Boží muka

Včera jsem se díval na dokument o Josefu Kemrovi. Některé jeho činy v období totality stojí za zmínku. Na zasloužilé členství ND reagoval dopisem (cituji popaměti):

Nahý jsem přišel na svět, nahý taky odejdu. Nepřivykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, líbal. Josef Kemr

Na pohřbu Jaroslava Seiferta svými slovy o Bohu pohřbil i svoji roli ve filmu Smrt krásných srnců Oty Pavla. Jako socialistickou brigádu si vykazoval opravy kapliček a božích muk. Když po revoluci viděl, že si některé vesnice nechaly své kapličky opravit samy, řekl prý, že už se o nás nemusí bát.

To bylo v jižních Čechách, tady v severních se mnohdy z kapliček i po roce 1989 dělaly garáže. Ale je mnoho lidí, co se opravdu ani tady na severu a dokonce ani dnes neváhá pustit do opravy kostelíčků jako sv. František do opravy Porciunkule. Jedním z takových počinů je i Vintířovská poutní kaple. Pár nadšenců se rozhodlo ji zachránit a sehnali na to peníze. Sehnali je od státu, od různých firem, ale i od jednotlivců, Čechů a zejména Němců, kteří zde mají své kořeny. Nedávno se tam také poprvé rozezněl nový zvon za německé peníze. Nikoho to snad nezarazí, jde o končinu, kde se český a německý živel střetávaly v dobrém i zlém po staletí a tedy je příjmené vidět, že teď je to zrovna v dobrém.

Co zarazí, nebo aspoň mě to zarazilo, je, že si Češi před půldruhým stoletím dokázali ve sbírce nashromáždit dost peněz na stavbu Národního divadla, ale opona od Vojtěcha Hynaise, která tento čin českého národa opěvuje, se nyní opravuje za peníze, které darovala německá faramceutka narozená v Praze Dadja Altenburg Kohl. Je to zase jen dobře, protože to českému národovectví různých národních a dělnických stran dává pěstí do holých lebek.

Málokterý Čech má třeba milion na oponu své národní kapličky, ale na obnovu těch malých kapliček a božích muk by se nás pár složit mohlo, nicméně zdá se že porevoluční nadšení je ten tam a vůbec, je krize, tak na nás nechoďte s ňákejma tradicema a odkazem otců.

Obrana koster aneb Řezno III.

Několik posledních článků bylo z knihy G.K Chestertona a o výletě do Řezna. Tenhle bude o obou dvou, resp. textem z Obran, obrazem z města na Regenu a Dunaji.


Chesterton dochází k velice zajímavému závěru, že se koster nebojíme ze strachu před smrtí, ale ze strachu z toho, jak komicky budeme jednou vypadat. Kostra se totiž hodí ke smrti jako tovární komín k bankrotu továrny. Stejně tak by mohla být symbolem života. Bojíme se tedy nedůstojnosti a grotesknosti, s jakou se na nás kostra (někdy bezzubě) směje.


Následuje krásná óda na komiku ošklivosti.

Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře – silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě... A přestože mou tvář halí mraky pochmurné domýšlivosti či barbarské pomstychtivosti nebo opovrženíhodného pohrdání, kosti mé lebky se pod tím vším neustále chechtají.

Cit pro Událost

Na tomhle něco bude:

V Praze je přefestivalováno. Praha je (pa)kulturou zaneřáděná, spousta veřejných prostředků uniká do nicotnosti. Většina těch nepřeberných taškařic se motá Pražanům pod nohama jako psíci podvraťáci a kazí vkus. Jsou to doprovodné akce k procházce mezi matrjoškami, křišťálem, pivem a Kafkovýma ušima a nějakou tou z minulé festivity zapomenutou pomalovanou krávou, to vše pod ohavným metronomem. Ztratil se cit pro Událost. Ztráci se vkus. Kultura v Praze prostě nedává žádný smysl. Žádný smysl nedával ani festival Tanec Praha ´09. Byl lépe mediálně zpropagován než zkoncipován.

Nina Vangeli, Tanec Praha ´09 v mediální bublině

Na schovávanou

Leničce D.

Svoje modrá očička
schovala jsem pod víčka.


Před postýlkou za postýlkou
nikdo nesmí stát,
na svět jenom tenkou škvírkou
chci se podívat.


Mami, tati, co se děje,
že mě nikdo nezahřeje?


Před postýlkou za postýlkou
musí někdo stát,
nebo začnu třetí škvírkou
strašně nahlas řvát.


Už tu zase nejsem sama,
je tu táta, je tu máma,
a tak jenom tiše kníkám
a zpod víček na ně mžikám
svýma očičkama.

Už jsme doma v Kadani na bahně

Rockfest byl na blátě jako Glastonbury, kdo by si na to stěžoval, je hovno bigbíťák. Buzerace u vstupu je vopruz, na kterej kdo by si nestěžoval, je taky hovno bigbíťák. Ovšem dnešní rebelové už přes ploty skákat nebudou, a tak se prostě musej přizpůsobit jako tenhle vtělenej oxymorón - pankáč v maskáčích.

Nejlepší byl ale stejně Míra Wanek se Znouzectností na tričku. Kdo ho zaspal, je hovno bigbíťák.

Pornografie v. obscenita

Když jsem si přečetl titulek článku ve Světové literatuře č.4 z roku 1968, přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi obscenitou a pornografií. To už není tak lehké jako ve srovnání pornografie s nudnou erotikou. A přiznám se, že jsem došel jen k tomuto přirovnání, které si rád nechám patentovat:

Pornografie je jako udělat se do kondomu v kurvě, obscénnost je jako udělat se, když ti kurva říká, co s ní nesmíš dělat.

A byl jsem moc zvědavej, jak to v rozhovoru vysvětlí sám Miller. Tady to máte i s dalšími zajímavými odpověďmi:

Teď se budeme muset pustit do problému pornografie a obscenity. Doufám, že proti tomu nic nemáte. Jste konec konců považován v tomto oboru za autoritu. Prohlásil jste přece jednou: „Jsem pro obscenitu a proti pornografii.“

To je hrozně jednoduché. Obscenita znamená přímou cestu, kdežto pornografie obchůzku. já věřím v pravdu, I když někdy zní tvrdě nebo otřesně, a jsem proti zakrývání pravdy. Jinými slovy, obscenita je očistný proces, kdežto pornografie jenom hromadí kal.

Očistný v jakém smyslu?

Kdykoliv se poruší nějaké tabu, znamená to něco dobrého, něco životodárného.

Jsou všechna tabu špatná?

U primitivních kmenů ne. V jejich životě má tabu nějaký smysl, ale ne v našem životě, ne v civilizované společnosti. Tam jsou tabu nebezpečná a nezdravá. Víte, civilizované národy nežijí podle žádných morálních zásad nebo zákonů. Hovoříme o nich, tlacháme o nich, ale nikdo na ně nevěří. Nikdo tato pravidla nepraktikuje, nemají v našem životě místo. Tabu jsou konec konců jenom přežitky, dalo by se říct produkty chorobných mozků ustrašených lidí, kteří neměli kuráž žít a kteří nám pod rouškou morálky a náboženství pověsili tyhle věci na krk. Mně připadá svět, civilizovaný svět, velice bezbožný. Náboženství, které dosud mezi civilizovanými lidmi vládne, je vždycky falešné a pokrytecké, pravý opak toho, co doopravdy zamýšleli zakladatelé jednotlivých náboženství.

…

Mohlo by se to (s obscénností) taky přehánět…

Mohlo, ale co na tom? Proč si s tím dělat takové starosti? Co je tu tak nebezpečného? Slova, slova proč bychom se jich měli bát? Nebo idejí? jestliže jsou odpuzující, copak jsme zbabělci? Nebyli jsme už za války nejednou na pokraji zkázy, nezažili jsme nemoci, mor, hlad? A co nám hrozí, když se to přežene s obscenitou? Jaké nebezpečí?

...

Teď píšete divadelní hry. Hodláte také dokončit knihu Nexus?

Jistě, musím. Ale ještě jsem se do toho nepustil. Několikrát jsem to zkusil, ale nechal jsem toho.

Říkáte. že musíte?

Ano, mám povinnost dokončit projekt, který jsem sl vytyčil v roce 1927. To bude jeho závěr, víte? Otálím s tím zčásti proto, že se mi nechce s tou prací rozloučit. Budu se muset pustit jinou cestou, nasadit nový kurs, objevit nějaké nové končiny. Nemám už totiž chuť psát o svých osobních zážitcích. Všechny ty autobiografické knihy jsem psal ne proto, že bych se považoval za veledůležitou osobnost, ale proto, že jsem se zpočátku domníval – bude vám to připadat asi k smíchu – že vyprávím příběh nejstrašnějšího utrpení, jaké kdy člověk zažil. Když jsem se potom dostal dál, svitlo mi, že jsem na utrpení úplný amatér. Prodělal jsem toho samozřejmě dost, ale teď už si nemyslím, že to bylo tak strašné. Proto jsem taky svou trilogii nazval Růžové ukřižování. Zjistil jsem, že utrpení bylo pro mě dobré, že otvírá cesty k radostnému životu, jakmile se s ním člověk vyrovná. Když je ukřižován, když pro sebe zemře, tu se jeho srdce otvírá jako květ.

Řezno II. aneb sv. Jimram

Obešel jsem si katedrálu kolem dokola a vydal se znovu hnán tajemným smyslem na sever, soudě podle orientace kostelů. Přišel jsem na náměstí s novým renesančním farním kostelem, který vznikl na místě synagogy po totálním pogromu na místní židovské obyvatelstvo. Prý jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst ve středověké Evropě. Po přechodu města k luteránství pak hlavní protestantský chrám.


Pokračoval jsem na sever a došel až k téhle zvláštní zdi.


Klášterní bazilika sv. Jimrama, která se skrývá za ní, je nádhernou ukázkou rokokového interiéru, jehož jedinou obdobu jsem viděl v mnichovském Asamkirche. A až teď jsem se dočetl, že přestavbu kostela mají na svědomí právě bratři Asamové.




Vždycky se ptám, proč jsou v Čechách mnohé kostely zavřené nebo za mříží. Bojíme se vykradení? Zběsilých hord turistů neznabohů? Nebo čeho? Jimram byl otevřený, zpočátku jsem v něm by s několika živáčky, pak asi deset minut úplně sám. Je to zážitek, umělecký i duchovní. Kéž by se otevřely všechny kostely světa. Před hříchem to nikoho nezachrání, ale daleko víc lidí se zamyslí byť třeba jen nad svou tělesnou schránkou, když ne nad svou duší. Kromě Jimrama jsou v kostele pohřbeni např. sv. Wolfgang, královna Emma nebo Ludvík Dítě.



Věž kostela je oddělená, což je široko daleko řídký případ.

Řezno I.

Pan S. se tuhle podivil, jak jsem mohl napsat tři články o tak ošklivém městě jako je Lipsko. Měl pravdu. Byl jsem teď s Pavlem v Řezně a je to nepředstavitelný rozdíl. Řezno mi přišlo jako Český Krumlov na rovině. Pěkná atmosféra, i ty holky byly hezký jako v Čechách. A tak to vyprávění rozdělím aspoň do čtyř dílů.

Jel jsem zase od BMW Werk autobusem na Albertstrasse, což je asi něco jako ve Varech Tržnice. A přes park je železniční nádraží a v tom parku kostel. Šel jsem se k němu hned podívat a na něm byla tahle cedulka věnovaná univerzitou v Linzi, kde mají větší keplerovskou tradici.


Ono se neví, kde Kepler se svou ženou odpočívá, protože jeho náhrobek smetli spolu s ostatními vojáci Gustava Adolfa, když zničili zdejší protestanstký hřbitov, ale jestli opravdu odpočívá mezi autobusákem a vlakovým nádražím, tak to moc klidu nezažívá.

Vydal jsem se po čuchu po Maxmiliánově ulici směrem do centra (logicky na druhou stranu než je vlakáč), až jsem došel na Obilný trh, kde mě zaujal karmelitánský kostel, mám pro tyhle barokní průčelí á la Il Gesú slabost.


Když jsem se otočil, zjistil jsem, že jsem v srdci města, tedy blízko dómu. Někde v jeho blízkosti má být celkem skromný kostel, v němž měli být pokřtěni první Češi. Že by to byl tenhle?


Ba ne! To je protestanstký kostel sv. Ulricha a patří k nejstarším gotickým budovám na sever od Alp. Ve městě je hodně protestantských kostelů, protože město bylo prostestantské. Nicméně bylo také sídlem katolického biskupa. Ve středověku tu vlastně bylo pět samostatných státních jednotek - město, biskupství a tři kláštery. Asi tak vypadalo to rozdrobení Německa, o kterém se vždycky mluví v dějepisu.


Katedrála si mě podmanila. Je krásná a prosvětlená zvenčí a naprosto temná uvnitř. Pomodlil jsem se v ní jednou Otčenáš a sedmkrát Zdrávas hned u vchodu pod krucifixem a se zvláštním pocitem úcty jsem se vzdal veškerého turistického pudu a zamířil zpátky ven.


Vedle kostela je takový malý kostelík zasvěcený sv. Janu. Jeden z 46 kostelů ve starém městě.


Ale pro nás Čechy důležitější než katedrála. Na stěně kostela je tahle pamětní deska ve třech jazycích, latině, němčině a češtině.


Pokračování příště...

ZŠ R.K.

Tohle mi udělalo opravdovou radost, nejen proto, že je tam odkaz na moji stránku o Rudovi (i když mě těch osm desítek přístupů za týden naplňuje pýchou, ovšem ne pýchou na sebe, ale na to, že jsem měl tu čest Rudu znát).

Krajem Václava Hájka z Libočan do Libočan

V neděli jsme s Věruškou byli na turistickém pochodu. Už jsem před lety byl se Špínou na pochodu Po stopách starých Lučanů v Postoloprtech, a tak jsem na start tohoto pochodu Krajem Václava Hájka přistoupil ke stánku se startovní listinou jako zkušený pěší turista. Nabízely se trasy na 13, 25, 38 a 48km. Když jsme se nahlašovali, všiml jsem si, že většina lidí před námi šla 38, a tak jsem usoudil, že 13km je pro děti a rozhodl jsem, že pro nás je ideální procházka na rozehřátí svalů 25km. Trasa vedla přes Čeradice, Kněžice, Mory, Široké Třebčice, Račetice, Libědice a Chbany zpátky na libočanskou náves. Už první úsek do Čeradic nám prozradil omyl ve výpočtech. Na cedulích a podle mapy to vypadalo na nějaké 4km, ale v nohách jsme měli určitě už minimálně polovinu toho, co jsme byli schopni ujít. V Kněžicích už jsme počítali puchýře a necítily končetiny. Cestou nebylo nic moc k vidění až na pár okřídlených hmyzích krasavců.




Kněžice nezapřely své jméno, a přestože nevybočují z řady bědných a zchátralých severočeských vsí, několik soch a reliéfů se známkou polychromie jim dávalo trochu příjemnější nádech.




V Morech už jsme byli umořeni a rozhodli se parafrázovat heslo jednoho z našich oblíbených gayů (co neušukáš, dolížeš) na co neujdeš, dostopuješ. Jenže kolem Zlovědic nic nejelo, a tak jsme museli dojít až do Třebčic. Ze zbytku cesty jsme ušli jen trasu z Račetic do Libědic, kde jsme si uvědomili zajímavý jazykový protiklad dvou názvů vesnic, z nichž pocházejí tyto fotografie:

ZLOvědice

LIBĚdice

Abychom nebyli trapní, že jsme těch 25km ušli rychleji než je to v lidských silách, šli jsme si ještě v Libočanech sednout ke Kaštanu na jedno. Po cílové rovince jsme byli obdarováni a bylo nám sděleno, že většina lidí šla 13km, a tak jsme dorazili mezi posledními. „A co ta řada tady, jak u jejich jmen stojí třicetosmička?“ položil jsem s rozklepanými koleny dotaz. „To byli cyklisti,“ odpověděla paní při předávání poukázky na pivo a gulášovku. Byli jsme tedy za borce, a tak jsme si sedli vedle starosty a nechali si pršet do nosních dírek.

Jen ne touze

Našel jsem v tátově pozůstalosti obálku, na které stál nápis Mirko, tady to všechno máš. V té obálce byly tři listy, na každém po básničce.

Cesto poli za ní
bylas moje paní – zem.
Po tobě chodíval,
lačně sny objímal jsem.

Co se však oděla
příroda do běla – zlý to sen.
I já vzal tmavý šat,
není co objímat – lítost jen.

Možná jarní příval,
který vždycky míval tolik sil,
něco na tom změní;
příroda lhář není – člověk byl.


Jedna delší pak končí nádhernými verši, které by mohli být tátovým epitafem.

A jak z místa když vánek vzlét
vše kolébané dlouze
stříbřitou mlhou s nebem splývá,
vlévá se do něj, mizí, zpívá...

Je konec, jen ne touze.

Vyhlídky paní Pantomimy

Mám na ploše už asi rok textový soubor, který se jmenuje Norman_Robbins_Pantomima. Stáhnul jsem si ho, když jsem si hledal informace o autorovi Hrobky z vyhlídkou, kterou jsem viděl v provedení Bílinského divadelního minima a loni v Žatci a letos u nás na přehlídce od žatecké Opery pod názvem Mlhavé vyhlídky (teď koukám, že jsem si ten soubor založil 16. června 2008, kdy jsem o téhle hře psal). Říkal jsem si, že se mi ty věty jednou budou hodit, až do Kadaně pozvu nějakou pantomimu.

Dnes je tedy ten pravý čas, protože zítra, tj. v pátek 10.července, proběhne poprvé, co já pamatuji, v Kadani pantomimická hra. Šedesátiminutová etuda s názvem

K čemu vlastně je bílý psí trus?

Mim: Antonín Novotný. Před Střelnicí v 19h. Sám jsem zvědav, jak hodinová pantomima o hovně může dopadnout.

„… nedávno jsem dokončil svoji jednadvacátou pantomimickou hru (Jeníček a Mařenka), jejíž vydání nyní zvažuje French's (nakladatelství Samuel French v Londýně, pozn. J-Lo). Bude to můj poslední scénář pro pantomimu (třebaže, kdybych chtěl, napsal bych jich ještě mnoho), protože cítím, že politická korektnost, vměšování úřadů a příšerná profesionální produkce společně tento žánr zabíjejí. Po zhlédnutí půltisíce těchto her za posledních šedesát let a po sepsání bůhví kolika scénářů pro různé divadelní spolky po celém světě, mohu říct, že se kouzlo ztrácí. Zdá se, že obecenstvo je spokojené s podřadnými čísly a kulturní manažeři nemají ponětí o tradicích a kvalitě. Amatérská scéna zůstane podle mého mínění poslední baštou genia pantomimy…“ Norman Robbins, 2005

Obrazy z války

Před 117 lety se v Portsmouth narodil Richard Aldington, jehož jednu básničku jsem tu letos v lednu uplně náhodou přeložil. A zapomněl jsem na něj.

Když jsme byli s Pavlíkem v Plzni v antikvariátě, zašel jsem také do oddělení literatury v angličtině, která tu je asi ve čtyřech přihrádkách. Šel jsem titul po titulu a nic zajímavého jsem nenacházel. Všichni už měli vybráno, a tak jsem zdržoval. Přesto jsem došel až k poslední malinké knížce a když jsem ji otevřel, stálo tam:

Že jde o první vydání, jsem zjistil až doma, ale už v antíku jsem našel lístek, adresovaný Jaroslavu Frankovi (používal pseudonym Skalický) a (teď se vy zasvěcení podržte!) psaný samotným Josefem Florianem ze Staré říše (shoda iniciál mě zpočátku zmátla a myslel jsem si, že si autor napsal sám sobě:). A to všechno za 60,-Kč. Text toho lístku mě trochu nakopnul tím směrem, který jsem tu už jednou naznačil.

Celá Aldingtonova sbírka je dostupná na internetu, ale daleko líp se překládá z originálu prvního vydání se slovníkem Jana Váni vydaným v Třebíči v r. 1927. Prolog (originál zde) k celé sbírce z května 1917 věnuji Věrušce.

Z nitra vřavy a vášně,
z nesmiřitelného boje,
z moře úsilí až do krajnosti
přináším trochu zklidnění,
špetku vnuknutí od neměnných bohů,
pár řeckých gest.

Každý den cítím větší neklid,
vidím, jak mi ta přísná křivka prchá,
hledím bezmocně na tisíc mystérií
a přitom zůstávám němý.

Tři zastavení křížové (svatební) cesty

Na cestě do Podještědí jsme zastavili u dvou památek. Tu první jsem naposledy navštívil s Víťou Š. před více než 15 lety. Tehdy byl kostel sv. Jakuba u Libčevsi v hrozném stavu, a protože vím, že se toho od začátku 90. let hodně změnilo, byl jsem zvědav, jak to bude s tímhle kostelem. Dneska jsem po dlouhé době prováděl po našem františkánu a muzikanti, kteří tu hrají v Klášterci na hudebních pramenech, v čele s Jaroslavem Svěceným, byli nadšení, jak je ten klášter krásnej a jak se pořád opravuje. Kdyby ho byli navštívili v době, kdy jsme tam chodili za Lukym obdivovat ledový jazyky v gotickym ambitu, žasli by ještě víc. A tak se dalo čekat, že poutní kostel sv. Jakuba bude taky opravenej.

Už když jsem Věrušku donutil sjet na neuvěřitelně krkolomnou cestu, kde hrozilo urvání vejfuku a vůbec sedření celýho podvozku, říkal jsem si, že tam asi nevzniklo regionální turistický centrum ani prodejní galerie. Další letmý pohled to potvrdil.


Bylo to úplně stejný jako před těmi drahnými lety.


I uvnitř.


Jen snad ta kudla s emblémem ČEZu, zapíchnutá do nosného kůlu u vchodu, byla nová.


Tenhle vzkaz jsem si z minula nepamatoval (Žij miláčku jako ryba, dvě milovat to je chyba).


Nakonec mě ale uklidnilo, že i po tomhle pádu JESUS WINS.


Druhé zastavení bylo u sv. Petra a Pavla v Želkovicích. Když jsme na gymplu v Lounech brali románský sloh, zeptal se mě dr. Mareš, která rotunda je nejblíž Lounům. Nevěděl jsem. Prý Želkovice. Styděl jsem se a říkal jsem si, že tam někdy musím. Tak teď po více než 15 letech od týhle události, jsem se poprvý v životě u tý rotundy zastavil. Tedy Věruška mi zastavila a přes počáteční remcání po zážitku z prvního zastavení byla nakonec ráda a moc se jí tu líbilo. První pohledy totiž slibovaly něco docela jiného.


Na internetu jsem se dočetl, že by rotunda měla pocházet z doby Přemysla Otakara I. nebo Václava I., což je úctyhodné stáří. A přesto přežila líp než ani ne 350 let starý sv. Jakub. Radost pohledět.




Na cestě zpátky jsme se stavili v Liběšicích kousek od Litoměřic. Krom toho, že jsme si tam došli na záchod, koukali jsme jako blázni, jakou glyptotéku tam mají hned u silnice.