Panna a cikán

Milenec Lady Chatterleyové od D.H.Lawrence byla moje první erotická kniha. Tehdy jsem netušil jaké oplétačky román zažil kvůli použití sprostých slov. Některé stránky jsem si přečetl snad stokrát a stimulovali mě k rané masturbaci. Už jednou jsem tu citoval Toma Lehrera a dnes bych mohl zase: „Na co jsou koníčky jako tenis či filatelie? Já mám pravého koníčka: čtu Lady Chatterley pořád dokola!“

V Praze v podzemním antikvariátě jsem objevil Lawrencovu Pannu a cikána vydanou česky v r. 1934. V angličtině vyšla až po autorově smrti v r. 1930, ale Lawrence ji psal souběžně s Lady Chatterley, když ve druhé polovině 20. let pobýval nedaleko italské Florencie. Moc mě tahle novela zajímala a dnes jsem ji konečně dočetl.

Děj je paralela o setkání dvou světů, které se promítají i do vnitřního dramatu hlavní hrdinky, Yvette, dcery anglikánského vikáře, od něhož utekla žena „s nuzáckým mladíkem“. Ony dva světy existují dodnes, i když ten druhý už nereprezentují cikáni, kteří v době, kdy Lawrence román psal, kočovali po evropských zemích jako příslušníci rasy „loupící jen na okraji společnosti, rasy navždy nepřátelské a žijící jen z kořisti“, vyhýbající se „chapadlům zákona“. Nicméně rovněž rasy nezávislé na většinové společnosti.

Jenom ležela a přála si být cikánkou. Žít v táboře v kočovnickém voze, nikdy nevkročit do domu, nevědět, že je na světě nějaká farnost, nikdy nevkročit do kostela… Hnusily se jí všechny domy s vnitřním hygienickým zařízením i s koupelnami, s celou svou odpudivostí… Ten stojatý život jako ve stoce, kde se sice o stoce nikdy nemluví, ale páchne jí to od jejího jádra až po posledního dvounohého obyvatele, od babičky až po služky, byl zkažený. Cikáni nemají koupelny, ale za to nemají ani stoky. Je tam u nich čerstvý vzduch.

Dnes je tomu jinak, cikáni jsou na společnosti a některých jejích zákonech závislí a zároveň nechtěli a nechtějí přijmout všechny ostatní její zákony a zvyklosti, a proto jsou o to více nenáviděni.

A tak možná ten dnešní protipól společenské klece zosobňuje v románu postava mladého majora Eastwooda s vizáží „sportovce, který neměl vztahu k životu“.

„A co vaše budoucnost?“ zeptala se ho.
„Co s ní?“ řekl a vyňal dýmku z úst a v ptačích očích mu zableskl klidný úsměv.
„Kariéra! Což nemá každý muž udělat kariéru?“ Hleděla mu se zvláštní prostoduchostí do očí.
„Dnes mi nic neschází a zítra mi také nic nebude scházet,“ řekl s chladným, pevným pohledem. „Proč by se neměla celá má budoucnost skládat ze samých dnešků a zítřků?“

I když bylo nejdrsnějším výrazem v celém románu, když Yvettina sestra řekla babičce „Drž hubu!“ a jediný náznak pohlavního styku byl na konci, kdy se ale ani nedovíme, jestli Yvette zůstala či nezůstala pannou, bavilo mě prokousávat se místy trochu krkolomným překladem Hany Skoumalové za doprovodu ilustrací od Toyen.

Poslední sbohem

Dne 16. dubna 2010 nás ve věku 35 let na nějaký čas opustí náš drahý Filipec, Peter Teazle, mnich v Římské koleji, průvodce po Hasištejně, inspektor Alfred Sprink, Jiří Hrd a Lopaťák

Jiří Džery Jerie

Poslední rozloučení proběhne za účasti veřejnosti dnes v 19.19 na Večírku v obřadní síni na Střelnici.

Za pozůstalé:

Smích a pláč (a sex) středověku

Když jsem byl naposledy s Věruškou v Praze, koupil jsem si u Kanzelsbergera knihu Tělo ve středověké kultuře. Jeden z jejích autorů, Jacques le Goff je ctěný francouzský historik, tedy ctěný i mnou. Zřejmě proto, že mu v době sepisování knihy bylo téměř osmdesát let, přibral si k sobě za spoluautora filosofa a novináře Nicolase Truonga.

Mám školu Análů rád, protože jim jde o dějiny života v různých obdobích a ne o politické dějiny, které dělá pár jedinců, co vládne. Nicméně už v úvodu jsem si říkal, že to jde trochu dál, než jsem ochoten já přijmout. Například tvrzení o tom, že i způsob chůze nebo spánku není záležitost biologická, ale sociologická – dobře, ještě bych uznal, že do jisté míry, protože věřím, že kdyby dítě vychovala opice, že by spal třeba na větvi; ale dělat z toho antropologické závěry, že Francouz chodí jinak než Eskymák? Včera jsme viděli v klubu úžasný dokumentární film Nanuk, člověk primitivní z roku 1921 a způsob spaní a chůze kanadských Eskymáků mi přišel stejný jako ten náš, zima nezima.

Dočetl jsem zatím první ze čtyř částí knihy. Jmenuje se Půst a masopust: Dynamika západu. Kapitoly jsou o velice zajímavých tématech a každá by se dala rozpracovat na samostatnou knihu, která by nemusela být nezáživná, což mohl být důvod, proč je to tu tak nahuštěné. Zbytečně nahuštěné. Musím totiž přiznat, že mi čtení moc nepřineslo. V každé kapitole je vždy naznačeno, že středověk byl temný, ale taky tak trochu světlý, těžký, ale taky tak trochu lehký, shnilý, ale taky tak trochu vzkvétající (ojoj, to je ale dynamika).

V úvodu se pravilo, že o dějinách víme jen od těch, kdo uměli psát, kdežto život 95% lidí, kteří to neuměli, vesměs neznáme, a že autorům jde o těch 95% (parafrázuji). Nicméně pak jsou všechny argumenty ve všech kapitolách postaveny na liteře a mnohdy podle spisů mnichů soudí život středověkých lidí (někdy oprávněně jindy méně). Kapitola o smíchu nás na dvou stránkách přesvědčuje, že středověk smích skoro neznal, protože se Kristus nesmál (jen třikrát brečel), a na jedné stránce pak tvrdí, že byl ve 12. století smích rehabilitován, neboť se Sára zasmála, když jí Bůh oznámil, že bude mít na stará kolena dítě (Izák = hebrejsky „smíšek“). Čtivé, ale lživé, řekl bych. V mé naivní víře se lidé v 10. a 11. století smáli stejně jako za Václava IV. i za Václava Havla, za krize církve jako za krize současné. V kapitole nazvané Dar slzí se zase autoři věnují pláči na příkladu Svatého Ludvíka, a přitom podle mého názoru mnohem větším a hlavně autentičtějším zdrojem by byl Svatý Ignác, ač z 16. století, ale duší jistě ve středověku (o něm tam není ani zmínka).

Hodně se tu píše o sexu. Starý historik ho vidí téměř za vším, což mu nezazlívám, jen někdy je to až směšné. Třeba když cituje jinou historičku (nebo spíš hysteričku), že „pláč … šťávy z těla odvádí a tím zabraňuje jejich hříšnému využití v rovině sexu“.

Myslím, že víc než první část této knihy (vydané asi tak trochu na kšeft) o středověku vypovídá sám obraz od Breughela, který ji inspiroval.


Kvůli čtivosti si určitě přečtu i ty další části. Vždyť i v té první jsem se dozvěděl dvě věci, které za to stály. Jednak to, že pro Marka Aurelia byla soulož pouhým „třením břicha a výtryskem lepkavého moku provázeným křečí“, a jednak jednu praktickou radu z Dekretu boloňského mnicha Gratiana (kolem 1130 – 1140):

Pokud žena chce, aby pro ni manžel víc zahořel, strčí si živou rybu do pochvy, „drží ji tam, dokud nelekne, potom ji uvaří nebo upeče a dá manželovi pojíst“.

Sejdeme se na Krch-offje

Aktuální změna: Krch-off dnes nebude, přijede až vnáhradním termínu 18. května. Ve čtvrtek bude v Kadani zase J.H.Krchovský. A to mě zase inspirovalo k jedné básni.

Mrtví, kteří ještě včera žili,
jsou si dnes tolik podobní!
Za rok však budou tím, čím byli,
než spatřili sál porodní.

Suzi, tentokrát to nepropásni!

Důmyslný rytíř jazyka španělského

Nedávno jsem zde vznesl dotaz, pod jakým pravopisným jménem napsal a vydal Miguel Cervantes svého Dona Quijota. Obeslal jsem tedy ctihodné profesorstvo španělské a hispanoamerické literatury Univerzity v Salamance a dostalo se mi odpovědi jejich zástupce, titulárního profesora Dr. Miguela M. García-Bermejo Ginera, že v 16. a 17. století se hláska /ch/ psala ve španělštině jako X, teprve postupně její funkci přejímalo J, přičemž ovšem anarchie byla ukončena až v 19. století, kdy se začalo používat pouze a jen J. S profesorkou Franciscou Noguerol Jiménez jsem si pak dokonce na toto téma vyměnil dva emaily ve španělštině, přičemž jsem využil své znalosti ze starých dobrých učebnic. Pak teprve mě napadlo, že jsem se mohl přesvědčit podle všeobecně dostupného titulního listu vydání z r. 1605.

Uvědomil jsem si nicméně i souvislost s tím, že některá amerciká slova v angličtině jsou archaická a v moderní britské angličtině zmodernizovaná, i když by to člověk tipnul obráceně. Např. Američané si zakonzervovali slovo gray pro šedou, kdežto Britové pravopis ve 20. století posunuli na grey. A stejně tak si třeba Mexičani ponechali středověkou výslovnost x. I když nevím, jestli jako pravidlo nebo jen ve slovech jako Mexico či Xavier. Budu se muset zeptat Miguela, totiž dr. García-Bermejo Ginery.

Perličky na čtrnáctidně

Tentokrát jsem začal Tvarem a nenudil jsem se jako u grafologů.

Rozhovor s Jakubem Čermákem, třiadvacetiletým básníkem a písičkářem, který si „svůj díl věčnosti odsloužil“, jsem hltal, jako by mi samotnému bylo 23. Svatava Antošová ho nenechala pózovat zadarmo, ale přesto z toho syn Míry Wanka vyšel se ctí. Musel jsem mu hned napsat email, tak uvidíme, jestli ho v Kadani uvidíme. Z veršů vytrhávám:

majetek nemám
ale pokradu, co Pámbů dá

Lubor Kasal došel k zajímavému závěru ve svém ohlédnutí za Avatarem:

Dobrá, je tady jeden film pro děti a mládež, lze se dohadovat, zda je průměrný či podprůměrný, ale to fanouškovské nadšení nezanedbatelného množství dospělých lidí provokuje k jiným otázkám: … Je zkušenost s uměním a literaturou v populaci už tak malá, že tvůrci udělají nejlépe, když setřou rozdíl mezi tvorbou pro dospělé a tvorbou pro nezkušené děti?

Pěkný je postřeh Gabriela Plesky, že se jeden americký výrobce sýrů s plísní na povrchu snaží v České republice konkurovat sedlčanskému Hermelínu tím, že si jako značku pro svůj výrobek vybral jméno největšího Čecha a na krabičce se teď dočteme:


V A2 mě zaujal rozhovor s francouzským režisérem Bruno Dumontem, v němž jsou otázky pětkrát delší než odpovědi. Jeden z mála režisérů, který se rád neposlouchá. Líbilo by se mi něco od něj v příštím pololetí v klubu na Střelnici, i když jeho poslední film, o kterém je rozhovor, je zřejmě pro hodně náročného diváka.

Teprve z článku Milana Kozelka jsem se dozvěděl o pomníku revoluce a líbí se mi. Kozelek obhajuje jeho tvůrce Jiřího Davida a zároveň v počinu firmy Vodafone vidí vhodnou cestu pro umění v zahnívajícím kapitalismu. Tentokrát mu musím dát za pravdu a ocenit vtip s kterým se do současného režimu pouští.

V této rozfrcané zemi a v této schizofrenní době mají žluklé máslo na hlavě i bezhlaví rytíři z komiksových pohádek.


Nejvíc mě ale oslovil jeden článek a v něm jeden neologismus Jana Sterna, který mě zase nezklamal. V článku razí dva ad hoc vymyšlené termíny pro dva druhy přístupu k státnímu zřízení – titoita a husákoita. Ty se mi tolik nelíbily, ale v nějakém zvláštním článku (možná už dnes večer na blog KZK) se pokusím napsat něco o „jakobysmu“!

Proroctví z Dziadů

Ach, co až člověka donutí začíst se do třetího dílu Dziadů! George Sandová tvrdila, že Mickiewicz se tímto dílem vyrovnal izraelským prorokům. Polska je v něm přirována ke Kristu Evropy. František Halas přeložil jenom části (ovšem geniálně), a jedna z nich se čte jako opravdové proroctví. Btw. Jaroslav Vrchlický přeložil Dziady pod názvem Tryzna.

Cesta na Rus

…
Kdo? a kam jede? Zakázáno ptaní.
Do sídla cara, k dvoru žandarm jede,
někoho chytit, vyslovil car přání.
„Ze zahraničí možná vězně vede,“
generál říká – kdo ví, kdo to není,
možná král pruský, francouzský či saský,
snad jiný Němec vypad z carské lásky
a car dal příkaz, dát ho do vězení;
snad slavnější i hlavu odvážejí,
snad Jermolov tam sedí v beznaději.
A vězeň v slámě? Copak víte, kdo je?
tak vzpurně hledí! pohled hrdý, stinný,
pán jistě velký, za ním vozů řada,
dojista průvod, s pány dvořeníny.
A všichni hleďte, dívají se směle!
Já myslil, jistě jsou to páni shora,
generál, rada z carského snad dvora,
a zatím – chlapci, děti nedospělé!
Co znamená to, kam ta tlupa letí?
Nějakých králů nežádoucí děti?
Tak šeptají si velitelé vzadu,
kibitka letí rovnou k Petrohradu.

Kajetán akvarijní

Indický týden

Před týdnem mi došla omluva od kamaráda Ludi, že nepřišel na oslavu narozenin a na koncert Joe Purple, protože se zrovna vykoupal v Ganze a má namířeno na sever k Himaláji. Včera byl u nás na návštěvě kamarád Petr a vedli jsme debatu o východní filosofii a převtělování. Dnes se mě jedna dáma při pracovní schůzce zeptala, jestli proti stresu medituju. K tomu mi Martin přinesl ochutnat čaj Yogi, který připravil na večer. Z indického večera se skupinou Damaru jsem se pln zážitků právě vrátil domů a zasedl k tomuto článku. Na můj vkus to v jednom týdnu bylo až moc Indie najednou.

Přiznávám, že mám k indické kultuře evropské předsudky. Mám sice Indii v úctě jako naší kulturní prabábu, ale držím si také odstup, protože cítím zásadní rozdíl, jen nevím v čem vlastně. Teprve v těchto dnech mě napadlo vysvětlení.

Zatímco evropská křesťanská kultura nezná reinkarnaci a tak sní o nějaké formě návratu, indická sní naopak o ukončení věčných návratů. A to se pak projevuje i v ideálu. Zatímco meditace indických mnichů chce dosáhnout nekonečna mimo náš pozemský život, křesťanská modlitba pozemský a nadpozemský svět spojuje a nekonečno vyprošuje až po uplynutí naší životní poutě.


V prostém životě a ve svatých moudrech obou filosofických celků bych ale asi hledal spíš společné rysy. I v Rigvédě se dozvíme, že bůh Indra je stvořitelem nebes i země, což je součástí nicejsko-konstantinopolského vyznání křesťanské víry. Nebo se mi moc líbí, že v hinduismu „modlitba jest pánem nad bohy“ – trochu pyšné, ale velmi inspirativní tvrzení.


A Šivu, boha ničitele, Indové prosí, aby je nezabíjel a nezavrhnul. Dej nám podíl na oběti a na řeči živých, píše se v jednom hymnu, který by se mohl zpívat i v křesťanském kostele.


Nejdůležitějším jednotícím prvkem je však vědomí hříchu nebo, chcete-li, poskvrnění karmy. Vždyť i forma očištění je v koupeli (čili u nás křtu) a obsah v odpuštění a touze po něm.


A tak se já, v minulém životě možná slušně se chovající divoký osel, v budoucím zcela jistě králík pro své sexuální prohřešky proti dharmě, vyznávám z obdivu k hinduistické tradici. Můj vnitřní pocit se metaforicky blíží dnešnímu zážitku, kdy Tomáš Reindl zpíval do indické melodie a rytmu Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth, pleni sunt caeli et terra gloria tua, hosanna in excelsis, benedictus qui venit in nomine Domini, hosanna in excelsis jako mantru.

Medřická

Jméno Božena Viková-Kunětická jsem poprvé zaregistroval na zámecké zdi v Libočanech.


Pak jsem si o ní něco přečetl při nedávném výročí její smrti a rovnou si objednal její román Medřická, o němž jsem byl zpola přesvědčen, že se nedá číst. O víkendu jsem shltal prvních 200 stránek a připadal jsem si jako zapadlý sufražet. Božena Viková-Kunětická totiž na konci 19. a začátku 20. století bojovala za emancipaci žen a z románu to jde vycítit téměř od prvních stránek.

Víte, myslím, že naše postavení jest ještě neustále totožné s postavením žen v národech necivilisovaných a divokých. Jsme otrokyně předsudkův a pravidel. Co je u muže nedopatřením, jest u nás zločinem.

V románu Medřická jde o učitelky. Ty se za Rakouska-Uherska a částečně i za první republiky nesměly vdávat. A pokud se vdaly, porušily tabu a jako učitelky většinou skončily. Výše zmíněný citát je z úst starší pražské učitelky Drahoňové, u které se mladá Medřická ubytovala, když přijela na pohřeb své matky. Medřická je idealistka, která před nedávnem nastoupila na místo podučitelky ve vsi Pulenec.

Zde musím odbočit, protože celý ten popis prvního roku, první zimy na vsi, kde nikoho nezná a bydlí ve své pronajaté komůrce, mi připomněl Otokara Březinu. Ten hned po maturitě nastoupil jako prozatímní výpomocný podučitel v Jinošově u Náměště na Třebíčsku – umíráček tužbám, snahám, cílům. Už jako student napsal:

A ideály, jež v mládí vzplály,
života prosa odnese!

O pobytu v Jinošově, kde se první dny obíral myšlenkou o účincích cyankáli na lidský organismus, svědčí několik dopisů Františku Bauerovi – Věř, pro člověka našince jest taková vesnická idyla pouští!

Vraťme se ale do jiné pouště, do Pulence. Pro zajímavost jsem si ho hledal na mapě a nenašel, stejně jako městečko Ryzmyšlov, které je od Pulence přes les a přes kopec. Trochou pátrání jsem přišel na to, že Pulenec je Horská Kamenice a Rozmyšlov Železný Brod. Zatoužil jsem se tam někdy podívat.

Nicméně z Pulence se zase přesunu do Prahy k rozhovoru mezi Drahoňovou a Medřickou a ocituju část, která by mohla být vhodným příspěvkem do diskuze o novém školním rukopisu, ale její druhá část o vzdělávání vůbec.

„Píší u vás děti také tak hanebně? Mám nyní třetí třídu, ale prosím vás, podívejte se na ty hieroglyfy. Vinu toho ovšem nese to neustálé měnění písma – co o tom soudíte? Sotva děti pochopí písmo ležaté, přijde rozkaz psáti stojatým, pak zase ležatým, a děti jsou z toho pitomé. Prodělávám právě tuto fási. Já sama píšu stojatě – teď považte tu námahu. To jakoby měl člověk násilně měniti přesvědčení.“

„Je to mrzuté – ovšem,“ odpověděla Medřická, shánějíc pod čelem myšlenky.

„Ukrutné je to! Chtít všechno do jedné formy vpravit bez ohledu na duši, na srdce, na povahu. Ta ušněrovanost stává se nyní tak ohavnou – nemám pro ni opravdu jiného výrazu – že ve mně vzbuzuje největší nechuť. Bůhví, kam to spějeme! Přijímáme materiál a nadšení věnujeme jenom formě, kterou bude zpracován, bez zřetele na to, není-li příliš tuhý, nebo měkký, nebo sypký – to je věc vedlejší. Jestli zítra nebo pozítří se nám rozpadne pod rukou – co na tom? Formy máme ze zlata, pracované s největší pílí od nejosvědčenějších výtvarníků – na materiál se nehledí! Je mně z toho až úzko. V tom ohledu jsem příliš poctivá a útrpná, učím podle systému, ale bez přesvědčení.“

Iluze a touha po změně jsou jako cypřiše na hrobě. I dnes.

To není slepice, ale papoušek!

Lekce španělštiny pro začátečníky

V jednom článku jsem si novoročně předsevzal, že mi zhoustnou vlasy a naučím se španělsky. Už máme s Věruškou za sebou čtyři lekce, včera jsme poprvé vynechali, protože jsme se byli v Praze Na Homolce přesvědčit, že si opravdu nemáme proč stěžovat. Cestou zpátky jsme se stavili v podzemním antikvariátu a tam u stolu učil rodilý Španěl nějakou Češku svoji mateřštinu, a tak jsme oba poslouchali a ještě jsme si u toho vybrali pár krásných knížek.

Mám hroznou vášeň učit se jazykům ze starých učebnic. Taky jich doma máme požehnaně, němčinu, franštinu, maďarštinu, angličtinu a samozřejmě i španělštinu. Jednu mám už od vysoké školy, kdy jsem došel až do druhé lekce a skončil větou „Cállate muchacha!“, která mi pro tehdejší potřebu celkem vystačila. Znamená: „Mlč, děvče!“ Dnes již vím, že jsem se ji naučil se špatným přízvukem.


Věruška se zase ráda učí z průvodců. Obvykle v nich začíná místní kuchyní. A tak, zatímco se učí, jak se řeknou smažené plátky chobotnice s paprikou, studená rajčatová polévka a točené pivo, já se propracovávám k složitým konverzačním frázím. Bez zaváhání vyseknu větu „He oído el canto de los pájaros en los árboles del bosque“, která neznamená nic duchaplnějšího než „Slyšel jsem zpěv ptáků v lesním stromoví“. Už se těším, až si popovídám s rodilým Španělem. Po pozdravu (Rukulíbám!) zvládnu i krátkou rozmluvu o povolání.
„A qué te dedicas ahora?“
„Caramba! A vender perros y caballos.“
„Čím se nyní zabýváš?“
„U čerta! Prodávám psy a koně.“
Když nebudu vědět, o čem povídat, svedu řeč na počasí:
„Cree Vd. que nevarrá hoy?“
„Věříte, že dnes bude sněžit?“
I když nevím, co mi na to asi Španělé v srpnu odpovědí. Každopádně rozpoutám bouřlivou konverzaci, z mé strany asi víceméně pasivní. Ovšem nebude-li se mi hodit věta „Maria me ha dicho que tú le habías dicho el secreto que yo te dije que no lo dijeras!“ neboli česky „Marie mi řekla, že jsi jí řekla tajemství, o němž jsem ti řekla, abys je neříkala.“
Pro našeho pana lektora jsem si připravil odpověď ze spisu El castellano actual – Aktuální španělština od C.R. Salamery z roku 1911 pro případ, že dostanu nějakou záludnou otázku:
„Si lo supiera, se lo diría de buena gana, pero la memoria me es infiel en este instante.“
„Kdybych to věděl, milerád bych vám to řekl, ale paměť mi selhává v tomto okamžiku.“
Svoje dosavadní soukromé učení jsem skončil rozmluvou s kočím. Pořád se ale nedokážu vyznat v těch reálech, pesetách a centimech. Nemůžu přece kočímu platit v Eurech!

Nicméně po těch pár týdnech španělštiny už začínám být dál než ve svých znalostech němčiny, kde jsem skončil konverzační frází „Je babí léto, jeho jemná vlákna mi lpí na mém novém kabátě“. Teď si ale pro nic na světě nemůžu vzpomenout, jak se řekne německy.

Z toho vyplývá, že až pojedeme v létě na dovolenou, tak přes Německo musíme hodně rychle a ve Španělsku bude v restauraci Věruška objednávat a já udržovat družnou konverzaci s domorodci. Rád bych se jich třeba zeptal, jaký přípravek používají na vypadávání vlasů. Ale k tomu mi přeci jen ještě pár lekcí schází.

Z Paličových slok k současnosti krok

Na oslavě narozenin, v mém případě trochu přitažené za vlasy času, jsem kromě mnoha dalších milých dárků dostal od Štěfana knihu s názvem Paličovy sloky, jejímž autorem je Karel Horký. Jde o po konfiskaci třetí nezměněné vydání, přivedené na svět vlastním nákladem v Rokycanech v roce 1905. Mou pozornost vzbudil hlavně nápis na obálce:

Illustroval Franta Gelner

Dneska bychom asi prohodili "ll" ve slovese s "l" v příjmení.

Karla Horkého jsem, přiznám se, neznal, a tak mě potěšila zejména diplomová práce Jana Rodlinga o jeho literárních začátcích. Jednu pasáž, která se týká právě Horkého současníka Františka Gellnera (narodili se ve stejném roce) si dovolím přímo ocitovat:

V Praze (Horkého) dostihlo i obvinění za publikaci Gellnerovy karikatury španělského krále Alfonse XIII. (obrázek byl už v předchozím čísle zabaven cenzurou, Horký se jej však rozhodl publikovat znovu). Státní návladní jej pohnal k odpovědnosti a soud mu vyměřil vysokou peněžní pokutu. V případě její nedobytnosti měl Horký dostat čtrnáct dní denní vazby. Horký samozřejmě kvůli své nejisté hmotné situaci na zaplacení vůbec nemohl pomýšlet a rovnou nastoupil do vězení. Do žaláře na Karlově náměstí šel s tím, že tam napíše divadelní hru inspirovanou pobytem u vodopádu Giesbach ve Švýcarsku, kam zavítal během své první anabáze Evropou. Ve vězení měl na psaní klid a zároveň se nemusel starat o hmotné starosti, takže vězení pro něj vlastně nebylo trestem, ale spíš menším literárním soustředěním. Přes den psal své dílo, na noc byl stěhován do společné cely k ostatním vězňům. Během pobytu se mu skutečně podařilo celou hru napsat.

Ze sbírky Paličovy sloky vyjímám a v druhém případě i mírně aktualizuji pár básní. První krom názvu, který vynechávám, žádnou aktualizaci nepotřebuje, ke druhé navíc ještě přidávám Gellnerovu ilustraci.

Náš lid je dobrý tažný kůň,
však není radno ho splašit;
snadno je ránu rozřezat,
však není snadno ji zašít.

Nadšení lidu - krásná věc,
však není radno ji probít -
a když už rozum pochroumán,
proč i to svědomí dobít?


Český lev

Tesáky ztratil. V tlamě prázdno jak v jámě lvové.
Přesto se touží mu podívat na zoubek
- a vsadit svůj implantát - zubní technikové
Sobotka, Škromach, Rath a Paroubek.

Mamince k svátku

Jedním z nejobtížnějších básníků pro překladatele z angličtiny je nepochybně Algernon Charles Swinburne, který by dnes měl své 173. narozeniny. Některé jeho básně jsou jako velehory, jejichž vrstevnice jsou složeny z aliterací a zároveň jsou metr po metru v poctivém rytmu spojeny rýmy. Sám Swinburne to dohnal k absurditě v jedné parodii na svůj styl. Mně dala metrický impuls jedna jeho kratší veršovánka, kterou jsem (spíš více než méně volně) přebásnil pro svoji maminku, která vedla moje první krůčky životem i poezií.

První krůčky

Cesta cest, tak smělá a tak sladká,
jako by na ní měly pouze růže kvést;
jen plachý krůček, tak dlouhá a tak krátká
je cesta cest.

Pro očka toho nemluvňátka
je nebe ve dne v noci plné hvězd,
jen když nablízku je jeho matka.

Pak se nechá vést s radostí jarní ratolesti,
která svůj první lístek může nést -
to maminka s láskou malé nožce klestí
cestu cest.