Tragedie 21. století

Jako člověk, který téměř deset let učil dějepis, jsem dneska přemýšlel nad jedním výrokem Normana Mailera, jenž někde napsal, že tragedie 20. století tkvěla v tom, že se staly velké události, ale jejich ohlas byl mizivý. Řekl bych, že jde o optický klam. Ohlasy a dozvuky těch opravdu významných událostí byly cítit dostatečně dlouho, ale je veliká pravda, že je 21. století jakoby odřízlo, rozmělnilo a dnes už z toho dozvuku nezbylo skoro nic. To je podle mě tragedie našeho století. Nejen, že mladým lidem je jedno, co se stalo před rokem jejich narození, ono je i jejich rodičům jedno, co se stalo včera. Zkusím to říct parafrází na jeden krásný bonmot od G.K. Chestertona. Když jste mladému člověku dejme tomu v padesátých letech řekli, že Apollinaire umřel v posledních dnech 1. světové války, zeptal se, kdo byl Apollinaire. Dneska by se ještě zeptal, co je to 1. světová válka. Ale nemůže za to mladá generace! Může za to dle mého názoru i zastaralé školství, jehož jsem byl součástí, a výuka dějepisu podle osnov a učebnic, v nichž jsem nenacházel smyslu ani pro sebe, natož pro ty, jež jsem měl učit.

Letop8čet

Zemřel brigádní generál ve výslužbě Jan Paroulek (nar. 1922). Byl vojákem z povolání a od ledna 1940 do května 1945 příslušníkem československé zahraniční armády, zúčastnil se bojů ve Francii a v Anglii. V 50. letech byl téměř 10 let vězněn, část svého trestu si odpykal také v uranových dolech v Jáchymově. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Byl čestným občanem města Agde ve Francii a od roku 2004 byl rytířem Řádu Čestné legie.

Přijďte si připomenout 60. výročí Vítězného února v rámci cyklu přednášek, kterému Lukáš G. vymyslel originální název Letop8čet. Přímo ve výroční den 25. února v 17 hodin proběhne v refektáři Františkánského muzea v Kadani přednáška ing. Oskara Pluskala s názvem

Český uran – iluze, realita a co nás to stálo!

Přítomní budou i pamětníci. Na tuhle historii by se zapomínat nemělo! Bude to přednáška do značné míry rovněž geologicko geografická, neboť ing. Pluskal působí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a spolupracuje s předními geology např. z univerzity v Oxfordu.

Epitaf na krabičce s neznámým cínovým vojáčkem

V.D.

Jsem malý vojáček, tělo mám celé z cínu,
chtěl bych ho roztavit ve vysoké peci
a ve tvém srdci rozpustit kocovinu,
stát se tvým talismanem anebo jinou věcí,
kterou bys neustále nosila při sobě.

Jsem malý vojáček v obchodě s veteší,
vem si mě, roztav mě, kladivem mě kuj,
v regálu s panenkami život mě netěší,
spatři mě, kup si mě a pak se zamiluj
nebo se staň mým věncem na hrobě.

Prodaná nevěsta

Nevyprodaná, ovšem pěknými sedmdesáti diváky osazená Střelnice, zažila nevšení zážitek. Prodanou nevěstu v činoherním provedení se Smetanovými áriemi. Jak jsme slibovali v našem kulturním věstníku, na jevišti celou dobu stála pípa a herci si vesele dopřávali. Nepilo se jen pivo...

... ale i zelená...


... došlo i na lechtivější scény...




... a útěk gorily z klece...

Vzhledem k tomu, že v původní opeře zpíval jednu z vedlejších rolí před mnoha lety v Ústí i můj dědeček, stydím se, že jsem ji vlastně nikdy neviděl. Když jsem před lety dával na wikipedii obrázek Prodanky s Emou Destinovou, říkal jsem si, že zajímavější scénické provedení než v přírodním divadle na Divoké Šárce asi těžko uvidím, a ejhle, královehradečtí mě překvapili. Bylo to velice milé představení.

Bohatí a slavní

Nějak se poslední dobou zaměstnávám myšlenkou, zda jsou honoráře pro naše přední umělce úměrné výkonu. Líbilo by se mi totiž, kdyby si tito umělci vydělávali tak, že by si sami sháněli sály, třeba za směšné pronájmy, pak aby si stanovili cenu vstupného, které by řekli, že jim diváci dají (jinak řečeno, na kolik se sami cení), a pak by šli s kůží na trh, aby se přesvědčili, zda to tak je. Ono to tak ale funguje jen ve vzácných případech, kterých si začínám neuvěřitelně vážit, protože to jsou lidé, kteří podle mě neztratili soudnost. Můžete si říct, že ze mě mluví závist, ale já bych jim přál i víc, jen bych rád, aby je trošku spravedlivě platili jejich fanoušci a ne my všichni. Když se to samý řekne o církvích, tak všichni hned mají plnou hubu toho, ať si faráře platěj věřící. Ale že koncert něčí oblíbený kapely zaplatí z velký většiny sousedi, který tu kapelu vůbec neposlouchaj, to už nevadí...

Věrka mi představila kapelu svého „mládí“ a já jsem vyštrachal jednu jejich blinkáčsky znějící písničku, která odpovídá mým téměř každodenním pocitům při otevření některých nabídkových mailů. Pokud Hodná Šarlota ještě nespadla do toho agenturního smluvního byznysu, čest jejich tvorbě, ať je podle jakéhokoli vkusu. Tady je kousíček textu, tedy naprosto improvizovaně přebásněnej, ani jsem se vlastně na ten originál při tom moc nedíval:

Když jsi slavnej a propíchneš svojí ženu
neplatí pro tebe díky tvýmu jménu
těch deset natvrdo a ňáká převýchova,
máš totiž cash pro JUDr. Salichova.
A těm, co nemaj zrovna silný období,
a v kapse místo floka jim najdou trochu „zelí“,
z Mekáče, kde do dneška myli nádobí,
vyletěj na dlažbu a pěkně po prdeli…

Kdyby tak strávili den dva v cizích botách,
a jejich majitel by je po ulici protáh´,
jsem zvědavej, jestli by si zvykli
anebo po pár krocích někde nad kanálem chcípli…

Přeju šampaňský večer a kaviárové sny…

Lekce latiny

V lednu uplynulo 110 let od smrti Lewise Carrolla, autora mé milované Alenky, jehož Fantasmagorii jsem se snažil před časem přeložit... Včera měl Carroll narozeniny a tak jsem listoval jeho souborným dílem, které jsem si jednou koupil za levný peníz v jakémsi zapadlém knihkupectví s ruskou (sic) literaturou na Vinohradech. Téměř úplně na konci jsem našel báseň, nad kterou jsem včera usnul a kterou jsem dnes přeložil pro svoji Věrušku.

originál je zde

Učebnic latiny je plná knihomorna
a každá cituje z děl slavných klasiků,
vesele z Horáce, střízlivě z Cicerona;
žádný s těch citátů se ale nevyrovná
jednomu slovesu z celého slovníku:
dále už nemá cenu něco se biflovat,
když víš, že amare znamená milovat.

Tak, hodinu po hodině, květ po květu
srkáme z knížek nektar života,
dokud, vždy příliš brzo, v našem rozletu
nás neotočí jako gravitace kometu
profesor, jenž se tiše chichotá:
nechá nás opakovat daná příslovce,
tu křičíme sborem „Amare je hořce!“.

Poslední noc uznáme, unavení
„Dobře, dejme tomu, že
bez trní nikdy žádná růže není“
Jsme ale klidní! Zpíváme s rozedněním,
„Však nebylo by ani trnu bez růže!“
Lekce je u konce, vlastně byla krátká:
už víme, že láska je - hořce sladká.

Květen 1888

O snaze a vymrštěných nohách

Včera oslavil šedesátiny Michail Baryšnikov, jeden z nejlepších baletních tanečníků na světě. Poslouchal jsem jeho medailónek na Vltavě a pak jsem si četl něco na wikipedii a pustil si pár klipů.

Natáčel jsem dneska dva rozhovory pro radio Blaník, jeden z nich o divadle Navenek... a narazili jsme i na téma her se zpěvy, o které se poslední dobou v našem divadle snažíme, a to přesto, že mezi sebou nemáme žádného cvičeného nebo nějak zvlášť talentovaného zpěváka (těch pár mladých, kteří to zachraňují, teď nepočítám). Škoda, že jsem ten pořad o Baryšnikovi neslyšel dřív, protože jeho nejslavnější výrok zní: „Při tanci nezáleží na tom, jak vysoko umíte vymrštit nohu. Technika je o průhlednosti, jednoduchosti a upřímné snaze.“ Upřímná snaha nám snad nechybí. A jestli jo, tak to můžeme s celým Navenkem zabalit. Já doufám, že to 15. února v Orfeu rozbalíme jako Baryšnikov před třiceti lety v Giselle.

Vzácná návštěva

Měl jsem vždycky štěstí na třídní, na základce jsme měli Rudu Koblice a na gymplu jsme začali s panem Čásou, který se později stal kastelánem na Rožmberku. Můj osud se pak s Rožmberkem spojil a já jsem tam několik let strašil jako průvodce, když už byla Perchta pár desítek let na odpočinku. O mé poslední, dosti dobrodružné a snad i veselé návštěvě si můžete přečíst zde.

Pan Čása mě naučil mnoho (i když by to asi sám popřel), dával totiž lekce z něčeho jinýho, než se běžně učí ve škole. A taky, díke němu jsem od druháku chtěl být kastelánem. Už už to bylo na spadnutí v Žirovnici, ale nakonec jsem skončil tam, kde jsem. A pana Čásu taky vír odnesl z Rožmberka kousek proti proudu, takže teď pracuje v klášteře ve Vyšším Brodě, kde jsme se s Věrkou za ním v létě stavili. Tam jsem tehdy pořídil tenhle krásný letní snímeček, který ve mně evokuje hodně intenzivní dojmy.

Přešel podzim a Vánoce a pan Čása návštěvu opětoval a přijel tenhle víkend do Kadaně. Po prohlídce kláštera jsme poobědvali na Střelnici a probrali spoustu věcí z branže i mimo ni. A tak se těším na spolupráci, protože je na čem stavět.

Marketing a umění

Když se Michaela Rittsteina zeptali, jak zaujmout ve světě plném jiných malířů a neuříznout si při tom zrovna ucho, odpověděl dle mého názoru velmi pěkně. Posuďte sami.

No hlavně takzvaných vizuálních umělců jsou už dneska úplný davy. Na to, jak zaujmout, ale recept není. I když na UMPRUM teď dokonce otevřeli obor Marketing výtvarného umění. Úplně bizarní. Už jen používání těch válečných termínů, ty různý strategie a taktiky. Kdo chce, ať to má, ale pro mě je to protipól tvůrčí svobody. Já netvrdím, že malíř musí být nějaký rozevlátý blázen, který má hlad. Ale nedovedu si představit, že bych na škole hledal, jak se vůbec dostat k svýmu osudu, a mezitím studoval marketing, tedy jakým způsobem budu sám sebe prodávat, což je dneska běžné. Já myslím, že malíř to hlavně nesmí uspěchat. Protože ta známost, ta schopnost zaujmout, se skládá z drobečků: tady výstavička, tamhle výstavička, zpětná vazba vám vymezuje prostor. Je to běh na dlouhou trať.

Bezžesťový džez

Včera jsme s Věruškou poslouchali kadaňskou swingovou a jazzovou kapelu Nakafe Band, jež má v repertoáru skladby z desek, které mají čestné místo v dědečkově polici. Po těch dvaceti minutách jsme dostali chuť na přídavky a při brouzdání internetem jsme narazili na jeden z prvních plnostrunných jazzbandů - Quintette du Hot Club de France, v němž hrál i houslista Stéphane Grappelli, jemuž by dnes byla rovná stovka. Nikdy jsem si nepředstavoval, že lze hrát džez bez žestí a perkusí, a tak mě překvapilo nejen, že to vůbec lze, ale že je to tak krásná hudba.

Vozítko

Tenhle víkend asi strávíme s Věrkou částečně i teoretickým výběrem samochodu, jak tomu říkají Poláci. Bude to o dvou autech, o nějakým, který bychom chtěli, a o nějakým, který si snad brzo pořídíme. Čtu občas soběpisník Martina Fendrycha, protože mi párkrát děda četl z jeho knížky Jako pták na drátě a bylo to úžasný. V jednom z posledních článků to bylo napsaný jasně. To, co si teď chceme koupit, bude „nic… Něco jako tramvaj. Nasednu a vezu se na nákup. Přibližovadlo... nutnost, možná ani to ne.“ Tím se tady ani chlubit nebudu. Ovšem, na to, že se o auta nezajímám, mám myslím i něco jako vkus. A tak jsem docela zvědavej, jak to dopadne s tím druhým, o kterým Láďa říká:

„Auťák, kamaráde, to neni jen tvoje vizitka, auťák, to seš ty. Auťák máš, jakej seš. Ženskou si tak úplně vybrat nemůžeš, nezávisí to tak úplně na tobě. Ale auťák jo. A bacha: nejde vo cenu, de vo vkus.“

A ta následující pasáž o šukání a svěřování se na blogu je taky bezvadná.

Hořící žirafa

Když jsme na vysokoškolských kolejích experimentovali s LSD (podobně jako armáda v 70. letech - zvláště poslední věta celého klipu vystihuje, o co jde), pamatuju si, že jsem se s kamarádkou domluvil, že zkusíme pochopit obrazy Salvadora Dalího. Zážitek to byl hodně intenzivní, ale samozřejmě jsme nepochopili o nic víc, než když jsme byli čistý. Ale přece, možná jsme na to šli opravdu tak, jak by na to šel sám Dalí, odzadu, od detailů v pozadí, od toho, co není vidět na první pohled… A to byla lekce, kterou jsem sice zaplatil, ale v podstatě byla k nezaplacení…

Dneska jsem si psal se svojí polskou kamarádkou, která, ač neumí žádný cizí jazyk, mi pomohla s překladem jedné polské básničky od Stanislawa Grochowiaka inspirované obrazem Salvadora Dalí (to je ten s tim sradnovnim knírkem). Z celé básně jsem básnicky ovšem zvládl přeložit jen její závěrečnou barokní strofu.

Neboť žít
Znamená

Kupovat maso, Čtvrtit maso
Zabíjet maso, Milovat maso
Plodit maso, Proklínat maso
Učit maso a pohřbívat maso

A dělat z masa A myslet masem
Ve jménu masa Navzdory masu
Na zítra maso nebo jen pro případ
Především ale pak za maso bojovat

A ono se pálí!

Nepřetrvá
Nestydne
Nevydrží ani v soli
Vysychá
A hnije
Odpadává
A bolí

Poklesek abbé Moureta

Ačkoli nevěřím v převtělování, v jednom z minulých životů jsem byl zcela jistě knězem. Proto když mi přišla kniha Émila Zoly Prohřešek abbého Moureta a já se do ní začetl, bylo a je to, jako bych si připomínal něco, co jsem sám prožil. A je neuvěřitelné, že vím, co je na dalších stránkách… teď jsem na straně 121 a to co čtu, jsem věděl už na straně 60, a teď vím, co nastane o nějakých třicet stránek dál…

Mnoho z pocitů abbé Moureta je mi známých i ze současného života. Ta neuvěřitelná shoda v přehnané lásce k Panně Marii, téměř až v erotické lásce k matce Krista, která od Krista vlastně odtahuje pozornost a z níž se mladý šestadvacetiletý kněz viní! Vždyť já jsem vždycky v kostele hledal sošky Panny Marie a Ji jsem prosil za všechna dobrodiní. Ještě před křtem jsem jí v kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích zasvětil svůj život a prosil o odpuštění, kdykoli jsem selhal. Dějiny Mouretovy osobní víry jako by byly i dějinami té mé…

Zola byl samozřejmě antiklerikál. Jednou prohlásil: „I kdybych měl spatřil všechny nemocné, jak se uzdravili v Lourdech, neuvěřil bych v zázraky.“ A jindy: „Civilizace nikdy nedojde dokonalosti, dokud poslední kámen z posledního kostela nespadne na posledního kněze.“

Mám jednu zvláštní na hlavu postavenou teorii, kterou tedy nemám patentovanou, ale možná jsem první, kdo s ní přichází na pomyslný filosofický trh. Jako máme my všichni věřící krize víry (a kdo tvrdí, že ji nikdy neměl, onanuje dosud), pak nevěřící mají krizi nevíry, kdy mají veliké nutkání uvěřit (a kdo tvrdí, že ne, nikdy si ho či ji nehonil). Otiskem této krize u Zoly je abbé Mouret. Pro normálního člověka, kterej v minulym životě knězem nebyl, to je kniha naprosto nečitelná.

Ríša mi ráno volal, ať radši píšu na soběpisník ty svoje básničky než citáty a rozbory z děl, ale naštěstí je tohle sobě-pisník, tak si to tady napíšu možná fakt jenom sobě, jako třeba Jacobsenova Mogense, jehož poslední pasáž ještě přijde. Tahle pasáž je ze vzpomínek abbé Moureta na léta strávená v semináři. Přeložil Josef V. Sterzinger.

Nikdy nepoužíval úplné svobody na procházkách, když oba představení konající dozor odešli na návštěvu k nějakému faráři v sousedství, aby si zakouřil někde za křovím nebo si zašel s některým přítelem někam na pivo. Nikdy neschovával románků pod slamník ani nezavíral lahví anýzovky do svého nočního stolku. Ba dlouho neměl ani potuchy o všech hříších, které se páchaly kolem něho, o křídlech kuřat a o koláčích, dopravovaných podloudně do semináře za doby postní, o hříšných dopisech, donášených sluhy, o nekalých rozmluvách, konaných potichu v některých koutech dvora. Proléval horké slzy v den, kdy seznal, že jen málo z jeho soudruhů miluje Boha pro něho sama. Byli tam venkovští synkové, kteří se věnovali kněžství, bojíce se odvodu, lenoši, kteří snili o pohodlném povolání, ctižádostivci, které vzrušovalo již vidění biskupské berly a mitry…

Ouřady

Dneska jsem obcházel úřady a představte si, že i když máte na zřizovací listině napsáno sídlo a je to celé s razítkem zřizovatele, musíte jít na majetkoprávním oddělení, aby vám toto sídlo potvrdilo. Nevím, jak si to chtějí na majetkoprávním ověřit, ale řekl bych, že je bude zajímat zřizovací listina… Připadám si jako ten člověk z Werichovy písničky, co mu doma z vodovodu vyskočil vodník… nebo spíš jako ten vodník…

Došly i anonymní dopisy,
od vodárenské správy spisy.
Od obdržení do osmého dne
ať zaplatím vodné.

Náhle vodník vyzná služce lásku,
drhne za ní šosem schody,
služka sdílí jeho svody,
v noci chodí kolem vody
na procházku.

Na svatbu však ani pomyšlení,
nemá potvrzení daní,
křestní list, konskripční,
ani důkaz tady není, že byl na cvičení.

Nechte si lejstra,
já chci svobodu,
řek vodník
a šup do vodovodu.