Dobrodružství v pravou chvíli

Už jsem si zvykl s koncem starého roku dočíst nějakou rozečtenou knihu. Dnes to byl Vzduch zdarma. Nemůžu souhlasit s Henrym Millerem, který naznačil, že Sinclair Lewis není zrovna dobrým americkým autorem. Jak příběhem tak slohem mě přesvědčil, že umí nejenom psát, ale má i co říct. V době, kdy román napsal, se tento hodnotil veskrze jako sociální satira, ta byla tehdy oblíbená nejen v Americe. Dnes už z knihy marxismus vyšuměl jako z dlouho otevřené láhve limonády, ta ale neztratila nic na své osvěžující chuti. Dovolte mi shrnout část děje.

Klára Boltwoodová se rozhodla vyvětrat hlavu ztěžklou životem mezi newyorskými snoby (z nichž Jeff Saxton o ní jevil velký zájem), a tak vzala otce a odjela luxusním vozem přes celou Ameriku do Seattlu za příbuznými. V Schönstromu (zřejmě vymyšleném městečku, na mapě jsem ho nedohledal) musí absolvovat malou opravu vozu a mechanik a spolumajitel garáže Milton Dagget se všimne Kláry a zaslechne cíl jejich cesty. Protože se na první pohled zamiloval, vezme si časově neomezenou dovolenou a vyrazí se svou kočkou Verou de Vere stejným směrem. Několikrát Boltwoodovy vytáhne z bryndy. Markantním rozdílem mezi nimi ale je, že zatímco oni spí v hotelech, on si ustílá v autě nebo ve stanu vedle auta, vaří si na vařiči a má trochu horší typ vozu (značky aut jsou zřejmě rovněž smyšlené). Cestovatelé zažijí spoustu dobrodružství, jejich společný citově překotný příběh je ale narušen dvěma událostmi. První je přistoupení jistého Zrzka (v originále Pinky) do Miltova auta.

Patřilo k jeho vyznání milovníka motoru nikdy neodmítnout svézt někoho, měl-li místo ve voze.

Jenže Zrzek si svezení vynutil revolverem a pak nebylo možno se ho nijak zbavit. Byl to hrubián a nevychovanec posedlý zlatokopectvím, nicméně moc dobře znal psychologii a Miltovi ho bylo místy i líto. Jen se za žádnou cenu nechtěl potkat s Klárou, dokud se ho nezbaví.

Druhou čárou přes rozpočet byla nečekaná intervence Jeffa Saxtona z New Yorku. Našel si Boltwoodovy obtelefonováváním různých hotelů a překvapil je v jednom zájezdním hostinci u Flatheadského jezera, kdy byly zrovna na cestě z Butte do Kalispellu (není mi pochopitelno, proč nejeli z Butte přímo na Spokane?! možná tam ještě nebyla silnice, nebo že by chtěli vidět tamější příšeru?). Jeff přesvědčoval Kláru, aby už toho cestování nechala a vrátila se do New Yorku.

Co čert nechtěl, právě v onom hostinci se setkali boháči Jeff a Boltwood s chudákem Miltem a otrhancem Zrzkem… Nebudu prozrazovat rozuzlení téhle zápletky, nicméně po tomto setkání proběhl zajímavý rozhovor mezi Miltem a Klárou.

„Což opravdu dbáte o takové věci, o všechny ty strašně drahé přepychové věci?“ prosebně se ptal Milt.

„Zajisté, obzvláště po životě v malých hotelech.“

„Nemilujete tedy doopravdy dobrodružství?“

“Ach ano – ale jen v pravou chvíli! Již proto, že se nám po nich zdá správná večeře tak výtečná!“

Přiznávám, že na svých stopařských dobrodružstvích mám také moc rád ten návrat domů do vany, do postele, ke svíčkové a babiččině vánočce. Vzhledem k těm Millerovým slovům o penězích a vnitřním pocitu bohatství byla asi moje nejdobrodružnější cesta v 18 letech, kdy jsme měli s Lenkou vyměněno každý 500,- Kč a strávili jsme s tímto obnosem týden v Itálii, navštívili Řím, Pisu a Florencii, kde jsme poslední liry dali za naši první pravou italskou pizzu. Patřilo to k té mladické drzosti. Ale i tenkrát jsme měli radost z těch přepychových věcí, co jsme měli doma. Já po sedmidenní zácpě především ze záchoda.

Memento a předsevzetí

Kyjev

Na sklonku roku mě zase posedl plán. Dlouho ve mně ten sen bublal, ale teď jsem našel motiv. Táta byl za mého dětství dvakrát v Kyjevě. Jezdil tam na školení o počítačích, které nenáviděl. Byl tam vždycky několik měsíců a já si pamatuju tu dětskou radost (bylo mi mezi dvěma a pěti roky), když se vrátil, někdy třeba jen na pár dní. Pamatuju si hlavně Vánoce, kdy pod stromečkem bylo tolik věcí popsaných písmeny, která jsem neznal. Možná moje nejranější vzpomínka vůbec je z Vánoc, kdy jsem pod stromečkem našel bakelitovou krabičku se dvěma otvory pro oči – mačkáním se posunovaly obrázky a nebyly to pohádky jako bývaly v takových těch mačkacích televizích, které vyráběl podnik místního průmyslu Kovozávody Semily – tady byly obrázky z rakety. Pravda, pasažéři té rakety byly medvídci, ale ten vesmír za okny jejich kapoty byl jako živý. Nezvykl jsem si ještě pořádně na Zemi a už jsem snil o výpravách na Měsíc, Mars a Venuši. Po Vánocích táta zase odletěl.

Byl jsem ve sklepě pro vánoční dárky, které si tam Ježíšek schovává, aby na ně Věruška nepřišla, a zrak mi padl na zapadlé album s pohledy Kyjeva. Když jsem si je prohlédl, padla na mě zvláštní touha ta místa navštívit. Jeden pohled se od ostatních trochu lišil, byl tak trochu ochmataný, tak jsem ho otočil. Táta na něm píše mámě. Je z 9. června 1978, to mi bylo dva a půl roku. Je to pohled na hotel Ukrajina, kde bydlíme. Předsevzal jsem si, že hotel najdu na internetu a zjistím, jestli a za kolik se tam dá bydlet dnes. A vznikla z toho přímo posedlost – chci vidět Kyjev, i když už to bude jiný Kyjev, ale v tom novém Kyjevě chci najít ten hotel nebo místo, kde stál tátův hotel. Najít ho virtuálně se mi totiž nepodařilo.

V roce 1961 totiž v Kyjevě postavili hotel Moskva, který ale po osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 přejmenovali na hotel Ukrajina. Hotely se stejným názvem jsou i v Moskvě a ve Lvově. Když jsem hledal historický hotel Ukrajina, narazil jsem jen na budovy, které se té z mé pohlednice vůbec nepodobají (a přesto jsou foceny v Kyjevě – jeden začátkem 80. let, druhý už blíže současnosti). 

Narazil jsem i na sérii fotografií z Kyjeva v době, kdy tam táta byl, listoval jsem tím albem půl večera, ale už ne za účelem pátrání, ale protože mě ta doba a ta země vlastně fascinuje – asi tou hrůznou megalomanskou symbolikou komunismu na sovětském venkově a přitom tou blízkou atmosférou doby, v níž jsem prožil dětství. Město, z kterého posílají medvídky do kosmu.

Cesta tam vlakem trvá mezi 30 a 40 hodinami, nejrychlejší je přes Berlín, ale lze jet i přes Slovensko, Brest Litevský nebo Budapešť. Věruška není z mých novoročních předsevzetí nijak odvázaná, protože tím druhým je týdenní letní pobyt v pravěkém skanzenu v Březně u Loun – teď hledáme rodinu, která by do toho šla s námi. Bydlet v chatrči, živit se tím, co nalovíme (nebo spíš nasbíráme), koupat se v řece… V novém roce na to asi Julinka bude ještě malá, a tak asi dáme přednost Kyjevu, co Věru?

Modlitba pro Julinku

Až umřeš, tatíčku,
zjisti mi v nebíčku,
kolik tam sídlí bohů.
Zjisti mi v nebíčku,
kolik je pánbíčků
a koukni do všech rohů.

Až umřu, dcerunko,
kouknu se za slunko
a do všech koutů nebe.
Už nyní ale vím,
že všude uvidím
místo těch bohů tebe.

Mnoho či nemnoho,
já věřím v Jednoho
a tomu patří díky
za to, že Sebe dal
a že mi daroval
ty krásné okamžiky.

Ráj podle Jaroslava Durycha

Dalším literárním darem od Ježíška byl tento skvost:

Jaroslav Durych bude mít v dubnu 50 let od úmrtí. Jeho román Duše a hvězda jsem přečetl ve vlaku z Loun do Rakovníka a zpět v době, kdy jsem měl režijní průkaz, a tak jsem v Rakovníku jen přestoupil do vlaku zpátky domů. Miloval jsem a dodnes miluju četbu ve vlaku. Tehdy jsem si usmyslil, že jednou napíšu taky román. Bylo mi sedmnáct. Od té doby posunuju věkovou mez, do níž se tak stane. 25, 30, 33, 35, teď jsem na 40. 

Mám doma Jaroslavem Durychem podepsanou studii o Otokaru Březinovi z roku 1931, výtisk číslo 26. Myslel jsem si, že je to to nejvzácnější, co od Durycha kdy budu mít. Byzkydy jsou z roku 1926 a číslo výtisku? 

A to mám i 28. výtisk sbírky Panenky z roku 1923, 2. vydání Menší valdštejnské trilogie (Rekviem) z roku 1930 a podepsanou Evu a Té nejkrásnější z roku 1948. 

Přemýšlím, jak sestavit vzpomínku na Durycha v knihovně. Napadá mě, že by nebylo od věci pozvat doc. Karla Komárka z Olomouce, který je na Durychovo dílo odborníkem, a doplnit večer ukázkami z poezie. Přečtěte si třeba tuhle báseň, kterou Durych nazval Ráj. Ještě předesílám, že v roce 1926 byla podle učebnic česká poesie v zajetí poetismu a možná tak ještě proletářské poetiky. Báseň má na internetu svou premiéru.

Děvčátko našlo potkana

za stodolou,

srst byla z něho zedrána

a dítě se ho ujalo,

do ruky vzalo, zpívalo:

hajej, hajej, hou, hou!

Děvčátku oči zářily

nad zdechlinou,

blažeností se třpitily

a jako úsměv v samotách

stříbrné písně hlas se táh’:

hajej, hajej, hou, hou!

Potkane, scíplý potkane,

ty’s už jen hnůj,

mor jenom z tebe povstane

a přece, kdybych světem vlád’,

do srdce by mi smutek pad’

pro divný osud tvůj!

Durych často polemizoval a často s ním člověk nemůže souhlasit. Ale byl z těch polemiků, který dává protivníkovi vždy vyargumentovaný pohled druhé strany. Kniha Polemiky a skandály, kterou Karel Komárek v roce 2002 sebral, mi dala mnoho materiálu na přemýšlení, a do besedy s panem docentem ji vezmu jako zásadní prostor pro otázky. Teď ještě aby tu dálku vážil. Jinak se budu muset hádat sám se sebou.

Není Makao jako Meako

Nikdy jsem netoužil mít doma Ottův slovník naučný, což možná některé lidi, kteří znají moji knihovnu, překvapí. Důvod je prostý – neměl bych pak už tu moji knihovnu, protože by se tam pro Ottu nevešel pomalu nikdo jiný. O moc větší byt si kvůli knížkám kupovat nechci, a jestli někdy přeci jen postoupíme do 3+1, pak bude záležet na Julince, jestli si mezi skříněmi na šaty a policemi na šminky udělá místo i pro knihovničku, kam by si šoupla Vrchlického a Zeyerovy spisy či pár svazků z edice Světové četby z Odeonu.

Po Ottovi jsem netoužil, o to víc jsem ale vždycky toužil po naší nejstarší encyklopedii – po Riegrově slovníku naučném z let 1860 – 1874. Nebudu to protahovat, dostal jsem od Ježíška půlku tohoto skvostu. Napsal jsem si o všech jeho deset dílů, a tak se mi dostavilo v truhle deset svazků – to jsem ovšem netušil, že jeden díl je v některých sebráních rozdělen na dvě oddělení. To je nadělení. Ale nadělil mi ho Ježíšek a já mám stejnou radost, jako kdybych ho dostal od A po Z i s dodatky. Mám takhle už několik slovníků a časopiseckých ročníků – třeba u Encyklopedie humoru a vtipu mi chybí prostřední dva díly od L po Poc, Ottův divadelní slovník mám od A do Gat. Riegrův slovník naučný mám tedy od A do Oži, péčko už mi Ježíšek odepřel.

Beru to z té lepší stránky. Už těch deset dílů z knihovny vytlačí do sklepa kus hodnotné literatury. Riegrův slovník je dostupný online, takže na ukázku do hodin na univerzitě třetího věku nebo až se vrátím k učení na střední škole, to stačí. A Kadaň v té první polovině je! A je tam i Kirwitzer.

Představte si, že už při nalezení tohoto druhého hesla, kterým jsem zkoušel kvalitu slovníku, jsem zjistil pro mě převratnou novinku, a to že Václav Pantaleon Kirwitzer, mimochodem první z jesuitů českých na misii, nezemřel v Makau, jak po léta tvrdím. Letos jsme na Kirwitzerově dni dokonce měli o Makau přednášku ing. Fochlera – velmi zajímavou přednášku, při níž ing. Fochler dokonce spekuloval, kde by mohl v Makau být Kirwitzer pohřben. A pod stromečkem najednou zjistím, že Kirwitzer se v Makau jen krátce zdržel, načež odplul do Japanu, kde však už 22. kv. 1626 v Meako zemřel.

Meako možná zní podobně jako Makao, a tak nějaký pozdější přepisovatel krátkých biografií to zřejmě současníkům trochu zjednodušil. Jistě bystě řekli, že žádné Meako neznáte. Ale právě letos jste ho zřejmě všichni viděli v televizi. Jedny z nejvzrušenějších záběrů z ničivého dopadu letošní vlny tsunami na Japonsko totiž byly natočeny a přenášeny do celého světa právě z města Meako neboli Miyako v provincii Iwate. Jestli tam Kirwitzer měl hrob, tak už ho tam pravděpodobně nemá.

Smekám klobouk před redaktory naší první encyklopedie. Jsou stále kdesi tu. Jakub Malý dokonce i tu.

Kdesi tu

Před 750 lety byl Wernerem z Eppsteinu, arcibiskupem mohučským, za přítomnosti krále Přemysla Otakara II. posvěcen klášter sv. Jakuba v Praze. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu tam v roce 2008. Tehdy jsem v Praze nemohl stahovat fotky a tak jsem o zážitcích jen psal.

Když jsem si tedy dnes fotky dohledával, našel jsem krom těch z kláštera i fotky z knihovny Václava Havla. Fotil jsem si i některé citáty, co jsem tam našel. Jeden, myslím si, dnes stojí za publikování.

Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.

(Zápis z 5. prosince 2005, otištěn v knize Prosím stručně, 2006)

Civilizace a chudoba

Oslavil jsem Julinčiny půltiny a svátek sv. Štěpána pokračováním v četbě řeckého románu Henryho Millera, který má dnes 120 let od narození. Krom nepodstatné zmínky o Praze (100) a zhodnocení Sinclaira Lewise jako špatného spisovatele (111) mi přineslo těch několik desítek stránek i další spoustu materiálu, o který bych se rád podělil. 

Už jsem se tu dávno vyznal, že mi Millerův styl je velmi blízký, jeho cestopisné rysy se smyslem pro detail a odbočky do všech možných zákoutí lidské mysli v různém tempu i tvaru jsou mi vždy inspirací, i když mám v mnoha oblastech třeba úplně opačné smýšlení. Zde je třeba jeho soud o civilizaci:

Kdo dříve jedl rukama, používá nyní příbor; někteří mají v chajdě elektrické světlo místo petrolejové lampy či svíčky; tam, kde dříve ležela puška či mušketa, mají na polici katalogy obchodního domu Sears & Roebuck či bibli; někdo má nablýskaný revolver místo kyje a jiní používají peníze místo mušliček a ulit, nosí slaměné klobouky, které vůbec nepotřebují, a uctívají Ježíše Krista, s nímž si nevědí rady. Avšak všichni do jednoho jsou nespokojení a hluboko v srdci sklíčení. Duši jim zachvátila rakovina a lepra. Těm nejtupějším a nejzkaženějším dají na rameno flintu a poručí jim, aby bojovali za civilizaci, která jim nepřinesla nic než bídu a ponížení. Jazykem, jemuž oni nerozumějí, vytrubují tlampače děsivé zprávy o vítězství a porážkách. Je to šílený svět a získáte-li si od něho byť jen nepatrný odstup, jeví se vám ještě šílenější… (108)

Z Obratníků člověk ví, že je těžké Millera sociálně zařadit. Člověk z něj má zvláštní pocit, že i když nemá na večeři a „zve se“ k různým kamarádům, aby přežil, má stále někde na kontě dost peněz „prostě pro případ“. Tenhle pocit nemizí ani při čtení Kolosu z Maroussi. Na Krétě v jednom rozhovoru s místními literáty k tomu říká:

Chudoba ještě nedělá z lidí ubožáky… Mám právě tolik peněz, abych se dostal zpátky do Athén. Až budu v Athénách, budu muset uvažovat o tom, kde seženu další. Při životě mě však neudržují peníze, nýbrž víra, kterou mám v sebe samého, ve vlastní schopnosti. Sám před sebou se cítím jako milionář… (113)

Vánoční reklama

Přivezly mi České dráhy
poštou balík těžké váhy:

pod dárkovým balením
dvě krabice s kamením.

Přiložen byl malý vzkaz
podepsaný Santa Klaus:

„Když poprosíš Štěpána,
přimluví se u Pána

a ten ti to kamení
ve zlaťáky promění.

Zasáhne tě Boží láska,
stačí podat tiket SAZKA.

A když nevyjde ti sázka,
kup si něco od Jiráska“

Soukromý tisk k vánocům 1931

Dostal jsem od Ježíška několik krásných knížek. První, kterou jsem přečetl, má název, jenž jsem mamince, když večer volala, zatajil, aby si nemyslela, že jsem dostal hovno. Napsal ji Josef Hora a její první vydání z roku 1931 mám podepsané jak básníkem, tak i autorem dřevorytů Václavem Maškem. Jmenuje se Balada v hnědi. Tou hnědí je myšlen podzim a jeho konotace.

Na Dušičky se prochází dvojice novomilenců a vše směřuje k tomu, o čem většinou milenci na takových procházkách přemýšlí. Přijde však tahle tolikrát v dějinách ženského ostychu a mužské ješitnosti opakovaná scéna:

Všecko, všecko mu chtěla dát,
jen co vteřina pomine.
Čas ale jako by smyslil si stát,
na nahou ruku jí padl chlad:
Ne, ne, drahý, ne, tady ne.

Netrpělivě, těžce vstal
a vyčítavě šel podle ní.
Hrot jejích ňader mu v zraku hrál
a na rozkousaných rtech mu tál
zhaslý plamínek splnění.

Nebudu prozrazovat, jaký rozmar přelétl mladé ženě přes nos, protože tohle není čtenářský deník, ale jen zpáteční zrcátko života. Nakonec to ale dobře dopadne. Díky Ježíškovi!

Vánoční zamyšlení

Josef Wenzig, autor německých libret k Smetanovým operám Libuše a Dalibor, jednou napsal: „Je-li láska sluncem našeho bytí, je přátelství měsícem v čiré noci.“ Mám v životě to štěstí, že těch měsíců mám hned několik, i když zase ne tolik jako plynní obři. Za temných nocí jsem ale nikdy nebyl sám.

Přátelé se poznají právě podle toho, že nemusí zářit na obloze každý den, nejsou tady totiž od toho, aby svítili, když jsme čilí a šťastní a kdy jejich světlo pohlcují sluneční paprsky. Přátelé, jako ty oběžnice, vycházejí a zapadají nepravidelně za našich nocí a osvětlují nám cestu svým světlem, které získávají ze svých slunečných dnů. Nemusíte si třeba ani po roce sdělovat, co je nového, můžete klidně začít tam, kde jste minule skončili, třeba uprostřed věty. Můžete jim brečet na rameni a taky říct, že jsou volové, když melou kraviny. Jednomu z nich, který má teď ke Slunci blízko jako Merkur (kde jsou nejteplejší dny a taky nejchladnější noci), bych zrovna dneska chtěl říct, že je vůl, a poděkovat mu za to!!!

První Vánoce s Julinkou

Báseň je jen hra se slovy,
když mezi řádky něco chybí.
Já ztratil víru v cukroví
a mlčenlivou oběť ryby.

Stal jsem se hloupým dospělým
oddaným vyšší kultuře,
jenž nelíbá se pod jmelím
a prádlo nechá na šňůře.

Já ztratil víru v šupiny
a vůni vinných klobás
a v Toho, který bez viny
prý narodil se pro nás.

S děťátkem se i oslovi
v nejšpinavějším chlévě líbí.
Báseň je jen hra se slovy,
když mezi řádky něco chybí.

Vánoční balada

Při výběru básní Konstantina Biebla na přednášku 12. listopadu jsem tuto báseň měl v užším výběru, ale nakonec ve věži nezazněla. Rád bych ji tedy připomněl v době, ke které se váže, protože vystihuje Bieblovu ranou poetiku i pozdní osud.

V plamenech se děti krčí.
Oheň svojí
oranžovou vojí
do tmy trčí.

Nejstarší z nich, to je syn,
jako táta horká hlava.
A na zdi se pohoupává
sladký, modrý pušky stín.

Nejstarší z nich, to je Jenda,
dostal jméno po tátovi.
Píše, píše prstem psaní,
co v tom psaní, nikdo neví.

Stojí na něm adresa:
-------------------------
JEŽÍŠ KRISTUS
NEBESA
-------------------------
Vítr, vítr psaní nese,
přepadli ho vlci v lese.

A to psaní nedonese.

Šibeniční humor inspirující

Jednou na Silvestra, když už měli náladu, počali si vedoucí státníci osy vyměňovat blahopřejné telegramy.
Hitler cinknul sklenicí o sluchátko a slavnostně zvěstoval Ducemu: „Na Nový rok, do Moskvy krok!“
„Na Tři krále na Urále!“ opáčil zdvořile vůdce italského národa.
Když pak oba telefonovali toto poselství japonskému velvyslanci, odpověděl i tento asijský diplomat veršem: „Na Hromnice v Americe!“
Teď toho měl ale dost ten muž z telefonní centrály, který zapojoval uvedené hovory, a zahoukl jim do telefonu zlostně, ale stejně poeticky: „Na Květnou neděli, budete v prdeli!“

Tenhle vtip pochází z knihy Země úsměvů Oskara Krejčího. Připomnělo mi to náš oběd v lounském hotelu Union před cestou stopem do Maďarska, kam jsme měli s Brďou namířeno někdy v druhé polovině 90. let.

Brďa: Možná nás to stočí do Debrecénu a dáme si tam debrecínku.
Já: Nebo pojedeme do Szegedu a dáme si tam segedín.
Pišos: Nebo pojedete do prdele a dáte si tam hovno.

Oskar Krejčí, autor, tedy spíš sběratel vtipů z období okupace, byl za tuto činnost zatčen Gestapem a odvlečen do koncentračního tábora. Jeho kolegové knihu dokončili v Zemském ústavu pro duševně choré v Bohnicích. Když teď u mě ze soboty na neděli spal Kuba, půjčil jsem mu na spaní tričko s bohnickou léčebnou a četli jsme si. Když v neděli odjížděl, věděl, kdo byl Hitler, Himmler, Hess, Goebbels, Göring, ale třeba i Emanuel Moravec. Dějepis ho nebaví. Ale po každém tom vtipu si ochotně nechal vyprávět okolnosti, které jsou pro pochopení důležité. Možná kdyby se těch 147 fórů četlo žákům a studentům ve školách, věděli by víc než z obrázkové učebnice s dějepisným atlasem.

Tady je několik návrhů místopisných názvů, které prý Češi posílali K.H. Frankovi, když se začali používat německo-české nápisy (u některých mi chvíli trvalo, než jsem pochopil pointu):

Střešovice – Dachau
Myslíkova ulice – Špekulírgasse
Strašnice – Bu-Bu-Bu-dorf
Záběhlice – Hessdorf
Tylovo náměstí – Organtinplatz
Masarykovo nádraží – Fleischkravalbahnhof

Ríšu napadlo, že jestli se přejmenuje ruzyňské letiště, mohlo by mít v letových řádech aerolinek zkratku RVHP (Ruzyně-Václav-Havel-Praha).

Jestli ovšem zítra bude na zastupitelstvu navrženo přejmenovat Fučíkovu ulici v Kadani na ulici Václava Havla, budu hlasovat pro.

Křováci

Jak tak Klára Boltwoodová projížděla americkým Západem, všimla si podél cest zvláštních lidí se zvláštní turistickou výbavou.

„Křováky“ byli zváni tito tábořící dobrodruzi. Klára uvykla malým vozům s rozbitými postranními okny, s umyvadly nebo ledničkami přivázanými vzadu, s lepenkovými kufry, připevněnými provazem na stupátka, s pekáči a opletenými lahvemi s vodou, houpajícími se po stranách vozu. A jednou viděla i osobní prádélko nemluvněte, jež se sušilo na provaze, nataženém nad karoserií.

V každém tomto voze bylo cosi podobného shromáždění lidu při dražbě statku: děd, otec, matka, několik synů a dvě či tři dcery, alespoň jedno děcko v náruči každého dospělého, a to vše nacpáno na dvě sedadla, stísněná ještě zavazadly a dětskými kočárky. A byli šťastni – nekonečně šťastnější než elegantní lidé, unuděně se vozící na sedadlech za šoféry.

Turisté-křováci se utábořili, přikryli motorovou skříň pokrývkou, z níž se drala bavlna, rozložili umyvadlo, umyli se, pojedli a zpívali kolem ohně. Dědeček a nejmladší nemluvně si spolu hráli a zatím invalidé v limuzinách, odloučeni od života skleněnou tabulí, uchráněni stálou čtyřicetimílovou rychlostí toho, aby jako obyčejní lidé neviděli nic, co se děje na cestě, navteřinu zahlédli tábořící, ohrnuli nos a hnali se dále, unaveně přemýšlejíce, najdou-li večer dobrý hotel…

Chtěl bych, aby z nás s Julikou jednou byli takoví křováci.

Jak vidno, Klářino sociální cítění dostalo na cestě dost podnětů k zamyšlení. Příště si povíme, jaký vliv měl tento zážitek na její sociální sebezařazení.

Sto let stará Píčovina aneb smutný odchod J.L. Píče

Dnes je to sto let ode dne, kdy se rozhodl ukončit svůj život český archeolog a historik Josef Ladislav Píč. Když zajdete do Národního muzea do prehistorického oddělení, vězte, že archeologické sbírky s desítkami tisíc předmětů pořádal právě tento muž (dnes samozřejmě rozrostlé o dalších pár stovek tisíc). Vedl mnohé archeologické výzkumy, z nichž z onomatopoických důvodů uvedu aspoň ten v Pičhoře u Dobřichova. Redigoval Památky archeologické a vydal rozsáhlé Starožitnosti země České.

Ani život vědce není však ušetřen poměrně drsných sporů. Jeden například vedl s univerzitními profesory právě o uspořádání pravěkých sbírek v muzeu podle epoch. Osudným mu pak bylo zapojení se do sporu o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Jako vlastenec tělem i duší asi podvědomě stál na straně pravosti a chtěl jí pomoci zdánlivě nestrannými argumenty. Po 25 letech od zdánlivého ukončení sporů, kdy prof. Gebauer, Goll a Masaryk prokázali padělání rukopisů jazykozpytným rozborem, vstoupil Píč na bitevní pole s paleografickou analýzou, kterou si nechal potvrdit předními paleografy ve Francii a Itálii (německé považoval za podjaté stejně jako české). Všichni shodně kladli vznik RK do 14. století plus mínus sto let. Píč předložil 15. prosince 1911 výsledky své práce muzejnímu výboru, ale ten se jimi vůbec nezabýval. 17. prosince vyšel Píčovi článek „Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem palaeografů skvěle obstál“ v Národních listech, hned následujícího dne ovšem v časopisu Čas zesměšněný jakýmsi J. K., studujícím VII. tř. gymn. (tedy patnáctiletým chlapcem), na nějž Píčova obhajoba působila humoristickým dojmem. Dnes by nad takovým článkem asi každý mávl rukou, ale profesor Píč se následujícího dne zastřelil (František Mareš soudí, že ani Píč nepřikládal septimánově článku význam, ale dotklo se ho spíš, že jej muzejní výbor ignoroval; ve věci samozřejmě možá hrála důvod i jiná okolnost, která není známá).

Poprvé jsem o osudu J.L. Píče četl před dvaceti lety u dědy ve sklepě, kam jsem si z antikvariátu, který minulý rok z Loun zmizel (naštěstí jen do vedlejších Černčic) knihu Jana Vrzalíka Poučení o nepadělaných rukopisech, která ze mě udělala septimána, odhodlaného třeba i u maturity proti všem profesorům hájit pravost RKZ.

Ať tak nebo tak, je docela pravděpodobné, že Píč neměl vědeckou pravdu a stal se tedy mučedníkem spíš pseudovlasteneckým než vědeckým. Nicméně co následovalo, to mi přijde z celého toho případu nejzajímavější. Jednak Herbenův článek v časopise, kde před pár dny vyšel článek onoho septimána, jehož název „Pokoj lidem dobré vůle“ svedl mnohé k tomu, že si mysleli, že jde o Píčův nekrolog – ovšem vydán byl 24. prosince, a tak se název spíše vztahuje k přání klidných Vánoc, i když se dotýká Píčova případu a to velmi příkře: Co jsme psali o Rukopisech a Píčovi, byli bychom napsali stejně, kdybychom byli už viděli ten revolver namířený do spánků. A kdyby všichni věřící v Rukopisy pohrozili sebevraždou, nic nám do toho není; nic neslevíme z rozhodnosti své a třeba příkrosti. A jinde Když 17. pros. 1911 dovedl dr. Píč opakovat, že při posuzování Rukopisů přísluší paleografii a chemii prvé slovo, dali jsme slovo středoškolskému septimánovi, aby prof. Píče poučil. Mnozí pokládají to za potupu, jestliže jsme septimánovu odpověď fingovali. Ale článek Času 18. prosince psal skutečný septimán, a to je pro vědu Píčovu ještě větší potupa, chcete-li, neboť ten septimán opravdu nesmyslnost logiky Píčovy dokázal. Ještě jinde: Člověku se zadrhuje v hrdle, když pomyslí, v jakém kulturním ovzduší máme žít. Lidé, kteří neumějí časovat jediné staročeské sloveso; lidé, kteří svými vědomostmi vůbec nestačili by se uživit ani jako diurnisté, rozhodují zas jednou o české vědě. Národní museum je vlastenecký ústav, kde si dva tři lidé počínají jako v obecním výboře Poslední Lhoty. A v závěru: Pozoruju-li … žurnalistiku naši, jak se právě postavila k rukopisné Píčovině, cítím se tak cizí v této společnosti jako před 25 lety. Zdá se mi, že ještě pořád není žádná nevzdělanost tak nevzdělaná, žádná blbost tak blbá a žádné darebáctví tak darebácké, aby se nenašel aspoň jeden český list, jenž by to neuveřejnil.

Článek je zřejmě velmi nevybíravý proto, že jde o obranu proti útokům jiných časopisů na realisty. Píše se v něm ještě: Ku podivu, bláta je v českém národě nevyvažitelné množství; kdyby se vyváželo, Saharu bychom zúrodnili. Jenže samotný ten článek se dnešnímu oku jeví jen jako další hrst bláta hozená opačným směrem. Herben neváhá sejít ani na osobní rovinu a obvinit týden mrtvého soka (s nímž se znal, ale od jisté doby nezdravil) z dehonestace vlastní sestry, kterémužto nařčení se ovšem již Píč nemohl bránit. Jsem přesvědčen, že jediný etický přístup Jana Herbena jako mluvčího strany Píčovi protivné bylo zachovat alespoň nějakou dobu po jeho smrti mlčení. Právě dnes je toto sto let staré poselství více než aktuální!

Zdánlivě vědečtější odpovědí na Píčovu smrt bylo sepsání a podepsání manifestu, že spor o rukopisy je již definitivně rozhodnut a že RKZ jsou s konečnou platností padělky. Mezi 52 signatáři, mezi nimiž byli jak vědci z řad odpůrců pravosti, tak osobnosti, které ve sporu nikdy nefigurovali, chyběl Jaroslav Goll. Jeho zdůvodnění je morálním ponaučením z celé této smutné kauzy:

Kde jest autorita tak neomylná, která by prohlásiti směla, že spor možný není, která, i kdyby moc měla mlčení uložiti, obávati se nemusela, že se dříve nebo později ozve: A přece se točí! Konec sporu se dekretovati nedá.

Věruška, aniž by to tušila, připomněla toto výročí speciálním piškotem Raffaelo, který do redakce zaslala Klára Píčová. Přejmenovali jsme si tu dobrotu na Píčovu buchtu a opravdu celé rodině (naší a sestřiné) velmi chutnala.

Z Kadaně za Václavem Havlem

Václave Havle, měl jsem Vás rád. A nepíšu to proto, že se má psát o mrtvých jen dobře. Kolikrát jsme si na tu pravdu a lásku v kruhu rodinném zanadávali. Kolikrát mi to srdíčko u Vašeho podpisu přišlo jako hloupá póza a kýč. Kolikrát jsem si rýpnul do Odcházení jako do senilního výplodu tvůrčí krize. Ale to všechno proto, že jsem Vás měl rád opravdu a ne nekriticky.

Nekriticky jsem se do Vás zamiloval při poslechu Hlasu Ameriky v pozdních 80. letech. Když uhodila revoluce a cinkalo se klíči, stal jsem se nadšeným osvětovým pracovníkem a lepičem plakátů s nápisy Havel na hrad (Císaře na hrad jsem tehdy lepit odmítl). V lounském týdeníku OF mi vyšla slohová práce podepsaná tuším „student 1. ročníku gymnázia“, kde jsem o Vás pěl jen samá nadšená klišé – možná je dobře, že jsem ten výtisk ztratil.

Byl jsem prostřednictvím televize s Vámi ve Francii, na Islandu, v Kanadě i v Americe. Tam v newyorské katedrále sv. Jana Evangelisty jsem poprvé slyšel Most přes rozbouřené řeky. Děda mi pak pustil celou desku Simona a Garfunkela. Most přes rozbořené vody ho doprovodil i na jeho poslední cestě letos v září.

Aniž bych tehdy tušil o své ochotnické kariéře, kupoval jsem si texty Vašich her a přímo je hltal. Audienci jsem si zamiloval, Asanace byla asi moje první konfrontace s divadlem pro více postav a s režijními poznámkami. Přečetl jsem ji cestou autobusem z Prahy do Loun. Dnes se svým souborem Navenek hrajeme Vaši Vernisáž.

Vašemu esejistickému dílu dlužím pozornost. Naposledy jsem četl Letní přemítání z roku 1991. Byl jsem se ale poměrně nedávno podívat ve Vaší knihovně, obdivoval se Vašim dětským malůvkám a zhlédl filmy o Vašem životě.

V Letním přemítání píšete o „duchovním“ státě. Dnes jste se stal jeho právoplatným občanem. Tohle krédo bych si s Vámi dovolil sdílet i ve své politické kariéře.

Ráj na zemi, v němž by měl každý každého rád, všichni byli obětaví, slušní a hodní, země by vzkvétala, všechno bylo hezké a všechno harmonicky fungovalo ke spokojenosti Boží, nebude nikdy. S utopisty, kteří toto slibovali, má svět naopak ty nejhorší zkušenosti. Zlo bude existovat pořád, lidské hoře nikdo nevyhubí, politická aréna bude vždycky přitahovat neodpovědné dobrodruhy, ctižádostivce i podvodníky, ba ani ničit zeměkouli člověk jen tak nepřestane. V tomto směru nemám žádné iluze.

Ani já, ani nikdo jiný tuto válku jednou provždy nevyhrajeme. Nanejvýš můžeme vyhrát tu a tam nějakou dílčí bitvu. Přičemž ani to není jisté. Přesto se mi zdá, že má smysl trvale a pořád tento zápas vést. Po staletí je veden a ještě po staletí – doufejme – veden bude. Je ho třeba vést z principu. Prostě proto, že se to má. Že to je správné. Nebo – chcete-li – že to Pánbůh tak chce. Je to věčný, nikdy nekončící zápas. Zápas, který zdaleka nevedou jen hodní lidé (mezi něž se, nutno říci, v podstatě počítám!) s lidmi zlými, lidé čestní s lidmi nečestnými, lidé myslící na svět a na věčnost s lidmi myslícími jen na sebe a na tuto chvíli. Je to zápas, který probíhá v každém člověku. Je to dokonce zápas, který dělá člověka člověkem a život životem. 

Neodpustím si jedno nadšené klišé: Pro mě, ale myslím, že nejen pro mě, jste byl důstojným pokračovatelem duchovního odkazu našeho národa. 

První vločka

Má první sněhová vločka!
Snad na mě chvilinku počká.
Maminko, schovej ji do dlaně,
než dojdu domů pro saně.

Nepočká, Julinko, roztaje,
jako když cukr dáš do čaje.
Musíš dát vločkám chvíli čas.
Až budou všude kolem nás,

na zemi se z nich stane sníh
a po něm budou na saních
jezdit kluci i holčičky.
A to je konec básničky.

Kájové Náckové Máši a další

Konečně mám v knihovně zpěvník lidových písní, jaký jsem sháněl. Je to Český zpěvník s podtitulem 500 lidových písní českých, moravských a slezských. Uspořádal jej Karel Plicka. Mám pořád před očima knihu Praha ve fotografii Karla Plicky, kterou měl děda na čestném místě v knihovně, stejně jako jeho etnografické dílo Český rok. Co ale mám já ze zpěvníku plného not, když jsem se číst noty nikdy nenaučil?

Slova, dámy a pánové. Zpívat si je sice mohu jen tak, jako když z kancionálu v kostele vidím noty stoupat a klesat a tak stoupám a klesám i hlasem a snažím se trefit do sborového hlaholu kolempějících. Ale krásu lidových textů snad nikdo nepopře. Vyprávěl jsem včera panu Krausovi, že jsem až díky tomu zpěvníku zjistil, jak by se náš Nácíček psal v kocouřím průkaze. Myslel jsem si do té doby, že jde o kočičí jméno, jako je Punťa jméno psí, v občanském ani křesťanském kalednáři své zastoupení nemající. Někde už jsem četl, že popularita jména Nácíček, jehož slavný držitel je známý z Ladových pohádek o kocouru Mikešovi, samozřejmě klesla po druhé světové válce. Nicméně najednou čtu ve zpěvníku text vánoční koledy:

Pochválen buď Ježíš Kristus, milej Matěji
Až na věky! Kam pospícháš, bratře Ondřeji.
Já do Betléma běžím, co se tam stalo, nevím.
Prosím bratře, vrať se se mnou, něco ti povím.

Naši hoši večír pásli blízko Betléma,
velká jasnost na obloze jako den byla.
Andělský zpěv slyšeli, do Betléma běželi,
 že se narodil Kristus Pán, pravdu mluvili.

Nechoďme tam jako blázni, milej Ondřeji,
aby sme tam nešli prázdni, když nic nemají.
Pojďme pro kamarády, naberem sebou dary,
až toho trošku shledáme, půjdem spěšněji.

Vzhůru, bratři, kamarádi, budeme hráti!
Kde pak jsou ty malé děti, ať jdou zpívati.
Franto, pískej klar´nety, Ondřeji, vem valdhorny,
Tadyáši, polní trouby, a Nácku bubny!

Když jsem našel současnou zpívanou verzi, která odpovídá tomuto textu (protože ještě existuje verze dosti odlišná), byl tam Nácek vyměněn za Vaška. Ale mně došlo, že Nácek je nutně domácká podoba nějakého křestního jména. Netrvalo moc dlouho a přišel jsem na to, že po vzoru Jakub Kubíček, Albert Bertíček, to bude Ignác Nácíček. A tak jsem zjistil, že naše kocouří dvojice Kajdíček – Nácíček má krásná starobylá křesťanská jména: Kajetán a Ignác. A když už mám rád hru se slovy, tak vlastně Karel Hynek Mácha byl narozen jako Karl Ignaz Macha, jelikož jméno Ignác se počeštilo na Hynka. A tak možná když si hrál na pískovišti s českými chlapci, ti na něj mohli pokřikovat Kájo Nácícčku. Mezi včerejšími dárky v klubu bylo i pět pěkně vázaných svazků z roku 1906. Tři Havlíčci a dva Máši. Roman už mě taky zná.

Ještě jednu perličku jsem v tom zpěvníku našel. V jeho obsahu stojí, že úvodní slovo sepsal Jaroslav Seifert. Kniha vyšla v roce 1949, je to již 2. vydání a to vydání zřejmě těsně poté, co Seifert řekl v oné vinárně Tauferovi, že má radši francouského básníka, když blije, než ruského, když zpívá. Taufer ho udal a Seifert měl utrum. A tak na inzerované straně sedm najdete tohle:

Takhle absurdní dokázal být osud snad jen v českoslevsnkých 50. letech.

Věřil jsem také, že mezi pěti sty písniček konečně objevím i mnou ostře hledanou Okolo Soběslavi, ale pět set je pořád málo.

Sedm-a

Děkuju Jiří (po werichovsku), že mi dnes zahrál písničku o rybičkách v akváriu, kterou mi dycinky hrál Ríša, o němž dneska vlastně byla. Měl jsem celý koncert čas přemýšlet a člověka ten další rok navíc k dvojité plnoletosti donutí i k nějakému tomu bilancování. Uvědomil jsem si, že zažívám období největšího životního štěstí. Zároveň jsem si to štěstí ale musel srovnat s tím, s čím ve svém životě a okolí nesouhlasím. Zrovna dneska jsem se musel dozvědět, že moje oblíbená profesorka z gymnázia v Lounech umřela. Byla to vlastně mladá holka, když mě učila, bylo jí mnohem míň, než teď mně. Rakovina v mém okolí řádila poslední rok jak láva v Pompejích. Vyzval bych ji na souboj, kdyby to šlo. A zatím jsem jen trapný sekundant. Umírá se ale i bez rakoviny. Ztratil jsem všechny předky po meči, předali mi štafetu a hodili mě doprostřed rybníka. Jsi chlap, tak se v tom nauč plavat. Ve vodě mě teď nadnášejí hlavně Věruška a Julinka, které jsou pro mě jako ty dva plynové měchýře pro kapra, o nichž táta vždycky říkal, že v nich sídlí kapří duše. Hladce se pak plove mezi přáteli i v neznámých vodách. Věruška mi k narozeninám dala knihu plnou poesie (ani jsem nevěděl, že vyšla) a moc jí za to děkuju. Je vidět, že mě zná. Rád bych jí taky něco dal.

Přišel mi poštou zápis do památníku od Vojtěcha Zamarovského, kde cituje i Homéra v překladu (to ostatní si teprve budu muset přeložit):

Nic lepšího nad to ni hezčího na světě není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena a muž.

A pro Julinku mám malou veršovánku o jejím prvním pokusu o dárek tátovi.

Co se to tu klube?
Nejsi to ty, zube?
Možná ano, možná ne,
to už brzo poznáme…

Evviva Padova aneb svatba s 20 tisíci hosty

První ze čtyř literárních poutí, které jsem dokončil, byla pouť Itálií po stopách legionářů v sedmi vozech, které by dnes zdobily park sběratelů veteránů. Tím, že jsem Itálii několikrát prostopoval od sever na jih a od jihu na sever, prožíval jsem tu cestu s nimi.

Čtenáři soběpisníku vědí, že jsme se s Věruškou brali v Padově, přesněji na padovském předměstí ve čtvrti Ponte San Nicoló.

Pak nás Lorenzo vzal na Prato della Valle, obrovské náměstí, na kterém jsme se těžko orientovali. Chvíli jsme se slunili a když nás začaly pálit nosy, zalezli jsme do ulice, na jejímž konci už byl vidět slavný kostel.
To jsou moje slova, která patřila k tomuto obrázku. 

Vůbec jsem netušil, jaké to náměstí má pro Čechy genia loci. Představte si, že 8. prosince 1918 na tomhle největším italském náměstí stálo 20.000 Čechoslováků a za přítomnosti italského krále Viktora Emanuela III. zpívalo Kde domov můj?! Poté se celé náměstí topilo v italských výkřicích „Evviva la Boemia“ a „Evviva l'Italia“! A my jsme se tam o 90 let později jen tak plácali.

Pamatuju si, že mě velikost toho náměstí fascinovala a v duchu jsem se ptal, jestli je větší než pražské Karlovo (je!).

14. prosinec, den mých narozenin, mám v dějepisu krom jiného spojen i s odchodem T.G. Masaryka na odpočinek v roce 1935. Teď pro mě ale bude vždy na prvním místě 14. prosinec 1918, kdy Masaryk opustil Paříž, aby se v Padově setkal se zbytky legionářů a vydal písemný projev. Do Československa přijel prezident osvoboditel rovnou z Padovy. Tuhle stránku si čtu znovu a znovu.

Není to kvůli konci Masarykova projevu, i když i ten je samozřejmě zajímavý, ale hlavní důvod je zmínka o místech, která výprava z roku 1930 nafotila. Jedna skupina totiž mezi osadami jižně od města fotila i Ponte San Nicolo – a přiznám se, že jsem si nemyslel, že název té neznámé díry, kde jsme s Věruškou měli svatbu, kdy objevím napsaný někde, kde bych ho nečekal.

Betlémské světlo

Narozeniny mám až za dva dny a s dárky už se roztrhnul pytel. Včera jsem dostal od pratchána Svěrákovy Nové povídky. Nečetl jsem sice ty staré, ale i tak jsem měl radost. Hned ve vaně jsem si přečetl první povídku s názvem Betlémské světlo. Je psaná pohledem mentálně zaostalého kluka a svěrákovsky něžně. Četlo se to jako český Fulghum. Na obálce autor píše, že tvoří jakoby obaloval pecku od třešně dužinou. Přesně tak to cítím, když píšu básničky.

Dneska jsem si uvědomil, že ani nesleduju, co v současné době v knihkupectvích frčí, že pořád nakupuju jen v těch antikvariátech. A tak jsem vypátral tuhle aktuální tabulku. Že jsem se tedy včera začetl do nejprodávanější knížky na českém trhu, to bych do sebe nikdy neřekl. Já snad začnu číst i Viewegha nebo Halinu Pawlovskou. Svěrák dal tentokrát na frak i Fulghumovi.

Hezká je shoda, s jakou ve všech kategoriích obsadilo 10. místo dílo s křesťanskou tématikou. Tak už aspoň vím, že Eduard Martin je vlastně Martin Petiška, syn Eduarda Petišky, který pro něj psal většinu svých pohádkových příběhů (včetně mého milovaného Birlibána). Taky vím, že si knihu Eduarda Martina Ježíšek pro mě nebo dětské Modlitbičky Františky Böhmové přečtu radši než papežova Ježíše Nazaretského II – snad za to nepřijdu do pekla (a když, tak aspoň rovnou do Pekla II, tam budou lepší efekty). Pár těch modlitbiček, které jsem našel, jsem si odříkal a zavzpomínal na „povstání“ u Otce Josefa na kadaňské faře. (Mami, ty si radši ten odkaz neotvírej, nebo se ti naježí obal od té jediné existující matérie zvané tělo; a neboj, z Julinky nebudu dělat katolickou fundamentalistku, jen se spolu občas nezávazně pomodlíme;)

Ta povídka Zdeňka Svěráka je taky o věřících.

Já už na Ježíška nevěřím. Věřil jsem do patnácti let, protože jsem retardovaný a my to máme všechno zpožděné. Ježíšek není, Petře, řekl mi táta loni. Ale Ježíš, to si pamatuj, ten je. Kdyby nebylo Ježíše, tak by naše utrpení bylo ještě větší. Táta říká, že nebýt Ježíše, on s mámou by ten kříž neunesli. Tak jsem si zapamatoval, že Ježíšek není a Ježíš je. Mám tátu rád, ale zlobím ho.

Kromě vtipných situací z chráněné dílny pak zažíváme Petříkovo „zlobení“ v dalším příběhu povídky, když například panu doktorovi, který ho vyšetřuje, bezelstně řekne, že mu smrdí z pusy, nebo se dozvíme, že tetě Libuši zopakoval tatínkova slova, která pronesl doma v kruhu rodinném, totiž že je stará krůta. Co se stalo s betlémským světlem, to tu radši neprozradím, aby mě Zdeněk Svěrák nepopotahoval u soudů – nedá se nic dělat, budete si knížku muset koupit.

Dárek od ministerského předsedy

Mám vždycky radost, když mi v knihovně zakotví kniha, která před tím byla v knihovně nějaké osobnosti a já si mohu představovat, že ji čtu po někom, koho si vážím. Už jsem tu psal o knížce ex libris Jiřího Salamanczuka, který mi tenkrát zamotal hlavu. Věrušce se líbí zájem tohoto sečtělého lékaře o astrologii, už se těší, až se na jeho pozůstalost do Ústí pojede sama podívat.

Věruška také odhalila další skvost, který mi přibyl do knihovny. Byli jsme oslavit Julinčin svátek u Beránka a já jsem vybalil dvě knížky, co jsme cestou vyzvedli na poště. První byla nejstarší česká studie o Byronovi od Josefa Durdíka ve 2. vydání z r. 1890. Tu budu potřebovat na svoji byronovskou přednášku, kterou připravuji na 10. březen. Druhou potřebovat nebudu, i když ji Byron přímo napsal. Jsou to tři méně známé věci tohoto autora. Až doma jsem zjistil, že Oskar z Alvy je z jeho první sbírky Hodiny zahálky (1807), Sen (1816) je báseň o zklamné lásce a Nebesa a země dramatické mystérium (1821). Prohlédl jsem si obě knížky pozorně a zářil jsem spokojeností. To jsem ale ještě netušil, čeho si nevšimne Věruška.

„A proč je tam to razítko Antonína Švehly?“

„To je místo ex libris, majitelé si takhle označovali svoje knížky.“

„Ahá, ale Antonín Švehla, to mi něco říká.“

„Jo, to byl dlouholetý ministerský předseda za první republiky a jeden z pěti mužů 28. října, ale takových Antonínů Švehlů v Čechách běhalo, to bude shoda jmen, ukaž… no jo, Antonín Švehla, Hostivař… to bude nějaký sedlák.“

„A nebyl i ten premiér sedlák?“

„No, byl to předseda agrárníků, tak počkej, já se podívám na internet.“

Zapnul jsem službu WAP, zadal jméno do googlu a zjistil, že Antonín Švehla se narodil ve vsi Hostivař v selské rodině. V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. V roce 1933 zemřel také v Hostivaři, která tehdy už byla součástí Prahy.

Aniž by to tedy Věruška nějak plánovala, zařídila mi krásný dárek k narozeninám.

Nedá mi to nevložit sem jeden stále platný citát:

Sociální demokraté rádi rozdávají koláče, které sami neupekli a upéci ani nemohli, protože snědli těsto, které ještě nestačilo ani vykynout.

Verše Julince k svátku

Dneska ráno jsem se probudil se sváteční náladou a hned se mi chtělo veršovat.

Mlíko, to je pro mrňata
dneska bude vařit táta.
Julinka má totiž svátek,
a tak bude karbanátek.
Mleté maso, to je žraso.

V téhle veršovánce byl ještě kus rozespalosti. V té následující se zase připomněla agitační nálada nasáklá z Biebla a Nezvala:

Na ostrůvku u vody
mnoho let a mnoho dní
stojí Socha Svobody
se svitkem a pochodní.

Dnes se v římském kalendáři
její svátek světí,
tak ať se jí všude daří
a má mnoho dětí.

K tomu už chybí jen dodat něco v tomto smyslu:

I tobě, dcero, podle jména
přejeme dnes k svátku:
Svobodě jsi zasvěcena,
měj ji za svou matku.

Teprve potom jsem úplně prozřel a pustil se zase do básničky o mouše, protože Julinka má tu svoji muší hračku nejradši.

Moucha leze po stropě,
pavouk je jí na stopě.
Mami, mami, jak je možné,
že ty mršky mnohanožné
nespadnou? Vždyť gravitací
každá věc se shůry skácí.

Pane Newtone Izáku,
moucha Vás má na háku.

Cestování na hřbetě knihy

Uvědomil jsem si jednu zajímavost. Čtu teď na přeskáčku čtyři knížky a všechny se odehrávají na cestě. Rozhoduji se vždycky večer, po kterém hřbetě sáhnout a většinou stihnu téměř z každé něco. Se Sinclairem Lewisem (a tedy s Klárou a Miltem) jsem na hranicích států Montana a Washington, s Henrym Millerem jsem právě podnikl výlet z krétské metropole Iraklia do Knóssu, s Byronem se pohybuji na španělsko-portugalské hranici (obdivuji se s ním řekám Tajo a Guadiana a editoval jsem už i jedno heslo na anglické wikipedii), no a aktuálně jsem se sedmi českými vozy absolvoval cestu z Prahy až do Neapole a nyní se s našimi legionáři plavím do Palerma, odkud se vydáme vlakem do několika bývalých zajateckých táborů.

Asi mi chybí cestování, ale na druhou stranu, i tenhle způsob mě naplňuje. Je to pořád lepší, než se vydat na zájezd s cestovou (ačkoli dělat na nich průvodce mě vždycky bavilo). Posuďte toto Klářino pobouření, nebo, jak praví překlad, přímo…

… vztek na turisty, kteří, jak tvrdila, dávají předost všelijakým podivným památkám před prostou krásou, kteří se nikdy nenadchnou rozhlídkou, není-li označena kůlem a návěstím a hlášena hlásnou troubou průvodčího jako věc, které se jest podivovati a o které dlužno vyprávěti „těm lidem tam doma“. (106)

Po stopách expedice po stopách - přidejte se!

Čtenáři soběpisníku vědí, že se na jeden z následujících roků nebo možná i na více z nich chystá expedice po stopách československé legie v Itálii. Věděl jsem, že se podobná výprava vydala do Itálie i v roce 2008. Jaké bylo ale mé překvapení, když mi dnes přišla domů kniha Antonína Navrátila, jejíž název Po stopách československé legie v Itálii sice něco napovídal, ale až po jejím otevření jsem zjistil, že šlo o výpravu z roku 1930 a to o výpravu sedmi automobily, která vyrazila 10. května toho roku od budovy „Československého autoklubu“ v pražské Lützowově ulici a vrátila se o 32 dní později 12. června tamtéž. Dvacetičlenná výprava absolvovala 7000km bez nehod, natočila 2000 metrů filmu a pořídila nespočetné množství snímků.  

A hned mám jasněji. Stejně jako ona výprava si na auta napíšeme „Sulle traccie della regione cecoslovacca in Italia“ a vyrazíme po stopách téhle výpravy. Sice nebudeme muset absolvovat celní kontroly jako naši předchůdci, ani nebudeme oslňovat skvělými vozy zn. Tatra, Praga či Zetka (a těmi zn. Škoda také v Itálii dnes už nikoho neoslníme), nenavštívíme žijícího generála Grazianiho a italská armáda nám asi neposkytne bezplatně průvodce, ale místa (a zejména jejich genius) jistě zůstala i přes ta dlouhá desetiletí podobná ne-li zubem času nedotčená.

Neodpustím si povzdech autora z předmluvy:
Kdopak dnes čte legionářskou literaturu? Několik desítek legionářů, jejich dětí a nejbližších příbuzných nebo přátel legionářů. A ostatní? Ti buď nečtou vůbec – knihovny jsou již nemoderní – anebo čtou jiné knihy, které napínají, dráždí a bičují neukojené touhy a představy.

Kdyby Antonín Navrátil tušil, že právě jeho kniha pro mě bude tou napínavou, dráždivou a neukojenou touhu bičující literaturou!!!

Mám v záloze ještě sen projet na kole trasu, kterou před půl tisíciletím jel na koni Jan Hasištejnský z Lobkovic z Kadaně do Benátek (a pak lodí do Jeruzaléma). Naše výprava po stopách výpravy, která šla po stopách legionářů se jí ale kouzlem může vyrovnat. Nemyslíte? Zatím registruji tři řidiče-fotografy-podržmikrofony, jednoho kameramana, jednu průvodkyni a tlumočnici a sebe. Nepřidáte se?

Divadelní hádanka

Pohádka láká. Vyprodán je dům.
Stvořeno dílo, jak chce publikum:
trošičku smíchu, trochu tragiky,
pak hastrmani, mlynář, princezna,
a nad lípou zní píseň líbezná.
Ó národe můj, jak jsi veliký.

Jiří Mahen (Moderní revue)

Poznáte, jakou hru má za lubem pan Skotek?

Mládí při svíčkách

Dneska jsem potkal v infocentru Honzu Cháru, kupoval si skromně Kadaňské noviny a já jsem si vzpomněl, že jsem tam četl jeho článek. Není to Čapek ani Klapka Jerome, ale pochválil jsem ho a vyzval, aby psal směle dál. Vzpomněl jsem si na jeden článek v lounském Hlasu z roku 1990, jenž jsem našel u dědy při minulé návštěvě (výrazně orámovaný dědovým červený fixem).

Není to ke chlubení, spíš je to stylistická ostuda, ale právě proto to zde otisknu. Každý musí nějak začít. Tenhle článek je moje druhé publikované dílko, to první jsem u dědy neobjevil (ve zpravodaji OF jsem velebil Václava Havla). Strašně se stydím při každé větě, někdy při každém slově, ale má to i příjemnější stránku.

Co z toho článku cítím jen já, to je oslnění ženským pohlavím. Bylo mi 16 let a soustředění dívčího sboru bylo pro mě něco jako pro dromedára sauna. Byl jsem platonicky zamilován do poloviny sboru a možná tak trochu i do sbormistra Vladimíra Petržilky. Občas ho vídám v Lounech, bydlí nedaleko maminky, a tak se mi často vyrojí vzpomínky na ty bláhové chvíle, kdy jsem věřil, že lepší než dát si sprchu s mýdlem je vyválet se po ránu v rose, nechat se ošlehat kopřivami a samovolně oschnout. Podlehl jsem makrobiotické stravě, pěstoval jógu a davovou hypnózu, četl knihy dr. Paula Bruntona a visel na rtech všem těm zpěvačkám od altu až po soprán. Přiznám se, na vystoupení Šlupky-Svěráka jsem úplně zapomněl. Pitomo, křene, vole!

Já starý pitoma, křen a vůl

zVrátil jsem se k té krásné road novel od Sinclaira Lewise a zase jsem popojel kus dál na cestě z rozbahněného žitného pole uprostřed Minnesoty do washingtonského Seattlu. Právě jsme minuli Yellowstone a blížíme se k západní hranici státu Montana. Náš mesalianční pár se k sobě po cestě připoutal, ovšem Klára jede v autě s otcem, a tak se vztah s Miltem nemůže naplno rozvinout. O to víc má autor prostor k analýzám duševních pochodů obou postav a já k zamýšlením před upadnutím do spánku.

A proč s nimi vlastně jedu?

Říkal si: „Ona se domnívá, že se jí chci vnucovat. Jak mne bodla! Vypadal jsem asi jako hošík, zamilovaný do učitelky. A já jsem měl za to, kdo ví jak jsem moudrý! Vynadal jsem Macovi – spílal jsem mu – ne, u všech všudy, čert vem všechna vybraná slova, vynadal jsem mu, že je největší ochlasta ve vsi. Chlastat je dvakrát tak rozumné než co dělám já. Vidím děvče pěkně oblečené a pustím se do Seattlu! Dva tisíce mil cesty! Toť se ví, že mne odehnala. Měla úplně pravdu. Pitomo! Křene! Vole!“ (v originále Boob! Yahoo! Goat!) (77)

Vzpomínám si, jak jsem jednou kvůli jednomu takovému pěkně oblečenému děvčeti, které vystupovalo v Čerčanech, neváhal, vyhecoval jsem Brďu a spolu jsme pak po týdnu jeli do této nemalé vesnice a procházeli dům po domu, jestli tam nebydlí taková blondýnka se třemi pejsky v košíku. Netušil jsem, že Čerčany nejsou jen tak nějaká víska na trati Praha Budějice, ale že jde o železniční uzel, kde devadesát devět pasažérů ze sta jen přestupuje. Pitomo! Křene! Vole!

Nebýt té knížky, možná si ani nevzpomenu, ale takhle jsem se mohl ze srdce zasmát. Nicméně, aspoň volem jsem zůstal, to by snad i Věruška potvrdila.

Krotitelka divokých koní

Ráda pasu koníčky
a mezi mé koníčky
patří také koňský řehot.
Řehtám se, až ztrácím hlas,
zvláště teď, když umím pást
i koně z rodu Převalského.

Julinka se poprvé překulila na bříško 16. listopadu (z bříška na zádíčka už 9. listopadu), teď už i sama vytáhne nešikovně zalehnutou ručičku.

Kopaná jako medicína

Povím vám pohádku. Byl jeden profesionální fotbalista, dokonce jeden ze stovky nejlepších fotbalistů své doby (označili ho tak nejen odborníci, ale i Pelé), pár let kapitán brazilské reprezentace. Tenhle fotbalista během působení na hřištích vystudoval medicínu a po ukončení fotbalové kariéry si otevřel ordinaci ve svém městě. Psal sloupky do novin o sportu, ekonomice a politice. Jmenoval se příznačně: Sócrates. Dnes, ve svých 57 letech, podlehl krvácení do žaludku.

Na tomto videu po 1:00 začíná dloubákem á la Poborský sestřih z jeho kariéry – i ta je přitažlivá tím, že nebyla statisticky nejzávratnější – dost prostoru je tam věnováno jeho gólu do italské sítě na MS 1982 v utkání, které nakonec Brazílie prohrála, a úplný závěr patří neproměněné penaltě proti Francii na MS 1986 v Mexiku, kdy Brazílie rovněž prohrála (i když ani Platini nedal) – tehdy už jsem se s tátou díval. Přesto, že Brazílie nezískala medaile, její hra si získala fanoušky na celém světě a vousatý doktor v jejím dresu byl její hlavní ozdobou. Čest jeho památce.

Jeho jméno pravděpodobně inspirovalo Monty Pythony k téhle nesmrtelné taškařici ve formě utkání řeckých a německých filosofů :-D

Mnichov - Kadaň letecky (bez motoru!)

V noci jsem nemohl spát, včera jsem si udělal zmatek v časech, kdy si beru prášky na tlak, a tak mi nejdřív bylo blbě z nedostatku beta-blokátoru v těle a pak z jeho zvýšené míry. No, od tří do šesti jsem bděl u kocourů a u monitoru, kde jsem tak nějak ze zvyku hledal zajímavosti z kadaňské historie a tím tu blbost zahnal.

Na anglické wikipedii jsem u článku o plachtění našel zmínku o tom, že jistý Günther Groenhoff učinil v roce 1931 rekord v dálkovém plachtění, když přeletěl vzdálenost 272 km z Mnichova a přistál u Kadaně. Na německé wikipedii pod jeho jménem se dá dočíst, že to bylo 4. května a že při tom dosáhl výšky až 2.200 m. V jiných zdrojích se pak člověk dočetl o tom, proč bylo plachtění v Německu tak oblíbené a nakonec se stalo i státem podporovanou oblastí výzkumu s centrem na kopci Wasserkuppe v Hesensku – bylo to dáno Versailleskou smlouvou, která Německu odepřela letectvo. Na Wasserkuppe se realizoval i konstruktér Alexander Lippisch, pozdější tvůrce Messerschmittu Me 163 s raketovým motorem.

Vzpomněl jsem si na příběh, který vyprávím všem řidičům, kteří mě vezou stopem kolem Ranské hory. Raná totiž nebyla německy mluvící, byla na hranici a vrch byl dlouho veden na mapách jako české území. Ovšem pak zapracovala bezmotorová letecká lobby a Hitler hranici posunul tak, aby mohli německé kluzáky a amatérští vzduchoplavci trénovat právě i na tomhle dodnes oblíbeném trojvrší.

Pak jsem vypátral anglickou stránku, na níž je přeložena mj. kapitola z Groenhoffovy knihy Létám s motorem i bez (Ich fliege mit und ohne Motor, 1932) právě o této jeho dobrodružné výpravě z Mnichova do Kadaně. Stojí to za to převyprávět.

3. května 1931 dorazil tehdy již známý letec s větroněm Fanfir a tažným letounem, který právě zkonstruoval výše zmíněný Lippisch, do Mnichova s cílem potvrdit novou teorii o aerovleku. Měl za sebou již jeden podobný let v Alpách, kde se mu částečně porouchalo kormidlo a sotva přežil.

V bavorské metropoli se 4. května konala meteorologická konference a ranní předpověď byla pro let velmi důležitá. Vítr ovšem změnil směr, a tak se Groenhoffův kolega Peter Riedel rozhodl jej vytáhnout nad jeden slibně vypadající cumulus. Letoun a větroň spolu přeletěli nad Mnichovem a když se zdálo, že je let větroně stabilní, Groenhoff pustil tažné lano a byl vydán na pospas větrům.

Za pár minut začala první bouře. Než se mohl pilot rozhodnout, táhl ho proud větru vzhůru rychlostí zhruba 5m za vteřinu. Tachometr běhal sem a tam, až přestal měřit úplně, země zmizela z dohledu, bylo složité udržet větroně v normální poloze. Jediné, čím se dalo řídit, byl kompas. Ten ukazoval směr severovýchod. Začaly padat kroupy, které nakonec měly velikost třešní a udělaly z křídel cedník. Pilot pozoroval, jak se křídla ohýbají do nepřirozené míry a čekal, kdy se zlomí. Když se větroň dostal před bouři, využil jejího příznivého vlivu, aby se dostal do výše přes dva kilometry a vezl se na jejím hřbetě. Kurz byl stále severovýchodní.

V tu chvíli relativního klidu spatřil Groenhoff motýla. Než se stačil zamyslet nad tímto nečekaným zjevem, zjistil, že má kokpit plný vody, jak se roztály kroupy. Musel prorazit podlahu, aby voda vytekla ven. Nějaký čas byla vidět země, všiml si Dunaje, Řezna, ale pak ho pohltila oblaka a další let se konal naslepo. Po utichnutí bouře větroň klesl na 150m a pilot se poohlížel po místě na přistání. Tu se ovšem začal znovu zvedat.

Přišla nová bouře, stejně intenzivní, která stroj přenesla přes Český les a táhla jej dále na severovýchod. Protože se pomalu stmívalo, bylo důležité dostat se z bouřkového vztlaku a přistát, dokud bylo vidět. To se podařilo a Groenhoff spatřil rozsvěcet pouliční světla v nějakém městě. Zamířil tím směrem. Aniž by to věděl, bylo to směrem ke Kadani. Snažil se přistát na městském břehu, ale neměl dostatečnou výšku, a tak se větroň po osmi a půl hodinách ve vzduchu snesl doprostřed ovesného pole na pravém břehu řeky.

 První člověk, kterého potkal, byl místní varhaník. Ten se zprvu zalekl zvláštní křičící postavy v polích, ale nakonec doprovodil exotického návštěvníka do města. Zde vzbudil zájem místních radních, kteří mu pomohli rozebrat jeho větroně na tři díly nechali jej dopravit do kasáren. Vše skončilo v pět hodin ráno a v sedm hodin Groenhoff telefonoval přátelům zprávu o rekordu. Na Wasserkuppe byla na jeho počest zapálena obrovská vatra a vypravena královská hostina. Za svůj let získal Hindenburgův pohár pro nejlepšího pilota roku 1931.

O rok později se Groenhoff vydal na další nebezpečný let v bouřce z Wasserkuppe. Tentokrát se mu ale utrhlo celé kormidlo a po nárazu do svahu okamžitě zemřel. 23. července 2012 to bude 80 let.

Jeho bratr emigroval do USA, kde se stal známým fotografem bezmotorových letadel.

Na chvíli jsem si pomyslel, že možná ani Petr Hlaváčků…, ale stačilo se podívat do jednoho z vydání Kadaňských novin z roku 2007:)

Básník, který se s ničím nesral

Letos o Vánocích to bude pět let, co opustil náš nevábný svět Emil Juliš. Mám od něj doma jeden výbor z díla. V něm sice Ivan Diviš píše, že se Juliš s ničím... nepárá, ale myslí nesere, a tak tu rád tohle jadrné slovo zopakuji, i když tím vlastně tak trochu popírám jiná slova Divišova svěděctví o Julišovi, a to ryzost tohoto básníka vyplývající z toho, že u něj chybí jakákoli idiocie touhy dělat kariéru. Kvůli absenci téhle touhy o Julišovi taky skoro nikdo neví, nebude v učebnicích, zapomenut ale nebude. Lucie, nepsala jsi o něm diplomovou práci?

Tyhle úvodní verše z básně Fantastická noc, mi přijdou geniální (jestli se najde jeden mladý čtenář, který si je přečte, protože jsem použil sprosté slovo, pak splnilo účel, pro nějž jsem jej dal i do názvu):

Vyburcovaná duše hledá nový požer.

Temné dvory prolézají kuny s krvavou

tlamičkou, v kurnících hřadují mžouravé slepice

a kohouti spí na jedno oko.

Holé stromy stojí bez pohnutí,

nepřišel jejich čas, míza ještě stažená do kořenů.

Žijí svými stíny.

Svými stíny žijí i lidé...

Kadaň mého dětství

Byl jsem na jednání v kadaňské knihovně v oddělení internetu s antikvariátem. Přibylo tam pár knížek, a tak jsem se trochu porozhlédl. Odnesl jsem si domů krásně svázané Bídníky a dva další romány Victora Huga, devatenáct dílů Přemožitelů času, mé oblíbené četby raných let, a taky publikaci vydanou MěNV v Kadani někdy kolem roku 1980.

Nejde se nepodělit o několik pohledů na naše krásné město, o němž se sice v posledních Kadaňských novinách v jednom fejetonu dočtete, že k němu na vztah ke svému městu tázaní školáci nic necítí, ale copak k čemukoli jinému, na co jsou mladí tázáni dospělými, něco cítí? Takhle si ho pamatuju z doby, kdy mi bylo tolik jako těm školákům a můj vztah ke Kadani mi byl stejně ukradenej. A zjistil jsem, že jsem nikdy nevěděl, jak se oficiálně jmenovala sídliště, kterým my místní říkáme dodnes prvními písmeny naší abecedy. Tedy vězte, že áčko bylo (a částečně je) sídliště Budovatelů, béčko bylo sídliště Lučanů, céčko bylo sídliště Slavín, déčko stále ještě je Na podlesí (dnes s velkým P) a éčko dosud Koželužská a 1.máje.