28. května 2011

Dcera

K. Sačidanandan (originál zde)

Vidím svou třicetiletou dceru
znovu jako šestiměsíční batole.
Koupu ji, omývám
z ní prach a bláto
těch třiceti let.

Už se zase leskne
jako krátká židovská báseň
v průzračném svitu nebes.
Utírám ji, až je ručník
celý mokrý od Času.

Beethoven zvedá ruce
(to jsou více než pouhé lidské ruce)
a mění tabulky oken
v klávesy svého klavíru.

Má dcera
povstává ze symfonie,
aby mě objala
a já cítím její ruce
jemné jak okvětní lístky růže.

Venku zpívá déšť
hlasem Kišori Amonkar.

(básníkova dcera Sabitha trpí roztroušenou sklerózou)

Hetéry pro starce

Náš praktický, reálný život je nudný a fádní, není-li prodchnut vášněmi. Je-li však jimi prodchnut, stává se brzy bolestným. Proto jsou šťastni jenom ti, kterým se dostalo větší dávky intelektu nad míru, které vyžaduje jejich vůle k svým službám. Neboť tím prožívají vedle svého skutečného života ještě intelektuální život, který je udržuje a zaměstnává ustavičně a bez bolesti… Podle toho, zdali je nadbytek (duševních sil) větší či menší, existuje množství stupnic onoho intelektuálního života, od pouhého sbírání a popisování hmyzu, ptáků, kamenů, mincí až k nejvyšším výkonům poesie a filosofie. Takový intelektuální život nechrání pouze před nudou, nýbrž i před jejími zhoubnými následky. Stává se tedy ochrannou hrází proti špatné společnosti a proti té spoustě nebezpečí, nehod, ztrát a rozmařilostí, do něhož člověk upadá, když hledá své štěstí docela jen v životě reálném. Tam mi např. moje filosofie nic nevynesla, ale velmi mnoha věcí mne ušetřila.

Schopenhauer staví reálný a intelektuální život téměř do opozice. Sice pak dělí lidi na (1) „normální“, tzn. duševní ubožáky, (2) intelektuální diletanty, což jsou oni sběratelé a systematici vědy, a (3) genie, ale ani v druhém případě nejde o nějaký kompromis mezi starostmi o přežití a zábavu na jedné straně a tvůrčími a intelektuálními schopnostmi na straně druhé. V tom je Schopenhauerova filosofie v zajetí 19. století, ještě před realismem a naturalismem. Po Freudovi a Einsteinovi přibyla ona čtvrtá skupina, do níž bych se ochotně zařadil i já, skupina, která podléhá vášním přirozeného života a čerpá z nich sílu pro život intelektuální.

Schopenhauer skrze svou filosofii dochází k závěru, že pro člověka moudrého je nejlepší život o samotě a vyhýbání se společnosti. Eminence ducha vede k nedružnosti… z čehož plyne, že každý je v té míře družný, jak je duševně chudý a vůbec sprostý. S tím nesouhlasím. Proč by se ze setkávání s lidmi nemohla získávat moudrost. Ano, člověk si asi musí vybírat společnost, s kterou komunikovat, ale dle mého je to přirozený, nenásilný proces a naopak z pestrosti povah a osudů se dá načerpat potrava pro intelekt a podpora pro nadhled. Když se Schopenhauer zamýšlí nad druhým extrémem, tedy nad lidmi, kteří hledají společnost a kratochvíli, ukáže se rovněž, jak moc je zabředlý v předsudcích 19. století:

Nejdružnější ze všech lidí jsou prý negři, jako jsou právě duševně zaostalí. Podle zpráv ze Severní Ameriky ve francouzských časopisech, zavírají se černosši, svobodní i otroci, ve velkém množství v těsných místnostech, poněvadž se nemohou dosyta vynadívat na své černé, ploskonosé obličeje.

Dnešní úryvky z díla Arthura Schopenhauera uzavřu citátem, který možná dobře vystihuje, proč je na mnohých koncertech a divadlech v Kadani (a nejen zde) tak skromné obecenstvo.

… umělecké krásy a duševní díla všeho druhu jsou jiným asi tolik (i když jich mají kolem sebe hromady) jako hetéry pro starce.

Další předsudek: já myslím, že mi hetéry nebudou cizí ani na stará kolena.

27. května 2011

Dnes večer

Premiéra nové hry divadla Navenek je na spadnutí. Před rokem jsem se rozhodl, že bych chtěl něco sehrát s herci, kteří se ocitli v herecké záloze jako rezervní síly v případě potřeby a pořádná role se pro ně již dlouho nenaskytla. První mi vyvystala na mysli Havlova Audience, ale přeci jen: srovnání s dvojicí Havel - Landovský a Abrhám - Landovský by bylo příliš svazující. Vzápětí mě napadla Vernisáž, která mě před třemi lety nadchla v rozhlasovém zpracování (psal jsem o tom tehdy takto). A bylo rozhodnuto.
Audience ve své době vzbudila velký ohlas daleko za hranicemi předpokládaného obecenstva, které měli tvořit především a vlastně pouze autorovi přátelé. Text a nahrávka Audience se živelně šířily socialistickou republikou a dodnes je Havlova divácky úspěšnější část díla reprezentována touto jednoaktovkou. Mnoho lidí ani jinou hru nezná a celou Havlovu tvorbu tím uzavírá do prostředí pivovaru, odkud už je jen krůček do hospody. Právě pro tu divnou hospodskou morálku jej také mnozí odmítají uznat jako dramatika, který má co říct dnešní době. Popularitu si nedobyl ani nekritickým doslovem za svým dílem v podobě hry Odcházení. Přesto ale mnohé Havlovy hry mají co říct právě dnešku, ačkoli byly napsány před více než třiceti lety.
Vernisáž byla napsána bezprostředně po úspěchu Audience. Je to hra o štěstí plynoucím z konzumního způsobu života. Lze skrze hmotné statky a život podle nepsaných pravidel společenské hierarchie dosáhnout štěstí? Filosofové tvrdí že ne. Ale proč potom tolik lidí tohoto štěstí zdánlivě dosahuje a proč jim tolik méně úspěšných lidí to štěstí závidí? A nepodmiňují se pocity obou těch skupin? Nejsou náhodou ti první šťastní právě a jen proto, že jim ti druzí závidí? Vernisáž není z prostředí pivovaru a nefiguruje v ní Ferdinand Vaněk, přesto však bývá řazena mezi tzv. vaňkovky. Své si v ní najdou jak fanoušci Audience, tak ti, které hra irituje svou intelektuálností nebo sere svou vulgaritou (i protiklad těchto rezistentních argumentů je havlovsky absurdní).

Hrají:
Bedřich................ Pavel Šindelář
Michal................ Michael Došek
Věra................... Markéta Peti

24. května 2011

Co je žen, kterých nepotřebuji

První hry divadla Navenek se setkávaly se zvláštním přijetím od lidí, kteří se kolem divadla nějakou dobu pohybovali. Dalo by se to shrnout do věty: „Měli jste pěkné kostýmy.“ Tím bylo eufemisticky řečeno mnoho o kvalitě hry. Bylo nám asi jako Formanovi, když dostal za Valmonta cenu akademie za nejlepší kostýmy. Taky čekal něco jiného.

Asi je to zvláštní, ale nikdy jsem neviděl fimové Nebezpečné známosti. A nikdy jsem nečetl román. Vím, o čem je, díky Valmontovi a díky zpracování kláštereckého Zdrhovadla, ale nijak zvlášť mě ten příběh nezaujal (možná jen, že patří do kategorie textů, které se nemají /jelikož nedají/ přenášet na jeviště či na plátno). Včera jsem byl konfrontován s dramatickým zpracováním Heinera Müllera s názvem Kvartet, který je psán podle Laclose, a ten text si mě získal. Rozhodl jsem se z díla ocitovat pár pasáží (s malými úpravami, protože autor nepoužíval otazníky, intonaci chtěl zřejmě nechat plně v moci režiséra) a vyvážit tak Schopenhauerovu Životní moudrost trochou svůdnické filosofie, ovšem té nejvyšší úrovně. Dnes dávám slovo paní Merteuil:

Zamilovaná? Myslela jsem, že jsme zajedno v tom, že to, co vy nazýváte láskou, je hájemstvím sluhů. Jak mi můžete připisovat tak nízké pohnutky? Největším štěstím je štěstí zvířat. A tak zřídka nám padne do klína…

Mám úžasnou představu: muzeum našich lásek… Naše paměť potřebuje berle: nikdo si už nevzpomíná na zakřivení ocasů, o tvářích nemluvě: pouhý opar. Tourvelová je urážka. Nepropustila jsem vás na svobodu, abyste se vyhoupl na tuhle obludu, Valmonte. Dovedla bych pochopit, kdybyste se zajímal o malou Volangesovou, o čerstvé výhonky z klášterní zahrady, o mou panenskou neteř, ale o Tourvelovou? Uznávám, že je to řádný kus masa, ale patří choti, který se do něj pevně zakousl, věrnému choti, jak mám všechny důvody se obávat, a to už řadu let, takže co zbude pro vás, Valmonte? Sedlina. Chcete se vážně obírat tímhle smutným zbytkem? Kdyby aspoň byla děvkou, která se vyučila svému řemeslu… ale tahle dáma z lepší společnosti, která je natolik zvrhlá, že našla zalíbení v manželství?... Čím je pustošení krajiny proti drancování rozkoše manželskou věrností?
Hrabě Gercourt však spekuluje s nevinností mé neteře… Ale vy se ho možná obáváte, odloudil vám už Vressacovou, a to jste byl o dva roky mladší. Stárnete, Valmonte. Napadlo mě, že by vás mohlo potěšit projet se potají na panně a to krásné zvíře Gercourta korunovat nepostradatelnými parohy, a to ještě dřív, než nastoupí svůj myslivecký úřad a všichni pytláci metropole vtrhnou do jeho lesa, aby si zajistili účastenství na ozdobení jeho hlavy.


Těště se na Valmontovu odpověď.

23. května 2011

Co je věcí, kterých nepotřebuji

Michael citoval na zkoušce Vernisáže Schopenhauera. To mi připomnělo, že některé knihy, které jsem četl před dvaceti lety a považuju je proto za železobetonový hlubinný základ své životní filosofie, bych si mohl přečíst znovu. Nějak podvědomě jsem se asi bál, že by to mohlo dopadnout jako s některými filmy s Pierrem Richardem, kterým jsem se v patnácti letech smál a teď nedokážu pochopit proč. Schopenhauerovu Životní moudrost jsem ale četl o něco starší, a tak směle do toho. Teď ji navíc mohu předat i dál, a tak jsem se rozhodl ji číst nahlas Věrušce. 

Hned na prvních stránkách je osud smrtelníků determinován třemi faktory: 1. čím jsme, 2. co máme a 3. jak nás vnímají ostatní. Brzy se dozvíme, že první kategorie je nejdůležitějí. Pochopíme kupř., že tatáž příhoda, která se v duchaplné hlavě zobrazí tak zajímavě, by byla v pojetí plochého všedního ducha plochou scénou všedního života. Na jiném místě je to podáno tak, že všechna nádhera a všechny požitky, jež se zrcadlí v tupém vědomí ubožáka, jsou značně chudé proti vědomí takového Cervanta, když psal v nepohodlném žaláři svého Dona Quijota.

Že je úplně jedno, co kdo má, dokumentuje Schopenhauer citátem z Horáce, že jsou lidé, kteří nemají drahokamy, mramor, slonovinu, tyrrhénské pečeti, obrazy, stříbro či purpurové oděvy, ale existují i lidé, kteří po tom všem ani netouží. Byl jsem vychován tak, že pro mě třeba zlato a stříbro nemají hodnotu, ale časem jsem pochopil, že i zlatník musí z něčeho žít. Nevím, proč jsem si nechával pojistit domácnost, když v ní nemám absolutně nic cenného. Rozhlížím se kolem a jestli mezi mými čtenáři je nějaký tipař, mohu mu nabídnout tak maximálně kytaru (málo hranou), notebook a několik prvních vydání českých básníků z 20. až 50. let 20. století. Zámky máme sice dva (nedokázal jsem odmítnout pána, co ten druhý bezpečnostní u nás ve vchodě nabízel, vypadal, že mu nikdo nedá vydělat, a taky že jsem pak zjistil, že jsem mu v celém vchodě podlehnul jen já; ale dveře jsou skoro jako z papundeklu, v klidu byste je vyrazili - nicméně pohodlnější bude, když vám otevřu a vyberete si, co potřebujete).

Brzy budu vychovávat svoje dítě. Jsem zvědav, jak mi to půjde. Ale určitě budeme chodit i do supermarketů a hypermarketů a já budu stejně jako Schpenhauer citovat Sokrata, když šel kolem stánku s přepychovým zbožím. Dneska jsem si to natrénoval v drogerii DM. Chodil jsem po tom obchodě a téměř nad každým regálem jsem s údivem konstatoval:  „To je věcí, které nepotřebuju!“ 

A pak jsem koupil písek pro kocoury a olej na masáž hráze. Už se na ni těším.

21. května 2011

První vlaštovka KDK

Letošní divadelní květen nemá dobrý horoskop, Venuše, Merkur a Mars se společně ocitají ve znamení Býka a Měsíc nestojí na šťastném místě. Asi proto se těsně před přehlídkou tři z deseti bodů programu nějakým způsobem zašmodrchaly a těžko se rozmotávají.
Nicméně divadlo žije a já už jsem nyní naplněn zážitky. Nadchlo mě především úplně první představení, které s dětmi z dramatické sekce Tanečního studia M secvičila Marcela Vlčková. Scénář pro jejich Ferdu Mravence napsal Ladja Dlouhý. V téměř hodinu trvajícím představení excelují talentované herečky (jestli jsem se dobře všiml, mužské pohlaví zastoupeno vůbec nebylo). Klobouk jsem musel strhnout k zemi zejména před představitelkami hlavních rolí Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka (při tom si vždy vzpomenu na slovenský překlad těchto postaviček: Fero Mraviec a Chrobák Vrecko). Nejen že ve svém věku zvládly obrovské porce textu, ale měly úžasný projev, grimasy a gesta, věděly, co říkají a jak to mají vyjádřit i tělem (samozřejmě že zde chválím i paní režisérku, to je především její zásluha). Po divadle do zákulisí nechodívám, ale tentokrát jsem děvčatům musel říct, jak se mi jejich výkony líbily! Hned v závěsu za nimi ale skvěle hrály též představitelky Berušky, Hlemýždě, a škvorů – strážníků. Ještě jednou aplauduji!

20. května 2011

Za týden

Hrají:
Věra - Markéta Peti
Michal - Michael Došek
Bedřich - Pavel Šindelář

17. května 2011

Vraťte nám naději, kapitáne!

Z Prahy jsem si dovezl 27 nových přírůstků do knihovny. Mám radost a zároveň jsem smutný, že nebudu mít kdy je přečíst. Nicméně, jednu mám už přečtenou z dřívějška a pro to, co chci psát dál, stojí za to zopakovat, co jsem o ní v předchozím článku napsal:

... na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety.

Představte si, že v té knížce je na konci za slovem OPONA tužkou vepsáno datum 26. 11. 96. To je před patnácti lety! A v té knížce je jediná stránka obtažená zřejmě touž tužkou – a to je zmíněný monolog Dona Juana!

Nechte mě věřit, že jsem si v antikvariátu naproti Masarykovu nádraží koupil svoji vlastní ztracenou knížku. Děkuju ti, Antoníčku!

Když tak pomyslím na vaši dobu. Marco Polo, který došel až do Číny, a bylo to, jako by došel až na onen svět, Vasco da Gama a vy – to ještě byl svět plný možností, obklopený tajemstvím. Tenkrát ještě byly ostrovy, kam nikdo nevkročil, země nikým neobjevené, pobřeží naděje. Ratolest plující po moři byla ratolest zaslíbení. To všechno ještě existovalo, ach, země ještě byla nevěstou. Také byla na světě bída, já vím, a bezpráví a hlad, zvůle monarchů, ale přesto: ještě existovala naděje. Ještě bylo něco, co bylo hodno touhy: plody, které nepatří nikomu, ráje, které ještě nejsou ztraceny. Ještě tady bylo něco neznámého, dobrodružství. Ještě tady byla panenskost. A země nebyla taková jako dnes: globus, proměřený jednou pro vždy, koule stojící na psacím stole: bez prostoru naděje! Protože všude už je člověk, a všechno, co od té chvíle objevujeme, nedělá svět větší, ale menší… My létáme, kapitáne! Za sedm dnů (nebo za čtyři, já už nevím) obletíme celý váš svět, a všechny ty prostory, které pro vás ještě znamenaly naději, se promění v čas, který je nám k ničemu, protože my, my už nemáme žádnou naději na nějaké prostory: my už nemáme žádný Nový svět! – jestli nám jej nevrátíte, kapitáne.

Na konci výstupu Kolumbus prohlásí:

I vám, mladý muži, zbývají stále ještě kontinenty vlastní duše, dobrodružství pravdivosti. Nikdy jsem neviděl jiné prostory naděje.


Co ale až i tyhle poslední zbylé ostrůvky naděje prozkoumáme?

15. května 2011

Režijní poznámky na okraj Vernisáže

Za rok touhle dobou to bude století od úmrtí jednoho z největších moderních dramatiků Augusta Strindberga. Včera jsem večer usínal nad výpisky z jeho esejů o divadle a z Dopisů Intimnímu divadlu, které psal těsně před smrtí. Potřeboval jsem něco takového číst právě teď, necelých čtrnáct dní před premiérou naší inscenace Havlovy Vernisáže.

Naše pojetí zatím tak trochu kolísá mezi dvěma protipóly: mezi realismem a náznakem scény a mezi civilním a teatrálním hereckým projevem. Obojí antagonismus vznikl vlastně proto, že se Havlova hra odehrává v obývacím pokoji načančaném pro večírek, kterému se dnes spíš než vernisáž říká lidově kolaudace. Ještě před dvěma lety jezdilo s touto hrou pardubické ochotnické divadlo Exil po obývácích soukromých domácností a hrálo pouze za cesťák. My se budeme při premiéře muset poprat se sálem Střelnice.

Strindberg píše o vzniku stockholmského Intimního divadla:

Na otázku, co Intimní divadlo chce a jaký smysl mají komorní hry, mohu odpovědět takto: V dramatu hledáme silný, závažný motiv, ovšem s jistým omezením. V provedení se vyhýbáme jakékoli strojenosti, veškerým hledaným efektům, místům pro potlesk, parádním rolím, sólovým číslům…

Hledal se malý prostor, aby herce bylo slyšet na kterémkoli místě v hledišti, aniž museli křičet. Existují totiž divadla tak veliká, že herci musí mluvit příliš nahlas. Tak se zkraslí každá intonace, vyznání lásky se musí vykřičet, důvěrné sdělení vyslovit jako vojenský povel, tajemství srdce vyřvat z plna hrdla. Celek působí, jako by se herci zlobili nebo někam pospíchali.


Na mnoha místech Strindberg řeší kulisy, které divák při dobrých hereckých výkonech, kdy se musí soustředit i na mimiku herců, nakonec téměř nevnímá, a tak není třeba je řešit naturalisticky. Na divadle se samozřejmě dá vystavět celý kostel i s klenbou, oltářem a křtitelnicí, ale zároveň stačí dát na jeviště desku s čísly písní, tedy to, co každého návštěvníka kostela dnes praští přes oči, a jakmile ze zákulisí vyjde herec v kostýmu faráře, diváci jsou doma a víc nepotřebují.

Ve Vernisáži máme za úkol ztvárnit byt snobů z období normalizace. Dnes mě napadlo jak. Premiéra se blíží a já se začínám těšit. Z herců mám radost. Do premiéry máme ale ještě hodně práce.

Každé neodůvodněné používání efektů je manýrou: nesmyslné umělé pauzy, předstírané odchody, přehnaný chvat, pohyby paží, loutkovité pohyby, koketování s obecenstvem, pláč bez příčiny.

Strindberg také píše o tom, že některé hry nemusí být inscenovány, aby člověka zaujaly. Neviděl  v divadle například nikdy druhý díl Goethova Fausta, Schillerova Dona Carlose, Shakespearovu Bouři, ale přesto je viděl před sebou, když je četl.

… existují dobré hry, které by se neměly hrát a které nejsou určeny k tomu, abychom se na ně dívali. Jsou však špatné divadelní hry, které je nutno hrát, aby vůbec mohly žít; musí je zdokonalovat a zušlechťovat herecké umění.

Mezi ty skvělé, ale nehratelné patří i Čínská zeď Maxe Frische, jedna z prvních her, které jsem chtěl jako mladý intelektuál režírovat. Dnes bych se na to vykašlal. Nicméně na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety. Zítra jedu do Prahy, tak se pokusím ji někde v antikvariátě sehnat a podělit se. Max Frisch se narodil právě před sto lety.

14. května 2011

Jako pták...

Jsem jako pták, o němž si každý řekne,
že plachtí ve větru snad s jedním křídlem v kapse
a že tam nahoře je přece všechno pěkné,
a tak si prozpěvuje jen vesele a sladce.

Nikoho nenapadne, že i ptáka stíhá žal,
v hlavě má brouky a neví kudy kam,
ptáčata hladoví a vítr dofoukal
a on je najednou unavený a sám.

10. května 2011

Gabriel a Georgij

Již sto let je na Indexu zakázaných knih vše, co kdy napsal Gabriel d´Annunzio. Pro mě je dílo tohoto italského prokletce opravdu čarodějné, protože první jeho kniha, kterou jsem získal do své knihovny, když mi bylo asi 18 let, byl Triumf smrti, a na jejích stránkách jsem objevil tajné vzkazy jejího předchozího majitele. Jeho jméno znělo stejně tajemně jako jeho zašifrované písmo: Georgij Salamanczuk. Vypátral jsem před deseti lety, že šlo o lékaře (1929 - 1992), který se ale zabýval mnohými dalšími vědami a zejména uměním (jak literárním, tak výtvarným). Byl jsem se v Ústí nad Labem podívat na jeho pozůstalost – opravdu unikátní snůška básní, poznámek, deníků (asi ve třech jazycích) a astrologických výpočtů. Ten člověk byl novodobý Faust (také byl členem německé Faustovy společnosti). Mám doma více knížek s jeho poznámkami, ale Triumf smrti je všechny předčí.
Dnes už mi ty zvláštní znaky tak zvláštní nepřipadají, zřejmě jsou většinou kaligrafickou obměnou písmen NB, jelikož si chtěl podtržené či zaškrtnuté pasáže dobře zapamatovat (nota bene). Třeba tuhle:

„Miloval emblemy náboženské, kostelní hudbu, vůni kadidla, kříže, hymny latinské církve. Byl mystik, asketik, horlivý pozorovatel života duševního. Ale nevěřil v Boha.“

nebo:

V tom leží tajemství její čarovné moci nade mnou. Její krása mne nikdy neunaví; ale vžene mne vždycky ve snění. Co je ta její krása vlastně? Nedovedu toho říci. Materielně tělesně krásná není. Časem, pozoruje ji, byl jsem nemile překvapen zklamáním. Její tahy se mi objevily ve své materielní skutečnosti nepřizpůsobeny a neozářeny mocí oduševnělého výrazu. A má přece tři božské základy krásy: čelo, oči, ústa: božská…  Představil jsem si v duchu její smích.

Asi takhle nějak bych popsal své okouzlení d´Annunziovým stylem, který už si mě jednou získal. Triumf smrti má v mé knihovně opravdu výsadní postavení. A ještě jsem ho nečetl. Snad teď?

A rozluští tohle někdo? Já pár řádků dám, ale celý smysl mi uniká.

8. května 2011

Jarda není žádnej měkkoň

Včerejšek byl mým moderátorským Klínovcem (tedy vrcholem, kam jsem schopen s vypětím sil  a statným šerpou dolézt). Nemoderoval jsem totiž pouze Majáles, ale od půl třetí do půl čtvrté i vernisáž výstavy Jaroslava Tvrdoně, našeho uznávaného rytce poštovních známek. Musel jsem se pro tu chvíli převléct z trička, které mi daroval Píďan, do saka, košile a kravaty, v nichž jsem minulou sobotu odsloužil čtyři svatby, protože se na vernisáž sjeli vykvádrovaní členové Svazu českých filatelistů a svou návštěvou nás poctil i nejstarší český známkový rytec, pětaosmdesátiletý akad. mal. Bedřich Housa, jehož rytiny jsem možná z rubu olizoval už jako malý kluk. Na chvíli jsem se snažil představit si, že by tito lidé poslouchali, co z mé ústní dutiny vycházelo na podiu ve Smetanových sadech, ale bylo to nepředstavitelné, a tak jsem tu myšlenku rychle zahnal.
Jako jsem s Píďanem připravoval Majáles, tak i pro Jardu Tvrdoně jsme byli ve čtvrtek s Píďanem v jeho bydlišti ve Vlčnově na Slovácku. Ano, v tom Vlčnově, kde se koná slavná Jízda králů – a i ta v Žertu se točila přímo v téhle vesničce. Píšu familierně o Jardovi, jelikož si od prvního rukypodání tykáme. Bodejť by ne, když vypadáme jako vrstevníci a čekalo nás 400km společné jízdy do Kadaně. No schválně, tipli byste Jardovi 60 let? (na spodním obrázku vlevo)
Za to prý může jeho žena. A i my jsme se s Píďanem ocitli v její vpravdě moravské péči. Dostali jsme oběd, já slivovici pro lepší trávení, Píďan nealkoholické pivo, aby řidič nemusel sušit hubu, a hlavně se nám celou cestu zpátky dostávalo nevyčerpatelné dávky průpovídek, vtipů a humorných historek ze života.
Mistr Tvrdoň se vyučil rytcem střelných zbraní, ale brzy na sebe upozornil jako skvělý umělecký rytec a všiml si ho i náš skororodák Josef Liesler, který si jej zvolil jako rytce pro známku podle své předlohy po smrti Josefa Herčíka. Tehdy byl Jarda pro filatelistický svět pan Nikdo. Od té doby je 21. českým rytcem známek a nejmladším ze současných šesti, kteří toto řemeslo udržují naživu i ve 21. století.
Uvědomil jsem si, že vůbec nepíšu dopisy, takže logicky vůbec neznám naše současné známky. A je mi to tak líto, že jsem se rozhodl začít je psát. Třeba do Vlčnova, adresu si totiž pamatuju poměrně přesně. Třeba na něj budu moct nalepit zrovna sv. Anežku, kterou jsme na klášteře křtili (jmenovitě tedy mistr Housa; na fotografii dále napravo od Jardy předseda Svazu českých filatelistů ing. Lumír Brendl, otec biskup František Veselý ad.).
foto z vernisáže Josef Skotek, foto z Majálesu Pavel Zárybnický

7. května 2011

Svatojánské mušky

Neví se to přesně, ale většinou se udává 7. květen 1861 jako den narození Rabíndranátha Thákura. Dnes by to tedy mohlo být 150 let. Tento básník, který byl první Neevropan, jenž získal Nobelovu cenu za literaturu, a první laureát Nobelovy ceny z Asie, byl velmi záhy překládán i do češtiny a to díky Vincenci Lesnému. Já jsem si cvičně po ránu zkusil přeložit taky jednu a věnuju ji své ženě:

Dotýkám se Boha jako se hora dotýká moře
svými potůčky a vodopády.
Motýl namísto měsíců počítá jen krátké chvíle,
ale přesto má dost času.

Chci tě obejmout láskou jako slunce
objímá svým světlem a zároveň
světlem osvobozuje.

Láska zůstává tajemstvím, byť ji 
vyznáváme, protože pouze ten, 
kdo doopravdy miluje, ví,
že je rovněž milován.

Pokud se strom vytrhne ze země,
nezíská tím svobodu.

Láskou splácím svůj nekonečný dluh
za to, že jsi tím, čím jsi.

6. května 2011

Král Majáles

Blíží se maturita, studentům se předhazuje jen Kvílení, a tak tady máte do čtenářského deníku něco pro našince. Přeložil Jiří Josek.
 
A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů
a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze v zelených kufřících,
a komunisti budují těžký průmysl, ale těžké je i srdce
a všichni ti krásní inženýři jsou už mrtví, a technici v skrytu konspirují ve jménu příštího Blaha, Blaha, ale teď chlastají vodku a nadávají na Státní bezpečnost,
a kapitalisti si pijí v letadle gin a whisky a dovolí, aby milióny hnědých Indů trpělo hlady,
a když se blbec Komunista a blbec Kapitalista do sebe pustí, Spravedlivý je zatčen nebo okraden nebo si nechá hlavu ufiknout,
ale ne jako Kabír, a cigaretové chrchlání Spravedlivého nad oblaky s oslnivým sluncem je poctou ku zdraví modrého nebe.
Třikrát mě totiž zatkli v Praze, jednou když jsem si opilý prozpěvoval na Národní třídě,
jednou když mě s výkřikem BUZERANTE napadl kníratý fízl a srazil na půlnoční chodník,
jednou když jsem přišel o svůj deník plný nekonvenčních názorů na sex, politiku a sny,
a z Havany mě vykopli par avion detektivové v maskáčích
a z Prahy mě vykopli par avion detektivové v československém obleku s kravatou,
Karbaníci jako od Cézanna, ti dva divní hezouni, co jednoho rána vstoupili do pokoje Josefa K.,
vstoupili ke mně a jedli u mého stolu a zkoumali mé škrábanice,
a sledovali mě ve dne v noci od domů mých milenců až do kaváren v Centru –
A já jsem Král Máje, jenž je mocností mladého sexu,
a já jsem Král Máje, jenž je rotorem výmluvnosti a akceschopnosti lásky,
a já jsem Král Máje, jenž je dlouhými vlasy Adama a plnovousem mého těla,
a já jsem Král Máje, jenž je Králem Majáles v jazyce Čechoslováků,
a já jsem Král Máje, jenž je pradávnou poezií Lidstva, a 100 000 lidí si vybralo mé jméno,
a já jsem Král Máje, a za pár minut přistanu na londýnském letišti,
a já jsem Král Máje, no bodejť, když mám slovanské předky a jsem buddhistický Žid,
který uctívá Nejsvětější Srdce Kristovo, modré tělo Kršnovo, rovná záda Rámova,
korálky Langovi, Nigerijce zpívajícího Šiva Šiva způsobem, který já vymyslel,
a Král Máje je středoevropský titul, patřící mně v tomto XX. století
vzdor kosmickým korábům a Stroji Času, neboť já měl vizi a slyšel Blakeův hlas,
a opakuji ten hlas. A já jsem Král Máje, který spí s chlapci a směje se
A já jsem Král Máje, ať tedy jsem vyhnán ze svého království se ctí, tak jako kdysi,
A ukážu rozdíl mezi Královstvím Caesarovým a lidským Královstvím Máje –
a já jsem Král Máje, ač paranoik, protože Království Máje je příliš krásné, než aby trvalo déle než měsíc –
a já jsem Král Máje, neboť jsem s prstem na čele pozdravil
rozzářenou tlustou dívku s třesoucíma se rukama, která mi řekla „One moment, Mr. Ginsberg,“
než mezi nás vstoupil mladý nařvaný fízl – a já letěl do Anglie –
a já jsem Král Máje, vracející se na Bunhill Fields a k procházkám po Hampstead Heath,
a já jsem Král Máje, který v mohutném tryskáči dosedá na letištní plochu Albionu a třese se strachy,
když letadlo burácí po šedivém betonu, drnčí a funí a pomalu roluje,
než konečně zastaví pod mraky, mezi nimiž dosud prosvítá modré nebe.
A přestože jsem Král Máje, marxisti mě ztloukli na ulici, celou noc mě drželi na policejní stanici, sledovali mě krok za krokem po jarní Praze, tajně mě zatkli a letadlem vyhostili z našeho království.
A proto jsem v sedadle uprostřed nebe napsal tuto báseň.
7. května 1965