Blunder

Na krabičce s šachovým programem Fritz (dárek od Petra Kučery), je představen první šachový stroj na světě – Chess Turk, s nímž bojovali např. Napoleon Bonaparte, Benjamin Franklin a „Alan Edgar Poe“. To poslední jméno zní sice věrohodně, ovšem Alan nebylo křestní jméno známého básníka, nýbrž příjmení (vl. Allan), které přijal po svém pěstounovi. A Chess Turk byl vlastně jenom prodlouženou rukou šachového mistra, který se schovával v útrobách skříně, u níž seděl umělý Turek.

Dnešní partii se zhruba stejně silným a stejně starým protinožcem jsem zkusil poprvé zadat Fritzovi 9 k analýze. Partie se mi moc líbila, a tak jsem byl zvědav, co na to program, v němž je zadáno přes milion velmistrovských partií.

Prý jsme hráli Nimcovičovu indickou obranu ovšem ne moc standardně, po 7. tahu můj soupeř nadobro opustil zahájení registrovaná v tom milionu partií. U tahu s pořadovým číslem 14, což je moje šťastné číslo, se převaha přiklonila na mou stranu, 18. tah soupeře byl chybný a já mohl tlačit. 22. tah obsahoval pro mou stranu sdělení: zcela ignoruje cestu k vítězství, ovšem hned soupeřova odpověď měla tento komentář: prostě minul dveře, kterými by šel přímo za vítězstvím. A ještě pár tahů poté byly zprávy o tazích černého jasné: černý promarnil výhodu a připravil se o jasnou výhru. Ale já jsem hrál taky nešikovně.


1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc3 Sb4 4.Sd2 Jc6 5.Jf3 d5 6.Dc2 O-O 7.e3 Sxc3 8.Sxc3 a5 9.Sd3 h6 10.O-O b6 11.Vae1 Sb7 12.Jd2 Dd6 13.f3 Je7 14.e4 dxe4 15.Jxe4 Jxe4 16.fxe4 Dc6 17.d5 Dc5+ 18.Kh1 exd5 19.exd5 Vae8 20.Ve4 f5 21.Vh4 Sc8 22.g4 Jg6 23.Vh5 Je5 24.gxf5 Jxd3 25.Dxd3 Ve3 26.Dd2 g6 27.Vxh6 Sxf5 28.Vh4 Se4+ 29.Kg1 Vd3+

A tak jsme po mém 30.tahu stáli takto. To už jsem ale dva tahy před tím chtěl vzdát, nicméně jednu šanci jsem tam viděl.


Můj tah 30.Vf2 vypadal jako zoufalá obrana. Fritz mi k tomu napsal strohé Bílému hrozí mat. Černý mi také okamžitě sežral dámu tahem: 30. … Vxd2. A Fritzův komentář? Přichází o jasnou výhru (prý Vf5 by přineslo ulehčení – sledujete ten protimluv? Má mě na lopatě a přitom potřebuje ulehčení!). V angličtině se takovému tahu říká blunder. Následujícím 31.Vh8 jsem ho jednoduše, okamžitě a krutě zmatil.

Metamorphosis

Dodnes jsem měl slovo psychedelický přiřazeno jen k Velvet Underground, protože ostatní věci, co mi chtěli zintenzivňovat vjemy a pocity, na to neměly. Ode dneška se pro mě obsah toho slova rozšiřuje ještě o projekt Christopha Pajera s názvem Metamorphosis, což je vlastně strunné, napůl smyčcové kvarteto. Připomněl jsem si svoji ódu na Boo a na Brno a tentokrát nebudu už tolik opěvovat, aby to nevypadalo, že jsem za to něco dostal. Metamorphosis mohou někoho uspat, ale ve mě probudili naprosto nečekané pocity, které už jsem dlouho neměl.

Stopem do Itálie - den čtvrtý /II. část/

Mario nás vyklopil na předměstí Catanie, uprostřed křižovatky, uprostřed průmyslové zóny, kde se jediným svědkem života jevil vzrostlý kaktus hned u krajnice.


Chtěli jsme stopovat na Syrakusy, ale zastavil nám takový malý Ital, který nejen, že neuměl jinak než italsky, ale hlavně neustále tou italštinou mluvil jako o překot, nepustil nás ke slovu a odvezl nás na autobusové nádraží v Catanii. Cesta trvala asi čtvrt hodiny, a my jsme oba s Věruškou začali celkem obstojně rozumět italsky. Ono se to nezdá, ale metoda omílací je metoda účinná, a když pořád z pusy vypouštěl podobné věty, člověk už si našel konečky, za které ten motouz začít rozplétat. Dokonce jsme postřehli i jednu slovní hříčku: když říkal v různém pořadí po sobě slova Siracusa a noto, tak jsem si zprvu myslel, že Syrakusy jsou známé, ale když jsem se při tom maně podíval do mapy, pochopil jsem, že nám kromě Syrakus doporučuje i návštěvu městečka Noto, které je ještě jižněji a je taky na seznamu památek UNESCO. Škoda, ale budeme rádi, když stihneme Syrakusy.

Protože nemám autobusy rád, šli jsme rovnou na vlakové nádraží a když jsem uviděl, že vlak do Syrakus jede za pět minut, okamžitě jsem koupil dva lístky. Až potom jsem si přečetl, že jsem koukal na tabuli příjezdů, a že mezi odjezdy byly Syrakusy až za dvě hodiny. Je velmi šlechetné, že lístek lze bez poplatku stornovat. Čekal nás pullman. Zastávky byly sice trochu nepřehledné, ale nakonec jsme nasedli a po hodině dojeli. Přímoří před naším cílovým městem bylo nechutně zastavěno ošklivými továrnami. O to větší pak bylo potěšení, když jsme vystoupili pár metrů od římského divadla uprostřed města, o kterém jsme oba vždycky jen slyšeli v hodinách dějepisu. Dobyli jsme město, které před více než dvěma tisíci lety bránil sám Archimédes svými důmyslnými vynálezy.

Připluli jsme do Syrakus a zůstali tam tři dny, praví se ve Skutcích apoštolů kapitola 28., verš 12. I to je málo. A my jsme měli maximálně čtyřiadvacet hodin. Věruška (protože myslí vždycky na všechno ze závratnou předvídavostí) už z autobusu vyhlédla vhodný penzión, s jehož majitelem, který se jmenoval Toni, jsme si rychle plácli. A ještě v podvečer hurá do města!

A v noci ještě jednou!

A ráno do třetice.


Fotografie ze Syrakus budou tvořit samostatnou kapitolu. Na závěr tedy kontrolní otázka: Co že to ten chlápek na tom náměstí vlastně dělá?

Prokletí budoucího věku

Když v roce 1938 vydal György Faludy maďarské parafráze Villonových testamentů, staly se přes noc populární. Nakladatelství Új Idők mu nabídlo exkluzivní možnost přeložit tisíc nejkrásnějších básní světové literatury. „Na to budu potřebovat hodně času,“ povídá básník, „budu potřebovat načíst mnoho literatury. Rukopis vám přinesu až tak po světové válce.“ Slečna Andrassy, která nakladatelství zastupovala, se usmála: „Ale světová válka už přece byla!“ Domluvili se tedy na roce 1942. Gyorgy Faludy překlad dokončil v roce 1988. To se zrovna vrátil do Maďarska po 40 letech emigrace.

Faludy skládal i své básně. Jedna mě inspirovala k této parafrázi.

Nauč se zpaměti tahle slova
a opakuj je zas a znova,
protože kniha, v níž jsou psána,
nedočká možná ani rána
a i když přežije třeba dvacet let,
nakonec stejně se jí zlomí hřbet
a její básně padnou do stoupy
a noví básníci tu nastoupí
prokletí ode mě ze hřbitova.
Tak pamatuj si tahle slova.

Nauč se je prosím zpaměti,
než jako vlaštovka ti odletí
do krajin, kde snad ještě žije
zakletá v knihách paní Poesie.
Tady jí zavřou všechny bary
i kavárny a pivovary
a zbude jenom televize
a v ní kecy o tom, že je krize,
a stupidní disneyovky pro děti.
I tuhle sloku se nauč zpaměti.

Až jednou budeš tahle slova
svým malým vnukům recitovat,
budu už dávno pod zemí,
a přece krásně bude mi,
až vzkřísíš moji báseň v život
a uděláš z ní oběživo
platné i v době bez čtení.
Lehké bude mé zetlení,
když tohle krásné prokletí
předneseš světu zpaměti.

Kočkování aneb druhý Kirwitzerův den

Takhle to mám v knihovně já
(úplně vpravo nově koupený Studijní překlad Bible)

Manželé Boříkovi přijeli asi tři čtvrtě hodiny před přednáškou, a téměř půl hodiny z toho jsme si povídali o kočkách. Když jsem panu emeritnímu primáři Boříkovi volal do Varů, říkal, že budou muset hned po přednášce domů kvůli kočičce. Ujistil jsem ho, že vím, o co jde, a domluvili jsme všechny detaily, kdy a kam přijet, jak dlouho přednášet, co jsou to Kirwitzerovy dny atd. Když se ho pak jeho paní zeptala, kdo volal, odvětil:

„Někdo z Kadaně, máme tam mít přednášku.“

„Aha, a kdy a kde?“

„To jsem zapomněl, buď v pátek nebo sobotu, ale datum, to už nevím.“

„Aha, a kdo ti to vůbec volal?“

„To nevím, ale má doma taky kočku.“

Prý jsem ale zněl tak slušně, že jsem si z nich určitě nevystřelil, a že určitě ještě zavolám. A já si naštěstí v pátek, tedy v první Kirwiden, vzpomněl, že bych se asi měl ještě ujistit, zda autoři knížky o kadaňském rodákovi Josefu Löschnerovi se sobotní přednáškou počítají. To už mi zvedla paní Boříková, a tak se vše doladilo do nejmenších podrobností.

Boříkovic kočka Albína se má líp než náš Kajetán. Jednak má výběh na zahrádku, jednak doma v mističce kaviár. Připomnělo mi to Kulhánkovic Kočeka, který zporcoval za měsíc prsa z dvaceti kuřat (nad masem ze stehýnek ohrnoval nos) a k pití krom vody pil jen smetánku do kávy. Když měli manželé Boříkovi autogramiádu své knihy, vzali si domů taxíka, aby Albína nechřadla, a když přijeli, akorát si došla ze zahrádky na písek, i když normálně potřebu vykonává venku.

Jestli na to nezapomeneme, zavoláme s Věruškou do Varů, aby nám pan doktor přivezl kořen kozlíku lékařského, který v apatyce nekoupíš, ale u Boříků seženeš. Kočky prý na něj neuvěřitelně reagují.

Přednáška o Löschnerovi představila tohoto našeho německy mluvícího rodáka jako rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity, zakladatele pražské dětské nemocnice, průkopníka balneologie v Čechách, císařského osobního lékaře a hlavně velkého člověka humanistu. Jsem hrdý, že jsem ho spolu s dalšími asi šesti lidmi v publiku poznal blíže.

Manželé Boříkovi naslouchají dr. Žofkovi

Doktor Žofka (toho docenta jsem mu včera přišil předčasně) mě opravdu nezklamal. Ne, že bych pochopil matematická vyjádření Newtonových zákonů, z nichž lze ty tři Keplerovy snadno odvodit, ale Keplerovy odhady drah pěti planet podle pěti pravidelných konvexních mnohostěnů jsem konečně pochopil a tak mi tenhle obrázek už navždy bude říkat něco víc, než dřív.


I nástin (spíš násvit) kuželoseček baterkou na tabuli je pomůcka hodná Rudy Koblice.

No a vždycky z přednášky dr. Žofky odcházím s potvrzením toho, co jsem si před lety přečetl v těch ne(příliš)fyzikálních knížkách od Feynmana o hypotézách, důkazech a vůbec smyslu fyziky. Díky. (O Tychonově vztahu ke Keplerovi tu ještě napíšu nějaký krátký komentář, protože článek v posledním čísle Živé historie mě popudil, jako to dovedl dříve Luboš Y. Koláček v History Revue).

ThMgr. Krchňák absolvoval jako jediný všechny přednášky svých kolegů, čímž mnohdy vyplňoval podstatnou část hlediště. Přednášku o penězích a majetku jsem z velké části neslyšel, ale vyznění bylo snad takové, jaké jsem čekal, že totiž nejde o špatnost peněz a bohatství, ale o přístup k nim. Koupil jsem si od něj Studijní překlad Bible a už jsem si v něm dokonce něco přečetl. Časem sem určitě dám i nějaký komentář k tomu, co mě v Bibli zajímá nejvíce.

Teď snad jen jednu věc, v níž se s panem Krchňákem nesouhlasím a srdce (rozum, hebr. léb - pozn. 73 ve Studijním překladu) mi velí to zde již poněkolikáté zopakovat. V Sodomě a Gomoře nešlo o hřích homosexuality, jak včera pan magistr poměrně důrazně řekl, ale i podle Studijního překladu šlo o vznešenost (v pozn. pýcha), nasycenost chlebem a utěšená bezstarostnost (Ez 16,49; v pozn. „Hříchy Sodomy, o nichž mluví Ezechiel, nebyly výslovně zmíněny ve zprávě o zničení Sodomy v Gn 13,13“). Ale o to ani nejde, i kdyby byly, homosexualita není podle mého srdce ani rozumu hřích, ale nejen to, ani homosexuální styk nemá s hříchem nic společného, hřích je nenasytnost, a ta platí v sexu pro nás heteráče jako pro teplouše, stejně jako o majetku platí pro chudé jako pro bohaté.

Koncert Michala Prokopa s Framusem Five byl pak večer pastvou pro uši a pro mě (a dr. Žofku) pěknou tečkou za letošními Kirwitzeorvými dny.

Kohouti na smetišti aneb první Kirwitzerův den

Včerejší série přednášek a povídání s dvěma přednášejícími při večeři mi v mnoha pokojích otevřelo okna. Moc se mi líbila výpověď biblického překladatele Jiřího Hedánka, dá se říct, že jsem dokonce změnil svůj do té doby konzervativní postoj k překladům bible a jsem odhodán si pořídit jak Studijní překlad, tak B21. Přednáška začala otázkou:

„Která česká opera končí slovem "stroj"?“

Nikdo to neuhádl, co vy? Já hádal nějakého Janáčka, Věc Makropulos zmínil sám přednášející, ale tudy cesta nevede. Všichni ji znáte, tak do toho. Stydět se nemusíte, přednášející se také na mou otázku na aramejský originál Otčenáše nestyděl říct, že neví - načež mi erudovaně odpověděl.

Dr. Hadravová mluvila pěkně o vztazích mezi astronomy poč. 16. století. Zatoužil jsem navštívit florentské muzeum dějin vědy, kde mají i model Galileova teleskopu (tehdy se mu tak neříkalo, Galileo používal slovo occhiale nebo latinské perspicillum). Na stránkách muzea jsem našel i hezkou projekci, jak asi vypadali Galileiho objevy v čočce jeho dalekohledu s několika videi, které objevy vysvětlují. Aby přednášející na Kirwitzerových dnech věděli, jakou formu sdělení zvolit, píšu jim vždy v propozicích, že publikum tvoří laici a středoškolská mládež. Schválně jsem si dělal čárky, kolik středoškoláků dorazilo. Výsledek asi tušíte. Ani jeden, přátelé. Zvědavost (tedy touha něco vědět) je předpotopní záležitost.

Prof. Sokol mluvil o prvních dvou kapitolách knihy genesis. Vlastně jsem přesně o nich vždycky dlouho přemýšlel, abych došel nějaké moudrosti a asi jsem došel k podobnému závěru, jen jsem ho nezformuloval. První příběh končí požehnáním, druhý prokletím. Je to i o tom, co se ve filosofii nazývá teodicea. Kde se v dobrém světě vzalo zlo? Pan profesor pojímá hada jen jako něco, co se do příběhu dostává, protože jiné sdělení něčeho téměř nesdělitelného autor nenašel. Otázka tedy zní: nese člověk zodpovědnost za svůj pád nebo ji může shodit na zvíře, které se od té doby plazí po břiše? Prof. Sokol to vidí jasně - na rozdíl od jiných kultur, kde se vše špatné přičítá bohům zla, místním diblíkům a modlám, hebrejská tradice svaluje vinu na člověka. V odkazu na evoluci se mi líbilo, že jako je evoluce sled nezvratných změn, tak i vyhnání z ráje bylo změnou nezvratnou. Co tedy přinesl Ježíš Kristus? Toho se přednáška nedotkla a je to dobře, protože to opravdu nebyla žádná agitka. Každý už musí přemýšlet sám. Při otázce, jakou symboliku vidí ve stromu života a stromu poznání, odpověděl, že na to téma četl tlustou knihu známého teologa, po jejímž přečtení nevěděl víc, než věděl předtím, a když viděl, jaké hlavy si na té otázce vylámaly zuby, hlubší analýzy se vzdal.

Úplně na začátku mluvil Daniel Herman o Moldávii a zejména o jednom českém městečku v této nejchudší oblasti Evropy. Ta vesnička se jmenuje Holuboje a mají tam školu Jaroslava Haška. A taky tam veškeré zlo, které se za rok ve vsi napáchá, svedou na kohouta, kterého při posvícení popraví a tak se zlu pomstí.

Tak teď nevím, může za zlo na světě had, kouhout nebo člověk? Co si o tom myslíte vy?

Dneska se těším v 15h. na Löschnera, protože o něm nic nevím a 1.října bude v Kadani otevřeno Löschnerovo náměstí, tak bych o něm něco vědět měl. Pak se těším na doc. Žofku, ten mě nikdy nezklamal. A od 17h. na mistra republiky ve znalostech bible, s tím jsme včera byli na večeři, a přestože s ním v mnoha věcech nesouhlasím (a taky jsem mu to řekl), jsem rád, že zrovna on je biblickým překladatelem. No a od 19h. se těším na Michala Prokopa a hlavně na Zloděje času.

Valeč 12/9

Kdo chce s námi na

tak TUDY.

Nikdy by je neprodal.
Odnesl je do frcu
a žil a hrál a zpíval dál
a po vejplatě jako král
odvážel si je pěkně kočárem
zpátky na zámek.

A pak je prodal.
Nejdřív harmoniku,
potom šachový hodiny
a nakonec duši.
A odstěhoval se
Bůh ví kam.

2016/909

Není bílá jako bílá

Poslední dobou sám čekám, co sem napíšu. Všechna moudra mi připadají nemoudrá (i to od Moliéra, co se mi dřív tak líbilo, že je lepší být ženatý než mrtvý). Ale o jednu věc se přece chci podělit. Když se ptali Bibinky, jak se jí líbí ženich, odpověděla:

„Nic moc.“

Tak jsem se jí zeptal, proč že se jí nelíbím.

„Já nemám láda bílost!“

Co je na tom ale podivné, je, že nevěsta se jí líbila.


Všem, kteří na nás mysleli a myslí, děkujeme.

Věrušce

Už nejsem Adam, abych před hříchem
své Evě stal se čistým ženichem,

však jako předmět připoután je k stínu,
poutá mě láska k srdci nevěstinu,

láska jak Lúna, která nebem pluje
a nikdy nemizí, jenom se obnovuje.

Etna

Cestou zpátky z Nicosie jsem z kamionu pořídil jediný snímek Etny.

Taky ji nevidíte? Ale je tam! Ve škole pro mě Etna byla něco jako synonymum ke slovům sopka a vulkán. Až do chvíle, kdy jsem stál pod ní, jsem ji měl v hlavě jako strmý kopeček naťuknutý svrchu jako vajíčko natvrdo, odkud se šine čmoudík. Ono se vlastně pod Etnou moc stát nedá, spíš vedle ní. Stačí si prohlídnout sopku v Google Maps a zjistíte, že ten kopeček má základnu o průměru 32km a jeho plocha je větší než celé Doupovské hory (čímž se mi jejich vznik celkem vysvětluje). Etna má sama na vrcholu asi čtyři krátery a dost často vybuchuje i na svazích. Že je to sopka činná, o tom svědčí už pět erupcí za 21. století.

Tu noc a den, které jsme v okolí téhle matky sopek strávili, byl klid. Ale zrovinka městečko Mascali, z kterého byl náš řidič, bylo v roce 1928 vymazané z mapy lávou, ale znovupostavené opodál režimem Benita Mussoliniho s fašistickou pochodní na kostele nad sochou Ježíše Krista.

A taky mi to připomnělo zlomky z Empedokla a tu básničku o něm.

Příliš málo a trochu příliš

Na tuhle francouzskou básničku mě samozřejmě přivedla náhoda. Našel jsem ji jako motto ke sbírce básní australského básníka C. J. Dennise s názvem Písně sentimentálního chlápka. Ta básnička je ve francouzštině, ale tak jednoduché, že jsem si ji během chvilky přeložil a zjistil, že je vlastně nepřeložitelná. A to mě zlákalo, abych to zkusil. A ještě jedna věc: o jejím autorovi se nedá zjistit víc, než že to byl Belgičan a jmenoval se Léon Montanaeken.

La vie est vaine:
Un peu d'amour,
Un peu de haine...
Et puis--bonjour!

La vie est breve:
Un peu d'espoir,
Un peu de reve...
Et puis--bonsoir!

Teprve později jsem našel, že básničce byli připisovaní různí jiní autoři, např. známý Alfred de Musset, a tím si mě získala úplně. Dokonce se k ní někdy přidává ještě třetí sloka, a tak jsem ji přebásnil i s ní, i když básnička, která vznikla, má úplně jiný rytmus a trochu i obsah. V originále se jmenuje Peu de chose et presque trop.

Každý mladý člověk jednou zjistí,
že život palčivý je jako planý křen,
trochu té lásky a trochu nenávisti,
a potom - dobrý den!

Pro člověka, který už mladý není,
život je jako zhoupnutí na oprátce,
trochu té naděje a trochu toho snění
a potom - spěte sladce!

I toho, kdo už nežije,
tak trochu tahá a trochu tlačí:
život je takový, jaký je,
a tak to stačí!

Svatebčané na Eiffelovce

Četl jsem dadaistickou hru s tímto názvem od Jeana Cocteaua Věrušce v autě cestou do Mostu, protože má Eiffelovku ráda. Na rozdíl od Prsů Tiresiových (o Tiresiovi jsem tu nedávno psal) od Guillauma Apollinaira jsem tuhle divadelní hříčku dočetl do konce a docela mě uchvátila. Jak jsem ji ale deklamoval mezi prvním a druhým dnem na Dočesné, docela jsem se z ní pomátl a při příjezdu zpátky do Žatce jsem byl zralý pro Kosmonosy.

Ve hře totiž mluví jen dva fonografy, které ze stran forbíny komentují, co se děje na jevišti, které představuje první plošinu Eiffelovy věže. A to, co se tam děje, není zdaleka normální. Začíná to tím, že po plošině proběhne pštros. Za ním lovec, který ale místo pštrosa zastřelí depeši. Vše vysvětluje až příchod fotografa, kterému pštros vyletěl z aparátu, když prohlásil, že vyletí ptáček. A tak dál a tak podobně.

Pro vás mám ale pár stravitelnějších citátů z Cocteauových esejů:

Snílek je vždycky špatný básník.

Určitá omezenost je nutná. Encyklopedisté jsou základem té inteligence, která je transcendentní formou omezenosti.

Když se básník prodírá do popředí, selže mu hlas.

Věta vyslovená Pierrem Reverdym: „Není lásky. Jsou jen důkazy lásky.“ Dodávám: „Není poezie. Jsou jen důkazy poezie.“

Diváci si přisvojují včerejšek jen jako zbraň, jíž by udeřili na dnešek.

Zdá se, že veřejnost pohlížela na poezii shovívavě, protože ji považovala za synonymum lži. Od Baudelaira je báseň podezřelá. Čtenáři se bojí poezie, čím víc objevují, že skrývala pod lichotivým zdáním lži jednu z nejtrapnějších forem pravdy.

Veledílo je šachová partie ukončená matem.

Přetnout gordický uzel neznamená rozvázat jej. Děti a blázni roztínají to, co se básník celý život trpělivě snaží rozplést...