Julátko o hladu anebo při chuti?

Páni, to jsou muka!
Kdopak to Julinku trýzní,
že zas pláče, že zas fňuká?
Je to všechno kvůli žízni?

Páni, to je křiku!
Kdopak to tu tolik piští?
A to všechno kvůli mlíku,
jež má máma ve skladišti?

Páni, to je shonu!
Kdepak má ta máma prsa?

Je to všechno kvůli tomu,
že Julinka ráda mlsá!

No konečně!

Obrazy ze zámeckých chodeb

Už se mi to jednou stalo. Na chodbě jednoho zámku visely dva deskové obrazy od neznámého malíře. Jako průvodce jsem o nich tvrdil, že jde o alegorii Starého a Nového zákona, což jsem usoudil z jejich atributů, jedna měla knihu a druhá krucifix, obě navíc ratolesti. Pak jeden rok z chodby zmizely a napřesrok se objevily na poměrně významném místě vedle Škréty a Kupeckého. Byly v Praze na expertíze: Bartolomeo Spranger, dvorní malíř Rudolfa II., sv. Markéta a sv. Cecílie.

Něco podobného se teď stalo na jedné soukromé křesťanské koleji v Oxfordu. Na chodbě tam visel obraz připisovaný Marcellovi Venustimu, Michelangelovu spolupracovníkovi, který se proslavil zdařilou kopií mistrova Posledního soudu. Rozsoudit to mají ještě experti v Miláně. Ale i tak mě na tom vždycky nejvíc fascinuje okolnost, kterou jsem se zase pokusil zrýmovat,

Na chodbě visí staré malby
v paláci rovněž hodně starém;
kdo uklízečce vyčítal by,
že je jen občas vezme jarem.
Na jednom visí s hadrem v klíně
na kříži Ježíš v jemném oparu,
před lety nesl si ho z aukční síně
jeden jezuita za pár dolarů.
Pak přišel člověk od kumštu
a zaťukal si na čelo:
„Tady v rohu to jasně čtu:
maloval Michelangelo.“
Obraz odvezli kvapem do trezoru
a na aukci se prý prohne kasa.
Hovno na plátně smrdí beze sporu,
jen pokud není… od Picassa.

Po smyslu psaní (B. Pascal)

Kamarádi úspornější soběpisci (ten a ten) mě donutili k zamýšlení se nad smyslem toho, co teď zrovna dělám. Nad smyslem soběpisníku. Je nám pět let, tak bychom měli bilancovat. Ale nechce se nám. Těch 2.413 článků k dnešnímu datu po sobě stejně nikdy nepřečtu. Ale rád se vracím, rád zjišťuju, co jsem kdy četl a co mi to dalo. Nevěřil jsem tomu, ale psal jsem to i pro sebe.

Jak někdo moudrý prohlásil, s literaturou je to jako s jídlem. Jako nezáleží na tom, kolik toho sníš, ale co z toho strávíš, tak nezáleží na tom, kolik toho přečteš, ale co z toho zažiješ. Trávení aneb zažívání, to jest, oč tu běží. A i k zodpovězení otázky po smyslu mého psaní (dost často o čtení) využiju autorů, o kterých jsem tu nedávno psal. Dnes to tedy bude Blažej Pascal.

Marnivost v srdci lidském tak jest zakotvena, že každý žoldnéř, kuchtík, zloděj, holomek žádostiv jest míti své obdivovatele, bez nichž ani mudrc žíti nechce a ani nemůže. A i ten, kdo píše proti marnivosti, chce mít slávu, že proti ní trefně psal; a kdo to čte, chlubí se, že to četl. I já snad, jenž toto píši, jsem toho žádostiv, a ti, co mne budou čísti...

Reklama

Tak a je to tady. Rozhodl jsem se vydělávat bez práce. Na googlu mi pořád radí: Zobrazujte na svých webových stránkách reklamy, které jsou přizpůsobeny zájmům návštěvníků, a vydělávejte tak na platných proklicích a zobrazeních. Teď se ukáže, jestli znám své čtenářky a čtenáře. Vsadím se, že se ode dneška neobejdete bez Danušky.

Záhada jazykolamu

Přistál jsem zase jednou u břehů San Salvadoru. Ano, znovuobjevil jsem Ameriku. Můj objev Nerudova autorství Barákova textu v almanachu Máj se může směle zařadit mezi mé objevy supernovy, televizního vlnění či nového nepodmíněného reflexu. Jsem ale na sebe hrdý, že jsem já, hlava v oboru nevystudovaná, došel ke stejnému závěru jako Oldřich Králík v roce 1956 a letech následujících, údajně vyprovokovaný francouzskou badatelkou Scherrerovou. Více si o tomto případu můžete přečíst v rok staré disertační práci Blanky Sedlačíkové, z níž jsem to důležité přepsal sem. Je zejména zajímavé, že matematická lingvistika Nerudovo autorství spíše vyvrátila a potvrdila jako autora Josefa Baráka. Místo zklamání se ve mně dostavil pocit ještě větší zvědavosti. Budu se snažit dostupnou literaturu shromáždit a doufat, že mi mou novou vášeň nezhatí podobně nízké důvody jako tehdy v mém angažmá za obhajobu pravosti Rukopisů královedvorského a zelenohorského. Než si pozveme ty izraelské superlingvisty s jejich softwarem, můžeme se akademicky vesele hádat. A vlastně i potom.

Poklad na konci duhy

Musel jsem si po tom šoku přečíst několik dětských říkadel od Josefa Kainara. Z velké části jsou geniální a chtěl bych, aby se jim ty mé někdy aspoň trochu rovnaly. Tohle je spíš taková efeméra pro Julinku.

Sotva jsem se narodila,
už jsem jako duha pila.

Pila jsem po vzoru táty
jako duha u své paty.

Táta chodil na pivo
mně stačilo – mlezivo.

Ach. kde ty staré sněhy

Dnes mi přišlo několik perliček ze zásuvky u Brdláčků odhadem z let 1992 - 1998. Byla mezi nimi i báseň se střídavým rýmem, kterou jsme složili já s Brďou a Pišosem zřejmě ve Sklípku tím způsobem, že každý napsal jeden řádek. Je nezveřejnitelná a ještě k tomu strašná.

Říkám si, že báseň z Krásného Dvora, kterou jsme složili podobným způsobem se Špínou, byla proti ní shakespearovská znělka, ale něco mi našeptává, že by měla zůstat nenalezená (Špíno, prosím tě, nedělej revizi šuplíků!). Nicméně propadl jsem se dnes trochu do doby, kdy jsem po každém koncertě Brutusu (Brďa poslal i kalendářík od Sáši Plesky z r. 1995) přišel domů a v záchvatu složil třeba deset veršovánek, než mě zmohla únava. A protože jsem tu v poslední době dost mluvil o městských legendách, jednu z té doby jsem se rozhodl zveršovat.

Včera ve zprávách na Nově
říkali, že prý v Chánově
v nejvyšším patře na balkóně,
nalezla policie – koně.
Jak se tam dostal, zeptáte se,
když do výtahu nevejde se
a vyjít s koněm v doprovodu
něco přes sto dvacet schodů
je výkon hodný nadčlověka?
Výslech odhalil, co sotva někdo čekal.
Ve vašem algoritmu došlo k chybě.
Kůň vyjel výtahem – však jako hříbě!

Moskva tehdy a nyní

Včera jsem si na poště cestou pro kočičí podestýlku vyzvedl třetí ročník Zeměpisného magazínu z let 1947-1948. Netušil jsem, jaké krajiny poznání se přede mnou ještě skrývají. Chtěl jsem usnout nad první stránkou a nakonec jsem zhltnul článek o svatbách v Horní a Dolní Lužici, článek o Hong-kongu a Číně (slovy venkovského učitele: „Neříkejte, že není naděje pro Čínu. Čína je nadějná, protože čínský lid je nadějný. Málo jí a hodně pracuje.“), o archeologických zájmech dr. Holuba v jižní Africe, a usnul jsem až u článku o Moskvě.

Ještě ráno jsem si vybavil, jak jediný anonymní pisatel v celém časopise vzletně popisoval Moskvu a její smělou přestavbu podle směrnic z roku 1935. Autostrády, mosty, bulváry, přes 400 nových škol. „Postupuje se tak, aby nic historicky nebo umělecky cenného nepřišlo nazmar, ale odstraňuje se vše, co brzdí rozvoj města.“

Vzpomněl jsem si na demolici tehdy nejvýznamnějšího (a nejvyššího) pravoslavného kostela Chrámu Krista Spasitele, který Stalin nechal strhnout jen proto, aby se na něj nemusel z Kremlu dívat. Na jeho místě chtěl postavit největší památník Sovětů s obří sochou Lenina na vrcholu. Sovětská kasa ale vyschla, řeka Moskva se po propojení s Volhou začala vylévat z břehů a do toho všeho válka. Tenhle dokument asi anonymní autor článku neviděl.

Vždycky jsem v dějepisu učil, že první chrámy ve starověké civilizaci kolem řeky Indus byly podle vykopávek vlastně bazény a očista vodou zůstala ve všech církvích dodnes na nejvyšším místě (Ganga, křest apod.). To samé zřejmě věděl i Nikita Chruščov, a tak nechal na místě Chrámu Krista Spasitele postavit největší veřejné koupaliště na světě.

O tom v článku z roku 1947 není (a ani nemůže být) ani slovo. Zato o kanále Volha-Moskva a o Moskevském moři neboli Invankovské přehradní nádrži pěje, jak vyřešily problém pitné vody a splavnosti řeky Moskvy. Že zatopila město a stovku vesnic, to je samozřejmě daň za rozvoj. Hledal jsem si přehradu na google maps a ve městě, skrz nějž devítikilometrová hráz prochází, se i dnes pyšní touto sochou.

Jak už tak ten duchovní svět bývá propojen, ráno jsem se na googlu všiml, že dnes slaví 450 let Chrám Vasila Blaženého  (správně Chrám Ochrany nejsvětější Bohorodice na příkopech). I tento chrám měl doslova namále. Leninovi se líbil, ale Stalinovi byl samozřejmě trnem v oku a bavil se tím, že na modelu náměstí zvedal model chrámu do výšky, aby mohl promýšlet, co by se na jeho místě dalo postavit. Jeho spolustraník Lazar Kaganovič, který se zřejmě cítil být moskevským baronem Haussmannem, s ním souhlasil a snažil se umlčet odpůrce, jejichž vůdce zamířil do Gulagu. Kostel byl odstraněn ze seznamu památek a byl připraven k demolici. Přípravy na válku demoliční nadšení zmírnily, a tak zamčený chrám přežil i následujících 50 let bolševické vlády.

Dnes stojí i Chrám Krista Spasitele, Rusové si ho v 90. letech znovu postavili.

Už dlouho říkám Věrušce, že se chci do Moskvy podívat. Teď to pár let asi nepůjde, ale pak podnikneme tu cestu i s dětmi. Věruška byla přece nejlepší kamarádka Marušky, Odvážné školačky, ta bude v Moskvě jako doma.

Na stopě ztraceného času

Včera bylo 140. výročí narození Marcela Prousta. Dneska jsem ztratil dost času vyhledáváním Hledání ztraceného času za rozumnou cenu. Nenašel jsem, a tak budu muset hledat dál nebo zajít do knihovny (kam bych měl zajít možná i vrátit ty před půl rokem půjčené knihy). Zatím sem mohu dát jen fotografii hrobu, jenž jsme před rokem s Věruškou v Paříži navštívili, a pár citátů z kalendáře VZP. Doufám, že až bude příští rok 90 let od úmrtí, budu mít už bohatší zdroje k ocitování.

Není chudý ten, kdo má málo, ale ten, kdo více žádá.

Odvaha mít vlastní názor vždy připadá tomu, proti komu se projevuje, jako vypočítavost a zbabělost.

Člověk miluje jen to, co úplně nevlastní.

Lidé, kteří nejsou zamilovaní, nemohou pochopit, jak inteligentní muž může trpět kvůli obyčejné ženské. Je to jako divit se, že někdo nemůže dostat choleru kvůli něčemu tak bezvýznamnému, jako je obyčejný bacil.

Pokaždé, když si znovu uvědomíme své štěstí, zrodí se v nás nová touha žít.

Literární objev

Včera jsem kývl, že dneska oddám jeden pár. Jakmile jsem zjistil, že jsou dnes narozeniny Jana Nerudy, potopil jsem se do jeho díla a musím říct, že jsem asi nikdy nepřečetl tolik básní v jednom tahu jako za poslední noc a ráno. Pročetl jsem se až k Nerudově poslední básni (nebudeme-li počítat ještě veršovaný vpisek Božence do památníku), která se jmenovala Svatební a nedala se snoubencům neocitovat. Vzpomněl jsem i vztah ke Karolině Světlé, který se se vyvíjel nadmíru příznivě... až do doby, kdy se o něm dozvěděl Karolinin manžel prof. Mužák. Pak už se nestýkali, nepsali si, Světlá, která o něm napsala několik povídek, ho pak nevzpomněla ani v literárních upomínkách.

Při tom všem pročítání jsem ale našel jinou zajímavou věc, k níž by bylo možné využít onen software, o kterém psaly Lidové noviny a jenž mě v první chvíli dovedl k včerejší parodii. Anička Holinová, Nerudova první a zřejmě největší láska, se s Nerudou rozešla vlastně právě kvůli Světlé. Důvod, o kterém se jen šuškalo, prozradila až v dopise, který posmrtně (1910) poslala Albertu Pražákovi. Dopis obsahuje i tuto pasáž:

Bylo mi sice divné, že Neruda od té doby, co u dámy té s Hálkem byl, požádal ji o příspěvek do Almanachu „Máj“, častěji o ní mluvil. Nepřikládala jsem však tomu větší váhy, než že s přispěvatelkou do knihy, o kterou se tolik stará, musí se s dámou tou častěji scházet.
Byla to trudná doba, kdy „Máj“ byl vydán. – Aby bylo více přispěvatelů, napsal Neruda sám povídku, a podpis není „Neruda“ – nýbrž někdo jiný.
Neruda mě tenkrát žádal, bych o tom nikomu nepovídala a hlavně jméno bych zamlčela. – Vyhovuje jeho přání, jméno nepovím.
Hněvala jsem se, že lepší práci dává jinému a sobě nechává, co se mně méně líbilo. – Inu, vždyť jsem tomu tenkráte nerozuměla, a teď snad také ne.

Albert Pražák z toho jednoznačně usoudil, že Holinová udává jako autora povídky Dvojí probuzení, která je v almanachu Máj hned za Nerudovou povídkou Z notiční knihy novinkáře, samotného Nerudu. Ten samý Albert Pražák pak o stránku dále komentuje jinou část dopisu, kde je zmínka o roznášení cedulek s klepy a v poznámce stojí: * Zde nemohla být míněna Světlá, která by se nikdy nebyla propůjčila k tak nízkému jednání. Ovšem propůjčila by se k tak nízké falši, že by pod svým jménem uveřejnila cizí povídku? Bylo to její první dílo, ale její další literární ambice byly tak vysoké, že by snad nesnesla, aby stály na prvotním podvodu, ona – vychovaná v českobratrském prostředí! Nevěřím tomu, ale zároveň si nejsem jistý, zda si Holinová vše vymyslela ve snaze pošpinit dávnou konkurentku… konkurentku, ke které chodila poměrně často na návštěvy, naposledy v roce 1898, sedm let po Nerudově smrti.

Je-li tedy pravda, že Neruda za někoho v Máji napsal povídku, pak je zde velká otázka: za koho? Divím se, že ji nikdo, dle mě dostupných zdrojů, neřešil. Podobně jako Karolina Světlá se v Máji poprvé představili Adolf Heyduk, Rudolf Mayer a Žofie Podlipská. Němcovou a Erbena vyloučíme, Hálek měl svou čest, Fričův Všední život je moc memoárový. Josef Barák, který celý almanach redigoval? No, pro tuto variantu by mluvilo několik okolností. Barák byl redaktorem jen na oko, protože Neruda, jenž fakticky vše zařizoval, měl tehdy po vydání Hřbitovního kvítí na sobě hodně špíny (v recenzích se objevovaly výrazy „nebásník“, „idiot“, „tancmajstr“ či „přírodní kuriosita“) a nechtěl svým jménem dělat společnému dílu špatné jméno – neboli Barák se falše nebál. Za druhé, povídka je nejkratší ze všech, pouze 9 stran, takže by s ní Neruda neměl ani tolik práce. Jmenuje se Kříž pod Petřínem, tedy pro Nerudu familiérní pražské prostředí (kousek od Malé Strany). Barák sice psal básně, ale neměl přílišné literární ambice, spíše společenské. Celý život se živil jako novinář. Jsou samozřejmě i mnohá proti, ale ty si pro tuto chvíli nechám pro sebe. Mezi podezřelými by mohl být i Bohumil Janda Cidlinský (v almanachu pod pseudonymem V. Lánský) nebo Fričova žena Anna Sázavská.

Možná by to mohl být pěkný oříšek pro počítačové badatele z lingvistického kroužku Bar Ilanské univerzity v Tel Avivu, ale minimálně by to mohlo být pěkné téma pro diplomovou práci nějakého bohemisty. Co, Terezko, nechtěla bys to zpracovat, až se vrátíš?

A pro nebohemisty tu mám ještě jednu Nerudovu vlasteneckou báseň.

Jsem Čech, můj znak je lev!
Jsem Čech, chci krev, jen krev!
Však moderní Čech jinak na to musí:
Čech moderní když krev chce, chce – krev husí.
Ta lahoda, ta chuť –
ach, srdce klidné buď,
ať mluví jen, kdo zkusí!
Vem po 3 krejcařích krev ze 2 husí
a měj se k činu!
Na kastrol másla čerstvého tři loty dej,
pár k tomu kmínů,
a cibulinku k tomu nakrájej,
ať jemná je, droboulinkatá.
Když pak je cibulka už zlatá,
(jak libý zjev!)
dej tam tu hezky rozmačkanou krev.
A když se to už, jak se říká, „dělá“,
by nezůstala krev snad přec zas celá
a nevypadala jak hlíny kousky,
dej ještě trochu nastrouhané housky.
A má-li to pak příliš suchou líci,
dej dobré polívčičky k tomu lžíci.

Země se otáčí kolem Slunce, potvrdili vědci

PROVIDENCE – Vědecký tým při Brownově univerzitě potvrdil pomocí nové počítačové simulace na základě pozorování z vesmírných stanic, že se Země otáčí kolem Slunce, ačkoli pro mnoho lidí slunce stále ráno vychází a večer zapadá.

Vědci již dříve dospěli k závěru, že se Země točí kolem Slunce a spočítali dokonce, že jedna otočka trvá jeden rok. Výpočet dráhy otáčení se od dob Kopernikových stále zpřesňoval a dnes již poměrně dobře víme, že jde o elipsovou dráhu s aféliem 152,1 mil. km a perihéliem 147,1 mil. km. Nový počítačový program vypočetl i další vzdálenosti po každém kilometru oběhu. „Dokázali jsme v krátkosti zrekapitulovat předchozí pracné úsilí vědců,“ řekl vedoucí týmu odborníků Headown.

Přesto se v některých ohledech nové poznatky liší. „Počítač nám například odhalil nepřesnosti např. v Milankovićových cyklech a o 5 decimetrů se liší i výpočet Hillovy sféry Země. Tyto rozdíly mohou mezi znalci vyvolat plodnou diskusi,“ soudí Headown. Headownův tým dokáže dokonce pomocí počítačového programu určit pohlaví člověka, který se v perihéliu (3. ledna) ocitně nejblíže k Slunci a v aféliu (4. červnece) nejdále od Slunce.

Existují ovšem tmáři, kteří se v létě na Slunci opalují a na obrázcích mu kreslí oči, nos, ústa a žluté vlasy a vousy kolem dokola jako ježčí bodlinky. O Slunci se rovněž zpívá mnoho tmářských písní (Sluníčko zalezlo za hory, Hřej, Sluníčko, hřej, Černé oči jděte spát apod.). „S tmáři si věda nikdy neporadí, ať se na tom Slunci třeba upečou,“ soudí Headown.

/inspirováno článkem v Lidových novinách/