legendární anglická punková kapela… V Kadaňském Orfeu v podstatě uzavře své kontinentální turné a po lednových koncertech v Düsseldorfu, Hannoveru, Brémách, Hamburgu, Berlíně, Praze, Bratislavě, Budapešti, Barceloně a Madridu to bude taková opravdu pěkná tečka a já jako nový ředitel KZK do ní přispěju aspoň rozhodnutím o prominutí nájmu, protože to je punkáčská povinnost…
Písnička Automatic Lover byla inspirací pro písničku Automatický milovníkskupiny Brutus, která s The Vibrators často vystupovala a v Orfeu bude už 19. ledna… Roman Charlie Sládek a Ivetka Musilová pozvali do Kadaně ještě Sex Pistols Experience, Plexis, Totální nasazení, SPSa Apple Juice, a tenhle multivitamínovej džus můžete zažít, když přijedete 16. února do Kadaně…
Tříkrálovým koncertem duchovní hudby v kostele 14 svatých pomocníků ve Františkánském klášteře v Kadani přivítá rok 2008 smíšený sbor Hlahol z Chomutova. Bude to také start pro Kulturní zařízení Kadaň, organizaci, která bude zajišťovat kulturní pořady v několika stáncích.
Smíšený sbor Hlahol navázal na tradici chomutovského zpěváckého spolku Vlastislav, jenž vznikl v květnu 1947 ze stále se rozrůstajícího chrámového sboru. Tehdy se zpěváci sešli, jak se píše v kronice sboru, za tím účelem, „aby šířili kulturu a český zpěv po celém zdejším kraji, odkud byl před staletími násilně vytlačen“. Zároveň ale kronikář podotýká, že „nezáleží na tom, jaký odznak politický kdo nosí nebo jakého je kdo náboženského vyznání“. Členové současného spolku Hlahol do Kadaně přijedou jak s českým zpěvem, který budou reprezentovat např. skladby od Václava Karla Holana-Rovenského nebo ze Šteyerova kancionálu, tak také s latinskými ukázkami z díla Johanna Sebastiana Bacha a dalších mistrů. Přijďte se přesvědčit, že kultura a (nejen) český zpěv v našem kraji přežil i televizní a internetovou revoluci. Koncert začne 6. ledna v 18 hodin.
Šel jsem včera ráno do školy a dnes půjdu znovu. Včera, aniž bych musel, dnes odučit jednu hodinu. Dostal jsem milý lístek z Austrálie, v kterém mi pisatelka připomněla slova Otokara Březiny z roku 1892:
„Učitelství jest těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu. Děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velikém procentu úžasně neschopné. Vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován (znechucen), umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním.“
Ne, tak to u mě nebylo. Mě učitelství víceméně naplňovalo, ale sám jsem si přesytil čas vedlejšími aktivitami a teprve to mě umrtvovalo a zatemňovalo mozek. A hlavně na mě přišla Kristova léta a s nimi pocit, že nechci být jen kolečkem ve stroji, jímž jsem se stával, navíc nepromazaným, stále vypadávajícím z rytmu a toužícím točit se obráceně.
Přišla mi učebnice zeměpisu pro II. třídu měšťanských škol od Petra Dejmka: Cesty po Evropě z roku 1931. Kam se hrabou Rámcové vzdělávací plány, Školní vzdělávací programy a podobné reformy. Čtu si v té učebnici jako v románu, dozvídám se netušené věci a zajímavou formou a kupodivu to není z interaktivní tabule v rámci průřezových témat.
A proč vám to píšu? Listoval jsem včera Demlovým Svědectvím o Otokaru Březinovi: „Životem, svým dílem dělá si člověk svou hrobku jako šnek tu boudku. To je smysl všech filosofií: člověk se chce krýt, člověk své špatné svědomí usiluje ospravedlnit!“ Tak asi proto…
Mogens se stane svědkem smrti své snoubenky Kamily v sutinách hořícího domu, z něhož se ji marně pokoušel zachránit…
… Mogens začal v pravidelném taktu tlouci čelem do prachu a sténal: bože, bože, bože! Takto tam ležel. Po nějaké době pocítil, že nad ním někdo stojí a bere ho za ruce; byl to hasič, odhodil z něho trám a teď se ho chystal odnést z domu; Mogens s nevolí a hrůzou pocítil, že ho cosi zvedá a odnáší pryč. Hasič ho nesl k otvoru; a tu Mogens jasně poznal, že se mu ubližuje a že hasič, který ho nese, mu usiluje o život, vytrhl se mu z náručí, uchopil kus latě, který ležel na zemi, a udeřil jím hasiče do hlavy, až se zapotácel, vylezl otvorem a vzpřímen seběhl po žebříku a lať při tom držel stále nad hlavou. Zmatkem, kouřem, lidským davem, prázdnými ulicemi, přes pustá náměstí ven do polí. Všude hluboký sníh, o kus dál černá skvrna, jen hromada škváry, trčící nad sněhovou pokrývkou, udeřil do ní latí, udeřil znovu a ještě jednou, znovu a znovu, chtěl ji ubít k smrti, až by úplně zmizela, chtěl utéci někam daleko, a tak běhal kolem hromady a bušil do ní jak pominutý, nechtěla a nechtěla zmizet, odhodil lať daleko od sebe a vrhl se na černou hromadu, aby si to s ní vypořádal, ruce měl hned plné kaménků, byla to škvára, hromada škváry, proč tu leží venku v polích a hrabe se v hromadě škváry?
Před Silvestrem jsme se s Věrkou dívali na Vlasy a druhý den večer jsem nám pak četl z Formanovy autobiografie kapitoly spojené s tímhle mým oblíbeným filmem. Moje sestry na Vlasech byly někdy v šestý třídě, to byl ještě komunismus, dávali je tenkrát jako náhradní film, protože nedošel kotouč s tím správnym, takže to byla náhoda. A já si myslím, že ten film jim dost zformoval charaktery. Přišly z něj najednou jiný, moje třináctletý sestřičky, a já je pochopil, až když jsem film viděl sám, a taky mi vytvaroval srdce, i když tu čupřinu, co nosil Hud, jsem si na hlavě nikdy vyrůst nenechal. O tom to totiž zas až tak není. Po prvních tónech při Claudově jízdě autobusem mi naskočí husí kůže a na konci filmu bych mohl polykat knedlíky. Teď už v tom autobusu jede i Věrka.
Ani jsem nevěděl, že ten původní muzikál vůbec nemá podobný příběh jako Formanův film, a že to nejlepší na celém scénáři, tedy závěr, vymysleli s Michaelem Wellerem po urputný hádce, kdy oba prosazovali něco úplně jinýho, a pak je políbily Euterpe a Melpomene najednou a vznikl ten nádhernej nápad se záměnou Clauda a Bergera v kasárnách. Bergera měl hrát Gerome Ragni, který ho hrál už před deseti lety v muzikálu, ale ambice a Formanovy sympatie měl i Treat Williams. Zkoušelo se pořád dokola, až to Treat nevydržel a se slovy „Já už vám na to seru“ chytil Ragniho za flígr a srazil ho k zemi. Tenhle projev mladické rebelie mu získal roli Bergera, v níž je podle mýho úžasnej. Je tam toho v té knížce fakt hodně zajímavýho. Třeba, jak první v řadě na konkurzu byla nějaká Madonna Ciccione, ale nějak asi nezaujala, nebo jak až k Formanovi do bytu přišel nějakej maník na konkurz, i když se mu Vlasy nelíbily. Poslal ho jeho agent. Byl to Bruce Springsteen. Taky je tam supr kapitola Léto v zimě, kdy chtěli letní scénu s komparsem v Central Parku natočit v prosinci, ale zrovna nasněžilo. Statistům už se ale zaplatilo, tak to produkce chtěla přesto natočit, rozfoukat sníh, každej by vycucal kostku ledu, aby mu pak tu minutu nešla pára od huby… nakonec se to zavrhlo, ale je fakt, že natočit letní scénu v létě není žádnej kumšt.
Co nás ale dostalo nejvíc, bylo, jak Cheryl Barnes, která nakonec hrála černošskou matku Hudova syna, přišla na konkurz a zazpívala tak, že všechny oslnila… „Určitě budeme kontaktovat vašeho agenta.“ „Ale já žádnýho agenta nemám.“ „Tak nám tu nechte číslo, kde vás v New Yorku najdem.“ „Číslo vám dám, jenže bydlím až v Maine.“ „Fajn, a kde tam v Maine zpíváte.“ „Nikde.“ „Ne? A co děláte?“ „Jsem uklízečka. Pracuju v motelu.“ Na konkurz si vzala v motelu volno, písničku Easy to Be Hard, při který pravidelně při filmu začínám ronit slzy a ty se pak valej až do titulků po tvářích jako kusy pískovce v Českym Švýcarsku při povodních, prý nazpívala napoprvé tak, že už ji nemuseli nijak upravovat. Hvězda se z ní nestala, protože se odmítla podřídit zákonům šoubyznysu. O to větší obdiv u mě sklízí. Škoda, že na youtube chybí. A na wikipedii je jediná z obsazení Vlasů, která tam nemá odkaz. Hádejte, kdo jí ho jde teď hned založit? A už ho má.
Dneska jsem hodně přemýšlel o penězích... svejch a těch, co o nich mám rozhodovat... a tak jsem si pustil Ain't got no money a pak hned tuhle krásnou:
Písničku už jsem dlouho nepřekládal a z francouzštiny snad ještě nikdy (až na ten nedávný krátký útržek), tak snad mi Céline odpustí. Ona je opravdu pěkná, ta písnička i Céline, ale nejhezčí je ta, které věnuji svůj překlad.
(V.D.)
Pochopila jsem, opravdu pochopila a vzala za slovo všechny ty smysluplné žvásty o tom, že nanovo jde žít život jediný. Už chápu, proč květiny vadnou a že čas minulý je čas, jenž jsme minuli, kdy všechno bolelo, co dnes už nebolí…
A ty zas musíš pochopit,
že i když tvoje srdce mi snad nepatří už více a tvé taneční hodiny bijí pro jiné tanečnice, přijdu si pro něj, sám's to chtěl, zmrazím ho, spálím na popel a omámím ho, abys dál jako dřív mě miloval…
Neměl ses mě dotýkat, neměl jsi mě svést, neměl jsi mi dávat nic, a tys dal celý svět, jak tedy můžu předstírat, jak můžu svoji roli hrát, když pro ni nemám text… Ještě když to oba víme, ještě než to pokazíme,
chci, abys věděl,
že i když tvoje srdce mi snad nepatří už více a tvé taneční hodiny bijí pro jiné tanečnice, přijdu si pro něj, sám's to chtěl, zmrazím ho, spálím na popel a omámím ho, abys dál jako dřív mě miloval…
Vynaleznu novou řeč, abych tě mohla velebit, sbalím si, abych mohla jít, kamkoli budeš chtít… Kouzlem afrických šamanů, kam budu chtít, tě dostanu a omámím tě, abys dál jako dřív mě miloval…
Změním se, omládnu, abys mě miloval, stanu se královnou a ty budeš můj král, budu ti dělat ty, co se ti dnes klaní, budu hrát vaše hry, je-li to tvoje přání, budu jedna, dvě i tři, jen ať to znovu zajiskří mezi námi... abys dál jako dřív mě miloval…
Vždycky jsem měl rád epitafy a k tomu dnešnímu mě inspirovala jedna sloka z poslední básně filipínského národního hrdiny José Rizala.
Až jednou na mém hrobě vyroste planý květ krásný jak vínek milenčin, můžeš ho utrhnout a jemně přivonět, a když ho políbíš, pak zatočí se svět a já v rakvi s ním…
Reiner Maria Rilke se tu už párkrát objevil, naposledy jsem psal o jeho korespondenci. V jeho dopisech mladému básníku mě zaujala zmínka o tom, že Rilke měl u sebe vždy dvě knihy, Bibli a souborné dílo Jense Petera Jacobsena. „Začněte první novelou prvního svazečku, která má jméno Mogens“, radí hned v prvním dopise Rilke. Jméno dánského autora pro mě bylo novinkou, ale rychle jsem zapátral a za pár dní po Rilkeho narozeninách jsem se začítal do Mogense. Tato novelka z roku 1882 od člověka, který do dánštiny přeložil Charlese Darwina, si mě plně podmanila, je to předzvěst modernismu (čímž pěkně zapadá jako další malé intermezzo do výronů mého mozkového magmatu na téma romanopisectví). Rád bych z novely ocitoval pár pasáží, které mi přijdou skvěle napsané, ale abych neunavoval dlouhými články, rozkouskuji to do několika částí… Zároveň bych tím uctil i památku 81. výročí Rilkeho smrti, určitě by mu to udělalo radost.
Soudní rada přírodu protežoval a bránil ji před vyumělkovaností; zahrady nejsou nic než zkažená příroda; v přírodě žádný styl není, pánbůh přírodu moudře učinil přirozenou, nic než přirozenou. Příroda, to je nespoutanost, nezkaženost; ale po prvotním hříchu přišla na člověka civilizace; teď už je civilizace nutností, ale bylo by lepší, kdyby se byla vůbec neobjevila; přirozený stav, to je něco docela jiného, docela jiného. Soudní rada by vůbec nic nenamítal, kdyby se měl živit tím, že by chodil po světě v beránčím kožíšku a střílel zajíce a sluky a bažanty a koroptve a jelení kýty a divoké kance. Ne, přirozený stav, to je přece jen perla, učiněná perla.
A tak zde zveřejňuji jeden článek z novin... btw. v Kadani zazní neuvěřitelných devadesát písniček... Už se těším...
Pravý bigbít míří do Kadaně. Skupina Brutus, která za svou více než čtyřicetiletou historii vystřídala na čtyřicet členů, přijede poprvé od porevolučního koncertu ve „starém kulturáku“ zahrát do kadaňského Orfea. V sobotu 19. ledna bude její současná sestava vedená legendárním Sášou Pleskou od osmi do půlnoci hrát k tanci i k poslechu a právě v Kadani odstartuje svoji sérii tanečních zábav v rockových a rock’n’rollových rytmech, s nimiž objíždí každý pátek a sobotu celou republiku. Skupina vznikla v roce 1967 pod jménem Mandragora. V době normalizace byla několikrát nucena činnost pozastavit a vždy ji obnovila pod novým názvem (Elektronik, Brutus, Kyklop). Po sametové revoluci vystupuje pod názvem Brutus a objíždí se svými čtyřhodinovými zábavovými koncerty celou Českou republiku, od sálů velkých měst po sokolovny v zapadlých vesnicích. V roce 1995 skupina hrála ve filmu Indiánské léto Saši Gedeona. Skupina spolupracovala např. s legendárními UK Subs, TV Smith, Suzie Quatro, Dr. Feelgood nebo slovenskými Zóna A či No Name. Úzce spolupracují s britskými The Vibrators. Kdo Brutus zná a dosud za ním musel jezdit po vlastech českých, přijde určitě, kdo jej nezná, nechť ochutná z ukázek na youtube.com, mrkne na týdně občerstvovaný brutus.cz, a jistě přijde také. Lístky k sehnání až do vyprodání v Informačním centru na náměstí. Ou jé! -kzk-
„Seru na vás, je mi smutno!“ hlásil Henry Miller návštěvám v jeho pařížském bytě o Vánocích roku 1934, tedy roku, kdy vydal svůj nejslavnější Obratník Raka. 14. prosince totiž sotva rozvedený autor poslal dopis z Paříže do New Yorku, a čekal odpověď. V tom dopise stálo mj. „Až dostaneš tenhle dopis, a až si to náležitě rozmyslíš, pošli mi telegram, pošli mi i dopis, budeš-li chtít. Chci vědět, jestli se všeho vzdáš a budeš svůj život žít se mnou, ne napůl, ne kradmo, ale čtyřiadvacet hodin denně a napořád.“ 23. prosince poslal telegram s přáním k Vánocům. CEKAM ODPOVED… Vánoce probrečel. 26. prosince oslavil 43. narozeniny… Dnes by mu bylo 106 let.
Havlovu poslední hru jsem přečetl plný očekávání. Dokonce jsem si ji objednal s úmyslem zinscenovat ji s Navenkem dřív než profíci a pak klidně zaplatit pokutu za porušení autorských práv, protože to by nás profláklo široko daleko. Slyšel jsem na hru i dost kladných ohlasů. A tak to řeknu jednoduše: jsem zklamán. Pár Havlových her jsem viděl a četl a musím říct, že se mi většina líbila. Ale Odcházení je typickou ukázkou díla, které vzniká v autorské krizi a nestydí se za to (podobně jako Kamenný most Tomáše Vorla, kde si Havel také zahrál). Z těchto dvou protikladných recenzí, které jsem si dnes přečetl (1, 2), se kloním plně k té druhé. Odkazy na Višňový sad a Krále Leara mi v této souvislosti přišly hodně laciné.
Trapné vstupy autorského hlasu, kdy herci zůstanou ve štronzu, mají být filozofickými lekcemi z divadelní teorie a sebeironizujícími vložkami stárnoucího autora. Sebeironie se většinou používá v nadsázce a divák to většinou pozná… Když se zde však hlas autora ozve, že mu na předchozí scéně něco vadí, ale neví přesně co, divák to ví… ta scéna je o ničem, jako v podstatě celá hra, ale bohužel i žalostně napsaná (ve srovnání s Karvašovou Jizvou, která také mluví o politice z podobného úhlu, je to třeba pěkně vidět)… A tak na otázku autora v závěru výše citovaného vstupu (věřím, že jej bude chtít namluvit sám ex-prezident, resp. že mu to režisér nabídne a on to neodmítne): „Co mám ale dělat, když ji líp napsat neumím?“ lze doporučit jedinou odpověď: Nepsat!
Po zájmu ze strany jednoho německého starosty o Vánoční hru z Hasištejna jsem byl jako jeden z autorů kadaňského Betléma požádán jedním polským ochotníkem, zda by nemohl hru přeložit do polštiny a sehrát ji ve své domovině. Na reprízu pak přišel s kamerou, aby si hru nahrál. Inu, už kněžna Dobrava šířila v Polsku křesťanství, tak proč bychom nemohli ze severu Čech, toho kamenolomu Páně, naházet do té jejich katolické vinice taky trochu těch našich krušnohorských drahokamů.
Několik fotografií ze zkoušek, ze zákulisí a z vlastního představení najdete, když kliknete zde.
Dnešní den byl u mě štědrý na stesk. Měl jsem černé myšlenky, a zachránila mě až nadílka od Ježíška. Ne, nemyslím tím trojí balení antidepresiv v krabičce s mašličkou, z níž se mi tedy taky uculily koutky, byl to jiný Ježíšek. Děkuju mu za záchranu. A protože tenhle Ježíšek má rád francouzské šansony jako já, tady je jeden, co vystihuje moje dnešní splíny (Georges Brassens mi něčím připomíná Rudu Koblice)... asi nezapadá mezi dnešní televizní nadílku, protože tam jsem si asi čtyřikrát za sebou přečetl popisek „americký romantický film“, a tak nekoukám a zkejsnul jsem tady... a protože jsou u písničky anglické titulky, chtěl jsem se pokusit o překlad, ale po první sloce jsem toho musel nechat... Slova napsal Louis Aragon, který přesně na Štědrý den před pětadvaceti lety zemřel... A já přes svůj vlastní život, který je podobný těm vojákům beze zbraně z druhé sloky, věřím na lásku... stejně jako věřím na Ježíška...
Nic není člověku navždy dáno Ani Síla ani slabost ani srdce A když uvěříš Na otevřenou náruč, její stín je kříž A uvěříš-li v plamínek štěstí uhoříš Na hranici rozvodových stání Ne, není šťastných lásek…
