PF VK

Včera jsme byli u pana Krause. Už se stmívalo, tak jsme měli štěstí, že jsme ho ještě v ateliéru chytili. A domů jsme šli dlouho po setmění.

Vojta zase vyprávěl a my seděli přikovaní ke kanapi a poslouchali a cpali se cukrovím, co nám Vojta naservíroval a co jsme nesnědli, pak zabalil domů. Probrali jsme i Sandtnerku, kterou Věruška letos dostala od Ježíška, a já jsem ji jako kulinářský analfabet neznal. Vojta podle ní taky vaří a znal i její kariéru, kde učila a vařila a rozvíjel i teorii, co bylo asi ve 20. letech k mání, podle toho, co Sandtnerka používala za suroviny. Krásné bylo, když si poté Vojta stěžoval, že zapomíná, že se mu těžko vybavují některá jména. Příklad?

Já si Jeníku nemůžu vzpomenout na jméno toho policajta z Jeana Valjeana. V Devadesát tři si pamatuju na Lanteca, Gauvaina i Cimourdaina, ale na tohohle komisaře z Bídníků si ne a ne vzpomenout. Vidim ho, jak skáče do tý řeky, ale jméno se mi vykouřilo.

Letos na Silvestra trochu jinak

Včera a dnes jsme trávili čas oběda se Slávkem. V té své kuchařské čepici vypadal jak Mikuláš. A jako svatý Mikuláš taky naděloval dárky. Včera to bylo přímo u něj v restauraci, kde naproti akváriu visí na stěně dva obrázky malajských tygrů a mezi nimi reprodukce se Švandou dudákem. Tento asijský styl, který my v Evropě zveme kýčem, se stal kulisou první charitativní scénky, kterou si vzal Slávek na svědomí. Přišlo osm dětí z nízkoprahového klubu. Všichni si dali smažený sýr s hranolkami, dva s kečupem a šest s tatarkou, a k tomu všichni Sprite. Musím uznat, že děti byly živé, ale nezlobily. Dokonce projevily velkou dávku zdvořilosti. Bylo vidět, že do restaurací moc nechodí, po obědě šly spořádaně odnést talíře k okýnku, které ale nikde nenašly. Na konci poděkovaly, kluci dokonce sehráli scénku, jak jim to chutnalo. A Slávek měl radost a jediné jeho poselství bylo, ať se příští rok dobře učí!

Dneska jsme jeli s koledou do kláštereckého Azylového domu Naděje, kde bydlí přes den lidé bez domova, většinou celé rodiny, a v noci se tam chodí vyspat takoví ti bezdomovci, co nejsou schopni dodržovat řád domu, například vydržet bez alkoholu. Přivítat nás přišla paní správkyně a holčička, která byla velmi spoře oděná, ale zima jí nebyla (teď nekecám, nemám proč). Když jsme vcházeli do domu, vypadali jsme s těmi igelitkami jako Tři králové, ve Slávkově případě skutečně z východu. Nemá cenu se rozepisovat, jsou to podmínky, které se těžko představují, lidé jsou ale k sobě ohleduplní, chovají se slušně a troufám si říct, že i těch dvacet minut mezi nimi stačí, aby se poznalo, že to není přetvářka před člověkem s foťákem. V noclehárnách je opravdový puch, jinak to jde. Slávek některé lidi znal, že s nimi dřív pracoval v porcelánce. Všichni mu děkovali, jak si postupně vyzvedávali těch jednačtyřicet obědů v tzv. denní místnosti.

Oblečení v azylovém domě přivítají zejména pánské, tak kdybyste někdy něco chtěli vyřadit ze šatníku a bylo to ještě k užití, zajeďte do Klášterce.

Myslím, že ta silvestrovská návštěva prospěla i mojí duši, stejně jako odpoledních šestnáct bazenů v chomutovských lázních mému tělu. Rozhodně jsem si uvědomil, že jsem šťastný. A přeji všem, koho znám, aby rok 2011 byl aspoň tak šťastný jako tento (jisté dávce neštěstí se nikdy neubráníme), a těm v azyláku, aby se měli líp než letos (i když si za to, kde jsou, mohou z velké části třeba i sami).

Od blábolu k eseji

Na první straně vánoční A2 se Ondřej Slačálek a Lukáš Rychetský rozepisují o tom, jak je nynější vláda škrtů špatná a o potřebě radikální levice, aby nás neovládla radikální pravice z DSSS. A na takový blábol byli potřeba dva autoři! Myslím, že tenhle spor 20. století mezi oběma radikálními politickými póly už lidstvo prožilo natolik řádně, že každý jen trochu rozumný člověk je musí odmítnout, ať se zabalují do jakéhokoli dárkového papíru (autoři mluví o socialismu, ale možná chtěli psát o anarchismu).

Libuše Bělunková si v minulém čísle stěžovala, že recenze na knihy píší o to požádaní přátelé autorů. Jsem přesvědčen, že to je rovněž případ Pavla Ctibora, který v tomto čísle recenzuje knihu svého kolegy fyzika a spisovatele Ivana M. Havla (a Michala Ajvaze, který je v recenzi mírně upozaděn). Vůbec by mi to nevadilo, kdyby ta recenze nebyla tak moc nudná, že jestli je opravdu tak nudné i to téměř 300stránkové dílo, které bylo dotované ministerstvem školství, pohnulo by mě to asi k dalšímu dopisu ministrovi.

Štolbův dopis Máchově Lori jsem četl s nedůvěrou, ale nakonec mě mile překvapil tím, že přiznal Lori právo na nového manžela po Máchovi, kterému zase přiznal právo být třeba i lepším milencem než byl „pical“ Karel Hynek.

Zatím jsem skončil u prvního ze tří esejů Jorge Luise Borgese. Jmenuje se Od alegorií k románům. Je to dost hloubková analýza vývoje od středověkých alegorických textů k novodobým románům. Na obžalobu alegorie si bere na pomoc Estetiku Itala Benedetta Croceho, jako obhájce jinotajů slouží G.K.Chesterton. Od začátku je ovšem zřejmé, kdo to u autora vyhrává, je prý jen zvědavý, jak mohly být dřív alegorie tak oblíbené. Ponořením do historie dojde ke sporu o univerzálie, tomu, co většina z nás zná jako spor mezi středověkými realisty a nominalisty. Docela mě potěšilo, že mě až teď Borges donutil najít si některé podrobnosti ze začátku toho sporu. Nicméně musím podotknout, že se Borges dopustil jednoho velkého omylu. Alegorie nemusí být nutně spojována s prózou, ale vyskytuje se zejména v poesii. Chestertonova obhajoba alegorie (která podobně jako hudba nebo architektura může vystihnout některé dojmy, které slovy popsat nelze) je tak stále platná (nehledě k tomu, že je mnohem důvtipnější než Croceho zdůvodnění, že alegorie není třeba, což samotného Borgese zneklidňuje!)

Poklad v torně

Anglická poesie z první světové války se pomalu ukládá do šuplíku s nápisem moje stará láska. Strašně rád objevuju nové básničky z tohoto období, někdy i s básníky. Dnes jsem objevil poklad. Rupert Brooke je básník spíš předválečný, ale do historie se zapsal svými šesti válečnými sonety, které složil na začátku války v roce 1914. Zemřel pak v dubnu na sv. Jiří 1915 na cestě do bitvy o Gallipoli na otravu z komářího štípnutí. Nekrolog mu do Timesů napsal Winston Churchill.

Jeho nejslavnější báseň je Voják, poslední ze sbírky 1914 a jiné básně. Já jsem si vybral hned první z nich, která jediná není číslovaná a nikde nenajdete její rozbor. Nejradši totiž překládám básně, kde si ani po třetím čtení nejsem jist, o čem jsou. Nabízí mi to možnost mazlit se se slovy, počítat je a obracet je v prstech. Výsledek mého rozjímání nad originálem básně s názvem Poklad je tady::

Když se barva vrátí domů do očí

a za světlem se zase zavřou víčka,

za zpěvu ptáků se dívky zatočí

v mozkových závitech, uzlících a kličkách;

tam v místech, kde začíná a končí duha,

kde růže uvadne a vykvete z ní druhá,

tam Čas se schová tajně pod polštář

a já vysypu si z torny provoněný svět,

tu píseň a květinu a oblohu a tvář,

jež můžu laskat, počítat a v prstech obracet

nebo jen rozjímat jako rozjímají matky

nad tělíčky svých dítek zavinutých v látky

a klidně spících ve svých postýlkách,

dokud se denní světlo neutopí v tmách.

Paříž /10/ Hommage à Ronis

Poznáte je?

Přechod Židů přes Rudé moře

Na gymnáziu jsem byl odhalen jako hudební negramot, a tak jsem byl hned v prvním ročníku zařazen do kruhu profesora Kotka, který vyučoval výtvarnou výchovu. Jsem za to rád. Začali jsme hned impresionismem a ještě v prváku jsem se dozvěděl o pop-artu a op-artu, kterými jsem ovšem pohrdal. Abychom tyto výtvarné směry se spolužákem Houbou náležitě zesměšnili, sešli jsme se u mě a vyrobili asi deset pseudoděl, která jsme za pomoci slovníků moderního umění vybavili rozsáhlými analýzami. Pamatuji si například, že na jednom „obrazu“ byl uprostřed vystřižený čtverec. Na jiném, který se jmenoval Tah štětcem byl tah spíš natěračskou štětkou než štětcem a víc nic. Vymysleli jsme si autory a roky, kdy malovali, galerie, kde jsou díla vystavena, a naše popisky zabraly někdy stejný prostor jako obrázky samotné. Byl to rok 1990, tak byly všechny napsané rukopisem, ani stroj jsme nepoužili. Ráno jsme se sešli ve škole v sedm hodin a vyzdobili jsme tím nástěnku ve výtvarce. Nepamatuju si, jak dlouho to tam viselo, ale myslím, že až do konce školního roku. Neměli jsme žádné vzory, prostě to byla z nás prýštící nenávist k modernismu a potřeba se bavit (datovat by se to dalo, kdyby se našel termín lounské vernisáže výstavy Václava Jíry a lounské krajinářské školy, protože to nás inspirovalo víc než Marcel Duchamp). O to víc mě překvapilo, když jsem teď po dvaceti letech našel tohle.

Stejná myšlenka, stejné provedení, stejné zdroje. V jednom z dalších článků odhalím, kde jsem to našel.

Probouzenka

Probudil jsem se dneska, když všechno až na kocoury ještě tvrdě spalo, a protože se mi zdálo o Věrušce, nechtěl jsem už usnout. A tak jsem vzal tužku a papír a složil jsem pro ni ranní probouzenku. Věruška ještě spí, tak zkusím naladit kytaru a dosadit nějaké to Ami, Emi, Fmaj7...

Rád žiju s hlavou v oblacích,
slova, co říkám, nevnímám,
milostné písně skládám z nich
za něž bych sklidil jen tvůj smích,
a tak je raděj nezpívám.

Tak jako dlaně studí sníh,
studí mě pokoj, kde jsem sám,
mám jenom tebe ve snech svých
a přitom žiju jako mnich,
modlitbu svoji odříkám.

Věřím, že nejen v zázracích
může se pokoj změnit v chrám,
milovat přeci není hřích,
tak ať si sklidím třeba smích,
rád ti tu píseň zazpívám:

Rád žiju s hlavou v oblacích,
slova, co říkám, nevnímám,
milostné písně skládám z nich
za něž bych sklidil jen tvůj smích,
a tak … (dál, dokud sílu mám)

Tiền vô như nước

Jeden staročeský vánoční zvyk velel prostřít na štědrovečerní stůl jeden talíř navíc pro případného chudého hosta. Tento obyčej byl vesměs zapomenut, na rozdíl od toho dávat si pod talíř šupiny, abychom měli hodně peněz. Škoda, dohromady by ty zvyky dávaly smysl.

Překvapilo mě, že mi před pár dny volal Slávek. To je české jméno jednoho kadaňského Vietnamce. Myslel jsem si, že to bude souviset s tím, že jsem se řízením podnapilého osudu stal předsedou Výboru pro národnostní menšiny. Slávek patří k vůdčím osobnostem kadaňské vietnamské komunity, má v ní přirozenou autoritu a vyniká nejen podnikavostí, ale i organizační činností (dělá různé vietnamské akce pro komunitu v Kadani, Chomutově a Klášterci). Proto je také členem „mého“ Výboru. Ve středu jsme si dali sraz u něj v restauraci.

Slávek mě poprosil, abych mu pomohl najít lidi, kterým by mohl o Vánocích zdarma uvařit oběd či večeři. Obvolal jsem několik sociálních institucí a domluvili jsme slavnostní oběd pro děti z nízkoprahového klubu a dovážku 40 obědů na Silvestra bezdomovcům do azylového domu v Klášterci. Slávkovi se blýskalo v očích radostí, že má komu pomoci v nouzi. Mluvili jsme o bohatství a dobročinnosti. Říkal, že je v Kadani jistě mnoho bohatých, kteří nevědí, jak pomoci. Tak to bych nám tedy přál. Ne to bohatství, ale tu touhu pro někoho něco udělat. Bohatí jsme totiž všichni.

Z ďáblova slovníku

VÁNOCE. Svátky směnného obchodu zahalené do křesťanského hávu. Od vynálezu Santy Clause je doporučeno ponechávat na dárcích cenovky, aby byl obchod transparentnější. Bezhotovostní obřady jsou doprovázeny přáním štěstí a zdraví od lidí, s nimiž svátky neslavíme, v takové míře, že se průměrně zdravý a šťastný jedinec cítí za svůj přirozený stav dlužen i jim. Dluh lze bezúročně splatit na účet koledníků se čtrnáctidenní dobou splatnosti, po Třech králích začínají nabíhat penále.

Dodatek k Ďáblovu slovníku Ambrose Bierce

Filmové dělo čili kánon

Při čtení tohoto jsem si vzpomněl na toto. Dodnes mi nikdo neodpověděl. Snad to tentokrát aspoň nebudou vyhozené peníze za ty údajné metodiky, protože otázka zní, kdo podle nich bude ochoten, schopen (a hlavně ve stávajícím systému stíhat) učit. 

Dnes jsem také dostal nabídku odpřednášet studentům na základce Hitlera ve 45 minutách, což je víc než výzva a moc se na to těším. Možná si budu dělat přípravu veřejně tady na soběpisníku.

Rozhovor o smrti

Ludvík Aškenazy má nezaměnitelný styl, čtu ho rád a aniž bych to věděl, už od dětství, kdy jsem miloval Praštěné pohádky. Tehdy mě autoři knih ještě nezajímali.

Vrátil jsem se po čase ke knize s názvem Dětské etudy, což jsou vlastně takové otcovské zápisky. Abyste věděli, o jakém stylu to mluvím, stačí si přečíst první odstaveček.

Povím ti, synu, o nejobyčejnější věci - o tom, jak jsem otevřel okno. Co to kvetlo na našem dvorku - bílé a růžové? Měl jsem tehdy zápisník, ale nikdy jsem do něho nic nenapsal, takže není snadné dnes zjistit druh toho stromu a jiné okolnosti příběhu.

Chci se dnes ale podělito jinou kapitolu.

Byli jsme spolu na procházce ve Strašnicích. Nedaleko krematoria jsme uviděli pohřební vůz.
Ve voze ležela rakev.
„Tatí,“ povídá, „ten je rozvážkový, viď?“
„Ano,“ pravím, „rozvážkový.“
„A co rozváží?“
„Nebožtíky,“ odpovídám.
„A co je to nebožtík?“
„Mrtvý,“ říkám.
„To jako když zemře?“ ptá se.
„Tak jest, synu.“
Zesmutněl. Chvíli se na pohřební vůz dívá a říká:
„Tatí, a kde leží?“
„Kdo kde leží?“
„No, nebožtík,“ zašeptal.
„Vzadu,“ říkám.
„Docela vzadu?“
Auto stálo černé a ponuré. Človíček dostal strach ze smrti. Podíval se po mně docela polekaně a zeptal se:
„A každý musí zemřít?“
„Každý,“ říkám, „každý, synáčku. To už je lidský úděl.“
„Ty ale umřeš dřív než já,“ řekl s nadějí v hlase.
Potěšil jsem ho, že ano.
„Pojď,“ říkám, „půjdeme doleva, tam je louka a rostou tam kopretiny a sedmikrásky.“
„Tatí,“ zeptal se, „a sedmikrásky také umírají?“
„Pojď,“ říkám, „koupíme si zmrzlinu. A už se na to auto nedívej ...“
Ale on se díval a díval a pak již zoufale se zeptal: „A musí nebožtík ležet vzadu?“
„Musí,“ pravím, „jakou bys chtěl zmrzlinu? Vanilkovou?“
Stojí a dívá se. Bylo mu do pláče.
„Tatí,“ praví, „a nemohl bych já, až umřu, sedět vedle šoféra?“
„To můžeš,“ říkám, „to by docela šlo. Ale nesměl bys na něho mluvit, protože to je proti dopravním předpisům.“
Slíbil, že bude mlčet. A moc se zaradoval, dokonce si poskočil.
„Pojď,“ říká, „natrháme kopretiny. Uděláme si kytici. Dokud jsme živí. A možná, že chytíme konipáska.“
Od té doby se již nebojí smrti. A já se jí nebojím také.
Když budeme sedět vedle řidiče ...
Kytici jsme si udělali velikou a krásnou.
Z kopretin, sedmikrásek a jednoho fialového zvonečku.
Zmrzlinu jsme měli jahodovou.
Krásně jsme se poměli.

Šelmy

Neodolal jsem a pořídil do domácnosti další zvířenu. Z jednoho vrhu šesti mláďat máme teď hned čtyři u nás doma. Už jsou ale odrostlá a jsou tak velká, že nevím, kam s nimi. První den jsem je jen hladil po hřbetě v obýváku, dnešní noc ale už strávila vedle mé postele. Jejich předchozí domácí se jmenoval Bohumil Bauše. Tak trochu je rozmazlil.

Aby bylo jasno, mám doma čtyři ze šesti svazků Brehmova Života zvířat v Baušově úpravě z počátku 20. století. Chybí mi druhý díl Ptáků a pak svazek s kapitolou Členovci, červi, měkkýšovití, měkkýši, ostnokožci, láčkovci a prvoci. Nejdříve jsem se zakousl do ssavců, z nich do šelem a z těch jsou jako první v knize šelmy kočkovité. Velkou radost mi udělalo, že sám Alfred Brehm jednu kočku vlastnil. Nosila mu vzorky ptáků a hlodavců do jeho sbírky a když zemřel, nechtěla se utrhnout od rakve. Už se těším, až to jednou budu číst dětem! Konečně se taky něco dozvím o přírodě.

Hádanka

Když přeživší členové Magalhãesovy výpravy (již bez Magalhãese) dopluli na jediné zbylé z pěti lodí, která se jmenovala Victoria, cestou zpátky na Kapverdy, potkali se tam s místními Portugalci, které prosili o jídlo, protože několik dlouhých týdnů nejedli nic čerstvého. Pigafetta si zapsal:

Přikázal jsem těm, kdo s loďkou pluli, aby se na pevnině zeptali, co je za den: řekli, že u Portugalců je čtvrtek. Velice jsme se podivili, neboť u nás byla středa, a nevěřili jsme, jak jsme se mohli zmýlit. Já, protože jsem byl stále zdráv, jsem každý den psal bez přerušení...

Jak je to možné?

Kajdíček a Nácíček

Sex v Indonésii a na Filipínách

Posledních pět dní jsem strávil na cestě kolem světa. Dostal jsem k narozeninám od Martina zprávu o té úplně první z pera Antonia Pigafetty z Vicenzy, rytíře řádu rhodského. Fernão de Magalhães je v cestopise nazýván velký kapitán a Antonio jej má ve velké úctě, což nebylo mezi 237 námořníky na pěti lodích samozřejmostí. Někteří jeho nejbližší podřízení se proti Magalhãesovi vzbouřili už v Jižní Americe. Nicméně o osudech výpravy se dozvíte více i z různých stručných zpráv na internetu, já sem chci vypsat perličky z Pigafettova vyprávění.

Pěkní jsou popisy obracení na křesťanskou víru, které se daří tam, kde bohy nemají anebo mají čistě modly, v zemích, kde vzývají Alláha, se o nějaké obracení ani nesnaží. Přesto mě zaujalo, že velký kapitán lpěl na tom, aby se domorodci nestali křesťany „ze strachu nebo aby mu radost udělali, ale dobrovolně, a že ti, kdož chtějí žít podle svého zákona, těm že nic zlého neučiní“. V praxi to, hádám, tak hladké jako v Pigafettovo vzpomínkách psaných pro velmistra svého řídu, nebylo. Pisatel ale skvěle strhuje pozornost tím, že střídá odstavce o víře s odstavci o obchodování či o zvycích, uvádí i zajímavé slovníčky domorodých jazyků, prostě vás nenechá usnout nudou.

Tak někde na Filipínách popisuje tento zvyk:

Tito obyvatelé chodí nazí, jenom kus palmového plátna kolem ohanbí nosí. Velcí i malí mají úd, okolo žaludu, od jedné k druhé straně opásaný zlatým nebo cínovým drátem, tlustým jako husí brko, a na jednom i na druhém konci někteří něco jako hvězdu mají, se špicí na konci, jiní cosi jako hlavu vozového hřebu. Velice často jsem to u mnohých viděl, u starých jako u mladých, a věřit jsem tomu nemohl. Uprostřed pásku je díra, kterou močí: to želízko i hvězdy vždy nehybně stojí. Oni říkají, že jejich manželky to tak chtějí, a že kdyby tomu jinak bylo, nic by s nimi neměly. A když chtějí s ženami obcovat, ženy samy to vezmou a pomaličku se to jmou dovnitř vsunovat, nejdřív hvězdu nahoře a potom zbytek. Pokud je to uvnitř, je to v pořádku, a tak je to uvnitř tak dlouho, dokud to nezměkne, protože jinak by to vyjmouti nemohli. Tyto národy toho užívají, protože jsou slabé přirozenosti. Mají manželek, kolik chtějí, ale jedna je hlavní. Když někdo z našich na břeh vystoupil, ať ve dne nebo v noci, každý jej zval, aby s ním pojedl a popil. Jejich jídla jsou uvařena zpola a velice solená; pijí často a hodně těmi svými stébly z nádob a jedno jejich hodování pět nebo šest hodin trvalo. Ženy měly radši nás než je. Všem od šesti let pozvolna přirození otvírají kvůli těm jejich údům. 

Stará indonésská praktika je jiná, ale ne nepodobná:

... mladíci na Jávě, jsou-li zamilováni do nějaké vnadné ženy, přivazují si nití jakési rolničky mezi úd a kožku, a tak jdou pod okno své milované a tam dělají, jako že močí, a otřásají údem, takže rolničky vyzvánějí, a cinkají jimi tak dlouho, až je jejich milovaná uslyší: hned pak k němu přiběhne a oba podle své vůle činí, stále s těmi rolničkami, protože jejich ženám veliké potěšení činí slyšet je uvnitř vyzvánět. Tyto rolničky jsou celé zakryté, a čím víc jsou zakryté, tím víc zvoní. 

Možná jsou to vše výmysly, i když ty svrchu jmenované infromace má Pigafetta přímo z vlastní zkušenosti nebo z první ruky. U těch z druhé ruky už je to ne snad horší, ale ještě legračnější:

Náš starý kormidelník z Moluk nám řekl, že poblíž je nějaký ostrov, který se jmenuje Arucheto, na němž žijí muži a ženy, kteří nejsou větší než loket, ale uši mají velké jako oni sami, z jednoho ucha si lože udělají a druhým se přikryjí...

Náš nejstarší kormidelník nám řekl, že na jednom ostrově, který se jmenuje Ocoloro, jsou jenom ženy a že otěhotňují větrem, a když potom porodí a je to chlapec, zabijí ho, a když je to děvče, vychovají je. A když přijdou na ostrov muži, ženy je zabijí, jsou-li s to.

Emo ergo sum

A nedá mi to, abych po článku o Descartesovi neparafrázoval jeho Cogito ergo sum něčím, k čemu mě inspiroval reklamní leták jedné nejmenované drogerie.

Nakupuji, tedy jsem.

Pacho

Nedá mi to, abych po posledním příspěvku z rozhovoru s Davidem Prachařem nezveřejnil další perlu a trochu vás nevyzkoušel. Jel jsem včera vlakem do Žatce a v Chomutově jsem si vzal na nádraží ČD magazín, kde je vždycky rozhovor s nějakou celebritou. Uhádnete, který muž mnoha povolání vypustil z úst tahle moudra?

Moje původní povolání je divadelník a k divadlu jsem měl velmi hluboký vztah. Pro mě je divadlo úžasná disciplína. Chceme se taky pokusit udělat, konečně, vysokorozpočtový hudební drama, který by diváka usadilo do sedačky, aby zůstal paf, protože dnešní technologie umožňují vytvořit na jevišti v podstatě 3D děj. Třeba jako Avatar. To jsem šáhnul hodně vysoko, ale člověk by tam měl mířit. Co z toho nakonec vyjde, je jiná věc. Jestliže máte k dispozici velký jeviště, vaším úkolem je na něm vytvořit svět, kterej je uvěřitelnej. A všichni přitom ví, že není pravej. Tak to je velkej a krásnej úkol. Věřím tomu, že divadlo ještě neřeklo své poslední slovo a že při využití moderních technologií je tam možný úplně všechno. Takže tam bychom se rádi dostali. Na větší rozpočty.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na svůj nápad, napsat na plakát nějaké další hry divadla Navenek, že jde o hru v 3D kvalitě... dokonce by nebylo od věci rozdat lidem v sále třeba 3D brýle.

Pohoda nebo krize?

David Prachař nepatří mezi mé oblíbené herce, ale to neznamená vůbec nic ani pro něj ani pro mě. Přečetl jsem si tak s chutí rozhovor s ním v Lidovkách a mile mě potěšil, i když si místy protořečí a asi sám neví, čí vlastně v některých ohledech je (což asi pramení z toho, že se jako herec z Národního snaží místy až moc mluvit moudře). Asi my taky často nevíme, čí jsme. Z rozhovoru vytrhávám:

Dnešní doba... je spíš přelomová, ale zábavné je, že tomuto evidentnímu dostatku říkáme krize. To je vážně srandovní, co až ta krize opravdu přijde? Žijeme v nejlepším patře našeho světa, a přesto si to pořád vzájemně otravujeme. Lidi dneska nejsou vystavení žádnému tlaku a to je paradoxně ochuzuje. Všechno se točí jen kolem peněz, to, co dneska lidi svádí, jsou jen tyhle požitky. Za bolševika se člověk občas dostával do šílených situací, ale mohl se o sobě dozvědět mnohem víc než dnes.

En passant

Lišákovi

Tak jako svatý Jiří
s drakem se chrabře bil,
pěšákem na c4
mnohokrát zvítězil.

Poslední partii prohrál,
ač bojoval jako rek!

Obklíčen ze všech stran
ani se nenadál
a v kruhu černých dam
ocitl se sám král.

Poslední partii prohrál,
a není na to lék!

Smrt přišla en passant
a jen tak mimochodem
zkřížila jeho plán
odejít zadním vchodem.

Poslední partii nevzdal,
padl mu praporek.

Paříž /9/ Tajemství Sv. Heřmana v lukách

Opatství Saint-Germain-des-Prés jsem znal jen podle názvu a ten zase podle té čtvrti, co o ní psal Boris Vian. Protože ale téměř neminu žádný kostel a vlezu i do těch anonymních, co nejsou na mapách, těšil jsem se do něj a tušil překvapení. Hned u vchodu mě zaujal jeden mladý pár. Byl to pár dvou jinochů, zřejmě studentů, jeden šel a objevoval, druhý ho vždy došel a obdivoval objevené tak dlouho, než mu ten první zase utekl. Ten třetí, který jim byl v patách, jsem byl já. Když se první zastavil u jednoho z výklenků, věnoval jsem mu pozornost pouze proto, abych si ho vyfotil.

Hrob nějakého Jeana Mabillona. No a co? Pak ale přišel i ten druhý a stáli tam strašně dlouho.

To už mi bylo podezřelé, tak jsem znovu zahmouřil očima směrem k nástěnce. Nějaký Bernard de Montfaucon, ale kdo to je, aby u něj ti student museli vystát důlek? Po pár minutách se konečně odlepili od dlažby a popošli dál. Tak jsem si udělal fotku na památku.

V tom ke mně přikročila Věruška a špitla: „Nebojoval Descartes v bitvě na Bílé hoře?“

„Cože?“ O tom, že by tu mohl ležet Descartes, jsem vážně pochyboval. Za prvé, to bych asi někde už četl, a za druhé si myslím, že leží v Pantheonu. „Myslím, tedy jsem,“ napsal. „Pochybuji, tedy jsem,“ myslel tím. Já pochyboval a myslel, a ony tu zatím opravdu ty jeho kosti ležely. A leží dál. Kosti toho Descartese, o kterém jsem poprvé slyšel od Rudy Koblice, když nám vysvětloval kartézský součin. Toho Descartese, jehož Rozpravu o metodě jsem si pak na gymplu četl a poprvé z poznámek zjistil, že bojoval na Bílé hoře a že si psal s bývalou českou královnou, ženou Fridricha Falckého. Descartese, který se zúčastnil i obléhání pevnosti La Rochelle za kardinála Richelieu, s Komenským bydlel v Nizozemí a jako Komenský byl pozván na dvůr švédské královny, aby jí dával hodiny. Ve Švédsku taky umřel a byl tam pochován na hřbitově pro nepokřtěné děti. Jeho kosti však Francouzi převezli do Paříže a pohřbili tam, kde jsem je po třech stovkách let náhodou našel.

I beránci odcházejí

V noci na dnešek umřel beran Vašek z kadaňské klášterní zahrady. Bylo mu 11 let. V areálu františkánské zahrady byl v podstatě od svých jehněčích let od roku 1999, kdy s Cecilkou a s Hančí stál u zrodu zdejšího chovu. V posledním roce značně pookřál, když mu ve výběhu přibyli dvě mladé ovečky. Letošní sníh byl jeho poslední. V beránčím nebi má jistě tepleji!

Podivuhodný mandarin

K narozeninám jsem si střihnul roli mandarina a ani to tolik nebolelo. Děkuji souboru a také výjimečně přizvaným pomocníkům, že se dnešních repríz pro školy zhostili zodpovědně a až na maličkosti se nic nepokazilo. Zasložíte si stát se 2222. příspěvkem na můj soběpisník.

(Pa)tvar

Téma posledního Tvaru je angažovaná poezie. Autoři se ani neshodli v definici tohoto sousloví, natož aby vymysleli (ti co chtěli) nějaký smysuplný argument pro její existenci. Michael Hauser na to jde ovšem od lesa a na dvou rozborech tzv. mladé poezie se zamýšlí nad tím, proč je poezie na rozdíl třeba od té meziválečné nebo poválečné v posledních několika desítkách let tak slabá. To, kde i mě může tlačit bota, vypisuji:

... absence tvárného principu, zmechanizovaná výstavba básně, stylový eklekticismus, infantilní stylizace, odproblematizování světa, objevování známého, básnická nepoctivost; text se nevztahuje k předtextovému, nevrací nás do mlčení výchozího vjemu, stává se jen jakousi cystou jazyka a stylu; iluze obsahu; sebechrlivost, upovídanost až ukecanost...

Proti tomu staví autor trefně tezi Jana Mukařovského už z roku 1966, že estetická funkce nikdy není plně v moci individua, nýbrž je vázaná na své místo ve společenské struktuře. Poezie už dnes nevyplňuje to prázdné místo jako dřív, je buď součástí ekonomicko-kulturního provozu (neboli showbyznysu) nebo ji skoro nikdo nečte. Už ani šokovat neumí. Jak víme, ani sebevětší perverze a dekadence už nepůsobí jako akt vyčlenění z nějaké měšťácké morálky.

Jak jsem se tím ale tak pročítal, tak mi vlastně celý ten pohled na poezii a její angažovanost přišel perverznější než cokoli jsem četl v samotné poesii.

Stejně tak jinak velmi zajímavý rozhovor s uznávaným sociologem (pořád se nemůžu zbavit pocitu, že marxistickým) Janem Kellerem o tom, že většina sociologických problémů je už sto, sto padesát let dávno objevena a proprána klasickými autory kritického realismu, mi přijde mírně úchylný. Společenské nešvary v 19. století se snad v psychologické rovině dají srovnat s problémy dneška, ale v sociologické je to možné právě jen z marxistického pohledu na Balzaca, Flauberta nebo Zolu, co znám z předrevolučních učebnic literatury.

Musím se tu ale vyznat z toho, že v každém Tvaru hltám články Patrika Linharta a fakt jsem rád, že je redaktorkou Svatava Antošová. A jak nemusím Milana Kozelku, tahle jeho básnička se mi líbila:

Veverky v Central parku jsou důvěřivé,
některé skáčou lidem na ramena.
Sjetí sráčové jim podstrkují krek a semena
máčená v tvrdym chlastu.
Veverky se motají, padají ze stromů a piští.
Ve světě plném luxusu, stupidní hudby
a marketingových strategií je jim těsno.
Čas pracuje proti nim, nedaleko odtud stojí
Americké muzeum přírodních dějin.
Týpci s kapucema se hlasitě chechtají
a pocvakávají vyhazovacími noži.
Ve svých projevech mluvil Obama
o státním deficitu, o reformě zdravotnictví,
o razantním zkrocení bankovního sektoru
a o nutné nápravě hypotekových křivd.
O veverkách neřek ani slovo.

Zpověď dítěte svého věku

Dnes je to 200 let od narození Máchova francouzského současníka Alfreda de Musseta. Také Musset se narodil v metropoli. Ve stejné době, kdy se Mácha dvořil Lori, dvořil se Musset George Sandové. Zpověď dítěte svého věku mám doma sice omylem dvakrát, ale ještě jsem se k ní nedostal. Dnes jsem si pouze přečetl pár stránek jejich korespondence. Celine Dion z ní jeden list George Sandové vložila do svého repertáru. Já jsem si vybral čtyřverší z jednoho dopisu Alfreda de Musseta a rád bych jeho básnický převod věnoval svojí Věrušce.

Má láska k tobě mi vlévá život do žil
ze srdce, které jsem do tvých rukou vložil.
Má drahá, kapesním nožem v deliriu,
co vyřknout se bojím, do kůry stromů ryju.

Já žasnu

Protože oba články, z kterých chci citovat, jsou veřejně dostupné na stránkách časopisu A2, doporučuji jejich přečtení. Prvním je rozhovor o podpoře kultury od sponzorů a zejména bohatých mecenášů s Pavlem Smutným, advokátem a právě jedním z mecenášů umění. Pro mě jako pořadatele samozřejmě rozhovor více než inspirativní. Nejdůležitější teze zazní na závěr rozhovoru.

Neměli bychom se stále ptát „jste bohatý, jak jste k penězům přišel?“, ale „jste bohatý, co děláte pro společnost, jak se vzděláváte, co pro vás znamená kultura?“.

Naopak negativně vyzní článek Úlitby a únava v psaní o kultuře zakladatelky a dnešní šéfredaktorky ádvojky Libuše Bělunkové, která psávala také kulturní rubriky v Lidovkách nebo recenze v Hostu. Jde o to, že se dnes kultuře věnuje stále méně místa v tisku a to málo se navíc vyplňuje „recenzemi“ na objednávku, „kritikami“ přátel a to vše pod záminkou „upozornění na správnou a přehlíženou událost“. Dle autorky to souvisí s tímto fenoménem:

Mladý kolega mi vyprávěl o rozhovoru s několika mladými českými básnířkami a básníky, s nimiž se setkal na vyhlášení jisté zahraniční literární ceny. Byl překvapen jejich názorem, že každý umělec si normálně buduje značku, svůj životní projekt, jakoby manažuje svoji sebeprezentaci, přesvědčuje sponzory, chce uspět. A to dělá každá instituce s uměním nějak spojená, třeba i kulturní časopis.

XIX

Emily Dickinson
(originál zde)

Všiml jsem si, když jsem byl malý,
že někteří lidé mizeli
beze stop, aniž se stěhovali.
Nebo jen kamsi odjeli?

Teď už vím - jsem už dospělý -,
kam se to všichni stěhovali.
Nestěhovali! Prostě umřeli
a nás děti neinformovali.

Cesta

Pamatuju se, jak jsem jednou přišel do školy a oznámil Špínovi, že jsem se zamiloval. To bylo v době, kdy ještě v televizi dávali méně Žen za pultem a Majorů Zemanů a více Hovorů H a Písní pro Richarda III. Právě při jednom dílu posledně jmenovaného seriálu jsem se zamiloval do Marty Kubišové. Přiznám se, že to nebylo jen do jejího hlasu, jako u Konrádovy Dinah. Marta se v jedné filmové scéně koupala ve vaně. Tehdy jsem litoval, že jsem se nenarodil aspoň o čtvrtstoletí dřív.

Pak jsem našel mámin zpěvník, kde měla texty tehdejších hvězd, 90% tvořil Vašek Neckář a Marta. Poprvé jsem uzřel Lampu, Dobrodružství s bohem Panem, Baladu o kornetovi a dívce ad. Vaška jsme v Kadani měli před rokem a půl, Marta přijela včera.

Před těmi skoro dvaceti lety, když jsem se zamiloval, by mě nenapadlo, že jednou budu Martu po telefonu navigovat po Kadani, že jí budu moct přinést kávu do šatny a že jí budu moct políbit a předat kytku. Pro žádného jiného „umělce“ by mě asi nenapadlo vzít bez jeho vědomí koště a omést mu celé auto od sněhu. A maminku by asi tenkrát, když si přepisovala Martiny texty do zpěvníku, ani ve snu nenapadlo, že za čtyřicet let pojede tím autem, co jsem ometl, s Martou z Kadaně do Loun. Tak tuhle cestu máš, maminko, ke svým kulatinám.

A tuhle znáte?

Když už o něm byla řeč, tuhle anekdotu znáte?

Přijel takhle odpoledne chlápek do Mostu, kde ho čekala noční šichta, a jak jel kolem těch povrchových dolů a vjel mezi ty paneláky, dolehla na něj úzkost. Když se mu zdálo, že na něj z té deprese jdou mdloby, vyhledal nejbližší psychiatrickou kliniku. Lékař jej vyšetřil a nakonec mu poradil: „Lezou na vás obyčejné zimní chmury, nic chronického. Máte štěstí, dneska je tady v kulturáku ples a moderuje ho ten skvělej komik Píďan, běžte se na něj podívat, tam přijdete na veselejší myšlenky.“

„To nepůjde,“ odpověděl pacient smutně, „já jsem ten Píďan.“

Tvůrčí skupina Karla Hynie a zhovadilost šoférů

Když začátkem devadesátých let vytřískal americký nakladatel na knihách Václava Havla spoustu peněz, obrátil se na prezidenta Jelcina, jestli by mu taky nemohl vydat knížku.

„Ale já nikdy nic nenapsal!“

„Vůbec nic? My bychom nějaké ty vaše poznámky upravili a uvidíte, že to bude bestseller.“ „Ale já fakt píšu jenom vzkazy svýmu šoférovi.“

„No sláva! Máme to! A bude se to jmenovat – Dopisy Volze!“

…

Šofér! Ten nejzbytečnější a nejprotivnější člen štábu, kterých jsem za víc než třicet let v televizi poznal nepočítaně. Existují samozřejmě čestné výjimky, ale sama profese „řidič osobního vozu“ a hlavně četnost jejího výskytu v socialistické společnosti mne vždycky okouzlovala. Ta neskutečná armáda haemorroidických nemakačenků kradoucích benzín a kšeftujících s čímkoli, důsledně ignorujících předpisy dopravní a společenské, zato však důsledně trvající na dodržování norem odborářských. Ten ideální materiál pro verbování práskačů a kandidátů tajné spolupráce. Jen tak mimochodem, měl jsem možnost poznat i šoféry kubánské televize a je to némlich to samý. Zkrátka – zhovadilost profesionálních řidičů osobních vozů je internacionální minimálně v zemích, kde se při Internacionále muselo stát v pozoru.

Tak píše v úvodu ke svému románu Volha známý producent, dramaturg a režisér Karel Hynie. To uznáte, že nešlo si tu knihu nekoupit, i když na druhou stranu, šoféři, které znám já, mají skoro do puntíku opačné vlastnosti. Aspoň tady se za těch dvacet let udála nějaká změna.

Ve vlaku...

(vyslechnutý rozhovor)

„Mami, Denis je cikán nebo gádžo?“
„No, víš, Denis je tak napůl.“
„Aha, takže až vyroste, tak bude cikán.“

O prvním pohádkáři

Chudí lidé čekají na zrození syna, aby byl v domě pomocník. Se synem se otci pracuje veseleji. Knížata čekají na zrození syna, aby měli komu odevzdat statky a moc.

Čtu si pohádky. A ne ledasjaké. Pohádky ze země draka. Jan Vladislav je krásně převedl do českého jazyka. Takhle začíná ta první, jejíž titul jsem dal do názvu článku. Jednomu knížeti se totiž narodil slepý syn a ten se pro správu bohatého dědictví nehodí, tak ho nechal v lese předhodit dravé zvěři. Ta ho vychovala a starý tygr ho naučil vyprávět příběhy, kterými se pak proslavil i mezi lidmi. Doprovázel je hrou na lyru, za jejíhož vynálezce se v Číně považuje. Kniha je doprovázena množstvím obrázků Zdeňky Krejčové, a tak se vždy těším, až budu moct otočit na další stránku. Jestli máte v rodině děti, tak k Vánocům je to překrásný dárek. Já dostanu k narozeninám tu naši čínskou divadelní pohádku, kterou ten den hrajeme pro dvě základní školy a já budu zaskakovat v roli mandarína. Kdo ale za mě zaskočí u zvukového pultu, to nevím. Snad nějaký pohádkový dědeček.

Chudí lidé čekají na zrození syna, aby byl v domě pomocník. Se synem se otci pracuje veseleji. Knížata čekají na zrození syna, aby měli komu odevzdat statky a moc. Já kvůli tomu, abych mu mohl vyprávět pohádky.

Noc s Evženií

V pátek večer jsem usínal a v sobotu ráno se probouzel s Evženií. Myslím s Evženií Grandetovou. Pustil jsem si ji ve streamu na Vltavě a nelitoval jsem. Rozhlasová dramatizace byla natočena v roce 1953, a tak jsou výrazy všech herců silně emocionálně zabarvené. Danu Medřickou a Svatopluka Beneše jsem tak i znal, ovšem Bedřich Vrbský, který hrál Grandeta, byl i pro mě milým překvapením. U většiny rozhlasových her usnu, tentokrát jsem ale první díl, který měl přes hodinu, právě díky tomuto herci vydržel až do konce.

Evženii jsem našel v knihovně se záložkou tvořenou papírem s vlastními výpisky asi tak ve třetině knihy. Příběh Balzakova Harpagona je poměrně jednoduchý, nemilosrdný hrabivec, chamtivec a skrblík dává své dceři Evženii zlato, ovšem míní to tak, že si ho k ní ukládá pro příležitost, kdy jej bude moci zúročit (ať už sňatkem nebo prodejem, až zlato stoupne v ceně). Evženie se zamiluje do svého bratrance Karla, jehož otec zbankrotoval a spáchal sebevraždu. Grandet nechce bratrance živit, a tak ho posílá do Indie. Evženie mu dá na cestu všechno svoje (totiž otcovo) zlato. Když se na to po letech přijde, otec umírá vzteky. Evženie čeká na bratrance, s nímž si slíbila věčnou lásku, ale když se tento vrací, je to už jiný člověk – nemilosrdný hrabivec a chamtivec, který si vydělal jmění obchodem s otroky a na rozdíl od Evženina otce neskrblí, ale je po svém otci požitkář, a tak rozhazuje, na což si chce své bohatství pojistit výhodným sňatkem. Přestože je Evženie dobrá partie, Karla odmítne a přijme roli, kterou jí společnost, stejně jako všem postavám románu, přisoudila – dobrou nemilující manželku jednoho z dávných nápadníků jejího věna.

Vrcholem románu je dopis, který Karel Evženii napíše (a při jehož psaní si prozpěvuje), v němž se jí vyznává v podstatě z toho, že ji nemiluje, ale kdyby ho přesto chtěla, že si ji tedy vezme, když to jednou slíbil (v rozhlase ten dopis byl proveden jako rozhovor).

Momentem, který nastartuje děj románu je ovšem chvíle, kdy se Evženie rozhodne přečíst si Karlův dopis jeho bývalé milé Anně, v němž se rozchází s ní, protože jeho otec zbankrotoval.

„Vím, že asi špatně jednám, ale přečtu si je, to psaní.“

Po přečtení toho dopisu se rozhodne dát mu své zlato. Evženie ve své zamilovanosti nevidí, že ten dopis je k Anně nevybíravě krutý. Stejně krutý jako dopis o sto stránek dále, v němž se loučí s Evženií.

Úplně na konci románu Balzac dodává, že Evženie ve třiceti letech ovdověla a ze svého majetku financuje útulek pro starce, školu a knihovnu… „stvořena, aby byla velkolepou manželkou a matkou, nemá manžela ani děti, ani rodiny“.

Lití olova

Dneska jsme si v Žatci s Věruškou každý odlili svoji hrudku olova. Pak jsme je nechali obě roztavit dohromady, abychom nakoukli do našeho společného osudu.

Vidíte v tom něco?

Hiphop a novinařina se musí umět

Nedávno jsem se dozvěděl, že se v Kadani nic neděje. Napsal mi to jistý mladík a když jsem se ho ptal, co mu tady chybí, vylezlo z něj, že hiphop. Nasral mě. Tak jsem mu to napsal. Napsal jsem mu, že jsem na bandzone našel tři hiphopový formace v Kadani a všem jsem se ozval s nabídkou hraní - a ani jeden z nich neodpověděl. Napsal jsem, že když se ozval Lukáš z LAV, uspořádali jsme koncert na Střeláku se vším servisem. A že místo stěžování, že se tady nic neděje, by občas mohl zvednout prdel od facebooku a přijít s nějakým návrhem. Uklidnil jsem se tím a navrhnul schůzku. Jak už to tak bývá, sešlo z ní, ale zítra se mám sejít s nějakým jimým Mastrem of Ceremony, abych se o hiphopu dozvěděl něco víc. Docela se těším.

Pravda, Jirka T. mi ještě za mé kantorské praxe odevzdal seminární práci z angličtiny, kde jsem se na deseti stranách dozvěděl, kdo je Orion, Vladimír 518, kdo jsou to Indy & Wich, Peneři strýčka Homeboye a další, ale nikdy jsem je neslyšel dýl než pár vteřin. Není to můj šálek kávy, neposlouchám hiphop, nelíbí se mi, nejmíň ze všeho to, co se na něm má líbit nejvíc, a to texty. Ale chápu, že je to trend mezi mladými. Za mé generace to byl punk. Kdo nic neuměl, vzal kytaru a hrál punk, někdy se dokonce něco naučil a ti nejlepší ten styl dokonce dotáhli až mezi všeobecně uznávanou muziku. Kdo nic neumí dneska, rapuje. Pravda, když jsem se byl párkrát podívat v Orfeu na kroužku, tak tam moc pěkně rapovali mladí Cikáni. Jednomu, tomu nejtalentovanějšímu, jsem se ozval a nabídnul mu vystoupení. Zase bezvýsledně. Čekám tedy zatím marně, až mě nějaký mladý rapující básník oslní.

Dneska jsem si přečetl rozhovor s Jaromírem Bosákem v Pátku. Z toho jeho povedeného rozhovoru mezi poločasy namíchal nějaký DJ hiphopovou písničku. Aniž bych to tušil, poslouchal jsem tedy předchůdce hiphopu už v roce 1991. Rozhovor je moc pěkný a jedna věta z odpovědi na otázku o jeho vztahu k literatuře by se měla napsat na bránu fakulty žurnalistiky:

Čtení považuju za základ novinářské profese.

Kolik novinářů někdy četlo Vančuru, Čapka nebo Peroutku?

A kolik se jich považuje div ne za spisovatele! A kolik rapperů a dýdžejů se považuje za mistry muzinkanty! Asi by se divili, jak žil Jaromír Bosák, když praštil se školou - on si to, o čem oni stereotypně zpívají, prožil opravdu, a proto není nafoukaný.

Pýcha a pokora

Víte, co je zdravé sebevědomí, co je pýcha, co je falešná skromnost a co je pokora? Já ne a celý život se snažím je od sebe rozpoznat. Jsem odsouzen k tomu řídit se citem. Dva příklady, které mě včera překvapily.

Asi před čtrnácti dny mi přišla pozvánka do Chomutova do jakéhosi knihkupectví, které je údajně v obchodním centru Chomutovka, na autogramiádu Jiřiny Švorcové, s níž pan Graclík sestavil knihu jejích vzpomínek. Sám sebe mám za člověka, který si rád přečte argumenty protistrany, ale co je moc, to je moc. Říkal jsem si totiž, že herečka zřejmě využila šanci ke zpovědi, že to bude aspoň trochu o pokání. Ale tfuj to jsem se spletl. A třikrát tfuj paní Švorcové a panu Gracíkovi za jejich pokřivené vidění světa, o kterém jsem se přesvědčil jen z nahlédnutí do knihy:

O JIŘÍM SUCHÉM

Jiřího Suchého jsem osobně příliš neznala. Uznávala jsem ho jako jevištní fenomén, kterým opravdu je. Myslím, že ani neví, že jsem byla u zrodu jeho popularity se Šlitrem. Když byli poprvé vyzvaní, aby přišli se svými prvními písničkami na zkoušky televizního Silvestra, který se vysílal živě, tak jeho dramaturgem byl takový velice seriózní starší pán, jehož jméno si už nevybavím a protože mě znal, tak za mnou přišel a říkal: „Myslíte, že se tohle může pustit na obrazovku?" Mně se to strašně líbilo, takže jsem za ně horovala a hoši nakonec přišli na obrazovku, měli úspěch a jejich kariéra i popularita pak nabrala velké rozměry.

Co dovoluje soudružce Švorcové, která v roce 1977 četla v Národním divadle prohlášení Anticharty Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru tvrdit, že tím, že se přimluvila, aby něco, co by se mohlo taky zakázat, pustila do televize, stála u zrodu něčí popularity???!!!

Tfuj!

O JIŘÍM PAROUBKOVI

Jestliže je někdo přesvědčen o svém vysokém IQ a dává to najevo nejen svým vystupováním, ale dokonce to o sobě sám prohlašuje, nekonvenuje mi. V tu ránu mě napadne, že to s tím jeho IQ asi nebude tak horké. A kdybych byla na jeho místě a manželka o mně prohlásila, že mám sexy mozek, tak se rozvedu.

A mně zase nekonvenuje, že rozumy rozdává zrovna paní Švorcová.

Tfuj!!!

Pan Gracík je nadšen osobností Jiřiny Švorcové zejména proto, že co řekne, za tím si stojí, a že při autorizaci nic z toho, co řekla, nevyškrtla. Myslím, že kdyby škrtala, neudělala by tolik škody. A nejen ona. Blanka Bohdanová v knize uvádí:

„Jestli bych mohla poprosit, tak mě v té knize vůbec nezmiňujte. Jsem demokratka a respektuji, když někdo píše knížku, ale na paní Švorcovou vzpomínat nechci a nebudu.“

Cítíte taky, že tady něco nehraje? Poprosit můžete...

Tfuj!!!

A to jsem knihu jen včera letmo otevřel v našem kadaňském knihkupectví, kde jsem kupoval něco úplně jiného a slušně jsem se zeptal, zda si ty výše uvedené útržky mohu vyfotit na mobil, protože jsem nechtěl psát jen o svých dojmech, ale něčím je dokumentovat.

Asi cítíte, že mě to nadzdvihlo ze židle. Abych se večer uklidnil, pustil jsem si Žert režiséra Jaromila Jireše, který jsem naposledy viděl, když jsem ještě bydlel u dědy a u babičky. Moc se mi líbí výkon Josefa Somra v hlavní roli Ludvíka Jahna, ale neméně pěkně je zahraná role Markéty (Jaroslava Obermaierová), naivní komunistky, která dá Ludvíkův památný pohled přečíst svazákům, což svému milému vysvětluje jednoduše: „Strana má přece právo vědět o nás všechno.“ Následuje neuvěřitelná pasáž, kdy Markéta Ludvíkovi tvrdí, že bude stát při něm, že ho přece v téhle situaci (do které ho ona přivedla!) neopustí. Jenže čeká, že se Ludvík bude ze svého žertu kát, že se bude stydět. Paní Švorcová je dnes stejně neuvěřitelná!

Josef Somr hraje opravdu moc pěkně. Jeho pohledy při retrospektivě, ale i jeho svůdné pohledy na ženy okolo (které se s těmi retrospektivními pěkně setkají při vítání občánků, kde sice zprvu svádí jednu z maminek, ale pak ho atmosféra této komunistické frašky strhne patnáct let do minulosti) jsou geniální. Moc se mi taky líbí jeho dialogy s Evaldem Schormem. Pro mě je Josef Somr Pan Herec! Pustil jsem si po filmu bonusový rozhovor, ve kterém tvrdí, že sám film viděl až po roce 1989, protože si myslí, že té roli z jeho strany něco chybí.

Nevím sice, co je zdravé sebevědomí, co je pýcha, co je falešná skromnost a co je pokora, ale po včerejšku mám zas o něco jasněni.

PS: Musím říct, že po filmové scéně s vítáním občánků jsem odhodlán našeho občánka k tomuto obřadu nepřipustit.

Adventus Erit

Věrušce

V čase, kdy odletěli všichni tažní ptáci,
v čase, kdy místo lidí jsou všude sněhuláci,
v tom čase, kdy mají hody hladoví funebráci,
protože pod tíhou sněhu se i statné stromy kácí,
v čase, kdy leckdo ocitá se v tíživé situaci
a místo posílení chuť do života ztrácí,
v čase, kdy slunce neznám, protože jsem v práci,
do které za tmy přijdu a za tmy se z ní vracím,
v čase, kdy snad i Pán Bůh zuby drkotá,
prožívám nejšťastnější chvíle života.

Svět vzhůru nohama

Nebyl jsem sice přímo u protinožců, ale v jednu chvíli mi to tak přišlo...

Ryzí pravda v. touha po pravdě

Básník Pavel Kolmačka potvrdil v rozhovoru pro A2 moji teorii o krizi nevíry:

Religiozita není hrb, se kterým se jeden narodí a jiný ne. Náboženští lidé prožívají velmi nenáboženská období, a naopak nenáboženští mohou mít chvíli, kde je to popadne i proti jejich vůli...
Koresponduje to s představou, že náboženskost je hlavně mentální symbióza s nějakou doktrínou, pokud možno tak anachronickou a iracionální, že věřit jí vyžaduje nadlidské úsilí a zaťaté zuby a že se to čas od času nedá vydržet. Obraz světa lze ale přeskupit do tolika smysluplných vzorců, že nefunkčnost jednoho z nich nebolí tak moc, jak se obecně soudí. Ano, někdy člověk žije jako na vlně, která ho nese. Bere jakoby z jiné síly a ještě má na rozdávání. A někdy je na suchu, sobecký, malicherný a blbý. Nevím, jak to odlišit od problémů obecně životních, možná je to jen záležitost jazyka.

V dětství jsem věřil v Ježíška, pak jsem prozřel a zjsitil, že dárky nosí rodiče. Pak jsem znovu prozřel a zjistil, že dárky nenosí rodiče, ale opravdu Ježíšek. A protože jsem v Krista uvěřil před Vánoci, pokaždé se mi to v tomto čase vrátí, i když třeba celý rok prožívám navenek poměrně pohansky. Hledám, nacházím, ale nikdy nenajdu. Ocituju Lessinga ze Smetanových pamětí:

Kdyby Bůh, maje ukrytu ve své pravici veškeru pravdu, ve své levici vždy neúnavnou touhu po pravdě, ač již s přídavkem: i věčně věkův blouditi, pravil ke mně: vol! pokorně chopiv se jeho levice, děl bych: Otče dej! vždyť ryzí pravda je toliko pro tebe.

Bratři ve víně

Byli jsme o víkendu s Věruškou v belgickém městě Halle. Během mnoha návštěv Jenne a Christiana v Kadani se z nás stali přátelé, a tak jsme mohli využít jejich pohostinnosti i v rámci oficiální návštěvy u příležitosti 30. výročí tamějšího Vinařského cechu. Jenne jako oduševnělá bytost, která dokáže pracovat s energií a metafyzickými silami, si podmanila Věruščinu psýchu, že ani nepípla, když jí večer do pokoje přinesla sklenici vody a řekla, ať se neptá, co to je a vypije to, že jí to udělá po všech stránkách dobře. Až ráno jsme si vzpomněli na film Rosemary má děťátko. Mně si zase získal Christianův smysl pro humor a zápal pro věc. Oba jsme byli nadšení ze spolkového života, který u nás doma zničili komunisti a jen těžko se obnovuje pod různými občanskými sdruženími, z nichž ale bohužel možná přes polovinu existuje jen proto, aby mohla čerpat peníze z grantů a sponzorů. Oficiálnější text s fotogalerií jsem umístil sem, na soběpisník dám jen pár rodinných, jak nás nechtěli pustit kocouři, jak jsme v Halle bivakovali a jak nám Jenne nalila vodu požehnanou samotnou Panenkou Marií od sv. Martina do indiánských skleniček od hořčice.

Adventní pustina

Bicimu

Uprostřed lidí oči nevidí,
že všude kolem vládne noc.
Kde všichni křičí, uši neslyší
zoufalé volání o pomoc.

Když zmizí víra, zůstane díra,
síly tě rychle opouští.
Je jedna cesta: daleko z města
jít hledat víru na poušti.

Zakysaný Smetana ke šlehání

(bude to tu viset až do neděle, neb se odebírám za hranice, tak lze číst na etapy)

Když se řekne jméno Smetana, nejen Češi, ale i většina slyšícího lidstva má jasno. Sladký Bedřich si udělal takové jméno, že zastíní všechny ostatní Smetany, ať už lékaře nebo výtvarníky uvedené v rozcestníku na české wikipedii, o kterých jsem ani neslyšel.

Pamatuju si, bylo to někdy ve druháku na gymnáziu, četl jsem v Mariánských Lázních Masarykovu Českou otázku a v ní jsem poprvé viděl jméno Augustin Smetana. Pak jsem jej pod vlivem této četby v hodinách ZSV směle uváděl jako jednoho z prvních českých filosofů, aniž bych kdy od něj četl nebo jen spatřil jakékoli dílo. Zapomněl jsem na něj a když jsem v jednom interentovém antikvariátě objednával mj. i náhodně objevenou jeho spis, první, co jsem byl našel, pokládal jsem jej pro jeho jméno za ryzího Čecha.

Když mi kýžená zásilka knih přišla, předběhl tohoto „českého filosofa“ sice boxer Joe Louis, ale na knihu Paměti kněze z církve vyobcovaného, tedy na Vlastní životopis Dra. Augustina Smetany, jsem se těšil neméně. A opravdu, odtrhnout se od filosofových bojů proti pokrytectví 19. století bylo stejně složité jako od zápasů v ringu.

Četl jsem tu knihu až do konce, jako bych četl paměti starce na mládí (jako jsem četl třeba ne obsahem nepodobné paměti Bernarda Bolzana). Až z doslovu jsem se dozvěděl, že to vzpomínal šestatřicetiletý muž na jinošství a na události, které se staly krátce před tím, než je zapsal. Šestatřicetiletý muž, tedy muž v mém věku, který ještě nevěděl, i když možná tušil, že zanedlouho zemře na souchotiny.

Co mě překvapilo jako první, byla zmínka na titulním listě mého vydání knihy z r. 1900, že z německého originálu přeložila Leonora Pohorská, která v předmluvě argumentuje, že Smetana nemůže být považován za představitele německé vědy, ale za hlasatele české myšlenky. Avšak všechna díla napsal německy. Je to ještě ta doba, kdy se o příslušnosti k národu v dnešním slova smyslu alespoň v Čechách nedá mluvit. Nejhezčí označení bych viděl ve slovech pražský filosof, protože z Prahy skoro nikdy nevytáhl paty (až v posledním roce života a umřít se přece vrátil domů).

Stává se mi to často, že mě nejvíce duchovně inspiruje četba knih proti církvi, v níž jsem registrován a s níž mě již možná nepojí praxe, ale jejíhož ducha nejen ctím, ale i vyznávám, ač nestavím na odiv. Označení vlažný nebo papírový katolík nezní moc přívětivě, ale mám ho raději, než ohnivý evangelík, zádumčivý buddhista i humanistický ateista. Kdybych žil v době Smetanově, myslím, že bych to pořadí přesně obrátil a řekl: „Raději budu humanisticky smýšlející bezbožník než meditující buddhista. Zapálený evangelík je mi protivný, ale vyloženě se mi hnusí vlažní katolíci.“ Říkám to proto, že jsem přesvědčený, že bych si se Smetanou rozuměl. A v 99 bodech jeho kritiky katolické církve ze sta mu dávám za pravdu.

Chci z díla mnoho citovat, ale nechci odradit čtenáře rozsahem mých výpisků – i když vlastně ti, co mají twitter, soběpisník ani neotevřou; ti, co mají facebook, skončili četbu článku u druhého odstavečku; ti, co mají vlastní blog, možná ze soucitu – se sebou samými – skončí touto větou; ti, co čtou noviny, teď kroutí hlavou; a ti, co čtou ještě i knížky, si radši přečtou nějakou knihu. Pro ostatní (dva tři) to tedy aspoň rozdělím do pár článků, což zase slibuje, že se na to po čase vykašlu jako na mnoho slibovaných výpisků z jiných knih. Nejsem asi seriálový typ.

Začnu něčím tak aktuálním, že by to mohly otisknout kterékoli dnešní noviny:

Poklésky nižšího kléru in puncto sexuali (po stránce pohlavní) bývají přehlíženy vyšším klérem z pochopitelných příčin; toliko veřejný skandál se tresce. Toho žádá také přísloví: si non caste, saltem caute (ne-li čistě, aspoň opatrně), věta, která ostatně se ani podmínečně nebere.

Tento trefný poznatek napsal Smetana poté, co dovyprávěl příběh chebského přepjatě zbožného a denně v liturgii aktivního kněze, který se věnoval zejména dorůstající mládeži, vydával pro ně spisy a půjčoval jim knihy ze své knihovny. Ovšem všecka jeho tak rozsáhlá a na odiv stavěná zbožnost byla toliko prostředkem k ukojení jeho chtíčů a sloužila za přikrývku jeho zlým kouskům.

S dorostlými školními děvčaty provádíval obyčejně tento manévr: Položil na stůl větší peníz, obyčejně tolar a prosil děvčete lichotně, na peníz poukazuje o laskavé dovolení, jež netřeba mi blíže označovati, jež však čtenář uhodne sám. Svolilo-li dítě žádosti jeho velebnosti, dostalo tolar,a chlípný kněz pochutnal si na sladkém ovoci svojí zbožnosti (nejbližší mše sv. za vykoupení hříšné duše z očistce tolar ten mu opět nahradila – jak nabyto, tak pozbyto). Zdráhalo-li se však děvče tvrdošijně vyplniti jeho prosby, pak – co myslíš čtenáři? – pak vzpřímil se v celé své katechetické majestátnosti, raduje se na oko vroucně, překypoval chvalozpěvy na ctnost a stálost bývalé své žákyně, jež, rozumí se, mohla jen pozvolna se vzpamatovati nad touto náhlou změnou jednání svého bývalého katechety. Pevně přesvědčena, že tento zbožný muž konal toliko svou povinnost zkoušeje její vytrvalost, opouštěla dívka jezovitu, který ve skutečnosti si počínal chytře jako had.

O Smetanově mínění o celibátu zase příště. Teď to zakončím pěkným výrokem Francise Bacona, který Smetana cituje na str. 34:

Filosofie byvši ochutnána, od Boha odvrací, důkladně byvši studována, přivádí nazpět k Bohu.

Paříž /8/ Dva Magoti

Dva Magoti se těší slávě již po dvě tisíciletí nebo tak nějak, píše ve svém Průvodci po Saint-Germain-des-Prés Boris Vian. Právě a jen kvůli tomu, co jsem si přečetl v téhle knížce, jsem chtěl spatřit tuto kavárnu a na vlastní oči vidět, že už se tam nescházejí básníci a malíři.

Ti se tam prý scházeli kolem postavy pana Martina, stálého hosta, jinak knihovníka Školy krásných umění, velmi vzdělaného a sečtělého pána. Ten prý stál i u zrodu Ceny Dvou Magotů, která se udělovala a ještě stále uděluje za literární dílo a skládali se na ní návštěvníci kavárny. První cenu v roce 1933 získal Raymond Queneau, a šel to oslavit do kavárny Flore, kam se po roce 1938 přestěhovala i většina ostatní umělecké klientely. Prý to bylo i kvůli svéráznému vystupování číšníků.

Mám si dát pernod nebo curaçao?

Jedno je stejně špatný jako druhý, pane.

Někomu prý zakázali vstup, protože měl na sobě košili od Lacoste. Ve Floře byli prostě laskavější a shovívavější.

Hledal jsem nějakého toho Verlaina, Rimbauda, Préverta nebo Deraina, ale viděl jsem samé turisty.

Až nakonec...