Lounské divadlení a naše želízko v ohni

Vrchlického divadlo v Lounech
Pá 14. března v 17hod.
Divadlo Navenek
Olivie Twist

Rozhovor s Ladislavem Valešem z Rádobydivadla Klapý:

Můžete krátce představit letošní soutěžní představení?

Musím se přiznat, že letošní nabídka Divadlení bude i pro mne tak trochu do jisté míry neznámou. Hned na prvé představení DS Navenek Kadaň, Olivie Twist, se upřímně těším. Je to variace na známý Dickensův román, tentokrát s dívčí hrdinkou v hlavní roli a v muzikálové podobě. Předlohu G.P. Murphyho neznám, ale předpokládám – vzhledem k ambicióznosti kadaňského souboru –, že půjde o kvalitní zábavu.
Terezínský divadelní soubor T.M.A. se pod vedením Evy Andělové a její cílevědomou prací výrazně zlepšil. Komedie Nájemníci pana Swana určitě zaujme svou zápletkou všechny vrstvy diváků. Já jsem se na předpremiéře srdečně pobavil.
Libochovický soubor Scéna se v poslední době zaměřil na klasiku a jako jeden z mála souborů ji skutečně umí, zvláště když je to pod režijní taktovkou zkušeného režiséra Jaroslava Kodeše. Hrátky s čertem jsou pohádkovou komedii, kterou rádi shlédnou děti i dospělí.
Divadlo Duha z Polné je v amatérském divadle pojmem a jejich režisér Petr Vaněk téměř legendou. Jsem přesvědčen že Hrabalovy Ostře sledované vlaky zanechají v divácích hluboký zážitek.
DS Havlíček z Neratovic se v poslední době své existence věnuje konverzačním a situačním komediím. Titul Agnes Belladone je pro mne neznámým pojmem (jedná se totiž o první uvedení na českých jevištích), ale nebojím se, soubor patří ve Středočeském kraji k uznávaným souborům.

Proč letos nesoutěží tradiční účastníci z Klášterce?

Klášterečtí letos nesoutěží, neboť do stanoveného termínu přihlášek na přehlídku nestihli dotvořit svá představení. Přiznávám, že mi budou chybět.

A jak byste ohodnotil předchozí ročníky?

Předchozí ročníky Divadlení hodnotím jako pozitivum. Je to jednak znát na stále zvyšujícím se zájmu diváků a kulturní veřejnosti a jednak na kvalitě jednotlivých představeních. Nominované a doporučené soubory na Národní přehlídku byly vždy v popředí zájmu známých teatrologů.

Láska na konci války

Příběh Vládi a Máni pokračuje,

další aktualizace přibude v sobotu, kdy se můžete těšit na delší psaní. Já jsem se zatím pustil do dražení pohlednic a fotografií z první války, abych mohl stránky věnované lásce rašící na jejím konci nějak příjemně zpestřit. Tahle je z posledních.

Souhvězdí

Získal jsem do knihovny zajímavý úlovek – jeden z tří set výtisků přesně sto let staré knihy překladů Emanuela z Lešehradu Souhvězdí i s podpisem autora. Zatím jsem se prokousal Baudelairem, básně jsou překládány velmi složitě a, jak jsem si přečetl v textu Jiřího Pelána, značně otrocky, na druhou stranu mohly Lešehradovy překlady dost dobře sloužit některým básníkům (Pelán zmiňuje např. obdiv Hory a Halase, a jistě by se dal přidat i Holan) k vyvinutí vlastních složitých konstrukcí. Zdechlinu pošlu autorovi českých stránek zasvěcených francouzskému prokletému básníku, kde je zveřejněných sedm dalších překladů této básně (sám mám nutkání, ale do té společnosti si asi netroufnu) - třeba stránky obohatí. Co se mi ale dobře četlo, byly překlady Baudelairových básní v próze. Jednu zde přináším:

„- Můj krásný pse, můj dobrý pse, můj drahý haf haf, pojď blíže a přičichni si k výtečné voňavce, koupené u nejlepšího voňavkáře v městě.“

A pes, vrtě ocasem, což je, tuším, u oněch ubohých bytostí znamením, jež odpovídá smíchu a úsměvu, přiblíží se a položí zvědavě svůj vlhký čenich na otevřený flakon; po té, couvaje náhle s hrůzou, zaštěká na mne vyčítavým tónem.

„- Ach! bídný pse, kdybych ti byl nabídl balíček výkalů, byl bys jej očmuchával s rozkoší a snad i zhltal. Tak i ty, nehodný druhu mého smutného života, podobáš se obecenstvu, jemuž nelze nikdy předkládati rozkošných vůní, jež je rozhořčují, za to však pečlivě vybranou nečistotu.“

První let

Jako když čeká mladé káně
z rodného hnízda první let,
má milá letí do Bretaně
trochu poznat svět.

Tam v dáli mezi megality
zaskví se jako jarní květ
- já budu ale blahem zpitý,
až se vrátí zpět!

1968

Dnes od 17hod. v refektáři Františkánského kláštera!

The Met in Žatec

Dnes byl v Kadani na návštěvě Víťa Veselý z žateckého divadla a mimo jiné jsem se dozvěděl o žateckých živých přenosech z Metropolitní opery v New Yorku. Dostanu se tam sice až 5. dubna, ale to bude velká událost, protože dávají moji oblíbenou

Bohému
v režii Franca Zeffireliho

(jako film ji natočil v roce 1965 a pak 1982 a třeba Toscu natáčel i s Marií Callas, nedávno jsem tu psal o jeho Zkrocení zlé ženy).

To si navlíknu frak a lakovky, vytáhnu žateckou přízeň a zasednu do žatecké The Met, i když tam asi nebude v každém opěradel zabudovaná obrazovka s titulky v angličtině, němčině a španělštině jako v té newyorské. Možná se ale dočkáme titulků českých, jako to bylo v Praze v Národním. Ať tak či onak, strašně se těším.

Mlčení v hrobě

Borisu Vianovi

Život je dlouhý jako
cesta záložky knihou
přes nalíznuté prsty večera.
A každý večer může
být poslední, jako
každé jitro je první
ve frontě na lístky do biografu,
kde ti pak promítnou celý den
na vypnutou kůži
z čerstvě zastřelené laně.
Odcházíš před závěrečnými titulky,
protože víš,
že patří tobě.

To jsou mé verše z roku 2003. Až v pátek jsem zjistil, že datum literárně-klubového večera, tedy datum dnešní, je zároveň datem narození Borise Viana, mé velké literární inspirace. Mám v životě štěstí, že tak nějak bezděčně sahám v pravý čas po správných knížkách, takže když jsem v jalovém věku četl Naplivu na vaše hroby, dostal jsem se pak ve zralém věku k Podzimu v Pekingu a Pěně dní, k Raymondu Queneau a teď mám na nočním stolku Vianova Průvodce po Saint-Germain-des-Prés. Původně to měl být seriózní turistický průvodce, ale jak to mohlo dopadnout, když jej psal Boris Vian, to asi jeho čtenáři tuší. Názvy kapitol: I. Činy a mýty, II. Antalogie osobností, III. Ulice, IV. Dávkování a návod k použití… Protože do Saint-Germain-des-Prés patřil i Jean Paul Sartre a další existencialisté, zde je popis správného existencialisty (vzpomeňte na dnešní emo styl):

- Rozcuchaná kštice s prameny visícími do čela (viz známý portrét Artura Rimbauda, patrona existencialistů).
- Košile rozepnutá po pupík, v zimě i v létě.
- Ponožky živé barvy s vodorovnými pestrobarevnými proužky.
- Ježto existencialista nevlastní noční stolek, nikdy neodkládá knihu V. Sulivana Naplivu na vaše hroby.

Nebyl by špatný takový průvodce třeba po Kadani, a protože tu zdaleka nemáme takový kulturní život jako v pařížské čtvrti, mohlo by vzniknout něco docela originálního. Něco mi našeptává kacířskou myšlenku ohledně plánované kadaňské literární soutěže... No, nechám to zrát... Zatím si radši pusťte tuhle písničku:

Kočičí hra

Sobota byla veskrze rozhlasově divadlení, kromě Terleckého dávali i Chaloupku strýčka Toma, zdramatizovanou to oblíbenou knížku mojí maminky a pak Kočičí hru (v originále Macskajáték) podle Istvána Örkényho. Moc bych chtěl sehnat nahrávku inscenace z roku 1982 s Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou. Rozhlasové zpracování Vltavě nebylo špatné, ale poté, co jsem viděl hodnocení na ČSFD, kde nahrávku nejúspěšnější inscenace v historii Národního divadla (403 repríz) 93 hodnotících ohodnotilo v průměru 93 body ze sta (kdyby stačilo tak málo diváků jako vzorek, umístila by se tato hra podle románu maďarského autora z 60. let na 12. místě před Spalovačem mrtvol, Pulp Fiction a Zelenou mílí), a přečetl si několik komentářů, mám zase další z tuh, které bych chtěl před odchodem z této planety stihnout uspokojit. Jsme s Kajdou a Věrkou hrozně zvědavý, jak Dana Medřická mňouká!

Cirkus Zambezi

Dnes jsem si měl příležitost uvědomit, že jsem ještě zdaleka nezapomněl rusky. Pustil jsem si životopis Nikolaje Tarleckého v ruštině a když jsem měl tu možnost si text zároveň číst, rozuměl jsem z 90%. Terlecký se narodil v roce 1903 v Petrohradě a s otcem, jenž byl oficírem v ruské armádě, sjezdil Orient, kde přežil epidemii tyfu. Po ruské revoluci utekl přes Cařihrad do Čech a zakotvil v Praze. Nejvíc mě asi zaujalo, že v Praze přežil svou smrt, když chrlení krve bylo diagnostikováno jako tuberkulóza a lékaři (rusky „vrači“, byl jsem rád, že se mi tohle zapadlé slovíčko v paměti oživilo) mu dávali pět týdnů života. Rozhodl se je strávit tvůrčí prací, a tak všechny peníze dal jednomu křesťanovi s tím, aby mu posílal denně litr mléka, chléb a brambory, načež odjel do Brd, kde začal psát svůj životní román. Přestal se holit (tohle slovíčko jsem si musel dohledat), chodil v jedněch plavkách (koupacím kostýmu) a jen psal a psal. Lidé z okolí ho měli za poustevníka, chlapec, co mu nosil potraviny, se ho bál. Když Terlecký svůj román dokončil, zeptal se chlapce, co je za den. Z odpovědi pochopil, že psal sedm týdnů - a neumřel. Zemřel až v roce 1994 ve Švýcarsku, kam emigroval v 60. letech.

Od 20. let psal česky, a v naší mateřštině nepřestal psát ani ve Švýcarsku, takže se všeobecně považuje za českého autora. Do kroužku jeho českých přátel patřili např. Vítězslav Nezval, Jan Drda či Marie Majerová, která přeložila jeho první ruský román do češtiny. V nakladatelství TORST vyšla Terleckého autobiografie, většina díla ale na české vydání čeká.

Včera dávali na Vltavě Miloňem a Hanou Čepelkovými zdramatizovanou Terleckého povídku Cirkus Zambezi. Věra Holanová miluje Jana Bernarda, ale on, aby zapudil své chmury z nevyléčitelné nemoci odjíždí s cirkusem po Evropě jako šašek. Zamiluje se do krotitelky lvů jménem Tea. Ředitel Zambezi ho chce naučit vidět věci a částečně se mu to i daří. Když se cirkus vrátí do Prahy, potká Jan Věru a splete si ji s Teou… Chce jí dokázat, že jsou si k nerozeznání podobné, ale cirkus na svém místě není a pravděpodobně nikdy nebyl, nicméně jiné okolnosti ukazují, že o sen nešlo. Věci jsou ale tak jak jsou a naše dva hrdiny nemusí k dalšímu vývoji nikdo přemlouvat...

Z toho, co jsem psal v prvním, životopisném odstavci docela jasně plyne, jaká byla autorova inspirace. A Jan a Věra s tématem prozření a získání nového smyslu života, to mě vyloženě potěšilo.

Příběh klášterních maleb

Dnes byla Kadaň dvakrát v televizi, jednou v Událostech v regionech v hlavním čase na ČT1 a ve tři čtvrtě na devět večer na ČT24 (moc pěkně tam mluvil Lukáš Gavenda). A čí je to zásluha? Malířů z 16. století, kteří bez ohledu na slavná jména, s nimiž bývají dáváni dohromady, vytvořili unikátní dílo na stěnách Františkánského kláštera. Dále pak restaurátorů, kteří je po takřka půl tisíciletí odkryli. Samozřejmě ale je to také zásluha lidí, třebas laiků, kterým se tyto malby prostě líbí. A v neposlední řadě těch, co pro ty všechny zorganizovali dnešní sympózium. Já jsem se tam spíš pletl a po uvítací řeči jsem se už držel zkrátka, neboť jediným mým přínosem bylo vymyšlení názvu celé konference. A odstranění asi půlky obsahu talíře s kuřecími stehýnky pro účastníky a dvou malých plzeňských dvanáctek. Ale podal jsem si ruku a prohodil pár slov s panem profesorem Roytem, o němž jsem tu už jednou psal (tedy pár zde znamená opravdu tak zhruba dvě), a s mnoha dalšími zajímavými lidmi.

Diváků byl plný refektář...

... a přijelo i hodně Němců, jelikož jedny kamenické noviny napsaly, že možnost vidět malby je výjimečně pouze dnes (ale ono je to po předběžné dohodě možné každý den a od dubna i bez této dohody)

... a přijel také generální vikář biskupství litoměřického (a pozor, tentokrát pravý, ne jako onehdy biskup František)

Literární klub podruhé

Druhé sezení literárního klubu proběhne na Střelnici ve sklepních klenutých prostorách

v pondělí 10. března od 19hod.

Na programu je autorské čtení Karla Rady, kadaňského spisovatele, jemuž v roce 2005 vyšel u olomoucké Votobie román Oblomovka.

Dále si účastníci sezení budou moci zodpovědět tzv. Proustův dotazník, což je soubor osobních otázek, na něž se má odpovědět velice rychle (jaksi bez dlouhého přemýšlení) a proslavil ho právě francouzský autor Hledání ztraceného času tím, že jej zodpověděl ve věku 13 a 20 let, a pozdější jeho zveřejnění vedlo k psychoanalytickým úvahám o tomto velkém spisovateli. Dnešním třináctiletým, ba někdy i dvacetiletým, by mnohé otázky zřejmě nedávaly valného smyslu, ale i tak bude zajímavé se nad nimi zastavit o století později.

Rád bych přečetl ukázky ze sto let staré knihy překladů, ovšem ještě mi nedošla poštou, tak uvidíme. Připomeneme si literární výročí, na nichž zjistíme, kdo co od některých z připomenutých autorů četl a co o tom soudí.

A rád bych pak domů dal každému z účastníků klubu kopii jedné z kapitol Čapkova posledního nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna – což bude také takové připomenutí jednoho výročí. Karel Čapek zemřel o Vánocích 1938. Ale hlavně možnost zajímavé psychologické hry při dalším sezení.

Letop8čet (1968)

Dovoluji si Vás pozvat na svou přednášku z cyklu Letop8čet, která ale bude komponována z cizích prací a vzpomínek, neboť vychází z tříletého zadávání dějepisných seminárek na téma, které jsem pracovně nazval „Babi, co si pamatuješ z roku 1968?“ Tenhle týden jsem se zase docela porochňal ve starých periodikách a lokálních dokumentech, což mi připomnělo jedno z krásných období mého života, kdy jsem noc za nocí studoval u dědy ve sklepě staré Reportéry a Literární listy. Prožil jsem si tak rok 1968 pocitově skoro na vlastní kůži a nelituju toho. Snad i moje přednáška přinese trochu té autentické atmosféry onoho osudného roku, který v jenom oka mihnutí vzal za své.

Út 11. března 2008 od 17hod.
Refektář Františkánského kláštera

21. srpen 1969

Dostala se mi do ruky tato příloha Rudého práva ze srpna 1969. Je to nedocenitelná příloha do každé učebnice propagandy! Měl jsem tendenci se chvílemi smát, ale pokaždé mi při cuknutí koutků zase hodně rychle zatrnulo... 31 velkostránek špíny...

Jaké znamení mělo pět po zuby ozbrojených armád rok předtím, na to RP neupozornilo... Zřejmě dvojitýho Brežněva...

Všimněte si především toho agresivního obutí...

Kadaňský majáles 1966 a 2008

Jak si tak pročítám materiály ke své přednášce o kadaňském jaru 1968, narazil jsem v Nástupu z 26. května 1966 na následující řádky, které by mohli inspirovat náš letošní plánovaný počin. Kadaňský majáles 2008 by měl proběhnout v pátek 2.května (ještě je ve hře i 9. květen, uvidíme podle přístupu gymnázia - které je letos takovým pokusným králíkem; příští rok by se akce rozšířila i na ostatní střední školy). Inu, studenti, čtěte!

II. studentský majáles v Kadani byl očekáván obyvateli města s napětím. V pátek odpoledne se začaly plnit ulice, kterými se měl majálesový průvod ubírat, tisíci nedočkavých diváků.

Letní kino, naplněné studenty kadaňských škol, bylo svědkem bouřlivé a spravedlivé volby krále majálesu, kterým se stal po vtipném volebním projevu jeden ze čtyř kandidátů, student SPSŠ J. Bartík. Po slavnostní korunovaci a převzetí korunovačních klenotů se král v doprovodu půvabných dívek, kandidátek na Miss majálesu, odebral do připravené ekvipáže a průvod se vydal na slavnostní cestu. U mikulovické brány převzal král od prvního radního klíče od města a tím byla Kadaň vydána na milost a nemilost královského doprovodu. Po tomto slavnostním obřadu se průvod ubíral ulicemi města, pozdravován diváky, do kulturního domu, kde pokračovala zábava. Po programu, který předvedla kulturní úderka vojáků z Litoměřic, přišlo to nejdůležitější, volba Miss majálesu. Sympatie studentů si získala kandidátka SZTŠ Jana Zouhartová, která byla zvolena královnou II. Majálesu roku 1966.

Tradice majálesu ožívá i v Kadani. Pro příští léta by neuškodilo více vtipu, originality, revolučnosti a snad i více samostatnosti v organizaci. Ale stejně se máme na co těšit.