Ruka

Tato báseň byla u nás často vydávána za básníkovu reakci na Mnichovskou dohodu, ale bylo to jinak. Mnichovská dohoda se stala důkazem, že tato báseň z první poloviny 30. let 20. století je nadčasová a stále platná. Dylana Thomase mám radši pro jeho život než pro jeho poezii, ale to je asi i tím, že na ni nejsem dost rodilý. Věřím, že Vladimír Holan, který se s ním jednou v Praze krátce sešel, by jej možná přeložil tak, že bych mu přišel na chuť. 

Pokusu o mé vlastní přebásnění této silné básně jsem neodolal.

originál zde

Ruka, která to podepsala, srovnala město se zemí;
pět suverénních prstů jediným podpisem na papíru
udělalo z celé země půl hřbitov a půl vězení.
Pět králů poslalo i krále pod sekyru.

Ruka, která se zdvihla vzhůru ke svěšenému rameni,
zavrzala svými klouby, sevřela prsty v prudké křeči
a rázným pohybem husího brku ukončila to vraždění,
jež navždy umlčelo marné řeči.

Ruka, která se podepsala pod smlouvu s udavači,
přinesla krupobití a hlad a hmyzí hejna mnohá.
Jak mocná je ta ruka, které k rozhodnutí stačí
jen letmo načmáraná muří noha.

Ruka pak padlé spočítá, oči jim ale nezatlačí,
konvence, nóty, protokoly ji nikdy neomrzí,
tak vládne zemi, vládne nebi, vládne k pláči,
sama však neví, co jsou slzy.

Veliký mrtvý

4. července před sto lety se narodil Kamil Bednář, básník. Znal jsem jej z různých vzpomínek dalších básníků, ale jeho básně jsem neznal. Až včera jsem si přečetl několik opravdu velkých básní tohoto autora. Jsem rád, že je okurková sezóna a soběpisník čtu opravdu teď téměř pouze já sám. Setkání s Bednářem je totiž intimní setkání. Psal básně, které jsem vždycky chtěl psát, snažil jsem se o to, ale už dlouho jsem žádný z těch pokusů nenapsal. Básně vážné jako vagón odvážející Židy do koncentráku a lehké jako seno v Ježíškově kolébce. Dlouho jsem žádnou takovou ani nepotkal. Básně, jaké uměl psát Vladimír Holan.

Četl jsem si Bednářovy básně ve vaně, až mi úplně vystydla voda a zfialověly rty. Ještě nahý (jakoby ve shodě s básníkovým „nahým člověkem“ z jeho Slova k mladým) jsem chtěl Věrušce přečíst báseň Dobytí Jeruzaléma. Jenže jsem došel k pasáži, kde zoufalá hladová žena v obleženém městě hledí na záda těch, kteří jí uloupili úplně všechno.

… A v pominutí smyslů
(řeč se mi vzpouzí, mám-li o tom vyprávět)
uchopila chlapečka, svého chlapečka,
pro něhož neměla mléko v prsech…

a hlas mi z jazyka zmizel přesně ve chvíli, kdy mi Věruška ucpala ústa. Co v básni následuje, předčilo mé představy o krutosti.

Bednář se v 50. letech musel odmlčet. Chtěl být mostem mezi všemi českými básníky, tak jsem ho poznal a psal jsem tu o jeho redakci Almanachu Kmene 1948, v němž žasnete nad svobodou, jaká tehdy ještě chvíli panovala. Dopanovala a na hrad králů dosedl truhlář, jak o tom Bednář píše v jedné (ironicky oslavné) básni. V 60. letech trávil každé léto v chatce u Mělníka, tam tvořil, psal a překládal. To je i můj sen! Čím dříve tím lépe, nechci čekat na důchod.

Jako zastydlého obhájce pravosti RKZ mě překvapil i Bednářův příspěvek do diskuse z roku 1969.

Bednář mi zprostředkoval i vzácné setkání s tátou. Báseň Veliký mrtvý napsal bezprostředně po smrti svého otce. Je dlouhá jako pohřební průvod. Nejsilněji na mě působily verše z 2. oddílu.

Otec… Snad je to on, kdo dává růsti víře,
že žije Bůh, když hvězda padá do arkýře
a venku nad sadem se luna rozpění,
až duše pokleká a v tichém zachvění
pocítí sladkou duši Otce nejvyššího?
…
Ó, zastav se, přelude můj, a promluv ke mně!
Jsem také smrtelný, také mne sevře země,
až sytý marnosti já touhy nožem svým
snů poslední šev přetnu, křivdy napravím?

Báseň Zdálo se mi je záznamem snu, který se básníkovi zdál o mnoho let později, snu, který byl jakoby znamením od otce, zatím nepochopeným. Mně se nedávno zdálo, jak jsem v Soběslavi hledal v dědově knihovně tátovy dopisy z vojny. Vím, že tam jsou, četl jsem jich pár tajně ještě v době, kdy táta s dědou žili. A pořád mám pocit, že se mohly ztratit. V tom snu jsem nacházel v knihovně samé zajímavé knihy, byly se mnou sestry i tety a já měl pocit, že ty dopisy musím ukrást, aby to teta neviděla. Ten pocit mám tak trochu i teď, když se do Soběslavi chceme příští týden vypravit a já chci tetu poprosit, jestli smím do dědovy ložnice...

Hrátky s Boženkou

Nějak jsem zatoužil dělat od podzimu v knihovně jednou za měsíc odpolední interaktivní pořady pro děti, příp. i rodiče, které by nesly jednoduchý název a poslání; prvních pár, které si doma hodlám přes prázdniny připravit, by bylo: Němcová dětem, Halas dětem, Skácel dětem, Holan dětem, Kainar dětem, další, pro které mám literaturu už doma, by mohly být Hrubín dětem, Hálek dětem, Sládek dětem, Atakdálek dětem. Asi si to moc maluju, ale představuju si, že se to dá připravit tak, že se děti nejen nebudou nudit, ale že donutí rodiče, aby samy nebo spolu šli i příště. Vystřelit bych chtěl v září Boženou Němcovou. A přitom bych nepřečetl ani jednu z jejích pohádek. Pořad by byl vystavěn na jejích (tedy jí po Čechách i jinde sebraných) Národních hádankách, Zábavkách dětských a Hrách a Dětských hrách, které porůznu psala do časopisu Štěpnice či do Kalendáře učitelského. Vše by se muselo dokonale přemyslet a upravit, aby to dnešní dítka vstřebala, ale pro tento účel není nic inspirativnějšího než třeba srbská Hra děvčat na dýně nebo Hra na řimbabu z Domažlicka. Julince teď neustále dělám to, co Němcová nadepsala Matka hrajíc s děckem. Když si holčičky v září přinesou panenky, může se z toho udělat krásná aktivita s rozšířením jejich obzorů (kluci by zatím mohli hrát slovenskou Hru na železný most):

Když děcko na peřince se provaluje, hraje s ním také matka, mluvíc a činíc takto:
(Hladí děcku čelo, řkouc): „Tuto jest oltáříček.“
(Zakryje mu rukou jemně očka): „To jsou světýlka.“
(Hladí mu líčka): „Zde jsou polštáříčky.“
(Pohybuje mu volně nosíčkem): „To jest zvoneček – cilink, cink, cilink, cink!“
(Vládne mu ouškama): „Zde jsou ministranti.“
(Ukazuje na ústa, zoubky a jazýček): „Tuto jest kaplička, v ní lidičky a pán páteřík.“
(Rukama přejede celý trup): „A zde jsou varhánky, tu se měchy natahují,“ (přitom mírně popotahuje za ručičky a nožičky) – „a zde se hraje,“ (při čemž zlehounka děcko na prsíčkách a pod bradičkou prsty polektá, až se směje a slovem „etě“ k opakování hry pobízí).

Poetika

Už jsem měl mít za sebou první část mého kurzu o poesii, ale musel jsem ji odložit, protože poslední víkend byl oprvadu přesycený a neodvedl bych práci, jakou si představuji. Přemýšlím, jakou čítanku bych si vzal, aby výběr básní byl pestrý. Jako jednu z nejlepších, kterou jsem kdy držel v ruce, bych ohodnotil Almanach Kmene z roku 1948 redigovaný Kamilem Bednářem. V básni Děti o Vánocích roku 1945 píše Vladimír Holan: Krutý a zhovadilý světe, co já s tebou? A o pár stránek dál má Jiří Orten báseň Poetika:

Přesněji, slova! Ať se cesta přímí
a vede tam, kde na ni čeká sad,
ať počnou česat sadaři mí,
mé uschlé slzy: jablek načesat

a třeba ještě trochu zelených,
načesat ňader, z kterých ssají děti,
načesat jiter, žen a vůně knih,
kterým i čas by mohl záviděti.

A láska mlčí-li a všechno kolem němě
klid předstírá, vy chtějte, slova, znít,
nahoru k nebi znít a dolů, kde je země -
a prudce do mne. Bolest poranit ---

Lepidlo, které nás drží dohromady

Před 115 lety se narodil a před 30 lety a jedním měsícem zemřel italský básník Eugenio Montale, který v roce 1975 získal Nobelovu cenu za literaturu. Podobou mi trochu připomíná Seiferta, tvorbou Holana. Mám moc rád podobné až filosofické básně. Včera jsem nad jednou takovou vlastní přemýšlel ve vaně. Ta moje myšlenka potřebuje zrání, ale základ byl ve filosofických oxymoronech. Podobně jako v téhle nelehké básni. Stojí za to si ji přčíst, protože, jak píše Holan v básni Nepřátelům, Být není lehké... Lehká jsou jen hovna.

Poslední část je přeložena dost volně, nevěřil bych, že mi italština dá tak zabrat.

(originál zde)

Jaké lepidlo drží dohromady
tyhle čtyři kameny.

Přemýšlím o andělech,
poletují sem a tam,
nepozorovaně,
bez tváří a beztvaří
bez očí a bez peří
a zcela jistě bez vědomí toho,
že jsou nám podobní,
protože jsou vlastně jen
protiváhou Archimédova
pevného bodu ve vesmíru,
nevidíme je jen proto,
že oči, jimiž jsou vidět,
nemáme
a nechceme mít.

Pravdu na tomto světě
nemůžeme poznat
ani ji nemůžeme chtít poznat,
pokud ji nechceme zničit.

A tak musíme předstírat,
že když přelézáme zeď,
nejsme ani před ní
ani za ní, ale vlastně jsme
navždy její součástí,
musíme předstírat,
že pohyb a nehybnost
mají smysl
v nesmyslnosti,
abychom pochopili,
že pevný bod je holá
nicota.

Muž, který maloval stromy

Byl jsem v posledním týdnu několikrát konfrontován s dětským světem fantazie a žasnul jsem, jak se může byt 2+1 proměnit ve hrad se starodávnými obrazy na stěnách a z normálního kluka v punčocháčích policista v uniformě se služebním psem. Uvědomil jsem si, o co všechno svojí dospělostí přicházíme.

Chci, aby mi někdo řekl, že můj mukový strom může odejíti ze svého místa a že všechny mukové stromy na horách jsou jeho děti…  Chci, aby můj strom slyšel. A je to pravda. Chci, aby můj strom viděl. A je to pravda. Chci bydliti v živoucím světě.

Jean Giono, známý francouzský spisovatel, napsal tato slova 18 let před svým nejznámějším příběhem Muž, který sázel stromy pro český časopis Život, který redigoval Vladimír Holan. Jsou vytržena z článku Tak rozumím dílu Kubínovu. Odvažuji se tvrdit, že možná právě Kubínovo dílo plné stromů z kraje Provence, mělo vliv na pozdější Gionův mistrovský kousek. V úterý 16. listopadu jej v klubu přečte Martin Dušek, a to 100 let od roku, do nějž autor zasadil začátek svého příběhu.

Literární život ve stínu Mnichova

Často jsem četl o fašismu a antisemitismu českých katolíků za druhé republiky a za Protektorátu. Žádný pramen k tomu doma v knihovně nemám a ani bych mít nechtěl. O to víc mě ale mrzelo, že jsem konkrétní projevy těchto odsouzeníhodných jevů dodnes nevypátral v žádné sekundární literatuře. Mám rád Demla a Durycha jenom proto, že mi o nich bylo něco zatajeno?

Rozhovor s Jaroslavem Medem ve Tvaru mi v mnohém otevřel oči. Už třeba chápu, proč Holan „opustil“ katolickou církev (a dal se, jeliman, svést komunisty). Měl jsem doma reprinty několika Šlépějí z 30.let a bavil jsem se širokým záběrem i širokým srdcem Jakuba Demla. Dnes by si psal soběpisník, je to přesně ten styl. Nicméně Šlépěje z roku 1940 mi do ruky nikdy nepřišly. V nich se srdce nechalo přišlápnout.

Řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby a zeptejte se ho, co znamená slovo Pilátovo: Ejhle člověk!

Zajímavější ovšem je, jaký zdroj docent Med pro český antisemitismus nebo spíš antijudaismus našel, a ten bych v knihovně klidně snesl. Je to kniha od Leona Bloye Spása skrze Židy, kterou přeložil a v roce 1911 ve Staré Říši vydal Josef Florian.

Ve Tvaru jsou pak ukázky z dalších pamfletů, tedy koho problematika aspoň trochu zajímá, doporučuji nyní čerstvé č.17 roč. 2010. Krom tohoto nepěkného čtení je tu otištěn i dva roky starý text M.C.Putny Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění, pod niž bych se podepsal.

Ohňostroj místo hvězdného nebe?

Kdo sleduje moje překladatelské pokusy, ví, že nejradši mám básnická díla jinak téměř čistých prozaiků. S Jamesem Joycem (jejž mi automatický opravář mého textového editoru upravil na Jakeše Kotce) jsem dokonce vyhrál i národní překladatelskou soutěž. Od té doby hledám podobnou sbírku básní, do které by se dalo zakousnout se stejnou chutí jako tehdy do Ennácti Bébásní. Srdce mi zaplesalo, když jsem včera zjistil, že William Golding, jehož Pána much mám moc rád, napsal ve svých 23 letech první a poslední sbírku básní, které se pak po sepsání svých nejslavnějších románů zřekl podobně jako se třeba svých prvotin zřekli Holan nebo Kundera. 

Na internetu se nedá najít téměř žádná ukázka, v antikvariátech už se kniha sehnat nedá, nezbývá tedy než zkusit některou z velkých světových knihoven. Přece ale jedno osmiverší publikoval někdo ve svém článku v roce 1968 v časopisu English. Neodolal jsem:

Chybička se i Tobě stane,
cos stvořil, to už nezměníš;
přesto se ale divím, Pane,
žes nepověsil hvězdy níž

a nesrovnal je pěkně do řad.
Kdyby ses trochu osmělil,
mohls je na nebi roztancovat
- a měl bys plné kostely.

Bylo by to jednodušší, jen jestli by se taková reklama na Boha nakonec neukázala jako klamavá. Jsem rád, že si cestu k Bohu musí každý proklestit sám, bez reklam. Ono hvězdné nebe nad hlavou nakonec člověka dovede od nekonečna vně k věčnosti uvnitř. My jsme se dneska byli pomodlit za  věčné světlo pro babičku na večerní mši v kostele sv. Rodiny. Řeknete: jako ti cikáni, křtiny, svatba a pohřeb. I to je cesta.

Narozeniny

Dnes má můj dědeček narozeniny. Bydlel jsem u něj a u babičky deset let. Nejkrásnějších deset let mládí, sud na zahradě, do kterého budu vždycky chtít smočit hlavu, abych se osvěžil. V tom pokojíku po prababičce jsem poznal vše, co pro mě dodnes něco znamená. Díky dědovi jsem na vlastní kůži prožil rok 1968, narozen šest let poté. Naučil jsem se vážit svobody a nechtít za každou cenu mít. V časopise Student z roku Pražského jara jsem poprvé četl Zahradníčkovo Znamení moci. Nevěděl jsem, že to bylo první vydání (Zahradníček báseň dokončil v roce 1951 ve vězení).

Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč
ale všichni
trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění
byli zajedno v tom, že cosi se skončit má
Aniž si to řekli, shodovali se všichni v představě děsivé
že jsou u dna všech zásob, z nichž člověk živ je,
jako se všichni svorně podíleli o dědictví těch velkých válek
o trosky a znetvoření a potřebu pokoje v sobě samých
o trosky a zdivočení a potřebu pokoje všude ve světě

Četl jsem Znamení moci v roce 1989. Až později mi Holan poslal dopis, že Zahradníčkovi v roce 1956 zemřely dvě dcery, že mu je vzaly ježibaby muchomůrek. Syn a žena otravu přežily. Když se Zahradníček čtyři roky poté vrátil z komunistického žaláře, zemřel žalem. To vše jsem se dozvídal díky dědovi a jeho knihovně. V roce 2004 jsem se nechal pokřtít a přijal jsem za patrona Jana Zlatoústého. Až pak jsem se od Jana Čepa dozvěděl, že i Jan Zahradníček měl za patrona tohoto světce. Báseň věnovaná spoluvězni Miloši Skácelovi končí:

Vy životy z života mého vypučelé.
Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál.
Polibek usmíření cítím na svém čele –
Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.

Jan Zahradníček se narodil 17. ledna 1905.

Oběma dnešním oslavencům přeji všechno nejlepší.

Horování

„Na Ježíška bývá lidem dobrá ba i knížka,“ říkával prý Josef Hora. A já jsem letos pod stromeček dostal knížek několik a Ježíškovi moc děkuju.

O Josefu Horovi jsem si myslel, že už má máloco říct, četl jsem z pochopitelných důvodů jen jeho Itálii, kterou mám v prvním vydání, a další jeho knížky kupoval po antikvariátech kvůli tomu, že ho měl rád Vladimír Holan. Ten ho poznal ještě když byl Hora redaktorem kulturní rubriky Rudého práva. Tehdy začalo jejich přátelství. Holan se svým o čtrnáct let starším kolegou nejednou probděl noc a když ráno končili v jedné nalévárně, objednal Hora hovězí žebro (ach, to mi kručí v břiše – ale přes první vážnější krizi zatím ještě držím), Holanovi čtvrtku vína a sobě pivo. Tím mi Hora byl blízký, básníci většinou pijí víno. Nicméně jinak pro mě Hora zůstával spíše něčím archaickým a nad to moc rudým.

Tenhle pohled trochu změnila návštěva Horova rodného domku asi před třemi lety. To jsem tehdy už měl za sebou přednášku o Holanovi a připravoval jsem se na další, tentokrát o Seifertovi. Že bych se někdy začal zajímat i o Horu, bych tenkrát neřekl. Když v roce 1964 diktoval Holan vzpomínku na Horu Vladimíru Justlovi, ten zaznamenal i dvě větičky, jež nakonec nebyly zveřejněny:

Smím-li v této zkratce něco říci: nevěřím, že by nepřišla Horova doba, i když tato doba se odklonila od mélu. Uklidní-li se čas, přijde jeho doba.

U mě se čas zklidnil a nastala doba Josefa Hory o (dnes už loňských) Vánocích. Přečetl jsem jeho román Dech na skle a naprosto jsem na Horu změnil náhled. Hned po první kapitole jsem si začal dělat poznámky a zapisovat si stránky, z kterých bych chtěl citovat pro čtenáře soběpisníku. Pokryl jsem těmi odkazy obě strany listu!

Včera jsem vložil Josefa Horu na anglickou wikipedii a když jsem v noci nemohl zabrat, přeložil jsem jednu jeho báseň do angličtiny. Našel jsem i velice zajímavý článek Literatura a politika, který mi vnesl jasno do událostí roku 1929, které jsem vždycky míjel jen po učebnicovém povrchu.

Máte se na co těšit, v několika úvodních článcích roku 2010 budu horovat pro Horu.

Malý velký architekt a Národní knihovna

Přišly mi dva ze třiadvaceti kdy vydaných sborníků poesie a vědy KVART. Je to číslo 1 a 2 z roku 1945. Sborník redigoval Vít Obrtel a v redakčním kruhu seděli po válce mj. Holan, Halas, Hrubín a Kolář. Výběr básní a článků je tudíž velmi kvalitní.

Hned po vyjmutí časopisů z obálky jsem si přečetl článek J.P. Sartra o Mnichově, studii T.S. Eliota o rozmanitosti kultur v Evropě a několik básniček. Ovšem nejvíc mě zaujal článek Tvář zítřejší Evropy, který je vlastně rozhovorem s architektem Le Corbusierem. Převratný architekt v něm hovoří i o tom, že ho myšlenka na obytné bloky napadla v toskánském klášteře Ema (což by měla být vlastně florentská kartouza):

V rámci obrovitosti buduji mikrokosmos v měřítku jedince. Vzpomeňme si na klášter Ema. Každému, co potřebuje, to jest málo, je-li moudrý. Ten, koho ještě trýzní pud vlastnictví, může si koupit byt, dům, chce-li. Ale skutečnější majetek může a má patřit všem: čistý vzduch, slunce, pohled na přírodu, procházka v sadu, hry a mnoho jiných věcí. Co potřebuji vlastnit? Několik knih? Snad. Ale nejsou jich celé tisíce v Národní knihovně?

Toskána

...

Gordana!... Kdysi ji miloval... Muže to bolí,
básníka zraní... Kdysi ji miloval...
Ale ona chtěla, aby se lásce učil,
jako by byla teprve nachystána,
a aby ji brzy uměl nazpaměť.
Jenomže on byl pro nezabezpečenost...
Jenomže on věděl, že z toho budeme souzeni:
koho milujeme, a ne koho nenávidíme.

...

Toskána! Tosco, toskánský. Tòsco, jed!...
Vinice! Říčka Eisa! Zastavoval se,
prohlížel si viničné tyče, oblázky,
větev (je rozdíl mezi větví a větví se cvrčkem),
naschvál se zdržoval, a to tak,
jako by vášeň bez odvahy
zklamávala samu smrt...
Jenomže je to docela něco jiného:
taková vášeň chce, aby smrt zapomněla,
že i vášeň je docela sama ...
Ó živote, než tajemstvím být duše,
raději děsíš vášeň mlčením!...

Vladimír Holan, Toskána

Mluví Eurydika

Mýtus o Orfeovi je asi mým nejoblíbenějším mýtem. Možná i proto, že mi přijde, že mě táta chtěl naučit hrát na lyru (ovšem marně) a maminka mě naučila skládat verše. Ale hlavně kvůli Eurydice. Tu Orfeovi uštknul had a jeho tklivé písně obměkčily i olympské bohy, takže ho poslali do Podsvětí. Zpěvem zkrotil trojhlavého psa Kerbera, hudbou uplatil převozníka Charona a jeho talent mu pomohl i při vyjednávání s Hádem a jeho ženou Persefonou. Ti mu dali jako jedinému v celé historii mýtů šanci si odvést z podsvětí svou mrtvou ženu. Jen pod jednou podmínkou, že se na ni může ohlédnout, až se dostanou ven z Podsvětí. Když se Orfeus dostane z Podsvětí, ohlédne se, a v tu chvíli si uvědomí, že on je už sice pryč, ale jeho žena, která ho následovala pár kroků za ním, je ještě v zemi mrtvých. Teď už nadobro.

Je ještě jeden důvod, proč se mi ten mýtus tak líbí. Protože ho nádherně dialogicky zpracoval Vladimír Holan v Noci s Hamletem (úryvek), mé nejoblíbenější básni. Proto jsem podlehl pokušení přeložit báseň anglického zpěváka a básníka Johna Hegleyho, která tu látku zpracovává vnitřně monologicky. Vlastně nelze poznat, zda je to vniřní monolog samotné Eurydiky nebo rozhovor básníka se svědomím mytické oběti. Každopádně je to báseň silná, čte se pomalu a přitom ne těžkopádně stejně jako Noc s Hamletem a jsem rád, že jsem to zkusil. Snad mi John Hegley odpustí, že jsem si přidal jeden řádek (ne ten poslední!! jen jsem čtvrtej řádek rozdělil na dva) a pár rýmů, které jsou pro rytmizaci v češtině celkem významnější než v angličtině. (originál)

Pes zkrocen
řeka překročena
bohové jasně usnesli se:
otočíš-li se, tvá žena
rozplyne se.
Tedy, pes zkrocen, řeka překročena
proč jen se otočil?
Bylo to zbrklé ohlédnutí, náhodné hnutí
jeho mysli pomatené
co k Hádovi mě zpátky žene,
nebo jen pátral
zda mě neztratil
a když poznal, že ne
že tu jsem
a že se nerozplývám
v té chvíli jsem se rozplynula,
nebo jen záblesk žárlivosti,
pohled z netrpělivosti
jenž měl mi pokáráním být
a pro nějž bude dále žít
jen v pohrdání sebou samým?
Nebo se prostě jenom zbláznil?
Nebo podlehl kouzlu okamžiku
kdy ocitnul se na prahu svobody
a chtěl se podělit...
„Eurydiko, podívej... jsme venku...“
Ale venku byl jen on.
Přílišně nadšený blázen.
Ukvapené rozhodnutí.
Samolibý Řek.
V čem byla chyba?
Chyba byla v tobě
stačí se zamyslet nad možnými omyly toho muže.
Rozluštění leží v ženě.
Ano, stalo se to na samém prahu.
Ale otočil se protože...
protože jsem ho zavolala.
A proč?
Protože jsem ho chtěla ještě jednou spatřit.
Ale jen jednou.

Krása v. zrada

Dnes je den Seifertových narozenin. Když mu bylo přesně 37, Československo vyhlásilo mobilizaci. Sedmdesát let po Mnichovu, kdy „oblouk triumfální trochu se nahrbil“, sem tedy přináším část jeho básně U sudů Goldhammrových.

Nejhorší je, když ztrácíš kamaráda,
kterému věříš oddaně.
Nejhorší jistě na světě je zrada,
ta pálí krutě jak sůl na ráně.

Bylo to smutné, když na pražském hradě
návštěva byla pánů vyslanců.
Ubohý národ musel po té zradě
pak na hranicích balit do ranců.

My vídávali Francii kdys velkou,
pak byla malá; vzala odměnu.
Zaplatila to Paříž pod Eiffelkou,
ztrácejíc světla na diadému.

Taková faleš těžko odpouští se,
no - vyčítat už jim to nebudu.
Dozrála réva, hrozny byly v lise,
burgundská šťáva stéká do sudů.

Goldi nás pozval. Jdeme, nevídáno,
a na to víno též jsem zvědav byl.
Hladím ti ruku, krásná Marianno,
a pro ty krásy jsem ti odpustil.

Bylo to tam, v Goldhammrově vinném sklípku, kde v roce 1949 prohlásil Seifert, že má radši francouzského básníka, když blije, než ruského básníka, když zpívá. A když se pánové u vedlejšího stolu ohradili, řekl jim na to Holan, že celá sovětská poesie nesahá Jarouškovi ani po kotníky. V 50. letech byli oba moji nejoblíbenější básníci odsouzeni k zapomnění.

Krása se nedá zapomenout, ale ani odpustit (na rozdíl od zrady).

Souhvězdí

Získal jsem do knihovny zajímavý úlovek – jeden z tří set výtisků přesně sto let staré knihy překladů Emanuela z Lešehradu Souhvězdí i s podpisem autora. Zatím jsem se prokousal Baudelairem, básně jsou překládány velmi složitě a, jak jsem si přečetl v textu Jiřího Pelána, značně otrocky, na druhou stranu mohly Lešehradovy překlady dost dobře sloužit některým básníkům (Pelán zmiňuje např. obdiv Hory a Halase, a jistě by se dal přidat i Holan) k vyvinutí vlastních složitých konstrukcí. Zdechlinu pošlu autorovi českých stránek zasvěcených francouzskému prokletému básníku, kde je zveřejněných sedm dalších překladů této básně (sám mám nutkání, ale do té společnosti si asi netroufnu) - třeba stránky obohatí. Co se mi ale dobře četlo, byly překlady Baudelairových básní v próze. Jednu zde přináším:

„- Můj krásný pse, můj dobrý pse, můj drahý haf haf, pojď blíže a přičichni si k výtečné voňavce, koupené u nejlepšího voňavkáře v městě.“

A pes, vrtě ocasem, což je, tuším, u oněch ubohých bytostí znamením, jež odpovídá smíchu a úsměvu, přiblíží se a položí zvědavě svůj vlhký čenich na otevřený flakon; po té, couvaje náhle s hrůzou, zaštěká na mne vyčítavým tónem.

„- Ach! bídný pse, kdybych ti byl nabídl balíček výkalů, byl bys jej očmuchával s rozkoší a snad i zhltal. Tak i ty, nehodný druhu mého smutného života, podobáš se obecenstvu, jemuž nelze nikdy předkládati rozkošných vůní, jež je rozhořčují, za to však pečlivě vybranou nečistotu.“

Dítětem na jednom místě

… mé pohlaví není obráceno jen k potomkům, je to tajemství mého vlastního života…

Jak asi víte, jsem holanovský bibliofil, a protože teď blbnu s těmi korespondencemi a deníky, abych mohl napsat další kapitolu svého eseje o románu, tak jsem si včera vytáhl Holanovy překlady Rilkových dopisů. Přečetl jsem si ty, které psal mladému začínajícímu autorovi, kterého neznal (Franz Xaver Kappus, 1903 – 1908), a pak ty, které Holan zařadil do kapitoly O Bohu (1915). Obojí jsou velice zajímavé a z té druhé vybírám pro mě velmi inspirující pasáž, která nám řekne mnohé nejen o Rilkovi:

Hrozivá nepravda a nejistota naší doby má svůj základ v nepřiznaném štěstí pohlaví, v tomto zvláštním pokřiveném provinění, které stále vzrůstá a dělí nás od celé ostatní přírody, ba dokonce od dítěte, ač, jak jsem zvěděl v oné nezapomenutelné noci, nevinnost dítěte docela nezáleží v tom, že by neznalo, tak říkajíc, žádného pohlaví, - nýbrž, jak řekl Petr skoro bez přízvuku, ono nepochopitelné štěstí, které se nám probudí na jednom místě uprostřed v dužině plodu uzavřeného objetí, je ještě v jeho celém těle všude bezejmenně rozděleno.
Abychom mohli označit zvláštní polohu své smyslnosti, muselo by se nám tedy dovolit říci: Kdysi jsme byli dítětem všude, nyní jsme jím jen ještě na jednom místě.

Ano?

Vladimír Holan

„Nevím, jak dlouho se tam zdržím,
ale nejistota je dobrá!“ řekla jste
odcházejíc, aniž jsem věděl kam…
Ano, vy v nejistotě spoléhající
na sebe, a já v zahanbení,
které neztrácí na síle,
protože nemůže vyjít ze sebe…

Při vyšším pokušení otázky:
zda nikoli kde, ale na koho čekáme
a co by mohlo být – je to čas,
který, aniž může jinak, snižuje hlas
asi jako hrad, který by nebyl na skále,
nebo jako zámek, který by byl bez parku…

Ne, není dlouhých snů.
Vrátíte se ke mně tak,
abych zase nepochopil?

mljt

† 31. března 1980

Je to 27 let, co (jak píše Magor) podivně odešel básník Holan.

Stále ji vidíš: jako by
ještě na něco čekala,
jako by si ( i když proti
své vůli) chtěla něco
ověřit, něco, co se v ní
zveličilo až k přesvědčení,
že je třeba obrátit se
jakoby až k nikomu,
který, a to právě teď,
dává najevo,
že by se nemělo nic pokazit.
Ale ona náhle, a už ne
na pět palců od osudu,
odešla bez rozloučení,
a to až k zapomenutí sebe sama
a k vědomí, že je milována...

mljt

Krásné jsou Plastiků Pašije

Dnes mi přišla kniha, kterou by mi leckdo záviděl, jelikož je to jeden ze 450 exilových výtisků prvního vydání Magorových labutích písní z roku 1986. Stál jsem jednou s Magorem na záchodě, každý u své mušle, já oblečenej, on nahej. Slavil tehdy v Lounech padesátiny, dneska je mu přes šedesát. Když mu bylo jako mně, seděl zrovna v base za to, že psal texty pro Plastiky. Zde je můj malý výběr pro čtenáře soběpisníku:

V Klášterci nad Ohří na římse
spatřil jsem Pannu v elipse
paprsků zářivých.
Nepomodlit se byl by hřích…

Jenom to Pane vědět chci,
jestli už teď jsem v očistci…

Špatně se skládá elegie
když kolem cucají se pyje
a každý rým je na to chudý
popsat jak kouří si zde údy

Abych zas nepsal výtržnicky
zaznamenám jen sporadicky
jak jeden odsouzený přelíz
druhému zločincovi penis…

Moje lásko – má naděje!
Nic zvláštního neděje se tu
jen večer asi
jak včera na javor v ambitu
přiletí konipasi…

Až se zas vrátím, zasadím
Panně Marii lilii.
Království obou Sicilií
je moje srdce s Tvým.

Podivně odešel básník Holan
na státní útraty pochován
a jejich ústy chválen
v dobách kdy bez pocty je spálen
František Kriegel a navíc – ach –
šakaly z hrobu vyhrabán
na Olšanách Jan Palach

Krásné jsou Plastiků Pašije
jen jeden vidím tam malér
part že Jidáše nepěje
Milan Hlavsa či Daler

mljt

U večer masopustu

Vladimír Holan

Ne, že jsi sám a opuštěn,
a tedy posmrtný už nyní zaživa,
ne, zeptej se ale sebe
a připusť to k srdci svému,
na koho čekáš...

Všechno jsou jenom naše
představy. Když je vyjádříme,
skrývají se nebo se
vzbouří proti nám...

mljt