Říkejte mi bratr Alois

Včera jsme se s Věruškou dívali na film Říkejte mi Kubrick, který je o člověku, co se vydával za Stanleyho Kubricka, ačkoli si ani pořádně nenastudoval jeho filmografii. Obíral lidi o prachy („to je to, čím platěj chudý místo kreditek“) tak, že je přesvědčil, že je slavnej filmovej režisér a angažoval by toho kterýho týpka nebo tu kterou kapelu do svýho filmu. Druhej den se nechal vyzvednout v milionářský čtvrti na přesný adrese, kde samozřejmě nebydlel, ale čekal před tím domem, jako by byl jeho. No a pak si jako třeba zapomněl doma kreditku nebo se prostě nechal pozvat a druhej den byl zase někde jinde. „Chtěli něco za nic, dostali nic za něco,“ stojí v podtitulu filmu, kde hlavní roli ztvárnil výbornej John Malkovich.

A proč o tom mluvím? Dneska jsme si totiž zase trochu hráli na mnichy. A zase nám to někteří návštěvníci kláštera uvěřili. Takže se mě ptali, jestli se v noci něčím přikrývám, jestli smím opustit klášter, jestli smím mít přítelkyni… a podobně. V tom nevyžehlenym hábitu po kolena, s náušnicí v uchu a svým potrhlým úsměvem na tváři už věřím, že se dá nalítnout opravdu lehce.

Taky jsem si vzpomněl, jak jsem věřil úplně všechno nějakýmu Čechoameričanovi Vance Kabourkovi, kterej mě čtrnáct dní přesvědčoval, že je na spadnutí smlouva se Steven Spielberg, a abych mu dohodil z divadla holky do filmu o čachtický paní. Dodnes věřím, že to byl v Kadani opravdu ten Kabourek ze seriálu M.A.S.H., co teď taky spolupracuje s časopisem 21. století. Co myslíte? Existuje? Nebo se mi to celý zdálo? Dneska to na mě tak působí, ale mám na to svědky:)

Koa

Někde jsem četl, že Koa bez Navarový je jako Doors bez Morrisona nebo Nirvana bez Cobaina, samí skvělí muzikanti, ale bez dotyku genia. Neznal jsem Zuzku Navarovou tak dobře, aby mě to nutilo k srovnávání, a tak čistě pocitově: genius tam byl přítomen pořád v té Zuzce, v několika jejích textech, v jejím odkazu. To si při těch dvaceti divácích ve sklepě na malym městě člověk může dobře uvědomit. Hrálo se skoro dvě hodiny a jak ke konci gradovalo tempo, dokonale nás to rozhicovalo. Nejvíc se mi líbily starý písničky otextovaný Z.N. a taky ty cikánský, co složil Mario Biháry. Bubeník a kytarista si mě zase podmanili jako skvělí virtuózové.


Jednou točili o Máriovi dokument. „Neustále tam cpali, jak jsem slepý a vlastně hrozně ubohý ... Co je na tom, že jsem slepec? To je můj problém a jim do toho je tak akorát hovno. Hrozně by mě mrzelo, kdyby si lidé, co to uvidí, mysleli, že to dělám jenom proto, abych se zviditelnil na úkor svého handicapu. Osobně zastávám názor, že ti lidé, kteří si opravdu myslí, že to dělám jen a pouze kvůli tomu, toho vidí ještě míň než já.“

Koupil jsem si cédéčko a posteskl jsem si, že neumím ty cédéčka vybalit z těch polyethylenových obalů. Mario mi ho rozbalil a já pochopil, že jsem pěkně ubohej, když mám takovej hendikep a že by o mně taky mohli natočit nějakej dokument. Jenže to bych musel taky něco umět.

Hrozně bych si přál někdy dosáhnout kvality Zuzaniných textů. Při tomhle se mi dělala příjemná husina na předloktí.

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
spíš spíš
a na nic nemyslíš
půlnoc bledá
je

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
tím spíš
že ani myš, to víš
spíž nehledá
...

Spíš, a tak nevíš
jestli poponesli
kříž
když na mý sesli
dřímáš
Nebo ne?

Už jsem doma

Včera jsem měl pocit, že v Kadani žijí lidé nepřející, součásti, které nechtějí udělat nic ve prospěch celku a způsobují tak, že organismus města chřadne. Když jsem si do toho promítnul i ty obvyklé stížnosti, třeba tu poslední, že po císařáku byly ještě v pondělí v parku koňská lejna, jako by o nic jiného nešlo a celá slavnost pro tisíce návštěvníků z celé republiky byl jen jeden velkej koňskej průser, a uvědomil jsem si, že naše město jsou schopni pochválit jen přespolní, našinec si jen otvírá hubu a kritizuje, pak mi bylo ještě smutněji. Trvalo to nějakou chvíli, než jsem se uklidnil a povznesl se. Naštěstí se mi v tu dobu prodral z History revue skrz čočky na sítnici článek o Pravomilu Ladislavu Raichlovi, který byl v roce 1948 odsouzen k trestu smrti a ten mu byl po zásahu prezidenta Beneše změněn na doživotí. Trest si odpykával v Leopoldově a jeho únik z nejhorší komunistické věznice by stál za zfilmování (unikl s pěti dalšími kamarády, mezi nimiž byl i jakýsi Štefan Gavenda). V roce 2000 mu prezident Havel udělil Řád Bílého lva, o dva roky později Pravomil Raichl umírá.

A proč mi to tak zvedlo náladu? Protože na útěku z věznice, poté, co se šest kamarádů rozuteklo po celé vlasti (ve skupince by jistě nepřežili), dostal vysokou horečku a zápal plic. A pak v článku následovala věta, která všechny ty místní škodolibce převálcovala: Skrývá se u dobrých lidí u Kadaně. Ti mu dokonce seženou lékaře, který v nemocnici ukradne penicilinové injekce. Bez nich by zemřel!

Uvědomil jsem si, kolik znám v Kadani dobrých lidí, kteří by neváhali udělat něco podobného! Jsem zase doma!

Hora tisíce dešťů

Přišly mi dva svazky Humboldtova díla Obrazy z přírody (1906). O Alexandru von Humboldtovi jsem věděl akorát to, že po něm je nazvaná berlínská univerzita, a to jsem dokonce teď přišel na to, že je to po jeho bráchovi Wilhelmovi. Takže se dá říct, že jsem o něm nevěděl nic.

To mi připomnělo vtípek, kterej mi dneska řekl Honza Milota. „Dobrý den, co si dáte?“ „Dal bych si silný kafe, ale bez rumu.“ „No, my rum stejně nemáme.“ „Aha, tak mi to kafe dejte bez něčeho jinýho.“

Když už jsem tedy o tom druhém Kolumbovi, vědeckém znovuobjeviteli Ameriky, knížeti vědy a novém Aristotelovi nic nevěděl, přečetl jsem si jeho životopis v úvodu od V.J. Procházky. Nebylo to tak napínavý čtení, jak jsem čekal, ale nuda to taky nebyla. Už výčet věd, kterým se Alexandr z Humboldtů, jak Procházka jeho jméno krásně překládá, věnoval, by hravě pokryl čtyři ročníky Kirwitzerových dní (na ten poslední jste zváni příští pátek a sobotu – více najdete zde). Z životopisu to dokazuje tato pasáž o období Humboldtova života, kdy dělal horního radu na dvoře Fridricha Viléma II.

I za tohoto období plného námah služba jeho, přes to, že byla úmorná, nevyčerpávala nezdolné jeho síly tak, aby se neobíral současně ještě několika vědeckými pracemi; zrovna tehdy, kdy sepisoval zprávy o svých cestách a výkonech v pruských dolech, přehlížel tisk svého díla "Flora subterranea", dále obíral se chemickým rozborem hub, pak začínal experimentální výzkum živočišné elektřiny, kterým později znamenitých dospěl výsledků a měl mimo to ještě dosti pokdy, aby se věnoval studiu antického tkalcovství. O trochu později pracoval o náčrtku k "mineralogické geografii", kterou, pokud je známo, nevydal tiskem.

Co mě zaujalo, když jsem hledal, jestli náhodou nebyl v Kadani a kde tedy v Čechách byl, je, že pohled z Milešovky prý nazval třetím nejkrásnějším pohledem na světě. Asi tam taky zažil to, o čem napsal tyhle verše:

Na horách volno jest! Hrobů puch
nevniká nahoru v čistý vzduch;
všude je krásný lahodný svět,
kam člověk nevkročí s tíhou svých běd!


Milešovka se v němčině řekne Milleschauer Berg, což překladač vyhodnotil jako Hora tisíce dešťů, a to je tak krásný indiánský název, že ho ode dneška budu razit (a je fakt, že když jsem tam naposledy před více než patnácti lety byl, zastihla nás bouře). Němci jí prý také říkají Donnersberg, tedy Hora bouří, takže na tom něco bude. Někdy musím vyrazit s Věruškou na výšlap. Potřebovali bychom se zbavit těch přízemních pracovních běd, co nás tady v podhůří tíží!

Z Obrazů z přírody jsem si přečetl Humboldtovu povídku, kterou mu vydal Friedrich Schiller ve svém časopise Hóry. Jmenuje se Životní síla aneb Rhodský genius a syrakuský filosof Epicharmus v ní odkrývá princip života – neboli, co je živost a neživost a proč. Je to zajímavé čtení, člověk se musí zamyslet. Velmi zjednodušeně: živé je to, co je od sebe odděleno až do chvíle, do kdy to zase nesplyne. Neživá příroda se vyznačuje klidem, je sloučena tak, jak jí to vyhovuje, a dokud do ní nezasáhne nový element, nic se s ní neděje. Když nový element zasáhne, sloučí se zase, jak se to hodí a znovu je v klidu. Živá příroda naopak není sloučena, rozlučuje, co k sobě patří, ale protože její součásti po sloučení touží, nakonec umírá! Den smrti jest dnem snoubení! V poznámkách se pak píše, že „organismus žije, dokud součásti jeho jsou činny ve službách celku“. Nesmíme zapomínat, že je to ještě před Darwinem a daleko před Dawkinsem.

Teď jsem zase v jednom zdroji našel, že v roce 1949 se Humboldtova univerzita přihlásila k odkazu obou bratrů, Wilhelma i Alexandra. Tedy jsem přeci jen o Humboldtovi něco věděl.

Cesty, pudy, náboženství

„Nikdo nepostrádá dobrý důvod k sebevraždě“, napsal si do svého deníku Cesare Pavese, italský básník, který se narodil před sto lety. V roce 1950 spáchal sebevraždu, zklamán láskou, pro kterou žil, a komunismem, za který bojoval. Některý jeho myšlenky stojí za zamyšlení. Třeba ta o cestování:

Cestování je kruté. Nutí vás věřit cizím lidem a nemít na dosah přátele ani pohodlí domova. Jste neustále vyvedeni z rovnováhy. Nic není vaše kromě základních věcí – vzduchu, spánku, snů, slunce, oblohy – tedy těch věcí, které tíhnou k věčnosti, nebo aspoň k tomu, co si pod ní představujeme.

Pavese byl několikrát na útěku, ve vězení, ve vyhnanství, a vždycky se vracel do rodného kraje. Cítil to jinak, ale právě to, co cítil jako krutost, já cítím jako hlavní smysl cestování. Ne sebou fláknout na pláž a mít zaplacené služby, ale nemít nic, být vyvedený z každodenní rovnováhy, spoléhat se na cizí lidi… Asi jsem úchyl. Ale ne zas takovej: jako příští dovolenou Věruška naplánovala lázně nedaleko Kuksu, kam jsem se vždycky toužil podívat, a tak se moc těším na procedury, na výlety a na trochu toho zaplacenýho pohodlí a odpočinku.

Náboženství je postaveno na víře, že vše, co se děje nám, má mimořádný význam, a proto nikdy ze světa nezmizí.

Je to jasný názor, u materialisty pochopitelný. Taky jsem si často myslel, že mi Pán Bůh dává znamení, a že sám něco znamenám, než jsem pochopil, že jediný znamení je ta bezvýznamnost Krista pro normální chod světa (který má hmotnost) a zároveň absolutní význam Lásky-Ducha pro jednotlivce, Lásky, která zase nezávisí na tomhle světě (a tedy má váhu). A rozdíl mezi hmotností a váhou je rozdíl mezi světem a duchem… Samozřejmě, že skeptik řekne, že si myslím, že tyhle moje myšlenky považuju za světoborný nebo spíš světotvorný a tím dokazuju výše zmíněný citát. To nepopírám, protože sebestřednost je taky projevem člověčenství, ale s náboženstvím bych to dohromady nemíchal.

Když už lnu k té Itálii, zkusil jsem si tedy dneska z italštiny i zapřekládat. Takhle to dopadlo. Originál najdete zde.

Pud

Stařec zklamaný vším kolem sebe
sleduje v jemném oparu, jak se na zápraží jeho domu
pes a čubka oddávají svým pudům.

Kolem jeho bezzubých úst se honí mouchy.
Před časem mu umřela žena.
Stejně jako všechny čubky o tom nechtěla nic slyšet,
ale pud znala dobře.

Stařec to cítil;
nebyl úplně bez zubů; přišla noc,
odebrali se do postele. Pud byl krásný.
Na psech se mu líbí, že mají takovou volnost.
Od rozbřesku do soumraku se toulají po ulicích;
tu něco snědí, tu si zdřímnou, tu pokryjí nějakou čubku:
ani na noc nečekají. Jednají,
jak to čenich cítí, a co jim voní, to je správné.

Stařec si vzpomíná, jak to jednou měl jako pes
za bílého dne uprostřed pšeničného pole.
Na tu čubku si nepamatuje, ale vybavuje si žár slunce
a ten pot a že si přál, aby to nikdy neskončilo.

Bylo to jako v posteli. Kdyby šlo vrátit minulost,
chtěl by to dělat pořád jen v pšeničném poli.

Nějaká žena se teď zastavila na ulici,
přešla kolem kněze a otočila se. Na náměstí
si může každý dělat, co se mu zlíbí.
I zdrženlivá žena se může otočit po chlapovi.
Jen jeden malý kluk tu hru neunese a začne
házet kameny. Stařec se zlobí.

Věděli jste, že...

... český básník František Gellner zmizel v Haliči na začátku 1. světové války v září 1914 a už ho nikdy nenašli?

Nedali nám to tam sice s fotkou (na to to byl moc nekvalitní sken), ale jsem rád, že Gellner proniká i do anglických sfér.

Soběslav

Soběslav, Soběslav, překrásné město a Okolo Soběslavi louky se zelenají, to byly dvě tatínkem zkomolené písničky, které nám vždycky zpíval, když jsme jeli do jižních Čech za dědou. Babičku už jsme nepoznali. Na půdě jsem dneska našel její výkresy z měšťanky z let 1937/38. Byl mezi nimi i jeden s nedodělaným znakem Soběslavi.


Babička hrála na akordeón a to se od ní naučil i táta. Vím o ní jinak tak málo, že se za to stydím. Děda býval majorem u kriminálky, táta s tetou mu proto vždycky říkali majoránek.


Asi před deseti lety jsem našel tátovy dopisy z vojny a drze jsem si je přečetl. Ty pro babičku byly jiný než ty pro dědu. Jednou jsem se ho na babičku zeptal, ale nechtěl o tom mluvit. Umřela mu, když byl v Brně na škole. Teď ho chápu. Když jsme ukládali jeho popel k tomu babiččinýmu, nebylo mi do zpěvu. Už proto, že nezpívám tak dobře jako on.

-->

†††

Byl to ale hezkej víkend, tátovi by se líbil. A měl jsem tam Věrušku a kolem sebe děti, takže se to celý nakonec odehrálo v radostném duchu. Chodili jsme na procházky...


... koupali jsme se...


... a Bibinka pózovala na houpačce...


Na 83 let je děda i dneska čipera, i když mu po mrtvičce půlka těla ochrnula. Dali jsme si šachy a pěkně mě potrápil, přestože už asi dvacet let nehrál.


Přivezl jsem si domů pár knížek, mezi nima Ruský národní pohádky. Jedna z nich se jmenuje Sestřička Alenuška a bratříček Ivanuška, sice šílená, ale hezká. Já mám dvě sestřičky Alenušku a Ivanušku, taky šílený a taky hezký, a jsem na ně hrdej.


Ještě si vezu cédéčko, který tátovi vypálil jeho starej kamarád a ozdobil ho jejich fotkou z mládí. Nevěděl, že si ho táta nemá na čem pustit. Ale já ho teď zrovna poslouchám, je na něm výběr z Beatles.


A taky si vezu Nerudovy Balady a romance. Táta uměl Romanci o Karlu IV. nazpaměť, dozajista se ji naučil z tohohle výtisku. A já se naučím aspoň část pro vypravěče taky z něj, protože jsem zlanařil Jiříka N. a pana Skotka, že romanci zdramatizujeme na letošní Vinobraní.


Před odjezdem jsme ještě zašli do muzea na výstavu mořských potvor.


Měli tam i menší exemplář velekraba japonského, který žije v hloubce 30 - 100 metrů a váží až 19kg. Japonci mu říkají takaashigani neboli dlouhé nohy a není divu - dosahuje totiž rozpětí až 370cm. Ten o něco větší exemplář je Ivančin manžel.


Soběslav patří mezi ty places i'll remember all my life though some have changed, jak teď zrovna zpívají Beatles v In my life. Moc se sice nezměnila, ale pro mě dost podstatně. Díky tátovi to ale vždycky bude Soběslav a ne Boleslav, to překrásné město, kolem nějž se louky zelenají.

Zemru na SPN

SPN není jen Státní pedagogické nakladatelství, ale i sexuálně přenosná nemoc. Dříve byla rozšířená bakteriální kapavka a syfilída a parazitické filcky a svrab, dnes se největší popularitě (co do strachu) těší vir HIV a (co do frekvence) neškodnější plísňové kandidózy, nicméně těch generačně starších neubývá. Ale vlastně jsem chtěl mluvit o maturitě.

Dnes jsem byl totiž na své pro jistou dobu určitě poslední maturitě, zkoušel jsem z angličtiny a dopadlo to dobře. Eva dělala jako seminární práci Gellnerův životopis na wikipedii, já jsem ji s pomocí mého amerického poradce opravil a včera jsem se rozhodl, že se pokusím přeložit dvě nejznámější Gellnerovy veršovánky. Je to tedy poprvé, co figuruju na wikipedii jako překladatel. Uvidíme, jestli to smažou nebo jestli se Gellner za pár dní zase ocitne na titulní straně. Byl by to můj desátej zářez!

Takle tedy vypadá Gellner v angličtině (na posledním řádku zjistíte, proč jsem nazval článěk tak, jak jsem ho nazval):

Prospects

My little darling, don't you cry!
Don't try the life to modify.

Today let's passionately meet
on our creasy creamy sheet.

Morrow, what's morrow? May one say?
Morrow in coffins we shall lay.

The Song of a Libertine

I won't die of taxing toil,
Won't die of poverty,
Nor will I melt in boiling oil,
I'll die of STD...

Probuzení u moře

Na Lido di Jesolo jsme si ustlali v dětském koutku, abychom byli v závětří a v případě deště mohli dát batohy pod prolejzačky a jít se klouzat. Nakonec v noci nepršelo a ráno se i skrze mráčky prodíralo sluníčko. Neprodralo se však úplně, a tak mi vyšlo to, po čem vždycky u moře toužim Přišla asi hodinová průtrž mračen, lidé se rozutekli do hotelů a celá 15km dlouhá pláž byla naše. Nafoukli jsme lehátko a šli se na tu hodinu nechat unášet vlnami. Nebyly sice tak velký jako ty, které jsme zažili s Brďou a spol. v Burgasu (tehdy jsem si v nich ale málem zlomil páteř), nicméně pár metrů člověka nesly a nosohrtan solí protáhly dostatečně. Lehátko jsme nechali ve sprchách dětem, abychom se s ním nemuseli tahat dál a šli jsme stopovat s cedulí VENEZIA za nějakej ten kruháč.

Otevřelas už Svá černá kukadelka?

Dnes se v jednom po devadesáti letech otevřeném dopise dočtete, jak dopadlo setkání vojáka z fronty a děvečky ze Šumavy, kteří se nikdy předtím neviděli a znali se jen z fotografie a z dopisů. List je datovaný 19. červencem 1917 a Vláďa ho psal v jedné budějovické kavárně na cestě zpátky na haličskou frontu (podobně jako onehdy jakýsi Švejk) a ten samý den byl napsán a pravděpodobně i z Veselí nad Lužnicí poslán další dopis, který přinesu až později odpoledne.


Pohlednice, kterou jsem si dnes dovolil dopis doprovodit, byla taky pro Mařku, ale tentokrát od Karla z 18. února 1916 a pro zajímavost tu přináším text z rubu, aby bylo vidět, že ne každý byl psavec jako náš Vláďa:

Milá Mařko!

Dík za Tvůj krásný lísteček. Nezlob se, že Ti málo píši. Co nejdřív ti budu psát psaní. Ty dobře víš, jaký jsem dbalý o to psaní. Srdečně tě zdraví

Karel

Piš zas brzy.

Není Fík jako fík

Ve vinařské oblasti Soave jsme neochutnali ani víno hroznové ani to z něj kvašené, zato jsme ale poprvé v životě ochutnali čerstvé fíky. S těmi sušenými se to nedá srovnat. Hezké bylo, že jsme si ze stromu utrhli každý jeden plod a donesli ho Karlu Velikému ke schválení. A víte co udělal? Oba plody vyhodil do trávy a řekl, že nám cestou zpátky utrhne.


A udělal, jak pravil. Cestou zpátky se zničehonic rozeběhl a já jsem v tu chvíli na něj i krátce zažárlil. Ital krade pro moji Věrušku plody magického fíkovníku! A té ještě k tomu takhle chutnají!!!

Pak mi ale Grancarlo taky jeden fík utrhnul a tím mě odzbrojil, protože to byla opravdu ambrosie. Už chápu proč si Buddha tenkrát dřepnul zrovna pod tenhle strom.

V Benátkách jsme pak objevili jednu hlavici u sloupu dóžecího paláce, kterou jsme si museli vyfotit na památku.

Jak jsem potkal Gellnera

Dneska jsem měl tolik pracovních schůzek, že jsem byl rád, že jsem si v době oběda našel čas i na Františka Gellnera. A co po naší schůzce napsal?

Rum smutně pil pan řiditel,
já srkal černou kávu.
On dřevěný již jazyk měl,
a já měl těžkou hlavu.

Čas utíkal a utíkal,
a v rozespalé ticho
pan řiditel si naříkal,
že se mu ztrácí břicho.

A stěžoval si v slovech zlých
na nevděk obecenstva,
na tvrdá srdce hostinských,
na hlad a žízeň členstva.

"Nejlépe praštit uměním
a jíti oběsit se!"
Hleděla s porozuměním
naň první milovnice.

Ta pohled měla truchlivý,
do dálek roztoužený,
obličej dětský, bázlivý,
a sladké tělo ženy.

Když odešla, já za ní šel
ve sněhu po šlépěji.
Pojednou jsem se rozsmutněl
pro mladou krásu její.

Ze sbírky Radosti života (1903)

Přes Soave k moři

Tahle nepoetická fotka byla pořízena proto, že jsme z té dálky, kde jsme chtěli stopovat, neviděli na ty cedule (poprvé, co se mi opravdu vyplatil zoom). Chtěli jsme stopovat směrem na dálnici a sami vidíte, že to bylo dost naprd, přesto že na čtyřproudé silnici byl čilý ruch. Když jsme potkali dva Frantíky, co chtěli stopovat domů, poradili nám, že musíme přejít na druhou stranu toho přemostění. Byly tam sice pumpy, ale všechny zavřený a nikde místo na zastavení. Zkusili jsme to na parkovišti nějakého servisu a na DAPPERTUTTO za chvíli zabrali Laura a Grancarlo Omettovi (Grancarlo znamená v italštině Karel Veliký, což pro nás byla pocta, protože jsem v těhle končinách císaře nečekal, a že s ním pojedu z Verony, ještě míň).


Byl to sympatický pár, který jel domů do Padovy, ale cestou si zrovna dneska chtěli prohlédnout hrad Soave, kolem kterého celý život jezdí a nidky tam nebyli (asi jako spousta Kadaňáků nebyla nikdy na Hasištejně). Podle toho hradu se jmenuje i jedna odrůda vín, která se v oblasti Veneto pěstují. Musím se přiznat, že o návštěvě hradu při stopování v Itálii se mi nikdy ani nesnilo, a tak to bylo moc milé překvapení. A ještě s Karlem Velikým v čele výpravy. A taky musím přiznat, že následující fotka není moje.


Hrad byl hezky vidět už z dálnice a vypadal opravdu majestátně. Bohužel byl ale podvečer a dovnitř přímo na hrad jsme se nedostali. Cesta nahoru nám ale dala pěkně zabrat.


Na jednom místě jsem si vylezl na takovou zídku a vyfotil jsem si shora městečko, které je celé obehnané hradbou z roku 1379.


Věruška se o mě bála a měla proč, protože málem platila slova písničky Folsom email blues, kterou nás naučil Ruda Koblic, že nahoru jsem vylez, dolu letěl jsem jak čert.


Cestou jsme si povídali, já s pánem, Věruška s paní, třeba o tom, že jejich dcera, čerstvá doktorka, bydlí v Polsku s Češkou na pokoji a oni že chtějí jet do Afriky. Nebo jsem se dozvěděl, že se v téhle oblasti lirám neříkalo liry, ale franky (podle Franze Josefa na rubu) nebo skjé (protože Italové neuměli přečíst Schilling), tedy pozůstatek doby, kdy patřilo Benátsko k Rakousku.

V sedm hodin se rozezněla zvonkohra ve zdejším farním kostele, jehož starobylost dokazoval jeden raně středověký nápis na kameni. Asi pět minut se to dalo poslouchat, ale když jsme pak pochopili, že si nějaký zvoník trénuje do-re-mi-fa-sol-la-si-do, rychle jsme z města prchali.


Další zážitek z městečka Soave si nechám na zvláštní článeček. Jak jsme se pak tak s Karlem Velikým blížili k Padově, rozhodli jsme se nechat si zastavit před městem a dojet ještě ten den k moři. Buon viaggio e buone vacanze, Dio vi benedico, přibylo nám do deníčku. A Bůh nám opravdu žehnal. Na pumpě jsme si dali výbornou pizzu a salát a zatím se nám venku pěkně zamračilo. Když už to vypadalo, že nás každou chvíli zasáhne blesk a náš nápis MARE na desce rozmočí příval deště, zastavili nám Claudio a Erica a odvezli nás až doprostřed 15km pláže u Jesola kousek od Benátek. Bouře nás sice stihla, ale přečkali jsme ji pod střechou a pak jsme si šli v klidu ustlat na vlhkou pláž.

Jak jsem potkal Beatles

Asi jsem nevybral nejvhodnější titulek pro článek o varhanním koncertu, ale snad i proto budete číst dál. Když jsem před několika měsíci s Adamem Šoltou domlouval, že by si jeho kolega z rostocké akademie mohl u nás v Kadani zahrát na varhany, myslel jsem si, že půjde o nějakého pana profesora a nebyl jsem sám. Pochopil to tak i Otec Josef, který byl nadšen myšlenkou, že německý študovaný varhaník bude v českém, dříve německy osídleném městě, hrát hudbu českých autorů.

Když jsem šel v pátek Otci Josefovi předat plakát s programem koncertu, dozvěděl jsem se, že na varhany ve farním kostele chodí téměř denně hrát na několik hodin nějaký Velšan John, který dělá poradce v jednom podniku na zóně, kde se vyrábějí osvěžovače vzduchu, všelijaké gely a takové ty voňavé mejdlíčka do záchodů. Otec Josef neumí anglicky, a tak mu nedokáže říct, že se to třeba nehodí, aby tam hrál pořád. On by to ale asi nedokázal, ani kdyby anglicky uměl. Když o někom Otec Josef řekne, že je to zajímavej člověk, většinou je to někdo, kdo se vymyká měšťáckému vnímání světa, a tak jsem si říkal, že bych mohl po Mikovi poznat dalšího Velšana.


Nevěděl jsem, jak blízko jsem realitě. Když totiž v neděli dorazil Robert Giesler, čekalo mě jedno překvapění za druhým. Nepřijel totiž profesor, ale student, a nikoli student hry na varhany, ale hry na trubku, i když od nového školního roku začíná studovat nový obor - cemballo. Na varhany ale hraje od svých 7 let, a tak jsem se přestal bát. Trošku mě jen znervózňovalo, že mu chyběla jedna nožička u brejlí.


Když jsme se ještě s Adamem a Irenou Hnízdilovou, naší varhanicí, vyšplhali na kůr, varhany už byly v čilém provozu, protože na ně nehrál nikdo jiný než onen John z Walesu. Začala skvělá česko-německo-anglická konverzace o rejstřících, předvolbách, notách, manuálech a pedálech a tehdy jsem poznal, že hudba opravdu spojuje bez ohledu na to, jakým jazykem zrovna mluvíte. Dozvěděl jsem se jako laik dost zajímavejch věcí, třeba jak se připravujou pomocí izolepy noty na otáčení...


Nebo proč v zimě je pauza v Bachově tokátě mezi tududú ... tudududu důůůů dú v zimě delší než v létě. Protože varhaník využívá každé možnosti k ohřátí prstů.


Odpoledne přišlo asi čtyřicet lidí, což bylo na tak krásné počasí venku obdivuhodné. Byl to letos můj druhý varhanní koncert a musím říct, že sice nebyl tak profesionální a hudebně zajímavý jako ten u sv. Jakuba, ale tím, že jsem ho mohl trávit na kůru a vidět Robiemu tzv. do kuchyně, byl to pro mě o něco intenzivnější zážitek.


A teď to přijde. Když jsme po koncertě opustili kostel, zeptal se Adam, který v Rostocku studuje kytaru, odkud že John přesně je. A on je přes kanál od Liverpoolu. A tak se ho jen tak mimochodem Adam zeptal, jestli tam žil už v době, když byli slavní Beatles. A John se najednou rozpovídal, že byl na Beatlesácích právě ještě v době, kdy slavní nebyli a hráli v Cavern Clubu pro lidi, co si mysleli, že když přijeli z Hamburku, tak že jsou to Nemčouři (pamatujete, jak jsem tenkrát nemohl ty kluby v Hamburku najít?). V letech 1961-1962 hráli v tom klubu 292krát a na jednom tom koncertě byl i náš starej dobrej John. On nebyl někde na stadioně, kde lidi opravdu viděli někde v dálce takový malý broučky, a neslyšeli je pro ten jekot fanynek, on je slyšel z pár metrů a možná je i poplácal po rameni. Not bad, guys, not bad!
Podal jsem si skrz něho ruku s tím druhým Johnem a to je teda síla, ladies and gentlemen!