Netrpělivost

Knížku Dramatický paradox bych si asi nekoupil, kdybych nevěděl, že jsem s jejím autorem jaksi spřízněn, že jsem si s ním skrze Špínovu ženu Simonu podal ruku, neboť, jak jsem pochopil z komentářů za předchozími články o Janu Kopeckém, byl tento divadelník jejím dědečkem. Protože jsem si tím pádem pořádně přečetl jeho životopis, vím, že je to osobnost hodná pozornosti, a tak, jakmile někde zmerčím nějaký titul, jehož je autorem, uprázdním místo v antikvárním a vyplním místo v mém divadelním fochu.

Možná se dá říct, že většina Kopeckého tezí z roku 1963 je už překonána a současní divadelní vědci a dramatici by se jimi jen těžko řídili, ale jednak jde o velmi zajímavý dokument o stavu divadla začátkem 60. let v Československu, jednak jsou tam mnohé myšlenkové perly, které by chtěly z té ústřice vytáhnout. Nedělal jsem si poznámky, ale někde tam zazněla krásná  myšlenka, že „divadlo není zrcadlo, divadlo je roentgen“! Hodno zapsání na oponu když ne Národního, pak  alespoň nějakého krajského divadla.

Co se mě ale dotklo osobně, byla jedna báseň, kterou Jan Kopecký zřejmě sám přeložil z Güntera Kunerta, tehdy ještě východoněmeckého básníka, který v 70. letech uprchl do Německa západního. Ona totiž neplatí jen pro divadlo, ale tak všeobecně.

Zhoubnější než sněhová bouře, povodeň a
lesní požár je nepatrná vlastnost:
netrpělivost.

Na vroucí polévce si popálí ústa
netrpělivec. Jeho dům je hotov
dřív než jiných. O to dřív
zase spadne. Dnes
poráží strom, který včera
zasadil, aby měl dřevo na zítra…

Rodič na síti

... jako bůh stvořil člověka k obrazu svému, tak můj rodič se pokoušel uhníst mě do podoby svých představ a snů. Zvlášť když všichni známí od mého útlého dětství prohlašovali, že jsem jeho dokonalý obtisk. A tak jako hráč houslí v amatérské kapele vidí ve své dceři nastávajícího Paganiniho, a proto jí už od tří let vytlačuje konečky prstíků na strunách do žalostného do-re-mi-fa-sol, a teprve po patnácti letech oboustranného vyčerpání a utrpení si částečně dá vysvětlit, že slečna dcera je definitivně pro muziku ztracená, neboť je přímo detonická od slova detonace, tak taky můj rodič už v peřince ve mně viděl ...

Vladimír Škutina, Rodič v síti

Název Škutinovy knížečky by si zřejmě více než třicet let po jejím vzniku dnešní čtenáři vysvětlovali tak, že zřejmě jako rodič toužil, aby se dcera stala ajťákem. Čtete ovšem dobře, Škutina dal svému vyprávění název Rodič v síti, ne na síti, a ve své dceři Lucii viděl wimbledonskou vítězku.

Podobně si to asi představoval i učitel tělocviku na základní škole ve Fulneku Jiří Kvita, když po odpoledních s dcerou Petrou mastil tenis na antuce místní tělovýchovné jednoty bez sociálního zařízení. No a zítra se mu to možná splní.

Co bych ale za ty tři tečky ve Škutinově textu vepsal já? Až já budu tááákhle velká bude ze mě … spisovatelka? Nebo vyzyvatelka V. Ananda? Žákyně prof. Bareše? Lovkyně planetek na Kleti? Historička? Archeoložka? Genetická inženýrka? Když se hodně zamyslím, vím, že mi stačí ten obtisk v Julinčině tváři… a dál se nechám překvapit. I když dneska jsem ji uklidňoval klavírním kvintetem v F moll od Johannese Brahmse. Že bych z ní chtěl mít klasickou hudebnici? Oba jsme usnuli hned při první větě (a doteď nevím, z jakého filmu nebo seriálu ten motiv znám – poradíte?).

Písnička o konci světa

Když jsem byl před lety stopem v litevském Kovně, netušil jsem nic o tom, že se nedaleko v jedné vesničce, která je zřejmě tak malá, že ji neregistrují ani Google Maps (žije tam asi jen 30 obyvatel a to jsou možná všechno zaměstnanci místního kulturního centra), narodil Česlovas Milošas, držitel Nobelovy ceny za literaturu. Bylo to 30. června 1911, tedy přesně před sto lety. Polský parlament vyhlásil rok 2011 Rokem Czesława Miłosze. 

Překlad jedné básně ze sbírky Záchrana z roku 1945 bych rád věnoval všem, kdo věří, že v roce 2012 nastane konec světa.
(originál zde)

V den konce světa
včela krouží nad květem lichořeřišnice,
rybář vytahuje z řeky třpytivého cejna,
delfíni skáčou žabky po moři
a vrabci v louži tiše švitoří
– ta chvíle zdá se zcela obyčejná.

V den konce světa
ženy se schovávají pod slunečníky,
opilec na lavičce v parku usíná,
zelinář těžká zelnou hlavu
a loďka vplouvá do přístavu,
k uším kolemjdoucích doléhá zvuk houslí,
noc plná hvězd právě začíná.

Ti, kteří čekali blesky a hromobití,
cítí se podvedeni.
Ti, kteří čekali anděly s trumpetami,
nevěří, že by to bylo ono.
Dokud slunce svítí, 
dokud se zhasnout neosmělí,
dokud čmelák bude bažit po jeteli,
dokud se budou rodit malé děti,
nikdo neuvěří, že by to mohlo být ono.

Jenom šedý stařeček, který by mohl být prorokem,
ale není prorokem, protože má jiné povolání,
převazuje rajčata a povídá:
Jiný konec světa nebude.
Jiný konec světa nebude.

Aurora Leigh

Dnes je to 150 let, co umřela Elizabeth Barret Browningová. Pokročil jsem v její dlouhé poémě už do druhé knihy. V té první vypráví, jak se narodila ve Florencii, maminka jí umřela, když jí byly čtyři, a tak vyrůstala s otcem. Ten umřel, když jí bylo třináct a děvčátko se stěhovalo za starou upjatou tetou do Anglie. Tam na rodinném sídle objevila něco, co rozhodlo o jejím osudu.

Labutí mládě najde si svou tůň;

leč člověk, živlu svého neznaje,

se rodí, slepě tápá nejprve,

jsa hříchem ve své krvi rozrušen

a duchovní zrak maje otupen

a skřížen počitky. Než za krátko

se začne cosi hlásit v duše tmách;

tu pozor dej a s úctou poslouchej,

– ta tichá hnutí nedokonalá

jsou věštby Božství všeho života,

jež svědčí o Zásvětí. Nechť si dí:

„Je duše čistý, bílý list,“ spíš rci:

je palimpsest, prorokův holograf,

jenž poskvrněn byl, mnichem vymazán

a znovu popsán; apokalypsa,

pod Longem skrytá, jehož kluzký text

když prozkoumáme, rozeznáme snad

sled jemný rukopisu starého,

tu a tam čáru z alfa, z omega,

co psáno kdysi.

Knihy, knihy mé!

Kdys podkrovní jsem našla tajemství;

tam byly nakupeny v komůrce

do výše plné bedny po otci,

– i prolézala jsem, jak malá myš

se žebry mastodonta prodírá,

ty obrovité zbytky fosilní

své minulosti, mlsla tu i tam,

tu z té, tu z oné schránky bohaté

jsem vytahovala si štěrbinou,

chvějíc se strachem, chvatem, vítězstvím,

jak namátly se, knihu za knihou.

Nakonec došla k básníkům a oblíbila si je na tolik, že sama začala psát.

Jako ostatní,

i já jsem plané básně skládala

a za ryzí je měla výtvory,

neb rodily se z mysli upřímné.

Ve druhé knize už si Auroru vyhlédne nápadník, její bratranec Romney, sociální reformátor, který její zálibu v básních nepodporuje.

„Tak soudíš? Já, že krásu miluji,

bych měla milovat jen veselí,

o čistý šat a pohodlí se bát?

Svět znáš sic, ne však svoji sestřenku,

toť malá ovšem mezera. Leč věz:

spíš k Božím Mrtvým bych se přidala,

jimž přáno v rouše kráčet bělostném

a přece slávu Jeho šířiti,

než tady v klidu dlít a nohy své

i před jediným krokem vystříhat,

by prach ten nepošpinil šatů mých.

Chci za každou jít cenu. – Je-li bol

hlav údělem, jež myslí rytmicky,

– bol hlavy sobě volím, – ale dnes

mám rodný den.“

Pak proběhne dlouhý srdceryvný rozhovor o údělu ženy, na jehož konci Aurora Romneyho odmítá.

K čemu všecko to,

nejsou-li lidé větší o hlavu,

než kterýkoli z jejich úspěchů?

…

A proto tvoje cíle ubohé,

krm ječmenná a hmotný blahobyt,

jsou myslím, nedostižny, jestliže

básníkův individualism

ti nepomůže stavět vesmír tvůj.

Je třeba duše k těla pohybu

a velikodušného člověka,

by davy hnul, byť v čistější jen stáj:

je třeba ideálu, abys moh

prach všednosti jen o vlas odfouknout.

Tví Fourierové se mýlili,

neb nedovedli být dost básníky

a pochopit, že život všeliký

se z nitra vyvíjí. – 

Romney to nevzdává, ale jak to dopadne, to se dozvím až za několik stránek. 

Jsem zvědav, co asi čeká ten můj malý palimpsest, ten můj novorozený holograf, tu mou dcerušku, jaký osud ji asi čeká, co si vybere. A bude-li taky tak paličatá jako Aurora.

Song of Love

Všechno dodnes vyslovené
proměnilo na bezcenné
jedno malé stvoření
– tělíčko jak do uzlíku,
oči perly z Pacifiku,
vlásky jižní koření.

Tahle píseň všední zdá se,
a vlastně i všední je.
Skrývá ve své prosté kráse
její jméno: Julie.

Místo narození

Julince k dovršení prvního dne mezi námi...

(pár dalších grimas z mé sbírky prvního dne zde)

Nechci být vítr, který rozežene
všechny mráčky z tvého čela
a přinese dny prosluněné,
z nichž bys jenom radost měla.

Nechci být vítr, jehož síla
nalomí každou slabší třtinu!
Jsem jen rád, že ses narodila
v oblasti srážkového stínu.

Slečna Julie

Čí jsou ta dvě krásná očka?
Kdopak na nás kulí je?
Je to naše nová kočka:
Losenická Julie.
Vyskočila jako Ploc
a přeje vám dobrou noc!

Julinka to stihla ještě v neděli 26. června. Narodila se ve 22.20 hod. a splnila tak tátovo přání. Chtěl jsem nedělňátko. Minulou neděli se to nesplnilo. Tuhle neděli se v kostelích četl text z 2. knihy královské, jenž končil slovy: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“ Když jsem si ho ve čtvrtek četl, pomyslel jsem na to, že by se mi mohla v neděli narodit dcera. Navíc je to den sv. Jana a Pavla, mučedníků, kteří byli umučeni za vlády Juliána Apostaty, jenž rovněž zemřel 26. června a jeho poslední věta zněla: „Zvítězil jsi Galilejský.“

Byl jsem u porodu do poslední kontrakce a do prvních chvil, kdy Věruška začala tlačit. Jakmile se nahrnul porodní personál kolem operačního stolu, odešel jsem. Věruška to věděla, že to tak udělám a nevadilo jí to. Ví, že jsem nebyl na vojně. Krev mi špatně nedělá, odnášel jsem potom krvavé vložky a vlastně i zažil pohled na šití, ale přesto bych tam nepomohl, to vím. Měl jsem co dělat, abych rozdýchal tu euforii z miminka.

Sestřičky jsme pobavili tím, že jsme do porodnice po celonočním odtoku plodové vody, v klidu po poledni vycházkovým tempem přešli celou Kadaň pěšky a ještě víc tím, že jsem v kantýně Věrušce koupil kuřecí řízek a ona ho zbodla v centru aktivního porodu (neboli na hekárně), protože jsme netušili, že už by měla jíst leda tak nitrožilně. Po protržení sekundárního vaku blan už šlo všechno jako po másle. Ani klystýr jsme nestihli.

Pavel Pintr nám z pozorování hvězd v Horní Halži předpověděl, že budeme mít holčičku. Hráli jsme si dneska na pokoji Amose (scrabble v kostkách) a spřádali plány do budoucna. Jeden důležitý plán jsme odsouhlasili mezi slabšími kontrakcemi ještě před totálním prolomením vod, že si totiž s Julinkou pořídíme hvězdářský dalekohled a pokusíme se najít všech sto deset objektů papá Messiera. Když jsem šel v jednu hodinu zamlklou Kadaní domů, byla úplně jasná obloha. To by se to pozorovalo.

Slovy ani fotografiemi se to popsat nedá. To shora je tu jen proto, že nemůžu usnout.

Nález OSN o českých nalezencích

Motto: „Vzpomínám … jak jsi mi předvedl první český babybox v Praze. Jak jsme spolu cestovali po českých babyboxech, na večer na břehu Ohře ve městě Kadaň. Nikdy v životě jsem tak romantické chvíle neprožila.“ Kate, vévodkyně z Cambridge Ludvíku Hessovi, květen 2011

Pamatujete si, jaká byla vaše reakce na úplně první babybox v České republice v první vteřině, kdy jste se o tomto zařízení dozvěděli? Kdybych měl soudit podle sebe, vzpomínám si, že moje pocity v sobě mísily překvapení, pobouření a nepochopení. Překvapení nad tím, jak daleko to naše moderní společnost dovedla, pobouření nad matkami, které odkládají novorozeňata, a nepochopení, jestli náhodou nebudou babyboxy spíš zneužívané. To byla ale opravdu první reakce, možná půlminutová, po níž nastoupilo hlubší přemýšlení a morální zvažování problému. Samozřejmě, abyste něco pochopili, potřebujete mít dostatek informací. Zbytek je na stavu vašich morálních hodnot, ten se liší od člověka k člověku.

Hned zprvu se mi taky nelíbil ten název. Nemám rád anglismy, a to zejména tam, kde jde o něco nového a bylo by hezké vymyslet nějaký český termín. Ale to bych chtěl moc, nežijeme v eisnerovském ráji, smířil jsem se s tolika příšernými termíny, že babybox bude malina. Angličani používají termín baby hatch, líheň miminek, Italové říkají kolébka pro život, Japonci jsou asi nejpoetičtější: v Zemi vycházejícího slunce mají čapí jesličky. My jsme zůstali v zajetí německé komisnosti – u sousedů to je taky prostě Babyklappe nebo Babyfenster. Ale co, název není to, co je podstatné. Takhle to aspoň vypadá tak nějak šíleně, strkat děti do boxů, do krabic, do piksel – to vlastně dobře popisuje abnormalitu chování těch, co tak učiní.

Smysl babyboxů se po vysvětlení zdá být vesměs pozitivní. Kritikové mu vyčítají jeho možné zneužití tím, že je po ruce a šíření povědomí o tomto zařízení se může stát návodem ke snadnému řešení v případě jakékoli nelehké situace, do níž se může matka dostat. Jinými slovy (a teď mi promiňte ten sarkastický cynismus): Na každé dítě v popelnici tři děti v babyboxu. 

Právě na tomto zdánlivém cynismu se dá postavit moje konečné morální stanovisko. I kdyby do babyboxu byla občas odložena miminka, s nimiž by bez této možnosti bylo naloženo nějak jinak a přežila by (podmínky jejich dalšího života pominu), budu za babyboxy bojovat právě pro ta miminka, která by jinak čekal ten horší osud (lze-li ho s jistotou brát jako horší). A to si samozřejmě nejsem jistý, zda opravdu babyboxy odkládání dětí rozhojňují!

Zajímavá je i historie a rozšíření babyboxů. V Evropě bylo anonymní odkládání dětí známé už ve středověku, kdy se nechtěné či těžko zaopatřitelné děti mohly odložit do zvláštních úschoven pro nalezence u různých kostelů a poté zazvonit na zvonec. Později se tato praxe přenesla na nemocnice a nalezenecké ústavy. Dnes jsou babyboxy rozšířené ve většině civilizovaného světa.

Kadaň se pyšní v pořadí čtvrtým ze současných 44 babyboxů v České republice (po Praze, Brně a Olomouci). Před dvěma lety jej navštívila i následnice britského trůnu princezna Kateřina. Nedávno se v něm našel už druhý červnový chlapeček. Proto se mě tak nějak osobněji dotkla výzva Výboru pro práva dítěte OSN, abychom v Čechách program babyboxů zrušili. Jsou jen tři možnosti, proč k této dle mého názoru neoprávněné kritice došlo:

1. Členové Výboru byly nedostatečně informováni.
Znám práci různých výborů na městské úrovni a vím, že není lehké prostudovat materiály a být opravdu poučen o kladech a záporech různých opatření, ale dodnes jsem se domníval, že výbory OSN pracují na několikrát odbornější bázi. Upozorňováním na porušování článků 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte o zajištění jeho identity je nepochopením účelu babyboxů, které především naplňují článek 6 této Úmluvy.

2. OSN má jiný žebříček morálních hodnot.
Nutno říci, že by pak světová organizace obracela naruby své vlastní dokumenty.

3. Veřejnost je mylně informována médii.
Jediné dva dokumenty z přímého zdroje (tedy stránek OSN), které se mi podařilo najít je hodnocení zprávy o stavu práv dětí v ČR z 31. května a pak doporučení z 57. schůze Výboru ze 17. června. V prvním se o babyboxech píše jako o otázce, na kterou bylo statisticky odpovězeno, ve druhém se o babyboxech (na rozdíl od obligátní diskriminace Romů a od rozbujelosti dětských domovů) vůbec nemluví. Tak nevím, kde berou novináři informace!

Osobně bych si vsadil na třetí možnost. Pepíku, Dalibore a vás 48 dalších nalezenců (ale vlastně i ty, Vojtíšku nebo Jůlinko, a všechny malé děti světa), doufám, že prožijete hodnotný život lidské blbosti navzdory.

Truchlosměšná pravda

Bylo dřív vejce nebo slepice? Asi je všeobecně známé, že když se o nějakém peněžním ústavu rozhlásí, že brzy krachne, pak brzy krachne a nemusí se ani zjistit, že ten krach způsobila právě ta poplašná zpráva. Ne, nechci psát o něčem, co je mi tak vzdálené jako zákony finančního trhu, právě naopak, chci psát, jak už to mám ve zvyku, o literatuře.

Guy de Maupassant tvořil v té polovině 19. století, kdy vrcholil realismus a přecházel pomalu až v naturalismus. Na rozdíl od romantismu první poloviny tohoto století se nezabýval ideály, ale popisoval skutečnost. Ale co bylo dřív, ztráta iluzí nebo psaní o všedním životě bez ideálů? Jasný vzkaz vůči spisovatelům tehdejší doby zazní z Našich srdcí:

A tak, můj milý, není-li lásky v knihách, není jí ani v životě. Bývali jste budovateli ideálu a ony vám jako budovatelům věřily. Dnes zachycujete holou skutečnost, a ony po vás uvěřily, že na světě není než syrová všednost.

A ještě k Hořejšího češtině. Je krásné, když vás někdo seznámí s takovým knižním výrazem jako je sloň. Ale ještě mnohem hloub, až k baroku, směřuje jeden výraz, který jsem četl snad jen v Bílého Kolébce. Místo tragikomický píše truchlosměšný. Aspoň ta čeština není jen všední, ale i plná ideálů.

Večírek

Koukali jsme dneska na Popelku a já jsem si při scéně na dvoře hradu Švihova, kde hraje i Jiří Růžička ml. toho mladičkého kuchtíka, vzpomněl, že jsem s ním tady v Kadani hrál šachy. To bylo už v době, kdy měl plnovous a zasedl nám v obýváku celý gauč. On byl první, kdo na mě s bílými kameny zkusil po 1. e4 e5 2. Dh5… A já se tehdy nechal (poprvé a naposledy) nachytat. Psal se rok 1986. Máma se někde v lázních seznámila s okruhem herců kolem F.R.Čecha, a tak u nás tehdy byla i Helena Růžičková a máma mluvila o Honzovi Čenském nebo Otovi Jirákovi jako o kamarádech, byla s nimi dokonce někde na večírku.

Za nějaký čas volal mámě někdo s velmi exotickým jménem, aby se večer koukala na Hitšarádu televizního klubu mladých, že tam bude mít svoji první písničku. Tak jsme se šli všichni koukat, mně bylo 12, ségrám 9 a písnička se jmenovala Večírek. Mami, doufám, že to nebylo o tobě! Ta písnička byla fakt hrozná. A Sagvan se tátovi nevyrovnal.

Soběpsaní

Nejdříve jsem chtěl nahradit druhé motto svého soběpisníku a přitom jsem zjistil, že už si přesně nepamatuju ani to první, od Tristana Tzary. Musel jsem si ho najít v jednom svém komentáři pod svým vlastním příspěvkem. Od toho je soběpisník.

Píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný.

A tak to druhé, od Vaculíka, nahrazovat nebudu, abych si v tom nedělal nepořádek. Dám ho jen sem, tak pro pořádek. Je z již citované Aurory Leigh od Elizabeth Barrett Browningové.

Knih nových bez počtu se píše dnes;

a já, jež prósu i verš přemnohý

jsem jiným psala, sobě teď chci psát, –

chci psát svůj román pro své lepší já,
jak portrét svůj bys druhu maloval,
jenž schová jej a pohlédne naň kdys,
kdy dávno už tě přestal milovat,
jen aby srovnal, čím byl a čím jest.

FAQ

Čtu rád knížky, které mapují mojí Ameriku. Připadám si pak jako Kolumbus, který má možnost nahlížet do spisů a map vydaných Vespuccim až několik let po mé smrti.

Další citát o citech z nedávno dočtené knihy Guy de Maupassanta je odpovědí (machistickou, protože takové už bylo autorovo století) na často kladenou otázku.

Milujeme proto, že se setkáme v životě s bytostí, která se zdá opravdu stvořena jen pro nás, nebo milujeme proto, že se narodíme se schopností milovat?
…
Nestává se často, že muži, a to muži neobyčejní, se vášnivě zamilovávají  do děvčat, která jich nejsou hodna, nemají ducha, nevyznamenávají se nijakou cenou, ba někdy ani krásou? Jak je to možné? Jaké je to tajemství? Tento bytostný otřes nezávisí tedy na nějakém setkání z vůle prozřetelnosti, nýbrž na jakési jiskře lásky, kterou sobě nosíme a která pak naráz vzplane.

A o několik stránek dál další Amerika:

Vykládal jí něžně, že na světě jsou dvojí zamilování: jedny posedá šílená touha, jejíž zanícení ochabuje, jakmile dojdou vítězství, a druzí zase splněním touhy jsou ženě oddanější a podrobenější, protože v nich smyslná láska, mísící se s výkřiky srdce po netělesné, nevyslovitelné žádostivosti, probouzí svrchovanou služebnost čisté, mučící lásky.

Touha tisíc hektopascalů

V Paříži jsem si koupil dvě knížky ve francouzštině, Frašku o kádi a Myšlenky Blaise Pascala. Tyto jsem četl naposledy v plzeňské vědecké knihovně v angličtině (francouzsky jsem neuměl a neumím bohužel dodnes) a uchvátily mě. Vyprávěl jsem Věrušce ve vlaku z Troyes do Štrasburku o tom, jak jel Pascal jako pasažér kočárem a na nějakém vysokém mostě se jim utrhlo kolo a všichni by se byli zabili, kdyby se kočár nezahákl a nezůstal viset z mostu. Ani nevím, jestli ta historka není poupravená, ale myslím, že tehdy se Pascal zbláznil, uvěřil na zázraky a uchýlil se do samoty až klášterní.

Dneska mi přišel Časopis Musea království českého, svázaný ročník 1873. Jsou tam na pokračování Myšlenky Blaise Pascala s úvodem a životopisem autorovým z pera Josefa Friče (o nehodě ovšem ani slovo).

Mezi citáty ze Schopenhauera teď tedy začnu vkládat komentované citáty z Pascala.

Činíme si tak vznešený pojem o duši lidské, že nám nesnesitelno býti někým opovrhovaným a nemíti živé duše, kteráž by si nás vážila. Celé blaho člověka záležívá v této vážnosti.

I ten, kdo opovrhuje lidmi a staví je na rovno se zvířaty, přeje si, aby ho ctili, aby mu věřili; takž nalézá se v odporu s vlastním citem a pronešeným úsudkem svým.

Vybral jsem na začátek to, co mě fascinuje již delší dobu. Prostá myšlenka, která stojí v zákulisí celé lidské historie a psychologie. Věc známá už od Platona, jak jsem onehdy vyčetl z Konce dějin Francise Fukuyamy. 

Fukuyama soudí, že se moderní lidé této touhy po uznání vzdávají, ale dle mého soudu ji pouze posunují do jiných, dříve nepoznaných oblastí. Myslím si dokonce, že ani touha po vyniknutí nad ostatní a po hrdinství nevymizela a je přítomna ve stejné míře jako kdykoli v historii. Ale i tzv. obyčejní lidé touží po uznání stále stejně a buď se honí za penězi nebo si honí trika na faceboocích, blozích a myspacech. Jsem jedním z těch druhých. A protože to vím, snažím se tu svoji touhu co nejvíce kultivovat.

Krasošachy

Já: Kubo, vynalezl jsem krasošachy. 

Kuba: A co to je?

Já: No, od šachů se to liší asi jako krasobruslení od hokeje. Anglicky se to bude jmenovat figure chess. 

Kuba: Ukaž. 

Já (poté, co jsem předvedl pár partií): Ale asi jsem to nevynalezl já, podobnou myšlenku měl už Samuel Beckett. (a ukázal jsem mu tohle)

Kuba: No jo, strejdo, ale ten Beckett si to určitě nenechal patentovat!
(z rozhovoru 18. 6. 2011)

To je ovšem pravda. Jak jsme si tak pak s Kubou přehrávali různé krasošachistické formace, přicházeli jsme na velmi pěkná úskalí a vlastně na zajímavé úkoly, při nichž se musí odhlédnout od smyslu prosté šachové hry (při dodržení všech pravidel). Hraje se tak, aby výsledná pozice byla prostě opticky krásná a zajímavá. To lze ještě dotáhnout k rozdělení na statické krasošachy (jde prostě o cílovou pozici) a dynamický krasošach, při němž spolu figurky opravdu tancují. Nejkrásnější je ovšem ta varianta krasošachu, kdy se obě jeho složky kombinují. Třeba jako v této krasošachové partii:

Král s královnou jsou jako na tanečním parketu a mohou se dát do tance, v němž jim budou občas překážet pozice, při nichž se soupeřův král ocitne v šachu, ale o to větší dynamika a vynalézavost se do toho může vložit.

Výhodou krasošachu je, že se tomuto deskovému sportu může věnovat každý, kdo umí hýbat figurkami a ví, jak vyhazovat a zarošovat, tedy i naprostí šachoví laici!

A teď otázka nejen pro Brďu: Jak této výchozí taneční pozice dosíci. Jde to vůbec bez porušení pravidel? Kdo odpoví první správně, zvu ho na Střelák na svíčkovou.