Byla lepší než sestra

Byl jsem po čase zase v kadaňské knihovně, kde se po letech začínají dít věci. Nechci to zakřiknout, a tak budu psát o jedné ze dvou knížek, které jsem si půjčil. Jmenuje se Deník sestry Lídy Baarové a sestavil ji Adam Georgiev. Nejdřív jsem měl hroznou chuť mu vynadat. Proč ten název? Proč ne Deník Zorky Janů? V knize se Adam Georgiev vyznává ze svého vztahu k této herečce a pak z ní v názvu udělá jen sestru slavnější herečky? Aby se to lépe prodávalo? Dejme tomu, že si to prosadil vydavatel.

První kapitola je trochu zmatená, jasně šitá horkou nití a navíc místy přehnaně patetická, takže další důvod být naštvaný, ale čtu dál.

Následuje hereččin deník a její korespondence s Františkem Kožíkem, kterého, ač byl ženatý, milovala a on zřejmě miloval ji. Pak je jako intermezzo je v knize text s názvem I Ježíš Kristus byl sebevrah. Když jsem to četl, nebyl jsem si autorem jist, protože jsem si nepřečetl obálku ani doslov. Bylo to literárně zralejší než cokoli dalšího v knize, bylo to psáno v ženském rodě, ale s deníkem to štimovalo jen velmi vzdáleně. Napsal to Adam Grigoriev, tehdy snad osmnáctiletý. Překvapil mě. Asi i proto, že jsem to četl od čtyř do šesti ráno, docela to na mě působilo, přišlo mi to, jako by to psala žena. Grigoriev je zřejmě gay a tohle mu jde.

Zorčinou životní láskou byl František Kožík. Když se seznámili, byl jednatřicetiletý Kožík již dva roky ženatý. Jistě Zorku rovněž miloval a tento vztah určitě přispěl k jejím depresím, kvůli kterým pobývala ještě v tom samém roce (1940) v nervovém sanatoriu. Tam si na Františkův popud začala psát deník. V dopisech působila sotva dospělá dívka více než vyzrále:

Ty máš práci, svou ženu, která Ti dá děťátko. Františku, je to od ní krásné, to si uvědom!
Tebe čeká tolik radosti, mnohem, mnohem víc než jsi nacházel na Hanspaulce. Uvědom si to, nebudeš-li někoho milovat, nepodváděj ji!
A na mě vzpomínej v dobrém. Milovala jsem Tě, i se svými devatenácti lety to teď vím zcela určitě.
Teď už to nebolí krásně!
Sbohem!

A proč jsem si vybral zrovna tuhle knihu? Věruška totiž dostala k narozeninám Cibulkovu monografii o Nataše Gollové a já jsem jí záviděl, jak si večer zaujatě čte. Že mi padla do očí Zorka Janů, o které jsem nikdy předtím neslyšel, je asi náhoda.

Byli jsme dneska s Věruškou v Lounech a babička s dědou vytáhli staré Kino z r. 1946, kde je tahle fotografie se vzpomínkou. 

V tom samém čísle tohoto časopisu vyšel i úryvek z Kožíkova nejslavnějšího románu Největší z pierotů. Náhoda?

Pak babička přinesla paměti Adiny Mandlové, ale také paměti Lídy Baarové. Tam jsme nalistovali kapitolu o sestře Zorce. Končila slovy:

Byla lepší než já.

Člověk a Bůh

Stephen Crane
(originál zde)

Člověk přišel k jednomu zvláštnímu Bohu,
Bohu mnoha lidí, smutně moudrému.
A ten Bůh hlasitě zahřměl,
přetékal vzteky a dýmal:
„Klekni na kolena, smrtelníku, a plaz se
a lízej mi paty a vzdej hold
mému Navýsost Velebnému Majestátu.“

A člověk uprchl.

Pak se ten samý člověk uchýlil k jinému Bohu –
Bohu svých vnitřních myšlenek.
Tento Bůh na něj pohlédl
měkkýma očima
s plaménky nekonečného pochopení
a řekl: „Mé ubohé dítě!“

Perličky z ádvojky

Tak jsem se po více než týdnu dostal k poslední ádvojce. O jednom článku v ní, který mě moc nezaujal, jsem se nadiskutoval až běda, tak teď bych vybral pár vět pro inspiraci z článků, které mě zaujaly.

V článku Ondřeje Pomahače je zajímavý nápad dát všem částem stati stejný nadpis. Představil jsem si román, jehož kapitoly by se jmenovaly stejně. Nevím, zda to už někdo použil, ale mě se to líbilo. Bohužel samotná stať mě moc nezaujala, ačkoli byla možná o zajímavé knize, kterou si ale díky tomu asi nikdy nepřečtu. Za ocitování snad stojí jediná věta:

Podnik či organizace je strojem, jehož produktem je čas zaměstnance, životní čas moderního člověka.
Úvaha to není špatná, pokud je myšlena tak, že 70% lidí v moderním kapitalismu dělá práci, která nevytváří téměř žádné hodnoty a jejím jediným smyslem je tedy nějak alespoň na pohled efektně zabít čas toho, kdo ji vykonává.

Perfektní postřehy zase předvedl Petr A. Bílek kolem snad tisíckrát komentovaného kocoura Mikeše a jeho potížích s Cikány. Celá aférka mu jednak potvrdila paušální přístup českých medií – jeden Cikán něco plácnul a už to chtějí všichni Cikáni, i ti, co o kocourovi Mikešovi nikdy neslyšeli, ale hlavně ho zarazil postoj ministerstva školství, které místo toho, aby řeklo, že je to píčovina, na niž nemají čas pro důležitější věci, tak se jalo doporučovat učitelům, jak by měli k dané pasáži přistupovat, co by měli žáčkům při té příležitosti říci o xenofobii a blablabla. Srovnal to s příručkou pro učitele, jak generově vyvážit vyjadřování.

Nebylo by nicméně lepší pracovat spíše na vytvoření podmínek, aby ve školách učili soudní učitelé, a ne pohunkové, kteří potřebují rady ohledně výkladu Mikeše a vkládání tamponu do vagíny? uzavřel to P.A.Bílek.

A o stránku dále se můžete dočíst (a v originále přečíst zde):

Černoši, Židi, Ženy a všichni ostatní kverulanti:
DRŽTE UŽ HUBU!
Myslíte si, že se vám ubližuje – podívejte se na nás na kriply! Jsme pod tlakem o mnoho déle než vy! Jsme ojebávaný OD POČÁTKU ČASU!
Vyřadili nás jako nedochůdčata a zrůdy, potlačili nás ve jménu eugenických programů. Ale takzvaní liberálové páchají nesrovnatelně horší zločin. Omílají nás dokola v oněch takzvaných Speciálních olympijských freak show, aby se mohli cítit jako hodní hoši, protože pro nás dělají něco dobrého. Liberálové jsou paraziti a pokrytci a budou rozdrceni, zatímco budou řídit svoje Volvo nebo sedět ve svých křeslech a sledovat kolaborantské kriply v televizi!
Pamatujte:
Chytří lidé vyrábějí bomby a bakterie, které zabíjejí lidi!
Chytří lidé porážejí stromy a zabíjejí zvířata a ničí životní prostředí!
Chytří lidé jsou příčinou všech problémů dnešního světa!
My, kriplové, říkáme, že je čas, abychom se rozhodovali sami! My, kriplové, říkáme, že je čas rozsekat chytré lidi!
I když jsou naše ruce zdeformované, můžeme střílet z pistolí a používat nože, které vás zabijí! Chytří lidé, DÁVEJTE SI POZOR!
Váš čas VYPRŠEL!

Na konci časopisu mě zaujal rozhovor s Naďou Johanisovou, která má boj proti globalizaci, za nějž se schovává spousta nemakačenků a zhrzelých levičáků, v hlavě perfektně srovnaný, i když samozřejmě sama ví, že je víceméně utopický a jako takový ho v Brně učí – čímž se z utopie pro společnost stává možnost pro její část. O farmářských trzích se mluví víc a víc a teorii ekonomické lokalizace vyznávám už dlouho, aniž bych věděl, že vážně existuje. Tak jen tak dál, Naďo! Jednou třeba na naše slova dojde.

Španělské mušky v uších III

Včera jsem se nakonec na španělštinu neodhodlal, ale zato jsem zjistil, že v jedenáct v noci čtou  na Vltavě každý den jednu legendu ze Španěl. Ta včerejší byla o poustevníkovi jménem Garí, který žil někdy v 9. století v jeskyni na hoře Montserrat v Katalánsku.

Ďábel se rozhodl mladého poustevníka zničit a šel na to od lesa. Posedl dceru barcelonského hrabětě Riquildu. Volali k ní lékaře, a když nepomáhal ani kněžský exorcismus, z Riquildina hrdla vyšel ďáblův hlas, že ho může z jejího těla vyhnat leda poustevník Garí. A tak byla Riquilda odvezena do Garíovy jeskyně a tam ponechána na desetidenní rekonvalescenci.

Garí podlehl pokušení. Protože se o všem radil s jedním starým poustevníkem, jímž ovšem byl převlečený ďábel sám, šel k němu zase o radu. Starší rádce byl pobouřen a jako jediné východisko viděl zneškodnění jediného svědka hříchu. Dal Garíovi nůž a sám šel kopat hrob. Garí Riquildu podřízl a uložil do hrobu. Žádné dlouhé okecávání, jak by se od legend čekalo.

Výčitky ho dohnaly až do Říma k papežovi. Ten mu za pokání uložil, aby klesl na čtyři, stal se divokým zvířetem a nikdy nepohlédl k nebi, dokud mu Bůh neodpustí. Garí došel po čtyřech do Katalánska a tam žil sedm let jako zvíře, tělo mu dokonce zarostlo srstí. Hraběcí lovci jej jednou ulovili a jako raritu přivedli ukázat na dvůr. Tam se stal zázrak – pětiměsíční nemluvně náhle promluvilo: „Vstaň, Garí, Bůh ti odpustil!“ Garí vstal, vyklopil na sebe, co mohl, a požadoval pro sebe spravedlivý trest. Hrabě ho ovšem ušetřil a na hrobě své dcery nechal vybudovat klášter. Jestli ho nezbořili, dodnes se tam hrnou davy turistů.

Připomnělo mi to jednu povídku od Lva Nikolajeviče. Jmenovala se Otec Sergej. Poustevník tohoto jména, aby nepodlehl svodům jedné paničky, které si to dala za cíl, odsekl si při jejím svádění prst – paničkou to zacloumalo natolik, že se stala jeptiškou. No a Sergej, který si i tímto získá pověst svatého muže, jenž umí uzdravovat, uzdraví po nějakém čase jinou paničku tak, že jí opíchá. To zase zacloumá s ním, odejde z kláštera, časem je zatčen a může v klidu hledat víru na Sibiři.

A jaké je poučení z obou pohádek? Od Barcelony po Jasnou Poljanu lidé řeší, až když zhřeší. A teprve pak najdou Boha. Nebo Bůh najde je?

Malá milá předmluva

Unser Herz fühlt connational mit allen Unterdrückten aller Völker. Naše srdce soucítí s každým potlačovaným národem, asi v tomhle smyslu bych přeložil slova, která byste zřejmě nedatovali doprostřed válečné vřavy.

A přesto je napsal Franz Werfel v roce 1916 v předmluvě k německému překladu Bezručových Slezských písní. Jsem moc rád, že jsem na knihu celkem náhodou v Praze narazil. Je to dokument, který naprosto relativizuje moc cenzury. Napadlo by Vás, že úřady imperialistického Německa povolí vydat knihu protiněmeckých básní českého autora? Překladatel Rudolf Fuchs byl sice za odměnu poslán na frontu, ale kniha vyšla, přežila válku, druhou válku, revoluce i Paroubka a dnes je u mě v knihovně. Alespoň malá ukázka, jak zní Bezruč v němčině:

Der alte Magdón ging heimwärts von Ostrau,

Stieg vor der Nacht in ein Wirtshaus am Dorfrand,

mit klaffendem Schädel empfing ihn der Graben.

Es weinte Maritschka Magdónova.

Z toho Werfela mám ale fakt radost! Více o předmluvě zde.

Španělské mušky v uších II

Chyběl jsem na dvou lekcích španělštiny, tak se snažím dodat si odvahu, abych tam dneska šel, jenže místo učení jsem ji hledal ve verších. Inspirován jednou z mořských ód Johna Masefileda jsem se pustil do pokání.

Španělská slovíčka, španělská slovíčka, zvoníte v uších mých
tak jako v pohádkách, v mrazivých pohádkách rolničky na saních.
Moc se Vás neučím, a tak si připadám na lekcích španělštiny
jako don z La Mancha, když vyzval na souboj kastilské větrné mlýny.

Španělské mušky v uších

Juana Inés de la Cruz žila v 17. století v Novém Španělsku, tedy dnešním Mexiku. Na tehdejší dobu  a na to, že byla jeptiškou, kladla společnosti drsné otázky (Kdo hřeší víc? Ten kdo hřeší za peníze, nebo ten co platí za hřích?) a skládala odvážné básně. Jedna sloka z její dílny, která mě zaujala, zní v českém překladu zhruba takto:

Filip mě zbožňuje, tak si ho nevšímám,
Karel mě nemá rád – ten si mě zaslouží,
protože po snadné lásce já netoužím,
jsem schopna milovat, jenom když dobývám.

Sex noci svatojánské - premiéra

So 29. května od 19h. v Orfeu

Až včera jsem se dozvěděl, že Mia Farrow za roli Ariel ve filmu Sex noci svatojánské byla nominována na Zlatou malinu. V sobotu bude na divadelní Zlatou malinu aspirovat všech nás šest herců, režisér i inscenace jako taková. Tak nám držte palce, ať ji nezískáme!*

Článek v Chomutovském deníku si můžete přečíst zde.

*Pro ty, kdo to netuší, Zlatá malina je cena za NEJHORŠÍ počiny ve filmu.

Sbohem a šáteček

„Obdařen vzácnou schopností snadného tvoření, vysypal nekonečnou řadu veršů, slok, básní i knih z rohu hojnosti. Po odstupu let zbude však jistě pramálo z celého pestrého skladu, co by se dalo nazvati dílem,“ píše se o něm v Kalendáři historickém národa českého z roku 1940, kdy mu bylo 40 let a dalších 18 let jej čekalo, než skončil na Slavíně. Kdyby autoři veleslavínského kalendáře tušili, kam to se svou sestupnou tendencí dotáhne!

Když udělal si sluhy i ze všech barev duhy,
medaili za zásluhy od Lucifera převzal.
Přátele dusil kriminál a on si jako nový Král
na ministerstvo šašky zval – jen jeho nikdo Nezval.

(stylově inspirováno úvodní Básní noci)

Nicméně, člověk má odpouštět. A tak ačkoli nezván na Parnas, přišel a bavil, jak uměl. A nepochybně tam nakonec patří. Jeho Manon Lescaut je dílem geniálním (asi právě proto, že na cizí námět). V mé soukromé sbírce kuriozit mám Manonu, kterou jsme hráli s FRAKem, v několika vydáních: 1. a 2. vydání (1940), 8. a 11. (1941), 14. (1947), 1. ilustrované a 2. v Díle (obojí 1956), 20. (1963), 21. (1964) a 24. (1977). Jestli někdo vlastní jiné, rád odkoupím.

Město

Bavili jsme se včera i o našich oblíbených básnících. Margo mi jmenovala tři, portugalského básníka Fernanda Pessou, řeckého básníka Konstantina Kavafise a peruánského básníka Césara Valleja. O prvním jsme si mohli povídat hlouběji, druhého znám jen trochu, třetího vůbec. Na Valleja si troufnu, až se naučím trochu víc španělsky, ale řecká poezie Konstantina Kavafise je hojně překládána do angličtiny, a tak jsem si jednu básničku hned před spaním vybral a ráno po rozbřesku ji přebásnil (samozřejmě tak, jak jsem ji cítil, tedy ne jako sto let starou báseň z veteše, ale jako naprosto moderní poselství, které částečně odpovídá i na otázku hledání domova).

originál i s angl. překladem zde

Řekls mi: „Odjedu pryč do jiné země, přejdu na jiný břeh,
najdu si jiné město, lepší než je tohle.
Cokoli, o co se tady snažím, je odsouzeno k neúspěchu
a moje srdce je pohřbené jako nějaká mrtvola.
Jak dlouho nechám ještě svoji duši puchřet na tomhle místě?
Kamkoli se otočím, kamkoli upřu svoje oči,
vidím jen rozpadlé trosky svého života,
tady, kde jsem strávil tolik let,
kde jsem je promrhal, kde jsem je dočista prosral.“

Nenajdeš novou vlast, nedojdeš jiného břehu.
Tohle město ti bude neustále v patách. Budeš chodit
po stejných ulicích, stárnout ve stejných čtvrtích,
šedivět mezi stejnými domy.
Vždycky nakonec skončíš v tomhle městě.
Nedělej si naději, že to půjde jinde jinak:
pro tebe není jiná cesta, na tebe nečeká žádná loď.
Jestli jsi promrhal svůj život tady v tom koutě,
prosrals ho všude na světě.

Závidím Margo

Včerejší poeticko-hudebně-výtvarné odpoledne bylo nakonec moc příjemné. Ještě před dvěma týdny pro mě představa toho úterního podvečera znamenala spíš starosti a obavy, ale už s prvním setkáním s Margo Paran se to změnilo na radosti a sváteční pocity. Sváteční proto, že Margo má v sobě v 64 letech a po dvou prodělaných rakovinách takovou jiskru, že by jí mohli závidět i mladší než jsem já. „Nadhled a humor,“ zhodnotil to mistr Kisza, když jsme vzali Margo po programu na večeři.

V programu zapělo i Pražské filharmonické mužské kvarteto spolu s kantorem Židovské obce v Liberci (uprostřed). Na přání Margo zazpívali sbor Židů z Nabucca na začátku i na konci. 

Bavili jsme se o spoustě věcí, došlo i na to, kam utéct, když v Izraeli převezmou vládu ortodoxní věřící (kterých je podle posledních statistik 58%) a u nás komunisti. Poezie Margo Paran se točí kolem jedné hlavní osy a tou je neustálé hledání domova. Není divu, její rodiče přišli do Kadaně z koncentračních táborů a tady se seznámili, sezdali a tady se Margo narodila, aby se už jako malé dítě stěhovala do nové domoviny.

Margo darovala své čtyři vydané sbírky veršů v hebrejštině naší knihovně. Mám je teď doma a musím říct, že je to opravdu svět na ruby. Otevírali jste už někdy nějakou hebrejsky psanou knihu? Zprava doleva si můžete zkusit přečíst i báseň, která dala název celému pořadu:

Překlad Jany Dvořákové

Závidím velrybám
a zároveň mě jímá lítost
nad nimi
nad
zpěvem velryb
a obrovskými prostorami
a světlem
a nad
temnotami
a osamělostí
na obřím moři
Tak mají
domov
nebo
nemají?

Pomíjivá sláva dopisního papíru

V Liberci se od roku 2003 koná malý festival autorských čtení Literární pozdravy. Jeho součástí byl v roce 2006 happening s názvem Svět žije v áčtyřkách. 256 básní vytištěných na formátu A4 bylo na náměstí F.X.Šaldy v Liberci u bývalých vodotrysků složeno do formátu minus A4, čímž vznikla originální antalogie české poezie 19. a 20. století. Na áčtyřkách byla mezi básněmi největších českých klasiků také jedna moje báseň. Tak jsem po čtyřech letech zjistil, kam až sahá sláva mých veršů.

A nesahá jen do Liberce. Margo Paran z Izraele, která zítra přednese své básně u nás v kostelíku, mě poprosila, jestli bych jí nepřeložil pár svých básniček do angličtiny. Tak jsem ji vzal za slovo a přeložil přesně pár. Chce, abych zítra četl s ní, prý na ni zapůsobily.

Dobrý nápad, proniknout do anglosaského světa. Tady máte, vy co neumíte česky, první várku.

Silence in the grave
To Boris Vian
Life is as long as
The journey of a tassel through a book
Across the licked fingers.
And every evening can
Be the last as well as
Every morning is the first
In the queue for tickets to the cinema
Where they screen all your life for you
On the tense fell
From a freshly shot doe.
You leave before the end credits
Because you know
That they belong to you.

Amor ascendit per ianuas
The mainland of your tummy
rolled my taction down
to a narrow obscure pore
filled up with viscious bog.
Still it is generally known
that Love is always running
between the hire of a whore
and the price of a dog.

Praha 1985

Na ten den v obývacím pokoji Na podlesí 1449 nikdy nezapomenu. Naše slabší mužstvo (v základní skupině jsme dostali 1:5), sborná na koni, o stříbře Sověti ani neuvažovali (14x mistři za předešlých 17 let), přesilovky, lehání do střel. Myslel jsem, že se to nikdy nebude opakovat!
Kdo skákal, byl Čechoslovák.

Finálová skupina: ČSSR - SSSR 2:1 (2:0, 0:0, 0:1)

ČSSR

Brankáři: Jiří Králík, Jaromír Šindel.

Obránci: Jaroslav Benák, Eduard Uvíra, Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Antonín Stavjaňa, František Musil, Radoslav Svoboda.

Útočníci: Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba, Jiří Hrdina, Vladimír Růžička, Pavel Richter, Jiří Lála, Dušan Pašek, Jiří Šejba, Oldřich Válek, Vladimír Kameš, Michal Pivoňka, Petr Rosol.

Trenéři: Luděk Bukač, Stanislav Neveselý.

SSSR

Brankáři: Vladimir Myškin, Sergej Mylnikov.

Obránci: Alexej Kasatonov, Vjačeslav Fetisov, Zinetula Bilaletdinov, Vasilij Pervuchin, Sergej Starikov, Alexej Gusarev, Irek Gimajev.

Útočníci: Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov, Michail Vasiliev, Vjačeslav Bykov, Andrej Chomutov, Nikolaj Drozděckij, Viktor Ťumeněv, Michail Varnakov, Sergej Světlov, Alexandr Skvorcov, Sergej Jašin, Vladimir Kovin.

Trenéři: Viktor Tichonov, Vladimir Jurzinov.

Noc v muzeu

Sám jsem byl překvapený, jak pěkná noc to byla. A návštěvníci, kteří zajeli ještě naším muzeobusem do Žatce (a v tom prvním lidi i stáli), zažili za jednu noc jen o něco málo míň než tisíc pohádek.