S lodí jež dováží ouzo a chalvu

Tohle je zážitek Henryho Millera z lodi vezoucí ho do Řecka.

Následujícího dne jsem se seznámil s ostatními cestujícími – s jedním Turkem, Syřanem, několika studenty z Libanonu a s Argentincem italského původu… (kteří byli) ztělesněním amerického ducha v jeho nejhorší podobě. Byli přímo posedlí pokrokem, tito lidé. Více strojů, více výkonnosti, více kapitálu, více požitků – o ničem jiném nedokázali mluvit. Zeptal jsem se, zda slyšeli o miliónech nezaměstnaných v Americe. Otázku ostentativně pominuli. Zeptal jsem se, zda si uvědomují prázdnotu, neklid a ubohost života Američanů se vším tím masově vyráběným přepychem a pohodlím. Byli naprosto odolní vůči mým sarkasmům. Jediné, co je zajímalo, byl úspěch – peníze, moc, místo na slunci. Nikdo z nich nechtěl zítce své vlasti; všichni se vraceli z nejrůznějších důvodů proti své vůli. Pověděli mi, že v jejich zemi není žádný život. Kdy tedy pro ně život doopravdy začne? zajímal jsem se. Teprve až si pořídí všechny ty věci, které mají v Americe, Německu či Francii. Život se skládá z věcí, hlavně ze strojů, pokud jsem dobře pochopil. Život bez peněz je nemožný: člověk musí mít šaty, hezký domov, rádio, auto, tenisovou raketu a tak dále. Řekl jsem jim, že žádnou z těchhle věcí nevlastním a žiji bez nich docela spokojeně, že jsem odjel z Ameriky právě proto, že tyto věci pro mě nic neznamenají. Odpověděli, že jsem ten nejpodivnější Američan, kterého kdy potkali. Přesto mě měli rádi. Drželi se mě během plavby a zasypávali mě všemožnými otázkami, jež jsem se jim marně snažil zodpovědět. Večer jsem sedával s Řekem. S ním jsem si rozuměl mnohem lépe, i přes jeho obdiv k Německu a tamějšímu režimu. Jistě, i on se chtěl jednou dostat do Ameriky. Každý Řek sní o tom, že pojede do Ameriky a vydělá hromadu peněz. Nepokoušel jsem se ho odradit; pouze jsem mu vylíčil Ameriku, jak ji znám, jak jsem ji viděl a zažil. Zdálo se, že se trochu zalekl: přiznal, že něco takového o Americe ještě neslyšel. „Jen tam jeďte,“ poradil jsem mu, „a uvidíte sám. Možná se mýlím. Mluvím jenom o tom, co jsem na vlastní kůži zažil.“ „Nezapomeňte,“ dodal jsem ještě, „že Knut Hamsun si v Americe nic moc neužil, ani ten váš milovaný Edgar Allan Poe…“

Henry Miller: Kolos z Maroussi (7)

Je krásné až neuvěřitelné zjistit, že byl si Miller býval asi rozuměl s Konstantinem Bieblem, kdyby se bývali potkali. O Bieblových zážitcích z nizozemské lodi Plancius, která ho vezla ze Singapuru na Jávu, budu mluvit už za týden, v sobotu 12. listopadu od 17hod. v hradní věži (Městská knihovna Kadaň).

Pár nápadů pro naši expedici

Zhlédl jsem pár Lucčiných reportáží v Objektivu a přečetl pár jejích článků a jsem rád, že souhlasila, že se stane expertem naší expedice do Itálie. Ví totiž i o dalších spojnicích severní Itálie a Čech. Některé jsou spojené také s první světovou válkou, ale Češi bojovali v severní Itálii i v té druhé. Byla to protektorátní vládní vojsko, tzv. Háchovi Melody Boys. A bojovali ve velké většině zběhli a bojovali na straně italských partyzánů. A tak mě napadlo, že by první část expedice, možná teprve oťukávací, byla naplánovaná na rok 2014, tedy 70 let od těchto událostí, pouze do severní Itálie po stopách neuznalé 1. české pěší brigády v Itálii a přitom bychom si už mapovali terén kolem Gardského jezera, kde za první války bojovaly naše legie.

Salesián a pozdější sekretář litoměřického biskupa Štěpána Trochty P. František Krutílek u hrobu českých vojáků v Turíně.

Napadlo mě taky, že bychom mohli najít pár potomků italských legionářů, aby jeli s námi. A když už jsem u nápadů, možná by některé místo v Itálii mohla ozdobit socha Herberta Kiszy nebo Františka Vlčka, ne snad tak velkolepá jako sousoší, které jsme úplnou náhodou s Věruškou objevili na hřbitově Pére Lachaise, ale ve stejném smyslu.

Slíbil jsem ale představit druhé místo expedice pro rok 2017, jímž by byla po padolské kartouze Santa Maria Capua di Vetere, místo jednoho z největších zajateckých táborů, kde se nacházelo mnoho Čechoslováků. Místo, kudy jsme s Věruškou projížděli, aniž bychom tušili, že jedeme kolem lokality tak významné pro dějiny našich legií. A taky kolem amfiteátru z dob císaře Augusta. Tehdy jsme vnímali to místo jen jako místo našeho soukromého zázraku. Jeho návštěva na expedici bude pro nás tedy mít i osobní rozměr.

Mně cesta daleká

Je tam letos nahoře o dušičku z naší rodiny víc. Psal jsem tady jednou o svém nadšení z mexické oslavy dnešního svátku, kdy se na hřbitov vezme kytara, deky a piknik a vzpomíná se na ty, kteří mezi námi už nejsou. A tak bych, dědo, taky nejradši vzal kytaru a šel zahrát na lounský hřbitov, kam jsme před týdnem donesli věneček a protože nikdo neměl sirky, půjčil jsem si oheň z vedlejšího hrobu. Cestou jsem málem zakopl o hrob MUDr. Lubora Singera, který mi v dětství správnou diagnózou zachránil život. Taky bych mu nejradši něco zabrnkal, kdybych to uměl. Líp než hraní mi jde psaní, a tak i na Dušičky sedím před tím praštěným počítačem, a vzpomínám na vás, dušičky, které jsem znal.

Našli jsme s babičkou jeden notový sešit, který sis dědo psal, když jsi ještě zpívával na prknech. O opeře V studni už jsi mi říkal, ale o tom, žes preludoval jako tulák v Princezně Pampelišce, o tom jsem nevěděl. Babička si hned vzpomněla, „Pampeliško sem, Pampeliško tam“ zanotovala a vyprávěla, jaký jsi s tou rolí sklidil úspěch. Ta druhá ze dvou písní v partesu má nádherný, i když smutný text.

Nikdo už na mě nečeká,
mně je ta cesta daleká, mně cesta daleká?
Od světa dál a k hrobu blíž
už mne má milá nespatříš. Už mne nespatříš.

Ruda Koblic nás naučil tři tulácké písně, ke dvěma jsem si našel akordy (1, 2), a tak si teď pěkně s Věruškou zapálíme svíčku a zazpíváme je pro vás, naše dušičky, asi trochu falešně, ale od srdce.

Řecko all inclusive

Cesty se uskutečňují vnitřně a nemusím snad říkat, že při těch nejnebezpečnějších se vůbec nepohneme z místa… Jsou mezi námi dobrodruzi, kteří pronikají do nejvzdálenějších koutů země a za marným cílem vlekou svoji živoucí mrtvolu. Zeměkoule se hemží odvážlivci, kteří ji zabydlují smrtí: jsou to duše posedlé dobýváním, jež naplňují vnější prostory vesmíru nesváry a hašteřením…

Henry Miller, Kolos z Maroussi (71)

Ano, asi málokdo mi uvěřil, že jsem byl opravdu tělem v Řecku. Byl jsem tam jen duší a za průvodce jsem měl právě Henryho Millera. Když jsem v soběslavském knihkupectví přemýšlel, kterou knihu si koupit na cestu, váhal jsem mezi několika a pak sáhl po dvou, které mi dělaly tu nejlepší společnost, jakou jsem si schopen vůbec představit. První byla Rudá jízda Isaaka Babela, ta zvítězila proto, že jde o stěžejní překlad Jana Zábrany, tolik zmiňovaný v Celém životě. A na druhém místě se umístil Kolos z Maroussi, a to proto, že jsem si přečetl, že Miller tuto knihu považoval za svou nejlepší. Co může být lepší než Obratník Raka, Tiché dny v Clichy a Černé jaro? Zajímalo mě to.

Ta kniha je o Řecku. Není v ní (jsem v půlce, tak nevím jak v té druhé) popis žádné obscénní scény, vlastně vůbec nemluví o sexu. Jako by se v Řecku nesouložilo. To bylo překvapení číslo jedna. Někdy je Miller moc upovídaný, někdy to zní jako laický bedekr, ale ve většině míst poznávám toho nejlepšího Millera z Obratníků. A už v té polovině asi chápu, proč se Millerovi tento počin líbil víc než předchozí i následující díla. Je totiž osobní zpovědí a shrnutím jeho filosofického pohledu na svět. A to je literatura, která mě baví. Na americké cestě jsem pořád nedorazil do Seattlu a tak teď budu otravovat citáty z několika knížek. Z Kolose ale zřejmě víc, je totiž míň o příběhu a víc o myšlenkách.

Znovuožilé Řecko dokáže pozměnit osud Evropy.  (43)

Tahle věta vytržená z kontextu je teď velmi aktuální. Věřím, že Řecko nakonec způsobí rozpad Eurozóny, pád Evropské unie a krizi západního politického systému, který bude muset projít změnou. Dnešní rozhodnutí Georgia Papandreoua o lednovém referendu dokonce předjímá, že k pádu a vzkříšení dojde ve zlomovém roce Mayského kalendáře, tedy 2012. A co přijde pak? Možná prozření, jaké zažil Henry Miller až v Řecku, kdy mu bylo 48 let.

V onu chvíli jsem v duchu plesal, že jsem osvobozen od veškerého vlastnictví a závazků. odpoután od strachu, závisti a zášti. Byl bych přešel klidně z jednoho snu do druhého, aniž bych cokoli vlastnil, čehokoli litoval či po něčem toužil. Nade vše jsem si pak byl jist tím, že život a smrt patří k sobě a jedno bez druhého nelze ani vychutnat, ani přijmout. (23)

Aby bylo jasno, nevěřím v přeměnu společnosti, věřím jen v proměnu jednotlivců, ve vnitřní obrodu, v šíření myšlenky z člověka na člověka, ne plošným zásahem ekonomického krachu. A mě Miller, i když v mnoha věcech tak odlišný, k té obrodě pomáhá. Třeba bude mít vliv i na vás.

Nejpoutavější příběhy, které jsem kdy slyšel, neměly pointu, zápletky nejlepších knih si nikdy nedokážu vybavit, s těmi nejlepšími jedinci jsem se nikdy ničeho kloudného nedobral. (63)

Hrací dům

Poslední dobou mi v hlavě běhá nápad na divadelní hru á la Petr Karvaš o domovní schůzi. To je tak bohatý vesmír, že bych chtěl, aby byla alespoň jednou za týden! Přemýšlel jsem, že bych se chodil dívat na cizí domovní schůze pod nějakou legrační záminkou, že jdu třeba nabídnout nové řešení zavírání vchodových dveří, a pak bych si celé zbylé jednání dělal scénáristické poznámky.

Sousedé v činžáku, ta změť naprosto odlišných typů, ras, osudů, náhledů na svět, to nepřeberné množství třecích ploch, různorodých zájmů, domácích mazlíčků! A přitom zároveň prototyp vztahu bližní – bližní. V některých jazycích je soused a bližní vyjádřen jedním slovem.

Co se narodila Julinka, seznámili jsme se s mnoha sousedy blíže, tedy se i pro nás postupně proměňují v naše bližní. Věruška je narozená ve znamení Blíženců, takže možná proto od té doby, co je doma, některé sousedy vyloženě přitahuje. A já mohu pozorovat kříšení a rozvoj sousedských vztahů i mimo domovní schůze. Jaká nádhera!

Včera jsem pročítal Bieblovu sbírku Zrcadlo noci (1939) a narazil jsem na báseň Hrací dům, která začínala těmito verši:

Vzpomínám si
Když se narodila v třetím patře holčička
Za hrozného reptání všech sousedů…

„To je o nás,“ vykřikl jsem na Věrušku a začali jsme se dohadovat, jestli bydlíme ve třetím nebo ve čtvrtém patře. Protože přízemí se nepočítá, jde přeci o nulté poschodí (i když nemáme výtah, který by nám to dosvědčil), asi opravdu bydlíme ve třetím patře našeho činžáku. Začal jsem číst nahlas, protože jsme byli zvědaví, co se z básničky vyklube.

Vzpomínám si
Když se narodila v třetím patře holčička
Za hrozného reptání všech sousedů
Ozvala se právě v akustickém domě
Na který hrávala celá ulice
Počínajíc károu lakýrnického učedníka

A končíc wagnerovskou operou stěhovacích vozů
A potom zemětřesením pochodujících regimentů
Neklidných nocích když celý svět byl vzhůru
V nocích kdy se s pláčem rodily děti
V nocích kdy křičela malá Julie
V nocích před mnoha lety ve zbouraném již činžáku

Miluju svět, v němž Bůh nepromlouvá jen skrze Bibli, ale i skrze Biebla!

Valéryho boty

Valéry je duch mužný, kladný, jasný a pronikavý. „Co je mi po Asii a po Orientě,“ prohlásil jednou. „Má vlast – toť Řecko.“

Cituji z konce studie Františka Götze Paul Valéry, básník evropské síly (Tvář století,  1929). Nevím, jestli si to Götz nevymyslel, ale i kdyby, vystihuje to povahu tohoto francouzského básníka, který v roce 1892 prodělal duševní krizi, po níž se na dvacet let odmlčel a ponořil se do studia věd, matematiky a filosofie.

Asie a Orient, kolébky filosofických systémů tak cizích evropské nátuře a přece ji stále kořenících. Křesťanství v evropském pojetí není nic jiného než orientální větev naroubovaná na kmen antické filosofie. Vliv Orientu na současné duchovní prožívání světa u ateistů je rovněž značný.

Asie a Orient, dvě bosé nohy lidské duše. Odtud přicházeli bosí prorokové hlásat oproštění od světských radostí, askezi, hloubání v nitru. První, co jsme s těmito proroky v Evropě udělali, bylo, že jsme je obuli.

I na Korfu se dají sehnat zimní boty. Je to jediný suvenýr, co jsem si z Řecka přivezl. A až doma jsem zjistil, že jsou MADE IN ALBANIA. Zřejmě z medvědí kůže jako měl Ötzi. Nebo z kůže kosovských Srbů. Čeká nás zase zima, marketingová strategie okoukaná od Eskymáků. Musíme se do ní obout.

Paul Valéry se narodil před 140 lety.

Pohádka o helikoptéře

Leničce a Léně

Helikoptéra je zvláštní věc,
dokáže stovkou rozletět se z nuly
a za chvíli, jako když spadne klec,
k raněné holčičce se přivrtulí.

Přeletí lány, louky, lesy
a představte si, letí bez křídel,
jen aby holčička ocitla se kdesi
v paláci plném bílých strašidel.

Pohádky vždycky končí šťastně,
víly a skřítkové nám za to ručí,
a tak i na konci mé básně
holčička padá… mámě do náručí.

Dovolená v Řecku (a skoro bez peněz)

Vrátili jsme se z krátké dovolené. Nebyli jsme ale jen na Korfu, kam míří přehršle turistů, byli jsme i v peloponéském přístavu Nafplio, kde jsme využili i fakultativních nabídek na výlet na ostrovy Spetses a Hydra. No a samozřejmě jsme nemohli vynechat Athény. Věruška většinu výletů prospala, ale na nejdůležitější zážitky jsem ji probudil a zbytek jí vyprávěl. Seznámili jsme se s milými Řeky, a tak už máme domluvený návrat. Ne tedy jako moje sestra, kterou si rhodský majitel hotelu chce hned vzít za ženu, příp. (po utvrzení o tom, že ty tři děti, co tam byly s ní, patří k ní a tomu chlápkovi, který s ní měl pronajatý pokoj) ji alespoň učinit svou milenkou, přičemž je ochoten manželovi najít sezónní práci v prodejně fíků. My se vrátíme čistě studijně, poznat zase trochu kultury a možná se naučit i něco jazyka – z téhle kratinké cesty umíme jen lígo neró, se parakaló (prosím o trochu vody) a pak malista, což znamená zajisté. Jsme po cestě hodně unavení, a tak se můžete těšit, že až se noc a den vyspíme, přidáme nějaké zajímavé texty (fotoaparát se bohužel vybil a, jsouce sbaleni jen na pár dní po Čechách, neměli jsme přechodku do řeckých zásuvek).

Julinčina první puberta

Stalo se to Léta Páně
dva tisíce jedenáct:
jak opička na liáně
zhoupla jsi se a - bum bác -

ocitla ses mezi námi
zabalená v peřince
a hned k prsu - hami hami -
vrhla jsi se mamince.

Dnes se směješ víc než jindy,
veselá jsi velice,
vždyť jsou ti už - krindy pindy -
přesně čtyři měsíce.

Umět si vybrat místo

Viděl jsem vyvrácený strom
bezvládně ležet na břehu rybníka.
A nikde žádný shon,
žádná panika.

Jaký by to byl ale shon, jaká panika,
všude záchranáři, benga, požárníci,
jen kdyby se ta bříza veliká
svalila na silnici!

(u rybníka Přední Topole, mezi Zlivem a Municí, 24. října 2011)

(Ne)úspěšná expedice do Soběslavi

Odhodlal jsem se zajet do Soběslavi jen na otočku, na noc, na barák, na hřbitov a zase zpátky. Večer jsem se na souseda nedozvonil, zřejmě zařezával u televize, která byla tak nahlas, že zvonek ani tlučení na okno nebylo slyšet. Vytrval jsem dvakrát po čtvrt hodině, což nakonec akorát způsobilo, že jsem nastydnul. Ráno jsem ho už nezastihl, dům byl před osmou očividně prázdný. Přelezl jsem tedy aspoň plot na zahradu, jako jsem to dělával zamlada a prohlédl si, co se s tou zahrádkou, kde jsme si hrávali jako děti, stalo. Žádné záhony, kolna zbořená, to už jsem věděl z poslední návštěvy. Co mi ale vyrazilo dech, byla část s jabloňovým sadem. Žádný jabloňový sad tu totiž nebyl. Nebyly ani stopy po kmenech, vše je zplanýrované, zůstalo pár stromků a rybízových keřů u poltu a jedna jediná vyšší jabloň jako memento. A na té jabloni, poměrně vysoko, jediné, poslední jablko. Musel jsem na něj vzít lopatu, abych ho sundal. Pak jsem ho položil tátovi, dědovi a babičce na hrob. Možná úplně poslední jablko z jejich sadu.

Cesta na hřbitov vede ulicí Mrázkovou (podle bývalého starosty Josefa Mrázka), která za křižovatkou začíná symbolicky mateřskou školkou a před hřbitovem končí nově vystavěným Senior domem. To by se tátovi určitě jako vtip líbilo, stejně jako hospůdka naproti.

Když už jsem prohlásil expedici za neúspěšnou, koupil jsem si dvě knížky na uklidnění a vypravil se na nádraží na polívku. Zase mi přišlo, že se svět zbláznil. Kam jsme jako děti chodili do obchůdku, je dneska bowling a z hospůdky na růžku je speed spinning centrum. Měl jsem hodinu čas, ale pro jistotu jsem se u okýnka zeptal, jestli nemá můj rychlík zpoždění, abych stihnul přestup. Zpoždění měl, a tak jsem si rychle koupil lístek, protože dřívější vlak právě přistával u perónu. Zaslechl jsem, že vůz 1. třídy a další pofidérní vozy, na něž nemám nárok, jsou řazeny v zadní části vlaku, a tak jsem intuitivně zamířil do prvního vagónu. Přede mnou se cpal ještě nějaký děda s hučkou a dokonce si mě nevšiml a chtěl mi přibouchnout dveře před nosem. Když se do nich opřel, ukázal mi obličej a já jemu svůj. Nevím, kdo byl víc překvapen. Byl to strejda Jirka Stejskal, malíř, co s námi byl před pěti lety v Amsterdamu. A tak jsme si po dlouhé době cestou do Budějc pěkně popovídali. Má obraz na soutěži v Paříži a bude mít výstavu k osmdesátinám v galerii u sv. Marka v Soběslavi. Jel bych se podívat na obojí. Jeho syn Aleš je ředitele archivu v Třeboni, odborník na Rožmberky. Za pár dní to bude 400 let od vyhynutí tohoto rodu Petrem Vokem. Zkusím tedy domluvit nějakou přednášku alespoň na příští rok.

A tomu říkám neúspěšná expedice? A to jsem měl ještě ve vlaku kvanta času na čtení a přemýšlení.

Klování do vlastních jater

Od pana Elčknera jsme se dozvěděli, kde bydlel MUDr. Drůbek, znali jsme i starou fotografii toho domu. Byli jsme zvědaví, jak vypadá to místo dnes. Museli jsme přes most, který strážil sv. Nepomuk, podél potoka až k Panskému rybníku, jenž v jednom místě lemovala vrbová alej.

Naproti přes ulici stál dům čp.181. 

Tak sem chodila za 1. světové války Máryš každé ráno ze svého pronajatého pokojíku na náměstí pracovat jako asistentka. Z brány tohoto domu vyjížděl kočár s dr. Drůbkem za nemocnými v okolních 30 vesnicích, ale taky vyzvednout profesora prostějovské reálky dr. Tomana, když za Máryš přijel z haličské fronty. Jsou to zvláštní pocity. Věděli jsme, že ty dopisy, které jsme přivezli, už tady na tom místě jednou byly. Stáli jsme tam jako pošmistr a pošmistrová z minulosti. 

Hned jak Julinka bude schopná, vyrazíme na další cesty pokračovat v pátrání. Jednou možná budeme opravdovými doručovateli zvláštního druhu pošty, kterou bychom v cíli rádi předali do rukou, v jejichž žilách koluje krev alespoň jednoho z našich hrdinů.

Zítra vyrážím na svou soukromou expedici do Soběslavi. Vím, že existuje tátova korespondence s rodiči, kterou vedli v době, kdy studoval na brněnské vojenské akademii. Tehdy mu náhle umřela maminka. Jednou jsem tajně vnikl dědovi do ložnice a pár dopisů jsem si přečetl. Dědova cimra, to pro nás vnoučata bylo místo, kde erant leones. Tu a tam jsme pootevřenými dvěřmi zahlédli nějakou porcelánovou sošku, pianino u stěny či Marxovy spisy v knihovně, ale práh jsem v životě překročil snad jen dvakrát. Poprvé, když teta právě pomocí toho pianina rodiče k tátově velké lítosti utvrdila, že mě do hudebky posílat nemá cenu. Podruhé, když jsem chtěl prolomit tabu a otevřel jednu skříňku, kde jsem našel krabici plnou dopisů. Táta mi umřel, děda ho následoval, bojím se, aby ty dopisy nezmizely a abych pak nemusel čekat na zázračného pošmistra. A taky tam možná najdu nějaké další poklady. Budu si ale pořád připadat, že pronikám, kam nemám, jako bych lezl do skříní s dědovými podvlíkačkami.

Pro ty, co náhodou čekali další plány na italskou expedici, mám jiné čtení. Do Itálie jsem stopoval skoro každý rok a mám ji tak spojenou s nejsvobodnější částí mého života, je pro mě velkou inspirací (jak by ne, když třeba pro Horu či pro Holana byla inspirací pouhá jedna cesta), řekl bych snad dokonce osudem, a to přesto, že jsem se nikdy nezamiloval do Italky (jen jsem se v Itálii oženil) a nenaučil se italsky. S tím osudem jsem to ale trochu přehnal. Psal jsem tu o spolužačce Lucii. Znal jsem různé útržky jejího osudu, vždyť byla první, kterou jsem před lety ze spolužáků spatřil, jel jsem za ní do Prahy ještě před srazem... a poprvé jsem ochutnal pravé italské těstoviny s olivami a parmezánem. Dnes jsem si přečetl na jejích zbrusu nových stránkách její italský životopis a všechno moje odhodlání psát o Itálii bylo pryč. Ptám se tedy tímto Lucie: Nechtěla bys se mnou a s mými kamarády podniknout expedici do Itálie, jejíž obrysy se snad dají dohledat v mých několika předchozích článcích na toto téma?

15 – K

Když jsme se před osmi lety naposledy sešli na větším třídním srazu 14 let po ukončení základky, jak jsme postupně přicházeli, na pivní tácek se psaly tipy, kolik se nás nakonec sejde. 

Ta čísla jsou jasná (i když ve všech případech příliš optimistická), u všech ale navíc stojí „+K“. Všichni jsme se totiž nejvíc těšili na Rudu Koblice, našeho tříďase. Slíbil, že přijde. A nepřišel. Týden na to nám umřel. Série téměř každoročních třídních srazů od roku 1999 byla přerušena.

Včera jsme se sešli po 22 letech od základky (bylo nás celých 15, bohužel už bez K), a tak sem přikládám pár dokumentů našeho zrání (na všech společných fotkách ze základky jsem bohužel chyběl, na srazech naopak).

1986

1989

1999

2003

2011

Opravdu nás vítr zavál do všech světových stran jak geograficky tak profesně, ale popovídání to včera bylo velmi inspirativní. Zejméne informace o hlohu a černém bezu od Andreje se budou jednou hodit. Lucie zase nedávno zakotvila v italském Trentinu přímo kousek od města Tridentu, nedaleko všech těch míst, která proti rakouské armádě bránili českoslovenští legionáři! A protože je to novinářka, jejíž reportáže můžete vídat např. v Objektivu nebo číst např. v Koktejlu či Magazínu IN, už teď je jasné, kdo naši expedici posune tam, kam jsem si to od začátku přál. Aspoň vidíte, že to není chiméra. Pár účastníků už se mi přihlásilo, zejména z řad řidičů. To mě motivuje k dalšímu článku na toto téma, který snad můžete očekávat již zítra.

Julinka a Tylinka

Julinka má sestru v rostlinné říši. Adoptovali jsme stromek, lípu srdčitou ve františkánské zahradě. Říkáme jí Tylinka (přechýlením latinského názvu). Zatím je sedmkrát větší než Julinka, tak uvidíme, kdo poroste rychleji.