SIMkaret, které už asi nikdy neoživím, a tak jsem se rozhodl publikovat dle mé paměti asi nejvtipnější příběh, který už většina mých přátel slyšela desetkrát.

Panem Kaplanem byl v tomto případě jeden německý inspektor ve výslužbě z města Hanau v Hesensku Dieter. Do nejpokročilejší skupiny byl zařazen pro svou píli, neoblomnost a zasloužilost, jazykové schopnosti byly rovněž obdivuhodné, ale mluvnický systém a výslovnost se mu již v jeho ušlechtilém věku vzpínaly. Občas vznikala nedorozumění. Třeba místo vždycky říkal zásadně hvězdičky – trochu mi to dnes připomíná naši Julinku.

Jednou jsme hráli hru s figurkami a každý kdo šlápnul na nějaké tázací příslovce či zájmeno, musel jím uvést nějakou otázku do pléna, na kterou pak všichni popořadě odpověděli.

Na Pavlíčka z anglického města Shrewsbury, který osciloval mezi mou skupinou a skupinou o málo slabší, vyšlo Co? a proto rychle vymyslel otázku: „Co rád/a jíš?“ Odpověděl Mike, odpověděl Wolfgang, odpověděla Gudrun a došla řada na Dietera.

„Pochutík…“ odpověděl břitce s jiskrou v očích.

„Takové slovo v češtině neexistuje,“ řekl jsem, „i když pravda zní velmi pěkně. To jistě myslíte něco jiného. Existuje sice podobné slovo pochoutka, ale to je vlastně právě všechno to, co nám chutná. Takže soudím, že myslíte zákusek nebo něco podobně sladkého.“

„Ne, ne… já myslím pochutík…“

„Já ale musím zopakovat, že takové slovo neexsituje.“

„Existuje.“

„Dietře, když pan učitel říká, že neexistuje, a je to rodilý Čech, pak pravdu má on,“ zastal se mě Mike.

„Nemá pravdu.“ stál si za svým emeritní školní inspektor.

„Já bych si přece nevymýšlel,“ zkusil jsem to vstřícně.

„Necháte mě tomlůvit?“ křičel Dieter a už moc nechybělo k ráně do stolu.

„Být tebou, tak už radši mlčím,“ snažila se ho uzemnit Gudrun.

Wolfgang hlasitě hvízdnul.

„Ale jistě, jestli chcete vyjmenovat další vaše oblíbená jídla, sem s nimi a k pochutíku už se nebudeme vracet,“ řekl jsem mírně ironicky.

…

…

…

„Pochutík mám rát šecko“

A takhle to bylo skoro hvězdičky.

Autem nebo metrem?

Rozvinutá země není ta, kde chudí mají auto, ale ta, kde bohatí jezdí veřejnou dopravou. 

Bohužel za tímto chytlavým heslem stojí starosta Bogoty, který má za sebou nechvalnou minulost v teroristických bojůvkách a v současnosti již tolik přešlapů v nové funkci, že je dva roky po volbě zahájen proces pro jeho odvolání - inu, jak to tak u levicových politiků bývá, pěkná hesla pro chudé a hrabání pro sebe mnohdy za každou cenu.

Narazil jsem na to heslo při čtení o účasti papeže Františka na Světových dnech mládeže v Riu, kde jej někdo nesl jako transparent. V souvislosti s tím, že František jezdí veřejnou dopravou mě to samozřejmě oslovilo. A teprve po chvíli jsem si opět uvědomil, jak jednoduše jdou hesla zneužít.

Včera jsme s Věruškou zhlédli Příběh rudého zla od lotyšského autora Edvīnse Šnoreho, tak asi i proto jsem si hned zjistil, kdo s tím heslem přišel. Edvīns Šnore mi totiž potvrdil, co jsem tu už několikrát psal, a to fakt, že marxismus nepokřivil až Lenin, ale už Marx a Engels sociologicky pokřivili vnímání lidstva a jeho přirozených a dějinných zákonitostí. A pak stačilo pár líbivých hesel a sociologický experiment na milionech lidí mohl začít. 

Gustavo Petro, autor výše zmíněného hesla, samozřejmě všude jezdí autem.

Jednou neřád - pořád neřád?

Před zářijovou cestou do Anglie jsem si koupil dvě knihy od Davida Thomsona: England in the Nineteenth Century a England in the Twentieth Century. Začal jsem 20. stoletím a vyloženě se mi zastesklo po učení. Vždycky jsem totiž rád učil první světovou válku. A hned z prvních 40 stran této knihy jsem načerpal tolik inspirace, jak předat tuto zajímavou látku lépe, než jsem toho kdy byl schopen, že je mi líto, že nemohu hned zítra předstoupit před žáky nebo před studenty a donutit je k pozornosti. Věřím, že bych je k soustředění přiměl i teď uprostřed  prázdnin.

Skoro celá 1. polovina 20. století se dá ve zkratce interaktivně (když už máme ty tabule s tím jménem a tou schopností) vysvětlit na tomto britském propagandistickém plakátu z doby po 1. světové válce. Dá se na něm totiž vysvětlit i příčina 2. světové války a hlavně se dá udělat psychologický rozbor doby, protože to je na tom nejtěžší. Studenti se nikdy nechtějí učit dějiny, když nechápou, proč někdo dělal z dnešního hlediska nesmyslné věci. Jakmile pochopí proč, naučí se i kdy, kde a jak.

Dole každý, kdo se o látku kdy zajímal, asi rozpozná potopení britského zámořského civilního parníku Lusitania, který je zrovna po torpédování ještě ostřelován z německé ponorky U 20 – událost, která přispěla ke vstupu USA do války. Ovšem co ten hrobeček v medailónku nad tím? Česká wikipedie Edith Cavellovou nezná a nezná ji asi ani nikdo, koho znám já. Kdo se chce seznámit, stručný životopis v češtině najde zde. Na případě této ženy se dá rovněž vysvětlit celá podstata války a propagandy.

Myslím, že bych se v těch vyměřených 45 minutách nedokázal nezmínit ještě i o Miladě Horákové a celou hodinu bych možná uzavřel strohou parafrází toho plakátu „JEDNOU BOLŠEVIK – POŘÁD BOLŠEVIK!“ Upozornil bych studenty, že ve své kariéře prošli Komunistickou stranou Československa dnešní prezident, premiér, ministři zahraničí, obrany, financí a sociálních věcí, předseda senátu, předseda ústavního soudu a mnozí další. Asi jako by v roce 1968 (rovněž 23 let po zlomu) měli v Německé spolkové republice výkonnou, zákonodárnou a soudní moc v rukou samí bývalí náckové.

Abych vysvětlil rozdíl mezi nekorektností plakátu (nekorektností, která přispěla ke vzniku nacismu) a korektností mé parafráze, mohu prohlásit, že vím, že není lehké uznat chybu, měl jsem tátu taky bolševika, který prozřel až v roce 1989, a dědu osmašedesátníka. Ale jako se po rozvodu církevního sňatku nebudu cpát panu farářovi k přijímání, neměl by se někdo, kdo kdy byl členem KSČ, cpát do vrcholné (a vlastně do žádné) politiky – talent netalent, levice pravice (a že jich tam máme taky dost).

S Kafkou na prknech a za prknem

V neděli jsem si vyžehlil všechno prádlo, byl ho už plný foch. Na košile se nedostalo, ty jsem vrátil úhledně přeložené do přihrádky, aby počkaly na příští neděli. Žehlil jsem v ložnici a pustil jsem si k tomu rozhlasové zpracování Kafkových deníků. Josef Čermák je rozčlenil tematicky (tedy ne náš kadaňský pan farář, ale tento jeho jmenovec). V neděli už byly k poslechu jen čtyři poslední díly z deseti. Hned první, který jsem si pustil, byl o divadle, druhý o snech, pak o psaní jako takovém. To už mi padala žehlička z ruky.

Nevěděl jsem o Kafkově vztahu k divadlu nic. Na stránkách Muzea Franze Kafky je shrnut takto:

Kafka chodil na divadelní představení do Nového německého divadla (dnes Státní opera) a do Zemského (Stavovského) divadla, zejména když tam vystupovali slavní němečtí (vídenští) herci jako Pallenberg nebo Moissi. Občas zašel, což odporovalo dobovému politickému bontonu, i do českého Národního divadla, a to i když byla na repertoáru česká (Vrchlický) nebo i jiná slovanská (Vojnovič) hra. Zvláštním způsobem ho podvakrát strhlo prosté lidové divadlo haličských chasidských herců ze Lvova ve staroměstské kavárně Savoy na Kozím plácku. Při jejich druhém turné je zhlédl snad dvacetkrát a s hlavním hercem Jizchakem Löwym navázal přátelství. Ve svých Denících věnoval této společnosti a jejím hrám mnoho stran.

Prosté lidové divadlo. Z Kafkových recenzí se dá tušit, že nadšení i kvalita byla podobná jako u našeho divadla Navenek. Kafka nicméně to haličské kočovné zvěčnil. Kdo zvěční nás?

V jedné nesouvislé poznámce v deníku si Kafka napsal v úvozovkách: „Láska k jedné herečce“ „Divadlo“. Kafkologové se domnívají, že přemýšlel o názvu jakéhosi literární zpracování setkání s chasidským souborem. Kdo byla ona herečka, do níž se zamiloval? Paní Tschissiková. Rovněž tuto ženu, ať už krásnou nebo „jen“ zajímavou, Kafka zvěčnil. Zejména jedno setkání na rozloučenou se mi líbilo, kdy Kafka nevěděl, jak se má vůbec tvářit.

Ale ani vážně jsem se na ni vlastně dívat nemohl. To by totiž znamenalo, že ji miluji. I mladý Pipes za mnou by to ve vší své nevinnosti musel poznat. A to by bylo věru neslýchané. Já, mladý člověk, jemuž vesměs hádají 18 let, jak vyznává před večerními hosty kavárny Savoy, v kruhu kolemjdoucích číšníků, před společností herců sedící kolem stolu 30leté ženě, která málokomu připadá hezká, která má 2 děti, 10 a 8leté, jejíž muž sedí vedle ní, která je vzorem počestnosti a šetrnosti – této ženě vyznává lásku, jíž nadobro propadl, a – teď přichází to, co je vlastně podivnější a čeho by si už býval zajisté nikdo nevšiml – a hned se té ženy vzdává, jako by se jí vzdal i tehdy, kdyby byla mladá a svobodná. Mám být vděčný, nebo mám proklínat, že přes všechno neštěstí ještě pociťuji lásku, lásku nepozemskou, ovšem k pozemským předmětům. Krásná byla pí Tschissiková včera.

Následuje popis její „normální“ krásy, popis kafkovsky neobvyklý, jako neobvyklé bylo jeho vyjádření nikdy veřejně nevyslovené náklonnosti.

A tak se pomalu, ale jistě vracím k psaní soběpisníku, té moderní formy deníku, protože…

Vést si deník je užitečné v tom, že si člověk s uklidňující jasností uvědomuje proměny, kterým je neustále vystaven, v něž také ovšem obecně věří, tuší je a přiznává si je… V deníku nachází člověk důkazy, že žil, rozhlížel se a zapisoval svá pozorování… 

A tak si třeba jednou vzpomenu, co jsem to všechno v neděli žehlil...

Nedávno jsem byl poprvé v Siřemi u Podbořan, kde strávil Kafka několik měsíců. Když už tedy opět začínám s psaním na blog, brzy sem napíšu reportáž.

Pařížský kat

Přečetl jsem si text Umberta Eca, který přednesl před pěti lety na boloňské univerzitě, s názvem Vytváření nepřítele. Velmi pěkný text se zajímavými ukázkami ze všech možných literatur – od Cicerona a Martiala přes raně i pozdně středověké kronikáře, náboženské a církevní texty, italské básníky, Williama Shakespeara, Richarda Wagnera, Georgie Orwella až po Jean-Paula Sartra. A přece mi jeden text chyběl, text, který by mohl celý esej nejen doplnit, ale téměř nahradit. Umberto Eco o něm ale z čistě kapacitních důvodů vědět nemůže. Česky při vší úctě nevládne.

Kdyby byl Oldřich Daněk Francouz, jistě by byl ve světě stejně známý jako Sartre. Alespoň ve svém dramatickém díle. Dosud jsem znal jenom jeho drama Válka vypukne po přestávce z televizního záznamu s Josefem Vinklářem (k vidění zde). A i to by stačilo. Je to geniálně napsané a geniálně zahrané. Před nedávnem jsem si ale přečetl scénář k televizní inscenaci Pařížský kat a zatoužil jej provést na divadle. Myslím to vážně, rekvizity už se vyrábějí a jednoho herce ze tří hlavních už mám. Nebudu tedy prozrazovat děj a ukončím toto motivační divadelní psaní úryvkem ze Satrtrova dramatu S vyloučením veřejnosti, kterým ukončil své psaní i Umberto Eco. Když jsou tři nebožtíci, kteří se za života nikdy nesetkali, přivedeni do pekla, jsou umístěni do jedné místnosti – nejdříve nejsou ochotni přiznat ani sobě ani ostatním, proč jsou v pekle, a také netuší, jaký je čeká trest. Své hříchy si nakonec sdělí a svůj trest brzy poznají, peklo jsou ti dva druzí:

Uvidíte, jak je to hloupé. Strašlivě hloupé. Žádná fyzická muka tu nejsou, a přece jsme v pekle. A nikdo nemůže přijít. Nikdo. Zůstaneme spolu až do konce sami. --- Někdo tu chybí. Kat. --- No, a to je úspora personálu. Nic víc. --- Každý z nás je katem obou ostatních.

Sudičky

Vítkovi z Nebes

Je noc. Tvá první celá, dítě.
Maminka plenky zahřeje.
Tma rozhodila svoje sítě,
do kterých chytá zloděje.

Slyšíš krůčky? Spi, nic se neděje!
To jenom Láska přišla rozpačitě
k postýlce jemně pohladit tě.
Ráno tu najdeš její šlépěje.

Tetička Víra rovněž navštíví tě,
pěkně se na tebe usměje,
a do třetice na úsvitě
přijde i sudička Naděje.

(inspirováno Rondelem Tristana Corbiéra, s nímž budeš, Vítku, slavit svoje narozeniny)

Setkání s turistickým bohem

Protože se chystám shrnout své roční úvahy o turistickém vytěžení bitvy u Wogastisburgu, začítám se do různých textů o turistickém ruchu obecně, abych měl na čem stavět na cestě ke konkrétním detailům mého úmyslu. Narazil jsem i na tento text Dona DeLillo z knihy Bílý šum, kterou ke své lítosti v překladu Libuše Bryndové nevlastním, a tak jsem onu pasáž k vlastnímu uspokojení (patrně volněji než paní Bryndová, takový už jsem já) přeložil sám sobě a hodlám se s vámi podělit tady na zkomírajícím soběpisníku, k němuž jsem už málem zapomněl přístupové heslo.

Ujeli jsme 22 mil krajinou kolem Farmingtonu. Krajinou luk a jabloňových sadů. Dělily je od sebe bílé ploty. Náhle se před námi poprvé objevila cedule: NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ STODOLA V AMERICE. Než jsme k inzerovanému místu dorazili, napočítali jsme pět stejných návěstí. Na provizorním parkovišti jsme napočítali 40 aut a jeden zájezdový autobus. Po cestičce pro dobytek jsme došli až na mírné návrší, z něhož byl na stodolu nejlepší pohled. Všichni tam měli fotoaparáty, většina se stativy, masivními objektivy a různými filtry. Ve stánku se prodávaly pohlednice a diapozitivy s obrázky, které byly pořízeny z toho samého místa. Stali jsme opodál a dívali se na fotografy. Murray se dlouho oddával mlčení a občas si něco zapsal do malé knížky.

„Nikdo tu stodolu nevidí,“ řekl nakonec.

Dlouhé ticho.

„Jak jednou zahlédneš tu ceduli o stodole, tu stodolu už nespatříš.“

Ještě jednou se odmlčel. Lidé na pahorku se zatím vystřídali a stála tam snad už třetí várka fotografů.

„Nejsme tu proto, abychom si udělali snímek, ale abychom jej zkopírovali a kopií potvrdili existenci originálu. S každým snímkem se posiluje jeho aura. Cítíš to, Jacku, jak se tu hromadí bezejmenná energie?“

Další dávka ticha. Muž ve stánku prodal již několik pohlednic a diapozitivů.

„Přítomnost na tomto místě je vlastně duchovní odevzdání. Vidíme jen to, co vidí ostatní. Tisíce těch, co tu byli před námi, a tisíce těch budoucích. Stáváme se součástí kolektivního vnímání. Doslova to potvrzuje naše představy. Je to svým způsobem náboženský zážitek, setkání s turistickým bohem.“

Vždyť Ježíš Kristus se narodil v podobné stodole, chce se mi dodat! A stačí málo, aby lidé uvěřili, že to bylo před pár lety v té krásné krajině pod horami ve státě Wyoming...
(pozn. DeLillova stodola je nicméně anonymní, možná jen inspirovanou literární fikcí)

1.000.000 minut

Hodinu po hodině
tak rád tě vidím v klíně
maminčině.

Minutu po minutě
slepě a pominutě
miluju tě.

Včera před šesti lety jsem poprvé spatřil Věrušku a naše Julinka v 9:00 oslavila přesně milion minut na světě.

Na okamžik

Zrovna na neděli vychází 200. výročí narození Sørena Kierkegaarda. Jeho Okamžik (v českém překladu Milady Krausové-Lesné z r. 1911) je kousavou kritikou tehdejšího stavu křesťanství – dánského státního náboženství. Jak rád jsem nejen za to, že křesťanství již dávno není státní náboženstvím, ale že u nás už ani zdaleka ne ani hlavním proudem duchovního života společnosti. Nicméně doba křesťanské hegemonie a její úskalí se musí stále připomínat, protože její princip je obecně platný a to i u nás. Nejde totiž jen o počty.

… ku podivu, na to, čeho, bohužel, je na tom světě až příliš veliké množství, ano, co je vlastně obsahem tohoto světa: na žvást, ubohost, prostřednost, chvast, nesmysl, na hračkové křesťanství, na zvyk proměňovat vše na krásné řeči atd. – na to se v Novém Zákoně nehledí.

Z toho následuje obtíž, že je skoro nemožno s pomocí Nového Zákona ovládnout skutečný život, skutečný svět, ve kterém žijeme, kde na jednoho usvědčeného pokrytce nalezneme 100.000 žvanilů, na jednoho usvědčeného kacíře 100.000 prospěchářů.

… žvást, prospěchářství, prostřednost, ty zůstanou bez úrazu.

Toho používal od nepaměti žvást, aby se postavil na místo pravdivé křesťanské pravověry – odtud jsou ty nepřehledné zástupy milionů křesťanů. Tato pravověra, silná ne sice duchem, ale počtem, použila toho, že zcela dle pravdy nelze – a opravdu to nelze – obviňovat ji z přetvářky, mylného učení atd., ergo je to pravdivá křesťanská pravověra.

… když dáváme dobrý pozor, poznáme, že Nový Zákon přece podrží pravdu, že je to přece tak, jak to Nový Zákon předpověděl. Uprostřed tohoto nesmírného množství „křesťanů“ žije tu a tam několik jednotlivců, jeden jednotlivec. Pro něho cesta je úzká – srv. Nový Zákon; on je nenáviděn ode všech – srv. Nový Zákon; zabít ho, pokládá se za bohoslužbu – srv. Nový Zákon. Je to přece podivná kniha, tento Nový Zákon, má přece pravdu; neboť tento jednotlivec, tito jednotlivci – ano, to byli křesťané.

Všechno náboženství, ve kterém je přece trochu pravdy, rozhodně i křesťanství, směřuje k úplnému přerodu člověka, chce v odříkání a sebezapírání vyrvat mu vše, na čem bezprostředně visí, v čem bezprostředně má svůj život. Takové náboženství nemůže „člověk“, jak tomu rozumí, potřebovat. Proto žije od pokolení do pokolení – jak dvojsmyslné! – vysoce vážená společenská třída: kněží. Jejich zaměstnání je: obrátit celý poměr, tak že to, k čemu člověk má chuť, stane se náboženstvím, ovšem když vzývá Boží jméno, a zaplatí jistou částku kněžím. Ostatní společnost, přihlédneme-li k věci blíže, má sobecký zájem, aby udržela představu kněze – jinak by klamání nebylo možné.

Na jiném místě mluví Kierkegaard o kněžích jako o lidojedech a to nejodpornějšího druhu. Ale co když je právě kněz tím jednotlivcem z předchozího odstavce? Nenazývám se křesťanem, neříkám o sobě, že jsem křesťan, opakuje Kiwerkegaard ve svém závěrečném vyznání –  a to proto, že všichni a každý kolem něj v tom světě žvástů jsou tzv. křesťany; nenazývám se křesťanem (nedosahuji ideálu), ale mohu ukázat, že ostatní jsou jimi ještě méně.

Velikonoční osvícení

Probudil jsem se na Boží hod velikonoční podle zimního času a tu hodinu, kterou ještě rodina spala, jsem využil na čtení. Přečetl jsem si článek o svátečních obřadech sloužených dalajlámou v klášteře v západobengálské Salugáře. Dalajláma se ve své řeči zmínil o tom, že kdo chce pěstovat tantru a dojít jejího cíle, musí se velmi pečlivě připravovat. Přirovnal tantrické učedníky k raketovým inženýrům, kteří také musí projít odborným výcvikem, než se dostanou ke konstruování raket. Abyste se mohli tantrou vážně zabývat, musíte v sobě probudit bódhičittu, tedy soucit a lásku ke všem cítícím bytostem, a potom meditačně prožít prázdnotu. Až teprve po rozplynutí v prázdnotě může z této vzejít božství. Ve své řeči zdůraznil, že útočiště hledají tibetští buddhisti v Budhovi, dharmě a společenství mnichů a mnišek (sangha).

Není náhodou prázdnota to, co zažil Kristus na kříži? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Nejsou náhodou prázdnotou všechny ty posměšky a urážky, kterých se mu dostalo? A které se mu od Velkého pátku každý další den dostávají a budou dostávat v hojné míře až do skonání věků? Přečetl jsem si náhodou pár příspěvků na facebookovské stránce Boha (nemám ho v přátelích), což mi dalo docela dobrý základ k pocitu prázdnoty, s nímž jsem odcházel na dnešní mši. Stejné duchovní prázdno jsem zažil i během Pašijí se Scholou gregorianou pragensis. Prázdno bylo v pátek tak rozlehlé, že jsem vnímal jen mříže přede mnou a asi jen na pár vteřin trochu i Krista v hrobě za mříží, když se mu přišel poklonit jeden tatínek s malým, asi tříletým synem.

Dnes byl hrob prázdný jako já. Kristus vstal z mrtvých. Stál jsem pod křížem, kde stávám nejradši, a najednou mi začalo být příjemně. Prožil jsem si to, že při modlitbách držel manžel manželku za pas a při pozdravení pokoje si dali v lavici pusu. Prožil jsem si to, když šel k přijímání kamarád a soused původem z Kambodži. Prožil jsem si cikánskou víru, s níž má ta moje tolik společného. Prožil jsem si holčičku, která si listovala v ilustrované knížce o Noemově arše. Najednou se loď kostela pro mě proměnila v podobnou archu a čekal jsem na znamení. Vypustil jsem holubici a s napětím očekával, zda se vrátí s olivovou ratolestí.

Vrátila se. Otec Josef ji vypustil z rukávu jakoby mimochodem, skoro se při kázání na chvíli zarazil, zda to má říci, protože se bude opakovat a mnozí z pléna to uslyší poněkolikáté. Pak to ale řekl. A já to slyšel poprvé. Když byl ještě malý jinoch, říkával mu jeden starý kněz: „Až se tě, Jozífku, někdy někdo zeptá, kde je ten Bůh, řekni 'tady' a udělej něco dobrého.“ Opravdu je to tak jednoduché? pomyslel si tehdy Jozífek. A časem pochopil, že je to tak, ale že to vůbec není jednoduché. Možná složitější než raketové inženýrství.

A Julince pak Otec Josef poslal čokoládového beránka.

Karkulky a kulichy

Blondýně či brunetě
Julii či Alžbětě,
každé pěkné lebce
sluší všechny čepce.

Šťastný blázen aneb absolutní minimalismus

Nedávno jsem se s pár různorodými lidmi bavil o tzv. minimalismu, filosofii jednoduchého života, kdy si člověk vystačí s opravdovým málem. Krom vzorů přímo z řad náboženských vůdců jakými byli Budha, Ježíš či Mohamed, najdeme v dějinách i mnoho dalších lidí, jejichž činy více než slova ovlivnili svět tímto směrem: sv. František, Lev Nikolajevič Tolstoj, Rabindranáth Thákur, Albert Schweitzer, Gándhí nebo třeba náš Ladislav Klíma. Z těchto kruhů pak vzešli i moderní praktici minimalismu, kteří se k němu dobrovolně uchylují navzdory anebo přímo proti kultu růstu a hromadění věcí. Takový minimalista si třeba vytyčí jasný cíl: vlastnit a používat 50 věcí včetně těch na sebe a je této životní zásadě pokud možno věrný. Začalo mě zajímat, kolik věcí na počet asi tak vlastním já. Byl by to jistě dlouhý seznam. A rozhodování, čeho se zbavit a jak, by jistě zabralo několik dlouhých dní přemýšlení. Knihy, což je u mě nejvíc položek, by putovaly do knihovny, symbolicky bych si asi nechal jen Bibli. Pak bych chtěl mít postel, něco na sebe, mobil, trochu hygienických věcí, myslím, že bych se do padesáti věcí i vešel, kdybych chtěl. Jenže chtít je bolestivé, a tak o tom zatím budu jen tak filosofovat, v lepším případě snít.

Zaujal mě ovšem jeden anglický umělec, který udělal věc v mnohém provokující a inspirující zároveň. Jak už to dnes bývá, hranice mezi uměním a životem se smazala a umělci tvoří tím, jak naloží se svým životem, se svým soukromím. Michael Landy v roce 2001, kdy mu bylo tolik, co je mě dnes, tedy 38 let, provedl toto: v jednom pavilonu obchodního domu C&A v londýnské Oxford Street shromáždil veškerý svůj majetek od poštovních známek po automobil, včetně svého dosavadního výtvarného díla, věcí na sebe apod. Aby zajistil autentičnost, pořídil katalog všech věcí čítající 7.227 položek. A pak každou z těchto věcí za pomoci deseti dělníků na běžícím pásu, rozložil na základní materiál, který pak znehodnotil a vyhodil do tříděného či komunálního odpadu (videorozhovor a ukázky z happeningu zde). Přestože se na události podílel deník The Times, který do obchodu přilákal na 45.000 diváků, Landymu za happening nebyla vyplacena ani libra honoráře ani pence šrotovného a na konci „představení“ se stal jediným Britem a zřejmě i Evropanem, který se ocitl zcela bez majetku.

Až pojedu v září jako průvodce do Anglie (jestli se mi ovšem zájezd naplní), bude mít dnes již „člen Královské akademie“ Michael Landy výstavu v londýnské Národní galerii – tentokrát o světcích, jejichž trojrozměrné postavy budou moci sami návštěvníci uvést v pohyb pomocí různých šlapadel apod. Další věc, kterou nechci vynechat.

Jak žijí pandy

George Barker
(originál zde)

Julince

Dědečku, dědečku,
jak žijí pandy?
Dědečku, dědečku,
jak se tak kymácí na stráních hor,
zažijí asi spoustu švandy,
celý den si jenom hrají
a pak večer šupky hají
s bratříčky na palandy.
Dědečku, dědečku,
tak žijí pandy?

Vnučko má, vnučko má,
jak pandy žijí?
Vnučko má, vnučko má,
jak se tak kymácí na stráních hor,
čas smutně kolem míjí,
a proto pandy tají,
jak opravdu se mají,
nudu však těžko skryjí
a smutek neschovají.
Vnučko má, vnučko má,
teď ale šupky hají.

Kulturní hovnocuc made in UK

Přečetl jsem si na divadelním soustředění několik článků o Peteru Bazalgettovi, který se stal předsedou Umělecké rady Anglie neboli přerozdělovačem peněz do anglické kultury. Doteď jeho úřad rozděloval 340 milionů liber mezi 696 kulturních institucí. A Británie čelí všeobecným vládním škrtům stejně jako naše země, takže se všichni z oněch sedmi set organizací třesou strachy, nemluvě o tom, že v kultuře škrtají i města a hrabství (např. Newcastle kolonku kultura ze svého rozpočtu zcela vyřadil).

Co je na tom pikantní, je fakt, že Peter Bazalgette je mediální činitel, který přivedl do britské televize reality show Big Brother a vymyslel pro ni několik podobně hodnotných pořadů jako třeba Připrav se, pozor, vař! apod. Nicméně profiluje se jako velký fanoušek opery, divadla a jiných počinů vyššího umění a podle lidí, kteří ho znají osobně, je okouzlující a jeho projev odzbrojující. Královna ho dokonce loni uvedla za jeho zásluhy do šlechtického stavu! Jeho prapradědeček budoval londýnskou kanalizaci, což zavdalo příčinu mnoha komentářům – dlouho jsem se těšil, že budu na svém soběpisníku prvním, kdo na tuto okolnost vtipně zareaguje, ale pak jsem jich v různých komentářích anglických medií četl hned několik. Vždy ve smyslu, že stejně jako jeho předek i on vydělal miliony na fekáliích nebo, že zatímco jeho prapradědeček lidi hoven zbavoval, jeho potomek sračkami zaplavil britské televizní vysílání.

Ve svých prvních rozhovorech ve funkci Bazalgette razí teorii, že peníze do kultury nejsou příspěvkem, ale investicí, která se má zhodnotit tím, že ke každé libře dodá ten, který ji dostane dvě další. Je dobré se nad tím zamyslet. Pokud do toho nepočítá údržby budov, energie a různé podobné výdaje, ale myslí tím čistě pořadatelské náklady, tzn. včetně mezd umělců a různých kulis, nástrojů apod., má to hlavu a patu. Podobný systém se mi líbí a považuji ho za dobře zavedený třeba i na mnoha místech u nás. V Kadani platí pro organizace typu občanských sdružení podmínka, že ke každé dotaci musejí přinést minimálně stejný podíl vložených peněz z jiných zdrojů. Co se týče příspěvkové organizace, kterou vedu, je stav takový, že na tři zlaťáky z městské kasy přidáme dva z jiných zdrojů.

Přesto mi mnohem horší než škrty, kterých se třeba mohu obávat i já, přijde právě ta skutečnost, že se do rozhodování o kultuře pouští agenti show byznysu, kteří se podílejí na kažení vkusu celé společnosti. Já vím, liberální kolegové mohou namítat, že není nikdo, kdo by spravedlivě rozhodl o tom, co je vkusné a co ne, ale na ty největší výstřelky existují jistá měřítka v učebnicích estetiky. Big Brother je z principu kontaminace kultury umělým hnojivem s těmi nejhoršími ingrediencemi. Ano, neříkám, že pan Bazalgette nemá upřímně rád operu. Sám mám také rád teologické rozpravy a exegeze, ale nemohu se nikdy stát knězem. A když se pan Bazalgette stal šéfem Umělecké rady, z mého pohledu to vypadá, že by se novým papežem mohl stát i pornoherec, který si ve volném čase čte Tomáše Akvinského. Třeba se i toho jednou dočkáme (samozřejmě pokud bude hrát stále se stejnou partnerkou v misionářské poloze a bez kondomu!).

Co se týče natažených rukou od všech uchazečů o dotaci, připomněla mi Zuzka vtipně, že je to podobné jako s tím žebrákem v Šumaři na střeše, kterému dá někdo jednu kopějku. „Minulý týden jste mi dal dvě,“ namítne žebrák. „Měl jsem špatný týden,“ odpoví vesničan. „A proč bych já měl být tratný kvůli tomu, že vy jste měl špatný týden!“ řekne žebrák spolu s většinou žadatelů o granty.

Jsem přesvědčen, že kultura přežije i s nulou (třebas budovy mnohých divadel a koncertních síní zchátrají jako teď různé kostely – a taky se toho nikdo nebude moc všímat) a že se i se štědrými dotacemi může proměnit v morální obsah stoky.

Kadaň - Albion

Sen se pomalu ale jistě proměňuje ve skutečnost. Loni v červnu jsem si to tu narýsoval a díky Richardovi se podařilo dát dohromady schůdnou variantu. Dnes jsem odstartoval kampaň a oficiáně je již přihlášeno 11 lidí. Protože můj soběpisník stál u zrodu celého výletu, nechci jeho čtenáře ošidit a informuji je tímto včas, že se mohou podívat na program, cenu a podmínky zájezdu na http://rezervace.protravel.cz, kde jde o zájezd č. 108-2035 Kouzelná Anglie. A pokud by se někomu zalíbil, neváhejte a rovnou se přihlašte, cena je velice rozumná a program se pokusím pro vás shrnout v pár kaleidoskopických obrázcích.

 

Jak se ze lži stane pravda

V poslední době se s tím potkáváme pořád – amnestie, prezidentská volba, náboženské otázky, vlastně každý den dává vznik novým a novým sporům, kde dvě strany různě veliké, někdy dokonce přibližně stejně početné, zastávají opačné názory – a každá strana se v těch sporech ohání pojmy pravda a lež. Někdy se ukáže, kdo měl pravdu, někdy ji třeba má i velmi nepočetná skupina lidí, jindy se to vůbec neukáže. V tomto ohledu byla zajímavá včerejší přednáška o Rukopisech KZ, která zmapovala celý spor a protože ji pronesl obhájce pravosti, skončila pro obě strany nerozhodně na branky, i když možná z tohoto pohledu soupeř kopal více rohových kopů, ale také vícekrát fauloval, a co je pro domácí nehorší zpráva, hosté odmítají nastoupit na prodloužení, protože tvrdí, že neuznaná branka z druhého poločasu platí. A teď kde jsou rozhodčí?

Kdo mi do věci vnesl světlo a prozářil oblohu jako blesk za noci, byl Karol Sidon. Poslouchám jeho Sen o mém otci v rozhlasovém zpracování. „Před třemi lety jsem se rozhodl, že budu psát o sobě. Že nebudu obcházet, ale namířím přímo. Uvědomil jsem si, že v tuto chvíli, v těchto letech, je všechno ostatní psaní vědomá lež. Jenom když budu psát o sobě, bude to mít nějakou cenu: Když ne pro jiné, tak pro mě určitě. A napsal jsem Sen o mém otci, knihu, která tě, mami, ranila,“ napsal dnešní vrchní zemský a pražský rabín, když mu bylo dvacet šest let, v předmluvě ke své další knize Sen o mně.

Zezačátku jsem vůbec nevěděl, jestli u toho vydržím, tak nějak jsem v tom (proti tomu, co jsem si někde v upoutávce přečetl) poznával slohovou nevyzrálost prvotiny. Při druhé a třetí kapitole jsem si ale nějak zvykl jak na sloh tak na hlas interpreta (Hanuš Bor). A čtvrtá a pátá půlhodinka si mě získaly a slyšel jsem je (což při mém soupeření s časem vůbec není samozřejmé) dvakrát. Dvakrát! Dvakrát jsem slyšel i kapitolu sedmou, u níž jsem se na konci dvakrát rozbrečel. A to nebudete věřit, o jakou zápletku se ve všech třech kapitolách jedná. Jde totiž o něco, co zažila většina z nás (ptal jsem se už několika lidí v okolí a vyskytli se jedinci, co tvrdí, že takovou věc nikde neudělali, já si ovšem myslím, že na ni spíš zapomněli, však si to na dětech připomenete!). Jde o falšování známek v žákovské knížce! Každý falšoval; někdo ovšem ihned zjistil, že trik nevyšel, že skvrna po zmizíku, tvrdé gumě či žiletce jde vidět, a tak na to místo vepsal známku, kterou opravdu dostal; někomu se vedlo lépe, a malá lež mu prošla; někdo se rozhodl místo známky více či méně úspěšně napodobit podpis rodičů; jsou machři, kteří obětovali i celé stránky ze žákovské knížky a místo známek a podpisů zfalšovali méně nápadná čísla stránek. Každopádně buď se nic nepoznalo anebo pravda vyšla najevo a viník se přiznal a byl potrestán. Sidonův příběh je jiný. Malý hoch vidí nezdar svého činu, a tak žákovskou knížku schová a trvá na tom, že mu ji vzala a nevrátila paní učitelka. Ukáže se, že lže, ale o den později si vymyslí novou lež, která je z objektivního hlediska a z hlediska toho, že včera podváděl, lží očividnou. Nicméně Karolek si na své lži trvá jako na pravdě, pro niž je ochoten se nechat mučit. A kam to až dovede, to je opravdu k pláči. Rozhodl jsem se oslovit své divadelní souputníky Jirku se Zuzkou a provést z knihy dramatické čtení. Považuji to doznání za strhující.

Pochopil jsem, čím zranil matku, když toto doznání učinil. „A teď píšu knihu, jež tě zraní možná víc než tamta. Ať jiní z mých řádek vycítí lásku (sám nevím, je-li tu obsažena, je-li vůbec ve mně), tebe zraní, protože pravda zraňuje… Ale psát jinak, než jak uznám za dobré, to bych nemusel psát vůbec… Mami, mami, mami, musím ti vyprávět věci, za které se stydím, musím, tolik jsem se napřetvařoval, tolik nalhal, že prostě musím vyznat věci, jak jsou, abych už nikdy od těch, jež vyslovím, nemohl ustoupit, abych nikdy již nemohl říct, bylo to jinak, abych si odřízl ústupové cesty do lži a přetvářky a abych sebe, nepoctivec, přinutil k jakési poctivosti… Nedělám si nárok na pravdu. Nevím, co je pravda. Pravda je tajemná, mnohotvárná, a přece jediná. Ale ač nevím, kde je a co je, chci se k ní blížit s co největší jistotou. Psát tedy o věcech, které znám jako nikdo jiný, psát o sobě a sebe, pokud možno, a obnažovat, co je ve mně nejbolavější: a to jsou vždycky věci nejprostší, zdánlivě banální, většinou zamlčované. A když myslím na to, co může taková kniha dát někomu druhému, říkám si, že snad pocit bratrství.“

Jako bych se v tom snu poznával. Musím si pořídit i tuto druhou knihu!

I papež může být křesťan

Pocházeje z chudoby a skromných poměrů Sotta il Monte, pokoušel jsem se nikdy se odtud neodtrhnout. Jak velkou milost mi Pán prokázal: úctyhodné faráře, příkladné rodiče, pevnou křesťanskou tradici, čestnou a klidnou chudobu… Chudoba mi často zabraňovala, abych mohl pomoci svým nejbližším, kteří žili v nejzjevnější chudobě, nebo tomu či onomu spolubratru. Avšak nikdy jsem na to nenaříkal.

Když mě kardinálové svaté římské církve zvolili 28. října 1958 ve stáří 77 let hlavou celého stáda Kristova, rozšířilo se mínění, že asi budu papežem na přechodnou dobu. A nyní stojím už před čtvrtým rokem svého pontifikátu a rozvinul jsem obrovský program, který pln očekávání pozoruje celý svět… Bůh ví, že jsem v jednoduché prostotě otevřel svou malou duši tomuto velkému vnuknutí.

Přeji své církvi a Julince nového papeže, který by si do svého duchovního deníku mohl zapsat podobná slova jako Jan XXIII. Budu se za to modlit celou svou malou a hříšnou dušičkou, stejně jako se budu kát za to, že jsem si o Benediktu XVI. myslel, že není schopen podobného kroku, který udělal, a že jsem k němu cítil chladnější než vlažný vztah daný zklamáním očekávání již při volbě a dost možná i nepřiznanými předsudky. Od minula jsem poučen, lepší než očekávání je jistě kajícná, prosebná a především děkovná modlitba.

Katolík Hus, komunista Palach?

Nedávno jsem četl povedený článek Petra Hlaváčka o pseudohistorických slovních parabolách na současné politické scéně a trochu se bojím, že se srovnáním, jež bude obsahem tohoto článku, dostávám rovněž na tenký led, který by se leckterému historikovi nelíbil. Omluvou mi budiž to, že nehodlám srovnávat rovinu faktickou, ale rovinu ideovou.

Jan Hus byl opravdu katolík, dokonce katolický kněz. Kněžství byl zbaven až těsně před smrtí, ovšem proti své vůli. Z dnešního hlediska by se mohl nazvat reformním katolíkem – podobně jako byl reformním katolíkem například Erasmus Rotterdamský. Nicméně jak Hus, tak Erasmus se stali spirituálními agenty tedy duchovními původci nových reformních hnutí, které se z katolicismu vyřadily a obrátily se proti němu – tedy hnutí protestantských. Protestanti i katolíci ovšem zůstali křesťany, a pro všechna oficiální vyznání i vyznání osobní je důležitý základ jejich učení – učení Kristovo. Jako v dospělosti křtěný katolík musím prohlásit, že jsem ekumenista a vyznávám hlavní Kristovo poselství, které nepopře ani Hus ani Erasmus ani Augustin ani Luther - poselství mateřské lásky! Jako katolík vyznávám hříchy z dob totalitní moci církve (nejen) ve středověku a prohlašuji, že Hus i Erasmus měli ve své době pravdu, když mluvili o žalostném stavu církve. V mnohém mohou mít pravdu i současní kritici církve, sám s mnohými názory některých jejích představitelů nesouhlasím. Přesto pro mě některé jak historické tak současné osobnosti církevního života zůstávají morální autoritou, která je ještě stále ničím ve srovnání s autoritou Kristovou. Tím řeka horší není, že z ní psi pijí!

Jan Palach našel smrt v zoufalém činu, který se třeba z hlediska katolického katechismu příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž má závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha. Dokonce je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Ovšem nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se za osoby, které si sáhly na život, modlí. Nechci Janu Palachovi přisuzovat žádné ze svých domněnek, ale je historickou pravdou, že po vražení kudly do zad vstupem vojsk spáchal český a slovenský národ svým způsobem sebevraždu, když se nebránil a rozhodl se pomalu ale jistě vykrvácet. Jan Palach se nechtěl s touto národní sebevraždou smířit. Svůj život nakonec zvěčnil, byť se jeho čin vymyká z běžné představy hrdinských činů z antických bájí a ruských bylin.

Jsem ovšem zhnusen argumentací pana Grebeníčka, že šlo o čin, který nebyl vyvolán odporem k totalitnímu komunistickému režimu, že byl naopak spáchán ve jménu reformního komunismu. Ano,  zřejmě se hledala formulace a kladná věta asi narazila na nepřekonatelné stylistické potíže, protože ten čin byl pravděpodobně spáchán v zájmu pokračování demokratizace společnosti, která začala Pražským jarem, a nemohla pokračovat až k plné demokracii, kde by si teprve mohl mladý Palach svobodně zvolit své politické přesvědčení. Pan Grebeníček argumentuje průzkumem, v němž se ovcí  v ovčíně reportéři z JZD ptali, zda chtějí žít ve spořádané velkokapacitní salaši s menším výběhem a stálým dostatkem krmi nebo zda dají přednost svobodě v lesích a na lukách, kde běhají vlci, 89% se vyslovilo pro jednotný družstevní vývoj. To je otřesná vzpomínka!

Palach byl tedy zřejmě vzhledem k historické nemožnosti volby levicový demokrat. Proč ne? Ale komunista? Proboha, kolik lidí dnes osleplo a přestalo vidět jádro učení, ke kterému se přes vytáčení v různých projevech, komunismus hlásil a dodnes hlásí? K autoritě Marxe a Engelse! A ti hlásají třídní nenávist. To není překroucení jejich slov, ale vlastní slova teoretiků třídního boje, kterým byl osud opravdových dělníků, s nimiž se nestýkali, úplně ukraden. Filosofie nenávisti k těm, co se mají lépe než my! Věřím, že spousta obyčejných komunistů, kteří nečetli Kapitál a Komunistický manifest do konce (jestli vůbec začali), byla a je přesvědčena, že jdou do boje z lásky k proletářům. Ale, třeba na příkladě Jaroslava Seiferta, sklidili by kritiku pravověrného marxisty, v tomto konkrétním případě konkrétními slovy Julia Fučíka: Revoluce je krev. Revoluce není láska, ale nenávist. Revoluce není pro nový řád, ale proti starému řádu. Revoluce je dvojnásobně záporná a pak teprve kladná. To Seifert nepochopil... Zvrácenou podobu má tato dvojnásobná nenávist na decentní dávku lásky např. ve verši o Leninovi, že to z lásky k dětem dal střílet do lidí. Fučík opakuje: A právě nenávist je to, co nejvíc chybí revoluční lyrice Seifertově. Nenávist chyběla a snad i chybí mnohým dalším praktikujícím komunistům, ale tím hřešili a hřeší nejen proti svým spirituálním agentům, ale proti základní myšlence komunistické ideologie, stejně jako křižáci, inkvizitoři či Husovi soudci hřešili proti základní myšlence svého náboženství. Voda všechno opere krom rudých tváří a zlého jazyka.

Nejvíc mě děsí, že jako vynález knihtisku nezpůsobil jen šíření vzdělanosti, ale rozšířil i tmářství a nenávist, když se například na každou faru dostal tištěný spisek Kladiva na čarodějnice, podle nějž se pak mučilo a upalovalo, tak i vynález internetu neznamená jen zlepšení podmínek pro vzdělávání mezi dnešní mládeží, ale i plození nenávisti sdílením různých bolševických intelektuálních parodií na diskurz (což je dle mého názoru termín vynalezený za tímto účelem). Právě proto, že jsem demokrat, uznávám, že musí existovat pluralita názorů – ale názorové strany by se měly přihlásit k nějakým základům, a ne je zastírat neustálým mlžením (dříve dialektický materialismus jako věda, dnes sociální cítění jako víra). Takových komunistů, kteří by se přihlásili k revoluci a marxistické nenávisti, bych si vážil víc než těch, co evangelizují mládež sliby lepších zítřků bez toho příšerného neoliberalismu a ještě strašnějšího kapitalismu. Zlatí sociální demokrati, i když s nimi nesouhlasím (a přesto si myslím, že mám sociální cítění minimálně na stejné úrovni jako oni).