2. Sportovní galavečer

K 2. ročníku Sportovního galavečera jsme už s Píďanem přistoupili s nadhledem, ale snad i s o to větším zápalem. Dnes vyšel výběr fotografií, na němž mě mrzí jen absence začátku se zapálením olympijského ohně, ale hlavně pak půlnočního překvapení v podobě Míšovy Olinky Šípkové revival. Těch převleků tam bylo mraky. Nefotil tam ještě někdo? Jak nám to slušelo a jak bylo veselo, uvidíte více přímo na stránkách Královské Kadaně.

Soutěž o závin

Pradědeček byl husita. Ne tedy s řemdihem a cepem, ale byl členem Církve československé husitské, která se před 90 lety odštěpila od církve katolické. Jeho knihovna oplývala klasiky druhé poloviny 19. století, hlavně Jiráskem, jehož názor na blahodárné husitství a škodlivé jezovíty sdílel. Mám doma z té knihovny Temno a taky Wintrova Mistra Kampana.

Včera jsem 11. vydání Mistra Kampana z roku 1933 vytáhl z knihovny, abych si přečetl kapitoly o bitvě na Bílé hoře. Winter používá zajímavou češtinu, mnohdy mu ve větě chybí přísudek. V kapitole „Dráti budou zemi všickni, kteří tudy půjdou“ se mistr Kampanus setká už po bitvě v Praze s jedním mladým důstojníkem bavorské armády. Ten se podivuje, proč jsme se po bitvě nebránili, proč Fridrich Falcký prchnul a neobrnil se v Praze nebo aspoň v Plzni.

„Divím se tomu, že se tu v Čechách již po dvě stě let rvete o náboženství, vidíš, mistře, kam to vede!“

Na vysvětlení, že nám jde o pravdu, odpověděl:

„Co je to pravda? ... Anaxagoras tvrdil, že platí jen dojem smyslů, slunce mu bylo velké jako Pelopones... Rozum shledal, že je to koule a ohromná koule. Rozum proti smyslům! A kde je pravda ve věcech citu a rozumu? Toužím po ní, slíbil jsem – když jsme leželi na Dunaji v Neuburce – na zemi jsem klekl v komoře – slíbil jsem Matce boží pouť do Lorety, když mi učiní pravdu, po níž toužím, zjevnou – a již se mi zdá, že jsem uhodil na cestu dobrou...“

„Nemám cestu tu ještě všecku zevrubně vyzkoumánu, ale, pochybuji-li o všem všudy, o své existenci nepochybuji, o té vím, neboť já jsem to, jenž pochybuje a přemýšlí, moje existence jest první a mně nejbližší pravdou a skutečností, z této skutečnosti postupně dospěl jsem k poslednímu skutečnému původci všeho, a tím jest Bůh, Bůh jediný, stejný. Toť začátek a konec mého přemyšlování, mojí filosofické cesty. Pravdy ostatní budu hledati vždy jen řádem mathematickým, čeho nebude lze dokázati rozumně a mathematicky, toho nebudu držeti za pravdu.“

Kampanus pak s ním prochází Prahou a snaží se zamezit krutostem a drancování.

Kdo že byl tím mladým důstojníkem? Poradím vám ještě, že dnes uplynulo 360 let od jeho smrti. První správnou odpověď odměním štrůdlem u Johanky.

Marta

Španělské hudební nakladatelství Vampisoul vydává muziku 60. a 70. let od písní španělského Harlemu po hudbu cikánů z L.A. Nedávno vydalo i elpíčko a cédéčko s písněmi Marty Kubišové a úplně čerstvě i hity Golden Kids.

Maminka Martu milovala, měla jí a Vaška Neckáře plný zpěvník. Já jsem se do Marty zamiloval, když jsem v 90. roce sledoval všechny díly Písně pro Rudolfa III. Tahle je stejně smutná jako Rozvod od Hany Hegerové.


Marta přijede do Kadaně 9. prosince.

Česká ucha

Když jsem se včera koupal, Věruška mi četla jednu z Devíti veselých povídek z Rakouska i Republiky od Ivana Olbrachta. Jmenovala se O lásce k vlasti, jménech představených a jiných vratkých pojmech a byla napsána v roce 1910, tedy přesně před sto lety. Odehrává se v českém mužstvu 3. kumpanie 74. c. a k. pěšího pluku v Liberci a dělá si legraci jak z rakouských oficírů tak z českých vojáků-vlastenců. Konec povídky jsem si už v posteli dočetl sám a na poslední stránce jsem objevil promluvu starého mazáka Pekárka, kterou považuju za výstižný odhad české nátury a Olbrachtovu předzvěst chování národa po celé 20. století:

„Nebrečte! Copak si myslíte, že tahleta lumpárna potrvá věčně? A že nás tihle idioti budou věčně fackovat? Jde jenom o to, až to s nimi začne praskat, abychom při tom taky byli. Jděte spat, ušouni!“

Podušky na vojenských kavalcích jsou tvrdé a škrábou, a nováčkům, než si na to zvyknou, naběhnou a zmodrají uši. Proto se také říká rekrutům ucha neboli ušouni.

Dětská škola šachu

Čtu si Psychologického průvodce šachovou partií, kde se tvrdí, že psychologie hraje v šachách významnou, ne-li nejvýznamnější roli. Někdy si připadám, že jsem pro své protihráče takový psychologický trenažér. Hraji šachy po internetu v sadách po třech partiích, což je dáno tím, že denní neplacený limit jsou právě tři. A je neuvěřitelné, že ve valné většině buď třikrát prohraju nebo třikrát vyhraju. Poslední tři sady byly všechny z první kategorie a co jiného mi zbývá, než se z toho vypsat. Včera jsem jednomu soupeři z Brazílie po chybě neopomenul připomenout, že podobnou chybu jako já udělal v roce 1940 i velmistr Spasskij. To mu tenkrát bylo 13 let a nad šachovnicí se rozbrečel.

Dnes jsem hrál poslední dvě partie se 70letým Angličanem. První jsem prohrál, ale v druhé jsem si vedl velmi dobře, snad poprvé v životě jsem útočil na jednoho pěšce pětinásobným napadením, díky němuž jsem nakonec získal i soupěřovu kvalitu. Byl jsem uprostřed nádherného útoku, když přede mě vyskočila tabulka Black won! Check mate! V první chvíli jsem si říkal, že černý vzdal, ale pak mi došlo, že jsem dostal mat. Málem jsem se rozbrečel.

Touhy

inspirováno básní Konstantinose Kavafise, věnováno Věrušce po dnešní noci beze snů s přáním, aby její touhy byly co nejvíce naplněné

Jako krásná těla těch, co zemřeli bez vrásek,
- smutně uložená v úhledných mauzoleích
růže u hlavy, v nohách jasmínové proutí, -
jsou sny, které se nesplnily a žádný jiný lék
rozkoší nenaplní prázné noci jejich,
z nichž je tak těžké k ránu procitnouti.

Obleču se, zabiju ho a vrátím se

V puzzle, které si skládám ze zhlédnutých filmů, jsou dost velké trhliny. Jednou z největších byl až dodnes film Hodný, zlý a ošklivý. Když mi Vančíš po obědě poslal esemesku, že v 16.50 tenhle film začíná na dvojce, nasadil jsem pracovní tempo japonského úředníka a v 16.47 jsem usedal vedle Kajetána.

Na ČSFD film hodnotí jako 14. nejlepší film v historii, na Internet Movie Database dokonce na 4. místě hned po Kmotrech, další velké díře, kterou jsem nedávno zacelil, a Shawshanku, který na záplatu ještě čeká. Jeden český komentátor napsal vtipně:

Na světě jsou dva druhy lidí - ti, co považují Hodný, zlý a ošklivý za nejlepší western všech dob, a ti, co jej teprve uvidí.

Jistá komentátorka ho pak svým dvouhvězdičkovým hodnocením přesvědčuje, že existuje ještě minimálně třetí typ.

Naštěstí jsem si film užil tak, jak jsem chtěl, totiž s pocitem, že nikam nespěchám. Proto pro mě i scény na poušti, kde se nic neděje, byly pohlazením. Nicméně to, co ve filmu Tenkrát na západě do sebe zapadalo, mi tady přišlo náhodně poskládané, děj jednoduchý, těžko uvěřitelný a vlastně mi chvílemi bylo úplně jedno, jak to dopadne. Tmel hudby to trochu zachránil.

Shrnuto a podtrženo: režijní průprava Sergia Leoneho na Tenkrát na západě. Docela bych byl zvědav na ty ostatní díly obou trilogií, v nichž Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na západě tvoří vždy ideální třetinu. Pro hrst dolarů by se určitě mohlo dát do klubu, má to půl metráže dnešního zážitku a taky v tom hraje Clint.

Ve čtvrtek budu v klubu uvádět Tarantinovy Gaunery, průpravu na Pulp Fiction. Film uvidím už podruhé, poprvé před pěti lety se mi líbil, teď načítám Tarantinův životopis, tak se těším, jak mi to posune vnímavost pro detail.

Nejtěžší chvíle v životě Járy Cimrmana

Kalajáramář již vyhlásil výsledky, neumístil jsem se, smířil jsem se s tím, přečetl jsem si příspěvky a s některými se ani nechci měřit. Nerad bych ale nechal svůj příspěvek v šuplíku, tak si ho aspoň napíšu sem. Na nový konec mě navedl tuším Vančís (teď si nejsem jistý), staré zakončení je pod ním.

Patrně nejtěžší chvíli svého života strávil Jára Cimrman coby dospívající jinoch v Brně, kam si jej jako nadaného asistenta z Vídně přivezl Gregor Mendel, známý zakladatel genetiky. Cimrman svému o generaci staršímu kolegovi pomáhal v jeho pokusech s hrachem. Při křížení různých druhů této luštěniny bylo zapotřebí zkoumat všechny vlastnosti vypěstovaných výsledků i jejich působení na lidská střeva. Cimrman se v rámci vědeckého výzkumu obětoval, snědl veškerou Mendelovu úrodu z let 1856 - 1863 a vedl pečlivé záznamy, jak ten který kříženec působí na jeho trávicí trakt.

Jak nám zachovalý útlý sešit o 237 stranách dokazuje, došel Cimrman po několika letech strávených v cele augustiniánského kláštera, kde měl pouze tvrdé lůžko a suchou toaletu, k vlastnímu samostatnému výzkumu, když začal sám křížit různé druhy luštěnin a obilovin ne cestou genetickou, ale právě cestou gastrointestinální. Křížení druhů až v žaludku vyrazilo dech všem tehdejším rádoby moderním přírodovědcům. Na dlouho očekávanou přednášku na toto téma, kterou měl pronést na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku v roce 1864 však Cimrman nedorazil. Usoudil, že by to bylo házení hrachu na zeď. Navíc, jeho poslední pokus s naklíčeným hrachem a máčenými měsíc odleželými kroupami ho přivedl na jinou cestu. Trpěl pět dní a v horečných křečích si poznamenal: „Rozhodl jsem se založit v Brně zbrojovku.“

„Objevil jsem nový pohon do turbokompresoru.“ O měsíc později uzavřel Cimrman kontrakt s Friedrichem Wannieckem, který patent zakoupil a založil v Brně prosperující továrnu.

Čas žít

Tenhle víkend byl našlapaný jako zelí v babiččině kádi. Začalo to v pátek besedou s horolezcem Radkem Jarošem. Měl přijet už dopoledne, kdy byly na Střelnici nasmlouvané dvě školní výpravy. V půl deváté jsme se dozvěděli, že Radek, který zlezl 9 ze 14 světových osmitisícovek se málem zabil v Žiželicích u Žatce. Naštěstí to odneslo jen auto a studenti, kteří přišli o zajímavé povídání. Pokud je to zajímalo a nechtěli se jen ulít z vyučování, beseda s promítáním byla přislíbena od 18h. v klubu. Bylo plno, což mě moc mile překvapilo, ovšem student dle mého odhadu ani jeden. Promítání se protáhlo na dvě a půl hodiny a o zajímavosti svědčí i to, že lidé ještě půl hodiny pokládali otázky a za celou tu dobu nikdo neodešel.

Jen já jsem už netrpělivě přešlapoval, neboť jsem chtěl stihnout koncertv Orfeu. Přijela k nám na návštěvu sestřička s Kubou, a tak jsme se museli ještě stavit doma. Kuba na pankáče neměl nádalu, a tak jsme vyrazili ve čtyřech: já, Věruška, Ivanka a v bříšku zatím bezejmenná neteřinka. Stihli jsme skoro celé The Vibrators a celé UK Subs. Je to takový ten uřvaný punk jako bylo na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. UK Subs jsou s 300 koncerty ročně jednou z nejproduktivnějších kapel na světě. Svá alba od roku 1976 nazývají jmény začínajícími vždy následujícím písmenem abecedy, už jich mají od A do W. Frontmanovi Charlie Harperovi je 65 let a vypadal na podiu jako indiánská babička.

No a včera jsme byli všichni na Sportovním galavečeru, podruhé s Píďanem a moderátorským mikrofonem. Jsem celkem zvědavý na ohlasy, sám jsem do rána oslavoval, že krom rozflákaných vstupních dveří nebyl žádný závažný průšvih. Ještě teď je mi mizerně.

Kvítí z kostelního dvora

Někdy ke mně pasáže ze starých knih promluví strašně svěžím způsobem. Je to asi i tím, že tak, jako tehdy, by to dnes prostě už nikdo nenapsal. A přitom jsou to popisy světa, který znám a na který se vlastně dívám přes stejné brýle (a nemyslím si, že jsou růžové). Nedávno jsem tu citoval z knihy Františkánské poselství světu. Četl jsem teď v té knize část o devatenáctém století. Ta končí hezkou kapitolou s názvem Františkánská báseň.

Je tu mnoho františkánů. Ale kde je sv. František.
Kde je?
Je právě v této různosti, projevu velké svobody ducha, kterou zanechal svým následovníkům… Kulatý stůl sv. Františka ze spoletského údolí jde ze staletí do staletí, má tisíc podob, ale vždy tutéž rytířskou, trubadúrskou a hrdinskou svatost.

První kapitola části o dvacátém století, tedy o autorově přítomnosti nese název Problémy a omyly moderního svědomí. Je v ní spousta myšlenek, které bych chtěl sdílet se svými bližními, a tak abych neunavoval, udělám z toho zase seriál. Vývoj křesťanství přirovnává P. Agostino Gemelli ke stavbě. V dobách sv. Bonaventury stály zdi, ale zbortilo se lešení, sv. Ignác už musel stavět nové zdi na stále pevných základech, ve dvacátém století už není ani na čem stavět. Jsme ve století jednadvacátém. Jestli bylo křesťanství za sv. Františka v koši, z sv. Xaveria v popelnici, před sto lety na skládce, kde je dneska? Ale přesto všechno, ti, co už nemají na čem stavět a ani by je to nenapadlo, mohou mít zájem ohlédnout se, proč tomu tak je. Tak pro ty, co je to zajímá, jsou určeny následující řádky a jejich případné pokračování. Budu je vybírat na přeskáčku, schválně. já je četl v posteli a nad každou jsem téměř usnul, jak dlouho jsem nad nimi přemýšlel, není to čtení na lehké posezení u internetu, ale přesto, třeba to někdo přechroupe a něco mu to dá. Asi zase začnu chodit do kostela, abych měl čas přemýšlet (a usínat nad homiliemi).

Jestliže je pravda, co si právě myslíme, jestliže každý čin má v sobě minulou zkušenost a je získáváním zkušenosti nové, která v každé době přispívá k rozvoji ducha, pak schází vážný důvod, proč bychom měli cítit lítost: potřeba pokání se ruší myšlenkou, že každý čin má v sobě nebo ve svých důsledcích odměnu nebo trest. Potřeba očištění se oslabuje lichocením, že v pádu je nové poučení a že se člověk povznese výš, když znova začne s lidskostí obohacenou.

Zapomíná se na slabost člověka, jež byla předmětem hlubokých úvah po celý středověk. Vynáší se jeho myšlenka a jeho vůle, svou myšlenkou se stává člověk stvořitelem skutečnosti a svou vůlí se stává rozhodčím nad životem a nad dějinami.

Od doby humanismu, kdy hrdinové Plutarchovi byli povoláni, aby nastoupili na místo svatých, není vzorem hrdinství následovník Kristův, ale člověk vynikající nad jiné svou vůlí.

Když se dogma o dědičném hříchu považuje skoro za mythus, tu se lidská bída zakrývá nebo spíš popírá a mizí pod tvůrčí silou vůle. A když se peklo a ráj považuje za dětinské povídačky, lidé tvrdí, že nacházejí štěstí nebo lépe řečeno radost ze života v prchající skutečnosti a tvrdí to, i kdyby měli lhát sami sobě.

Zbyl ještě jeden velký posel Boží: smrt. Ale kdo myslí vážně na smrt v tomto víru práce? Kdysi mívali lidé čas soustředit se a uvědomit si jistotu konce, jež zůstává pro každého člověka až do posledního vydechnutí pravdou abstraktní. Dnes každá dobrá myšlenka – i když přijde – uhasne v průvanu vnější činnosti.

Máchorok

Letos je Máchův rok. Čeká se velká sláva, ne asi nepodobna té z roku 1936, které se tak trochu posmíval Seifert. Sám jsem si říkal, jak bych přispěl k tomu listopadovému výročí a neztrapnil se, a dostal jsem nápad. Jako wikipedián jsem se všiml, že na stránkách, na nichž se shromažďují kandidáti na publikování na hlavní stránce v sekci Did you know je úplně vespod oddíl Special occasion holding area, kde čekají články vytvořené ke speciálnímu výročí či svátku. Teď jsou tam v řadě čekají články k oslavě vietnamského nového roku, sv. Valentýna a, představte si to, MDŽ. A tak mě napadlo, že bych rád o prázdninách vytvořil několik článků souvisejících s Karlem Ignácem. Úplně nejradši bych vytvořil těch článků tolik, aby zabraly celou sekci Did you know. Nechcete mi někdo pomoct?

Zatím načítám literaturu. Perfektně poslouží monografie dr. Alberta Pražáka z již řečeného roku 1936 s neuvěřitelně bohatým poznámkovým aparátem. Je to opravdové počteníčko, našel jsem tam věci, které jsem ještě o Máchovi nečetl a to jsem o něm a od něho už četl ledasco (pravda, Máj jsem nikdy nepřečetl v kuse, vždycky jsem se zahleděl do detailů, a tak bych ho nikomu nemohl vyprávět).

Vědělas třeba, Terezko, že Mácha zamítal slovo hřbitov? Bylo mu málo české.


Navrhoval místo něj sousloví „kostelní dvůr“. Je pravda, že ačkoli je v Máji deset hrobů (rozuměj deset slov), hřbitov dohromady nedají. Ovšem ani ten dvůr.

Germanismům se Mácha zásadně vyhýbal, ač, jak píše dr. Pražák, „z nich vybřídal jen těžce“: Trauerweide – truchlovrba; Gewinnsucht – ziskužádost; Trauerkleid – truchlorouška (ta je přímo z Máje); vielvermögend – mnohomohoucí).

Až zase na něco narazím, dám vědět.

Zážitky z Afriky

Martin dneska brouzdal pouští Kalahari, kam se asi nikdy nepodívám, ale abych si nepřišel jako pecivál, začetl jsem se do kapitol Kulturních obrázků pro mládež od Josefa Kořenského z roku 1899, které pojednávají právě o Africe. Jedna kapitola je o Čeňkovi Pacltovi, českém cestovateli, který zbrázdil snad všechny světadíly, ale zemřel právě v Africe, kam se vydal na lov diamantů. O těch pojednává celá jedna kapitola, v níž se dozvíte třeba to, že slovo karát je odvozeno z řecko-latinského názvu rohovníku neboli svatojánského chleba, protože představuje váhu jednoho zrníčka z jeho lusku.


V knize jsou otištěny úryvky z Pacltových dopisů do Čech.

Levou ruku mám bolavou od potyčky s levhartem. Na poušti kalaharské střelil jsem levharta, jenž hned padl. I běžel jsem, abych jej odnesl. Ale levhart byl jen postřelen, vzchopil se a sápal se na mne vší silou. Při tom popadl mě za levou ruku a notně mi ji pocuchal. Zanechal svého díla teprv potom, když jsem mu hlavu prostřelil kulí z revolveru.

Tak tohle ti, Martine, nepřeju. A dál ty, Markét, nečti.

Jindy jsem měl rvačku s opicí. Stalo se to takto. Sedím na pokraji houští a připravuji se, abych si uvařil čaj. Sbírám potom suché chrastí k topení. V tom spatřím malou opičku. Seděla na zemi. Má touha byla, bych ji dostal, proto jsem se k ní plížil s největší opatrností. Ale náhle vyřítí se na mne z houští stará opice, chápe mne za nohu a kouše do ní vší silou. Měl jsem se co brániti. Při tom opice kňučela a prskala jako rozkacená šelma. Byl čas chopiti se opět revolveru a zabíti ji. Třikráte jsem do ní střelil, a opice vedla svou, až teprve po čtvrté ráně klesla k zemi mrtva.

Chudák siroteček, malé hezké opičátko, plakalo hrozně u své maminky. Vzal jsem ubožátko k sobě, ale druhého dne zahynula opička žalem.

Christopher Reid

Všiml si vůbec někdo tvé vášně
pro plány a návrhy,
tvé schopnosti dělat dvě až tři věci najednou?

Sledovala jsi nějakou pitomost v televizi,
nechala ses při tom ode mě masírovat za krkem
a sešívala jsi z malých kousků látky překrásné quilty.

Když ti ten felčar předepsal zničující dietu,
šlapala jsi na vypůjčeném rotopedu
stovky statických kilometrů denně
a učila ses italsky z učebnice zapřené o řídítka.

Při snídani jsi čítávala zahradnickou encyklopedii,
která zabírala polovinu stolu;
dokázala jsi vstřebávat binominální nomenklaturu rostlin
spolu se šťavnatým grapefruitem a kávou.

Dvě až tři věci najednou.

Nedokázala bys teď nějak zařídit,
abys byla zároveň mrtvá i živá?

místo doslovu

První rána kapitána

Ve všech partiích Krajského přeboru II. třídy „A“ jsem dodnes prohrával, naposledy s oním dvanáctiletým klukem z Mostu. Také na internetu jsem zažíval poslední dobou jen samé prohry, a tak jsem si do dnešního zápasu s údlickým „céčkem“ moc nesliboval. Ráno mi bylo stydno, že se šachům už vůbec nevěnuju teoreticky, a tak jsem si, zatímco se Věruška malovala a upravovala si vlasy v koupelně, otevřel učebnici zahájení a prostudoval si Rubinsteinovu variantu francouzské obrany (jednu ze zhruba deseti variant, které v učebnici u této hry jsou). U ní jsem si ještě vybral jedno ze tří pokračování, u něhož na konci stálo, že „černý získává uspokojivou hru“.

Pánové a dámy, já vůbec nevěděl, že budu mít černé figury! V Údlicích jsem zasedl na páté šachovnici k bílým, ale pak se zjistilo, že domácí mužstvo špatně postavilo šachovnice a museli jsme je otočit. Takže přeci jen černé. Soupeř přijel v tomhle počasí na kole, což slibovalo opravdového blázna. Nad třetím tahem přemýšlel asi deset minut. Je to neuvěřitelné, ale hráli jsme Rubinsteinovu variantu francouzské hry! Cítil jsem se sebevědomě a po každém celkem rychlém tahu jsem odcházel za Věruškou na pokec. V polovině zápasu jsem se podíval do rozpisu a zjistil, že soupeř má Elo 1745. Na jednu stranu jsem znervózněl, ale na druhou jsem byl sám se sebou docela spokojen, protože moje středová hra citem si vysloužila dlouhé přemýšlení bílého. Lup ho a měl jsem o pika víc i zajímavější pozici. Závěr byl strhující podívanou, na kterou se nikdo nedíval. Hra na ostří nože na obou stranách skončila výměnou, po níž jsem byl dva pěšce v plusu. Byla mi nabídnuta remíza, ale řekl jsem si, že kvůli družstvu, které v tu dobu už prohrávalo o dva body, musím bojovat na vítězství. Nakonec jsem ho v potu tváře opravdu vybojoval. Pak mi řekli, že jsem vlastně vyhrál už o hodinu dřív na čas, ale protože byly špatně nastavené hodiny, tak jsem to nepoznal. Družstvu to ale nepomohlo. V Údlicích jsem byl jediný z Kadaně, kdo vyhrál. Takovou čest jsem svojí kapitánské pásce udělal poprvé.