Ve jménu FB

Je něco, co se nemění, ale názory na to, co to je, se mění. Nezměnil jsem názor na facebook, ale změnil jsem svůj poměr k němu. Využívám ho. Klamně k reklamě, ale neklamně i ke komunikaci. Se dvěma až třemi lidmi. Neexhibuji se na facebooku, na to mám tenhle blog, který s nikým nesdílím, ale ostatní jej mohou sdílet se mnou, tzn. že nemusí skrývat či blokovat moje výlevy jako skrývají a blokují reklamu na akce KZK, které se jim snažím na facebooku nabídnout. Lidé se mění, názory se mění, ale něco se přece nemění.

Anne Rice, autorka knih o upírech, čarodějnicích, ale i erotických novel, konvertovala před dvanácti lety ke katolické církvi a začala psát o životě Krista. Před dvěma měsíci napsala na svůj profil na facebooku:
Pro ty, které to zajímá, a pochopím, že Vás třeba ne: Dnes přestávám být křesťankou. Jsem mimo. Zůstávám oddána Kristovi, ale ne již jako křesťan, ne již jako součást křesťanství. Je pro mě prostě dále nemožné „patřit“ k tomuto rozhádanému, nepřátelskému, svárlivému a zaslouženě proklínanému sdružení. Snažila jsem se po deset let. Neuspěla jsem. Jsem černá ovce. Moje svědomí mi ale nic jiného nedovolí.

O pár hodin později:
Ve jménu Krista, odmítám být proti homosexualitě, odmítám být proti feminismu, odmítám být proti antikoncepci, odmítám být proti demokracii, odmítám být proti nenáboženskému humanismu, odmítám být proti vědě, odmítám být proti životu. Ve jménu Krista, opouštím křesťanské společenství a přestávám být křesťanem. Amen

A o další hodinu později:
Moje víra v Krista je středem mého života. Moje obrácení od pesimistického ateisty ztraceného ve světě, jemuž nerozumí, v optimistického věřícího ve svět stvořený a udržovaný milujícím Bohem, je pro mě klíčové. Ale následování Krista neznamená následování Jeho následovníků. Kristus je nekonečně důležitější než křesťanství a vždycky bude bez ohledu na to, co křesťanství je, jaké bylo nebo může být.

Tak za sebe, pro ty které to zajímá: jsem na facebooku, ale nevyznávám jeho společenství. Ve jménu facebooku, odmítám exhibovat svoje soukromí, přemýšlet, jak bych zaujal ostatní v jedné větě, a chlubit se svými činy, plány či pocity štěstí. Komunikace je důležitější než facebook, ať už je facebook poslední sociální síť nebo se necháme za čas chytit do jiné.

Potřebuju tě

John Hegley mě už jednou inspiroval, tentokrát k takovému malému vyznání:

Potřebuju tě jako dítě potřebuje dávku něhy.

Potřebuju tě jako moře potřebuje oba břehy.

Potřebuju tě jako každá žena potřebuje šatník.

Potřebuju tě jako pes, když potřebuje, potřebuje patník.

Potřebuju tě jako šroubek potřebuje matku.

Potřebuju tě jako značka „Dej přednost v jízdě“ potřebuje křižovatku.

Potřebuju tě jako Volkswagen potřebuje Brouka.

Potřebuju tě jako zrcadlo potřebuje někoho, kdo se do něj kouká.

Jako straka potřebuje záblesk zlata,

jako krém na akné potřebuje vimrlata,

jako alkoholik potřebuje chlast,

jako kleptomanka potřebuje krást,

jako správný voják potřebuje vlast,

jako popelnice na plast potřebuje plast,

jako víno k zrání potřebuje sudy a párek potřebuje křen,

jako bobky potřebujou otvor kudy vycházet z těla ven,

jako hvězdy potřebujou nebe,

já potřebuju zrovna tebe.

Potřebuju tě jako obraz potřebuje stěnu.

Potřebuju tě jako pivo potřebuje pěnu.

Potřebuju tě jako hokejista potřebuje chránič na pinďoura.

Potřebuju tě jako i zedník potřebuje sem tam něco zbourat.

Potřebuju tě jako lázně potřebujou vřídla.

Potřebuju tě jako hlemýžď potřebuje sliz.

Potřebuju tě jako svíčka potřebuje hmyz,

když se jí zachce upalovat křídla.

Recenze psaná klínopisem na knihu, kterou jsem nečetl

Taky to děláte tak, že než si v knihkupectví koupíte nějakou knihu, přečtete si prvních pár stránek nebo aspoň řádků? Měly by vás zaujmout nebo alespoň neodradit. Nevyhodíte přece peníze za něco,  přes první stránky čehož se pak neprokoušete. První odstavec knihy je nejčtenější pasáž a každý autor s tím jistě (u těch lepších podvědomě) počítá.

V knihkupectví moc nenakupuju, dávám přednost antikvariátům, a z toho pro mě bohužel plyne, že se míjím s velkou částí nejmodernější literatury. Postřehl jsem tedy jen kdesi v tisku, že se objevil nový talent, jistý Tomáš Zmeškal, ale nic bližšího jsem si nezjišťoval, a to ani poté, co mi kamarád na něj dal kontakt, že ho zná a že by mohl přijet na autorské čtení. Vyměnil jsem si tedy s panem Zmeškalem email a zjistil si aspoň, že je středoškolským učitelem angličtiny, což mi samozřejmě bylo sympatické.

Včera jsem šel kolem knihkupectví. Šel jsem tam najisto pro sbírku absurdních aktovek V hlavní roli Ferdinand Vaněk, protože mám něco za lubem. Při té příležitosti jsem se podíval, zda nemají něco od Tomáše Zmeškala. Porušil jsem svoji zásadu a nepřečetl si z knihy Milostný dopis klínovým písmem, kterou jsem objevil v regálu, ani řádek. Prostě jsem za ni dal tři kila a byla moje. Těšil jsem se na ni.

Když jsem ji večer začal číst, neprokousal jsem se přes prvních pět stran. Byly strašlivé. S každou stranou víc a víc za hranicí kýče. Nechal jsem to tedy na moudřejší ráno. Po probuzení jsem se nejdříve zamyslel, jestli nemám nějaké předsudky. U některých knih se mi to už stalo, ale tenhle případ to nebyl. Dal jsem se tedy znovu do čtení. Ne, to se opravdu nedá. Přečetl jsem první dvě stránky Věrušce, víc ne, protože na mě křikla: „Přestaň, prosím!“ a odešla si zkoušet nové kalhoty a blůzy.

Teprve tehdy jsem si přečetl pár nadšených recenzí. Asi jsem z jiné planety. Volal jsem Terezce! V sobotu je to sice neslušné, ale já musel. Uchoslyšně (očividně to nebylo) jsem ji vyrušil při nějaké úplně odlišné činnosti, ale byla tak hodná, že se mi svěřila se svou zkušeností. Přečetla si prvních pár stránek v knihkupectví a usoudila, že pokud si chce zachovat zdravý vkus, musí knihu bleskurychle vrátit do police. Moje hromy ji asi přesvědčily o správnosti jejího úsudku, přestože prý pár docentů u ní na fakultě knihu vyzdvihuje do nebe.

Zajímal by mě Váš názor. První kapitolu má Tomáš Zmeškal na svých stránkách. Na těch prvních pěti stránkách, co jsem přečetl, se nestane nic víc než, že Alice vstane a nasnídá se. Otec poslouchá Haydna, který mu přijde vtipný, a nesnese Beethovena, kterému humor chybí a má sklony k patetičnosti a pompéznosti. Stokrát obehraná a medově ulepená Óda na radost je přitom slabý odvar těchto pěti prvních stránek románu Milostný dopis klínovým písmem.

Terezka mi ještě poradila, abych zkusil román otevřít uprostřed, protože prý slyšela, že se autorův styl postupně proměňuje. Nalistoval jsem tedy 9. kapitolu a zasekl jsem se u této věty na pátém řádku:
Jako by rychlost byla to nejdůležitější, jako by střemhlavý pohyb, rašící jak neúprosné jarní výhonky, dávaly nějakou naději.
Přečetl jsem ji podruhé, potřetí a nevím, co by mělo dávat naději. Rychlost a pohyb? Jarní výhonky? Bohužel mě o naději definitivně připravily/připravila/připravil (sám jsem se do toho zamotal). Zkusil jsem ještě povídku Šaty na webu. Jenže „s trocha ohledy“ a hlavně „nervózní rázování“ a „bouřlivé vítání“ a o tři řádky níže „bouřlivé objetí“ mě po minutě přesvědčilo, že jde sice o sloh neotřelý, ale rozhodně ne hodný obdivu.

Ještě něco mě na románu přitahovalo. Název. V prvním ročníku na univerzitě jsem miloval jistou dívku, které jsem napsal milostný dopis třemi druhy starodávného písma na způsob Rosettské desky. Musela se stát Champollionem a sama si jej rozluštit. Jedno z písem bylo klínové (ovšem že jen na papíru, hliněnou destičku jsem nesehnal). Jak znám ženy a jejich pokladničky, věřím, že ho Lenka má pořád uložený. Co, Leni?

Vzestup a pád kapitalismu v Čechách

Mezi knihami z babiččiny pozůstalosti byla jedna ve velmi přitažlivé úpravě – neautorizované rozhovory Petra Husáka s Tomášem Ježkem vydané pod názvem Budování kapitalismu v Čechách. Měl jsem Tomáše Ježka v době, kdy mě ještě politika vzrušovala, velmi rád, a tak jsem se do knihy začetl, ještě než jsem prohlédnul zbylý obsah krabic s knihami a dokumenty.

Pochopil jsem, proč mě tehdy politika bavila. Kniha byla vydaná v roce 1997, kdy jsem vstoupil do ODS a popisuje přesně to, co nese v názvu. Po roce vydání došlo bohužel k renesanci socialismu jak vnitrostátně tak po vzniku EU i kontinentálně. Dnes, kdy i hlavní sídla firem mají u svých vstupů vývěsku s poděkováním evropským fondům za podporu při stavbě, je sen o kapitalismu dávno vzácným plynem někde v horních vrstvách atmosféry. Rozplynul se nám před očima ve zdání sociálního státu, v němž ale žijí ekonomicky naprosto pasivní občané.

Tomáš Ježek snil o čistém a spořádaném rakouském městečku s bílými domy, hospůdkami a rovnováhou v duši. Představoval jsem si ty krásné neděle, kdy lidé vycházejí z kostelů, všechny domy už jsou obílené, všechny ploty natřené, všechny trávníky sestříhané. Není nic, co by někdo pečlivý neměl na starosti – prostě taková ta nudná Evropa.

Přiznám se, že mě by bavil klidně i jižanský model s bordelem, ale se svobodným a podnikavým duchem. Vlastně to, co i u nás lidé umí – tedy teď myslím zejména naše vietnamské spoluobčany.

Bohužel ani jeden model kapitalismu se nekoná, a tak mi zbývají jen vzpomínky na jeho budování tenkrát, kdy se do Prahy valily Rolling Stones a kdy ještě Píďan prodával zeleninu v podloubí na náměstí.

Tomáš Ježek píše tak pěkně o ekonomii, že bych ji šel z fleku studovat. Je to věda, která si v podání některých vědců zaslouží svoji Múzu stejně jako ji má astronomie nebo historie. Myslím, že z ní sem tam něco utrousím i na soběpisník.

Dnes jsem se díky Tomáši Ježkovi podíval na kobylku Kenu Galbraithovi. Tento ekonom docela pěkně popsal stav kapitalismu v Americe 50. a 60. let jako situaci, v níž neviditelná ruka trhu selhává, neboť ceny nediktují zákazníci, ale monopoly a výrobci, kteří se domluví, a mzdy neurčují zaměstnavatelé, ale odbory. Z toho Galbraithovi vyplynulo, že je třeba ekonomiku regulovat a usměrňovat státem. Galbraith byl poradcem mnoha prezidentů a napsal několik bestsellerů. Nezdají se vám ty myšlenky lákavé? Myslím, že se dá směle říci, že jde vlastně o konvenční moudrost, což je termín, který sám Galbraith razil pro něco, s čím souhlasí většina obyvatel, aniž by potřebovala důkazy. Jako příklad uvedl například názor, že si před Kolumbem lidé mysleli, že Země je placka. Nemysleli přátelé, ti, co přemýšleli, už dávno před Kolumbem přisuzovali (samozřejmě že bez důkazů, které umíme snést dnes), že je Země kulatá.

A zde je názor Miltona Friedmana:
Mnozí reformátoři – Galbraith v tom není zdaleka sám – zastávají negativní názor vůči volnému trhu, protože jim brání v provedení jejich reforem, protože umožňuje lidem, aby chtěli, co chtějí, a ne to, co chtějí reformátoři.

Další držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman si myslí, že Galbraitha nikdy nebrali ekonomové vážně, protože psal pouze zjednodušené recepty na komplexní ekonomické problémy pro lidi a o diskusi s odborníky ani nestál. Nazývá jej podnikatelem v politice a mediální celebritou, ale rozhodně ne ekonomem. Krugman časem změnil tento radikální názor, takže jeho vypovídací hodnota není tak silná. I v tom je ekonomie jako věda vzrušující.

A ještě názor Tomáše Ježka:
Než člověk pochopí, že Galbraith je kretén, potřebuje na to dva roky. Že teorie konvergence je blbost, na to potřebuje taky minimálně dva roky, protože ona ta teorie byla vlastně docela hezká. Zajímalo by mě, jestli je i dnes pan docent na VŠE a ZČU před studenty stejně radikální. Já bych mu v tom fandil.

Voda bez bublinek

Art Garfunkel skládá básně. Nemyslím texty k písním, myslím intimní poesii. V roce 1989 vydal první a zatím poslední sbírku Still Water tedy Tichá voda. Rád bych se přesvědčil, zda břehy mele. Ještě než ale přikročím k překladu některé z básní ve sbírce, dám sem jedno krátké vyznání, které Art napsal pro svoji ženu Kim.

A: Bojím se tě.
K: Máš proč.
A: Jsi divoká.
K: Zkroť mě, to je tvoje karma.
A: Jsi odvrácená strana mé choroby.
K: To jest?
A: Lék.

březen 1988
Pisa, Itálie 

Letos by prý měla vyjít Artova druhá sbírka básní. Ale nepředbíhejme.

Tři myšlenky o umění

Nedávno jsem byl požádán, abych promluvil na vernisáži jedné výstavy na zámku v Klášterci. Hanka Stejskalová tam vystavovala svoje obrazy vyráběné technikou zvanou enkaustika a Radek Bláha dvě svoje sochy (na snímku Politický věk).

Mluvil jsem sice i o Donatellovi mezi šelmami, ale hlavně jsem se zamyslel nad estetikou jako takovou. Postavil jsem to celé na jednom citátu ze Schillera, který jsem si pár dní před vernisáží přečetl v nějaké knize v Plzni v antikvariátu u Amora.

„Člověk si má s krásou jen hrát a má si hrát jen s krásou.“

V posledním čísle A2 je recenze na články o estetice postavené na nějakých Kantových tezích. Autoři dospívají k závěru, že tři články sepsané na toto téma v jakémsi nedávno vydaném Sešitě pro umění jsou (mými slovy řečeno) o hovně. Ovšem jedna teze autorů této recenze mi to plně vynahradila: totiž, že tím, kdo dnes (kdy si dáváme plakáty se slavnými díly klasického i moderního umění na dveře od hajzlu) dělá svět krásným, je designér, zatímco umělec do něj vnáší jen neuspořádanost, dělá problémy nebo se exhibuje něčím, co není krásné a nedává smysl.

Na konci článku je pak poslední myšlenka, kterou napsal americký historik umění James Elkins:

Naše reakce na dílo je vždy neúplná a emoce jsou vždy prostoupeny různými postranními myšlenkami.

Přečetl jsem si z knihy, z níž citát pochází, 5. kapitolu, kterou James Elkins publikoval v pdf na svých stránkách. Je o jeho osobnímu vztahu k jednomu obrazu, který visí v New Yorku ve Frickově sbírce. Poprvé Extázi sv. Františka od G. Belliniho jako kluk s otcem a obraz v něm vyvolal emoce, které v kapitole popisuje a hlavně hledá jejich příčiny. Na konci kapitoly píše o dějinách umění jako o otrávené studni, která se veškeré emoce snaží vytlačit ze hry. Před lety na Elkinse působil tento obraz jako zázrak, mystérium, teď už jen jako obraz, na kterém se malíř snažil zachytit obvyklým způsobem zázrak a mystérium. Dnes dokáže o obrazu pronést několikahodinovou přednášku, ale už ani za nic nebude tím obrazem pohnut. 

Přemýšlel jsem, který obraz je pro mě ten, nad kterým bych snad i v duši slzu uronil. Je to určitě Stařena míchající vejce od Diega Velazqueze.

Proměny

Poznal jsem ji v letní korunce,
pak podzim smutně zahalil jí tělo
od špiček po bradu; bez slunce
se však i přesto celé chvělo.

Myslím, že v zimě umrzne mi
schoulená v kožichu z hranostaje;
až ale jaro vzbudí zemi,
počkám si, dokud neroztaje.

Včera jsem při úklidu poslouchal The Zombies, jejich desku z roku 1968 s názvem Odessey and Oracle. Jedna písnička se mi tam líbila nade všechny ostatní a inspirovala mě k té veršovánce nahoře.

Paříž /3/ Notre Dame

Chrám Matky boží od Huga jsem četl na chatě u Skřivánků nahoře pod Klínovcem, když mi bylo asi třináct. Byl to můj přechod od verneovek k historickým románům. Z přiložené mapky jsem se i při naší návštěvě v Paříži orientoval. Pamatoval jsem si, kde je Latinská čtvrť i Sorbonna, kde stál pranýř, k němuž připoutali Quasimoda. Detaily přímo o chrámu už jsem si ale nepamatoval. Krále na galerii jsem měl za krále francouzské, nicméně z průvodce jsem se dozvěděl, že jde o judské krále starozákonní. No, nebyl jsem sám, i za francouzské revoluce si vzbouřený lid myslel, že jde o francouzské krále a tak jim všem zurážel hlavy.

Stáli jsme dlouhou frontu, ale oproti té u Louvru byla asi šedesátinová a docela rychle ubývala. Zatím jsme tedy hledali Davida a Šalamouna, ale oni ti králové jsou jeden jako druhý, tak jsme se šalamounsky začali soustředit na náboženské motivy v portálech, ďábla od světců ještě poznáme, i když jsme je taky jako ty krále nikdy osobně neviděli. Jedno malé sousoší pod Panenkou Marií mě zaujalo na první pohled, protože mi připomnělo sousoší z chrámu Khadžuráho, které jsem si v dětství prohlížel v tatínkově tajné knize.

Tenhle je tedy z té tajné knihy a následující je z chrámu Naší Paní.

Teprve na druhý pohled mi došlo, že žena uprostřed je ztělesněný had čili hadice a to, co drží Adam s Evou je jablko.

Kosmopolis

Na konci týdne se kadaňská Střelnice proměnila v nejkosmopolitnější místo v České republice. Po čtvrtečním koncertu Američana Chartranda totiž v pátek v klubu koncertovala ruská skupina Reelroad. Jejích sedm členů se přes pochyby některých diváků vešlo i s bicími nástroji pohodlně na podium a klub zaplnilo třicet diváků, což je trend, který mě těší. Pravda, skupina přijela do Kadaně za výrazně sníženou cenu oproti standardu, takže za normálních okolností bychom si koncert nemohli dovolit zorganizovat, ale to je věc vedlejší. Důležitější bylo, že koncert byl skvělý a stejně jako ve čtvrtek diváci nešetřili ani hlasivky, aby vyjádřili svou spokojenost. Byla tu i pětice mladých diváků pod dvacet let, a tak začínám propadat optimismu, za který se asi budu za týden chtít odkráglovat. Na koncertě kromě obvyklých nástrojů zazněly dudy, harfa, strunný nástroj gusli, žalejka neboli brjolka (něco mezi flétnou a rohem) či kaljuka (ruská fujara). Ale hlavně jsem slyšeli ruštinu a ještě podstatnější bylo, že jsme slyšeli parádní muziku, která zvedala ze židle.

O dvě patra výš pak byly asi tři stovky Vietnamců žijících v Čechách. Slavili na sále svůj dětský den, Tết Trung Thu, podzimní svátek, při němž doma ve Vietnamu chodí lampionové průvody. Byl jsem se podívat nahoře asi na pět minut a musím říct, že úroveň večera byla vyšší než úroveň většiny večerů, které na Střelnici probíhají, a hlavně chování lidí, jejich zdvořilost a slavnostnost, bylo lepší než na co jsme zvyklí od nás samotných. Neříkám, že se máme od Vietnamců přímo učit, ale všichni rasisti, co nemají rádi rákosníky, by se měli zajít podívat.

Sobotní vinobraní připomínalo mešní obřad přidávání vody do kalicha s vínem. Voda symbolizuje naše lidství, kdežto víno zase Kristovo božství. Pán Bůh nám dal včera dostatečně jasně na vědomí, že jsme pořád jen lidi. Přesto se vinobraní myslím povedlo, a lidi si i v dešti našli cestu. Jen pár plachtových střech selhalo, takže do příštího ročníku budeme muset udělat generální přeplachtování. To už ale možná nebudu u kormidla a užiju si vinobraní bez vysílačky a ne od sedmi ráno, ale hezky až od desíti.

Brian and Garfunkel

Dneska byl v klubu koncert Briana Chartranda. Bylo nás na něm dvacet, to není špatné, když si vzpomenu na koncerty minulý podzim, kdy bylo třeba jen pět lidí na dvě tři kapely. Brian přijel ještě s kolegou a to, co předváděli na kytary, nedokázal by ani jeden z kytaristů kapel, na které je plné Orfeum. A k tomu barevný hlas.

Musím poděkovat těm, co přišli. Děkuju notorickým chodičům, je jich pár, ale opravdu chodí téměř na vše, co je nebo o čem aspoň trochu usoudí, že to není hudební odpad nebo komerční sračka. Děkuju lidem ze Žatce, dneska tvořili čtvrtinu obecenstva. Děkuju fotografům, i za to, že dneska tolik nefotili jako poslouchali, protože je ta muzika dostala. Děkuju těm dvěma lidem, kterým netykám, protože je neznám. S jedním jsem šel domů, tak už si tykám i s ním. Vyprávěl mi, že se právě vrátil z Brazílie a jak tam mladí lidi žijou muzikou. Mrzí mě, že nemůžu poděkovat nikomu pod pětadvacet let, protože tam krom mé ženy nikdo takový nebyl (dobře, jeden fotograf se ještě vejde). Založil jsem si kvůli nim facebook, ale neuvědomil jsem si, že ve všední den si musí dělat úkoly do školy a jsou rádi, když jim maminka dovolí 213. díl Ordinace a pak hajdy na kutě.

Po koncertě jsem v hospodě kamarádům (upozorňuji, že stejně starým) vyprávěl, že o hodně přišli, že to bylo parádní. Jeden z nich se zeptal, co hráli za styl. Tak mu říkám: „Nevím, jak bych ti to nejlíp přiblížil. No, asi takhle: kdybys neznal Simona a Garfunkela, tak asi jako oni za mlada. Možná na ně taky chodilo jen dvacet lidí.“ Odpověď, která přišla, jsem nečekal: „Kdo to je?“

Když jsme přišli domů, pustili jsme si hned naše nejoblíbenější: Sound of Silence, Scarborough Fair, a samozřejmě i Boxera (při němž si vždycky vzpomenu na Špínu). Teprve pak jsem zjistil, že právě Boxera hrál nedávno i Brian s přáteli někde v Arizoně na bytě.

Věruško, k narozeninám chci kapodastr.

Limeriky

Dnes je to sto let, co se narodil György Faludy, básník, jehož překrásnou vizi zániku básnictví jsem onehdy přebásnil asi jako on přebásňoval Villonovy balady do nejroztomilejšího evropského jazyka. Dnes jsem se dočetl, že ke konci života skládal Faludy limeriky. Protože jsem v životě taky pár limeriků složil a s jedním anglickým dokonce vyhrál soutěž, rád bych ty, co považuju i s odstupem za povedené, postupně publikoval.

Můj nejoblíbenější je následující s tím, že poslední slovo se rýmuje dvakrát - soutěžní otázka - jak je to možné?

Byl jeden dědeček z Varů, 
potomek ruských carů, 
vodky se napil 
a přepsal mapy 
tenhleten dědeček z Bapy.

Jako dnešní přídavek sem vkládám jeden kadaňský politicko-satirický limerik:

Byl jeden kandidát TOP nula devítky,
co vozil kabáty na módní přehlídky,
černý či zelený,
teď modročervený,
leckomu připomněl gumové medvídky.

Rozprava o hovně na podrážce

Nedávno jsem četl povzdech jednoho českého novináře, že o vině či nevině Jiřího Kajínka nerozhoduje soud, ale veřejné mínění. A že vůbec veřejné mínění je důležitější než pravda. Říkal jsem si, že je to dobrý postřeh.

O pár dní později jsem se začetl do jiného článku, kde se píše, že základním zákonem je, že názor většiny je hlas boží, proti němuž není radno psát, hovořit ani uzavírat sázku. Autorem článku je Jonathan Swift a byl napsán před 300 lety. Jmenuje se zkráceně Rozprava proti zrušení křesťanství, ale právě to zkrácení už mu ubírá na významu.

Z nezkráceného názvu dnes probíraného eseje bude hned zřejmé, že s výše uvedeným názvem má společného asi tolik jako s názvem mého referátu:

Rozprava o tom, že zrušení křesťanství v Anglii bude mít možná za nynějšího stavu věcí některé nepříjemné stránky a nepřinese očekávané dobré výsledky.
Hned na druhé straně to začne pálit v plné síle.

Žádný čtenář, doufám, nebude mě pokládat za tak nerozumného. že bych chtěl obhajovat opravdové křesťanství… to by byl věru bláznivý počin. Znamenalo by to podkopat samé základy, rázem zničit všechen důmysl a dobrou polovinu vzdělanosti našeho království… Každý poctivý čtenář snadno pochopí, že má rozprava má být jen na obranu křesťanství podle jména; to druhé křesťanství je s obecným souhlasem už dávno odloženo, protože se naprosto příčí našemu nynějšímu úsilí o blahobyt a moc.

Následující vypisování výhod a nevýhod zrušení křesťanství je už jen nabalováním dužniny a slupky na tenhle jaderník, z jehož peciček dokáže vzejít celý strom satirického vnímání světa. Nejvíc mě pobavil argument protivníků křesťanství, že by se jeho velké kostely a fary daly využít pro praktické účely (stejně jako důchody farářů, kteří by se mohli poslat do armády, nebo práce o doposud jen promrhaných nedělích a svátcích atd.). Z takových velkých budov by se daly nadělat divadla, burzy, tržnice, noclehárny a jiné veřejné budovy.

A to bych rád věděl, jak může někdo tvrdit, že se kostelů dost nevyužívá. Kdepak se dává více schůzek a galantních dostaveníček? Kde lépe než v první lavici v kostele je možno se pochlubit krásným oblečením? Kde jinde se lidé více scházejí za obchodem? Kde jinde se tak všemožně kupčí? A kde jinde to tak ponouká a láká k zdřímnutí?

Já vím, dnes už tahle ironie nefunguje, do kostela si z těch svrchu jmenovaných chodí snad už jen babičky zdřímnout, ale ten princip platí dodnes.

A chcete něco ještě tvrdšího?

Lze-li vykoupit klid ve státě tím, že se lidem předhodí pár obřadů, takovým obchodem žádný rozumný člověk nepohrdne. Ať se jen hafani tahají o vycpanou ovčí kůži, jen když nedorážejí na stádo.

To už v naší době není o mši! Přemýšlejte, co je ta dnešní atrapa, na níž si vybíjíme svůj vztek.

Dodnes jsem považoval za vrchol satiry Swiftův Skromný návrh, který jsem také celý publikoval v překladu Aloyse Skoumala na webu. Stojí za to. Rozprava o zrušení křesťanství možná předčí i Skromný návrh, i když je pro dnešní dobu tematicky trochu staromódní. Chtěl bych umět být tak satirický a přitom si zachovat takový nadhled jako Swift. Ale kdo to dnes vůbec svede?

Ohňostroj místo hvězdného nebe?

Kdo sleduje moje překladatelské pokusy, ví, že nejradši mám básnická díla jinak téměř čistých prozaiků. S Jamesem Joycem (jejž mi automatický opravář mého textového editoru upravil na Jakeše Kotce) jsem dokonce vyhrál i národní překladatelskou soutěž. Od té doby hledám podobnou sbírku básní, do které by se dalo zakousnout se stejnou chutí jako tehdy do Ennácti Bébásní. Srdce mi zaplesalo, když jsem včera zjistil, že William Golding, jehož Pána much mám moc rád, napsal ve svých 23 letech první a poslední sbírku básní, které se pak po sepsání svých nejslavnějších románů zřekl podobně jako se třeba svých prvotin zřekli Holan nebo Kundera. 

Na internetu se nedá najít téměř žádná ukázka, v antikvariátech už se kniha sehnat nedá, nezbývá tedy než zkusit některou z velkých světových knihoven. Přece ale jedno osmiverší publikoval někdo ve svém článku v roce 1968 v časopisu English. Neodolal jsem:

Chybička se i Tobě stane,
cos stvořil, to už nezměníš;
přesto se ale divím, Pane,
žes nepověsil hvězdy níž

a nesrovnal je pěkně do řad.
Kdyby ses trochu osmělil,
mohls je na nebi roztancovat
- a měl bys plné kostely.

Bylo by to jednodušší, jen jestli by se taková reklama na Boha nakonec neukázala jako klamavá. Jsem rád, že si cestu k Bohu musí každý proklestit sám, bez reklam. Ono hvězdné nebe nad hlavou nakonec člověka dovede od nekonečna vně k věčnosti uvnitř. My jsme se dneska byli pomodlit za  věčné světlo pro babičku na večerní mši v kostele sv. Rodiny. Řeknete: jako ti cikáni, křtiny, svatba a pohřeb. I to je cesta.

Hlasité mlčení

Nic se nestaví proti tomu, aby se někde – možná v nás nebo nedaleko nás! – na příklad u hmyzu právě netvořil nějaký mozek nebo docela jiný vibrační orgán, umístěný kdekoli v těle (v břiše, v nohou nebo v křídlech) a přijímající lépe nesmírnou a věčnou myšlenku, který bude stokrát citlivější a dokonalejší než náš mozkový aparát, jenž je celkem hodně nejistý, hodně křehký a hodně rudimentální.

Babičce Lidušce její křehký aparát selhal, ale právě ona měla ještě jiný orgán, kterým přijímala a předávala tu nesmírnou a věčnou myšlenku. Byl umístěný v jejích křídlech. Není náhodou, že  byla vlastním jménem Melita, což znamená včela. Vzpomněl jsem si na článek od Jiříka. Babička byla taky ze smíšené rodiny a po válce tak mohli zůstat v Čechách. Moje poslední setkání s ní bylo, když mi v létě vyložila karty. Nečetla z těch karet, četla z duše. Věruška se s babičkou viděla naposledy předevčírem. Včera jsme odvezli z babiččina bytu kocoura Nácíčka, aby tam nebyl sám. Dneska, kdy babička umřela, se po Nácíčkovi slehla zem.

Po dvouhodinovém marném hledání po celém bytě jsem si lehnul do postele k Maeterlinckovi, z něhož je svrchní citát. Minule jsem od něj četl Roj, dnes jsem se vrátil k eseji Před velkým mlčením.

Proč mrtví nemluví? Nemluví již jako my, ale dbají, aby je bylo stále slyšet. Vše platné ve své existenci máme od nich a můžeme mít jen od nich samých.

Náš život se ode dne, kdy se začínáme stýkat a dorozumívat s mrtvými, kteří jsou v nás, úplně mění. Počítejte je pozorně, na žádného z nich nezapomeňte, to jsou pravé poklady vašeho života.

Jsme hřbitovy svých mrtvých; ale je to hřbitov živý a veselý jako ves dětí v pohádce.

Rozebrali jsme linku, odsunuli kamna a ledničku a Nácíčka jsme nenašli. Odešli jsme na pár hodin z bytu. Nácíček nikde. Ani hlásku nevydal. Ani Kajetán jej nikde nevycítil. Vzdali jsme to, babička nám ho vrátí, když bude chtít. 

Až teď, když píšu tenhle článek a Věruška samým čekáním usnula, se objevil na neuvěřitelném místě, jediném, kde jsme nehledali. Nahoře na knihovně za tou povysunutou krabicí. Díky, babi!