Pozvánka na Treperendy /Benátky III./

Orfeum, Pá 19.9. od 20h.

S Carlem Goldonim...

Tátovi

k nedožitým šedesátinám

Radši se jednou neprobudit,
než kdybys nikdy neusnul!
Líp než se celej život nudit
je žít ho naplno jen půl!

Milion /Benátky II./

Když se řekne Marco Polo, mým vrstevníkům se stoprocentně vybaví úžasný italský seriál z roku 1982. Mladším bych doporučil přečíst si komentáře na filmové databázi a srovnat hodnocení třeba s Bathory, na kterou jsou vyprodané biografy. Jaj, to jsem zapšklej.

Marco Polo má dnes 754. narozeniny. Na naší cestě Itálií jsme se v Benátkách bez mapy a buzoly najednou ocitli na Corte seconda del Milion a tam jsem spatřil na stěně jednoho domu tuhle destičku.


Okamžitě se mi vybavila scéna, kdy ve filmu starý Marco začíná diktovat Rustichellovi da Pisa ve vězení své cestovatelské vzpomínky. To bylo sice v Janově, ale co. Jako dítě, kdy jsem každý z osmi dílů toho seriálu napjatě očekával a pak bez dechu hltal, jsem si vůbec nepředstavil, že budu jednou stát na místě, kde se můj hrdina narodil. Věruška myslím poznala, že jsem z toho vedle. Hlavně z tý náhody, protože ten dvorek byl opravdu zapadlej a my zablouděný.


Včera jsem si vytáhl z knihovny Milion v překladu od dr. Františka Malečka z roku 1904. Je to ten samý dr. Fr. Maleček, který o dva a tři roky později udělal dvě edice Putování k Svatému hrobu Jana Hasištejnského z Lobkovic, ředitel rakousko-uherského hospice v Jerusalémě. Dočetl jsem se až ke kapitole O starci, kterak si udělal ráj a najímal vrahy, která je v době sebevražedných útoků muslimských fanatiků celkem aktuální, a tak ji dávám zde k dobru.

Benátky /I./

Benátky jsem ve svých italských cestách vždycky vynechal z praktických důvodů, byly moc severně, navíc je tam jen jedna přístupová cesta, a ve stopařském desateru by se určitě našlo i přikázání Nebudeš stopovat na mostě!

Když jsem viděl Italštinu pro začátečníky, získaly pro mě Benátky nový rozměr. I tím poselstvím, že smolaři mají taky právo na lásku. A tak jsem tam letos s tou svojí láskou zamířil.


Z Jesola nás vzal černoch, kterého nemáme jako jediného našeho řidiče v deníčku, protože neuměl psát (zato uměl italsky a anglicky). Vzal nás do Mestre na nádraží. Odtud jezdí každou chvilku vlaky do Benátek. Když jsme jeli po tom dlouhym mostě, ani jsme nevěděli, že byl otevřen v roce 1933 Mussolinim jako Fašistický most. Po válce ho přejmenovali na Most svobody.


Kolem poledního jsme přijeli na nádraží Santa Lucia. Udělalo se nádherné počasí. Přešli jsme Velký kanál přes Most bosáků (bosých karmelitánů, kteří u něj mají krásný barokní kostel Panny Marie).


Hned za mostem jsme ale vpluli tam, kam neproudily davy a za chvíli jsme byli udiveni, že jdeme po uličkách (těm užším se v Benátkách říká calle) úplně sami. Vyhlédli jsme si pizzerii, kde bychom se mohli stavit cestou zpátky. Taky jsme si koupili mapu. Hodně nás překvapilo, jak je v těch kanálech čistá voda. A hned za jedním z prvních rohů jsme spatřili člověka se šnorchlem, jak se v kanále potápí. Při bližším pohledu bylo vidět, že má na sobě domácké slipy a že něco hledá. Za chvíli vytáhl z vody stůl. Než jsem zase já vytáhl foťák, už ho vyzvedávali s kamarádem, kterému při nějaké divoké pijatyce spadl do vody.


Byli jsme tak rozveseleni, že jsem nechal na tom soklu, co jsem si o něj opíral foťák, právě koupenou mapu. Když jsme se pro ni po chvíli vrátili, už byla fuč. Padlo rozhodnutí chodit bez mapy. Hrubý směr jsme tušili a vždycky se můžeme někde nechat strhnout proudem turistů, abychom k tomu Svatému Markovi došli.

Prodloužili jsme si tím cestu tak o hodinu dvě, protože jsme nevěděli, že přes kanál naším směrem je jen most Rialto. I můj orientační smysl selhal. Na jednom místě hrál u kostela pán krásně na skleničky.

Tohle místo jsem podle knížky Poklady Benátek, kterou jsem Věrušce (o našem výletě ještě nic nevěda) koupil někdy v květnu, identifikoval jako Campo San Toma a Scuola dei Calegheri.


Ta věž vzadu patří františkánskému kostelu Santa Marie dei Frari, kde je pohřben Tizián. Náhrobek jsme neviděli, tak máme aspoň proč ke kostelu Panny Marie u Menších Bratří zase zavítat při příští návštěvě.


Možná že ho právě v tomhle kostele potkal i náš Jan Hasištejnský, protože když byl v Benátkách, byl slavný malíř už nejmíň desetiletej klacek. A tudy jsme ke kostelu přišli po zhruba půlhodinové cestě ke svatému Markovi.

Sv. František byl vegetarián

Dneska jsem si v klášteře trochu fotil, protože jsem po včerejšku byl mírně indisponován a funkci kvardiána bych určitě nevykonával svědomitě. Bratr Josef četl při společném obědě ze života sv. Františka jako jindy, ovšem já jsem si dopřál tři chody a tři malá piva na zahašení žízně ze včerejška, za což bych se v hábitu styděl, a tak jsem byl rád, že jsem zůstal v civilu.

Po obědě jsem se vyškrábal na lešení, abych se podíval na nejstarší malbu kláštera, která bude v letošních etapě restaurátorských prací patřit jistě k tomu nejvzácnějšímu. A od minula se pokročilo i s odkrýváním maleb na klenbě, odkud se na mě díval sám svatý František.


V rozhovoru s otcem a synem Buriany se Jan Burian několikrát zmíní o sv. Františkovi. Je tam i jeden Františkův citát, který jsem neznal. On ho totiž asi sv. František nikdy neřekl, Jan Burian ho vyčetl z G.K.Chestertona.

Mě teď okouzlil svatý František a svatý Tomáš. A našel jsem je díky četbě Chestertona. Zkrátka, jak kdysi zpíval Jiří Suchý: Pan Chesterton rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn.

Chesterton ten citát asi podobně jako Jonathan Swift, Alexander Pope či Benjamin Franklin (kteří se ale ke svému zdroji nepřihlásili) má z Legend o sv. Františkovi od Tomáše Celana. Tam není ten text tak přímý a jednoduchý a vydá na celý odstavec. Chesterton dokáže zalít suchopár křesťanství trochou té moderní vláhy, takže jsem zase rád, že jsem narazil na další jeho knížku. Už jsem ji objednal pro sebe i do kláštera, ovšem ve slovenštině, v češtině je teď asi nedostupná. A jak že zní ten citát?

„Blahoslavený, kdo nic nečeká, neboť se bude radovati ze všeho.“

Ten rozhovor mi taky tu moji lampu na plyn rozsvítil, když jsem si tam četl o Janově dvacetiletym vegetariánství. Ty dnešní moje tři chody byly všechny od masa. Přál bych si, abychom jednou taky s Věruškou dostali tu odvahu, jakou jsem měl v osmnácti po Velký pardubický. Brďo, kolik vlastně je to let? A jakej to má dopad na tvoji psychiku?

Tak si tak čtu ty knížky a rozhovory, přemýšlím a píšu o ptákovinách, a zatím kolem běží čas a mně unikají souvislosti – no nedivte se prosím vás, v takový krásný společnosti.

Echtovní Hudba minulosti (Praha)

Musím se přiznat, že jsem ani nevěděl, do jaké míry byla Hudba Praha mou rockovou kojnou. Až když jsem si uvědomil, že moje první a do jisté míry i poslední písničky, co jsem zvládl hrát na kytaru, byly od nich, tak jsem pochopil. Navíc jsem byl zvědavej na Echt!, o kterejch mi už hodně lidí vyprávělo, ale nikdy jsem je naživo neslyšel.


A tak jsem si dnešní koncert na svůj svátek (na kterej jsem si vzpomněl až teď o půlnoci) dokonale vychutnal. Echti zahráli výbornej zemitej rock a hodně mi připomněli Plastiky. Saxofonista Karel Malík, který je kapelníkem a textařem kapely, je opravdu silná persóna a unese i angažmá v Hudbě Praha, s kterou hraje skoro stejně dlouho. Když nastoupila Hudba Praha, říkal jsem si, že jsem snad žil v jinym století. Tak dlouho jsem některý ty písničky neslyšel a přitom je mám tolik pod kůží. Brejle, Záda, Táta a máma (ty komentáře u klipu mluvěj za všechno!... a jak jsou tam všichni mladý!) to je opravdová hudba mládí.


Škoda, že jsem si nevyřval Paralet (zato jsem si vyřval plíce, nebo spíš hlasivky). Ale zase mě to inspirovalo k tomu, abych pozval lounskou skupinu Paralet, vlastně abych konečně udělal koncert celé lounské scény v Kadani, protože je to kvalitka za nízkou cenu, kterou sice málokdo docení, ale kdo ji nepodcení, tak ji ocení. Nicméně zpátky k Hudbě Praha. Šlapalo to, nechyběla šťáva, sice to řvalo až příliš, ale ke konci jsem skákal jako zkouřená ropucha v zavařovačce. Jen škoda, že je Věruška na neschopence, s rosničkou by se mi v tý sklenici skákalo mnohem líp.


Už se těším na Už jsme doma!

Říkejte mi bratr Alois

Včera jsme se s Věruškou dívali na film Říkejte mi Kubrick, který je o člověku, co se vydával za Stanleyho Kubricka, ačkoli si ani pořádně nenastudoval jeho filmografii. Obíral lidi o prachy („to je to, čím platěj chudý místo kreditek“) tak, že je přesvědčil, že je slavnej filmovej režisér a angažoval by toho kterýho týpka nebo tu kterou kapelu do svýho filmu. Druhej den se nechal vyzvednout v milionářský čtvrti na přesný adrese, kde samozřejmě nebydlel, ale čekal před tím domem, jako by byl jeho. No a pak si jako třeba zapomněl doma kreditku nebo se prostě nechal pozvat a druhej den byl zase někde jinde. „Chtěli něco za nic, dostali nic za něco,“ stojí v podtitulu filmu, kde hlavní roli ztvárnil výbornej John Malkovich.

A proč o tom mluvím? Dneska jsme si totiž zase trochu hráli na mnichy. A zase nám to někteří návštěvníci kláštera uvěřili. Takže se mě ptali, jestli se v noci něčím přikrývám, jestli smím opustit klášter, jestli smím mít přítelkyni… a podobně. V tom nevyžehlenym hábitu po kolena, s náušnicí v uchu a svým potrhlým úsměvem na tváři už věřím, že se dá nalítnout opravdu lehce.

Taky jsem si vzpomněl, jak jsem věřil úplně všechno nějakýmu Čechoameričanovi Vance Kabourkovi, kterej mě čtrnáct dní přesvědčoval, že je na spadnutí smlouva se Steven Spielberg, a abych mu dohodil z divadla holky do filmu o čachtický paní. Dodnes věřím, že to byl v Kadani opravdu ten Kabourek ze seriálu M.A.S.H., co teď taky spolupracuje s časopisem 21. století. Co myslíte? Existuje? Nebo se mi to celý zdálo? Dneska to na mě tak působí, ale mám na to svědky:)

Koa

Někde jsem četl, že Koa bez Navarový je jako Doors bez Morrisona nebo Nirvana bez Cobaina, samí skvělí muzikanti, ale bez dotyku genia. Neznal jsem Zuzku Navarovou tak dobře, aby mě to nutilo k srovnávání, a tak čistě pocitově: genius tam byl přítomen pořád v té Zuzce, v několika jejích textech, v jejím odkazu. To si při těch dvaceti divácích ve sklepě na malym městě člověk může dobře uvědomit. Hrálo se skoro dvě hodiny a jak ke konci gradovalo tempo, dokonale nás to rozhicovalo. Nejvíc se mi líbily starý písničky otextovaný Z.N. a taky ty cikánský, co složil Mario Biháry. Bubeník a kytarista si mě zase podmanili jako skvělí virtuózové.


Jednou točili o Máriovi dokument. „Neustále tam cpali, jak jsem slepý a vlastně hrozně ubohý ... Co je na tom, že jsem slepec? To je můj problém a jim do toho je tak akorát hovno. Hrozně by mě mrzelo, kdyby si lidé, co to uvidí, mysleli, že to dělám jenom proto, abych se zviditelnil na úkor svého handicapu. Osobně zastávám názor, že ti lidé, kteří si opravdu myslí, že to dělám jen a pouze kvůli tomu, toho vidí ještě míň než já.“

Koupil jsem si cédéčko a posteskl jsem si, že neumím ty cédéčka vybalit z těch polyethylenových obalů. Mario mi ho rozbalil a já pochopil, že jsem pěkně ubohej, když mám takovej hendikep a že by o mně taky mohli natočit nějakej dokument. Jenže to bych musel taky něco umět.

Hrozně bych si přál někdy dosáhnout kvality Zuzaniných textů. Při tomhle se mi dělala příjemná husina na předloktí.

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
spíš spíš
a na nic nemyslíš
půlnoc bledá
je

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
tím spíš
že ani myš, to víš
spíž nehledá
...

Spíš, a tak nevíš
jestli poponesli
kříž
když na mý sesli
dřímáš
Nebo ne?

Už jsem doma

Včera jsem měl pocit, že v Kadani žijí lidé nepřející, součásti, které nechtějí udělat nic ve prospěch celku a způsobují tak, že organismus města chřadne. Když jsem si do toho promítnul i ty obvyklé stížnosti, třeba tu poslední, že po císařáku byly ještě v pondělí v parku koňská lejna, jako by o nic jiného nešlo a celá slavnost pro tisíce návštěvníků z celé republiky byl jen jeden velkej koňskej průser, a uvědomil jsem si, že naše město jsou schopni pochválit jen přespolní, našinec si jen otvírá hubu a kritizuje, pak mi bylo ještě smutněji. Trvalo to nějakou chvíli, než jsem se uklidnil a povznesl se. Naštěstí se mi v tu dobu prodral z History revue skrz čočky na sítnici článek o Pravomilu Ladislavu Raichlovi, který byl v roce 1948 odsouzen k trestu smrti a ten mu byl po zásahu prezidenta Beneše změněn na doživotí. Trest si odpykával v Leopoldově a jeho únik z nejhorší komunistické věznice by stál za zfilmování (unikl s pěti dalšími kamarády, mezi nimiž byl i jakýsi Štefan Gavenda). V roce 2000 mu prezident Havel udělil Řád Bílého lva, o dva roky později Pravomil Raichl umírá.

A proč mi to tak zvedlo náladu? Protože na útěku z věznice, poté, co se šest kamarádů rozuteklo po celé vlasti (ve skupince by jistě nepřežili), dostal vysokou horečku a zápal plic. A pak v článku následovala věta, která všechny ty místní škodolibce převálcovala: Skrývá se u dobrých lidí u Kadaně. Ti mu dokonce seženou lékaře, který v nemocnici ukradne penicilinové injekce. Bez nich by zemřel!

Uvědomil jsem si, kolik znám v Kadani dobrých lidí, kteří by neváhali udělat něco podobného! Jsem zase doma!

Hora tisíce dešťů

Přišly mi dva svazky Humboldtova díla Obrazy z přírody (1906). O Alexandru von Humboldtovi jsem věděl akorát to, že po něm je nazvaná berlínská univerzita, a to jsem dokonce teď přišel na to, že je to po jeho bráchovi Wilhelmovi. Takže se dá říct, že jsem o něm nevěděl nic.

To mi připomnělo vtípek, kterej mi dneska řekl Honza Milota. „Dobrý den, co si dáte?“ „Dal bych si silný kafe, ale bez rumu.“ „No, my rum stejně nemáme.“ „Aha, tak mi to kafe dejte bez něčeho jinýho.“

Když už jsem tedy o tom druhém Kolumbovi, vědeckém znovuobjeviteli Ameriky, knížeti vědy a novém Aristotelovi nic nevěděl, přečetl jsem si jeho životopis v úvodu od V.J. Procházky. Nebylo to tak napínavý čtení, jak jsem čekal, ale nuda to taky nebyla. Už výčet věd, kterým se Alexandr z Humboldtů, jak Procházka jeho jméno krásně překládá, věnoval, by hravě pokryl čtyři ročníky Kirwitzerových dní (na ten poslední jste zváni příští pátek a sobotu – více najdete zde). Z životopisu to dokazuje tato pasáž o období Humboldtova života, kdy dělal horního radu na dvoře Fridricha Viléma II.

I za tohoto období plného námah služba jeho, přes to, že byla úmorná, nevyčerpávala nezdolné jeho síly tak, aby se neobíral současně ještě několika vědeckými pracemi; zrovna tehdy, kdy sepisoval zprávy o svých cestách a výkonech v pruských dolech, přehlížel tisk svého díla "Flora subterranea", dále obíral se chemickým rozborem hub, pak začínal experimentální výzkum živočišné elektřiny, kterým později znamenitých dospěl výsledků a měl mimo to ještě dosti pokdy, aby se věnoval studiu antického tkalcovství. O trochu později pracoval o náčrtku k "mineralogické geografii", kterou, pokud je známo, nevydal tiskem.

Co mě zaujalo, když jsem hledal, jestli náhodou nebyl v Kadani a kde tedy v Čechách byl, je, že pohled z Milešovky prý nazval třetím nejkrásnějším pohledem na světě. Asi tam taky zažil to, o čem napsal tyhle verše:

Na horách volno jest! Hrobů puch
nevniká nahoru v čistý vzduch;
všude je krásný lahodný svět,
kam člověk nevkročí s tíhou svých běd!


Milešovka se v němčině řekne Milleschauer Berg, což překladač vyhodnotil jako Hora tisíce dešťů, a to je tak krásný indiánský název, že ho ode dneška budu razit (a je fakt, že když jsem tam naposledy před více než patnácti lety byl, zastihla nás bouře). Němci jí prý také říkají Donnersberg, tedy Hora bouří, takže na tom něco bude. Někdy musím vyrazit s Věruškou na výšlap. Potřebovali bychom se zbavit těch přízemních pracovních běd, co nás tady v podhůří tíží!

Z Obrazů z přírody jsem si přečetl Humboldtovu povídku, kterou mu vydal Friedrich Schiller ve svém časopise Hóry. Jmenuje se Životní síla aneb Rhodský genius a syrakuský filosof Epicharmus v ní odkrývá princip života – neboli, co je živost a neživost a proč. Je to zajímavé čtení, člověk se musí zamyslet. Velmi zjednodušeně: živé je to, co je od sebe odděleno až do chvíle, do kdy to zase nesplyne. Neživá příroda se vyznačuje klidem, je sloučena tak, jak jí to vyhovuje, a dokud do ní nezasáhne nový element, nic se s ní neděje. Když nový element zasáhne, sloučí se zase, jak se to hodí a znovu je v klidu. Živá příroda naopak není sloučena, rozlučuje, co k sobě patří, ale protože její součásti po sloučení touží, nakonec umírá! Den smrti jest dnem snoubení! V poznámkách se pak píše, že „organismus žije, dokud součásti jeho jsou činny ve službách celku“. Nesmíme zapomínat, že je to ještě před Darwinem a daleko před Dawkinsem.

Teď jsem zase v jednom zdroji našel, že v roce 1949 se Humboldtova univerzita přihlásila k odkazu obou bratrů, Wilhelma i Alexandra. Tedy jsem přeci jen o Humboldtovi něco věděl.

Cesty, pudy, náboženství

„Nikdo nepostrádá dobrý důvod k sebevraždě“, napsal si do svého deníku Cesare Pavese, italský básník, který se narodil před sto lety. V roce 1950 spáchal sebevraždu, zklamán láskou, pro kterou žil, a komunismem, za který bojoval. Některý jeho myšlenky stojí za zamyšlení. Třeba ta o cestování:

Cestování je kruté. Nutí vás věřit cizím lidem a nemít na dosah přátele ani pohodlí domova. Jste neustále vyvedeni z rovnováhy. Nic není vaše kromě základních věcí – vzduchu, spánku, snů, slunce, oblohy – tedy těch věcí, které tíhnou k věčnosti, nebo aspoň k tomu, co si pod ní představujeme.

Pavese byl několikrát na útěku, ve vězení, ve vyhnanství, a vždycky se vracel do rodného kraje. Cítil to jinak, ale právě to, co cítil jako krutost, já cítím jako hlavní smysl cestování. Ne sebou fláknout na pláž a mít zaplacené služby, ale nemít nic, být vyvedený z každodenní rovnováhy, spoléhat se na cizí lidi… Asi jsem úchyl. Ale ne zas takovej: jako příští dovolenou Věruška naplánovala lázně nedaleko Kuksu, kam jsem se vždycky toužil podívat, a tak se moc těším na procedury, na výlety a na trochu toho zaplacenýho pohodlí a odpočinku.

Náboženství je postaveno na víře, že vše, co se děje nám, má mimořádný význam, a proto nikdy ze světa nezmizí.

Je to jasný názor, u materialisty pochopitelný. Taky jsem si často myslel, že mi Pán Bůh dává znamení, a že sám něco znamenám, než jsem pochopil, že jediný znamení je ta bezvýznamnost Krista pro normální chod světa (který má hmotnost) a zároveň absolutní význam Lásky-Ducha pro jednotlivce, Lásky, která zase nezávisí na tomhle světě (a tedy má váhu). A rozdíl mezi hmotností a váhou je rozdíl mezi světem a duchem… Samozřejmě, že skeptik řekne, že si myslím, že tyhle moje myšlenky považuju za světoborný nebo spíš světotvorný a tím dokazuju výše zmíněný citát. To nepopírám, protože sebestřednost je taky projevem člověčenství, ale s náboženstvím bych to dohromady nemíchal.

Když už lnu k té Itálii, zkusil jsem si tedy dneska z italštiny i zapřekládat. Takhle to dopadlo. Originál najdete zde.

Pud

Stařec zklamaný vším kolem sebe
sleduje v jemném oparu, jak se na zápraží jeho domu
pes a čubka oddávají svým pudům.

Kolem jeho bezzubých úst se honí mouchy.
Před časem mu umřela žena.
Stejně jako všechny čubky o tom nechtěla nic slyšet,
ale pud znala dobře.

Stařec to cítil;
nebyl úplně bez zubů; přišla noc,
odebrali se do postele. Pud byl krásný.
Na psech se mu líbí, že mají takovou volnost.
Od rozbřesku do soumraku se toulají po ulicích;
tu něco snědí, tu si zdřímnou, tu pokryjí nějakou čubku:
ani na noc nečekají. Jednají,
jak to čenich cítí, a co jim voní, to je správné.

Stařec si vzpomíná, jak to jednou měl jako pes
za bílého dne uprostřed pšeničného pole.
Na tu čubku si nepamatuje, ale vybavuje si žár slunce
a ten pot a že si přál, aby to nikdy neskončilo.

Bylo to jako v posteli. Kdyby šlo vrátit minulost,
chtěl by to dělat pořád jen v pšeničném poli.

Nějaká žena se teď zastavila na ulici,
přešla kolem kněze a otočila se. Na náměstí
si může každý dělat, co se mu zlíbí.
I zdrženlivá žena se může otočit po chlapovi.
Jen jeden malý kluk tu hru neunese a začne
házet kameny. Stařec se zlobí.

Věděli jste, že...

... český básník František Gellner zmizel v Haliči na začátku 1. světové války v září 1914 a už ho nikdy nenašli?

Nedali nám to tam sice s fotkou (na to to byl moc nekvalitní sken), ale jsem rád, že Gellner proniká i do anglických sfér.

Soběslav

Soběslav, Soběslav, překrásné město a Okolo Soběslavi louky se zelenají, to byly dvě tatínkem zkomolené písničky, které nám vždycky zpíval, když jsme jeli do jižních Čech za dědou. Babičku už jsme nepoznali. Na půdě jsem dneska našel její výkresy z měšťanky z let 1937/38. Byl mezi nimi i jeden s nedodělaným znakem Soběslavi.


Babička hrála na akordeón a to se od ní naučil i táta. Vím o ní jinak tak málo, že se za to stydím. Děda býval majorem u kriminálky, táta s tetou mu proto vždycky říkali majoránek.


Asi před deseti lety jsem našel tátovy dopisy z vojny a drze jsem si je přečetl. Ty pro babičku byly jiný než ty pro dědu. Jednou jsem se ho na babičku zeptal, ale nechtěl o tom mluvit. Umřela mu, když byl v Brně na škole. Teď ho chápu. Když jsme ukládali jeho popel k tomu babiččinýmu, nebylo mi do zpěvu. Už proto, že nezpívám tak dobře jako on.

-->

†††

Byl to ale hezkej víkend, tátovi by se líbil. A měl jsem tam Věrušku a kolem sebe děti, takže se to celý nakonec odehrálo v radostném duchu. Chodili jsme na procházky...


... koupali jsme se...


... a Bibinka pózovala na houpačce...


Na 83 let je děda i dneska čipera, i když mu po mrtvičce půlka těla ochrnula. Dali jsme si šachy a pěkně mě potrápil, přestože už asi dvacet let nehrál.


Přivezl jsem si domů pár knížek, mezi nima Ruský národní pohádky. Jedna z nich se jmenuje Sestřička Alenuška a bratříček Ivanuška, sice šílená, ale hezká. Já mám dvě sestřičky Alenušku a Ivanušku, taky šílený a taky hezký, a jsem na ně hrdej.


Ještě si vezu cédéčko, který tátovi vypálil jeho starej kamarád a ozdobil ho jejich fotkou z mládí. Nevěděl, že si ho táta nemá na čem pustit. Ale já ho teď zrovna poslouchám, je na něm výběr z Beatles.


A taky si vezu Nerudovy Balady a romance. Táta uměl Romanci o Karlu IV. nazpaměť, dozajista se ji naučil z tohohle výtisku. A já se naučím aspoň část pro vypravěče taky z něj, protože jsem zlanařil Jiříka N. a pana Skotka, že romanci zdramatizujeme na letošní Vinobraní.


Před odjezdem jsme ještě zašli do muzea na výstavu mořských potvor.


Měli tam i menší exemplář velekraba japonského, který žije v hloubce 30 - 100 metrů a váží až 19kg. Japonci mu říkají takaashigani neboli dlouhé nohy a není divu - dosahuje totiž rozpětí až 370cm. Ten o něco větší exemplář je Ivančin manžel.


Soběslav patří mezi ty places i'll remember all my life though some have changed, jak teď zrovna zpívají Beatles v In my life. Moc se sice nezměnila, ale pro mě dost podstatně. Díky tátovi to ale vždycky bude Soběslav a ne Boleslav, to překrásné město, kolem nějž se louky zelenají.

Zemru na SPN

SPN není jen Státní pedagogické nakladatelství, ale i sexuálně přenosná nemoc. Dříve byla rozšířená bakteriální kapavka a syfilída a parazitické filcky a svrab, dnes se největší popularitě (co do strachu) těší vir HIV a (co do frekvence) neškodnější plísňové kandidózy, nicméně těch generačně starších neubývá. Ale vlastně jsem chtěl mluvit o maturitě.

Dnes jsem byl totiž na své pro jistou dobu určitě poslední maturitě, zkoušel jsem z angličtiny a dopadlo to dobře. Eva dělala jako seminární práci Gellnerův životopis na wikipedii, já jsem ji s pomocí mého amerického poradce opravil a včera jsem se rozhodl, že se pokusím přeložit dvě nejznámější Gellnerovy veršovánky. Je to tedy poprvé, co figuruju na wikipedii jako překladatel. Uvidíme, jestli to smažou nebo jestli se Gellner za pár dní zase ocitne na titulní straně. Byl by to můj desátej zářez!

Takle tedy vypadá Gellner v angličtině (na posledním řádku zjistíte, proč jsem nazval článěk tak, jak jsem ho nazval):

Prospects

My little darling, don't you cry!
Don't try the life to modify.

Today let's passionately meet
on our creasy creamy sheet.

Morrow, what's morrow? May one say?
Morrow in coffins we shall lay.

The Song of a Libertine

I won't die of taxing toil,
Won't die of poverty,
Nor will I melt in boiling oil,
I'll die of STD...