Kirwitzerovy dny 19.-20.září

(pro program klikni na obrázek)

Na cele ticha

Na cele ticha, které v ozvěně
ozve se v okamžiku smrti,
ležíme na prkně a sníme o ženě,
která se v našich bocích vrtí.

2016/908

Chtěl bych tě vidět na hou-

Cimrmani nás pozvali do šatny a byli všichni stejně příjemní jako před více než deseti lety, kdy jsem se za nimi vplížil do šatny v Lounech. Věruška si zabrala pana Svěráka a docela ho rozesmála, když mu sdělila, že v Žatci učil její babičku. Já jsem zase hned přikročil k panu Čepelkovi, kterého mám hrozně rád, a nechal jsem si podepsat jeho básničky. Jednu jsem sem dával před rokem, tak teď jednu kratší ze sbírky Jen ještě jednou, která je ilustrovaná Jiřím Hovorkou a ty ilustrace jsou strašně podobný ilustracím, co mi do mé jediné sbírky Útok na bodlák nakreslila moje sestřička Ivanka.

Chtěl bych tě vidět na hou-
pačce
když nocí vlahou
svítí svlačce
Chtěl bych tě vidět na lůžku
jak natřásáš si podušku

Vražda v salónním coupé /Kadaň 17.9.2008/

Jmenoval se Maralík...

Vyšetřovaná: Kolikpak je ti let, Jindro?
Vyšetřující: 21... pryč:)

Co by ti asi páni rodičové řekli, kdyby tě tu takhle viděli?

Pane inspektore, myslím, že steward je mimo podezření.

Jen mu dát do ruky housle...

Co jste mi to dal na ten zub, stewarde?

Pozvánka na Treperendy /Benátky III./

Orfeum, Pá 19.9. od 20h.

S Carlem Goldonim...

Tátovi

k nedožitým šedesátinám

Radši se jednou neprobudit,
než kdybys nikdy neusnul!
Líp než se celej život nudit
je žít ho naplno jen půl!

Milion /Benátky II./

Když se řekne Marco Polo, mým vrstevníkům se stoprocentně vybaví úžasný italský seriál z roku 1982. Mladším bych doporučil přečíst si komentáře na filmové databázi a srovnat hodnocení třeba s Bathory, na kterou jsou vyprodané biografy. Jaj, to jsem zapšklej.

Marco Polo má dnes 754. narozeniny. Na naší cestě Itálií jsme se v Benátkách bez mapy a buzoly najednou ocitli na Corte seconda del Milion a tam jsem spatřil na stěně jednoho domu tuhle destičku.


Okamžitě se mi vybavila scéna, kdy ve filmu starý Marco začíná diktovat Rustichellovi da Pisa ve vězení své cestovatelské vzpomínky. To bylo sice v Janově, ale co. Jako dítě, kdy jsem každý z osmi dílů toho seriálu napjatě očekával a pak bez dechu hltal, jsem si vůbec nepředstavil, že budu jednou stát na místě, kde se můj hrdina narodil. Věruška myslím poznala, že jsem z toho vedle. Hlavně z tý náhody, protože ten dvorek byl opravdu zapadlej a my zablouděný.


Včera jsem si vytáhl z knihovny Milion v překladu od dr. Františka Malečka z roku 1904. Je to ten samý dr. Fr. Maleček, který o dva a tři roky později udělal dvě edice Putování k Svatému hrobu Jana Hasištejnského z Lobkovic, ředitel rakousko-uherského hospice v Jerusalémě. Dočetl jsem se až ke kapitole O starci, kterak si udělal ráj a najímal vrahy, která je v době sebevražedných útoků muslimských fanatiků celkem aktuální, a tak ji dávám zde k dobru.

Benátky /I./

Benátky jsem ve svých italských cestách vždycky vynechal z praktických důvodů, byly moc severně, navíc je tam jen jedna přístupová cesta, a ve stopařském desateru by se určitě našlo i přikázání Nebudeš stopovat na mostě!

Když jsem viděl Italštinu pro začátečníky, získaly pro mě Benátky nový rozměr. I tím poselstvím, že smolaři mají taky právo na lásku. A tak jsem tam letos s tou svojí láskou zamířil.


Z Jesola nás vzal černoch, kterého nemáme jako jediného našeho řidiče v deníčku, protože neuměl psát (zato uměl italsky a anglicky). Vzal nás do Mestre na nádraží. Odtud jezdí každou chvilku vlaky do Benátek. Když jsme jeli po tom dlouhym mostě, ani jsme nevěděli, že byl otevřen v roce 1933 Mussolinim jako Fašistický most. Po válce ho přejmenovali na Most svobody.


Kolem poledního jsme přijeli na nádraží Santa Lucia. Udělalo se nádherné počasí. Přešli jsme Velký kanál přes Most bosáků (bosých karmelitánů, kteří u něj mají krásný barokní kostel Panny Marie).


Hned za mostem jsme ale vpluli tam, kam neproudily davy a za chvíli jsme byli udiveni, že jdeme po uličkách (těm užším se v Benátkách říká calle) úplně sami. Vyhlédli jsme si pizzerii, kde bychom se mohli stavit cestou zpátky. Taky jsme si koupili mapu. Hodně nás překvapilo, jak je v těch kanálech čistá voda. A hned za jedním z prvních rohů jsme spatřili člověka se šnorchlem, jak se v kanále potápí. Při bližším pohledu bylo vidět, že má na sobě domácké slipy a že něco hledá. Za chvíli vytáhl z vody stůl. Než jsem zase já vytáhl foťák, už ho vyzvedávali s kamarádem, kterému při nějaké divoké pijatyce spadl do vody.


Byli jsme tak rozveseleni, že jsem nechal na tom soklu, co jsem si o něj opíral foťák, právě koupenou mapu. Když jsme se pro ni po chvíli vrátili, už byla fuč. Padlo rozhodnutí chodit bez mapy. Hrubý směr jsme tušili a vždycky se můžeme někde nechat strhnout proudem turistů, abychom k tomu Svatému Markovi došli.

Prodloužili jsme si tím cestu tak o hodinu dvě, protože jsme nevěděli, že přes kanál naším směrem je jen most Rialto. I můj orientační smysl selhal. Na jednom místě hrál u kostela pán krásně na skleničky.

Tohle místo jsem podle knížky Poklady Benátek, kterou jsem Věrušce (o našem výletě ještě nic nevěda) koupil někdy v květnu, identifikoval jako Campo San Toma a Scuola dei Calegheri.


Ta věž vzadu patří františkánskému kostelu Santa Marie dei Frari, kde je pohřben Tizián. Náhrobek jsme neviděli, tak máme aspoň proč ke kostelu Panny Marie u Menších Bratří zase zavítat při příští návštěvě.


Možná že ho právě v tomhle kostele potkal i náš Jan Hasištejnský, protože když byl v Benátkách, byl slavný malíř už nejmíň desetiletej klacek. A tudy jsme ke kostelu přišli po zhruba půlhodinové cestě ke svatému Markovi.

Sv. František byl vegetarián

Dneska jsem si v klášteře trochu fotil, protože jsem po včerejšku byl mírně indisponován a funkci kvardiána bych určitě nevykonával svědomitě. Bratr Josef četl při společném obědě ze života sv. Františka jako jindy, ovšem já jsem si dopřál tři chody a tři malá piva na zahašení žízně ze včerejška, za což bych se v hábitu styděl, a tak jsem byl rád, že jsem zůstal v civilu.

Po obědě jsem se vyškrábal na lešení, abych se podíval na nejstarší malbu kláštera, která bude v letošních etapě restaurátorských prací patřit jistě k tomu nejvzácnějšímu. A od minula se pokročilo i s odkrýváním maleb na klenbě, odkud se na mě díval sám svatý František.


V rozhovoru s otcem a synem Buriany se Jan Burian několikrát zmíní o sv. Františkovi. Je tam i jeden Františkův citát, který jsem neznal. On ho totiž asi sv. František nikdy neřekl, Jan Burian ho vyčetl z G.K.Chestertona.

Mě teď okouzlil svatý František a svatý Tomáš. A našel jsem je díky četbě Chestertona. Zkrátka, jak kdysi zpíval Jiří Suchý: Pan Chesterton rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn.

Chesterton ten citát asi podobně jako Jonathan Swift, Alexander Pope či Benjamin Franklin (kteří se ale ke svému zdroji nepřihlásili) má z Legend o sv. Františkovi od Tomáše Celana. Tam není ten text tak přímý a jednoduchý a vydá na celý odstavec. Chesterton dokáže zalít suchopár křesťanství trochou té moderní vláhy, takže jsem zase rád, že jsem narazil na další jeho knížku. Už jsem ji objednal pro sebe i do kláštera, ovšem ve slovenštině, v češtině je teď asi nedostupná. A jak že zní ten citát?

„Blahoslavený, kdo nic nečeká, neboť se bude radovati ze všeho.“

Ten rozhovor mi taky tu moji lampu na plyn rozsvítil, když jsem si tam četl o Janově dvacetiletym vegetariánství. Ty dnešní moje tři chody byly všechny od masa. Přál bych si, abychom jednou taky s Věruškou dostali tu odvahu, jakou jsem měl v osmnácti po Velký pardubický. Brďo, kolik vlastně je to let? A jakej to má dopad na tvoji psychiku?

Tak si tak čtu ty knížky a rozhovory, přemýšlím a píšu o ptákovinách, a zatím kolem běží čas a mně unikají souvislosti – no nedivte se prosím vás, v takový krásný společnosti.

Echtovní Hudba minulosti (Praha)

Musím se přiznat, že jsem ani nevěděl, do jaké míry byla Hudba Praha mou rockovou kojnou. Až když jsem si uvědomil, že moje první a do jisté míry i poslední písničky, co jsem zvládl hrát na kytaru, byly od nich, tak jsem pochopil. Navíc jsem byl zvědavej na Echt!, o kterejch mi už hodně lidí vyprávělo, ale nikdy jsem je naživo neslyšel.


A tak jsem si dnešní koncert na svůj svátek (na kterej jsem si vzpomněl až teď o půlnoci) dokonale vychutnal. Echti zahráli výbornej zemitej rock a hodně mi připomněli Plastiky. Saxofonista Karel Malík, který je kapelníkem a textařem kapely, je opravdu silná persóna a unese i angažmá v Hudbě Praha, s kterou hraje skoro stejně dlouho. Když nastoupila Hudba Praha, říkal jsem si, že jsem snad žil v jinym století. Tak dlouho jsem některý ty písničky neslyšel a přitom je mám tolik pod kůží. Brejle, Záda, Táta a máma (ty komentáře u klipu mluvěj za všechno!... a jak jsou tam všichni mladý!) to je opravdová hudba mládí.


Škoda, že jsem si nevyřval Paralet (zato jsem si vyřval plíce, nebo spíš hlasivky). Ale zase mě to inspirovalo k tomu, abych pozval lounskou skupinu Paralet, vlastně abych konečně udělal koncert celé lounské scény v Kadani, protože je to kvalitka za nízkou cenu, kterou sice málokdo docení, ale kdo ji nepodcení, tak ji ocení. Nicméně zpátky k Hudbě Praha. Šlapalo to, nechyběla šťáva, sice to řvalo až příliš, ale ke konci jsem skákal jako zkouřená ropucha v zavařovačce. Jen škoda, že je Věruška na neschopence, s rosničkou by se mi v tý sklenici skákalo mnohem líp.


Už se těším na Už jsme doma!

Říkejte mi bratr Alois

Včera jsme se s Věruškou dívali na film Říkejte mi Kubrick, který je o člověku, co se vydával za Stanleyho Kubricka, ačkoli si ani pořádně nenastudoval jeho filmografii. Obíral lidi o prachy („to je to, čím platěj chudý místo kreditek“) tak, že je přesvědčil, že je slavnej filmovej režisér a angažoval by toho kterýho týpka nebo tu kterou kapelu do svýho filmu. Druhej den se nechal vyzvednout v milionářský čtvrti na přesný adrese, kde samozřejmě nebydlel, ale čekal před tím domem, jako by byl jeho. No a pak si jako třeba zapomněl doma kreditku nebo se prostě nechal pozvat a druhej den byl zase někde jinde. „Chtěli něco za nic, dostali nic za něco,“ stojí v podtitulu filmu, kde hlavní roli ztvárnil výbornej John Malkovich.

A proč o tom mluvím? Dneska jsme si totiž zase trochu hráli na mnichy. A zase nám to někteří návštěvníci kláštera uvěřili. Takže se mě ptali, jestli se v noci něčím přikrývám, jestli smím opustit klášter, jestli smím mít přítelkyni… a podobně. V tom nevyžehlenym hábitu po kolena, s náušnicí v uchu a svým potrhlým úsměvem na tváři už věřím, že se dá nalítnout opravdu lehce.

Taky jsem si vzpomněl, jak jsem věřil úplně všechno nějakýmu Čechoameričanovi Vance Kabourkovi, kterej mě čtrnáct dní přesvědčoval, že je na spadnutí smlouva se Steven Spielberg, a abych mu dohodil z divadla holky do filmu o čachtický paní. Dodnes věřím, že to byl v Kadani opravdu ten Kabourek ze seriálu M.A.S.H., co teď taky spolupracuje s časopisem 21. století. Co myslíte? Existuje? Nebo se mi to celý zdálo? Dneska to na mě tak působí, ale mám na to svědky:)

Koa

Někde jsem četl, že Koa bez Navarový je jako Doors bez Morrisona nebo Nirvana bez Cobaina, samí skvělí muzikanti, ale bez dotyku genia. Neznal jsem Zuzku Navarovou tak dobře, aby mě to nutilo k srovnávání, a tak čistě pocitově: genius tam byl přítomen pořád v té Zuzce, v několika jejích textech, v jejím odkazu. To si při těch dvaceti divácích ve sklepě na malym městě člověk může dobře uvědomit. Hrálo se skoro dvě hodiny a jak ke konci gradovalo tempo, dokonale nás to rozhicovalo. Nejvíc se mi líbily starý písničky otextovaný Z.N. a taky ty cikánský, co složil Mario Biháry. Bubeník a kytarista si mě zase podmanili jako skvělí virtuózové.


Jednou točili o Máriovi dokument. „Neustále tam cpali, jak jsem slepý a vlastně hrozně ubohý ... Co je na tom, že jsem slepec? To je můj problém a jim do toho je tak akorát hovno. Hrozně by mě mrzelo, kdyby si lidé, co to uvidí, mysleli, že to dělám jenom proto, abych se zviditelnil na úkor svého handicapu. Osobně zastávám názor, že ti lidé, kteří si opravdu myslí, že to dělám jen a pouze kvůli tomu, toho vidí ještě míň než já.“

Koupil jsem si cédéčko a posteskl jsem si, že neumím ty cédéčka vybalit z těch polyethylenových obalů. Mario mi ho rozbalil a já pochopil, že jsem pěkně ubohej, když mám takovej hendikep a že by o mně taky mohli natočit nějakej dokument. Jenže to bych musel taky něco umět.

Hrozně bych si přál někdy dosáhnout kvality Zuzaniných textů. Při tomhle se mi dělala příjemná husina na předloktí.

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
spíš spíš
a na nic nemyslíš
půlnoc bledá
je

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
tím spíš
že ani myš, to víš
spíž nehledá
...

Spíš, a tak nevíš
jestli poponesli
kříž
když na mý sesli
dřímáš
Nebo ne?

Už jsem doma

Včera jsem měl pocit, že v Kadani žijí lidé nepřející, součásti, které nechtějí udělat nic ve prospěch celku a způsobují tak, že organismus města chřadne. Když jsem si do toho promítnul i ty obvyklé stížnosti, třeba tu poslední, že po císařáku byly ještě v pondělí v parku koňská lejna, jako by o nic jiného nešlo a celá slavnost pro tisíce návštěvníků z celé republiky byl jen jeden velkej koňskej průser, a uvědomil jsem si, že naše město jsou schopni pochválit jen přespolní, našinec si jen otvírá hubu a kritizuje, pak mi bylo ještě smutněji. Trvalo to nějakou chvíli, než jsem se uklidnil a povznesl se. Naštěstí se mi v tu dobu prodral z History revue skrz čočky na sítnici článek o Pravomilu Ladislavu Raichlovi, který byl v roce 1948 odsouzen k trestu smrti a ten mu byl po zásahu prezidenta Beneše změněn na doživotí. Trest si odpykával v Leopoldově a jeho únik z nejhorší komunistické věznice by stál za zfilmování (unikl s pěti dalšími kamarády, mezi nimiž byl i jakýsi Štefan Gavenda). V roce 2000 mu prezident Havel udělil Řád Bílého lva, o dva roky později Pravomil Raichl umírá.

A proč mi to tak zvedlo náladu? Protože na útěku z věznice, poté, co se šest kamarádů rozuteklo po celé vlasti (ve skupince by jistě nepřežili), dostal vysokou horečku a zápal plic. A pak v článku následovala věta, která všechny ty místní škodolibce převálcovala: Skrývá se u dobrých lidí u Kadaně. Ti mu dokonce seženou lékaře, který v nemocnici ukradne penicilinové injekce. Bez nich by zemřel!

Uvědomil jsem si, kolik znám v Kadani dobrých lidí, kteří by neváhali udělat něco podobného! Jsem zase doma!

Hora tisíce dešťů

Přišly mi dva svazky Humboldtova díla Obrazy z přírody (1906). O Alexandru von Humboldtovi jsem věděl akorát to, že po něm je nazvaná berlínská univerzita, a to jsem dokonce teď přišel na to, že je to po jeho bráchovi Wilhelmovi. Takže se dá říct, že jsem o něm nevěděl nic.

To mi připomnělo vtípek, kterej mi dneska řekl Honza Milota. „Dobrý den, co si dáte?“ „Dal bych si silný kafe, ale bez rumu.“ „No, my rum stejně nemáme.“ „Aha, tak mi to kafe dejte bez něčeho jinýho.“

Když už jsem tedy o tom druhém Kolumbovi, vědeckém znovuobjeviteli Ameriky, knížeti vědy a novém Aristotelovi nic nevěděl, přečetl jsem si jeho životopis v úvodu od V.J. Procházky. Nebylo to tak napínavý čtení, jak jsem čekal, ale nuda to taky nebyla. Už výčet věd, kterým se Alexandr z Humboldtů, jak Procházka jeho jméno krásně překládá, věnoval, by hravě pokryl čtyři ročníky Kirwitzerových dní (na ten poslední jste zváni příští pátek a sobotu – více najdete zde). Z životopisu to dokazuje tato pasáž o období Humboldtova života, kdy dělal horního radu na dvoře Fridricha Viléma II.

I za tohoto období plného námah služba jeho, přes to, že byla úmorná, nevyčerpávala nezdolné jeho síly tak, aby se neobíral současně ještě několika vědeckými pracemi; zrovna tehdy, kdy sepisoval zprávy o svých cestách a výkonech v pruských dolech, přehlížel tisk svého díla "Flora subterranea", dále obíral se chemickým rozborem hub, pak začínal experimentální výzkum živočišné elektřiny, kterým později znamenitých dospěl výsledků a měl mimo to ještě dosti pokdy, aby se věnoval studiu antického tkalcovství. O trochu později pracoval o náčrtku k "mineralogické geografii", kterou, pokud je známo, nevydal tiskem.

Co mě zaujalo, když jsem hledal, jestli náhodou nebyl v Kadani a kde tedy v Čechách byl, je, že pohled z Milešovky prý nazval třetím nejkrásnějším pohledem na světě. Asi tam taky zažil to, o čem napsal tyhle verše:

Na horách volno jest! Hrobů puch
nevniká nahoru v čistý vzduch;
všude je krásný lahodný svět,
kam člověk nevkročí s tíhou svých běd!


Milešovka se v němčině řekne Milleschauer Berg, což překladač vyhodnotil jako Hora tisíce dešťů, a to je tak krásný indiánský název, že ho ode dneška budu razit (a je fakt, že když jsem tam naposledy před více než patnácti lety byl, zastihla nás bouře). Němci jí prý také říkají Donnersberg, tedy Hora bouří, takže na tom něco bude. Někdy musím vyrazit s Věruškou na výšlap. Potřebovali bychom se zbavit těch přízemních pracovních běd, co nás tady v podhůří tíží!

Z Obrazů z přírody jsem si přečetl Humboldtovu povídku, kterou mu vydal Friedrich Schiller ve svém časopise Hóry. Jmenuje se Životní síla aneb Rhodský genius a syrakuský filosof Epicharmus v ní odkrývá princip života – neboli, co je živost a neživost a proč. Je to zajímavé čtení, člověk se musí zamyslet. Velmi zjednodušeně: živé je to, co je od sebe odděleno až do chvíle, do kdy to zase nesplyne. Neživá příroda se vyznačuje klidem, je sloučena tak, jak jí to vyhovuje, a dokud do ní nezasáhne nový element, nic se s ní neděje. Když nový element zasáhne, sloučí se zase, jak se to hodí a znovu je v klidu. Živá příroda naopak není sloučena, rozlučuje, co k sobě patří, ale protože její součásti po sloučení touží, nakonec umírá! Den smrti jest dnem snoubení! V poznámkách se pak píše, že „organismus žije, dokud součásti jeho jsou činny ve službách celku“. Nesmíme zapomínat, že je to ještě před Darwinem a daleko před Dawkinsem.

Teď jsem zase v jednom zdroji našel, že v roce 1949 se Humboldtova univerzita přihlásila k odkazu obou bratrů, Wilhelma i Alexandra. Tedy jsem přeci jen o Humboldtovi něco věděl.