Kde máte svoji jabloň?

Úžasné názvy jabloním navrhuje ve svém eseji Divoká jablka Henry David Thoreau, mezi nimi jabloň záškoláckou (se sladkými plody), jabloň železniční, která zřejmě vzešla z jádřince vyhozeného z vagónu; jabloň, na níž visí zapomenutá kosa; jabloň, jejíž plody jsme okusili v mládí; naši speciální jabloň, kterou nenajdete v žádném katalogu.

Přemýšlel jsem, kde je ta moje jabloň. Jabloně, jejichž plody jsem okusil v mládí, jsou až na jednu poražené. A ta moje speciální jabloň roste v Libici nad Cidlinou, nedaleko slavníkovského hradiště, v první zákrutě cesty k soutoku Cidliny a Labe. Tam jsem si před osmi lety shodil při západu slunce jablko a jeho chuti mám ještě teď plné kalíšky na jazyku. Byl jsem tam tehdy tři dny sám a vnímal jsem přírodu podobně jako Thoreau u rybníka Walden. Rád bych se tam zase někdy podíval a utrhnul si to svoje šťavnaté jablíčko. Kdybyste někdo jel na podzim kolem, klidně si shoďte také jedno, fakturu pošlu do jara.

O hnilobě mozku

V úterý 10. ledna od 18hod. se v knihovně v Kadani, v hradní věži odehraje beseda s překladatelem Janem Hokešem o životě a díle Henryho Davida Thoreaua. Měli byste přijít, pročistí vám to játra. A možná i mozek.

Thoreau je pro mě fenomén, který je třeba v českém prostředí připomínat a překládat jej, protože nám nikoho podobného naše literatura ani filosofie nenadělila, u nás se vždycky víc než příroda řešil bůh, národ a ego (ne že by tyto věci byly špatné, ale bez vztahu k přírodě jsou k hovnu). I to patří k paradoxům v tomto národě chatařů a chalupářů, že chata a chalupa jsou jen dalším komfortem k autu a televizi!

Thoreau si postavil chatrč u rybníka Walden, kde strávil dva roky a dva měsíce pěstováním duševní rovnováhy, které dosáhl soužitím s přírodou. Nestál proti civilizaci, ale proti tomu, co civilizace byla schopna z lidí dělat – a co byla schopna dělat v polovici 19. století, je tisícina toho, co dokáže s člověkem udělat dnes. Proto je potřeba někoho, kdo nám připomene základ. Za to, že Thoreau odmítl platit daň státu, který uznával otroctví, byl vsazen do vězení (strávil v něm sice jen den, protože za něj daň zaplatil někdo jiný, ale napsal na základě této zkušenosti spisek o odporu proti vládě, dnes známý pod jménem Občanská neposlušnost).

Dnes by byl Thoreau označen za nepřizpůsobivého bezdomovce!

Jeho knihu Walden jsem dostal darem od jedné Američanky v originálu. Celou jsem ji nečetl, ale pár zajímavých věcí z toho, co jsem přečetl, bych tu rád přeložil nebo spíš volně parafrázoval, tak jak jsem si je bez slovníku vypsal.

Došlo mi také, že mě nic nebudou stát záclony, protože mi do okem zvědavě zírají jen slunce a měsíc a já si zrovna přeji, aby se jim to dařilo co nejčastěji. Z měsíce mi mléko nezkysne ani maso se mi nezkazí a slunce nepoškodí můj nábytek a můj koberec jeho září nevybledne; a když náhodou přinese tento kamarád trochu více tepla do příbytku, pořád se radši schovám za zástěnu, kterou poskytla příroda, než abych si zasíral dům zbytečnostmi. Jakási dáma mi nabízela rohožku, ale protože nemám ani místo a ani čas a nervy, abych ji vytřepával, odmítl jsem ji a radši si otírám boty o travnatý drn, co mi vyrostl před prahem. Nejlepší je vyhnout se zlu už na začátku.

Buvol, který migruje za potravou tisíce kilometrů, není tak extravagantní jako kráva, která odkopne vědro, přeskočí ohradu a běží za svým teletem, aby ho nakojila.

Zatímco s hnilobou brambor jsme zatočili, s hnilobou mozku si nevíme rady.

Jakkoli nešťastný se vám zdá váš život, žijte jej. Není tak špatný jako vy… Kdo hledá na všem jen chyby, našel by je nakonec i v Ráji.

První zoubek

Tatínek mi slíbil báseň,
jak se prořezává dáseň
– u mě to šlo jedna báseň.

Zoubek klíčí jako rýže,
ale jako myška hryže
–  ten můj má rád hračky z pryže.

Návštěvy chodí v jednom kole
jak do divadla. A hlavní role?
– u mě jednička vpravo dole.

Božská náhoda, deprese a pláč

Je tolik filmů, které jsem neviděl a chtěl nebo dokonce měl bych vidět. Od doby, kdy jsem hltal Andrzeje Wajdu a chtěl být filmovým režisérem, uplynulo bezmála dvacet let a po celou tu polovinu věčnosti jsem se věnoval všemu ostatnímu více než sledování filmů. Člověk by musel mít víc životů, aby všechno stíhal, ale když už máme tu televizi a od narození Julinky koukáme ještě méně než předtím, kdy jsme koukali tak jednou do měsíce, všiml jsem se, že od Nového roku dávají v pondělí na dvojce filmovou klasiku v době, kdy už většinou malá spí, a tak jsme s Věruškou hned v první pondělí zasedli k Felliniho Cabiriiným nocím.

Je to smutný film se skvělou herečkou, již režíroval vlastní manžel (tehdy stejně starý jako já) v roli prostitutky. Na konci se člověk chtě nechtě musel ptát, zda existuje Bůh. Ptal se zřejmě i Fellini a svými filmy si odpovídal, hned ano, hned zase ne. Označoval se za katolíka a místo do kostela chodil za astrology a spiritisty. Nevím, jestli je to Bůh nebo medium, ale mě se při takovýchto přemítáních většinou dostane nějakého zvláštního znamení. Tentokrát to byla znamení dokonce dvě.

Jsem zvyklý usínat nad knihou. Ten pondělní večer jsem sáhnul po Cestě do Ruska Viléma Mrštíka, kterou jsem vytáhl z knihovny kvůli plánované cestě do Kyjeva (a taky kvůli 100. výročí od autorovy sebevraždy, jejíž důvody mi nejsou lhostejné). Otevřel jsem ji tam, kde jsem minule skončil a Mrštík tam na čtyřech stranách detailně popisuje úkony poutníků v polské Częstochowé. Co na tom? Ono to totiž bylo tak věrné tomu, co jsem o několik desítek minut před tím viděl ve filmu, že bych byl ochoten věřit, že to Fellini natočil podle Mrštíka, kdyby to nebylo vyloučené.

Náhoda, zhodnotili jsme to s Věruškou a usnul jsem, tehdy ještě poměrně sladce. Od toho filmu ale myslím hodně negativně, trápí mě výčitky svědomí, přemýšlím pořád o nějaké špíně, zdají se mi až odporné sny a to se podepisuje i na fyzické stránce mého bdělého života. Sám v sobě vyvolávám panické stavy, ještě zvyšované reakcí okolí, které mě tento týden nějak častěji chválilo za mou neutuchající radost ze života. Jako by na mě Cabirie vrhla nějaké prokletí deprese, kterou pak první pracovní týden a noční můry rozjely do dnešní naprosté malátnosti až nevolnosti. Naštěstí mám svoje holky, a tak mám proč se toho co nejdřív zbavit.

A to druhé znamení? Náhoda? Chtěl jsem to filmové prokletí ze sebe nějak sejmout, a tak jsem včera vytáhl z knihovny Rozhovory s Fellinim a vzal jsem si je na záchod. Z obsahu jsem pochopil, že se žádná kapitola Cabiriiným nocím nevěnuje (na rozdíl od jiných filmů), a tak jsem jen tak letmo listoval a spočinul na dvoustraně, která nesla název Projevy úcty ze všech konců světa – jméno Henryho Millera na druhé z těch dvou stran jsem nemohl přehlédnout, to mi jistě věříte. Začal jsem ale číst poctivě od první věty a těšil jsem se, co mě čeká o stránku dál. Věřte, nevěřte až po to jméno Henryho Millera to byla nuda k ukousání, ale pak náhle čtu tyto řádky:

Toho dne, kdy jsem za Fellinim přišel na Via Margutta, abych s ním udělal rozhovor k jeho sedmdesátinám (bylo to 18. ledna 1990), jsem ho poprosil, jestli nemá nějakou dosud nepublikovanou fotografii. Při listování albem náhodou narazil na dopis, který jemu a Giuliettě napsal 7. února 1972 Henry Miller. Il Messagero jej při této příležitosti otiskl. Stálo v něm: „Moji drazí, dobří, velicí Federico a Giulietto! Dnes v noci se přihodila velká věc, která poznamenala můj život. Podruhé během tří dnů jsem viděl nezapomenutelný film Cabiriiny noci. Ke konci jsem před všemi svými přáteli téměř omdlel, plakal jsem a vzlykal, jako jen dvakrát v životě – to když jsem ztratil otce, a potom když jsem přišel o ženu, kterou jsem zbožňoval. Trvalo mi celých deset minut, než jsem pláč přemohl. A přece jsem se ještě nikdy neoddal pohnutí tak strašlivému s takovým potěšením. Cítím teď mimořádnou úlevu, přicházející poté, co člověk přestane vzdorovat nezadržitelnému pláči. Chci Vám z celého srdce poděkovat. Kéž Vám Bůh žehná, Giulietto. Žádná herečka, ani ta největší ze všech, mne nedokázala dojmout tolik jako Vy v tomto filmu. Budu se k němu stále vracet. Jakým zázračným souzněním Vašich duší je naplněn! Dokonce i anglické titulky byly dobré. Neviděl jsem ten film v kině, ale tady u sebe doma. Vypůjčenou kopii jsem si nechal tři dny. Chce se mi plakat pokaždé, když si na dnešní noc vzpomenu.“

Bůh nebo náhoda? Nechám to na vás. Jdu se z toho prokletí vybulet!

Básně z pralesa

Až začneš chodit do knihovny
a brouzdat literárním světem,
snad najdeš mezi těmi * * * * *
i Magorovy básně dětem:

Ptaly se nebe obláčky:
proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
Ptala se mámy holčička:
proč mají ptáci očička?
Máma jí řekla za chvíli:
aby se Františce líbili…

Magor dětem (chtěl bych to umět taky tak) 

„Když zemře vrstevník, říkáme, kácí se i v našem lese. Ale když umře Magor, tak je jasné, že se kácí i v našem pralese. A jak tvrdí Sting a Gore, bez pralesů se tu všichni udusíme.“

Kamil Linhart (chtěl bych mít pořád
tak o čem a umět to stejně tak
jako on ve své Čističce)

Každý sám za sebe

Přišly mi dvě knížky od Lawrence Durrella, které jsem si objednal na doporučení Henryho Millera, jenž právě Durrella považoval za nejlepšího literáta mezi svými současníky. Navíc má letos v únoru 100. výročí narození, a tak jsem si říkal, že bych o něm třeba něco mohl přednést v knihovně. Zrovna v těchto dnech se odtajnily 50 let staré dokumenty z archivu Nobelova výboru. Mezi zhruba padesáti navrženými autory pro rok 1961 byl i Lawrence Durrell (mimochodem bratr u nás známějšího Geralda). Cenu nedostal, neboť jeho díla měla „pochybnou pachuť … kvůli až maniakální posedlosti erotickými poruchami“. Ten rok nezískal Nobelovu cenu ale ani Alberto Moravia, jehož romány „trpí všeobecnou monotónností“, Robert Frost a E. M. Forster byli odmítnuti pro vysoký věk (sic!), cenu nedostal ani Grahame Greene ani Tolkien, jehož próza podle výboru „zdaleka nedosahuje nejvyšších vyprávěcích kvalit“. Tehdy na cenu švédské akademie dosáhl až (dnes asi z předešlých jmen nejméně známý) jugoslávský autor Ivo Andrić.

Jedna z těch dvou knížek od Lawrence Durrella, které mi došly, je Alexandrijský kvartet, má téměř tisíc stran. Druhou knihou je Sauve qui peut, ta má stránek jen 80, ale zato v angličtině. Rozhodl jsem se pro tu druhou. Přečetl jsem zatím dvě povídky bez slovníku a musím přiznat, že mi daly zabrat. Hned první věta… nevěděl jsem totiž, kdo jsou „dips“. Pak jsem si ale vzpomněl, že Durrell byl velkou část svého života velvyslancem (mimo jiné i v Titově Jugoslávii), a tak mi po čase došlo, že jde o diplomaty. A o diplomatech je vlastně celá knížka. Ta první povídka se mi líbila nejvíc, a tak si říkám, jestli bych ji neměl cvičně přeložit.

My diplomati (řekl Antrobus) jsme vychováni k důvtipu tak, abychom dokázali sehrát jakoukoli roli v životě a ustáli všechny, nebo alespoň téměř všechny mimořádné situace – jak jinak taky čelit všem těm cizincům? Ale jedna věc, na kterou jsme, kamaráde, připravováni nikdy nebyli, byla krev.
Krev?
Krev!
Samozřejmě, myslím tím výjimečné případy, takové incidenty nejsou na denním pořádku. Starý Gulliver, například, byl v Saigonu pozván na popravu. Jeho účast, jak cítil, byla diplomatickou povinností. Samotná událost jej pak ale naprosto podlomila, úplně zničila jeho soustředění. Hlavu měl vyvrácenou na stranu, škubal sebou a střihal ušima. Chudák chlap! Nemohu sloužit tak radikálním zážitkem, jakým byla ten jeho, ale mohu vyprávět o jednom, který se mu v lecčems vyrovná. Představ si, že jsme jednoho dne dostali na ambasádu nekompromisně přímočarou pozvánku, na níž jsme si mohli přečíst (s vypoulenýma očima) následující text:

Jeho Výsost Haksmit Bey s chotí Haksmit Bey si Vás s radostí dovolují pozvat na radostnou obřízku svého syna Haksmita Haksmita Abdula Haksmita. Společenský oblek vhodný. Občerstvení zajištěno.

(pokračování snad někdy příště)

Jak jsem přišel na svět

Vojtíškovi

Kdo to tu na mě sahá?
Nějaké ruce, krev a šlem,
nůžky a studená váha
a nad ní táta s foťákem
(porodní bábě visí na rtu,
když vypisuje moji kartu).

Potom mě řádně zavinou
bílou sterilní tkaninou
a už se nesu: Hurá, máma
s placentou ještě pod nohama;
rány se šijí teprve,
a tak je všechno od krve.

Už ležím mámě pod bradavkou,
a táta stojí za pelestí
– můžu tak se svou první dávkou
nasát i první pocit štěstí.
Ten pocit, ten už nepustím
(možná až zas svět opustím).

K čemu knihovna?

Od 2. ledna chodím ráno do práce do knihovny. Baví mě to, zdá se mi, že se tam dá realizovat tolik věcí. Ale zajímá to někoho?

A co Carnegieho knihovna? Chtěli byste se podívat do knihovny? Pět miliónů šest set devadesát osm tisíc platících abonentů. Každá kniha je důkladně svázána, zařazena, anotována, dezinfikována a zabalena do celofánu. Andrew Carnegie knihovnu věnoval městu New Yorku na paměť Vzbouření proti zákonu o usedlostech. Byl to chudý chlapec, který se vypracoval. Nikdy nezažil radostný den. Byl to pravý milionář, který dokázal, že se vyplácí usilovně pracovat a šetřit každou minci. Neměl sice pravdu, ale na tom nezáleží. Nyní už je mrtvý a zanechal nám řetězec knihoven, v nichž pracující nabývají na vzdělanosti, kulturnosti, informovanosti, zkrátka stávají se ještě ubožejšími a nešťastnějšími, než kdykoli předtím, bůh mu za to žehnej.

Henry Miller: Kolos z Maroussi (128)

Přemýšlíme s Petrem Hlaváčkem o nějakém čestném názvu pro naši knihovnu, kterým by rovněž mohla získat na prestiži. Většina literátů a umělců nemá na Kadaň příjemné vzzpomínky, protože zde strávili buď léta na vojně nebo v pracovním lágru. Ve hře byli či jsou Jaroslav Havlíček, Josef Čapek, Josef Sudek, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Walter Serner či Ivan Martin Jirous. Docela se mi líbila varianta Knihovna Josefa Sudka, přestože to byl fotograf, nicméně v Kadani vlastně začínal a s literáty se družil a fotil pro jejich knihy, a dnes by fotografie mohla naopak do knihovny všemi možnými způsoby lákat. Dnes mě Petr ale docela nahlodal pro Knihovnu Ivana Martina Jirouse. Ten zde pobýval několikrát, našel si tu i přátele a nedaleko v Nové Vísce u Kadaně spolupořádal koncerty The Plastic People of the Universe nebo DG 307. Naposledy byl v Kadani v roce 2008, na což nezapomenu stejně jako na to, jak jsem s ním čůral v Lounech na Zastávce, když byl po vystoupení Vyžvejklé bambule úplně nahý. A nejroztomilejší mi na tom přijde neoficiální název knihovny: Magorova knihovna. To by do ní možná začali chodit i děti a puberťáci. Co vy na to?

Plastici v Nové Vísce 

(Jiří Kabeš, Josef Janíček, Vratislav Brabenec, Mejla Hlavsa a Jan Brabec)

Národ Votrubů

Přes Vánoce jsem přečetl Jiráskovu Lucernu. Nikdy předtím jsem ji nečetl ani neviděl, znal jsem jen zápletku z čtenářského deníku, a tak jsem vděčný panu Skotkovi, že se rozhodl hru s námi nazkoušet. Navenek něco velkého potřebuje, potřebuje najít kolektiv, který chce dát divadlu přednost před ostatními zájmy. Bude to náš malý boj o lípu (a to v souboru skoro nikdo nekouří), boj o identitu kadaňského ochotničení (nebo ničení ochot?).

Když jsem se zamýšlel nad poselstvím hry, našel jsem ho jinde, než se většinou hledá. Jsou v ní totiž všechny možné přístupy lidí v totalitním režimu. Od kolaborantů, odměněných funkcí (vrchní), přes přisluhovače (Franc a mušketýr), držhuby a držkroky (Kroužilka), důvěřivé chalupáře (šumaři), bezděčné spokojené remcaly (rebelant Votruba) až po opravdové hrdé odpůrce vrchnosti v mezích zákona (mlynář). Přemýšlel jsem, která postava je našemu národu nejbližší – a když jsem odečetl nenižší a nejvyšší známky, vyšel mi z toho Votruba. Myslím, že dědictví toho hospodského kriticismu, toho výsměchu za rohem, toho bezpečného rebelantství si neseme všichni v žilách dodnes.

A proto chci hrát mlynáře. Chci hrát Libora. Nechci jen mlít pantem, chci mlít mouku do společného těsta. Teď ještě to droždí!

Memento a předsevzetí II

Leonid Jengibarov: Život ženy
 
Ten výstup zasahoval člověka mnohostranně a rozhodně není převoditelný na jeden konkrétní význam. Mně se ale už po léta vybavuje především jako otřásající připomínka nezadržitelnosti, s níž mizí kamsi minuty, které jsou nám vyměřeny, a jako neuvěřitelně koncentrované a přitom prosté varování před lehkovážností, s níž necháváme ty minuty mizet, abychom si to pak vždy znovu – a vždy už pozdě – hořce vyčítali. Kdykoli mi například zemřel někdo blízký – a především když mi před lety zemřela předčasně matka – musel jsem na ten výstup myslet. A opětovně jsem si říkal: jak to, že jsem zase zapomněl na jeho poselství? Proč jsem zase cosi nenávratně zmeškal, nedokázav – oklamán pocitem, že je dost času – vdechnout do svého spolubytí s blízkým člověkem to, co jsem do něj mohl vdechnout, a získat z něj to, co jsem z něho mohl získat? Proč jsem zase zapomněl, že nepokusím-li se porozumět si s někým teď, může se stát, že už si s ním nebudu moci porozumět nikdy? Utěšoval jsem se pomyšlením, že to tak asi musí být, že takovému pocitu člověk nikdy úplně neunikne, že se tu zřejmě svým zvláštním způsobem ohlašuje samo tajemství času, života a osudu.

z dopisu Václava Havla Milanu Uhdemu, srpen 1986 

(Václav Havel: Do různých stran)

Novoroční hádanka

... český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty.

Od kterého státníka myslíte, že jsme v dubnu 1939 sklidili tuto poklonu? Na výběr vám dám Winstona Churchilla, F. D. Roosevelta, Charlese de Gaulla, Benita Mussoliniho a Adolfa Hitlera. Tipněte si nahlas a v komentáři najdete odpověď.

Dobrodružství v pravou chvíli

Už jsem si zvykl s koncem starého roku dočíst nějakou rozečtenou knihu. Dnes to byl Vzduch zdarma. Nemůžu souhlasit s Henrym Millerem, který naznačil, že Sinclair Lewis není zrovna dobrým americkým autorem. Jak příběhem tak slohem mě přesvědčil, že umí nejenom psát, ale má i co říct. V době, kdy román napsal, se tento hodnotil veskrze jako sociální satira, ta byla tehdy oblíbená nejen v Americe. Dnes už z knihy marxismus vyšuměl jako z dlouho otevřené láhve limonády, ta ale neztratila nic na své osvěžující chuti. Dovolte mi shrnout část děje.

Klára Boltwoodová se rozhodla vyvětrat hlavu ztěžklou životem mezi newyorskými snoby (z nichž Jeff Saxton o ní jevil velký zájem), a tak vzala otce a odjela luxusním vozem přes celou Ameriku do Seattlu za příbuznými. V Schönstromu (zřejmě vymyšleném městečku, na mapě jsem ho nedohledal) musí absolvovat malou opravu vozu a mechanik a spolumajitel garáže Milton Dagget se všimne Kláry a zaslechne cíl jejich cesty. Protože se na první pohled zamiloval, vezme si časově neomezenou dovolenou a vyrazí se svou kočkou Verou de Vere stejným směrem. Několikrát Boltwoodovy vytáhne z bryndy. Markantním rozdílem mezi nimi ale je, že zatímco oni spí v hotelech, on si ustílá v autě nebo ve stanu vedle auta, vaří si na vařiči a má trochu horší typ vozu (značky aut jsou zřejmě rovněž smyšlené). Cestovatelé zažijí spoustu dobrodružství, jejich společný citově překotný příběh je ale narušen dvěma událostmi. První je přistoupení jistého Zrzka (v originále Pinky) do Miltova auta.

Patřilo k jeho vyznání milovníka motoru nikdy neodmítnout svézt někoho, měl-li místo ve voze.

Jenže Zrzek si svezení vynutil revolverem a pak nebylo možno se ho nijak zbavit. Byl to hrubián a nevychovanec posedlý zlatokopectvím, nicméně moc dobře znal psychologii a Miltovi ho bylo místy i líto. Jen se za žádnou cenu nechtěl potkat s Klárou, dokud se ho nezbaví.

Druhou čárou přes rozpočet byla nečekaná intervence Jeffa Saxtona z New Yorku. Našel si Boltwoodovy obtelefonováváním různých hotelů a překvapil je v jednom zájezdním hostinci u Flatheadského jezera, kdy byly zrovna na cestě z Butte do Kalispellu (není mi pochopitelno, proč nejeli z Butte přímo na Spokane?! možná tam ještě nebyla silnice, nebo že by chtěli vidět tamější příšeru?). Jeff přesvědčoval Kláru, aby už toho cestování nechala a vrátila se do New Yorku.

Co čert nechtěl, právě v onom hostinci se setkali boháči Jeff a Boltwood s chudákem Miltem a otrhancem Zrzkem… Nebudu prozrazovat rozuzlení téhle zápletky, nicméně po tomto setkání proběhl zajímavý rozhovor mezi Miltem a Klárou.

„Což opravdu dbáte o takové věci, o všechny ty strašně drahé přepychové věci?“ prosebně se ptal Milt.

„Zajisté, obzvláště po životě v malých hotelech.“

„Nemilujete tedy doopravdy dobrodružství?“

“Ach ano – ale jen v pravou chvíli! Již proto, že se nám po nich zdá správná večeře tak výtečná!“

Přiznávám, že na svých stopařských dobrodružstvích mám také moc rád ten návrat domů do vany, do postele, ke svíčkové a babiččině vánočce. Vzhledem k těm Millerovým slovům o penězích a vnitřním pocitu bohatství byla asi moje nejdobrodružnější cesta v 18 letech, kdy jsme měli s Lenkou vyměněno každý 500,- Kč a strávili jsme s tímto obnosem týden v Itálii, navštívili Řím, Pisu a Florencii, kde jsme poslední liry dali za naši první pravou italskou pizzu. Patřilo to k té mladické drzosti. Ale i tenkrát jsme měli radost z těch přepychových věcí, co jsme měli doma. Já po sedmidenní zácpě především ze záchoda.

Memento a předsevzetí

Kyjev

Na sklonku roku mě zase posedl plán. Dlouho ve mně ten sen bublal, ale teď jsem našel motiv. Táta byl za mého dětství dvakrát v Kyjevě. Jezdil tam na školení o počítačích, které nenáviděl. Byl tam vždycky několik měsíců a já si pamatuju tu dětskou radost (bylo mi mezi dvěma a pěti roky), když se vrátil, někdy třeba jen na pár dní. Pamatuju si hlavně Vánoce, kdy pod stromečkem bylo tolik věcí popsaných písmeny, která jsem neznal. Možná moje nejranější vzpomínka vůbec je z Vánoc, kdy jsem pod stromečkem našel bakelitovou krabičku se dvěma otvory pro oči – mačkáním se posunovaly obrázky a nebyly to pohádky jako bývaly v takových těch mačkacích televizích, které vyráběl podnik místního průmyslu Kovozávody Semily – tady byly obrázky z rakety. Pravda, pasažéři té rakety byly medvídci, ale ten vesmír za okny jejich kapoty byl jako živý. Nezvykl jsem si ještě pořádně na Zemi a už jsem snil o výpravách na Měsíc, Mars a Venuši. Po Vánocích táta zase odletěl.

Byl jsem ve sklepě pro vánoční dárky, které si tam Ježíšek schovává, aby na ně Věruška nepřišla, a zrak mi padl na zapadlé album s pohledy Kyjeva. Když jsem si je prohlédl, padla na mě zvláštní touha ta místa navštívit. Jeden pohled se od ostatních trochu lišil, byl tak trochu ochmataný, tak jsem ho otočil. Táta na něm píše mámě. Je z 9. června 1978, to mi bylo dva a půl roku. Je to pohled na hotel Ukrajina, kde bydlíme. Předsevzal jsem si, že hotel najdu na internetu a zjistím, jestli a za kolik se tam dá bydlet dnes. A vznikla z toho přímo posedlost – chci vidět Kyjev, i když už to bude jiný Kyjev, ale v tom novém Kyjevě chci najít ten hotel nebo místo, kde stál tátův hotel. Najít ho virtuálně se mi totiž nepodařilo.

V roce 1961 totiž v Kyjevě postavili hotel Moskva, který ale po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 přejmenovali na hotel Ukrajina. Hotely se stejným názvem jsou i v Moskvě a ve Lvově. Když jsem hledal historický hotel Ukrajina, narazil jsem jen na budovy, které se té z mé pohlednice vůbec nepodobají (a přesto jsou foceny v Kyjevě – jeden začátkem 80. let, druhý už blíže současnosti). 

Narazil jsem i na sérii fotografií z Kyjeva v době, kdy tam táta byl, listoval jsem tím albem půl večera, ale už ne za účelem pátrání, ale protože mě ta doba a ta země vlastně fascinuje – asi tou hrůznou megalomanskou symbolikou komunismu na sovětském venkově a přitom tou blízkou atmosférou doby, v níž jsem prožil dětství. Město, z kterého posílají medvídky do kosmu.

Cesta tam vlakem trvá mezi 30 a 40 hodinami, nejrychlejší je přes Berlín, ale lze jet i přes Slovensko, Brest Litevský nebo Budapešť. Věruška není z mých novoročních předsevzetí nijak odvázaná, protože tím druhým je týdenní letní pobyt v pravěkém skanzenu v Březně u Loun – teď hledáme rodinu, která by do toho šla s námi. Bydlet v chatrči, živit se tím, co nalovíme (nebo spíš nasbíráme), koupat se v řece… V novém roce na to asi Julinka bude ještě malá, a tak asi dáme přednost Kyjevu, co Věru?