Věděli jste, že...

... Božena Němcová dostala jako jediná výplatu za svůj příspěvek do almanachu Máj?

Můj 21. zářez na pažbě anglické Wikipedie k 150. výročí úmrtí Boženy Němcové.

Rudolfův duchovní majestát

Rudolf. Jméno mého otce, děda, praděda a nevím do jakého kolena v rodu Losenických až sahá. Táta jej nosil pyšně jako císař toho jména druhý, který má dnes 400 let od úmrtí. V Kalendáři historickém jsem si přečetl, že dobu a osobnost Rudolfa II. vystihli mimo jiné Jaroslav Vrchlický v básni Ilioneus, Josef Jiří Kolár v románu Pekla zplozenci či Jaroslav Durych v Masopustu, což mě zaujalo, protože Vrchlický bude mít letos sto let od úmrtí, Durych padesát a Kolár se narodil před dvěmi sty lety. Pro člověka, který má rád výročí, zajímavá shoda náhod.

Našel jsem si tedy Vrchlického báseň a moc mě bavila, ačkoli absolutně kašlala na rýmy. Rudolf II. se v ní svěřuje, jak ho nezajímají žádné nové zprávy, žádné rebelie, aférky všech možných lidí, kriminální činy a katastrofy ve světě, ba ani pitky, na něž ho lákají přátelé, protože je plně zaujat uměním v básni vtěleném do bezhlavého torza sochy Ilionea.

Před dvacet lety jsem považoval lidi, kteří nesledují každý den zprávy, za omezence. Ještě před deseti lety bych asi neodmítl žádné pozvání na pivo. Dostal jsem se ale do věku nebo snad spíš do stavu, kdy si často večer říkám s imperátorem:

O ničem já nechci vědět. 

Odsud všickni!

Pod praporem legií

Hledáme účastníky expedice po stopách čs. legií v Itálii.

Možná si vzpomenete, že nápad na expedici přišel se zmínkou o Oskaru Brázdovi a jeho účasti na vzniku našich legií v Itálii v knize Doss Alto Adolfa Zemana. Tehdy jsem vyhlásil pátrání po praporu, který byl slavnostně předán československé jednotce v Římě 24. května 1918. Do expedice se mi od té doby přihlásilo pár skvělých kamarádů a lidí, kteří jsou pro věc zapáleni. Máme kameramana, redaktorku Objektivu v Itálii, několik řidičů a nadšenců v jedné osobě. O víkendu mě navštívil Hynek D., investigativní redaktor Žateckého deníku a pod paží nesl dva šanony plné jako roční výkazy akcí KZK. Jeden byl o Kafkovi v Siřemi a druhý o italské expedici. O naší italské expedici! Vypátral několik lidí a organizací, co by se nám mohli hodit, a domluvili jsme si návštěvu u paní Brázdové, mistrově druhé manželce, která stále ještě žije na Líčkově u Žatce. Také mě přivedl na myšlenku objednat si knihu o Amelii Posse-Brázdové, mistrově první manželce, která s Okim, jak tehdy svému muži přezdívala, stála onoho osudného dne roku 1918 na římském náměstí a podle Adolfa Zemana měla valný podíl na vyšití praporu. 

Včera mi kniha, vydaná jako na objednávku právě v minulém roce, přišla poštou. Je to strhující četba o osudu opravdové dámy, která si ale na dámu nehrála. Přes 350 jejích stránek sepsala švédská autorka a je charakteristické, že mnozí Češi o zásluhách paní Posse pro náš národ vůbec nic netuší – byl jsem jedním z nich. Ve školním dějepisu by jména jako Amélie Posse-Brázdová, Ernest Denis (obrovská osobnost české historiografie, po němž se jmenovalo jedno z pražských nádraží – a už nejmenuje!), Angelo Maria Ripellino (který překládal Holana), Franz Spina (kvůli němuž jsem dostal dvojku z mých oblíbených českých meziválečných dějin), Seton-Watson  (na kterého bych málem zapomněl), ale třeba i Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner (rodilí Němci, kteří stáli u zrodu naší národní identity), měla být skloňována od prvních hodin až k maturitě. Jiříku, naprav to!

Dejme ale slovo Evě Strömberg Kranzové, autorce knihy o Brázdově manželce, která na straně 131 českého překladu uvádí věci, jež ještě víc zmatou to, co dosud víme:

Oki Brázda se válce nejvíce přiblížil návrhem na prapor československé armády. (Československá armádní jednotka v Itálii tvořila 6. československou divizi a obsahovala pluky 31 – 34.) Byl to krásný výtvor z červeného a bílého hedvábí se starým českým symbolem, dvouocasým lvem, umístěným uprostřed a obkrouženým zlatým věncem z lipového listí; v každém rohu pak byly tři modré slovenské vrcholky. Stožár byl korunován čtyřmi zlatými prstenci, které symbolizovaly Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. (O připojení páté části, Podkarpatské Rusi, se dosud neuvažovalo.) Prapor byl slavnostně předán českým vojákům dne 24. května 1918 na Piazza Venezia za přítomnosti členů italské vlády, vysokých vojenských hodnostářů a diplomatů zemí Dohody. Poprvé od třicetileté války směli čeští vojáci bojovat pod vlastním praporem. Není divu, že tisíce přítomných vojáků začalo spontánně zpívat „Kde domov můj“ a že se nikdo nezdržel dojetí. Oki Brázda se zúčastnil organizace celé slavnosti a jeho žena popsala celou událost s nelíčeným nadšením.

Obrázek v knížce není. Zato je tam kvantum zajímavých obrázků, které jsou prý k vidění na Líčkově. Byl jsem na tom zámku asi dvakrát, ale samozřejmě si takové detaily nepamatuju. Naposledy jsem tam byl s Věruškou, což byl náš úplně první spolčený výlet, z nějž jsme šli pěšky do Žatce a za tmy. Paní Brázdová sice tehdy doma byla, ale neprovedla nás, přišli jsme ve špatnou dobu. Snad to tedy vyjde příště. A snad to příště bude brzy.

Návrat do civilizace

Klára s otcem na cestě autem skrze severní Spojené státy zažili i jeden nepříjemný zážitek ve městě Pellago (zřejmě smyšleném). Z průšvihu v jednom nevzhledném, nepohodlném hotelu, kde ji chtěl majitel znásilnit, ji zase vysekal Milt (tentokrát i se Zrzkem). Když si tam dávali společně ráno snídani, v překladu stojí, že majitelka hotelu a Slovačka posluhovaly hostům a hoteliér se povaloval v kuchyni. To mě zaujalo natolik, abych sáhnul po originálu. The landlady and a slavey... stojí tam. Tedy majitelka a otrokyně, napadlo mě ihned zřejmé řešení této překladatelské chuťovky, ale pro jistotu jsem si to ještě vygůglil. Dnes protestující anglické wikipedie (k jejímuž protestu se , ač Neameričan, připojuji!) uvádí, že Slavey je jedno z mnoha kanadských indiánských etnik. Možná tedy, že překladatelé Houska a Razil mysleli Slovačkou právě tuto indiánku, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. Zase jednou rádoby chytrý nachytán na švěstkách!

Klára ale brzy po tomto incidentu ukončila svou cestu a ubytovala se na pár týdnů u svých příbuzných v Seattlu. 

A když bylo ráno, poznala, že ranní světlo je proto, aby ukazovalo mahagonové, sametové a skleněné plochy, a že jen hlupák je s to opustit tato místa a potulovat se a prosit ušpiněné muže v garážích, aby naplnili nádržku vozu páchnoucím benzinem a olejem.

Jeden z rodinných přátel na večírcích na oslavu Klářina návratu do společnosti stále opakoval: Základ umění savoir faire je vědět, jak a kdy být hrubý k lidem.

Dědo

Loučívali jsme se denně u dveří,
než zmizel jsem za prvním rohem.
Na bradě mi tehdy rostlo pápěří
a žil jsem jako bohém.

Loučívali jsme se denně u dveří,
pak zmizels mi za prvním rohem.
Ještě pořád ale nechci uvěřit,
že místo ahoj řekls sbohem.

Bezpečný divadelní krov

Asi před rokem jsem získal svázaný ročník časopisu Zájmy českého herectva z roku 1905. Až dnes mě napadlo, že to byl rok, kdy byla uvedena Lucerna, tak jsem knihou trochu listoval. Lucerna měla premiéru v listopadu, a tak až v předpředposledním čísle z 28. října 1905 je zmínka, že Aloise Jiráska "Lucerna" připravuje se na N. D. V předposledním čísle z 30. listopadu stojí pak tato výzva:

Blahopřání do Českých Budějovic a poděkování Máji, že i po sto sedmi letech se můžeme pokusit provozovati novinku Národního divadla. Dnes byla čtená zkouška a já stojím před svou soukromou výzvou. Nepřipadám si jako Libor, nemyslím si, že se na tu roli hodím, ale právě proto se o ni chci pokusit, to mě na tom baví. A ze zkoušky jsem odcházel s dobrým pocitem, protože pochyby hlodaly, ale neuhlodaly. Nebylo nás sice tolik jako na první zkoušce, ale atmosféra byla dělná a sdělná, a tak začínám věřit, že se ledy pohnou. A té lípy se nevzdám!

Polky a jejich jazyk

Na Cestě do Ruska jsem už skoro na Rusi, ale nedá mi to, abych nezmínil Mrštníkovu ódu na Polky a polštinu, které se mi taky vždycky líbily.

Průměrně jsou Polky hezké, výjimky z nich jsou překrásné… Ušlechtilost a jemný smysl pro formu lze ostatně pozorovat i v jiném ohledu u Polek. Není tu zvykem mít břicho jako almaru a tvář jak hrnec – útlost a táhlost v liniích, vzdušnost v pohybu, diskrétnost v chůzi, ladnost v pohybu a distinkce v modulacích hlasu je tu kupodivu vypracovaná až do nejjemnějších rafinovaností, aniž by přestávala být přirozenou. Následek patrně už vrozeného pudu, v životě už zakořeněného taktu. Povyhrne-li si Polka šaty, objeví se cukr úběle tak bezvadný, neposkvrněný, čistý, jako by nikde nebyla ani chodila a přímo před vámi se snesla v první čistotě ranního úboru. Ze všech nejkrásnější zdá se být jejich hlas – to zvonky zvoní kolem vás, vysoké stříbrné, jemně sladěné, ale plné života a prudkého temperamentu. Polština sama jako by stvořena byla jen pro ně, jen v jejich ústěch zní v ideální své líbeznosti. Je to hlas, kterým se vyznává milošć, přítulný, čisťounky, opravdu ženský, tak ohebný a podludně milý, že se ti oči zavírají a poslouchal bys jenom ten hlas, jenom tu píseň dívčích úst – ovíjí se kolem srdce jako had. Je to jazyk lásky, jazyk úlisné svůdnosti, jazyk, na jehož útvar už od pradávna asi největší vliv měly ženy. Vedou se neustále spory o to, kdeže svedla Eva Adama, zda někde v Asii, na břehu Eufratu a Tigridu, nebo někde jinde: já myslím, že to mohlo být jenom na břehu Visly, poněvadž zde jsem našel vyvinuty všechny ty prvky prohnané rasy, všechny ty zbraně, pro které se tolik silných ostříhati dali Dalilám.

Mašinka na dortu

Pamatuju si, že jsem jako malý kluk jel jednou s dědou vlakem. Vysvětloval mi tehdy, jak fungují hydraulické brzdy a co to dělá ten pán, který obchází vlak s dlouhým kladivem. Až teď mi dochází, že děda se v tom docela vyznal. Bylo to proto, že jeho tatínek byl úředníkem na dráze. Babičky tatínek taky pracoval na dráze, ale v provozu.

U pradědy Kulhánka, který byl za války námořním lapiduchem, si představuju, jak se na mostě Ponterosso v Terstu potkal s Jamesem Joycem. Šel s ostatními námořníky do hospody, zatímco James si to mastil z oblíbeného knihkupectví Umberta Saby domů, aby začal psát Odysea.

Praděda Podlešák, taky Josef, asi nikoho tak slavného potkat nemohl (sebe nepočítám; jen je mi líto, že ho znám stejně jako pradědu námořníka jenom z fotky, umřel, když mi bylo půl roku). Ale přeci jen, jednu pohádku vám o něm povím. Jak se tak ve svých dvaceti letech potuloval často po lounském nádraží, kde pracoval, potkával zamlklého, o něco staršího človíčka, který se vždycky cestou z železničních dílen zastavoval tu u výhybky, tu u odstaveného vagonu, tu v nádražní hale a všude si zamyšleně prohlížel detaily, až s dětinskou zvědavostí. Jednou se potkali v nádražní hospůdce a pěkně si popovídali. Praděda ho potom vodil po nádraží, dostali se i k výpravčímu, a nakonec ho vzal i do strojovny lokomotivy. Nový kamarád se mu svěřil, že by jednou chtěl psát básně jako Jiří Wolker. „Tak to až budeš tím básníkem, tak nezapomeň složit taky něco pro moje děti.“ Tehdy praděda ještě žádné neměl. Za pár let se mu s Emilkou narodila Maruška a zůstala jedináčkem. Praděda už o tom pánovi z dílen nikdy neslyšel. Jako by se vypařil.

Když se mu po letech narodila vnučka a vnouček, koupil jim, když už trochu uměli číst, pěknou knížku O veselé mašince.  Jejím autorem byl Jan Čarek. A to je třešinka na tomhle pohádkovém dortu. Praděda nemohl tušit, že to je jeho dávná známost z nádražní putyky. I Julinka dostane tuhle krásnou knížku k jedněm z prvních narozenin, jako vzpomínku na prapradědečka.

Jako závdavek tu má básničku, kterou jsem složil před pár lety pro Kubíčka (a která sklidila velký ohlas v přednesu jednoho německého studenta mezi posluchači letní školy českého jazyka pro cizince, kteří důvěrně znaly české vlaky – on při tom recitování se svými asi 120 kilogramy tak legračně vyskakoval, když naznačoval ono dupání, to byste museli vidět, jak sebou při tom trhal):

Dup a dup. A dup a dup.

Ptá se celé kupé,
kdo to tady dupe.

Dup a dup. A dup a dup.

Asi máme dole díru,
zavoláme mašinfíru.

Dup a dup. A dup a dup.

Štiplístek a koloťuk
budou tady coby dup.

Dup a dup. A dup a dup.

Domek pana výhybkáře
V cuku letu zmizel v páře.

Dup a dup. A dup a dup. Uůůů

Na pátou kolej dodupal vlak,
co dále pokračuje – do oblak.

Dup a dup. A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.

Sybilino proroctví 2012

Tahle zima je opravdu zvláštní, nepřijde vám? A to ještě netušíte, že ode dneška, pátku třináctého, nikdo nezemře, všichni se začneme mít rádi, budeme k sobě štědří a přistěhovalecká vlna se zastaví, protože krize bude všude zažehnána. Jak je to možné? Z Orloje odvezli Smrtku, Lakomce, Marnivce a Turka. Ale nebojte, oprava bude trvat nejpozději do začátku jara, a pak se vše vrátí do stavu, na jaký jsme zvyklí, budeme myslet jen na sebe, okrádat se navzájem, krize konečně přijde i bez Turků, Řeků a řečí, a budeme smět zase umírat. Většina z nás se nějaké změny ani nevšimne.

 Foto: iHNed

Hovada (balada)

Chceš vyprávět pohádku
o malinkém hovádku,
které vzorně žralo trávu,
až vyrostlo v statnou krávu?
Pak dostalo palicí
a teď bydlí v lednici.

Vyprávěj mi radši příběh
o tom, jak se malé hříbě
živilo jen kobylím
mlékem a pak obilím.
Než se stalo statným koněm,
zakoplo a bylo po něm.

(pro Julinku s hvězdičkou; publikováno po 22hod., kdy už konečně usnula)

Rodinné minialbum

Děda rád fotil. Jeho fotografie mají čistě dokumentační charakter, ale pocházejí z doby, kdy i takové fotky měly kouzlo. Pamatuju si, že jsem byl na několik minut pozván do temné komory, kde ty fotky vznikaly. Opravdu se věšely na šňůru! A temná komora byla opravdu temná! Dnešní digitální focení je proti tehdejšímu procesu vzniku fotografie jako inseminace proti milování.

Babička ráda lyžovala, tančila, zavařovala okurky a plela zahrádku. Já jsem rád zavařoval a plel s ní. Dneska ráda luští křížovky. A já je rád luštím s ní. Naposledy to byla dostředivka a polodokreslovka (já vím, babi, že jsem ty názvy přesně netrefil, ale nějak tak se to jmenovalo). A dalo mi to zabrat.

Maminka ráda jezdila na mopedu. Nebo se na něm alespoň nechala ráda fotit. A ráda balila jeho řidiče. Vůbec ráda balila. To jsem po ní částečně zdědil. Ale teď už to máme oba za sebou. Teď maminka ráda peče cukroví a já ho rád jím. A taky si ho rád balím na cestu. Dneska jsem vyfasoval plný kbelík. Takle odleželé ho mám nejradši.

V temné komoře se občas stalo, že se otočil negativ a to co bylo ve skutečnosti vpravo, na fotce skončilo vlevo. A nápisy se zobrazily zrcadlově. Dobře, snažím se okecáním zakrýt, že jsem byl alkoholik už v necelém půl roce. A nikdy bych nevěřil, že mě na pivo naučila babička stará, tedy prababička, dědova maminka. V jejím pokojíku jsem pak dlouhá léta bydlel já a dneska jsem tam vyštrachal tyhle fotografie.

Julince se podobám i na fotografii, kde mi bylo dva a půl. Tenhle ksichtík mi tady dneska chybí, proto ještě nespím. „Nekřeň se,“ slyšel jsem pořád. Vypadal jsem, že mi neustále svítí do obličeje sluníčko. Občas mi to ujede ještě dneska. Tehdy mě čekaly ještě dva měsíce jedináčkovství.

Nakonec jsme byli tři, bratříček se rozhodl rozpůlit na dvě holky. A jsem za to rád. Měli jsme krásné dětství, nejkrásnější u babičky na zahradě. Dneska už máme dohromady pět dětí z další generace, tak snad budou šťastné i v tom světě, kde už neexistují temné komory.

Kde máte svoji jabloň?

Úžasné názvy jabloním navrhuje ve svém eseji Divoká jablka Henry David Thoreau, mezi nimi jabloň záškoláckou (se sladkými plody), jabloň železniční, která zřejmě vzešla z jádřince vyhozeného z vagónu; jabloň, na níž visí zapomenutá kosa; jabloň, jejíž plody jsme okusili v mládí; naši speciální jabloň, kterou nenajdete v žádném katalogu.

Přemýšlel jsem, kde je ta moje jabloň. Jabloně, jejichž plody jsem okusil v mládí, jsou až na jednu poražené. A ta moje speciální jabloň roste v Libici nad Cidlinou, nedaleko slavníkovského hradiště, v první zákrutě cesty k soutoku Cidliny a Labe. Tam jsem si před osmi lety shodil při západu slunce jablko a jeho chuti mám ještě teď plné kalíšky na jazyku. Byl jsem tam tehdy tři dny sám a vnímal jsem přírodu podobně jako Thoreau u rybníka Walden. Rád bych se tam zase někdy podíval a utrhnul si to svoje šťavnaté jablíčko. Kdybyste někdo jel na podzim kolem, klidně si shoďte také jedno, fakturu pošlu do jara.

O hnilobě mozku

V úterý 10. ledna od 18hod. se v knihovně v Kadani, v hradní věži odehraje beseda s překladatelem Janem Hokešem o životě a díle Henryho Davida Thoreaua. Měli byste přijít, pročistí vám to játra. A možná i mozek.

Thoreau je pro mě fenomén, který je třeba v českém prostředí připomínat a překládat jej, protože nám nikoho podobného naše literatura ani filosofie nenadělila, u nás se vždycky víc než příroda řešil bůh, národ a ego (ne že by tyto věci byly špatné, ale bez vztahu k přírodě jsou k hovnu). I to patří k paradoxům v tomto národě chatařů a chalupářů, že chata a chalupa jsou jen dalším komfortem k autu a televizi!

Thoreau si postavil chatrč u rybníka Walden, kde strávil dva roky a dva měsíce pěstováním duševní rovnováhy, které dosáhl soužitím s přírodou. Nestál proti civilizaci, ale proti tomu, co civilizace byla schopna z lidí dělat – a co byla schopna dělat v polovici 19. století, je tisícina toho, co dokáže s člověkem udělat dnes. Proto je potřeba někoho, kdo nám připomene základ. Za to, že Thoreau odmítl platit daň státu, který uznával otroctví, byl vsazen do vězení (strávil v něm sice jen den, protože za něj daň zaplatil někdo jiný, ale napsal na základě této zkušenosti spisek o odporu proti vládě, dnes známý pod jménem Občanská neposlušnost).

Dnes by byl Thoreau označen za nepřizpůsobivého bezdomovce!

Jeho knihu Walden jsem dostal darem od jedné Američanky v originálu. Celou jsem ji nečetl, ale pár zajímavých věcí z toho, co jsem přečetl, bych tu rád přeložil nebo spíš volně parafrázoval, tak jak jsem si je bez slovníku vypsal.

Došlo mi také, že mě nic nebudou stát záclony, protože mi do okem zvědavě zírají jen slunce a měsíc a já si zrovna přeji, aby se jim to dařilo co nejčastěji. Z měsíce mi mléko nezkysne ani maso se mi nezkazí a slunce nepoškodí můj nábytek a můj koberec jeho září nevybledne; a když náhodou přinese tento kamarád trochu více tepla do příbytku, pořád se radši schovám za zástěnu, kterou poskytla příroda, než abych si zasíral dům zbytečnostmi. Jakási dáma mi nabízela rohožku, ale protože nemám ani místo a ani čas a nervy, abych ji vytřepával, odmítl jsem ji a radši si otírám boty o travnatý drn, co mi vyrostl před prahem. Nejlepší je vyhnout se zlu už na začátku.

Buvol, který migruje za potravou tisíce kilometrů, není tak extravagantní jako kráva, která odkopne vědro, přeskočí ohradu a běží za svým teletem, aby ho nakojila.

Zatímco s hnilobou brambor jsme zatočili, s hnilobou mozku si nevíme rady.

Jakkoli nešťastný se vám zdá váš život, žijte jej. Není tak špatný jako vy… Kdo hledá na všem jen chyby, našel by je nakonec i v Ráji.

První zoubek

Tatínek mi slíbil báseň,
jak se prořezává dáseň
– u mě to šlo jedna báseň.

Zoubek klíčí jako rýže,
ale jako myška hryže
–  ten můj má rád hračky z pryže.

Návštěvy chodí v jednom kole
jak do divadla. A hlavní role?
– u mě jednička vpravo dole.